50 A 68/2017 - 29

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobkyně: C. T. Ch., narozená X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupená Mgr. Radimem Strnadem advokátem se sídlem Příkop 8, Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 9. 2017, čj. MV-161936-6/SO-2014 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žalované se náhrada nákladů nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou dne 19. 10. 2017 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobkyně domáhá přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 18. 9. 2017, čj. MV-161936-6/SO-2014 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 10. 2014, č. j. OAM-17952-25/DP-2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) rozhodnuto tak, že odvolání žalobkyně se zamítá a prvostupňové rozhodnutí se potvrzuje.

2. Žalobkyně považuje prvostupňové rozhodnutí za nepřezkoumatelné a cítí se být rozhodnutími obou správních orgánů přímo zkrácena na svých právech.

3. Žalobkyně namítá, že prvostupňový správní orgán její žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR zamítl a platnost povolení neprodloužil v podstatě jen na základě jediného zásadního podkladu pro vydání rozhodnutí, kterým byl výslech provedený se žalobkyní dne 26. 6. 2014. Na jeho základě totiž správní orgán dospěl k přesvědčení, že žalobkyní uskutečňovaná výdělečná činnost na území ČR není podnikáním, nýbrž závislou prací bez patřičného povolení, a tedy žalobkyně neplní účel povoleného pobytu.

4. Žalobkyně je toho názoru, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav, a tudíž postupoval v rozporu s § 3 správního řádu, resp. s § 50 a § 52 správního řádu. Odpovědi žalobkyně při výslechu mohly být sice indicií, správní orgán však měl pochybnosti ve vztahu k podnikatelské činnosti žalobkyně potvrdit či vyvrátit dalším dokazováním, nikoli vytvořit konstrukci domněnek o tom, že žalobkyně neprovozuje podnikatelskou činnost. Žalobkyně je přesvědčena, že správní orgán měl opatřit další důkazní prostředky pro své závěry. Na základě uvedeného považuje žalobkyně napadené rozhodnutí za nezákonné. Znak samostatnosti podnikatelské činnosti byl prvostupňovým správním orgánem vymezen obecně bez přihlédnutí k reálnému omezení samostatnosti v podnikatelském prostředí, které nemusí nutně znamenat, že by se nejednalo o podnikatelskou činnost. Z tohoto důvodu i z důvodu strohosti odpovědí žalobkyně na správním orgánem kladené otázky mělo být přikročeno k doplnění dokazování, aby byl závěr správního orgánu o neplnění účelu pobytu žalobkyně postaven najisto. K neplnění znaku podnikání na vlastní odpovědnost nebyla správním orgánem položena žalobkyni jediná otázka, tudíž správní orgán vyšel v tomto ohledu pouze ze svých domněnek, nikoli z důkazů.

5. Prvostupňový správní orgán užil ve správním řízení o žádosti žalobkyně závěry Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj, ačkoli tato nebyla nikdy účastnicí jakéhokoli správního řízení či osobou kontrolovanou. Žalobkyně považuje takový postup za nepřípustný, neboť možná porušení zákona třetími osobami nelze vztahovat na osobu žalobkyně.

6. Stejně tak i závěry o výkonu závislé práce vycházejí spíše z úvah správního orgánu, aniž by byly podloženy relevantními důkazy. Odpovědi žalobkyně k otázkám správního orgánu byly v některých případech vytrženy z kontextu za účelem ospravedlnění úvah správního orgánu, jiné naopak správní orgán nezmínil. Správní orgán navíc nebyl nadán pravomocí k tomu, aby hodnotil činnost žalobkyně a podřadil ji pod pojem nelegální práce, neboť není kontrolním orgánem na úseku zaměstnanosti. Přitom jedině závěry učiněné příslušným správním orgánem mohly být právně relevantní ve vztahu k závěru prvostupňového správního orgánu o tom, že žalobkyně na území ČR vykonávala nelegální závislou práci. Tím by došlo k naplnění důvodu pro zamítnutí její žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.

7. Jelikož správní orgán nepostupoval důsledně dle § 50 odst. 2 a § 51odst. 1 správního řádu, nebyla naplněna zásada předvídaná §3 správního řádu, prvostupňové rozhodnutí je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, napadené rozhodnutí je pak nezákonným.

8. Žalovaná navrhla projednávanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Poukázala na to, že předchozí povolení k dlouhodobému pobytu bylo žalobkyni uděleno za účelem podnikání jako osobě provozující živnost. Z výslechu žalobkyně správní orgán dovodil, že tato od května 2010 neplní účel povoleného pobytu, neboť vykonává práci závislou. Současně byla konstatována jiná závažná překážka pobytu žalobkyně ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to nenaplnění účelu předchozího povolení k pobytu.

9. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

10. Dne 28. 4. 2014 podala žalobkyně žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Za účel pobytu na území ČR označila podnikání, do kolonky zaměstnavatel uvedla OSVČ. Dne 2. 5. 2014 byla prvostupňovým správním orgánem vyzvána k odstranění vad podání, což žalobkyně učinila podáním doručeným prvostupňovému správnímu orgánu dne 6. 5. 2014. Písemností doručenou dne 21. 5. 2014 byla žalobkyně předvolána k výslechu na den 26. 6. 2014, o tomto byl vyrozuměn také zástupce žalobkyně JUDr. Edvard Petřík. Žalobkyni byl ustanoven tlumočník.

11. Z protokolu o výslechu žalobkyně se podává následující. Žalobkyně žádá o prodloužení pobytu za účelem podnikání. Bydlí v Brně, pracuje v drůbežárně Service group v Modřicích, je to jediný druh jejího příjmu. Od svého příjezdu do ČR má živnostenský list, zkoušela sama podnikat, nešlo jí to, pak pracovala u jedné firmy, nyní v drůbežárně, kde zpracovává vnitřnosti. Pracuje v týdnu, o víkendu má volno. Do práce jezdí většinou závodním autobusem, pracuje na směny, pracovní docházka je evidována průkazem. Výrobky odevzdává pověřeným pracovníkům, práce se pořád opakuje. Za práci je žalobkyně odměňována dle výsledků, se společností má uzavřenu písemnou smlouvu. Na dílně pracuje asi 20 lidí, cizinci na živnostenský list, účetnictví vede správce společnosti, sídlo podnikání má žalobkyně hlášeno v Brně v místě bydliště. Do sdružení podnikatelů, resp. společnosti vstoupila žalobkyně kvůli práci a pravidelnému příjmu, své roli v ní nerozumí. K otázce zisku společnosti zástupce žalobkyně JUDr. Petřík doplnil, že sdružení nemůže mít zisk, jelikož nemá právní subjektivitu, příjmy jsou rozdělovány rovným dílem.

12. Písemností ze dne 2. 7. 2014 byla žalobkyně vyrozuměna o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění. Tohoto práva žalobkyně nevyužila.

13. Shora označeným prvostupňovým rozhodnutím bylo výrokem I. rozhodnuto tak, že žádost žalobkyně se zamítá a platnost povolení k dlouhodobému pobytu se dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců v účinném znění neprodlužuje. Výrokem II. pak bylo určeno, že žádost žalobkyně se zamítá a platnost povolení k dlouhodobému pobytu se dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců v účinném znění neprodlužuje, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobkyně na území.

14. Prvostupňový správní orgán vycházel při posuzování věci mj. z informací uvedených v kontrolním protokolu Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj (dále jen „Oblastní inspektorát práce“) o kontrole provedené na pracovišti v areálu drůbežářských závodů Vodňanské kuře a. s., ulice Chrlická 522, Modřice (dále též „drůbežárna“) dne 17. 7. 2012 inspektory Státního úřadu inspekce práce. Oblastní inspektorát práce se v souvislosti s provedenou kontrolou dotazoval prvostupňového správního orgánu na druh pobytu žalobkyně na území ČR.

15. Prvostupňový správní orgán ověřil, že žalobkyně pobývala na území ČR od roku 2008 na základě víza, resp. opakovaně prodlužovaného povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za účelem podnikání na základě živnostenského oprávnění. Vzhledem k době, která uplynula od kontroly provedené Oblastním inspektorátem práce, učinil prvostupňový správní orgán pro zjištění stavu věci výslech žalobkyně. Cílem bylo ověřit, jaká činnost je zdrojem příjmů žalobkyně, resp. zda žalobkyně skutečně na území ČR provozuje živnost, či zda vykonávala, resp. stále vykonává nelegální práci. Prvostupňový správní orgán výslechem žalobkyně shora uvedená zjištění doplnil v tom směru, že se žalobkyně činnosti definované oblastním inspektorátem práce jako nelegální práce věnuje nepřetržitě od května roku 2010, dříve jako člen sdružení podnikatelů (nyní transformovaného na společnost), o jehož fungování neměla představ.

16. Prvostupňový správní orgán dále vycházel z rozhodnutí ze dne 15. 1. 2014, čj. 10702/9.30/13/14.3-RZ, poskytnutého mu Oblastním inspektorátem práce, jímž bylo konstatováno, že se JUDr. Edvard Petřík jako podnikající fyzická osoba dopustil správního deliktu dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, když umožnil na pracovišti v areálu drůbežářských závodů Vodňanské kuře a. s., ulice Chrlická 522, Modřice, výkon nelegální práce ve výroku uvedeným dvaceti třem cizincům vietnamské státní příslušnosti. Oblastní inspektorát práce došel k závěru, že cizinci v areálu závodů vykonávali závislou práci bez platné pracovní smlouvy a rozhodnutí o povolení k zaměstnání, resp. předmětnou činnost nevykonávali na vlastní zodpovědnost. Za uvedený správní delikt byla JUDr. Edvardu Petříkovi uložena pokuta 7,3 mil. Kč. Toto rozhodnutí je stejně jako rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 5. 5. 2014, čj. 918/1.30/14/14.3, jímž bylo zamítnuto odvolání JUDr. Petříka, součástí správního spisu.

17. Na základě zjištěného stavu věci dospěl prvostupňový správní orgán k závěru, že dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za účelem podnikání žalobkyni prodloužit nelze, neboť tato neplní účel povoleného pobytu, kterým je podnikání. Obšírně přitom pojednal o důvodech, na kterých postavil své závěry o tom, že žalobkyně nesplňuje podmínky vymezené pro podnikání občanským zákoníkem, resp. živnostenským zákonem.

18. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 31. 10. 2014 odvolání, k výzvě doplněné podáním doručeným správnímu orgánu dne 13. 11. 2014. Zde byla namítána zejména skutečnost, že žalobkyně jako účastník sdružení vykonává svoji činnost ve prospěch sdružení soustavně, samostatně a na svoji odpovědnost. Skutečnost, že smlouvou o sdružení byl zmocněn JUDr. Petřík, aby ve vztahu k třetím osobám vystupoval za účastníky sdružení, nezakládá vztah podřízenosti či nadřízenosti vůči jiným účastníkům sdružení a odporuje tvrzení správního orgánu o nesamostatnosti činnosti žalobkyně jako podnikatele. Příjmy i výdaje vznikající při činnosti sdružení se rozdělují mezi účastníky sdružení rovným dílem. Správní orgán nezjistil dostatečně skutkový stav věci a ani není příslušný k tomu, aby tyto skutečnosti zjišťoval a zabýval se tak údajnými přestupky na úseku zaměstnanosti. Dále nebyly dostatečně vypořádány definiční znaky závislé práce, resp. nebylo odůvodněno naplnění jednotlivých znaků. Nebyly posuzovány aspekty smlouvy o sdružení ani plnění povinností žalobkyně související s její podnikatelskou činností vůči dalším orgánům. Správní orgán neprokázal kumulativní naplnění všech znaků závislé práce.

19. O odvolání bylo pojednáno žalobou napadeným rozhodnutím, jímž bylo rozhodnuto tak, že se odvolání žalobkyně zamítá a prvostupňové rozhodnutí se potvrzuje. Žalovaná dospěla k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Z výslechu žalobkyně vyplynulo, že tato prakticky nerozhoduje o výkonu své činnosti, nemá ponětí o odběratelích či zakázkách. Za podnikání nelze považovat zapsání do příslušných rejstříků bez faktického výkonu podnikatelské činnosti. V případě žalobkyně nebyl naplněn ani předchozí účel pobytu, neboť účel svého pobytu evidentně neplní již od května 2010. Žalovaná shledala, že v případě žalobkyně nebyly kumulativně naplněny všechny pojmové znaky tak, aby mohla být činnost žalobkyně považována za podnikání ve smyslu občanského, resp. živnostenského zákona. K námitce žalovaná uvedla, že správní orgán je oprávněn učinit závěr, že činnost je nelegální prací; prvostupňové rozhodnutí přitom není rozhodnutím o správním deliktu. Žalobkyní vykonávanou činnost lze hodnotit jako závislou práci, což plyne ze spisového materiálu. Prvostupňový správní orgán dostatečně posoudil přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Bylo zjištěno, že tato zde nemá žádného rodinného příslušníka.

20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v mezích daných žalobními body. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Bylo rozhodnuto bez jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s.

21. Žaloba není důvodná.

22. Soud neshledal důvodným obecné konstatování žalobkyně o nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí, ani to, že by žalobkyně byla rozhodnutími správních orgánů zkrácena na svých právech, což vyplývá z níže vypořádaných žalobních námitek.

23. Soud se neztotožnil s námitkou, že prvostupňový správní orgán žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR zamítl a platnost povolení neprodloužil v podstatě jen na základě jediného zásadního podkladu pro vydání rozhodnutí, kterým byl výslech provedený se žalobkyní dne 26. 6. 2014. Takové tvrzení žalobkyně se nezakládá na pravdě. Ze spisového materiálu i z rozhodnutí správních orgánů se jednoznačně podává, že prvostupňový správní orgán nevycházel z jediného podkladu pro rozhodování. Prokazatelně totiž užil vícero důkazních prostředků vhodných k dostatečnému zjištění stavu věci, v daném případě krom svědecké výpovědi žalobkyně zejména listin (rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce ze dne 15. 1. 2014, čj. 10702/9.30/13/14.3-RZ, rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 5. 5. 2014, čj. 918/1.30/14/14.3, výpis z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR). Žalobkyně současně neuvedla, jaké další konkrétní podklady měl správní orgán případně pro rozhodování ve věci opatřit.

24. Jak je patrné z prvostupňového rozhodnutí i správního spisu, správní orgán se v průběhu řízení o žádosti žalobkyně zabýval dotazem Oblastního inspektorátu práce, který poptával druh pobytu žalobkyně na území v souvislosti s kontrolou provedenou na pracovišti v areálu drůbežářských závodů Vodňanské kuře a. s., Chrlická 522, Modřice. Kontrola byla zaměřena na zjištění výkonu nelegální práce. Bylo zjištěno 23 občanů Vietnamské socialistické republiky vykonávajících na místě pracovní činnost dělníků u pracovní linky, konkrétně porcování kuřat, a to v prostorách pronajatých JUDr. Petříkem. Žádný ze zjištěných cizinců neměl uzavřen pracovněprávní vztah, přičemž pracovní činnost tyto osoby vykonávaly, stejně jako žalobkyně, na základě živnostenského oprávnění v rámci činnosti pro sdružení založené smlouvou o sdružení dle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Všichni zjištění cizinci měli rozvrženu osmihodinovou pracovní dobu ve dnech pondělí až pátek, činnost vykonávali ve vztahu podřízenosti pro JUDr. Petříka, jeho jménem a dle jeho pokynů. Dle závěrů Oblastního inspektorátu práce se zjištění cizinci dopustili výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1, 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v účinném znění (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Součástí spisového materiálu je kopie rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce ze dne 15. 1. 2014, čj. 10702/9.30/13/14.3- RZ, jímž bylo konstatováno, že se JUDr. Edvard Petřík jako podnikající fyzická osoba dopustil správního deliktu dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, když umožnil na pracovišti v areálu drůbežářských závodů Vodňanské kuře a. s., ulice Chrlická 522, Modřice, výkon nelegální práce ve výroku uvedených cizinců, navíc se fakticky choval jako zprostředkovatel práce. Rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce ze dne 5. 5. 2014, čj. 918/1.30/14/14.3, jehož kopie je taktéž součástí spisového materiálu, pak bylo uvedené rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce potvrzeno.

25. Správní orgán dále vycházel ze zjištění z Cizineckého informačního systému, kde ověřil, že žalobkyně pobývala na území ČR od 12. 2. 2008 na základě víza k pobytu nad 90 dnů, od 12. 2. 2009 na základě opakovaně prodlužovaného povolení k dlouhodobému pobytu, vždy za účelem podnikání na základě živnostenského oprávnění.

26. Správní orgán také za účelem zjištění stavu věci předvolal žalobkyni k výslechu, aby ověřil, jaká činnost je zdrojem příjmů žalobkyně, resp. zda žalobkyně skutečně na území ČR provozuje živnost, či zda vykonává nelegální práci. Ze spisového materiálu se podává, že prvostupňový správní orgán výslechem žalobkyně zjistil, že tato skutečně pracuje na pracovišti kontrolovaném oblastním inspektorátem práce, tj. tam, kde byli zjištěni ostatní cizinci a že se žalobkyně činnosti definované oblastním inspektorátem práce jako nelegální práce věnuje nepřetržitě od května roku 2010, dříve jako člen sdružení podnikatelů (nyní transformovaného na společnost), o jehož fungování či své roli v něm neměla bližších představ. Žalobkyně také uvedla, že zkoušela sama podnikat, to nešlo, pak zkoušela pracovat u jedné firmy, až skončila na pracovišti, kde pracuje v současnosti, tj. v drůbežárně. Správní orgán tedy dospěl na základě výpovědi žalobkyně k závěru, že její povědomí vykonávané činnosti je zúženo na akceptaci podmínek této činnosti, aniž by je sama určila či se na nich dohodla. Pak ovšem tato činnost postrádá rys samostatnosti coby pojmový znak živnostenského podnikání, resp. podnikání obecně.

27. Ze shora uvedeného je zřejmé, že správní orgán vycházel z vícero podkladů, nikoli pouze z výslechu žalobkyně, aby tak zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a rozhodl, jak je uvedeno výše.

28. Žalobkyně dále namítá, že správní orgán dospěl k předestřeným závěrům na základě nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci, pročež měl porušit § 3 správního řádu, když důsledně nepostupoval dle § 50 odst. 1 a 2 správního řádu. Tuto námitku soud nepřijal. Soud obecným přezkumem dospěl k závěru, že správní orgán zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž toto je zřejmé zejména z rozhodnutí obou správních orgánů, potažmo z listin založených ve správním spise. Soud neshledal porušení žalobkyní vytčených ustanovení správního řádu, přičemž žalobkyně nekonkretizovala, krom shora vypořádaného tvrzení o tom, že správní orgán vycházel při rozhodování pouze z její výpovědi, jiné vady postupu správního orgánu. Jak již soud shora konstatoval, není pravdou, že by správní orgány vycházely pouze z odpovědí žalobkyně na jí kladené otázky v rámci výslechu. Správní orgán uskutečnil výslech žalobkyně právě pro zjištění stavu věci, resp. pro ověření, jaká činnost je zdrojem příjmů žalobkyně. Správní orgán předvolal žalobkyni k výslechu evidentně právě proto, že měl již jiné indicie nasvědčující, že žalobkyně neplní účel pobytu (mj. dotaz Oblastního inspektorátu práce na druh pobytu žalobkyně ze dne 25. 1. 2013, resp. rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce a Státního úřadu inspekce práce ve věci správního deliktu spáchaného JUDr. Petříkem, kterého se dopustil při podnikání tím, že umožnil výkon nelegální práce cizinců v drůbežárně). Skutečnosti sdělené žalobkyní při výslechu tedy nebyly první indicií nasvědčující tomu, že žalobkyně pobývá na území ČR v rozporu s účelem pobytu, ale de facto vyvrcholením a potvrzením řetězce informací vedoucího k závěru správního orgánu o tom, že žalobkyně na území ČR nevykonává podnikatelskou činnost, ale že zdroj jejích příjmů má původ v nelegální práci závislé. Pokud žalobkyně tvrdí, že bylo v tuto chvíli na správním orgánu, aby své pochybnosti potvrdil nebo vyvrátil, pak tak správní orgán neučinil zejména proto, že po provedení výslechu žalobkyně již žádných pochybností o skutkovém stavu neměl. Výpověď žalobkyně mu v podstatě potvrdila skutečnosti dříve zjištěné, nebylo třeba dalšího dokazování. Ani žalobkyně sama neuvedla, jaké další důkazy správní orgán mohl a měl opatřit, ačkoli byla správním orgánem v souladu se správním řádem řádně vyrozuměna o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a navrhnout jejich doplnění. Soud tedy neshledal, že by správní orgán svým postupem zatížil prvostupňové řízení, resp. rozhodnutí vadou nezákonnosti.

29. Nelze akceptovat ani námitku do nesprávného posouzení znaku samostatnosti podnikání. Ten měl být správním orgánem u žalobkyně vymezen toliko obecně bez přihlédnutí k tomu, jak může být v podnikatelském prostředí samostatnost omezována, aniž by se přestalo jednat o podnikatelskou činnost. Prvostupňové rozhodnutí však svědčí o tom, že správní orgán velmi podrobně a precizně posuzoval, zda činnost vykonávaná žalobkyní splňuje definiční znaky podnikání či nikoli (viz str. 4 - 7 prvostupňového rozhodnutí). Výčet případů možného omezení podnikání v praktických podmínkách, který žalobkyně v žalobě příkladmo uvedla, se nevztahuje k projednávané věci. Nutno však podotknout, že podnikatel ve smyslu občanského zákoníku musí splňovat všechny definiční znaky stanovené občanským zákoníkem za jakýchkoli podmínek, zejména pak v podnikatelské praxi. Ani reálná omezení praktického podnikání jej nepřipraví o samostatnost; tato zůstává podnikateli za každých podmínek zachována. Může být ve velmi obecné rovině limitována samostatností jiných subjektů, stejně jako jsou jakákoli práva jednotlivce do jisté míry limitována právy jiných osob. Takové limity však nemají vliv na posuzovanou věc, vezme-li se do úvahy, že žalovaná aplikovala definiční znaky podnikání, resp. práce závislé na činnost vykonávanou žalobkyní, aby posoudila, zda tato činnost odpovídá provozování živnosti. Na základě přesvědčivého a důkladného zhodnocení dospěla k závěru, že nikoli, s čímž se soud ztotožňuje. Bylo prokázáno, že žalobkyně, ač jí bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, kdy z náležitostí doložených k její žádosti je zřejmé, že na území ČR má vykonávat živnost, tato ve smyslu § 2 živnostenského zákona živnost fakticky neprovozuje. Živnostenské oprávnění je ovšem pouze předpokladem pro plnění účelu povoleného pobytu.

30. Ze spisového materiálu i správních rozhodnutí obou stupňů je zřejmé, že žalobkyně vykonává shora popsanou činnost, kterou označuje za podnikání, na základě smlouvy o sdružení, přičemž původní sdružení bylo nahrazeno společností dle nové právní úpravy. Ačkoli je cílem této společnosti podnikání, žalobkyně nemá o jejím fungování žádných bližších představ. Správní orgán dospěl na základě uceleného argumentačního řetězce k závěru, že společnost neslouží k účelu deklarovanému ve smlouvě. Žalobkyně nadále vykonává pracovní činnost v areálu drůbežáren spočívající ve zpracování drůbežích vnitřností, tj. de facto totožnou činnost ve stejném místě a na základě obdobné smlouvy jako cizinci zjištění dne 17. 7. 2012 při shora popsané kontrole, přičemž v té věci byl odvolacím správním orgánem potvrzen výkon nelegální práce zjištěnými cizinci. Z toho vyplývá, že činnost, kterou Oblastní inspektorát práce vyhodnotil jako nelegální práci, vykonává i žalobkyně. Za situace, kdy žalobkyně prokazatelně vykovává stejnou činnost, která byla příslušným správním orgánem v jiném správním řízení posouzena jako nelegální práce závislá, není překvapivým závěrem správních orgánů, že dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za účelem podnikání žalobkyni prodloužit nelze. Soud neshledal pochybení v tom, jak správní orgán vymezil definiční znak samostatnosti ve vztahu k žalobkyni, resp. k projednávané věci.

31. Žalobkyně se domnívá, že mělo být učiněno doplnění dokazování, aby byl závěr správního orgánu o neplnění účelu pobytu žalobkyně postaven najisto. Tuto námitku soud nepřijal. Žalobkyně v prvé řadě mohla navrhnout doplnění dokazování před vydáním prvostupňového rozhodnutí, ovšem neučinila tak ani k řádnému poučení a výzvě správního orgánu. Ani v žalobě nevymezila, v jakém směru mělo být dokazování doplněno. Soud sám obecným přezkumem dospěl k závěru, že v projednávané věci byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, jak vyplývá též ze shora vypořádaných námitek. Skutečnost, že k neplnění znaku podnikání na vlastní odpovědnost nebyla správním orgánem výslovně položena žalobkyni jediná otázka, není podstatné. Správní orgán ucelenou sadou otázek směřoval k ověření toho, zda žalobkyně naplňuje svou činností znaky podnikání či nikoli. Je přitom lhostejno, zda byly odpovědi žalobkyně strohé; podstatná je skutečnost, že se jednalo o adekvátní slovní reakce s dostatečným obsahovým potenciálem. Pro zjištění, co je faktickou náplní činnosti žalobkyně, nebylo nutné výslovně ji konfrontovat s definičními znaky podnikání, jak je vymezil občanský zákoník. Pro potřeby náležitého zjištění skutkového stavu je postačující, aby z výpovědi žalobkyně jasně plynulo, zda tyto znaky naplňovány jsou, či nikoli. V tomto ohledu pak soud žádných pochybení neshledal. S ohledem na veškerý spisový materiál, resp. shora označené shromážděné podklady, nelze ani s úspěchem tvrdit, že by správní orgán ve svém závěru o nenaplnění znaku podnikání vycházel pouze ze svých domněnek, bez jediného důkazu, jak tvrdí žalobkyně. Bylo postaveno najisto, že žalobkyně neplní účel pobytu, stejně tak i to, že vykonává nelegální práci závislou.

32. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobkyně o nepřípustnosti použití závěrů Oblastního inspektorátu práce ve správním řízení o žádosti žalobkyně, neboť žalobkyně nebyla osobou kontrolovanou ani účastnicí jiného správního řízení, pročež na ni nelze vztahovat možná porušení zákona třetími osobami. K tomu soud podotýká, že správní orgány nikdy netvrdily, že by žalobkyně byla osobou kontrolovanou či účastnicí jiného správního řízení. Platí však, že správní orgán ve smyslu § 51 odst. 1 může užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé (§ 50 odst. 1 s. ř.). V projednávané věci správní orgán užil podklady od jiného správního orgánu, což neodporuje normám správního práva, dokonce byl jiným správním orgánem kontaktován, když byl dotazován Oblastním inspektorátem práce, který poptával druh pobytu žalobkyně na území v souvislosti s kontrolou provedenou na pracovišti v areálu drůbežářských závodů. Měl tedy indicie, že na pracovišti, kde pracuje žalobkyně, byla správními orgány zjištěna nelegální práce cizinců a že tito cizinci vykonávali stejnou práci za obdobných podmínek jako žalobkyně. Nehledě na povinnost správního orgánu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, soud upozorňuje na to, že správní orgán je taktéž povinen zjistit všechny informace důležité pro ochranu veřejného zájmu, kterým je bezesporu i zájem na tom, aby na území ČR nebyli zaměstnáváni cizinci bez patřičného povolení. Jak k tomu uvedl Nejvyšší správní soud, „nelze po správních orgánech spravedlivě požadovat, aby přehlížely skutečnosti známé jim z úřední činnosti, popřípadě vyplývající z paralelně vedených správních řízení“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, čj. 4 Azs 248/2017 – 40). Není tedy překvapivé, že si správní orgán opatřil příslušná shora označená rozhodnutí ve věci nelegálního zaměstnávání cizinců v místě, kde pracuje žalobkyně. Na základě uvedeného správní orgány v souvislosti se žádostí žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vystavěly ucelený důkazní řetězec zakončený výslechem žalobkyně, kterým byly potvrzeny skutečnosti správním orgánem zjištěné, tj. že činnost žalobkyně není podnikáním, a to především kvůli absenci samostatnosti výkonu její činnosti, což bylo odůvodněním prvostupňového rozhodnutí podrobně popsáno. Není pravdou, že by správní orgány přičítaly protiprávní chování třetích osob žalobkyni. Pouze na základě získaných důkazů dospěly k závěru, že v případě žalobkyně slouží účast ve sdružení podnikatelů, resp. ve společnosti, pouze k zastření výkonu závislé práce, kterou žalobkyně dle zjištění správních orgánů fakticky vykonává.

33. Žalobkyně opakovaně namítá, že závěry správního orgánu o výkonu závislé práce žalobkyně vycházejí z úvah správního orgánu, nikoli z relevantních důkazů. Tuto námitku soud odmítl, přičemž o tom, že správní orgány opatřily dostatečnou sadu důkazů, již pojednal shora. Neshledal taktéž, že by prvostupňový správní orgán vytrhl odpovědi žalobkyně na otázky kladené jí při výslechu z kontextu, či že by je potlačil. Žalobkyně neuvedla, ke kterým z odpovědí měl správní orgán takto přistoupit, soud obecným přezkumem prvostupňového rozhodnutí takové jednání správního orgánu neshledal.

34. Soud nepřijal ani námitku vytýkající prvostupňovému správnímu orgánu, že není nadán zákonnou pravomocí zásadním způsobem hodnotit výdělečnou činnost žalobkyně na území ČR a podřadit ji pod pojem závislá práce, resp. že měl dát podnět příslušnému správnímu orgáneu a řízení do rozhodnutí o předběžné otázce přerušit. Soud ze spisového materiálu ověřil, že předchozí povolení k dlouhodobému pobytu bylo žalobkyni uděleno jako osobě provozující živnost. Sama žalobkyně přitom při výslechu uvedla, že smlouvu podepsala v květnu 2010, z čehož je zřejmé, že od té doby do současnosti neplní účel povoleného pobytu, jelikož vykonává práci závislou. V tomto skutkovém zjištění také správní orgán shledal jinou závažnou překážku pobytu žalobkyně na území ČR, když pod tuto lze podřadit také nenaplnění účelu předchozího povolení k pobytu. K tomu soud připomíná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j 9 As 80/2011 – 69, kde byl charakterizován neurčitý právní pojem jiná závažná překážka k pobytu.

35. Pokud tedy žalobkyně při výslechu uvedla, že zkoušela sama podnikat, to jí nešlo, pak zkoušela pracovat u jiné firmy, to taky nešlo, až začala vykonávat činnost, která je zdrojem jejích příjmů v současnosti, a zároveň přesně popsala výkon této činnosti tak, že ji nebylo možno vyhodnotit jinak než práci závislou, přičemž správní orgán disponoval též rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce o tom, že stejná činnost, jakou vykovává žalobkyně, byla vyhodnocena u jiných cizinců jako nelegální práce, nemohly správní orgány rozhodující ve věci dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neplní účel povoleného pobytu. K plnění účelu pobytu nestačí pouhé zapsání do příslušných rejstříků (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, čj. 7 Azs 82/2011-81), je nutné také podnikatelskou činnost fakticky vykonávat, což žalobkyně prokazatelně nečinila. Pobyt cizince na území ČR musí být odůvodněn a cizinec zde může pobývat pouze za konkrétním účelem a tento naplňovat; právě naplňování účelu pobytu u žalobkyně absentuje. Dlouhodobý opakující výkon práce žalobkyní, aniž by byla držitelkou platné zaměstnanecké karty či aniž by jí bylo vydáno příslušné povolení, pak správní orgány nemohly hodnotit jinak, než jako práci nelegální ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v účinném znění. Správní orgány rozhodující v projednávané věci o žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu neprojednávaly spáchání správního deliktu na úseku zaměstnanosti, a tudíž nerozhodovaly mimo zákonný rámec svých pravomocí, resp. mimo svou věcnou příslušnost. Prvostupňový správní orgán tedy nebyl povinen podávat podnět a vyčkávat rozhodnutí jiného správního orgánu. Co se problematiky předběžné otázky týče, soud připomíná, že správní orgán si může učinit podle § 57 odst. 1 písm. c) s. ř. o předběžné otázce rovněž svůj vlastní úsudek. Za žádných okolností sice není přípustné, aby si správní orgán učinil úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, nic takového však prvostupňový správní orgán neučinil.

36. Je nutno se ztotožnit se závěry správních orgánů, z nichž vyplývá, že žalobkyně nenaplnila účel předchozího pobytu, což ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců představuje závažnou překážku pro prodloužení pobytu na území České republiky. Tuto úvahu doplňuje rovněž skutečnost, že žalobkyně sama při výslechu do protokolu uvedla, že zkoušela sama podnikat, což jí nešlo a následně popsala činnost, kterou v drůbežárně vykonává a která jednak sama vykazuje znaky práce závislé a jednak je de facto totožná s činností, již na stejném pracovišti vykonávali ve stejné době jako žalobkyně jiní cizinci, u nichž byla tato činnost příslušným správním orgánem pravomocně shledána prací nelegální. Žalobkyně tak vědomě přestala fakticky plnit účel, pro který jí byl pobyt na území České republiky povolen. Uzavírá se, že správní orgán kompetentně posoudil, zda nastaly právně významné okolnosti zakládající výkon nelegální práce tak, jak jej definuje § 5 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.

37. Nadepsaný soud závěrem shrnuje, že neshledal pominutí zásady správního řízení deklarované § 3 správního řádu, ani porušení § 50 odst. 2 a § 51 téhož zákona. Prvostupňové rozhodnutí není zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, napadené rozhodnutí soud neshledal nezákonným, jak je odůvodněno shora.

38. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů nepřiznává.