č. j. 30 A 153/2018 - 66

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslava Škopka ve věci žalobkyně: L. T. P., nar. X, státní příslušnost X, X, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem, Purkyňova 10, 301 00 Plzeň, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, IČ 00007064, náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 6. 2018, č.j. MV-74037-9/SO-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

[I] Předmět řízení 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 19. 6. 2018, Krajskému soudu v Plzni doručenou dne 20. 6. 2018, domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 1. 6. 2018, č.j. MV-74037-9/SO- 2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“ nebo „správní orgán I. stupně“), ze dne 8. 10. 2015, č.j. OAM-10945-29/DP-2015 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně a platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání nebyla dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), prodloužena, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobkyně na území ČR (žalobkyně neplnila účel povoleného pobytu).

2. Pobyt cizinců na území České republiky je upraven zákonem o pobytu cizinců. Správní řízení je upraveno správním řádem. [II] Žaloba 3. Žalobkyně uvedla, že podala dne 21. 4. 2015 u správního orgánu I. stupně žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečně činná (dále jen „OSVČ“) dle § 44a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně vycházel při svém rozhodnutí zejména z protokolu Státního úřadu inspekce práce, Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj (dále jen „oblastní inspektorát práce“) ze dne 15. 1. 2014, z něhož mj. vyplývá, že inspektory Státního úřadu inspekce práce byla dne 17. 7. 2012 na pracovišti v areálu drůbežářských závodů Vodňanské kuře, a. s. v Modřicích provedena kontrola zaměřená na dodržování pracovně právních předpisů, zaměřená zejména na zjištění, zda zde není umožňován výkon nelegální práce. Na místě bylo zjištěno celkem 23 státních občanů Vietnamské socialistické republiky, včetně žalobkyně, kteří na místě vykonávali pracovní činnost dělníků u výrobní linky. Předmětem jejich pracovní činnosti bylo porcování kuřat. Dále z kontrolního protokolu vyplývá, že uvedenou pracovní činnost tyto osoby vykovávaly v prostorách společnosti Vodňanská drůbež a. s., které má pronajaty JUDr. E. P.. Žádný ze zastižených občanů Vietnamské socialistické republiky neměl s JUDr. E. P. uzavřen pracovně právní vztah. Zjištění pracovníci, včetně žalobkyně, vykonávali pracovní činnost na základě živnostenského oprávnění v rámci činnosti pro sdružení založené smlouvou o sdružení dle § 829 v té době platného občanského zákoníku (= zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Finanční odměna za vykonanou práci byla JUDr. E. P. zasílána jedenkráte za měsíc na účty osob zjištěných na místě a podnikajících na základě živnostenských oprávnění. Pracovní dobu měli zjištění cizinci rozvrženu ve dnech pondělí - pátek, 8 hodin denně. Oblastní inspektorát práce dospěl k závěru, že všechny osoby zjištěné dne 17. 7. 2012 při výkonu pracovní činnosti vykovávaly tuto činnost pro JUDr. E. P. osobně ve vztahu podřízenosti, jeho jménem a dle jeho pokynů. Zjištění cizinci se dle závěrů uvedených v kontrolním protokolu dopustili výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1 i 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

4. Žalobkyně doložila k žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu výpis z živnostenského rejstříku, ze kterého je patrné, že ke vzniku jejího živnostenského oprávnění došlo dne 30. 4. 2009 a bylo vydáno pro živnost volnou ohlašovací s předmětem činnosti „Výroba, obchod a služby uvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“. Živnostenské oprávnění stále trvá. Žalobkyně uvedla při své výpovědi před správním orgánem I. stupně, že podniká v rámci sdružení podnikatelů, které si pronajalo prostory a zpracovává kuřata pro společnost Vodňanská drůbež, a. s., závod Modřice. Účastníci sdružení mají od této společnosti pronajaty prostory a technologie za odpovídající měsíční nájemné. Žalobkyně uvedla, že pracuje sama na sebe, nemá žádného nadřízeného. Pracovní pomůcky a oděvy si členové sdružení, resp. nyní společnosti, kupují sami.

5. Oblastní inspektorát práce i přes výpověď žalobkyně dospěl k závěru, že žalobkyně společně s jinými cizinci v areálu závodů Vodňanská drůbež, a. s. vykonávala závislou práci, a to bez platné pracovní smlouvy a rozhodnutí o povolení k zaměstnání. S tímto závěrem žalobkyně nesouhlasila z následujících důvodů.

6. Zákon jednoznačně definuje závislou činnost, když porušování příslušných ustanovení je zpravidla nazýváno jako švarcsystém. Podstatou švarcsystému je využívání práce osob, které navenek vystupují jako OSVČ, ačkoliv faktický vztah mezi společností a touto osobou naplňuje znaky závislé práce.

7. Dle § 2 odst. 1 zákoníku práce (od 1. 1. 2012) musí být splněny čtyři znaky, aby se jednalo o závislou činnost – nadřízenost zaměstnavatele (podřízenost zaměstnance), výkon práce jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů a osobně zaměstnancem. Definice podmínek závislé práce je - za mzdu, v pracovní době, na pracovišti a na náklady zaměstnavatele.

8. Pokud není splněn alespoň jeden z výše uvedených znaků, nejedná se o závislou činnost a je možné zaměstnat fyzickou osobu na živnostenský list. Ode dne 1. 1. 2012 rozšiřuje zákon o zaměstnanosti v § 5 odst. 1 nelegální práci o závislou práci fyzické osoby mimo pracovně právní vztah. V případě žalobkyně nebyla splněna jak podmínka nadřízenosti, tak jednání jménem zaměstnavatele, práce za mzdu a na náklady zaměstnavatele. Správní orgán při svém rozhodnutí nepřihlédl k obsahu smluv mezi žalobkyní a sdružením podnikatelů, když nezohlednil, že sdružení podnikatelů nemá právní subjektivitu a nemůže být tedy označeno za zaměstnavatele. Žalobkyně vykonávala činnost pro sdružení na svoji odpovědnost a také ji vykonávala. JUDr. E. P. byl jednotlivými účastníky sdružení smluvně zmocněn, aby ve vztahu ke třetím osobám vystupoval za účastníky sdružení jako jejich přímý zástupce a v mezích svých oprávnění. Je tudíž zcela vyloučen jakýkoliv vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi ním a účastníky sdružení. To vylučuje, že účastníci sdružení jednali podle pokynů JUDr. E. P. a jeho jménem, naopak JUDr. P. jednal jejich jménem a z jeho jednání vznikly účastníkům sdružení závazky. Sdružení nemá právní subjektivitu, a proto za účastníky sdružení vystupuje JUDr. P., což je plně v souladu s příslušnými právními normami a smlouvou o sdružení. Současně není v rozporu se zákonem, když má podnikatel svoji externí účetní firmu a daňového poradce, který mu veškeré účetní a daňové záležitosti obstarává.

9. Správní orgán I. stupně nezjistil dostatečně skutkový stav věci v nezbytném rozsahu, nedostatečně se vypořádal s definičními znaky závislé práce a řádně a přesvědčivě neodůvodnil, že každý jednotlivý znak závislé práce byl v daném případě naplněn. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č.j. 6 Ads 46/2013-35, v němž kasační soud vymezil tři znaky, které musí být kumulativně splněny, aby se dalo hovořit o závislé práci podle § 2 odst. 1 zákoníku práce. Těmito znaky jsou soustavnost, osobní výkon práce a vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nejvyšší správní soud konstatoval, že „společným rysem a jakýmsi leitmotivem všech znaků závislé práce vymezených (nově) v § 2 odst. 1 zákoníku práce, je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci). Proto musí správní orgány při postihování nelegální práce v řízení obviněnému prokázat naplnění všech těchto znaků - zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu.“ Tyto skutečnosti však nebyly bez jakékoliv pochyby ve správním řízení prokázány.

10. Pokud tedy žalobkyně jako členka sdružení a rovněž toto sdružení podnikatelů dodrželo veškerá zákonná ustanovení, nelze, jak to činí žalovaná, označit toto jednání jako prostředek pro obcházení zákona. Je tedy zřejmé, že zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti dlouhodobého pobytu bylo nedůvodné, neboť žalobkyně pracuje jako OSVČ. [III] Vyjádření žalované k žalobě 11. Žalovaná se k věci vyjádřila v podání ze dne 3. 8. 2018. Žalobu navrhla jako nedůvodnou zamítnout, když odkázala na odůvodnění prvoinstančního i napadeného rozhodnutí a připomněla závěry vyjevené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu (ze dne 13. 2. 2014, č.j. 6 Ads 46/2013-35), Krajského soudu v Brně (ze dne 13. 9. 2016, č.j. 36Ad 39/2014-73) a Krajského soudu v Českých Budějovicích (ze dne 26. 4. 2018, č.j. 50A 68/2017-29). [IV] Posouzení věci soudem 12. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“).

13. Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

14. Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

15. Soud rozhodl o věci bez jednání, neboť s tím obě strany souhlasily.

16. Žaloba není důvodná.

17. Dle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu § 35 odst. 2 a 3, § 36 a § 46 odst. 3 a 7 vztahují obdobně. Podle § 35 odst. 3 téhož zákona platí, že dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza. Podle § 37 odst. 2 písm. b) téhož zákona ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza, za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.

18. Dle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum (…) ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Taková jiná závažná překážka pobytu může být podle judikatury kasačního soudu způsobena právě neplněním účelu pobytu po převážnou část doby platnosti předchozího pobytu (rozsudek ze dne 3. 3. 2016, č.j. 7 Azs 322/2015-43) nebo výkonem nelegální práce (rozsudek ze dne 27. 11. 2011, č.j. 7 As 82/201-81, ze dne 19. 1. 2012, č.j. 9 As 80/2011-69, ze dne 28. 5. 2014, č.j. 4 As 165/2013-50, či ze dne 16. 10. 2017, č.j. 6 Azs 302/2017-27).

19. Soud stran věci samé konstatuje, že stěžejními pro její posouzení jsou závěry vyjevené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 15. 2. 2017, č.j. 1 Ads 272/2016-53 (všechna rozhodnutí kasačního soudu jsou k dispozici na www.nssoud.cz). Kasační soud v tomto rozhodnutí rozhodoval o žalobě JUDr. E. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016, č.j. 36Ad 39/2014-73.

20. Oblastní inspektorát práce provedl dne 17. 7. 2012 v areálu společnosti Vodňanská drůbež, a. s., v Modřicích, kontrolu dle § 5 odst. 1 písm. a) v rozsahu § 3 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, a dle § 125 v rozsahu § 126 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Při kontrole byli v areálu při výkonu práce zjištěni cizinci vietnamské státní příslušnosti (mj. i žalobkyně ve věci vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 30A 153/2018), kteří do „záznamů o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob podle ustanovení § 132 odst. 1, 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti“ (dále jen „záznamy ze 17. 7. 2012“) uvedli, že práci (zpracování uzenin, porcování kuřat apod.) vykonávají pro žalobce (= JUDr. E. P.). O výsledku kontroly byl dne 1. 11. 2012 pořízen protokol č.j. 17925/9.71/12/15.2, a to se závěrem, že uvedení cizinci, byť jako osoby samostatně výdělečně činné, vykonávali činnost, která vykazovala znaky závislé práce, a že tuto činnost vykonávali pro JUDr. E. P., který jim tak umožnil výkon nelegální práce. JUDr. E. P. následně požádal o přezkoumání protokolu o výsledku kontroly. Argumentoval především tím, že se nemohl dopustit příslušných správních deliktů, neboť cizinci byli stejně jako on účastníky sdružení dle § 829 a násl. občanského zákoníku z roku 1964. Všichni se v souladu s cíli tohoto sdružení jakožto podnikatelé svou činností přičiňovali o naplnění a dosažení účelu sdružení; to také vylučovalo jakékoliv nadřízené postavení JUDr. P., osoby využily své smluvní autonomie. Inspektor však i nadále trval na znění protokolu v celém rozsahu. JUDr. P. proto využil možnosti podat námitky proti výsledku přezkoumání protokolu o výsledku kontroly. Ty byly vedoucím inspektorem inspektorátu zamítnuty.

21. Dne 12. 6. 2013 bylo zahájeno správní řízení, ve kterém oblastní inspektorát práce vydal dne 15. 1. 2014 rozhodnutí, jímž byl JUDr. E. P. uznán vinným, že se jako podnikající fyzická osoba dopustil správního deliktu dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti tím, že umožnil výkon nelegální práce, jak je definována v § 5 písm. e) bod 1 a 2 zákona o zaměstnanosti, neboť umožnil specifikovaným 23 fyzickým osobám, cizincům vietnamské státní příslušnosti, výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztah, čímž porušil § 3 zákoníku práce, a to bez povolení k zaměstnání, čímž porušil § 89 zákona o zaměstnanosti. Za tento správní delikt byla JUDr. P. uložena pokuta ve výši 7.300.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí brojil JUDr. P. odvoláním. Toto odvolání Státní úřad inspekce práce zamítl. JUDr. P. napadl rozhodnutí SÚIP žalobou u Krajského soudu v Brně. Namítal zejména nesprávné posouzení otázky naplnění pojmu nelegální práce, dále se vyjádřil k povaze sdružení dle § 829 občanského zákoníku z roku 1964, neboť touto otázkou se dle něj správní orgány nezabývaly. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č.j. 36Ad 39/2014-73.

22. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č.j. 1 Ads 272/2016-53, zamítl kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016, č.j. 36Ad 39/2014-73, když vyslovil několik závěrů podstatných pro posouzení věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 30A 153/2018.

23. Předně, v bodech [37] – [43] uvedl toto (kráceno Krajským soudem v Plzni): „

37. Stěžovatel byl potrestán za to, že umožnil 23 osobám vietnamské státní příslušnosti výkon nelegální práce, tedy práce, pro kterou tyto osoby neměly potřebné povolení. Klíčovým pro posouzení, zda se stěžovatel tohoto deliktu dopustil, je charakter práce, jíž tyto osoby vykonávaly. Pouze tehdy, pokud by se jednalo o práci závislou, by se stěžovatel daného deliktu dopustil. Jestliže by osoby vykonávaly práci z pozice osob samostatně výdělečně činných, v souladu se svým povolením k pobytu za účelem podnikání, stěžovatel by se deliktu nedopustil.

38. Vymezením znaků závislé práce ve světle právní úpravy účinné od 1. 1. 2012 se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, publ. pod č. 3027/2014 Sb. NSS. V tomto rozsudku vymezil znaky, jež musí být naplněny, aby se dalo hovořit o závislé práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. Těmito znaky jsou: 1. soustavnost, 2. osobní výkon práce a 3. vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (kdy je práce vykonávána jménem zaměstnavatele a dle jeho pokynů). Nejvyšší správní soud konstatoval, že „společným rysem a jakýmsi leitmotivem všech znaků závislé práce vymezených (nově) v § 2 odst. 1 zákoníku práce, je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci). Proto musí správní orgány při postihování nelegální práce v řízení obviněnému prokázat naplnění všech těchto znaků – zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu“.

39. Co se týká znaku závislé práce spočívajícího ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl, že „vztah podřízenosti zaměstnance vůči zaměstnavateli představuje nutně subjektivní kategorii. Rozhodující je tedy zejména to, zda zaměstnanec sám vnímá své postavení jako podřízené a to je důvodem, proč respektuje pokyny zaměstnavatele. Pokud má ovšem správní orgán naplnění tohoto subjektivního znaku objektivně prokázat, musí zkoumat, zda je dána osobní závislost zaměstnance na zaměstnavateli a zejména co je její příčinou.“

40. Krajský soud se jednotlivými aspekty činnosti, kterou cizinci pro stěžovatele vykonávali, zabýval z hlediska těchto judikaturních závěrů v bodech 36 – 43 svého rozsudku. Dospěl přitom k závěru, že šlo o práci závislou. Nejvyšší správní soud se s takovým posouzením věci ztotožňuje. Cizinci vykonávali neodbornou, rutinní práci v podniku zpracovávajícím drůbež. Pro výkon této práce měli stanovenou osmihodinovou pracovní dobu od pondělí do pátku, jejich příchody na pracoviště a odchody z něj byly elektronicky evidovány, přičemž za odpracovanou dobu byli cizinci placeni. Práci vykonávali podle pokynů jiných osob, za pomoci nástrojů, které jim tyto osoby opatřily. (…)

43. Vzhledem k výše uvedenému není kasační námitka důvodná. Krajský soud se charakterem práce pečlivě zabýval a dospěl ke správnému závěru, že šlo o práci závislou. (…)“.

24. Kasační soud v bodech [44] – [48] dále konstatoval toto: „

44. Soud dle stěžovatele nesprávně posoudil charakter smlouvy o sdružení vytvořeného jím a (mimo jiné) cizinci pracujícími v areálu společnosti Vodňanská drůbež, a. s. Cizinci jakožto členové sdružení vykonávali dle stěžovatele svou práci jako osoby samostatně výdělečně činné, i z tohoto důvodu tedy nešlo o závislou práci.

45. Ani tuto námitku nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou. Skutečnost, že byla uzavřena smlouva o sdružení, neznamená, že by bylo v takovém případě namístě bez dalšího přijmout fakt, že sdružené osoby nevykonávají závislou práci. Čili i přes formální existenci sdružení bylo třeba zabývat se faktickou povahou cizinci vykonávané práce a až na základě těchto zjištění učinit závěr o tom, zda je tato práce prací závislou. Takto krajský soud také postupoval, Nejvyšší správní soud jeho postup výše aproboval.

46. Takový pohled přitom neznamená, že by na jakoukoliv práci vykonávanou v rámci sdružení mělo být pohlíženo jako na práci závislou. Naopak, lze si představit mnoho podob sdružení, ve kterých budou sdruženy osoby samostatně výdělečně činné, z nichž bude každá odvádět „svůj“ díl práce, a to na své náklady, v čase, který si sama vymezí, případně s pomocí vlastních zaměstnanců vykonávajících ve vztahu k ní závislou práci. Například sdružení samostatně výdělečně činného instalatéra, zedníka a pokrývače pracující na stavbě rodinného domu či sdružení advokátů dle § 14 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.

47. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že postavení jednotlivých členů sdružení nemusí být zcela rovné. Ovšem soud v projednávané situaci posuzoval, zda byla nebo nebyla fakticky vykonávána závislá práce, přičemž jedním z kritérií tohoto posouzení byl právě vzájemný vztah, tedy nadřízenost a podřízenost mezi stěžovatelem a pracujícími cizinci. Vzhledem k tomu, že jediný žalobce byl ve sdružení ve vztahu k ostatním cizincům „nerovný“, spatřoval soud v této skutečnosti zcela správně naplnění jednoho ze znaků závislé práce.

48. Stěžovatel se ohrazuje také proti tomu, že krajský soud řešil kolizi mezi smlouvou o sdružení a ustanoveními regulujícími závislou práci pravidlem lex specialis derogat legi generali s tím, že speciálním pravidlem jsou pravidla pro závislou práci, ustanovení o sdružení se proto na věc neaplikují. Soud tento argument ve svém odůvodnění skutečně použil, avšak takový postup nebyl v dané situaci vůbec nutný, neboť tato ustanovení se nedostala do kolize, kterou by bylo potřeba vyřešit pomocí interpretační derogace jednoho z nich. Naopak, každé ustanovení reguluje specifický okruh společenských vztahů a často vedle sebe obstojí. Problém nastal za situace, kdy se stěžovatel snažil faktický výkon závislé práce formálně skrýt pod hlavičku sdružení osob samostatně výdělečně činných. Nicméně díky tomu, že proběhlo dokazování a bylo shledáno naplnění jednotlivých znaků závislé práce, nebylo vůbec třeba na právní vztahy mezi stěžovatelem a zjištěnými cizinci ustanovení o sdružení aplikovat.“.

25. Je zřejmé, že Nejvyšší správní soud zodpověděl v rozsudku ze dne 15. 2. 2017, č.j. 1 Ads 272/2016-53, vše podstatné pro posouzení věci vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 30A 153/2018. Tato žaloba byla proto shledána nedůvodnou a soud ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. [V] Náklady řízení 26. Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Žalovanému správnímu orgánu žádné specifické náklady soudního řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.