50 A 77/2017 - 31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobkyně: nezletilé N. T. T. T., narozené X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupené zákonným zástupcem (otcem) N. T. Ch. zákonnou zástupkyní (matkou) M. T. P. oba bytem v ČR L. 166, S. právně zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministr zahraničních věcí ČR sídlem Loretánské náměstí 5, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2017, čj. 119635/2017-OPL takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává

Odůvodnění

1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 11. 2017, čj. 119635/2017-OPL byl zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 27. 9. 2017, čj. 2951/2017-HANOI-b. Tímto usnesením byla zamítnuta žádost žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu a zastaveno řízení o této žádosti dle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. Proti napadenému rozhodnutí byla zákonnými zástupci žalobkyně prostřednictvím právního zástupce na základě § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) podána včasná žaloba ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“).

3. Žalobkyně úvodem žaloby shrnula skutkový stav věci spočívající v tom, že nezletilá žalobkyně nemá procení způsobilost, povinnost osobního podání žádosti proto mají její zákonní zástupci žijící v ČR. K podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu se proto dostavil právní zástupce žalobkyně dne 29. 8. 2017 na Zastupitelský úřadu ČR v Hanoji (dále též „ZÚ Hanoj“), kde následně podal také žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Důvodem pro upuštění od osobního podání žádosti zákonnými zástupci má být skutečnost, že oba žijí v ČR a cesta do Vietnamu pouze za účelem osobního podání by byla zbytečně časově náročná.

4. Žalobkyně namítá, že od osobního podání žádosti mělo být s ohledem na to, že oba zákonní zástupci žijí v ČR, upuštěno. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. 57 A 53/2015, resp. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017 sp. zn. 10 Azs 97/2017, z nichž vyplývá, že pokud jsou dány a prokázány objektivní důvody, pak příslušné orgány od povinnosti osobního podání žádosti upustit musí. O tom dle žalobkyně svědčí též důvodová zpráva k novele zákona o pobytu cizinců (k návrhu zákona č. 427/2010 Sb.), kde se mimo jiné uvádí, že: „Zastupitelský úřad bude mít možnost v odůvodněných případech od vyžadování povinnosti osobního podání žádosti upustit (např. velká vzdálenost).“ 5. Za nepřezkoumatelné považuje žalobkyně tvrzení žalovaného o tom, že cestu do Vietnamu při zůstatku na účtu zákonného zástupce ve výši 180 000 Kč nelze odůvodnit časovou a finanční náročností. Taková cesta je dlouhá a namáhavá, zpáteční let nelze vykonat bezprostředně, jinak se náklady na cestu ještě navýší. I cena běžné zpáteční letenky se pohybuje od 16 000 Kč do 20 000 Kč, což je nezanedbatelná částka. Ministerstvo vnitra rozhodující o předmětné žádosti přitom může zákonné zástupce žalobkyně žijící v ČR vyslechnout přímo na území ČR, trvání na cestě jednoho ze zákonných zástupců do Vietnamu pouze za účelem osobního podání žádosti na velvyslanectví je ryzím formalismem. Takový postup odporuje závěrům Ústavního soudu učiněným v nálezu ze dne 18. 2. 2010 zn. I. ÚS 1849/2008. Požadavek správního orgánu, aby zákonní zástupci žalobkyně cestovali do Vietnamu pouze kvůli předání formuláře žádosti a dalších náležitostí za situace, kdy žijí v ČR, kde s nimi mohou být provedeny veškeré úkony vyžadující jejich přítomnost, je formalistický, bezobsažný a nesleduje zákonem předvídatelný a racionální účel. Z tohoto důvodu je nezákonný a ve světle shora označeného nálezu Ústavního soudu též protiústavní. Žalobkyně k tomu zdůrazňuje, že na žádosti podávané dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců se povinnost sjednat si termín nevztahuje. Na základě všech shora uvedených důvodů navrhla žalobkyně napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že žaloba směřuje proti rozhodnutí o rozkladu. Žalobkyně zcela opomíjí, že napadené rozhodnutí se primárně vztahovalo k prakticky jediné námitce uvedené v rozkladu. Tou bylo namítáno, že žádný právní předpis neukládá povinnost registrace v systému Visapoint pro podání žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o pobyt. Žalovaný se proto ztotožňuje s názorem vyjádřeným v napadeném rozhodnutí, a sice že ZÚ Hanoj tuto povinnost nevyžadoval a jako důvod pro zamítnutí žádosti ji neuvedl. K žalobním bodům žalovaný uvedl, že žalobkyně nesprávně interpretuje § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Novelizací byla stanovena pravidla zamezující obcházení povinnosti osobní účasti, zákon po cizinci výslovně požaduje doložení důvodů pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Hodnocení těchto důvodů je pak zcela věcí správní úvahy zastupitelského úřadu. K upuštění od uvedené povinnosti tedy může dojít pouze ve výjimečných případech a zastupitelský úřad tak může učinit na základě vlastního správního uvážení (viz rozhodnutí NSS ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 10 Azs 219/2015). U nezletilého žadatele pak může dojít k osobnímu podání žádosti pouze jeho zákonným zástupcem, nikoli zástupcem zmocněným, jak předjímá § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Pojmem „velká vzdálenost“ se rozumí vzdálenost v rámci jednoho státu, kde má zastupitelský úřad sídlo a kde žadatel pobývá. Není tím myšlena situace, kdy se žadatel nebo jeho zákonný zástupce nachází na území ČR. Přistoupení k tomuto výkladu by bylo zcela v rozporu s účelem povinnosti osobního podání žádosti dle § 169d odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců. K tvrzené finanční zátěži a formalismu požadavku na osobní podání žádosti žalovaný uvádí, že v daném případě žalobkyně celkový dopad na finanční situaci nijak nedoložila. Žalobkyní navržený způsob provedení úkonů na území ČR by byl v rozporu se zákonnými pravidly. Požadavky na podání žádosti nejsou jen formální úpravou, ale též nástrojem migrační politiky státu.

7. Žalobkyně replikou k vyjádření žalovaného v podstatě setrvala na námitkách obsažených v žalobě a v reakci na tvrzení žalovaného vyjádřila nesouhlas s výkladem pojmu „velká vzdálenost“ žalovaným. Cenu letenky do Vietnamu netřeba dokazovat, je to skutečnost všeobecně známá, připojují se i další náklady na pobyt tam. Argumentaci judikaturou Nejvyššího správního soudu považuje žalobkyně za partikulárně nepřiléhavou.

8. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti. Žádostí ze dne 15. 8. 2015, doručenou právním zástupcem žalobkyně dne 29. 8. 2017 Zastupitelskému úřadu ČR v Hanoji, požádala nezletilá žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. Z obsahu této žádosti vyplývá, že žalobkyně žije ve Vietnamu, kde studuje střední školu. Oba její rodiče žijí v České republice, otec podniká a matka je v domácnosti. Součástí této žádosti učinila žalobkyně rovněž Žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, kde prostřednictvím svých zákonných zástupců konstatovala jako důvod, že bez registrace do systému Visapoint by nebyla žalobkyně ani její zákonní zástupci vpuštěni do prostor ZÚ Hanoj. Za situace, kdy nejsou volné termíny pro registraci, zde není záruka, že se v budoucnu registrace podaří a tím žalobkyně získá možnost osobního podání žádosti. Oba zákonní zástupci se nacházejí na území ČR, kde mají platná pobytová oprávnění, cesta jednoho z nich do Vietnamu by byla velmi časově i finančně náročná.

9. Součástí spisového materiálu je dále Záznam o usnesení ze dne 29. 8. 2017, jímž se konstatuje, že žádost žalobkyně je nepřijatelná, neboť si předem nesjednala termín k podání žádosti a zároveň žádost nebyla podána osobně.

10. Usnesením ze dne 27. 9. 2017, čj. 2951/2017-HANOI-b, byla zamítnuta žádost žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu a zastaveno řízení o této žádosti dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán dospěl k závěru, že ze žalobkyní předložených dokumentů a informací nevyplývá dostatečný důvod pro vyhovění žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Ustanovení § 169f zákona o pobytu cizinců stanovuje povinnost sjednat si k podání žádosti o povolení dlouhodobého termín osobního podání. Žadatelé o dlouhodobá víza jsou povinni k registraci v systému Visapoint, což platí též pro žalobkyni. Dle názoru správního orgánu je skutečným účelem postupu žalobkyně snaha obejít povinnost sjednat si termín k podání žádosti o povolení k pobytu. Skutečnost, že se žalobkyni nepodařilo registrovat do systému Visapoint neznamená, že se jí to nepodaří v budoucnu. Dle k žádosti přiloženého výpisu z účtu je rodina dostatečně finančně zabezpečena a nákup zpáteční jízdenky nemůže rodinný rozpočet významnou měrou ohrozit.

11. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 3. 10. 2017 rozklad, jehož obsah zhruba odpovídá námitkám obsaženým v projednávané žalobě.

12. O tomto rozkladu bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 24. 11. 2017, čj. 119635/2017-OPL, jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný dospěl k závěru, že po žalobkyni nebylo požadováno sjednání termínu pro podání žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Neúspěšné pokusy o registraci do systému Visapoint neznamenají, že se v budoucnu žalobkyni registrace nepodaří. Tvrzení o časové a finanční náročnosti cesty zákonných zástupců žalobkyně do Vietnamu je při výši zůstatku 180 000 Kč na účtu neodůvodněná. V případě žalobkyně, resp. jejích zákonných zástupců nebyl shledán důvod pro aplikaci § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 s. ř. s.). Rozhodnuto bylo bez jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s.

14. Námitku žalobkyně, že za situace, kdy oba její zákonní zástupci pobývají na území ČR, byl správní orgán povinen od povinnosti osobního podání žádosti upustit, soud nepřijal.

15. Ze skutkových okolností projednávané věci tak, jak byly popsány shora, je zřejmé, že žalobkyně, nezletilá státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, podala prostřednictvím svých zákonných zástupců, žijících na území České republiky, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu, jejíž součástí byla žádost o upuštění od povinnosti osobního podání této žádosti. Zákonný zástupce žalobkyně se v systému Visapoint zaregistroval k podání žádosti o krátkodobé schengenské vízum. Právní zástupce žalobkyně se pak dostavil na ZÚ Hanoj, kde ovšem za žalobkyni předložil žádost o povolení k dlouhodobému pobytu s tím, že zákonní zástupci žalobkyně žijí v ČR. Tuto žádost vyhodnotil ZÚ Hanoj jako nepřijatelnou, neboť si žalobkyně nesjednala termín, tj. žádost nebyla podána osobně. Učinil o tom záznam ve spise a o důvodech nepřijatelnosti vyrozuměl žalobkyni písemně formou Záznamu o usnesení. Nepřijatelnou žádost však právní zástupce žalobkyně vrátil konzulárnímu pracovníku zpět spolu se žádostí o upuštění od osobního podání žádosti.

16. Z obsahu této žádosti vyplývá, že jako důvod pro upuštění od osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt byla označena skutečnost, že bez registrace do systému Visapoint by nebyla žalobkyně ani její zákonní zástupci vpuštěni do prostor ZÚ Hanoj. Zákonní zástupci žalobkyně se prostřednictvím právního zástupce neúspěšně o registraci pokoušeli, systém jim pouze poskytl informaci, že volné termíny nejsou k dispozici. Za této situace zde není záruka, že se v budoucnu registrace podaří a tím žalobkyně získá možnost osobního podání žádosti. Oba zákonní zástupci se nacházejí na území ČR, kde mají platná pobytová oprávnění, cesta jednoho z nich do Vietnamu by byla velmi časově i finančně náročná. Totožné důvody byly zopakovány v rozkladu proti zamítavému rozhodnutí zastupitelského úřadu. Zde je navíc namítáno, že žalobkyně není povinna registrovat se v systému Visapoint pro podání žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o pobyt.

17. Právně relevantní je v dané věci § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle kterého je žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu cizinec povinen podat osobně. Od této povinnosti může zastupitelský úřad podle § 169d odst. 3 téhož zákona v odůvodněných případech upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Žalobkyně s odkazem na judikaturu, čl. 36 odst. 1 LZPS a důvodovou zprávu k novele zákona o pobytu cizinců dovozuje, že správní orgán byl de facto povinen upustit od osobního podání žádosti. Tento postoj však vychází z nesprávného výkladu § 169 zákona o pobytu cizinců.

18. Správní soud v prvé řadě připomíná, že žádný právní předpis nezakotvuje povinnost správního orgánu upustit od osobního podání žádosti za situace, kdy zákonní zástupci žadatele žijí v ČR. Nelze tak dovodit ani z judikatury, na kterou žalobkyně odkazuje. Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2016, čj. 57 A 53/2015-96, resp. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017, čj. 10 Azs 97/2017 vycházejí z odlišného skutkového stavu. (V odkázané věci se nezletilá žalobkyně dostavila ke správnímu orgánu po předchozí registraci v systému Visapoint v doprovodu babičky, správní orgán však přesto odmítl žádost přijmout. Otec nezletilé žalobkyně poté podal jejím jménem podání označené jako „1. Stanovisko účastnice řízení 2. Předání spisu správnímu orgánu otcem účastnice řízení“ u Ministerstva vnitra, které toto podání vyhodnotilo jako žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců a následně řízení o žádosti podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců usnesením ze dne 11. 8. 2014 zastavilo z důvodu, že žalobkyně nebyla k podání žádosti na území ČR oprávněna podle § 69 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Skutkový stav je v projednávané věci zcela odlišný; na ZÚ Hanoj se v projednávané věci dostavil pouze právní zástupce žalobkyně, aniž by měl k předmětnému typu podání řádně sjednaný termín. Z tohoto důvodu uvedené judikáty na projednávanou věc dopadají pouze okrajově. Rozhodně z nich pak nelze ve vztahu k projednávané věci dovodit, že by správní orgány byly povinny v případě žalobkyně upustit od povinnosti osobního podání žádosti.

19. Ani z žalobkyní odkázané důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona, vyhlášené pod č. 427/2010 Sb., kterým byl § 169 odst. 14 do zákona o pobytu cizinců zaveden, takový závěr nelze dovodit. Uvádí se tam sice, že: „Zastupitelský úřad bude mít možnost v odůvodněných případech od vyžadování povinnosti osobního podání žádosti upustit (např. velká vzdálenost). Ve vztahu k žádostem podávaným na zastupitelských úřadech má toto opatření eliminovat podávání žádostí bez zákonem stanovených náležitostí, které jsou následně doplňovány žadatelem či jeho zástupcem na území České republiky na základě výzvy správního orgánu, který je příslušný k rozhodnutí o žádosti. Zastupitelský úřad v takovém případě nemá možnost posoudit předložené doklady s ohledem na své znalosti místních podmínek. Eliminovány mají být také případy, kdy jsou žádosti zastupitelským úřadům zasílány prostřednictvím provozovatele poštovních služeb žadateli pobývajícími na území České republiky. Úprava je rovněž motivována snahou omezit závislost žadatelů na zprostředkovatelích. Pokud jde o žádosti podávané na území České republiky, souvisí povinnost podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu se zavedením biometrických údajů do průkazu o povolení k pobytu. Změna by současně měla přispět ke zkrácení doby řízení o takové žádosti“. Z obsahu důvodové zprávy tedy vyplývá, že jedním z cílů zavedení požadavku na osobní podání žádosti o povolení k trvalému pobytu bylo eliminovat podání zasílaná prostřednictvím provozovatele poštovních služeb či elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem, a naopak umožnit zastupitelskému úřadu, který zná místní podmínky, aby posoudil předložené doklady, které se budou vztahovat k právu země cizincova původu. Nejedná se tedy o formalistický, bezobsažný či bezúčelný úkon, jehož jediným cílem by bylo donutit žadatele či jeho zákonné zástupce, aby absolvovali cestu na zastupitelský úřad do země původu žadatele a zde toliko podali žádost. Žalobkyně se však zvoleným postupem pokusila zákonem nastolenému a důvodovou zprávou ozřejměnému účelu vyhnout. Takové jednání, tj. obcházení zákona, však mohou správní orgány stěží akceptovat.

20. Nelze se ztotožnit s výkladem žalobkyně, že již v důvodové zprávě zákonodárce předvídal, že správní orgán bude od osobního podání žádosti zejména z důvodu velké vzdálenosti upouštět. Takový výklad by byl velmi zjednodušující. Požadavkem osobního podání žádosti o povolení k pobytu se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval již v rozsudku ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 Azs 77/2015 – 36, kde dospěl k následujícím závěrům: „Lze si jistě představit celou řadu situací, v nichž by bylo trvání na osobním podání žádosti cizincem či jeho zákonným zástupcem, pokud jde o nezletilého cizince, příliš tvrdé. Právě proto dává zastupitelskému úřadu druhá věta citovaného ustanovení možnost „v odůvodněných případech“ od požadavku osobního podání upustit. Žadatel musí v případech jiné než osobní formy podání žádosti spojit svou žádost o povolení k trvalému pobytu s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Současně však existuje riziko, že pokud zastupitelský úřad neuzná žadatelem tvrzené důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání jako důvodné, zastupitelský úřad řízení o žádosti zastaví, jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku čj. 9 Aps 6/2010 – 106: „Pokud ovšem zastupitelský úřad od osobního podání žádosti neupustí, vydá rozhodnutí o zastavení řízení ve věci žádosti o udělení víza, neboť v řízení nebylo možné pokračovat, protože žadatelem přednesená žádost nebyla shledána jako opodstatněná a její další projednávání by bylo bezpředmětné.“ V takovém případě totiž podle Nejvyššího správního soudu půjde o žádost „sice řádně podanou, ale v důsledku následného rozhodnutí zastupitelského úřadu zjevně bezpředmětnou,“ přičemž řízení o ní má být zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. g)správního řádu (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2014 čj. 6 Azs 242/2014 – 41).“ 21. „Co se týče typových případů upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, zákon bližší podmínky nespecifikuje. Institut upuštění od povinnosti osobního podání žádosti tak v sobě obsahuje neurčitý právní pojem „v odůvodněných případech“, otevírající prostor pro uplatnění správního uvážení zastupitelského úřadu. Nejvyšší správní soud v právě citovaném rozsudku čj. 9 Aps 6/2010 – 106 konstatoval, že „o jaké typové případy v praxi půjde, zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince, nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobytu cizinců žádným způsobem ani neupravuje ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu, který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti.“ 22. Z řečeného vyplývá, že je pouze na uvážení příslušného zastupitelského úřadu, zda v daném případě dospěje k závěru, že právě v případě toho kterého žadatele jsou dány podmínky pro upuštění od povinnosti jeho osobní účasti na podání žádosti o dlouhodobý pobyt. Je to pak právě žadatel, kdo je povinen své tvrzení o naplnění podmínek pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti prokázat. Je tedy pouze na žadateli, aby zastupitelskému úřadu předložil takové relevantní důvody, pro které by mělo být od dané povinnosti upuštěno, přičemž tyto důvody je žadatel povinen současně prokázat. Žalobkyně však neprokázala, že by v jejím případě byly dány podmínky pro upuštění od osobního podání žádosti.

23. Upuštění od osobního podání je řešením subsidiárním, k němuž se přistupuje ve výjimečných případech a na základě správního uvážení, je-li shledán daný případ odůvodněným, což se v projednávané věci nestalo. K tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, čj. 10 Azs 219/2015: „Co se týče typových případů upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, zákon bližší podmínky nespecifikuje. Institut upuštění od povinnosti osobního podání žádosti tak v sobě obsahuje neurčitý právní pojem „v odůvodněných případech“, otevírající prostor pro uplatnění správního uvážení zastupitelského úřadu. Nejvyšší správní soud v právě citovaném rozsudku čj. 9 Aps 6/2010 – 106 konstatoval, že „o jaké typové případy v praxi půjde, zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince, nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobytu cizinců žádným způsobem ani neupravuje ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu, který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti.“ 24. Nadto soud připomíná, že v případě žádosti nezletilého může dojít k osobnímu podání žádosti ve smyslu zákona pouze zákonným zástupcem, nikoli zástupcem zmocněným, jak tomu bylo v případě žalobkyně (viz § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců). ZÚ Hanoj proto žádost doručenou právním zástupcem žalobkyně bez dalšího přijal, jako by byla doručena prostřednictvím poštovního doručovatele či veřejné datové sítě. Následně se meritorně zabýval předloženými důvody, na jejichž základě by k upuštění od povinnosti osobního podání mělo dojít.

25. Účelem aktuální novelizace (důvodová zpráva k zákonu č. 222/2017) je stanovení pevných pravidel bránících obcházení povinnosti osobní účasti žadatelů, přičemž možnost upuštění od osobního podání žádosti o pobytový titul na základě správního uvážení byla v zákoně obsažena již dříve. K tomu soud poukazuje na postup žalobkyně při podání žádosti; v jejím případě se dle spisového materiálu zákonný zástupce v systému Visapoint zaregistroval k podání žádosti o krátkodobé schengenské vízum, aby pak právní zástupce žalobkyně na ZÚ Hanoj předložil žádost o povolení k dlouhodobému pobytu s tím, že zákonní zástupci žalobkyně žijí v ČR. Tuto žádost logicky vyhodnotil ZÚ Hanoj jako nepřijatelnou, neboť si žalobkyně řádně nesjednala termín. Právě také eliminaci obdobných způsobů obcházení zákona sleduje předmětná novelizace.

26. K tomu konkrétně: „Platí, že pokud je spolu se žádostí o pobytové oprávnění, která není podána osobně, podána také výslovná žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, které však zastupitelský úřad nevyhoví, sám zastupitelský úřad řízení usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez výslovně žádosti žadatele. Pokud však žádost o pobytové oprávnění není podána osobně a absentuje v ní žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, žádost vůbec není podána, protože nemá zákonem předepsanou formu a zastupitelský úřad (pokud sám nerozhodne o tom, že upouští od povinnosti osobního podání žádosti) postupuje obdobně jako v případě nepřijatelné žádosti“ (důvodová zpráva k zákonu č. 222/2017; k § 169d). Soud opakovaně zdůrazňuje, že upuštění od povinnosti osobního podání žádosti je řešením subsidiárním, správní orgán k němu přistupuje na základě správního uvážení, a to v případech výjimečných a dostatečně odůvodněných. Musí zde být tedy takové zcela konkrétní okolnosti, které objektivně znemožňují učinění podání žadatelem a jsou pro něj nepřiměřenou zátěží.

27. Ve vztahu k tvrzení žalobkyně o dostatečném doložení objektivních důvodů spočívajících v tom, že oba její zákonní zástupci pobývají na území ČR, soud uvažoval tak, že v daném případě nelze považovat termín „velká vzdálenost“ za důvod pro zvážení upuštění od osobního podání žádosti, neboť jím je předvídána situace, kdy sice žadatel žije na území státu, který je sídlem příslušného zastupitelského úřadu, z důvodu velké vzdálenosti se však takový žadatel není schopen za účelem podání žádosti o pobytové oprávnění na daný úřad dostavit. Velká vzdálenost se tak posuzuje ve vztahu k rozlehlosti daného státu, potažmo aktuálním možnostem dopravní dostupnosti určitých lokalit. V takových odloučených lokalitách by byly osoby tam žijící prakticky vyloučeny z možnosti podat žádost o pobytový titul. Velkou vzdálenost však nelze namítat v projednávané věci, kdy se žalobkyně nachází ve Vietnamu a zákonní zástupci žalobkyně coby žadatelky na území ČR. Takový postup by zcela popíral význam § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Současně platí, že pokud rodiče žalobkyně pobývají na území ČR, je péčí o ni pověřena jiná blízká osoba (obvykle prarodiče nebo jiní příbuzní). Za situace, kdy lze takovou osobu považovat za osobu pověřenou péčí o nezletilého, je běžnou praxí ZÚ Hanoj přijímat žádosti podané takovou osobou jako žádosti podané zákonným zástupcem nezletilého. Tato osoba tedy mohla i v případě žalobkyně po registraci v systému Visapoint podat žádost namísto zákonných rodičů žalobkyně žijících v ČR. V projednávané věci však řádná registrace vůbec učiněna nebyla (resp. byla učiněna pro jiný pobytový statut). V této souvislosti krajský soud poukazuje na závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 14. 9. 2016 čj. 6 Azs 25/2016 – 34, v němž tento soud konstatoval: „V případě, že se cizinec mladší 15 let dostaví k podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky osobně (§ 169 odst. 14 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) spolu s rodinným příslušníkem zmocněným zákonnými zástupci k jeho výchově, přičemž rodiče se prokazatelně na území České republiky nenacházejí, má být řízení o této žádosti zahájeno (§ 44 odst. 1 správního řádu) z důvodu splnění podmínky osobní přítomnosti žadatele. Tento specifický případ nelze ztotožňovat s případem, kdy je žádost podána poštovní přepravou, a následkem je nezahájení správního řízení.” Soud v uvedené věci dále uvedl: “Za předpokladu, že se nezletilá žalobkyně skutečně osobně dostavila k podání žádosti spolu s osobou zmocněnou k jejímu zastupování, a to konkrétně spolu s dědečkem zmocněným zákonnými zástupci k tomu, aby žalobkyni na území České republiky vychovával, a dále s právním zástupcem zmocněným k právnímu jednání, žalovaný měl řízení podáním žádosti považovat za zahájené. Tuto situaci nelze srovnávat s podáním žádosti poštovní přepravou, kdy žalovaný může jednoznačně určit, že k osobnímu podání žádosti nedošlo, a postupovat v souladu s jeho správní praxí, která je potvrzena judikaturou, ani srovnávat s podáním zastupitelskému úřadu, kdy lze požádat o upuštění od povinnosti osobního podání. […] Nejvyšší správní soud se přiklonil k názoru, že v případě osobního podání nezletilé spolu s osobou zmocněnou k jejímu právnímu zastupování a dále současně s osobou zmocněnou zákonnými zástupci k její výchově v případě podání žádosti přímo na území České republiky došlo k řádnému podání žádosti, neboť byla splněna forma podání „osobně“, a v důsledku toho v souladu s § 44 odst. 1 správního řádu také k zahájení předmětného řízení. Takový výklad přitom není v rozporu s účelem, který podmínka osobního podání sleduje (aby žádosti nebyly podávány poštou, aby bylo možné odebrat biometrické údaje)“. Uvedená praxe správních orgánů neznamená, že by z jejich strany šlo o žalobkyní uváděný formalismus, bezobsažnost, bezúčelnost či absenci racionálního účelu, naopak se jedná o postup, který byl aprobován výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu, jehož účelem je do jisté míry zmírnit rigiditu § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jedná se tedy o postup, který byl zvolen ve prospěch žadatelů a jehož účelem je zjednodušit proces podávání žádostí nezletilými žadateli, kteří jsou v zahraničí vychováváni osobami, nahrazujícími roli rodičů, kteří se pro účely podání žádosti nemohou z nějakého důvodu dostavit na zastupitelský úřad.

28. Ze shora řečeného tak jednoznačně vyplývá, že námitka žalobkyně o tom, že důvodová zpráva k novele zákona o pobytu cizinců (k návrhu zákona č. 427/2010 Sb.) prokazuje, že pokud jsou dány a prokázány tvrzené objektivní důvody, pak příslušné orgány od povinnosti osobního podání žádosti upustit musí, je zcela lichá.

29. Další námitkou žalobkyně naříká nepřezkoumatelnost tvrzení žalovaného o tom, že cestu do Vietnamu při zůstatku na účtu zákonného zástupce ve výši 180 000 Kč nelze odůvodnit časovou a finanční náročností. K tomu soud konstatuje, že tvrzená finanční náročnost je při pouhém doložení zůstatku na účtu neodůvodněná. Nic dalšího žalobkyně k prokázání finanční a časové náročnosti nedoložila. V této souvislosti se dále např. nabízelo uvést, jaké finanční možnosti zákonní zástupci žalobkyně mají a svou finanční situaci prokázat např. podnikatelskými výsledky otce žalobkyně či uvedením, zda zákonní zástupci žalobkyně vlastní nějaký movitý či nemovitý majetek. Krajský soud nemá pochybnosti o náročnosti cesty z ČR do Vietnamu a zpět, avšak na druhou stranu je nutné přihlédnout k tomu, že zákonní zástupci jsou v produktivním věku a v řízení nebylo prokázáno, a zákonní zástupci žadatele to ani netvrdili, že by někdo z nich trpěl závažnou nemocí či měl jiné zdravotní potíže, bránící mu v absolvování cesty. K tomu je třeba rovněž uvést, že pro účely osobního podání žádosti není nutné, aby k podání došlo oběma zákonnými zástupci, když postačuje, aby žádost podal pouze jeden z nich. Jak navíc vyplynulo z obsahu žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, výdělečně činným je na území ČR pouze otec žalobkyně, v případě její matky je v žádosti uvedeno toliko to, že je v domácnosti. Současně platí, co bylo řečeno výše, a totiž, že namísto zákonných zástupců může být žádost podána jinou osobou pověřenou péčí o žalobkyni v zemi původu, za takové situace nebude nutné finanční obnos na pořízení letenky vůbec vynakládat.

30. Shrnuje se, že odůvodněnými případy pro upuštění od osobního podání žádosti se rozumí případy zvláštního zřetele hodné, tj. zejména zdravotní důvody, kvůli nimž žadatel skutečně objektivně není schopen se na zastupitelský úřad dostavit. Při existenci takovýchto skutečně objektivně existujících okolností znemožňujících žadateli být osobně podání žádosti přítomen se nepředpokládá povinnost termín si pro osobní podání žádosti sjednávat, když tato fakticky nemůže být osobně podána. Takové okolnosti však u žalobkyně nenastaly, resp. nebyly prokázány. Skutečnost, že oba zákonní zástupci žalobkyně žijí na území ČR, nelze bez dalšího za odůvodněný případ ve smyslu zákona považovat. Uvedené pak neodporuje smyslu a cíli povinnosti osobního podání žádosti, neboť z důvodové zprávy, na kterou žalobkyně opakovaně poukazuje, nevyplývají závěry jí učiněné, jak soud ozřejmil výše.

31. Ze zákona o pobytu cizinců se jednoznačně podává, že žádost o povolení k trvalému pobytu se podává na zastupitelském úřadě a že tato musí být podána osobně. Na posuzovaný případ se přitom nevztahuje žádná ze zákonem taxativně stanovených podmínek, za nichž může k podání žádosti dojít na území ČR (§ 69 odst. 2-5 zákona o pobytu cizinců). Z § 169d odst. 2 zároveň plyne, že: „Povinnost osobního podání žádosti se vztahuje i na zákonného zástupce“, tj. ani zákonní zástupci žalobkyně žijící na území ČR od ní nejsou osvobozeni. Zákonné nastavení postupů pro kontrolu vstupu cizinců na území ČR je přitom legitimním nástrojem migrační politiky státu, který nelze považovat za formalistický jen proto, že klade na cizince jisté, potřebami zahraničněpolitickými a bezpečnostními odůvodněné nároky.

32. Krajský soud si je vědom, že v některých případech se žadateli může zákonem stanovený postup zakotvený v § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců jevit jako nepřiměřeně přísný a náročný, účelem tohoto postupu však je eliminovat případy, kdy jsou žádosti podávány dálkově (poštovní přepravou či elektronicky), aniž by dotčený zastupitelský úřad, potažmo jeho pracovník, měl možnost se s žadatelem seznámit a se znalostí místních poměrů posoudit, zda v daném případě jsou podmínky pro udělení povolení k dlouhodobému pobytu splněny. Pokud by správní orgány v každém případě bez dalšího upouštěly od povinnosti žadatelů osobně žádost podat, stal by se dotčený § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců obsolentním, neboť by neměl reálné uplatnění. Takový postup však s ohledem na bezpečnostní politiku státu nelze považovat za legitimní. Pokud žalobkyně namítá, že stejně tak mohlo dojít k výslechu zákonných zástupců na území České republiky, pak krajský soud opakovaně uvádí, že jedině místně příslušné zastupitelské úřady, znalé místních poměrů a podmínek, jsou schopny relevantně vyhodnotit důvody uváděné v žádostech žadatelů. Uvedené však nic nemění na tom, že v případě, kdy by žalobkyně (potažmo její zákonní zástupci) předložila relevantní důkazy prokazující existenci objektivních závažných důvodů bránících jí v osobním podání žádosti, mohl by zastupitelský úřad na základě vlastního uvážení konstatovat existenci důvodů pro upuštění od osobního podání ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Není pravdivé tvrzení žalobkyně o tom, že správní orgán vyslovil požadavek, aby rodiče žalobkyně cestovali do Vietnamu pouze kvůli předání formuláře. Jak je uvedeno výše, zákonný zástupce může být v takové situaci nahrazen osobou pečující o svěřenou nezletilou, k čemuž však projednávané věci nedošlo. I to by však předpokládalo, aby byl řádně zaregistrován termín pro osobní podání žádosti, což v projednávané věci nebylo učiněno.

33. Ze žalobkyní odkázaného judikátu Ústavního soudu se sice podává, že výkon veřejné moci nemůže být bezobsažný ani bezúčelný; neumožnění zákonným zástupcům žalobkyně podat žádost na území ČR však za takový ani nelze považovat, jak bylo osvětleno a příslušnou judikaturou podepřeno shora. Nelze obcházet zákonem stanovená pravidla v situacích, kdy je jejich naplnění pro žadatele možná hůře dosažitelné, nikoli však objektivně nemožné. V případě žalobkyně se nepodařilo prokázat, že by zde absentoval vysledovatelný a zákonem předvídaný a racionální účel, k němuž v dané věci výkon svěřené pravomoci směřuje, tudíž nelze hovořit o nezákonnosti, potažmo protiústavnosti.

34. V bodě třetím vyřčenou námitku shledal soud rovněž nedůvodnou. K tvrzení žalobkyně, že na žádosti podané podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců se nevztahuje povinnost sjednat si termín pro podání žádosti, tudíž tyto mohou být podány poštou, elektronicky či zmocněnou osobou, soud dodává, že v kontextu subsidiarity není podání dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců nahodile volitelným způsobem, jeho prostřednictvím lze dosáhnout podání žádosti. Naopak se jedná o postup výjimečný, který je na základě správního uvážení umožněn osobám, u nichž existují zvláštního zřetele hodné objektivní důvody znemožňující řádný, zákonem stanovený způsob podání, jímž je podání osobní (po předem sjednaném termínu). Posouzení důvodnost podání podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců je však výlučně v dispozici zastupitelského úřadu, nikoli tedy na subjektivním hodnocení žalobkyně.

35. Závěrem krajský soud shrnuje, že správní orgán nebyl v dané věci povinen upustit od osobního podání žádosti žalobkyně jejím zákonným zástupcem; takový závěr nevyplývá z předmětné důvodové zprávy k zákonu o pobytu cizinců ani z judikatury. Soud současně připomíná, že žalobkyně rozkladem vytkla v podstatě jedinou námitku, kterou bylo namítáno, že žádný právní předpis neukládá povinnost registrace v systému Visapoint pro podání žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o pobyt. Žalovaný ji v napadeném rozhodnutí zcela správně vypořádal v tom smyslu, že ZÚ Hanoj tuto povinnost nevyžadoval a jako důvod pro zamítnutí žádosti ji neuvedl. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy vystavěno na jasném, srozumitelném a uceleném argumentačním systému, z něhož rozumně plynou právní závěry, a které řádným a přezkoumatelným způsobem reaguje na žalobcem v rozkladu vznesené námitky.

36. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů nepřiznává.