50 A 81/2017 - 92

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: X bytem X proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, za účasti: I) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště České Budějovice, se sídlem Prokišova 1202/5, České Budějovice, II) Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 56, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 15VD11473/2017- 202001, čj. SPU 366492/2017, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, pobočky České Budějovice, ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 2RP8472/2013-505201, čj. SPU 125525/2017, a rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 15VD11473/2017-202001, čj. SPU 366492/2017, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Státní pozemkový úřad, krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj, pobočka České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“), schválil rozhodnutím ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 2RP8472/2013-505201, čj. SPU 125525/2017, návrh komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Lhotice u Českých Budějovic zpracovaný jménem společnosti GEOPOZEM CB, s. r. o., úředně oprávněnou osobou k projektování pozemkových úprav Ing. J.V.

2. Řízení o těchto pozemkových úpravách zahájil v roce 2004 někdejší Pozemkový úřad České Budějovice dle § 6 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“). Pro zahájení řízení shledal jmenovaný správní orgán – stručně řečeno – důvody v podobě žádostí vlastníků nadpoloviční výměry zemědělské půdy, řešení stavby dálnice D3 a potřeby nového uspořádání pozemků včetně souvisejících vlastnických vztahů, vytvoření podmínek pro hospodaření jednotlivých subjektů provozujících zemědělskou výrobu, zvelebení krajiny, zvýšení ekologické stability, rozvoj potřebných aktivit a uspokojování veřejných zájmů.

3. Správní orgán prvního stupně pak ve věci rozhodoval opakovaně poté, co jeho původní rozhodnutí ze dne 10. 5. 2016 bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 2RP11447/2016-202001, čj. SPU 404038/2016, zrušeno (jednalo se již o třetí prvoinstanční rozhodnutí ve věci, neboť i dvě předchozí rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav ze dne 19. 3. 2008 a ze dne 25. 5. 2009 byla zrušena). Žalobcovo odvolání proti shora citovanému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 5. 2017 žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 8. 12. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobce uvedl, že na základě schválených pozemkových úprav by dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách mělo dojít ke změně hranic jeho pozemků zapsaných na listu vlastnictví č. 77 v katastrálním území Lhotice u Českých Budějovic, resp. k jejich výměně a přechodu vlastnických práv k pozemkům novým.

6. Žalobce konstatoval, že v odvolání uvedl tytéž námitky, které uplatnil již v odvolání proti dříve vydanému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v téže věci, které žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 12. 2016 zrušil, aniž by se s žalobcovými námitkami vypořádal. Dále uplatnil odvolací námitky vztahující se k samotnému návrhu pozemkových úprav. Žalovaný se však návrhem pozemkových úprav zabýval pouze formálně z pohledu procesního, přičemž mimo invektiv k osobě žalobce týkajících se jeho neúčasti na závěrečném jednání a výzvy k osobnímu jednání neshledal v daném ohledu žádné pochybení. Odmítl se také zabývat námitkou protiústavnosti dle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. Dle názoru žalovaného nesouhlas žalobce, jehož pozemky nedosahují 40 % výměry pozemků, nemůže být překážkou schválení návrhu, pokud s ním souhlasili vlastníci s více jak 60 % výměry pozemků.

7. Žalovaný původní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně shora citovaným rozhodnutím ze dne 9. 12. 2016 zrušil pro procesní vady spočívající v rozdílném přístupu k právům účastníků (§ 7 správního řádu). Žalovaný přitom zavázal správní orgán prvního stupně k tomu, aby znovu postupoval od vystavení návrhu. Správní orgán prvního stupně následně vystavil nezměněný návrh k veřejnému nahlédnutí a uplatnění námitek, které žalobce vznesl dne 5. 2. 2017; k těmto námitkám správní orgán prvního stupně v přípisu adresovaném žalobci ze dne 6. 3. 2017 uvedl, že se k nim již vyjádřil a žalobci byly sděleny důvody vedoucí ke konečnému návrhu. V bodě B/3 odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 5. 2017 žalobce vyjádřil nesouhlas s tímto postupem v návaznosti na zrušující rozhodnutí žalovaného, který se odvolacími důvody ve vztahu k návrhu nezabýval; skrze procesní pochybení správního orgánu prvního stupně tak odvedl pozornost od samotného merita věci, kterým je změna hranic pozemku žalobce a na něm nově navrhované cesty s označením Nd8. Žalovaný však v žalobou napadeném rozhodnutí uzavřel, že svým předchozím rozhodnutím řízení vrátil do fáze vystavení návrhu, přičemž správní orgán prvního stupně posoudil všechna vyjádření učiněná do začátku opakovaného vystavení návrhu ke dni 23. 1. 2017; postupoval přitom v souladu se zákonem a závěry přechozího odvolacího řízení. K dalšímu obsahu bodu B/3, jakož i k bodu A/8 odvolání se žalovaný nevyjádřil.

8. Žalobce se dále neztotožnil se závěrem žalovaného, dle něhož žalobce vyjádřil souhlas s řešením pozemků dle § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách. Žalobce výzvu správního orgánu prvního stupně ze dne 26. 2. 2015 převzal dne 13. 3. 2015 spolu se soupisem nároku ze dne 27. 1. 2015 a ve stanovené lhůtě se k aktualizovanému soupisu nároků vyjádřil dopisem ze dne 20. 3. 2015. Žalobce přitom uplatnil námitky též v průběhu vytyčení a zaměření pozemků (neřešených dle § 2 citovaného zákona) dne 22. 10. 2014. Nadto se § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách vztahuje pouze na pozemky označené v soupisu nároků poznámkou, přičemž žádné takové na listu vlastnictví č. 77 nebyly.

9. Za iracionální označil žalobce konstatování správního orgánu prvního stupně převzaté žalovaným na straně 8 jeho rozhodnutí, dle něhož správní orgán prvního stupně zařadil žalobcovy pozemky mezi neřešené, neboť žalobce s opačným postupem vyjádřil nesouhlas. K zařazení pozemků do obvodu pozemkových úprav (vyjma pozemků uvedených v § 3 odst. 3 posledně citovaného zákona) správní orgán prvního stupně žalobcův souhlas nepotřeboval a za vymezení obvodu a geometrické zaměření neřešených pozemků plně odpovídá. Správní orgán prvního stupně přitom již přípisem ze dne 29. 1. 2014 žalobci sdělil, že některé jeho námitky akceptoval a zařazením některých pozemků se bude ještě zabývat. Nepřesvědčivé je též vyjádření žalovaného ve vztahu k § 8 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách o projednání námitek k soupisu nároků. Žalobce podal námitky v průběhu vytyčení a zaměření pozemků neřešených dle § 2 citovaného zákona, přičemž takové námitky nepřísluší správnímu orgánu prvního stupně projednávat se sborem zástupců, jelikož se netýkaly oprav skutečného zaměření. Tyto námitky měl dle § 8 odst. 2 pouze předat katastrálnímu úřadu k rozhodnutí; takové rozhodnutí však katastrální úřad doposud nevydal, resp. jej žalobce neobdržel.

10. K závěru správních orgánů, dle něhož se žalobce tím, že při zjišťování průběhu hranic nepředložil přes opakované upozornění doklad totožnosti, dopustil porušení zákona, žalobce uvedl, že doklad totožnosti zapomněl doma. Bylo však dohodnuto, že jej předloží po skončení obchůzky v místě bydliště, tj. v Lhoticích, přičemž nic nebránilo zástupci komise tak učinit. Stejně tak mohl totožnost žalobce ověřit, popř. potvrdit komisí jmenovaný zástupce obce nebo přítomní vlastníci sousedních pozemků, kteří žalobce znali. Žalobce do protokolu osobně zapsal své námitky včetně svého podpisu, což považuje za důkaz o své přítomnosti.

11. Žalovaný dále nevypořádal námitky obsažené v části A/1, 4, 5, 6, 7 a 8 odvolání s tím, že namítané úkony a podklady byly v doplňkovém řízení změněny. Odvolání v těchto bodech předpokládalo chronologický postup správního orgánu prvního stupně a časové uplatnění námitek žalobce před rozhodnutím ze dne 10. 5. 2016. Stejným způsobem žalovaný naložil též s námitkami obsaženými v bodě A/9 odvolání vztahujícími se jak k průběhu řízení, tak také k návrhu pozemkových úprav schválených rozhodnutím ze dne 10. 5. 2016. Žalovaný v dané souvislosti uvedl, že tyto námitky se vztahovaly k původnímu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně; samotný návrh pozemkových úprav však změněn nebyl, neboť byl v důsledku zrušovacího rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2016 pouze znovu vystaven k veřejnému nahlédnutí. S námitkami v části B odvolání týkajícími se otázky nové přístupové cesty na žalobcově pozemku se žalovaný vypořádal pouze popisem cesty dle schváleného návrhu pozemkových úprav a schvalovacího procesu. Námitkami týkajícími se zpochybnění ostatních komunikací a zpochybnění záboru pozemků pro společná zařízení, jakož i neústavností postupu dle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách se žalovaný nezabýval vůbec.

12. Žalobce uvedl, že rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav bylo v posuzovaném případě opakovaně v odvolacím řízení zrušeno. Až teprve po přepracování návrhu jiným zpracovatelem byl návrh v pořadí třetím rozhodnutím schválen, a to i přes žalobcův nesouhlas s postupem dle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, které správní orgán prvního stupně vyložil tak, že souhlas vlastníků výměry pozemků je důvodem ke schválení návrhu; přesto bylo i toto rozhodnutí žalovaným zrušeno. Ve čtvrtém rozhodnutí ve věci však přesto správní orgán prvního stupně schválil zcela totožný návrh, pročež žalobce nepovažuje postup správních orgánů za dostatečný z pohledu ochrany jeho ústavně chráněného vlastnického práva; předpokladem pozemkových úprav je dle žalobce dobrovolná směna pozemků. Žalobce v této souvislosti poukázal na čl. 4 Ústavy, dle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.

13. Žalobce dále shrnul důvody, pro které s návrhem pozemkových úprav nesouhlasil. Žalobce poukázal na nesprávné zařazení lesních pozemků včetně meandrujícího potoka a pozemků určených k zástavbě do obvodu úprav bez souhlasu vlastníka (byť lesní pozemky byly v případě žalobce z návrhu odstraněny, u pozemků ostatních vlastníků k tomu nedošlo; zařazení pozemků určených k zástavbě bylo následně zrušeno, avšak v další fázi byly v případě žalobce dokonce vytyčeny hranice jeho pozemků); tím byl porušen § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách. Žalobce nesouhlasil s přiřazením sousedních pozemků (především okrajů lesa a nezemědělské půdy) do jeho vlastnictví, což bylo k odvolání částečně změněno, avšak z části trvá dodnes. Souhlas s návrhem přitom vlastník podle § 9 odst. 20 a 21 citovaného zákona stvrzuje svým podpisem na soupisu nových pozemků jako celek a nikoli pouze v části. Jako další důvod žalobce označil svůj trvalý nesouhlas s přístupem a situací polních cest v návrhu, který projednává sbor zástupců a schvaluje zastupitelstvo obce (§ 9 odst. 11 téhož zákona). Žalobce vyjádřil nesouhlas se zadáním vytyčení hranic některých jeho pozemků v půdních blocích orné půdy na listu vlastnictví č. 77 u zpracovatele geodetické části s odvoláním na změnu obvodu a jejich následné přeřazení do pozemků neřešených podle § 2 zákona o pozemkových úpravách (některé vytyčené body byly po jarních pracích v terénu zničeny). Žalobce namítl nerovné postavení účastníků, neboť cesta Nd8 byla na žalobcův pozemek až v roce 2016 přesunuta na základě námitky jiného účastníka řízení. Zákonná úprava odvolání dle § 89 správního řádu nezaručuje věcný přezkum schváleného návrhu; odvolací orgán se s odvoláním na autorská práva zpracovatele zabývá pouze procesní stránkou věci.

14. Ačkoli § 19 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, stanoví, že pozemkový úřad rozhodne o pozemkových úpravách na základě dohody vlastníků, § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách požaduje pouze souhlas vlastníků 60 % výměry pozemků (do 31. 7. 2016 bylo zapotřebí souhlasu vlastníků výměry pozemků); uvedené se dle názoru žalobce samo o sobě jeví jako neústavní. Pokud se vlastníci nedohodnou, je zapotřebí, aby pozemkový úřad rozhodl jejich spory za podmínek stanovených zákonem. Nelze však takové spory vyřešit pouhým schválením návrhu s poukazem na § 11 odst. 4 posledně citovaného zákona, a to tím spíše, že takové rozhodnutí je podkladem pro rozhodování o výměně nebo přechodu vlastnických práv dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. V rozhodnutí o návrhu pozemkových úprav přitom pozemkový úřad zároveň rozhoduje i o výměně pozemků, na kterých mají být umístěna společná zařízení (například cesty, vodní nádrže, suché poldry apod.). Již v samotném návrhu je tak vlastník zbaven vlastnického práva, pročež takový postup představuje skryté vyvlastnění, o němž rozhoduje správní úřad, který si návrh sám sobě nechal vypracovat a obecním zastupitelstvem schválit. Tento postup neumožňující ochranu vlastnického práva je nutně v rozporu s ústavou, neboť nucené odejmutí vlastnického práva lze učinit pouze na základě zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Postup správního orgánu prvního stupně nerespektuje soukromoprávní povahu pozemkového vlastnictví, přičemž pozemkové úpravy v podstatě nahrazují směnnou smlouvu mezi vlastníky; takové správní rozhodnutí je proto nutno vydat pouze se souhlasem všech vlastníků.

15. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

16. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že podstatou nesouhlasu žalobce není spor s ostatními vlastníky, ale způsob, jakým správní orgán prvního stupně zasahoval do průběhu zpracování návrhu a úkoloval zpracovatele, a tedy způsob zpracování soupisu nároků a návrhu nového uspořádání vlastnických vztahů včetně záboru pozemků (původně v jeho vlastnictví) pro společná zařízení.

17. Žalovaný konstatoval, že v obvodu nebyly řešeny žádné pozemky dle § 2 zákona o pozemkových úpravách, které by vyžadovaly žalobcův souhlas ve smyslu § 3 odst. 3 téhož zákona; takové pozemky ve vlastnictví žalobce nebyly a správní orgán prvního stupně o nich proto nerozhodoval. Není také zřejmé, jaké pozemky určené k zástavbě má žalobce na mysli. Tuto námitku vznesl prvně až v podané žalobě. Pozemky orné půdy, které byly přeřazeny do pozemků neřešených, žalovaný označil za pozemky neřešené dle § 2 zákona o pozemkových úpravách. V otázce přeřazení těchto pozemků pak žalovaný poukázal na § 4 vyhlášky č. 13/2014 Sb., o postupu při provádění pozemkových úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav (dále jen „vyhláška o provádění pozemkových úprav“). V případě námitek, dle nichž nelze souhlasit pouze s částí návrhu a zákonná úprava odvolání nezaručuje přezkum návrhu odvolacím orgánem, pak není patrno, v čem žalobce spatřuje rozpor se zákonem. K otázce navržení polních cest žalovaný odkázal na obsah svého rozhodnutí.

18. Ve vztahu ke schválenému plánu společných zařízení žalovaný uvedl, že tento plán byl schválen v souladu se zákonem, neboť byl předložen sboru zástupců, dotčeným orgánům a byl schválen zastupitelstvem obce. Podle § 17 odst. 1 vyhlášky o provádění pozemkových úprav přitom pozemkový úřad nepřihlíží k „požadavkům, které jsou v rozporu s projednaným plánem společných zařízení a stanoveným způsobem využití území “.

19. Žalovaný upřesnil, že námitky žalobce byly se sborem zástupců projednány dne 18. 2. 2015 a dne 26. 2. 2015 byl proveden zápis z jednání sboru zástupců. Dále upozornil na nepřesnou citaci svého rozhodnutí, z níž žalobce dovozuje svůj dojem, jako by snad o zařazení pozemků do obvodu pozemkových úprav rozhodoval žalobce sám, a nikoli tedy správní orgán prvního stupně.

20. Žalovaný uvedl, že se vypořádal se všemi námitkami žalobce, které se vztahovaly ke schvalovanému návrhu, tj. k návrhu vystavenému dle § 11 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách po dobu 30 dnů. Ve vztahu k požadavkům na odůvodnění správního rozhodnutí žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, čj. 9 Afs 70/2008-130, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08.

21. K podpoře svého závěru o zákonnosti napadených správních rozhodnutí žalovaný poukázal též na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, čj. 5 A 27/2002-86, ze dne 13. 2. 2009, čj. 7 As 26/2007-278, a ze dne 6. 12. 2011, čj. 1 As 96/2011-143, č. 2578/2012 Sb. NSS. Dle názoru žalovaného nedošlo k porušení ústavně chráněných práv žalobce. Žalovaný poukázal na skutečnost, že s návrhem pozemkových úprav souhlasilo 90 % dotčených vlastníků, přičemž došlo ke scelení pozemků z původních 808 parcel na výsledných 433.

22. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

23. V replice k vyjádření žalovaného žalobce odkázal na článek Ing. J.H. publikovaný v časopisu Pozemkové úpravy (č. 1/2017) s názvem Odvolací řízení v procesu pozemkových úprav, dle něhož vydání rozhodnutí státem není založeno na smluvních vztazích, nýbrž na direktivním postoji státu vůči účastníkům správního řízení. Žalobce setrval na svém názoru o protiústavnosti § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách a navrhl, aby krajský soud postupem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil věc Ústavnímu soudu a řízení o žalobě dle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přerušil.

24. Podáním ze dne 22. 7. 2018 žalobce navrhl, aby krajský soud pozastavil vykonatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a aby uložil Katastrálnímu úřadu pro Jihočeský kraj, katastrálnímu pracovišti v Českých Budějovicích výmaz záznamu v části C „Schválení pozemkových úprav“ a části D „Zahájena obnova katastrálního operátu“ u parcel vedených na listu vlastnictví č. 77 katastrálního území Lhotice u Českých Budějovic. V reakci na usnesení krajského soudu ze dne 1. 8. 2018, čj. 50 A 81/2017-76, žalobce změnil svůj návrh tak, že namísto pozastavení vykonatelnosti požadoval, aby krajský soud žalovanému uložil zpětvzetí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání podle § 51 s. ř. s.

26. Žaloba je důvodná. IV.A K námitkám nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí 27. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejichž důvodnost by zpravidla sama o sobě byla důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí; těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil.

28. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

29. Ačkoli žalobce v žalobě nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného výslovně nenamítl, krajský soud jako námitky nepřezkoumatelnosti dle jejich obsahu vyhodnotil ty, v nichž žalobce namítl nedostatečné vypořádání své argumentace obsažené v odolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

30. Žalobce předně v daném ohledu namítl, že se žalovaný zcela odmítl vypořádat s námitkami obsaženými v části A/1, 4, 5, 6, 7, 8 a 9 odvolání. Žalovaný k tomu na straně 7 svého rozhodnutí uvedl, že tyto námitky „se týkají soupisu nároku ze dne 4. 11. 2013, návrhu nového uspořádání ze dne 30. 6. 2015, výzvy pobočky [pozn.: správního orgánu prvního stupně] ze dne 25. 8. 2015 a oznámení o vystavení návrhu KoPÚ ze dne 14. 12. 2015. Tyto námitky ponechává odvolací orgán bez vyjádření, neboť tyto úkony a podklady byly v doplněném řízení změněny.“ Citované odůvodnění – jakkoli stručné – považuje krajský soud za zcela adekvátní, a to z následujících důvodů.

31. Podstatou odvolací námitky označené jako A/1 je žalobcova polemika s tím, že někdejší pozemkový úřad předložil (bez žalobcova souhlasu) soupis nároků ze dne 4. 11. 2013 vypracovaný původním zhotovitelem Ing. M., ačkoli v dopise ze dne 20. 11. 2013 byl již uveden zpracovatel nový; tento soupis byl přitom dle názoru žalobce totožný se soupisy z let 2004 až 2009, vůči nimž uplatnil námitky. Uvedený soupis nároků však byl v reakci na žalobcovy námitky ze dne 10. 12. 2013 dále soupisem ze dne 27. 1. 2015 vyhotoveným Ing. V. ve vztahu k jeho pozemkům uvedeným na listu vlastnictví č. 77 katastrálního území Lhotice u Českých Budějovic aktualizován. Tato aktualizace se následně promítla též ve finálním soupisu nároku ze dne 23. 10. 2015 vyhotovené týmž zpracovatelem. Žalobcovy námitky vůči předchozí verzi soupisu nároků ze dne 4. 11. 2013 jsou proto v nyní posuzované věci zcela irelevantní, neboť tento soupis nebyl podkladem pro rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 5. 2017.

32. V části odvolání odznačené jako A/4 a 5 žalobce vyjádřil svůj nesouhlas se soupisem nových pozemků ze dne 30. 6. 2015 a přepracovaným soupisem nových pozemků ze dne 20. 8. 2015. Ani jeden z těchto dokumentů však netvořil součást řešení přijatého rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 5. 2017, neboť tou byl až soupis nových pozemků ze dne 2. 1. 2017. O tom, že posledně uvedený soupis není totožný se soupisy předchozími, přitom svědčí již samotná skutečnost, že žalobce proti soupisu nových pozemků ze dne 20. 8. 2015 podal námitky, jimž správní orgán prvního stupně přípisem ze dne 12. 10. 2015 částečně vyhověl. Po věcné stránce pak žalobce – stručně řečeno – namítl, že navržené řešení není možné přijmout bez jeho souhlasu. S touto argumentací se ovšem žalovaný přezkoumatelným způsobem vypořádal na straně 9 svého rozhodnutí, kde poukázal na dikci § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. Žalovaný uvedl, že není povinností vyhovět veškerým vzneseným námitkám, přičemž je pouze nutno postupovat dle § 17 odst. 4 vyhlášky o provádění pozemkových úprav.

33. V námitkách označených jako A/6 a 7 žalobce uvedl, že mu vystavení návrhu bylo oznámeno přípisem ze dne 14. 12. 2015. S vystaveným návrhem se žalobce seznámil na Městském úřadu v Lišově a podal proti němu též písemné námitky ve stanovené lhůtě. Uvedeným přípisem byl žalobce též obeznámen s konáním závěrečného jednání dne 10. 2. 2016. Uložení zásilky bylo žalobci oznámeno dne 4. 2. 2016 s úložní lhůtou do 15. 2. 2016. Až teprve po vyzvednutí zásilky žalobce zjistil, že obsahuje též pozvánku na jednání ohledně návrhu cesty, která nebyla zanesena na žádné předložené mapě, a to hodinu před závěrečným jednáním. Přestože si žalobce zásilku vyzvedl v úložní lhůtě, učinil tak již po uskutečnění tohoto jednání, kterého se tak nemohl zúčastnit; s žalobcem tak žádná změna návrhu nebyla projednána. Krajský soud k uvedenému konstatuje, že žalovaný zrušujícím rozhodnutím ze dne 9. 12. 2016 vrátil věc do stadia vystavení návrhu. O novém vystavení návrhu ode dne 23. 1. 2017 po dobu 30 dnů pak správní orgán informoval účastníky řízení oznámením ze dne 5. 1. 2017 (dle doručenky obsažené ve správním spisu doručeným žalobci dne 6. 1. 2017); tímto oznámením správní orgán prvního stupně zároveň stanovil nový termín závěrečného jednání dne 8. 3. 2017. Ze shora uvedeného je tudíž patrno, že žalobce své odvolací námitky směřoval vůči úkonům, které byly v řízení následujícím po vydání zrušujícího rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2016 provedeny znovu. Žalobce přitom neuvedl, že by se snad vytýkané vady vztahovaly též k opětovnému vystavení návrhu a úkonům s ním souvisejícím.

34. Dle námitky označené A/8 byl žalobce přípisem ze dne 4. 4. 2016 vyzván k vyjádření k návrhu nového uspořádání pozemků, v němž byla v důsledku námitky jednoho z účastníků řízení změněna trasa cesty Nd8; k této výzvě byl přiložen pozměněný soupis nových pozemků ze dne 18. 3. 2016 avšak bez mapové přílohy. Tento přípis absentující mapovou přílohu žalobce označil za pokus o obcházení zákona, přičemž dané pochybení správní orgán prvního stupně neodstranil ani přípisem ze dne 5. 5. 2016. Taktéž tato námitka je ovšem zcela bezpředmětná, neboť žalovaný uložil rozhodnutím ze dne 9. 12. 2016 správnímu orgánu prvního stupně, aby v řízení pokračoval od fáze vystavení návrhu řešení. Výslovně přitom na straně 6 svého rozhodnutí vyhověl mimo jiné právě uvedené námitce označené i v tehdejším odvolání jako A/8. V bodě A/9 odvolání žalobce uvedl, že poprvé byl s navrženou změnou trasy cesty Nd8 seznámen až dne 23. 5. 2016, tj. po obdržení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 10. 5. 2016. Vůči postupu správního orgánu prvního stupně před vydáním tohoto rozhodnutí přitom směřovaly též námitky označené jako A/9/f) a g). Všem těmto námitkám ovšem žalovaný přisvědčil ve svém rozhodnutí ze dne 9. 12. 2016 a právě v jejich důsledku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil pro vady řízení. Námitka A/9/i) se pak týkala soupisu nových pozemků ze dne 5. 5. 2016, který však nepředstavoval – jak již krajský soud shora uvedl – řešení přijaté nyní přezkoumávaným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně. Žalovaný proto nepochybil, pokud se těmito námitkami v žalobou napadeném rozhodnutí již blíže nezabýval.Námitkami A/9/a), b), e) a h) žalobce zpochybnil důvodnost pozemkových úprav a namítal zásah do svého vlastnického práva, a to na základě – dle jeho názoru – protiústavního § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách údajně nerespektujícího podstatu pozemkových úprav, kterou je hromadná dobrovolná směna vlastnických práv dotčených vlastníků. S těmito námitkami se ovšem žalovaný fakticky vypořádal na stranách 9 až 11 svého rozhodnutí, kde zdůvodňoval zákonnost postupu správního orgánu prvního stupně (mimo jiné poukazem na souhlas vlastníků 90,3 % výměry řešených pozemků), a to i s odkazy na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Námitky A/9/c) a d) pak směřovaly vůči vytyčení vlastnických hranic pozemků. K této otázce se žalovaný vyjádřil v souvislosti s námitkami A/2 na stranách 7 a 8 svého rozhodnutí. Žalovaný poukázal na zejména skutečnost, že žalobce při šetření hranic pozemků přes upozornění v pozvánce a opakovaná upozornění na místě samém nepředložil doklad totožnosti. Správní orgán proto vycházel z předpokladu, že se žalobce šetření hranic nezúčastnil. V této souvislosti krajský soud ovšem poznamenává, že závěr o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neimplikuje zároveň jeho správnost z pohledu meritorního (viz dále část IV.E tohoto rozsudku).

35. Námitku A/9/j) týkající se napojení polních cest na zastavěnou část obce, které dle názoru žalobce neumožní vjezd zemědělské techniky, žalovaný posoudil jako obsahově totožnou s námitkou označenou dále v odvolání jako B.5 a vypořádal se s ní na stranách 9 a 11, kde žalovaný zdůvodňoval, proč nesouhlas žalobce není překážkou přijetí navrhovaného řešení. Tamtéž se žalovaný vypořádal též s námitkami týkajícími se nové doplňkové cesty Nd8 na žalobcově pozemku. Nedůvodná je přitom žalobcova námitka, že se žalovaný v této souvislosti omezil pouze na popis schvalovacího procesu. Právě bezvadný procesní postup je totiž v daném ohledu zcela klíčový, neboť jak uvedl Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 1 As 96/2011-143, „[k]aždý vlastník nemovitostí vstupujících do pozemkové úpravy musí akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy.“ Žalobce přitom v odvolání (a ostatně ani v podané žalobě) nenamítl, že by přijaté řešení zákonné podmínky nesplňovalo (žalobce v průběhu celého správního řízení i v podané žalobě vyjadřuje soustavně pouze obecný nesouhlas s jakýmkoli navrženým řešením). Žalovaný proto nikterak nepochybil, pokud odůvodnění svého rozhodnutí v daném ohledu omezil na zdůvodnění zákonnosti jednotlivých kroků schvalovacího procesu. Žalovaný tím zároveň reagoval na námitky týkající se dalších komunikací a záboru pozemků pro společná zařízení.

36. Žalobci lze přisvědčit potud, že se žalovaný skutečně nezabýval námitkou protiústavnosti § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, jak výslovně konstatoval na straně 9 napadeného rozhodnutí. Krajský soud však neshledal, že by toto pochybení mohlo mít v projednávané věci za následek jeho zrušení. Nelze totiž přehlédnout, že ani žalobce v tomto ohledu nepředložil ve správním řízení žádnou ústavněprávní argumentaci, s níž by se žalovaný musel vypořádat, neboť svůj názor o protiústavnosti posledně citovaného ustanovení odvozuje pouze od ničím nepodloženého předpokladu, dle něhož představují pozemkové úpravy proces založený výhradně na dobrovolnosti všech vlastníků dotčených pozemků. Tento předpoklad je však – jak bude dále podrobněji rozvedeno – nesprávný. Žalovaný přitom žalobce upozornil na platnou právní úpravu a ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnil, že pro schválení návrhu pozemkových úprav byly splněny zákonné podmínky spočívající mimo jiné v souhlasu vlastníků více než 60 % výměry dotčených pozemků; odkázal přitom též na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se touto otázkou také zabývala. Přes uvedený dílčí nedostatek proto odůvodnění napadeného rozhodnutí z pohledu přezkoumatelnosti obstojí. IV.B K námitkám protiústavnosti § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách 37. Krajský soud se dále zabýval námitkou protiústavnosti § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách; tuto námitku shledal nedůvodnou a nepovažuje proto ani za nutný postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy.

38. Ustanovení § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách stanoví, že „[p]ozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkových úprav tehdy, pokud s ním souhlasí vlastníci alespoň 60 % výměry pozemků, které jsou řešeny ve smyslu ustanovení § 2 v pozemkových úpravách. Váha hlasu podílového spoluvlastníka odpovídá jeho podílu na celkové výměře pozemků.“ Do 31. 7. 2016 citované ustanovení vyžadovalo souhlas vlastníků alespoň výměry řešených pozemků. Podstatou žalobní argumentace je v této souvislosti žalobcovo přesvědčení, dle něhož nelze návrh pozemkových úprav schválit tehdy, pokud s ním nesouhlasí všichni vlastníci řešených pozemků, neboť schválení návrhu je podkladem pro výměnu a přechod vlastnických práv dle § 11 odst. 8 citovaného zákona. Ustanovení § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách však požadavku souhlasu všech vlastníků odporuje.

39. Otázkou ústavnosti institutu pozemkových úprav se již v minulosti zabýval Ústavní soud, a to konkrétně v plenárním nálezu ze dne 27. 5. 1998, Pl. ÚS 34/97, č. 152/1998 Sb., v němž mimo jiné dovodil, „že pozemkové úpravy ve své většině nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém slova smyslu, protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků. Nicméně, pro tu skupinu vlastníků, která s prováděnými pozemkovými úpravami nesouhlasí, jsou ústavní pravidla platná pro vyvlastnění (nucené omezení vlastnického práva) krajním kritériem ochrany jejich vlastnictví “ (jakkoli Ústavní soud vyslovil tento závěr ve vztahu k někdejšímu § 9b až 9h zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění zákona č. 217/1997 Sb., lze jej zcela vztáhnout též na aktuální právní úpravu, neboť samotná podstata institutu pozemkových úprav zůstala beze změny; srov. též shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 96/2011-143).

40. Ačkoli tedy Ústavní soud neztotožňuje pozemkové úpravy s vyvlastněním jako takovým, v případě vlastníků, kteří s provedením pozemkových úprav nesouhlasí, se přesto aplikují pravidla obsažená v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dle něhož „[v]yvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ Žalobcův závěr o soukromoprávní povaze pozemkových úprav je proto zcela lichý. Uvedeným kritériím přitom úprava institutu pozemkových úprav v obecné rovině zcela vyhovuje, neboť k nim lze přistoupit pouze ve veřejném zájmu (§ 2 zákona o pozemkových úpravách), přičemž příslušné normy mají zákonnou formu (tj. podobu samotného zákona o pozemkových úpravách) a počítají s tím, že dotčeným vlastníkům je za jejich „vyvlastněné“ pozemky poskytnuta přiměřená náhrada (§ 10 téhož zákona).

41. Žalobce přitom nenamítá, že by snad v jeho konkrétním případě nebyly uvedené maximy dodrženy. Krajský soud k tomu přesto nad rámec nutného poznamenává, že provedení posuzovaných pozemkových úprav bylo vedeno veřejným zájmem (viz shora odst. 2 tohoto rozsudku), přičemž ze soupisu nových pozemků ze dne 2. 1. 2017, který je přílohou rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 5. 2017, plyne, že žalobci byly coby náhrada poskytnuty pozemky o 1,2 % větší výměře, 0,3 % nižší ceně a 2,3 % menší vzdálenosti od bodu dohodnutého na úvodním jednání (nové pozemky tudíž zcela splňují kritéria přiměřenosti stanovená v § 10 odst. 2 až 4 zákona o pozemkových úpravách umožňující oproti původním pozemkům odchylky ve výměře 10 %, ceně 4 % a vzdálenosti 20 %). IV.C K námitkám vyjadřujícím nesouhlas s návrhem pozemkových úprav 42. Nedůvodnými shledal krajský soud též žalobcovy námitky, v nichž vyjadřoval svůj nesouhlas s přijatým návrhem pozemkových úprav.

43. Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 1 As 96/2011-143 dovodil, že „[v]lastník pozemků, které vstupují do pozemkové úpravy, nemá nárok na zachování vlastnického práva k nim. Takový nárok by byl ostatně v rozporu se samotnou podstatou pozemkových úprav, jíž je směňování vlastnických práv k pozemkům s ohledem na dosažení účelu pozemkových úprav (§ 2 ZPÚ). Zárukou ochrany vlastnického práv osob, které s návrhem pozemkové úpravy nesouhlasí, je existence nároku na náhradu v podobě přiměřených nových pozemků (§ 10 ZPÚ […]). Přiměřenost zásahu do vlastnického práva se v případě vlastníka, který návrh pozemkové úpravy neodsouhlasil, posuzuje dle toho, zda byly vlastníkovi pozemků navrženy do vlastnictví přiměřené pozemky ve smyslu § 10 ZPÚ (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2009, č. j. 6 A 185/2002 – 86). Každý vlastník nemovitostí vstupujících do pozemkové úpravy musí akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy. Nesouhlas účastníka řízení s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o jejího schválení (§ 11 odst. 4 ZPÚ), neopírá-li se o tvrzení o porušení shora uvedených zákonných požadavků (viz rozsudek č. j. 7 As 26/2007 – 278, […], shodně rozsudek ze dne 28. 8. 2009, č. j. 4 As 28/2007 – 137, nebo rozsudek ze dne 16. 6. 2010, č. j. 9 As 31/2010 – 117, nebo rozsudek ze dne 12. 1. 2011, č. j. 1 As 99/2010 – 79).“ 44. Skutečnost, že se žalobce s věcným řešením pozemkových úprav neztotožňuje, tudíž nemůže vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Veškeré žalobní námitky vyjadřující prostý nesouhlas se zvoleným řešením proto nemohou být důvodné již z podstaty věci.

45. Nedůvodná je pak též námitka údajného porušení § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách vyžadujícího u taxativně jmenovaných druhů pozemků pro jejich zahrnutí do pozemkových úprav souhlas jejich vlastníka. Z obsahu správního spisu totiž nevyplývá, že by pozemky vyžadující žalobcův souhlas byly do obvodu pozemkových úprav vůbec zařazeny. Ostatně žalobce sám v podané žalobě nekonkretizuje, o jaké pozemky by se mělo jednat, a krajský soud se proto ani nemohl touto námitkou blíže zabývat. Z týchž důvodů je zcela bezpředmětná též žalobcova námitka, dle níž souhlas dle posledně citovaného ustanovení neposkytl. K zařazení pozemků, na něž § 3 odst. 3 zákona o pozemkových nedopadá, do obvodu pozemkových úprav pak správní orgán prvního stupně žalobcův souhlas nepotřeboval, přičemž z jeho postupu není patrno, že by jej snad ve skutečnosti vyžadoval (i kdyby tomu tak však bylo, není z žalobcovy argumentace patrno, v čem v této souvislosti shledává porušení svých veřejných subjektivních práv).

46. Není pak zřejmé, co má žalobce na mysli námitkou, dle níž není možné souhlasit pouze s částí návrhu pozemkových úprav. V posuzované věci je evidentní, že žalobce s (prakticky jakýmkoli) řešením pozemkových úprav zahrnujícím jeho pozemky nesouhlasí. To však – jak krajský soud již shora uvedl – není samo o sobě důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Nedůvodná je proto také námitka, dle níž žalovaný údajně dovodil, že žalobce nereagováním na výzvu k vyjádření souhlas s navrženým řešením vyslovil (tato námitka se nadto týká soupisu nároku ze dne 27. 1. 2015 a nikoli tedy soupisu nároků finálního).

47. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nerovného postavení účastníků z důvodu přesunutí cesty Nd8 byla na žalobcův pozemek až v roce 2016 na základě námitky jiného účastníka řízení. Právě skutečnost, že ke změně trasy cesty Nd8 došlo až po uskutečnění závěrečného jednání, byla důvodem, proč žalovaný předchozí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil. Žalobce tak měl možnost se k této změně vyjádřit. Skutečnost, že změna řešení byla přijata v důsledku námitky některého z účastníků řízení, přitom nemá na zákonnost napadených správních rozhodnutí vliv. Správnímu orgánu prvního stupně nic nebrání, aby ve spolupráci se zpracovatelem případné požadavky vlastníků řešených pozemků v přijatém řešení zohlednil; učinil tak ostatně i v případě námitek žalobce, jak plyne například z přípisu ze dne 29. 1. 2014, v němž se vyjádřil k žalobcovým námitkám.

48. Nedůvodná je též námitka, dle které § 89 správního řádu nezaručuje věcný přezkum schváleného návrhu, neboť žalovaný se odvoláním na autorská práva zpracovatele zabýval pouze procesní stránkou věci. Předně z textu žaloby není zřejmé, v čem žalobce spatřuje v daném ohledu nezákonnost napadeného rozhodnutí. Úkolem žalovaného v odvolacím řízení je totiž především zkoumat, zda bylo přijatého řešení dosaženo správným procesním postupem při splnění zákonných podmínek a regulativů, což v projednávané věci učinil; žádná pochybení pak v tomto ohledu neshledal. IV.D K námitce týkající se aplikace § 8 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách 49. Krajský soud se dále zabýval námitkou, dle níž měl správní orgán postupem dle § 8 odst. 1 in fine zákona o pozemkových úpravách předat námitky vztahující se k pozemkům neřešeným dle § 2 téhož zákona k rozhodnutí katastrálnímu úřadu. Tuto námitku shledal nedůvodnou.

50. V části A. svého podání ze dne 20. 3. 2015 žalobce namítl, že doposud nebyly vypořádány jeho námitky stran zaměření a vytyčení neřešených pozemků, na což správní orgán prvního stupně odpověděl, že bylo povinností žalobce předložit při šetření průběhu hranic průkaz totožnosti. Přestože krajský soud považuje tento způsob vypořádání uvedené námitky za věcně nesprávný, nelze přehlédnout, že dle § 8 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách se ve fázi vypořádávání námitek vůči vyloženému soupisu nároků nepřihlíží k námitkám „proti opravám výměr pozemků vyplývajícím z nového zaměření skutečného stavu v terénu“; tento typ námitek je tudíž nutno projednat ještě před samotným vyhotovením soupisu nároků v rámci zjišťování průběhu hranic. Jak přitom bude blíže pojednáno dále, tím, že tak správní orgán prvního stupně v posuzované věci neučinil, zatížil své rozhodnutí nezákonností, kterou nezhojil ani žalovaný v odvolacím řízení.

51. V části C. podání ze dne 20. 3. 2015, jímž žalobce reagoval na zaslání aktualizovaného soupisu nároků ze dne 27. 1. 2015, žalobce namítl, že tabulka soupisu nároků neobsahuje výměry dle skutečného zaměření (pozn.: uskutečněného dne 22. 10. 2014) a dále specifikoval pozemky, které správní orgán prvního stupně údajně z vlastního rozhodnutí přeřadil mezi pozemky neřešené. Na uvedené podání reagoval správní orgán prvního stupně přípisem ze dne 23. 4. 2015, v němž uvedl, že do tabulky v soupisu nároků doplnil výměry parcel dle skutečného zaměření a že žalobcem jmenované pozemky byly přeřazeny mezi pozemky neřešené na základě jeho vlastní žádosti; správní orgán prvního stupně žalobci současně zaslal opravený soupis nároků. Na tomto postupu neshledal krajský soud nic závadného, neboť správní orgán prvního stupně zcela odstranil své pochybení spočívající v neuvedení skutečné výměry parcel, přičemž z obsahu zbylých „námitek“ není vůbec patrno, v čem žalobce spatřoval nezákonnost či nesprávnost zvoleného postupu (pouze správnímu orgánu prvního stupně předložil „ke zvážení “, zda své rozhodnutí nepřehodnotí). Není tedy zřejmé, o čem by katastrální úřad měl vlastně dle žalobcova mínění rozhodovat. IV.E K otázce vypořádání námitek vznesených v průběhu šetření hranic pozemků dne 22. 10. 2014 52. Krajský soud naopak přisvědčil námitce, dle níž správní orgán prvního stupně nesprávně dovodil, že se žalobce nezúčastnil vytyčování hranic dne 22. 10. 2014 a jeho tam vznesenými námitkami se proto nezabýval.

53. Žalovaný na stranách 7 a 8 napadeného rozhodnutí uvedl, že v této souvislosti vycházel „ze sdělení pobočky č.j. SPU 362329/2016 ze dne 3. 8. 2016, ve kterém je uvedeno, že se odvolatel dne 22. 10. 2014 zúčastnil zjišťování průběhu hranic pozemků v souvislosti se změnou zařazení některých pozemků odvolatele mezi pozemky neřešené dle § 2 zákona, ale i přes upozornění v pozvánce a další opakované upozornění na místě samém jak od zpracovatele, tak i od zástupkyně katastrálního úřadu, nepředložil průkaz totožnosti. Toto je v rozporu s právními předpisy pro obnovu katastrálního operátu mapováním. Má se za to, že vlastník, který se neprokáže průkazem totožnosti, se šetření hranic pozemků nezúčastní.“ S takovýmto posouzením se krajský soud neztotožnil.

54. Předně k tomu krajský soud poznamenává, že mezi stranami je nesporné, že žalobce v průběhu zjišťování průběhu hranic pozemků skutečně doklad totožnosti nepředložil. Zároveň je ovšem nesporné i to, že se žalobce vytyčování hranic skutečně zúčastnil, jak plyne mimo jiné například právě ze žalovaným citovaného sdělení správního orgánu prvního stupně ze dne 3. 8. 2016, přičemž uplatnil vůči vytyčení hranic a stanoveným výměrám svých pozemků námitky. Z uvedeného proto krajský soud vycházel i přesto, že ve správním spisu, který žalovaný krajskému soudu předložil, není založen protokol o výsledku zjišťování hranic, popř. soupis nemovitostí, v nichž by byly tyto (nesporné) skutečnosti zachyceny. Obsah žalobcových námitek proti výsledkům zjišťování hranic je pak v obecnosti patrný též z jeho následných podání (srov. například podání ze dne 20. 3. 2015, 17. 5. 2015 a 5. 9. 2015).

55. Krajský soud přitom nezpochybňuje důležitost prokázání totožnosti osoby, která se vydává za vlastníka pozemku, jehož se zjišťování hranic dotýká. Nelze samozřejmě připustit, aby správní orgán při tomto úkonu jednal jako s vlastníkem s osobou, jejíž totožnost mu není známa, neboť jsou to právě vlastníci, kteří typicky formou souhlasného prohlášení potvrzují shodu na průběhu hranice pozemků (popř. uvedou důvody, proč které s výsledky zjišťování hranic nesouhlasí). Proto také například § 35 odst. 3 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), vyžaduje, aby podpisy na souhlasném prohlášení byly buďto úředně ověřeny nebo aby úředně oprávněný zeměměřický inženýr, „který geometrický plán ověřil, na tomto prohlášení písemně potvrdil, že vlastníci dotčených pozemků, jejichž totožnost zjistil, před ním souhlasné prohlášení podepsali “ (srov. též § 44 odst. 3 katastrální vyhlášky).

56. V posuzované věci však takováto situace nenastala, neboť správní orgány evidentně neměly o žalobcově totožnosti žádnou pochybnost. I kdyby tomu tak ovšem bylo, předložení dokladu totožnosti nepředstavuje jediný způsob, jak totožnost osoby zjistit. Žalobce proto správně upozornil na skutečnost, že jeho totožnost mohly případně potvrdit další osoby přítomné zjišťování průběhu hranic, které jej znaly osobně. Z předloženého spisového materiálu však neplyne, že by se členové komise provádějící zjišťování průběhu hranic pokusili zjistit žalobcovu totožnost jiným způsobem než výzvou k předložení dokladu totožnosti.

57. Správní orgán prvního stupně k tomu v přípisu ze dne 23. 4. 2015 adresovaném žalobci uvedl, že v pozvánce k zjišťování průběhu hranic bylo zdůrazněno, aby si pozvaní vlastníci s sebou přinesli průkazy totožnosti, a dále poukázal na text návodu pro obnovu katastrálního operátu a převod vydaného Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním, z něhož dovodil, že pokud vlastník průkaz totožnosti nepředloží, má se za to, že se šetření hranic pozemků nezúčastnil. U této argumentace pak správní orgány obou stupňů – jak je patrno i ze shora citovaného vyjádření žalovaného – setrvaly po zbytek řízení.

58. Takovéto zdůvodnění však nemůže obstát již z toho důvodu, že správní orgány v podstatě nikterak nezpochybňují, že žalobce byl průběhu šetření osobně přítomen. Jeho námitkami se pak odmítly zabývat jenom proto, že nepředložil doklad totožnosti. Svým ryze formalistickým postupem tak fakticky popírají smysl toho, proč je nutno totožnost osob zúčastněných na šetření průběhu hranic zjišťovat, tj. aby příslušný správní orgán v této záležitosti jednal se skutečnými vlastníky dotčených pozemků či jejich oprávněnými zástupci.

59. Aniž by krajský soud hodnotil důvodnost žalobcových námitek vznesených při zjišťování průběhu hranic, je zřejmé, že uvedené pochybení mohlo potenciálně vést k zásahu do žalobcova veřejného subjektivního práva. Žalobce totiž při zjišťování průběhu hranic vznesl námitky vůči výsledkům tohoto šetření a stanoveným výměrám pozemků, což se pak mohlo promítnout též ve finálním soupisu nároků, potažmo v soupisu nových pozemků, a v konečném důsledku tak mohlo ovlivnit též posouzení přiměřenosti poskytnutých náhradních pozemků.

V. Závěr a náklady řízení

60. S ohledem na konstatované vady napadených rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil (§ 78 odst. 1 a 3 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

61. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

62. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

63. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

64. O akcesorickém návrhu žalobce na vydání předběžného opatření nebylo třeba zvlášť rozhodovat, neboť rozhodnutím o žalobě samotné se stal tento návrh požadavkem obsoletním.

Poučení