50 A 9/2018 - 56

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: nezl. X vietnamský státní příslušník zastoupen zákonným zástupcem (otcem) N. T. Ch. zákonnou zástupkyní (matkou) M. T. P. oba bytem v ČR L. 166, S. zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Příkop 834/8, Brno proti žalovanému: Ministr zahraničních věcí ČR sídlem Loretánské náměstí 5, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2018 č.j. 90379/2018-OPL takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává

Odůvodnění

1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 1. 2018 č.j. 90379/2018-OPL byl zamítnut rozklad žalobce podaný proti usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji vydanému dne 30. 11. 2017 pod č.j. 3881/2017-HANOI-V, které bylo žalobou napadeným rozhodnutím současně potvrzeno. Tímto usnesením byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny a podle ust. § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a řízení o této žádosti bylo zastaveno.

2. Proti žalovanému rozhodnutí byla zákonnými zástupci žalobce prostřednictvím právního zástupce na základě ust. § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) podána včasná správní žaloba ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

3. Žalobce v žalobě nejprve shrnul skutkový stav věci, bylo uvedeno, že nezletilý žalobce nemá procesní způsobilost v řízení podle zákona o pobytu cizinců a z tohoto důvodu byla prostřednictvím e-mailu dne 18. 10. 2017 podána žádost o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu zákonnými zástupci žalobce, žijícími v České republice. Důvodem upuštění od osobního podání žádosti zákonnými zástupci byla časová a finanční náročnost takového postupu.

4. Postup správních orgánů v projednávané věci byl nesprávný, poukázáno bylo na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. 57 A 53/2015 a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017 sp. zn. 10 Azs 97/2017, z nichž vyplývá, že pokud jsou dány a prokázány objektivní důvody, pak příslušné orgány od povinnosti osobního podání žádosti upustit musí.

5. V projednávané věci tyto objektivní skutečnosti nastaly, a to z důvodu zdlouhavosti a namáhavosti cesty z České republiky do Vietnamu, která je i finančně náročná, kdy cena běžné zpáteční letenky se pohybuje od 16 000 Kč do 20 000 Kč. Tato skutečnost je sama o sobě známá a není ji třeba prokazovat. Rovněž je třeba zohlednit náklady související s následujícím pobytem ve Vietnamu. V této souvislosti bylo žalobcem poukázáno na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 427/2010 Sb., kde se mimo jiné uvádí, že: „Zastupitelský úřad bude mít možnost v odůvodněných případech od vyžadování povinnosti osobního podání žádosti upustit (např. velká vzdálenost).“ Žalobce nesdílí názor žalovaného, dle kterého se pojem „velká vzdálenost“ vztahuje pouze na rozlehlé státy se slabou dopravní infrastrukturou, kde by byla možnost podat žádost v případě některých žadatelů zcela vyloučena. O tomto důvodová zpráva nehovoří, a tudíž je do těchto případů nutno zařadit i situaci, kdy žadatel tuto cestu vykonat může, ale byla by pro něj či pro jeho zákonné zástupce nepřiměřeně namáhavá, dlouhá a nákladná.

6. Za situace, kdy oba zákonní zástupci žalobce žijí na území ČR a ministerstvo vnitra, které má o žádosti žalobce meritorně rozhodnout, se nachází na území ČR, je trvání na cestě jednoho ze zákonných zástupců do Vietnamu pouze za účelem osobně podat žádost na velvyslanectví, ryzím formalismem. Takový postup odporuje závěrům Ústavního soudu učiněným v nálezu ze dne 18. 2. 2010 zn. I. ÚS 1849/2008. Tento postup nesleduje zákonem předvídatelný a racionální účel. Žalovaný na tuto argumentaci žalobce srozumitelným způsobem nereagoval a nebylo objasněno, jaký důvod je ve veřejném zájmu sledován tím, že rodiče žalobce žijící na území ČR musí pouze pro účely osobního podání žádosti vycestovat do Vietnamu. Nezbytnost osobního kontaktu tak, jak byla vyjádřena v žalovaným poukazovaném rozhodnutí NSS ze dne 30. 5. 2017 č.j. 10 Azs 153/2016 – 62, by byla lépe zajištěna na základě předvolání k výslechu na Ministerstvo vnitra ČR, namísto na velvyslanectví při podání žádosti.

7. Za překvapující a nezákonnou žalobce označil žalovaným tvrzenou praxi, kdy žádost za nezletilého může být podána taktéž zástupcem rodičů pověřeným péčí o nezletilého, např. prarodičem, přičemž se nesmí jednat o osobu zmocněnou zákonnými zástupci pouze pro účely podání této žádosti, která na území Vietnamu nesupluje roli rodičů nezletilého žadatele. Žalobce poukázal na to, že tato praxe vede k odlišnému posuzování žádostí jednotlivých žadatelů, neboť v případě, kdy je žádost podána osobou suplující roli rodičů, jedná se o dostatečný důvod pro to, aby zastupitelský úřad netrval na osobní přítomnosti rodičů žijících na území ČR. Takovým postupem pak při rozhodování shodných nebo podobných případů vznikají nedůvodné rozdíly.

8. Na základě všech shora uvedených důvodů navrhl žalobce napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

9. Žalovaný navrhl projednávanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Bylo poukázáno na změnu ust. § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, který, oproti předchozímu znění, zastupitelskému úřadu možnost v odůvodněných případech od osobního podání žádosti upustit, a to pouze v situacích, kdy cizinec důvody pro toto upuštění od osobního podání žádosti doložil. Hodnocení těchto důvodů je pak zcela věcí úvahy zastupitelského úřadu. K upuštění od uvedené povinnosti tedy může dojít pouze ve výjimečných případech a zastupitelský úřad tak může učinit na základě vlastního správního uvážení (viz rozhodnutí NSS ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 10 Azs 219/2015). Tvrzení o finanční a pracovní zátěži zákonných zástupců žalobce a jejich pobyt na území ČR nebyl zastupitelským úřadem vyhodnocen jako natolik výjimečný a závažný důvod, pro který by mělo být od povinnosti osobního podání upuštěno.

10. Pojmem „velká vzdálenost“ se rozumí vzdálenost v rámci jednoho státu, kde má zastupitelský úřad sídlo a kde žadatel pobývá. Není tím myšlena situace, kdy se žadatel nebo jeho zákonný zástupce nachází na území ČR. Přistoupení k tomuto výkladu by bylo zcela v rozporu s účelem povinnosti osobního podání žádosti dle § 169d odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců. V daném případě žalobce celkový dopad na rodinnou finanční a pracovní situaci nijak nedoložil, uváděná cena letenek je pouze dílčím prvkem dopadu na celkovou situaci zákonných zástupců žalobce.

11. Zákonné zakotvení povinnosti osobního podání žádosti nepředstavuje přílišný formalismus, ale jedná se o nástroj kontroly vstupů na státní území, a tedy o základní opatření migrační politiky státu. Osobní participace žadatele je odůvodněna aspekty zahraničně politickými a bezpečnostními a není tak bezobsažným či bezúčelným projevem výkonu veřejné moci.

12. Žalovaný taktéž poukázal na skutečnost, že žadatel navíc nesplnil zákonnou povinnost uvedenou v ust. § 169f zákona o pobytu cizinců sjednat si termín osobního podání žádosti způsobem stanoveným zastupitelským úřadem na úřední desce.

13. K žalobcem rozporovanému postupu v případě podání žádosti osobou suplující rodičovskou roli u nezletilého žadatele žalovaný poukázal na teleologický výklad ust. § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který umožňuje rodičovskou roli splnit prostřednictvím osoby skutečně pečující o dítě. V případě takové osoby není důvod neumožnit jí, aby i v případě osobního podání žádosti suplovala osobní přítomnost zákonného zástupce.

14. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: Žádostí ze dne 15. 8. 2017 doručenou prostřednictvím elektronicky podepsaného e-mailového podání Zastupitelskému úřadu ČR v Hanoji dne 18. 10. 2017, požádal nezletilý žalobce zastoupený svými zákonnými zástupci, o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. Z obsahu této žádosti vyplývá, že žalobce žije ve Vietnamu, kde studuje střední školu. Oba jeho rodiče žijí v České republice, kde jeho otec podniká a matka je v domácnosti. Součástí této žádosti je rovněž žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti zákonnými zástupci. Žadatel upozornil na již výše uváděná rozhodnutí správních soudů, z nich vyplývá, že v projednávané věci by zastupitelský úřad měl od osobního podání žádosti zákonnými zástupci žalobce upustit.

15. Usnesením ze dne 30. 11. 2017 č.j. 3881/2017-HANOI-V zastupitelský úřad v Hanoi žalobcovu žádost o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu zamítl a řízení na základě § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zastavil. Úřad dospěl k závěru, že z žalobcem předložených dokumentů a informací nevyplývá dostatečný důvod pro vyhovění žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Žalobce nijak nedoložil, že by se pokusil splnit povinnost uloženou mu ust. § 169f zákona o pobytu cizinců, dle které je povinen se k podání žádosti o povolení dlouhodobého pobytu registrovat v systému Visapoint. Dle názoru úřadu je skutečným účelem postupu žalobce snaha obejít povinnost sjednat si termín k podání žádosti o povolení k pobytu. V projednávaném případě žalobce nesplnil zákonné požadavky pro uplatnění žádosti o povolení dlouhodobého pobytu a z tohoto důvodu na ni zastupitelský úřad v souladu s ust. § 169h zákona o pobytu cizinců musí hledět, jako by podána nebyla.

16. Proti tomuto rozhodnutí zastupitelského úřadu byl žalobcem dne 5. 12. 2017 podán rozklad, jehož obsah odpovídá námitkám obsaženým v projednávané žalobě.

17. O tomto rozkladu bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 31. 1. 2018 č.j. 90379/2018-OPL, kterým byl rozklad zamítnut, a napadené rozhodnutí zastupitelského úřadu bylo potvrzeno. Žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobce a jeho zákonných zástupců není dán důvod pro aplikaci ust. § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, skutečnost, že zákonní zástupci žalobce žijí na území ČR, odkud by museli do Vietnamu cestovat, není důvodem pro zvážení upuštění od povinnosti osobně podat žádost o povolení dlouhodobého pobytu. Důvodová zpráva v tomto směru zahrnuje pouze případy, kdy vzhledem k rozlehlosti státu a špatné dostupnosti úřadu, by byl žadatel připraven o možnost žádost podat. Toto v daném případě nenastalo a žadatel nijak nedoložil, že by podmínky pro upuštění od osobního podání žádosti byly splněny. Pouhé tvrzení finanční a pracovní zátěže nemůže být důvodem pro upuštění od této povinnosti. Bylo poukázáno rovněž na dlouhodobou praxi přijímání žádostí od nezletilých žadatelů prostřednictvím osob prokazatelně kontinuálně suplujících roli rodičů.

18. Zákonný požadavek na osobní účast žadatelů či jejich zákonných zástupců není formalismem, jedná se o nástroj kontroly vstupů na území ČR a o základní opatření migrační politiky státu, které je odůvodněno bezpečnostními a zahraničně politickými důvody. Umožnění podání žádosti na území ČR je zcela v rozporu s účelem tohoto opatření (viz rozhodnutí NSS ze dne 30. 5. 2017 č.j. 10 Azs 153/2016 – 62).

19. Žalobce navíc nesplnil podmínku § 169f zákona o pobytu cizinců, když se předem nezaregistroval k podání žádosti přes systém Visapoint a ani se o tuto registraci nepokusil. Zastupitelský úřad proto postupoval správně, pokud žádost žalobce označil za nepřijatelnou.

20. Odmítnuta byla rovněž námitka o netransparentnosti systému regulace prostřednictvím systému Visapoint. Nastavení počtu žadatelů je závislé na kapacitách příslušného zastupitelského úřadu odvíjejících se od systematizace služebních a pracovních míst schvalovaných každoročně vládou, dalšími faktory jsou míra připravenosti žadatelů a kompletnost náležitostí žádostí i bezpečnostní situace. Systém Visapoint přiděluje termíny k osobnímu podání žádostí automaticky, bez možnosti vnějšího ovlivnění. Objednávací systém nezavádí žádné kvóty.

21. Zákonodárce ponechal organizaci způsobu podávání žádostí (§ 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců) na zastupitelském úřadu. Tímto postupem nebyla porušena zásada rovnosti, je jím pouze reagováno na místní rozdíly.

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 s. ř. s.). Rozhodl přitom bez jednání za splnění podmínek ust. § 51 odst. 1 s. ř. s.

23. Stěžejní otázkou v projednávané věci je to, zda byly v případě žalobce dány podmínky pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt.

24. Ze skutkových okolností projednávané věci tak, jak byly popsány shora, bylo zjištěno, že žalobce, coby nezletilý státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, podal prostřednictvím svých zákonných zástupců, žijících na území České republiky, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu, jejíž součástí byla žádost o upuštění od povinnosti osobního podání této žádosti. Z obsahu této žádosti vyplývá, že jako důvod pro upuštění od osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt bylo odkázáno na rozhodnutí správních soudů, kde je řešena obdobná situace jako v případě žalobce, a kde soudy vyslovily názor, že v obdobných případech zastupitelský úřad od povinnosti osobního podání žádosti upustit musí. Důvody této žádosti pak byly žalobcem blíže rozvedeny až v rozkladu proti zamítavému rozhodnutí zastupitelského úřadu, kde žalobce dále uvedl, že o prominutí povinnosti osobně podat žádost žádá z důvodu velké vzdálenosti mezi ČR a Vietnamem. Bylo uvedeno, že tato cesta je dlouhá a namáhavá a náklady na cestu, včetně ceny zpáteční letenky, jsou vysoké.

25. V projednávané věci proti sobě stojí tvrzení žalobce, dle něhož v daném případě byly splněny podmínky, za nichž by měl zastupitelský úřad od povinnosti osobního podání ustoupit, přičemž tyto důvody spočívají ve velké vzdálenosti ČR a Vietnamu a rovněž v namáhavosti a nákladnosti takové cesty, a tvrzení žalovaného a zastupitelského úřadu, podle kterých žalobcem prezentované důvody nepředstavují výjimečné případy, kdy by mělo být od dané povinnosti ustoupeno, přičemž žalobce svá tvrzení o nákladnosti cesty a jejím možném finančním dopadu do rodinného rozpočtu nijak nedoložil.

26. Právně relevantní je v dané věci ust. § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle kterého je žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu cizinec povinen podat osobně.

27. Od této povinnosti může zastupitelský úřad podle § 169d odst. 3 téhož zákona v odůvodněných případech upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.

28. Krajský soud se ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí, podle kterých žalobce v projednávané věci nedoložil, že byly splněny podmínky, za nichž zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit.

29. Z důvodové zprávy (dostupné na www.psp.cz) k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým byl § 169 odst. 14 do zákona o pobytu cizinců zaveden: „Zastupitelský úřad bude mít možnost v odůvodněných případech od vyžadování povinnosti osobního podání žádosti upustit (např. velká vzdálenost). Ve vztahu k žádostem podávaným na zastupitelských úřadech má toto opatření eliminovat podávání žádostí bez zákonem stanovených náležitostí, které jsou následně doplňovány žadatelem či jeho zástupcem na území České republiky na základě výzvy správního orgánu, který je příslušný k rozhodnutí o žádosti. Zastupitelský úřad v takovém případě nemá možnost posoudit předložené doklady s ohledem na své znalosti místních podmínek. Eliminovány mají být také případy, kdy jsou žádosti zastupitelským úřadům zasílány prostřednictvím provozovatele poštovních služeb žadateli pobývajícími na území České republiky. Úprava je rovněž motivována snahou omezit závislost žadatelů na zprostředkovatelích. Pokud jde o žádosti podávané na území České republiky, souvisí povinnost podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu se zavedením biometrických údajů do průkazu o povolení k pobytu. Změna by současně měla přispět ke zkrácení doby řízení o takové žádosti.“ (pozn. podtrženo soudem)

30. Z obsahu důvodové zprávy vyplývá, že jedním z cílů zavedení požadavku na osobní podání žádosti o povolení k trvalému pobytu bylo eliminovat podání zasílaná prostřednictvím provozovatele poštovních služeb či elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem, a naopak umožnit zastupitelskému úřadu, který zná místní podmínky, aby posoudil předložené doklady, které se budou vztahovat k právu země cizincova původu. Poukázat lze na ust. § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném v době podání žalobcovy žádosti, který výslovně stanovoval možnost zastupitelského úřadu vyslechnout žadatele o vydání povolení k dlouhodobému a trvalému pobytu. Nejedná se tedy o formalistický, bezobsažný či bezúčelný úkon, jehož jediným cílem by bylo donutit žadatele či jeho zákonné zástupce, aby absolvovali cestu na zastupitelský úřad do země původu žadatele a zde toliko podali žádost.

31. Legitimitu takového postupu konstatoval rovněž Nejvyšší správní soud v žalovaným přiléhavě citovaném rozhodnutí ze dne 31. 3. 2011 č.j. 8 As 1/2011 – 73, kde uvedl, že zákonná úprava zakotvující povinnost žádat o udělení víza osobně, pokud nejsou splněny podmínky pro upuštění od osobního podání žádosti, by byla zcela popřena, mohl-li by cizinec shodného výsledku dosáhnout způsobem, který žalobce zvolil ve věci posuzované tímto soudem.

32. Požadavkem osobního podání žádosti o povolení k pobytu se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval již v rozsudku ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 Azs 77/2015 – 36 (pozn. všechna uváděná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na adrese www.nssoud.cz), a od zde vyjádřených právních závěrů, které vycházejí z předchozí judikatury a důvodové zprávy k zákonu o pobytu cizinců, nemá krajský soud důvod se odchylovat, proto uvádí následující, pro nyní projednávanou věc rozhodné, citace z tohoto rozhodnutí.

33. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k následujícím závěrům: „Lze si jistě představit celou řadu situací, v nichž by bylo trvání na osobním podání žádosti cizincem či jeho zákonným zástupcem, pokud jde o nezletilého cizince, příliš tvrdé. Právě proto dává zastupitelskému úřadu druhá věta citovaného ustanovení možnost „v odůvodněných případech“ od požadavku osobního podání upustit. Žadatel musí v případech jiné než osobní formy podání žádosti spojit svou žádost o povolení k trvalému pobytu s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Současně však existuje riziko, že pokud zastupitelský úřad neuzná žadatelem tvrzené důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání jako důvodné, zastupitelský úřad řízení o žádosti zastaví, jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku čj. 9 Aps 6/2010 – 106: „Pokud ovšem zastupitelský úřad od osobního podání žádosti neupustí, vydá rozhodnutí o zastavení řízení ve věci žádosti o udělení víza, neboť v řízení nebylo možné pokračovat, protože žadatelem přednesená žádost nebyla shledána jako opodstatněná a její další projednávání by bylo bezpředmětné.“ V takovém případě totiž podle Nejvyššího správního soudu půjde o žádost „sice řádně podanou, ale v důsledku následného rozhodnutí zastupitelského úřadu zjevně bezpředmětnou,“ přičemž řízení o ní má být zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. g)správního řádu (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2014 čj. 6 Azs 242/2014 – 41).“ 34. „Co se týče typových případů upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, zákon bližší podmínky nespecifikuje. Institut upuštění od povinnosti osobního podání žádosti tak v sobě obsahuje neurčitý právní pojem „v odůvodněných případech“, otevírající prostor pro uplatnění správního uvážení zastupitelského úřadu. Nejvyšší správní soud v právě citovaném rozsudku čj. 9 Aps 6/2010 – 106 konstatoval, že „o jaké typové případy v praxi půjde, zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince, nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobytu cizinců žádným způsobem ani neupravuje ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu, který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti.“ (pozn. podtrženo krajským soudem)

35. Z uvedeného vyplývá, že je pouze na uvážení příslušného zastupitelského úřadu, zda v daném případě dospěje k závěru, že právě v případě toho kterého žadatele jsou dány podmínky pro upuštění od povinnosti jeho osobní účasti na podání žádosti o dlouhodobý pobyt. Je to však právě žadatel, kdo je povinen své tvrzení o naplnění podmínek pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti prokázat. Je tedy pouze na žadateli, aby zastupitelskému úřadu předložil takové relevantní důvody, pro které by mělo být od dané povinnosti upuštěno, přičemž tyto důvody je žadatel povinen současně prokázat. Žadatele tak tíží nejen břemeno tvrzení, ale též břemeno důkazní.

36. Žalobce, potažmo jeho zákonní zástupci, tuto možnost nevyužili. Co se týká obsahu samotné žádosti ze dne 17. 10. 2017 adresované zastupitelskému úřadu, pak k té je nutno konstatovat, že její obsah je zcela nedostatečný, když v ní nejsou uváděny žádné konkrétní důvody, nasvědčující tomu, že v daném případě by mělo být od povinnosti osobního podání žádosti upuštěno. Zákonní zástupci žalobce, prostřednictvím svého právního zástupce, v žádosti toliko odkazují na závěry rozhodnutí správních soudů, podle kterých by mělo být v daném případě postupováno obdobně. Nijak však neodůvodňují takový postup konkrétními okolnostmi věci nyní projednávané. Až v rozkladu je pak poukazováno na velkou vzdálenost mezi zastupitelským úřadem a ČR a na náročnost a nákladnost cesty z ČR do Vietnamu a zpět a rovněž na jejich pracovní zátěž. Pouhý odkaz na cenu zpáteční letenky však nijak nedokládá žadatelovo tvrzení o tom, že taková cesta bude mít finanční či jiné dopady na rodinu žadatele.

37. Žadatel, potažmo jeho zákonní zástupci, měli možnost uvést konkrétní důvody, pro které by cesta na zastupitelský úřad pro ně znamenala nepřiměřené finanční dopady. V této souvislosti se nabízelo uvést, jaké finanční možnosti zákonní zástupci žalobci mají a svou finanční situaci prokázat např. podnikatelskými výsledky žadatelova otce či uvedením, zda žadatelé vlastní nějaký movitý či nemovitý majetek, či zda a jakou výší finančních prostředků disponují. Zákonní zástupci žadatele na prokázání svých tvrzení zcela rezignovali. Krajský soud nemá pochybnosti o náročnosti cesty z ČR do Vietnamu a zpět, avšak na druhou stranu je nutné přihlédnout k tomu, že zákonní zástupci jsou v produktivním věku a v řízení nebylo prokázáno, a zákonní zástupci žadatele to ani netvrdili, že by někdo z nich trpěl závažnou nemocí či měl jiné zdravotní potíže, bránící mu v absolvování cesty. K tomu je třeba rovněž uvést, že pro účely osobního podání žádosti není nutné, aby k podání došlo oběma zákonnými zástupci, když postačuje, aby žádost podal pouze jeden z nich.

38. Zákonní zástupci žadatele kromě finanční náročnosti cesty zmínili také „pracovní zátěž“. Toto tvrzení však nebylo zákonnými zástupci žadatele nijak blíže specifikováno, nebylo uvedeno, v čem konkrétně tato „zátěž“ spočívá ani jak konkrétně souvisí s povinností podat žádost zákonnými zástupci žadatele osobně. Jak navíc vyplynulo z obsahu žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, výdělečně činným je na území ČR pouze otec žalobce, v případě jeho matky je v žádosti uvedeno toliko to, že je v domácnosti.

39. Ani samotná žalobcem tvrzená skutečnost, že mezi ČR a Vietnamem je velká vzdálenost, není důvodem, pro který by mělo být od trvání na osobním podání žádosti upuštěno. Soud se ztotožňuje se závěry správního uvážení žalovaného, který konstatoval, že pojem „velká vzdálenost“ obsažený ve výše citované důvodové zprávě, lze zohledňovat pouze v případě, kdy tato vzdálenost zapříčiňuje absolutní nemožnost žadatele osobně žádost podat. Tato absolutní nemožnost pak může být dána zejména za situace, kdy je dopravní infrastruktura v daném místě natolik špatná, že by v důsledku toho mohlo být žadateli zcela znemožněno žádost podat. Z důvodu velké vzdálenosti tak lze zohlednit pouze krajní a výjimečné případy, kdy by žadatel měl z důvodu jím nezaviněných a neovlivnitelných zcela odepřenou možnost žádost podat. O takový případ se však ve věci nyní projednávané nejedná.

40. Bylo tedy na žalobci, potažmo jeho zákonných zástupcích, pokud se z finančních důvodů či z důvodu „pracovní zátěže“ chtěli domáhat dobrodiní upuštění od povinnosti podat žádost osobně, aby finanční či jiné relevantní důvody jasně vyjevili a prokázali v žádosti, příp. v rozkladu proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Neučinili-li tak, nemůže se žalobce v žalobě dovolávat nesprávnosti postupů správních orgánů, které mohly v otázce naplnění důvodů pro upuštění od osobního podání žádosti vycházet pouze z žalobcem uváděných, nijak nedoložených tvrzení.

41. K uvedeným závěrům dospěl také žalovaný na straně 6 napadeného rozhodnutí, kde se vyjádřil jednak k pojmu „velká vzdálenost“ obsaženému v důvodové zprávě a jednak konstatoval, že žalobce jím uváděnou finanční a pracovní zátěž spojenou s cestou z ČR do Vietnamu a zpět nijak neodůvodnil. Žalovaný v této souvislosti uzavřel, že pouhé tvrzení finanční a pracovní zátěže nemůže být důvodem pro vyhovění žádosti o upuštění od osobního podání.

42. Soud považuje odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí za dostatečné a srozumitelné. Žalovaný se v něm řádným a přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi námitkami žalobce obsaženými v rozkladu a srozumitelným způsobem reagoval i na žalobcem rozporovanou legitimitu požadavku na osobní účast žadatele či jeho zákonných zástupců při podání žádosti o dlouhodobý pobyt.

43. K žalobcem poukazovanému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2016 č.j. 57 A 53/2015 – 49 soud uvádí, že závěry tohoto rozhodnutí na projednávanou věc aplikovat nelze, neboť se jedná o skutkově i právně odlišnou situaci. V uvedené věci řešené Krajským soudem v Plzni se jednalo o nezletilou žadatelku, která osobně v doprovodu svého prarodiče, žádala o vydání povolení k trvalému pobytu. Správní orgány v této věci dospěly k závěru, že žádost mohla být podána pouze zákonným zástupcem žadatelky a pouze na zastupitelském úřadu. Na projednávanou věc však mělo být aplikováno ust. § 69 zákona o pobytu cizinců, v němž jsou s odkazem na § 66 téhož zákona taxativně vyjmenovány případy, kdy žádost lze podat nikoliv na zastupitelském úřadu, nýbrž příslušnému ministerstvu. Ve věci řešené Krajským soudem v Plzni se tudíž jednalo o žádost vydání povolení k trvalému pobytu, kde zákon výslovně stanovuje případy, kdy správní orgán je povinen od osobního podání žádosti upustit. Ve věci nyní projednávané se však jedná o žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, která se řídí pravidly uvedenými v ust. § 169d zákona o pobytu cizinců, a na kterou ust. § 69 tohoto zákona nedopadají. Správní orgány se tak v projednávané věci mohly od povinnosti podat žádost osobně odchýlit pouze v případě, kdy by doznaly, že došlo ke splnění podmínek § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

44. Druhé žalobcem uváděné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017 č.j. 10 Azs 97/2017 – 42 de facto potvrzuje závěry učiněné krajským soudem ohledně důkazního břemene žadatele o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. Závěry Nejvyššího správního soudu korespondují s tím, co krajský soud konstatoval shora, tedy v případě, že žadatel tvrdí a snese relevantní důkazy (v uváděné věci se jednalo o kopie lékařských zpráv prokazujících zdravotní stav matky žadatelky) o tom, že splňuje podmínky, za nichž by mělo být od povinnosti osobního podání žádosti upuštěno, může zastupitelský úřad dospět k závěru o existenci „odůvodněného případu“ pro upuštění od osobního podání.

45. Žalobcem zmiňovaná judikatura správních soudů tudíž v případě rozhodnutí Krajského soudu v Plzni na projednávanou věc nedopadá, v případě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak potvrzuje závěry krajského soudu ohledně důkazního břemene tížícího žadatele o upuštění od povinnosti osobního podání.

46. Krajský soud si je vědom, že v některých případech se žadateli může zákonem stanovený postup zakotvený v ust. § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců jevit jako nepřiměřeně přísný a náročný, účelem tohoto postupu však je eliminovat případy, kdy jsou žádosti podávány dálkově (poštovní přepravou či elektronicky), aniž by dotčený zastupitelský úřad, potažmo jeho pracovník, měl možnost se s žadatelem seznámit a se znalostí místních poměrů posoudit, zda v daném případě jsou podmínky pro udělení povolení k dlouhodobému pobytu splněny. Pokud by správní orgány v každém případě bez dalšího upouštěly od povinnosti žadatelů osobně žádost podat, stalo by se dotčené ust. § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců obsolentním, neboť by nemělo reálné uplatnění. Takový postup však s ohledem na bezpečnostní politiku státu nelze považovat za legitimní. Pokud žalobce namítá, že stejně tak mohlo dojít k výslechu zákonných zástupců na území České republiky, pak krajský soud opakovaně uvádí, že jedině místně příslušné zastupitelské úřady, znalé místních poměrů a podmínek, jsou schopny relevantně vyhodnotit důvody uváděné v žádostech žadatelů. Uvedené však nic nemění na tom, že v případě, kdy by žalobce předložil relevantní důkazy k prokázání skutečností, na kterých založil žádost o prominutí povinnosti osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt, mohl by zastupitelský úřad na základě vlastního uvážení konstatovat existenci důvodů pro upuštění od osobního podání ve smyslu ust. § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

47. Povinnost osobního podání žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu blíže rozvádí ust. § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které ve druhé větě uvádí, že tato povinnost se vztahuje rovněž na zákonné zástupce nezletilého žadatele a dopadá tak na nyní projednávanou věc. Rigorózní výklad uvedeného ust. § 169d odst. 2 věty druhé zákona o pobytu cizinců je do jisté míry modifikován judikaturou i na ní reagující praxí zastupitelských úřadů. V této souvislosti krajský soud poukazuje na závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 14. 9. 2016 č.j. 6 Azs 25/2016 – 34, v němž tento soud konstatoval: „V případě, že se cizinec mladší 15 let dostaví k podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky osobně (§ 169 odst. 14 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) spolu s rodinným příslušníkem zmocněným zákonnými zástupci k jeho výchově, přičemž rodiče se prokazatelně na území České republiky nenacházejí, má být řízení o této žádosti zahájeno (§ 44 odst. 1 správního řádu) z důvodu splnění podmínky osobní přítomnosti žadatele. Tento specifický případ nelze ztotožňovat s případem, kdy je žádost podána poštovní přepravou, a následkem je nezahájení správního řízení.” Soud v uvedené věci dále uvedl: “Za předpokladu, že se nezletilá žalobkyně skutečně osobně dostavila k podání žádosti spolu s osobou zmocněnou k jejímu zastupování, a to konkrétně spolu s dědečkem zmocněným zákonnými zástupci k tomu, aby žalobkyni na území České republiky vychovával, a dále s právním zástupcem zmocněným k právnímu jednání, žalovaný měl řízení podáním žádosti považovat za zahájené. Tuto situaci nelze srovnávat s podáním žádosti poštovní přepravou, kdy žalovaný může jednoznačně určit, že k osobnímu podání žádosti nedošlo, a postupovat v souladu s jeho správní praxí, která je potvrzena judikaturou, ani srovnávat s podáním zastupitelskému úřadu, kdy lze požádat o upuštění od povinnosti osobního podání. […] Nejvyšší správní soud se přiklonil k názoru, že v případě osobního podání nezletilé spolu s osobou zmocněnou k jejímu právnímu zastupování a dále současně s osobou zmocněnou zákonnými zástupci k její výchově v případě podání žádosti přímo na území České republiky došlo k řádnému podání žádosti, neboť byla splněna forma podání „osobně“, a v důsledku toho v souladu s § 44 odst. 1 správního řádu také k zahájení předmětného řízení. Takový výklad přitom není v rozporu s účelem, který podmínka osobního podání sleduje (aby žádosti nebyly podávány poštou, aby bylo možné odebrat biometrické údaje).

48. Z uvedeného vyplývá, že žadatel má možnost podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu osobně spolu s osobou zmocněnou jeho zákonnými zástupci k jeho výchově. Typicky se tudíž bude jednat o prarodiče žadatele, kteří žadatele ve Vietnamu vychovávají v době, kdy oba zákonní zástupci žijí v České republice, a suplují tak rodičovskou roli.

49. Uvedená praxe správních orgánů neznamená, že by z jejich strany šlo o žalobcem uváděnou svévoli, jedná se o postup, který byl aprobován výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu, jehož účelem je do jisté míry zmírnit rigiditu ust. § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jedná se tedy o postup, který byl zvolen ve prospěch žadatelů a jehož účelem je zjednodušit proces podávání žádostí nezletilými žadateli, kteří jsou v zahraničí vychováváni osobami, nahrazujícími roli rodičů, kteří se pro účely podání žádosti nemohou z nějakého důvodu dostavit na zastupitelský úřad.

50. Závěrem krajský soud shrnuje, že žalobce, potažmo jeho zákonní zástupci, ačkoliv v žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu tvrdili, že podmínky pro toto upuštění jsou z finančních důvodů a z důvodu pracovní zátěže, splněny, toto nijak neprokázali, a proto zastupitelský úřad i žalovaný postupovali správně, když tuto žádost žalobce zamítli. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je vystavěno na jasném, srozumitelném a uceleném argumentačním systému, z něhož rozumně plynou právní závěry, a které řádným a přezkoumatelným způsobem reaguje na žalobcem v rozkladu vznesené námitky.

51. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

52. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení