50 Af 7/2018 - 52

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a JUDr. Marie Trnkové ve věci žalobce: Plzeňský kraj sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň zastoupen advokátem JUDr. Robertem Vargou sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2018, č.j. MF-21250/2016/1203-11, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Na základě Smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace z Regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad ze dne 21. 3. 2011 následně upřesněné dodatky č. 1 až 3 ze dne 27. 6. 2011, 25. 10. 2011 a 1. 10. 2012 (dále též jen „smlouva o poskytnutí dotace“) a uzavřené mezi žalobcem coby příjemcem a Regionální radou regionu soudružnosti Jihozápad coby poskytovatelem byla žalobci poskytnuta dotace na projekt Dostavba klatovské nemocnice (projekt reg. č. CZ.1.14/2.6.00/05.01740) ve výši 449 839 926,32 Kč na úhradu 88,9 % způsobilých výdajů.

2. Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad (dále jen „správce daně“) uložil žalobci platebním výměrem č. 21/2014 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. RRRSJ 24674/2014, podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů“), odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 391 349 958 Kč. Správce daně na základě auditu provedeného u žalobce auditním orgánem Ministerstva financí dospěl k závěru, že žalobce nevyloučil z otevřeného nadlimitního zadávacího řízení na stavební práce uchazeče, jehož nabídka nebyla zpracována podle požadavků zadavatele (dále též jako „zjištění č. 1“), a žalobce dále v důsledku snížení hmotného předmětu zakázky použil nesprávný druh zadávacího řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), pro zadání víceprací (dále též jako „zjištění č. 2“).

3. Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 3. 2016, č. j. MF-73991/2014/1203 změnil podle § 116 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), uvedený platební výměr tak, že snížil odvod za porušení rozpočtové kázně na částku 97 837 490 Kč.

4. Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 30. 5. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), jejímž prostřednictvím navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně.

5. Krajský soud žalobnímu návrhu vyhověl a rozhodnutím ze dne 26. 10. 2017 č.j. 51 Af 8/2016 – 48 zrušil rozhodnutí žalovaného vydané pod č. j. MF-73991/2014/1203. Soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti, když z něj není patrné, jaké znění relevantní právní úpravy považoval žalovaný za rozhodné a jaké ve věci skutečně použil. Napadené rozhodnutí v důsledku tohoto pochybení proto postrádá náležité zdůvodnění v otázkách právní kvalifikace vytýkaného pochybení žalobce a postupu při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Otázku aplikovatelného znění právní úpravy shledal soud podstatnou i v případě stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně, když dle § 22 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 477/2008 Sb., odpovídá odvod za porušení rozpočtové kázně částce neoprávněně použitých či zadržených prostředků. Soud v této souvislosti dospěl k závěru, že žalovaný ani správce daně se v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nezabývali tím, zda a v jaké výši byla alespoň část poskytnutých finančních prostředků žalobcem použita oprávněně. K tomuto soud zmínil žalobcem odkazovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které plyne, že správce daně je při stanovení odvodu povinen zabývat se oprávněně a neoprávněně čerpanými peněžními prostředky.

6. Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2018 vydaným pod č.j. MF-21250/2016/1203-11 žalovaný o odvolání žalobce směřujícímu proti platebnímu výměru správce daně ze dne 25. 8. 2014 č.j. RRRSJ 24674/2014 (č. 21/2014) opětovně rozhodl, a to tak, že platební výměr změnil, když částku 391 349 958 Kč, uloženou za porušení rozpočtové kázně, snížil na částku 97 837 490 Kč.

7. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že žalovaný částečně převzal svou původní argumentaci, a to v části námitek, jež krajský soud shledal v předchozím rozhodnutí jako nedůvodné. Stran aplikovatelné právní úpravy žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 16 upřesnil, že v dané věci byl použit zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 477/2008 Sb., účinnému ke dni 14. 12. 2011, kdy byly poskytnuté finanční prostředky připsány na účet žalobce a kdy tedy došlo k porušení rozpočtové kázně. Z § 22 odst. 5 uvedeného zákona vyplývá, že odvod za porušení rozpočtové kázně odpovídá částce neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků. Žalovaný s ohledem na charakter pochybení žalobce, k němuž došlo porušením podmínek postupu dle stanovených pravidel pro zadávání veřejných zakázek, dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje žádný statistický vzorek, dle kterého by bylo možné odhadnout míru pravděpodobného finančního dopadu pro určitá typová pochybení. Žalovaný kvalifikoval pochybení žalobce jako pochybení při výběru dodavatele stavebních prací, v důsledku kterého byla porušena zásada transparentnosti zakotvená v § 6 zákona o veřejných zakázkách. Správce daně na základě takto konstatovaného pochybení žalobce uložil tomuto odvod v celé výši poskytnuté dotace, když shledal, že na všechny výdaje vynaložené v souvislosti se zakázkou je s ohledem na charakter porušení uvedeného zákona nutno hledět jako na nezpůsobilé výdaje. Žalovaný oproti tomu dospěl k závěru, že výši odvodu je nutno dle kapitoly 1., bodu 1.1, odd. 2 smlouvy o poskytnutí dotace stanovit analogicky jako v případě nesrovnalostí v případě finančních oprav, a tedy se sazbou 25 %, která může být v odůvodněných případech snížena na 5% či 10% dle závažnosti případu. Na základě popsaného postupu žalovaný snížil správcem daně uložený odvod na částku 97 837 490 Kč, přičemž pro jeho další snížení vzhledem k závažnosti pochybení žalobce neshledal důvod.

8. Proti zmíněnému rozhodnutí podal žalobce včasnou správní žalobu, doručenou krajskému soudu dne 21. 3. 2018. Naříkané rozhodnutí dle žalobce nerespektuje právní názor soudu vyjádřený v předchozím rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno. S odkazem na konkrétní pasáže zrušujícího rozhodnutí soudu žalobce dovozuje, že žalovaný byl povinen rozlišit oprávněné a neoprávněné náklady vynaložené na dotčenou zakázku. Pokud žalovaný nerozdělil žalobcem vynaložené náklady na oprávněné a neoprávněné a uvedl, že žádné náklady nelze považovat za oprávněné, nerespektoval závazný právní názor soudu, dle kterého v dané věci bylo možné specifikovat oprávněné a neoprávněné náklady.

9. V žalobě se dále namítá, že žalovaný nijak neprokázal, že by postup žalobce, jímž zatížil výběrové řízení vadou netransparentnosti, měl reálný dopad na výsledek řízení. Žalovaný pouze na základě spekulací dovodil, že postupem žalobce mohl být některý uchazeč zvýhodněn. Takový postup žalovaného označil žalobce za předsudečný a vnitřně rozporný, neboť z něj nelze určit závažnost jednání žalobce a tím stanovit procentuální výši paušálního odvodu. S odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu žalobce dále polemizuje s tím, zda vůbec takové pochybení mělo za následek porušení zákona. Postup žalovaného, který se uvedenými skutečnostmi nijak nezabýval a pouze rozšířil své původní odůvodnění, považuje žalobce s odkazem na § 5 odst. 3 daňového řádu za neudržitelný. Pokud by žalovaný podrobil zadávací řízení podrobnějšímu přezkumu, musel by dospět k závěru, že nejméně část nákladů byla oprávněná. Žalovaný k tomuto přezkumu nepřistoupil a pouze paušálně žalobce obvinil z porušení právních předpisů, což pro něj představuje horší dopad, než v případě, kdy by se žalovaný danou věcí řádně zabýval. Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu však takovou paušalizaci odmítá, když podstatné je vyčíslit dopady pochybení a rozlišit oprávněné a neoprávněné náklady.

10. Při stanovení oprávněných a neoprávněných nákladů se žalovaný měl zabývat stěžejním principem posuzování celé věci, a to naplněním účelu dotace, který i Nejvyšší správní soud dlouhodobě označuje za zásadní kritérium pro stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Takové hodnocení naříkané rozhodnutí neobsahuje, přestože účel dotace byl v projednávané věci naplněn. Již s ohledem na skutečnost, že účel dotace byl naplněn, nemohl žalovaný označit veškeré prostředky vynaložené žalobcem za neoprávněné.

11. Žalobce potom v části VI. žaloby předestírá způsob, jakým by dle jeho názoru bylo možno eventuální doměřený odvod stanovit.

12. Závěrem žalobce namítl, že s ohledem na sankční charakter odvodu měly být v jeho prospěch užity pro něj nejvýhodnější výklady právních předpisů, v daném případě tak mělo být aplikováno současné znění § 222 odst. 5 písm. c) zákona o zadávání veřejných zakázek, který stanoví 50% hranici pro určení vícenákladů, tato hranice svědčí ve prospěch žalobce. V takovém případě by u Zjištění č. 2 nedošlo k překročení limity pro provedení víceprací, neboť žalovaným tvrzená hodnota činí 25,47 % a nedosahuje tak 50 % stanovené v nynější právní úpravě. Tudíž by nedošlo k porušení zákona.

13. Ze všech uvedených důvodů je navrhováno žalobou napadené rozhodnutí znovu zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

14. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě došlém soudu dne 10. 5. 2018 navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Vymezil, co konkrétně mu bylo zrušujícím rozhodnutím soudu kladeno za vinu, a z toho dovodil, čím bylo nutno se tedy v novém rozhodnutí zabývat. V této souvislosti žalovaný uvedl, že s ohledem na závěry soudu nebylo nutné se znovu zabývat přezkumem skutkového stavu, a tedy závěrem o porušení § 6 zákona o veřejných zakázkách. Bylo nutné pouze aplikovat správnou právní úpravu a tento postup zdůvodnit, v návaznosti na to pak bylo nutné určit způsob stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně a jeho konkrétní výši zdůvodnit. K žalobní argumentaci, kterou bylo z hlediska rozlišování nákladů na oprávněné a neoprávněné poukazováno na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu žalovaný konstatoval, že tato rozhodovací praxe je v současné době nejednotná, vždy je třeba posuzovat okolnosti konkrétního případu. Daná problematika je navíc řešena rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, který ke dni podání vyjádření ve věci nerozhodl. Z tohoto důvodu je odkaz žaloby na judikované striktní rozlišování oprávněných a neoprávněných nákladů dle žalovaného absurdní. Z principu však nemá logiku dělit náklady na oprávněné a neoprávněné v případě veřejné zakázky, při jejímž zadání byl porušen zákonný postup výběru dodavatele.

15. K žalobcem namítanému nerozlišení způsobilých a nezpůsobilých nákladů žalovaný uvedl, že v daném případě došlo k porušení zásady transparentnosti, zadávací řízení bylo tudíž nekontrolovatelné, hůře kontrolovatelné, nečitelné a nepřehledné. Toto porušení zapříčiňuje neoprávněné použití finančních prostředků (tedy i porušení právních předpisů či podmínek stanovených ve smlouvě o poskytnutí dotace), které však nelze interpretovat pouze tak, že v odvolacím řízení byly předmětné výdaje shledány nezpůsobilými. Závěr žalobce, dle kterého žalovaný zpochybnil způsobilost všech výdajů souvisejících s předmětnou zakázkou, dle žalovaného svědčí o nepochopení pro věc relevantních právních předpisů.

16. Samo netransparentní zadání veřejné zakázky představuje závažné pochybení, mající za následek ovlivnění výběru vítězného uchazeče. Uvedené pak žalovaný podpořil odkazem na rozhodovací praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže i odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu.

17. K žalobou tvrzenému nezohlednění využití prostředků poskytnuté dotace žalovaný uvedl, že tato skutečnost byla zohledněna právě změnou výše uloženého odvodu, k níž žalovaný v případě obou svých rozhodnutí přistoupil. Žalovaný snížil částku uloženého odvodu na 25 % z původního odvodu a respektoval tím základní zásady daňového řízení. Žalobcem navržený způsob stanovení odvodu žalovaný označil za rozporný se skutečnostmi, které byly žalobcem vyjádřeny v odvolání proti rozhodnutí správce daně. Právě s ohledem na závěry plynoucí z odvolacích námitek lze takový postup označit za nereálný a zcela nepřijatelný. Takovým postupem by navíc byla porušena zásada rovného přístupu zakotvená v § 8 odst. 2 daňového řádu.

18. K žalobcem dovozené zásadě použití příznivější právní úpravy s ohledem na sankční povahu odvodu žalovaný odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z něhož plyne, že odvod za porušení rozpočtové kázně není trestní sankcí.

19. Závěrem žalovaný uvedl, že k rekonstrukci klatovské nemocnice sice skutečně došlo, avšak nelze bez dalšího předpokládat, že tato rekonstrukce měla být provedena za jakoukoli cenu a bez dodržení zákonem stanovených postupů. Odvod za porušení rozpočtové kázně byl uložen jako procento z poskytnuté dotace, přičemž výše tohoto procenta odpovídá závažnosti zjištěného pochybení.

20. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného zopakoval své závěry obsažené v žalobě. Ztotožnil se se závěry žalovaného stran roztříštěnosti judikatorních závěrů ohledně způsobu stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně, je však toho názoru, že závěry žalovaným poukazovaného řízení vedeného rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu by na danou věc nemusely přímo dopadat. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že jádrem tohoto sporu je možnost žalovaného vyčíslit rozsah neoprávněně použitých peněžních prostředků. Toto však žalovaný neučinil a stanovil tyto prostředky paušální částkou. K žalovaným specifikovaným pochybením, která dle jeho názoru byla soudem vytýkána, žalobce konstatoval, že v podstatě bagatelizují rozhodnutí soudu. Závěry soudu nejsou dle žalobce nijak respektovány, neboť přestože žalovaný určil za aplikovatelný zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 477/2008 Sb., nerozlišil již oprávněně a neoprávněně čerpané prostředky, jak předpokládá judikatura Nejvyššího správního soudu. Dle názoru žalobce byl žalovaný povinen nejprve posupovat kritériem určení oprávněných a neoprávněných výdajů a až v případě nemožnosti tohoto postupu přistoupit k paušálnímu určení odvodu.

21. Z daňového spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Žalobce dle zákona o veřejných zakázkách vyhlásil nadlimitní veřejnou zakázku na stavební práce projektu “Výstavba Klatovské nemocnice“. Z Pokynů pro zpracování nabídky se ke stanovení nabídkové ceny pod bodem 6 uvádí, že „Nabídková cena bude uvedena v členění: nabídková cena bez DPH, samostatně DPH a nabídková cena včetně DPH […] Uchazeč stanoví nabídkovou cenu celou částkou na základě ocenění jednotlivých položek uvedených ve výkazu výměr. K ocenění položek je uchazeč povinen použít výkaz výměr uvedený v zadávací dokumentaci“.

22. K dotazu jednoho ze zájemců o účast na veřejné zakázce týkajícího se způsobu nacenění položky č. 41 Ostatní náklady – Rezerva 7 % žalobce v odpovědi uvedl, že „Pokud je uvedena ve výkazu výměr položka – Rezerva 7 % - neoceňujte ji samostatně v některých výkazech. Uchazeč však k celkové ceně bez DPH připočte 7 % rezervu (striktně uvedeno). Nabídková cena bude uvedena ve skladbě: Cena celkem bez DPH; Rezerva 7% (spočítaná z ceny celkem bez DPH); Cena celkem bez DPH (včetně 7 % rezervy); Samostatně DPH a Cena celkem vč. DPH.

23. Na základě Smlouvy o poskytnutí dotace uzavřené mezi žalobcem coby příjemcem a Regionální radou regionu soudružnosti Jihozápad coby poskytovatelem byla žalobci poskytnuta dotace na dostavbu klatovské nemocnice. Z obsahu kapitoly IX. Smlouvy (Porušení smluvních podmínek, nesrovnalosti, sankce) mimo jiné vyplývá, že v případě porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 22 zákona o územních rozpočtech, je příjemce povinen odvést odvod za porušení rozpočtové kázně do rozpočtu poskytovatele ve výši odpovídající částce neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, včetně konkrétně stanoveného penále. Smlouva byla následně upřesněna dodatky č. 1 až 3, které jsou taktéž součástí daňového spisu, a ze kterých se mimo jiné podává, že částka dotace, která bude žalobci poskytnuta, bude určena na základě skutečně vynaložených, odůvodněných a řádně prokázaných způsobilých výdajů. Příjemce zajistí úhradu veškerých výdajů projektu, které nejsou kryty dotací, včetně nezpůsobilých výdajů nebo vícenákladů, z vlastních zdrojů.

24. Obsahem spisu je dále zpráva o auditu zpracovaná auditním orgánem Ministerstva financí ze dne 29. 1. 2014 obsahující podrobný popis zjištěných nedostatků, z něhož následně vycházel správce daně.

25. Z této zprávy je patrné, že žalobce ve lhůtě pro doručení žádosti o dodatečné informace obdržel dotaz od uchazeče PSJ, a. s. stran vyčíslení obligatorní 7 % rezervy. K tomuto dotazu žalobce sdělil následující: „Pokud je uvedena ve výkazu výměr položka – Rezerva 7 % – neoceňujte ji samostatně v některých výkazech. Uchazeč však k celkové ceně bez DPH připočte 7 % rezervu (striktně uvedeno). Nabídková cena bude uvedena v níže uvedené skladbě: cena celkem bez DPH, Rezerva 7 % (spočtená z ceny celkem bez DPH), Cena celkem bez DPH (včetně 7 % rezervy), Samostatně DPH, Cena celkem vč. DPH.“ Z nabídky vítězného uchazeče je však zřejmé, že při zpracování nabídkové ceny podle pokynů zadavatele nepostupoval, neboť rezervu nevypočetl z ceny bez DPH, ale jen z její části, a to konkrétně pouze z ceny těch stavebních objektů, u kterých byla rezerva uvedena jako samostatná položka příslušného výkazu. Žalobce tohoto uchazeče nejen nevyloučil, nýbrž nevyužil ani postupu podle § 76 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, tj. možnosti vyžádat si písemné vysvětlení podané nabídky. Uvedené pochybení mělo vliv na výběr, neboť v jeho důsledku nebyla vybrána ekonomicky nejvýhodnější nabídka (zjištění č. 1).

26. V uvedené zprávě je dále konstatováno, že žalobce dne 15. 12. 2008 uzavřel s vítězným uchazečem Metrostav, a. s. smlouvu o dílo (taktéž obsaženou ve správním spise) s celkovou cenou díla 788 973 575 Kč bez DPH, která byla následnými dodatky ze dne 23. 9. 2009 a 8. 9. 2010 postupně navýšena na 905 322 734 Kč bez DPH; podle čl. III druhého z uvedených dodatků hodnota dodatečných stavebních prací činila 154 287 628 Kč bez DPH a hodnota nerealizované části původního předmětu díla byla 37 938 469 Kč bez DPH. Ze zprávy o auditu přitom plyne, že vyčíslené vícepráce (bez započtení méněprací) převyšovaly 20 % ceny původní veřejné zakázky a nebyla proto splněna podmínka pro užití žalobcem zvoleného jednacího řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 7 písm. a) bod 3. zákona o veřejných zakázkách. Vzhledem k objemu méně a víceprací došlo zároveň k podstatné změně v předmětu zakázky (zjištění č. 2).

27. Ve spise je obsažen shora citovaný platební výměr správce daně na odvod za porušení rozpočtové kázně. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrné, že správce daně vycházel ze zjištění uvedených ve zprávě o auditu a na jejich základě vyměřil žalobci odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 100 % poskytnuté finanční podpory. K takto stanovené výši odvodu dospěl správce daně na základě zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Dle uvedeného zákona je odvod za porušení rozpočtové kázně stanoven ve výši neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků. V případě jakéhokoli porušení rozpočtové kázně, u něhož nelze stanovit výši neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, následuje odvod celé částky poskytnutí veřejné finanční podpory. Vzhledem k tomu, že Smlouva v daném případě neobsahuje žádné zákonem umožněné procentní rozmezí pro uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně v případě méně závažných pochybení, byl vyměřen odvod ve výši 100 % hodnoty veřejné zakázky, u které bylo zjištěno pochybení.

28. Správce daně zhodnotil, že došlo mimo jiné k porušení povinností žalobcem vyplývajících z čl. VI odst. 2, čl. VIII odst. 1 smlouvy o poskytnutí dotace, resp. k nedodržení čl. XII odst. 1 této smlouvy, podle kterého se žalobce zavázal řídit se při realizaci projektu Regionálním operačním programem NUTS II Jihozápad, Prováděcím dokumentem ROP NUTS II Jihozápad, Příručkou pro žadatele ROP NUTS II Jihozápad, Příručkou pro příjemce ROP NUTS II Jihozápad, metodickými pokyny poskytovatele a Manuálem vizuálního stylu ROP NUTS II Jihozápad.

29. Proti platebnímu výměru se žalobce bránil odvoláním, které bylo s překládací zprávou postoupeno k rozhodnutí žalovanému. Součástí této předkládací zprávy byla též kopie z výpisu z bankovního účtu žalobce ze dne 16. 9. 2014, ze kterého se podává, že žalobce přijal dne 14. 12. 2011 od poskytovatele dotace částku 391 865 750,81 Kč. O odvolání žalobce bylo následně rozhodnuto žalovaným dne 31. 3. 2016 pod č.j. MF-73991/2014/1203 tak, že napadený platební výměr byl změněn co do částky uloženého odvodu, který byl žalovaným snížen z původní částky 391 349 958 Kč na částku 97 837 490 Kč. Žalovaný s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) uvedl, že za dodržení podmínek dotací jsou výlučně odpovědni příjemci podpor. Ze spisového materiálu není zřejmé, že by poskytovatel dotace před jejím poskytnutím provedl kontrolu předmětného výběrového řízení. Ani případné ujištění poskytovatele by v této souvislosti pro rozpor s právními předpisy nemohlo zakládat žalobcovo legitimní očekávání.

30. V otázce pravomoci správce daně posuzovat porušení zákona o veřejných zakázkách žalovaný poukázal na dikci § 99 daňového řádu. Správce daně neposuzoval, zda došlo ke spáchání správního deliktu.

31. Žalovaný uvedl, že původně formulované požadavky žalobce na stanovení nabídkové ceny odpovídají způsobu, jaký zvolil vítězný uchazeč. Formulace zvolená ve shora citované odpovědi uchazeči PSJ, a. s. však vede k výkladu přesně opačnému, tedy výkladu zvolenému správcem daně. Požadavek stanovení nabídkové ceny byl stanoven nejednoznačně, a tudíž netransparentně. V důsledku této netransparentnosti mohlo dojít ke znevýhodnění těch uchazečů, kteří (na rozdíl od vítězného uchazeče) vyčíslili rezervu z celkové ceny bez DPH. Žalobce se podle názoru žalovaného dopustil porušení § 6 zákona o veřejných zakázkách, resp. též povinnosti stanovené v kapitole 9.2 příručky pro žadatele a čl. XII bodu 1 smlouvy o poskytnutí dotace. Tím ze strany žalobce došlo k porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 22 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů.

32. Žalovaný revidoval výpočet hodnoty víceprací provedený správcem daně a dospěl k závěru, že tato hodnota bez započtení méněprací byla 200 918 302 Kč bez DPH a podíl víceprací na původní hodnotě veřejné zakázky tvořil 25,47 %.

33. Žalovaný analogicky aplikoval závěry obsažené ve shora citovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 49/2013 - 34 a čj. 4 As 215/2014 - 40, týkajících se přiměřenosti stanoveného odvodu za porušení rozpočtové kázně ve vztahu k závažnosti zjištěných pochybení příjemce dotace. S ohledem na zásadu vyjádřenou v § 8 odst. 2 daňového řádu, podle níž má být v obdobných případech rozhodováno obdobně, žalovaný při stanovení výše odvodu vycházel z rozhodnutí Komise č. C(2013)9527 a na jeho základě dospěl ke stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně ve výši 25 % z poskytnuté částky; vzal přitom v úvahu i pochybení označené shora jako zjištění č.

2. Žalovaný s poukazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 95/2014 - 46 odmítl trestní charakter odvodu za porušení rozpočtové kázně a případnou retroaktivní aplikaci pozdější a pro žalobce příznivější úpravy.

34. Žalovaný uvedl, že povinnost uhradit odvod za porušení rozpočtové kázně vyplývá přímo z § 22 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, a není proto rozhodné, že taková povinnost nebyla stanovena ve smlouvě o poskytnutí dotace.

35. Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 30. 5. 2016, na podkladě které bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2016 zrušeno a věc byla rozsudkem soudu ze dne 26. 10. 2017 č.j. 51 Af 8/2016 – 48, podrobně popsanému pod bodem 5. tohoto rozhodnutí, vrácena žalovanému k novému projednání.

36. Žalovaný o věci opětovně rozhodl nynější žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 23. 1. 2018, č.j. MF-21250/2016/1203-11, jehož důvody jsou podrobně vyjeveny v bodě 7. tohoto rozhodnutí.

37. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování daňového orgánu (§ 75 s. ř. s.). O věci rozhodl při jednání konaném dne 19. 12. 2018, obě procesní strany setrvaly na svých tvrzeních a závěrech obsažených v žalobě jakož i k vyjádření k ní. Právní zástupce žalobce zdůraznil povinnost žalovaného oddělit oprávněné a neoprávněné náklady, žalovaný se v tomto směru neřídil závazným názorem krajského soudu v předchozím zrušujícím rozhodnutí. Žalovaný naproti tomu považuje napadené rozhodnutí za správné, reflektující závěry předchozího rozhodnutí zdejšího soudu.

38. Žaloba není důvodná.

39. Krajský soud s ohledem na charakter žalobních námitek předně považuje za nezbytné shrnout závěry svého předchozího rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí žalovaného, kterým snížil výši odvodu uloženou správcem daně a ve zbytku de facto potvrdil platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně, zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud nejprve vytkl žalovanému i správci daně nejasnosti ohledně rozhodného znění relevantní právní úpravy, kdy z rozhodnutí daňových orgánů vyplývá, že pro stanovení, zda došlo k porušení rozpočtové kázně, bylo vycházeno z § 22 odst. 2 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 477/2008 Sb., jímž byl změněn zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, přestože toto ustanovení uvedený zákon ve znění zákona č. 477/2008 Sb. ještě neobsahoval. V návaznosti na určení rozhodné právní úpravy soud rovněž shledal nedostatečnost vypořádání podmínek dle § 22 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 477/2008 Sb., který výši odvodu za porušení rozpočtové kázně váže na částku odpovídající neoprávněně použitým či zadrženým prostředkům. Krajský soud dovodil obsahovou shodu uvedeného ustanovení s konkrétní úpravou obsaženou v zákoně o rozpočtových pravidlech, k níž Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, a tyto závěry lze z důvodu uvedené obsahové shody aplikovat i na výši odvodu dle § 22 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, že správce daně je povinen rozlišovat mezi oprávněně a neoprávněně čerpanými peněžními prostředky. V tomto směru však napadené rozhodnutí jakékoliv úvahy postrádá, když se žalovaný zabýval pouze přiměřeností uloženého odvodu ve vztahu k závažnosti vytýkaných porušení.

40. Z rozhodnutí krajského soudu tedy vyplývá, že do rozhodnutí žalovaného měly být promítnuty úvahy o splnění podmínek § 22 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, tedy úvahy o neoprávněně použitých prostředcích.

41. Žalovaný v nynější žalobou napadeném rozhodnutí převzal argumentaci, která nebyla předchozím zrušujícím rozhodnutím zdejšího soudu zpochybněna, ke změnám došlo v případě části rozhodnutí označené písm. f), kde žalovaný reagoval na shora uvedené výtky krajského soudu. Jako relevantní právní úpravu aplikovatelnou ve věci nyní projednávané žalovaný označil zákonné ustanovení § 22 odst. 1, 2 a 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 477/2008 Sb., neboť za účinnosti tohoto zákona došlo k porušení rozpočtové kázně, když dne 14. 12. 2011 byly poskytnuté finanční prostředky připsány na účet žalobce.

42. Žalovaným užitou právní úpravu obsaženou v § 22 odst. 1, 2 a 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 477/2008 Sb. považuje soud za správnou, aplikovatelnou na nyní projednávanou věc. Správcem daně zjištěná pochybení žalobce vedla k porušení rozpočtové kázně, jak již krajský soud konstatoval ve svém předchozím rozhodnutí, rozhodným okamžikem porušení rozpočtové kázně byl v době rozhodování správce daně den, kdy byly peněžní prostředky připsány na účet žalobce [§ 22 odst. 2 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech územních celků ve znění ke dni 25. 8. 2014]. Jak bylo soudem zjištěno z obsahu daňového spisu, žalobce obdržel finanční prostředky poskytnuté správcem daně dne 14. 12. 2011, o čemž svědčí kopie výpisu bankovního účtu žalobce opatřeného dne 16. 9. 2014, která byla přílohou předkládací zprávy správce daně. K tomuto dni byl účinný zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 477/2008 Sb.

43. Dle § 22 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 477/2008 Sb. odpovídá odvod za porušení rozpočtové kázně částce neoprávněně použitých či zadržených prostředků.

44. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně musí předcházet úvaha o tom, kolik činily příjemcem dotace neoprávněně použité nebo zadržené prostředky. Výše neoprávněně použitých prostředků odpovídá těm prostředkům, které byly jejich příjemcem použity v důsledku porušení příslušných právních předpisů či podmínek smlouvy o poskytnutí dotace.

45. V projednávaném případě byla daňovými orgány zjištěna 2 pochybení, Zjištění 1 se týkalo porušení zásady transparentnosti při zadání veřejné zakázky, Zjištění 2 bylo učiněno ve vztahu k překročení nejvyššího možného procentuálního určení vícenákladů. Správce daně původně uložil odvod v souladu se zásadou absorpce v rozsahu celé částky poskytnutých finančních prostředků, neboť dospěl k závěru, že v případě žalobce došlo v důsledku pochybení při zadávání veřejné zakázky k možnému nesprávnému určení vítězného uchazeče, proto bylo třeba pohlížet na všechny poskytnuté výdaje jako na nezpůsobilé. Žalovaný oproti tomu nejprve vymezil 2 možnosti určení výše odvodu, kdy první z nich odpovídala postupu správce daně a druhá z nich potom vycházela z typového pochybení, pro které by bylo lze odhadnout míru pravděpodobného finančního dopadu. Z dalšího postupu žalovaného se podává, že jím nebyla zvolena žádná z předestřených možností, neboť první z nich žalovaný označil za rozpornou se zásadou proporcionality a v případě druhé možnosti konstatoval, že v dané věci nelze určit dostatečný statistický vzorek odpovídající průměrnému finančnímu dopadu konkrétního pochybení. Proto žalovaný zvolil třetí postup, kdy výši odvodu stanovil analogicky dle Pokynů pro stanovení finančních oprav (nedostatečný popis kritérií pro zadání zakázky) se sazbou 25 %, což dle názoru žalovaného dopovídá odhadnutému finančnímu dopadu zjištěného pochybení.

46. Z postupu žalovaného je zřejmé, že se možností stanovit neoprávněné náklady zabýval. Žalovaný dospěl k závěru, že v případě Zjištění 1 nelze konkrétní výši neoprávněně použitých prostředků, resp. výši finančního dopadu zapříčiněného pochybením žalobce, určit, neboť nelze vyloučit, že v důsledku pochybení žalobce byl vybrán nesprávný uchazeč a potenciálně tak mohla existovat výhodnější nabídka jiného uchazeče. Dle žalovaného tedy v daném případě nebylo možné vymezit oprávněné a neoprávněné náklady veřejné zakázky, neboť žalobce svým postupem porušil zákonný postup při výběru dodavatele, a tudíž existovala řada variant, které následně mohly nastat, a pro které není stanovení konkrétní výše neoprávněně použitých nákladů možné.

47. Způsobem stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně dle zákona o rozpočtových pravidlech se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, přičemž závěry rozhodovací praxe byly v této otázce značně nejednotné. Z tohoto důvodu byla věc usnesením prvního senátu Nejvyššího správního soudu dne 29. 11. 2017 postoupena rozšířenému senátu, který dne 30. 10. 2018 vydal pod č.j. 1 Afs 291/2017 – 33 usnesení v němž učinil následující závěry: „Každé porušení dotačních podmínek, které nejsou v rozhodnutí o poskytnutí dotace vymezeny jako méně závažné, zakládá porušení rozpočtové kázně [§ 3 písm. e) ve spojení s § 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech (rozpočtová pravidla), ve znění do 29. 12. 2011].“ K samotnému způsobu stanovení výše odvodu Nejvyšší správní soud dále uvedl: „Při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně je třeba vycházet ze zásady přiměřenosti, tedy rozumného vztahu mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší za ně předepsaného odvodu. Správce daně musí zvážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či pouze k odvodu odpovídajícímu závažnosti a významu porušení povinnosti (§ 44a odst. 4 rozpočtových pravidel, ve znění do 29. 12. 2011) a své rozhodnutí náležitě odůvodnit.“ V další právní větě pak Nejvyšší správní soud vyjádřil možnost stanovit odvod pouze v části dotace, pokud tu lze oddělit.

48. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že konkrétní výši neoprávněně použitých prostředků dotace určit nelze. Je tomu tak s ohledem na charakter pochybení, kterého se žalobce svým jednáním dopustil již při zadávání veřejné zakázky, neboť nevyloučil uchazeče, který při zpracování své nabídky nepostupoval dle pokynů zadavatele a nesprávně stanovil konečnou výši nabídky. Uvedené pochybení mělo vliv na výběr, neboť v jeho důsledku nebyla vybrána ekonomicky nejvýhodnější nabídka (zjištění č. 1). Výši neoprávněně použitých prostředků v takovém případě určit nelze, neboť neexistuje jediné správné kritérium, na základě kterého by ke konkrétní částce neoprávněně použitých prostředků bylo možné dospět. K pochybení došlo již ve fázi zadávání veřejné zakázky, kdy žalobce stanovil podmínky pro stanovení nabídkové ceny nejednoznačně. Z pokynů pro zpracování nabídky se ke stanovení nabídkové ceny pod bodem 6 uvádí, že „Nabídková cena bude uvedena v členění: nabídková cena bez DPH, samostatně DPH a nabídková cena včetně DPH […] Uchazeč stanoví nabídkovou cenu celou částkou na základě ocenění jednotlivých položek uvedených ve výkazu výměr. K ocenění položek je uchazeč povinen použít výkaz výměr uvedený v zadávací dokumentaci“. Tomuto pokynu odpovídá spíše postup vítězného uchazeče, který 7 % rezervu stanovil u těch položek, kde tato rezerva byla uvedena. Sám žalobce ovšem k dotazu jednoho z uchazečů ke způsobu stanovení 7 % rezervy uvedené u některých položek ve výkazu výměr doslovně uvedl, že 7 % rezerva má být stanovena nikoliv k jednotlivým položkám, u nichž je uvedena, nýbrž z celkové ceny nabídky bez DPH. (pozn. zvýraznění doplněno soudem)

49. Z uvedeného je zcela zřejmé, že způsob stanovení nabídkové ceny byl žalobcem určen nejednoznačně, když i on sám v odvolání připustil dva možné výklady uvedeného zadání. Za této situace ovšem nelze přistoupit k žalobcem navrhovanému způsobu stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně, který v podstatě bez dalšího vychází z toho, že po „očištění“ nabídkové ceny od 7 % rezervy měla být vítězným uchazečem spol. OHL ŽS a. s., která by tak nabídla druhou nejnižší cenu. Z průběhu veřejné zakázky vyplývá, že k chybnému stanovení nabídkové ceny došlo nejen v případě vítězného uchazeče, ale i dalších uchazečů (viz str. 12 Zprávy o auditu – spol. SEFIMOTA, a. s. a spol. BERGER BOHEMA a. s.), přičemž žalobce správnost stanovení nabídkových cen nijak nerevidoval. Z tohoto důvodu nelze určit, který z přihlášených zájemců by poskytl nejnižší nabídku, neboť ani u dalších zájemců není zřejmé, zda nabídkovou cenu nesestavili nesprávně, a to navíc za situace, kdy ani žalobce nemá postaveno na jisto, který z nastíněných způsobů určení nabídkové ceny je tím správným. Pokud by došlo k žalobcem uváděnému „očištění“ výsledných nabídek od 7 % rezervy, neznamenalo by to, že takto vyčíslené nabídky by byly těmi rozhodnými pro určení výše neoprávněných nákladů, neboť někteří uchazeči mohli postupovat stejně jako vítězný uchazeč a mohli tak konečnou nabídkovou cenu stanovit z jednotlivých položek, kdy pouze některé z nich by obsahovaly 7 % rezervu. Vzhledem k tomu, že není zřejmé, jakým způsobem postupovali i ostatní uchazeči při stanovení konečné nabídky, nelze určit výši neoprávněných nákladů žalobcem uváděným způsobem.

50. Žalobcem předeslaný způsob představuje pouze jednu ze situací, která by mohla nastat, a to však pouze za předpokladu, že by všichni použili cenovou nabídku stanovenou v souladu s pokyny zadavatele. To však v řízení prokázáno nebylo, když nebylo postaveno na jisto ani to, který způsob určení cenové nabídky je tím správným. Z tohoto důvodu by kterékoliv pro výpočet odvodu stanovené kritérium bylo pouhou spekulací a nemuselo by odpovídat správným nabídkám sestaveným dle pokynů zadavatele.

51. Napadené rozhodnutí v tomto směru tudíž za nesprávné označit nelze. Žalovaný postupoval v intencích předchozího zrušujícího rozhodnutí krajského soudu a v odůvodnění rozhodnutí nyní přezkoumávaného se zabýval neoprávněnými náklady ve smyslu § 22 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, řádně vyargumentoval, z jakého důvodu nelze konkrétní výši neoprávněně použitých finančních prostředků vyčíslit. Krajský soud se s uvedeným hodnocením ztotožňuje. Žalobci nelze přisvědčit v tom, že krajský soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí žalovaného zavázal, aby konkrétně určil, které náklady byly oprávněné a neoprávněné. Krajský soud žalovaného zavázal k tomu, aby se těmito druhy nákladů v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu zabýval, čemuž žalovaný dostál, když zejména na straně 18 a 19 obsáhle popsal důvody, pro které konkrétní výši neoprávněných nákladů stanovit nelze.

52. V projednávané věci není sporu o tom, že účel dotace byl naplněn, poskytnuté prostředky byly využity na projekt „Dostavba klatovské nemocnice“, což bylo prokázáno v průběhu daňového řízení. V intencích výše citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu, které lze bezpochyby aplikovat i na řízení o dotacích poskytnutých dle zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, je však nutno konstatovat, že přestože k naplnění účelu došlo, bylo v daňovém řízení prokázáno, že postupem žalobce byly v případě dvou konkrétních zjištění porušeny podmínky poskytnutí dotace, což bylo krajským soudem zdůvodněno již v předchozím zrušujícím rozhodnutí.

53. K porušení rozpočtové kázně v daném případě prokazatelně došlo. Z rozhodnutí prvního senátu, kterým byla daná problematika postoupena senátu rozšířenému, a konečně i ze samotného rozhodnutí rozšířeného senátu, vyplývá, že za porušení rozpočtové kázně nelze shledat pouze takové porušení, které se dotýká samotného účelu dotace. Nelze pominout, že poskytnutí dotace představuje dobrodiní ze strany státu, čemuž odpovídá i oprávnění poskytovatele dotace svázat příjemce dotace přísnými podmínkami. Pokud by bylo sankcionováno porušení pouze v těch nejzávažnějších případech, kdy by došlo k dotčení účelu dotace, nebyli by její příjemci žádným způsobem motivováni k plnění těch podmínek, které se nevztahují bezprostředně k účelu poskytnutí dotace, a na jejich plnění by mohlo být zcela rezignováno. Z tohoto důvodu každé porušení dotačních podmínek, které nejsou v rozhodnutí o poskytnutí dotace vymezeny jako méně závažné, zakládá porušení rozpočtové kázně. Daňové orgány jsou pak povinny náležitě zvážit a zdůvodnit závažnost takového porušení rozpočtové kázně a od něj odvodit stanovenou výši odvodu.

54. V takovém případě bylo na žalovaném, aby stanovil způsob, jakým bude výše odvodu určena, žalovaný byl takto zvolený způsob určení výše odvodu povinen řádně odůvodnit, jak ostatně vyslovil krajský soud v předchozím rozhodnutí.

55. Žalovaným zvolený postup odpovídá závěrům rozhodnutí Evropské komise ze dne 19. 12. 2013 č.j. C(2013) 9527, kterým byly schváleny pokyny ke stanovení finančních oprav, které měla Komise provést u výdajů financovaných Unií v rámci sdíleného řízení v případě nedodržení pravidel pro zadávání veřejných zakázek. Uvedené rozhodnutí označuje jednotlivá pochybení příjemců dotací jako nesrovnalosti, přičemž pamatuje i na případy, kdy nelze nalézt obsahovou shodu nesrovnalosti řešeného případu s těmi, které jsou výslovně uvedeny v rozhodnutí. V takovém případě Komise doporučila aplikovat zásadu proporcionality a postupovat analogicky s typy nesrovnalostí uvedenými v pokynech. S ohledem na skutečnost, že dané pochybení žalobce nebylo obsahem výčtu nesrovnalostí uvedených v kapitole 2 pokynů, postupoval žalovaný analogicky a zvolil procentní sazbu odvodu dle nejpodobnější nesrovnalosti obsažené v kapitole 2 bodu 8 pokynů (oznámení o zakázce ani zadávací pokyny nepopisují dostatečně podrobně kritéria pro zadání zakázky a jejich váhu).

56. Shora popsaný postup žalovaného považuje soud za správný, odpovídající zásadě přiměřenosti, zohledňující vztah mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší uloženého odvodu. Přestože rozhodnutí žalovaného bylo vydáno před tím, než rozšířený senát uvážil o otázce způsobu stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně, postupoval žalovaný v souladu s tímto následným rozhodnutím, které bylo citováno shora. Žalovaný svůj postup řádně odůvodnil a jím učiněné závěry respektují zásadu přiměřenosti ve vztahu k závažnosti porušení rozpočtové kázně a ve vztahu k důsledkům tohoto porušení.

57. K závěrečné žalobní námitce, kterou žalobce poukazuje sankční charakter odvodu za porušení rozpočtové kázně, pročež by měla být aplikována pro něj příznivější právní úprava, soud konstatuje, že tato námitka již byla vypořádána v předchozím zrušujícím rozhodnutí zdejšího soudu. Z tohoto důvodu nepovažuje soud za účelné znovu obsáhle reprodukovat, co již k této námitce uvedl, proto soud pouze odkazuje na svou argumentaci učiněnou v rozhodnutí sp. zn. 51 Af 8/2016, kde zejména na straně 19 bylo obsáhle vyloženo, proč tato námitka nemůže uspět. Nejvyšší správní soud opakovaně v této otázce judikoval, že odvod za porušení rozpočtové kázně není trestní sankcí, a proto na řízení o něm nelze aplikovat trestněprávní zásady, a tedy ani zásadu in dubio mitius ve smyslu pro žalobce příznivější právní úpravy. Z tohoto důvodu nelze aplikovat uvedenou trestněprávní zásadu žalobou požadovaným způsobem.

58. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce za opodstatněné.

59. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení