51 Af 8/2016 - 48

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, zastoupeného JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2016, čj. MF-73991/2014/1203, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 31. 3. 2016, čj. MF-73991/2014/1203, se zrušujea věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Roberta Vargy.

Odůvodnění

Na základě Smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace z Regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad ze dne 21. 3. 2011 následně upřesněné dodatky č. 1 až 3 ze dne 27. 6. 2011, 25. 10. 2011 a 1. 10. 2012 (dále též jen „smlouva o poskytnutí dotace“) a uzavřené mezi žalobcem coby příjemcem a Regionální radou regionu soudružnosti Jihozápad coby poskytovatelem byla žalobci poskytnuta dotace na projekt Dostavba klatovské nemocnice (projekt reg. č. CZ.1.14/2.6.00/05.01740) ve výši 449 839 926,32 Kč na úhradu 88,9 % způsobilých výdajů. Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad (dále jen „správce daně“) uložil žalobci platebním výměrem č. 21/2014 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. RRRSJ 24674/2014, podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů“), odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 391 349 958 Kč. Správce daně na základě auditu provedeného u žalobce auditním orgánem Ministerstva financí dospěl k závěru, že žalobce nevyloučil z otevřeného nadlimitního zadávacího řízení na stavební práce uchazeče, jehož nabídka nebyla zpracována podle požadavků zadavatele (dále též jako „zjištění č. 1“), a žalobce dále v důsledku snížení hmotného předmětu zakázky použil nesprávný druh zadávacího řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), pro zadání víceprací (dále též jako „zjištění č. 2“). Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím změnil podle § 116 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), uvedený platební výměr tak, že snížil odvod za porušení rozpočtové kázně na částku 97 837 490 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 30. 5. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, přičemž navrhl jak zrušení napadeného rozhodnutí, tak i prvostupňového platebního výměru. Žalobce předně namítá, že závěr o porušení zákona o veřejných zakázkách provedl orgán odlišný od Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“), ačkoli k tomu postrádal zákonné zmocnění. Podle § 99 odst. 2 daňového řádu, si totiž správce daně nemůže učinit úsudek mimo jiné o spáchání správního deliktu a o tom, kdo za něj odpovídá. Podle § 112 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách působností ÚOHS není dotčena působnost jiných orgánů vykonávajících takovou kontrolu podle zvláštních právních předpisů (výslovně je taková pravomoc upravena v případě Nejvyššího kontrolního úřadu). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je to ÚOHS, který projednává správní delikty a ukládá správní sankce za jejich spáchání (výčet správních deliktů za porušení postupu při zadávání veřejných zakázek obsahuje § 120 zákona o veřejných zakázkách). Úvaha žalovaného, podle níž nehodnotil spáchání správního deliktu, nýbrž porušení zákona o veřejných zakázkách, přičemž postupoval podle § 99 odst. 1 daňového řádu, je podle žalobce zjednodušující a neúplná, neboť žalovaný zcela pominul dikci § 99 odst. 2 téhož zákona. Citovaná ustanovení nelze vykládat formalisticky, tj. že správce daně a žalovaný nemají pouze pravomoc označit určitý skutek za správní delikt, resp. hodnotit intenzitu jednání jako delikt. Pravomoc správního orgánu musí být vymezena pozitivně, nikoli negativně. Dikce § 99 odst. 1 daňového řádu je přitom podle názoru žalobce příliš obecná, aby z ní bylo možné dovozovat pravomoc správce daně k posouzení porušení zákona o veřejných zakázkách. Správce daně měl proto pro zodpovězení této otázky podat podnět k ÚOHS. Vzhledem k tomu, že žalovaný postup správce daně potvrdil, jednal v rozporu se zásadou, podle níž mohou státní orgány činit jen to, co jim zákon výslovně umožňuje (žalobce v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02), a porušil tím zároveň čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žalobce dále namítl, že postupem správních orgánů byla porušena zásada legitimního očekávání. Zadávací řízení zpochybněné správními orgány totiž bylo skončeno 12. 11. 2008. V prosinci téhož roku byla uzavřena i smlouva o dílo, podle níž měla být příslušná veřejná zakázka (dostavba klatovské nemocnice) realizována. Do roku 2010 následně proběhla dvě jednací řízení bez uveřejnění, na jejichž základě byly k uvedené smlouvě uzavřeny dva dodatky. Smlouvu s poskytovatelem dotace však žalobce uzavřel až 21. 3. 2011, tj. až dva a půl roku poté, co mělo dojít k údajnému porušení zákona o veřejných zakázkách. Žalobce si nechal vyhotovit řadu právních a ekonomických analýz, zda postupoval v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Správce daně přitom provedl u žalobce několik kontrol v souladu s Příručkou poskytovatele pro žadatele, podle které bylo předpokladem rozhodnutí o schválení žádosti o podporu a uzavření smlouvy o poskytnutí dotace „hodnocení žádosti o podporu“ (žalobce v této souvislosti poukázal na protokoly správce daně o výsledcích fyzických kontrol ex-ante č. 1 až 4 ze dne 14. 12. 2009, 13. 12. 2010, 14. 11. 2011 a 12. 12. 2011). Správce daně tak již tehdy posuzoval soulad podmínek projektu s českým, resp. unijním právem; v případě nesplnění těchto podmínek měla být projektová žádost vyloučena z hodnocení, resp. dotace neměla být vyplacena. Ačkoli správce daně v průběhu uvedených kontrol žádné pochybení neshledal, v následném rozhodnutí (platebním výměru) dospěl ke zcela opačnému závěru. Žalobce v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11, akcentující princip předvídatelnosti práva. Podmínky smlouvy o poskytnutí dotace byly jednostranně stanoveny poskytovatelem dotace, přičemž příjemce měl pouze možnost tyto podmínky přijmout či odmítnout; k otázce vrchnostenského postavení poskytovatele dotace žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, čj. 1 Afs 100/2009 - 63, publ. pod č. 2332/2011 Sb. NSS. Ze smlouvy o poskytnutí dotace (a ani jiného opatření učiněného v souvislosti s přiznáním dotace) přitom podle žalobce nebyly patrné podmínky pro hodnocení porušení rozpočtové kázně. Žalobce uvádí, že první metodický pokyn v tomto směru byl vydán až 25. 6. 2014. Žalobce proto s důvěrou, že splnil podmínky pro poskytnutí dotace, smlouvu o poskytnutí dotace s poskytovatelem uzavřel. Nadto se argumentace správních orgánů opírá o pravidla vydaná Evropskou komisí na konci roku 2013 (příslušný metodický pokyn byl vydán v roce 2014), v čemž žalobce spatřuje porušení zákazu retroaktivity a projev libovůle; v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, čj. 5 Afs 90/2012 - 33, podle něhož stát musí vymezit dotační podmínky jednoznačným, určitým a srozumitelným způsobem, který zajistí předvídatelnost postupu v případném zpětném vymáhání poskytnuté dotace. Samotný odkaz na postup podle zákona o veřejných zakázkách není dostatečnou specifikací principů řízení, které by mělo nastat v případě jeho porušení. Žalobce dále namítl nesprávný výpočet výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Evropské komise ze dne 19. 12. 2013, č. C(2013)9527, kterým se stanoví a schvalují pokyny ke stanovení finančních oprav, jež má Komise provést u výdajů financovaných Unií v rámci sdíleného řízení v případě nedodržení pravidel pro zadávání veřejných zakázek [dále jen „rozhodnutí Komise č. C(2013)9527“]. Žalovaný však podle žalobce pominul, že toto rozhodnutí vychází z nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 966/2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (dále jen „nařízení č. 966/2012“). Podle čl. 80 odst. 4 nařízení č. 966/2012 přitom platí, že správní orgány jsou povinny vést řízení tak, aby byla přesně zjištěna neoprávněně vydaná částka. Až teprve není-li to možné, lze přistoupit ke stanovení paušální částky odvodu. Obdobnou právní úpravu obsahují též § 22 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů či § 44 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rozpočtová pravidla“). Povinnost správních orgánů zohlednit při stanovení výše odvodu i tu část peněžních prostředků, které byly čerpány v souladu s dohodou či rozhodnutím potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, čj. 7 Afs 107/2008 - 100 (obdobnou argumentaci obsahuje též shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 90/2012 - 33, a rozsudky téhož soudu ze dne 31. 3. 2014, čj. 2 Afs 49/2013 - 34, a ze dne 5. 12. 2014, čj. 4 As 215/2014 - 40). Žalovaný přitom v souvislosti se zjištěním č. 1 nezdůvodnil, z jakého důvodu byla pro výpočet odvodu za porušení rozpočtové kázně použita paušální sazba (konkrétně ve výši 25 % z poskytnuté dotace). Rozhodnutí žalovaného je proto podle žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ve vztahu k tomuto kontrolnímu zjištění přitom bylo možné výši neoprávněně vydané části dotace přesně identifikovat. Pokud by totiž žalobce vyloučil vítězného uchazeče (Metrostav, a. s.), jak měl podle správce daně učinit, nepochybně by smlouvu uzavřel se společností OHL ŽS, a. s., jejíž nabídková cena byla o 18 677 315,66 Kč nižší – konkrétně 744 686 507 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“); tato částka je očištěna o 7 % rezervu požadovanou zadávací dokumentací. Právě částku 18 677 315,66 Kč lze proto podle žalobce považovat za neoprávněně vyplacenou, a nikoli tedy celou cenu díla, tj. 763 363 822,61 Kč bez DPH, stanovenou vítězným uchazečem. Nadto byla dotace poskytnuta pouze ve výši 88,93 % této ceny. Z částky 18 677 315,66 Kč se tudíž jedná o 16 609 736,77 Kč a pouze tato částka podle žalobce představuje neoprávněné použití dotace. Nesprávný byl podle názoru žalobce též postup žalovaného v souvislosti se zjištěním č.

2. Žalovaný usoudil, že žalobce vynaložil na vícenáklady částku 200 918 302 Kč, která měla oproti původní hodnotě veřejné zakázky představovat navýšení o 25,47 %. Ačkoli žalovaný shledal, že tím mělo dojít k porušení § 23 odst. 7 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, z čehož dovodil porušení rozpočtové kázně, od tohoto závěru nakonec ustoupil, neboť danou skutečnost zohlednil při stanovení paušální částky za porušení rozpočtové kázně u zjištění č.

1. Podle kapitoly 2 bodu 25 rozhodnutí Komise č. C(2013)9527 se však sazba opravy stanovuje na 100 % částky přesahující 50 % hodnoty původní zakázky, což je více než žalobcem zjištěných 25,47 %. Nadto od 6. 3. 2015 stanoví § 23 odst. 7 písm. a) zákona o veřejných zakázkách limit víceprací ve výši 30 % původní hodnoty veřejné zakázky. Žalobce vyjádřil přesvědčení o trestním charakteru odvodu za porušení rozpočtové kázně; v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, čj. 9 Afs 1/2008 - 45, a ze dne 28. 2. 2014, čj. 5 Afs 90/2012 - 33. Žalobce zároveň připomněl, že žalovaný argumentoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, čj. 5 As 95/2014 - 46, vyjadřujícím závěr opačný. Uvedený judikaturní rozpor by měl být podle žalobce vyjasněn rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu. Podle názoru žalobce však měl žalovaný aplikovat ve věci pozdější úpravu obsaženou v zákoně o veřejných zakázkách, neboť je ve vztahu k žalobci mírnější, a to v důsledku uplatnění zásady in dubio mitius (v pochybnostech mírněji) vyjádřené ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02. Podle žalovaným citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 95/2014 - 46 je účelem odvodu za porušení rozpočtové kázně navrácení finančních prostředků čerpaných v rozporu s podmínkami dotace; v nyní projednávané věci byla stanovena povinnost postupovat v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, kde však podle žalobce nebyla přesně zakotvena hodnota víceprací, a nebylo tudíž čím případné porušení právního řádu poměřovat. Žalobce podobně jako v případě zjištění č. 1 namítl, že i v případě zjištění č. 2 bylo možné přesně vyčíslit nesprávně použitou částku, a to přesahem vůči zákonné hodnotě víceprací. Pokud by žalovaný tedy vycházel z limitu víceprací ve výši 20 %, byla by tato částka rovna 5,47 %, o které byly vícepráce překročeny. Proto i v této souvislosti je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, neboť žalovaný bez dalšího přistoupil ke stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně na základě paušálně určené částky. Závěrem žalobce namítl, že i kdyby žalovaný správně aplikoval paušální sazbu pro odvod za porušení rozpočtové kázně za zjištění č. 1, měl přihlédnout k tomu, že v rámci zjištění č. 2 k porušení zákona o veřejných zakázkách nedošlo, neboť § 23 odst. 7 písm. a) tohoto zákona ve znění účinném v době rozhodnutí žalovaného stanovil limit víceprací na 30 %. Žalovaný naopak porušení zákona o veřejných zakázkách u zjištění č. 2 považoval za přitěžující okolnost v souvislosti se zjištěním č. 1, pročež aplikoval paušální sazbu pro odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 25 %, a nikoli sazbu nižší (5 % nebo 10 % z výše dotace). Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že správce daně se v souladu s § 22 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů v souvislosti se správou odvodů za porušení rozpočtové kázně zabývá otázkou dodržení právních předpisů a podmínek dotace při realizaci projektu, a tudíž i otázkou dodržení podmínek stanovených zákonem o veřejných zakázkách (k tomu žalovaný poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu 19. 9. 2012, čj. 1 Afs 59/2012 - 34, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2010, čj. 10 Ca 111/2009 - 86). Žalovaný nezpochybnil, že pokutu za správní delikt podle § 120 zákona o veřejných zakázkách může uložit pouze ÚOHS, avšak žalobce v této souvislosti nerozlišuje mezi pojmy správní delikt a porušení zákona o veřejných zakázkách; ne každé takové porušení naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu. Ze skutečnosti, že při hodnocení přijatelnosti projektu nebyla zjištěna žádná pochybení, podle názoru žalovaného s určitostí neplynulo, že žalobce postupoval v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Tato hodnocení totiž nepředstavují podrobnou kontrolu. Žalobce byl coby veřejný zadavatel povinen podle zákona o veřejných zakázkách postupovat bez ohledu na výsledky případných kontrol poskytovatele dotace. Na tuto povinnost byl ostatně žalobce upozorněn v kapitole 9.2 příručky pro zadavatele. Podle shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 59/2012 - 34 jsou přitom za dodržení podmínek dotace odpovědni výlučně jejich příjemci. Povinnost odvodu za porušení rozpočtové kázně plyne přímo ze zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Za nepravdivou označil žalovaný námitku, podle níž měl údajně svým postupem porušit zákaz retroaktivity. Žalovaný posuzoval splnění dotačních podmínek výhradně podle textu smlouvy o poskytnutí dotace a v ní stanovených závazných metodických dokumentů a dále posuzoval dodržení postupů žalobce podle zákona o veřejných zakázkách v době zadání zakázky. Rozhodnutí Komise č. C(2013)9527 žalovaný aplikoval pouze ve vztahu k otázce přiměřenosti vyměřeného odvodu za porušení rozpočtové kázně (jehož výši žalovaný snížil), a to s ohledem na respektování zásady, podle které správce daně dbá, aby při rozhodování v obdobných případech nevznikaly neodůvodněné rozdíly (§ 8 odst. 2 daňového řádu). Žalovaný konstatoval, že existuje jen poměrně malý okruh případů, kdy je možné stanovit odvod za porušení rozpočtové kázně „ve výši porušení“. V nyní projednávané věci byl odvod vyměřen v důsledku netransparentního zadání veřejné zakázky, neboť požadavek zadavatele na výpočet nabídkové ceny byl formulován nejednoznačně. Při takovém pochybení přitom nelze jednoznačně určit „cenu netransparentnosti“. Ke stanovení výše odvodů žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2016, čj. 4 Afs 9/2016 - 33. Žalovaný odmítl způsob výpočtu neoprávněně použitých finančních prostředků navržený žalobcem. S výjimkou vítězného uchazeče všichni ostatní vyčíslili položku rezervy jako 7 % celkové ceny díla a nedává smysl tuto rezervu celou odečítat. Žalobcova námitka navíc odporuje jeho tvrzení v odvolacím řízení, podle kterého dodavatelé v daném segmentu stanoví nejprve cenu, která je předmětem hodnocení, a teprve sekundárně tuto cenu vnitřně strukturují, přičemž odmítl úvahu správce daně, že by snad zjištěné pochybení mohlo mít vliv na výběr vítězného uchazeče. Z žaloby podle názoru žalovaného plyne, že žalobce připouští překročení zákonného limitu pro vícepráce ve výši 20 %. Přechodné ustanovení obsažené v čl. II zákona č. 40/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 40/2015 Sb.“), jímž byla tato hranice zvýšena na 30 %, přitom aplikaci nové právní úpravy v nyní projednávané věci vylučuje. Nadto žalobce nemohl předvídat, že v budoucnu bude zákonný limit pro vícepráce navýšen. Ve vztahu k aplikaci zásady in dubio mitius žalovaný uvedl, že není zřejmé, jaké pochybnosti má žalobce na mysli. Pokud jimi snad žalobce mínil předpoklad objektivní nepředvídatelnosti víceprací, pak žalovaný zdůraznil, že bez podrobného zkoumání a dalšího dokazování akceptoval sdělení žalobce, že vznik víceprací byl důsledkem změny traumatologického plánu, a tato okolnost tedy nebyla k jeho tíži. Žalovaný při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně vycházel z toho, že celková cena zakázky musí být chápána jako skutečná celková cena, tj. včetně víceprací. Z této ceny pak stanovil odvod ve výši 25 %, který považoval za přiměřený vzhledem ke zjištěným pochybením spočívajícím v netransparentnosti zadávacího řízení. Pokud by zvolil výpočet naznačený žalobcem, stanovil by odvod v plné výši přesahu víceprací (nikoli tedy pouhých 25 % z tohoto přesahu) nad limit 20 % z celkové ceny. Žalovaný závěrem svého vyjádření konstatoval, že setrvává na svých závěrech ve vztahu ke zjištění č. 1 a 2. Námitku, podle níž ve vztahu ke zjištění č. 2 nedošlo k žádnému pochybení, a toto zjištění tudíž nemohlo představovat přitěžující okolnost, označil žalovaný za spekulativní. Změna zákona o veřejných zakázkách zakotvující limit víceprací 30 % byla do tohoto zákona vnesena až po realizaci předmětné akce, přičemž žalobce nemohl předvídat nebo spoléhat na to, že se tento limit v budoucnu zvýší. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného zopakoval, že žalovaný nikterak v napadeném rozhodnutí nezdůvodnil svou úvahu o tom, proč přistoupil rovnou ke stanovení paušálního odvodu za porušení rozpočtové kázně, přičemž toto pochybení nelze zhojit až ve vyjádření k žalobě (žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008 - 71). V nyní projednávané věci bylo možné výši neoprávněně čerpaných finančních prostředků, resp. „cenu netransparentnosti“ přesně vyčíslit. Poukaz žalovaného na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Afs 9/2016 - 33 označil žalobce za nepřiléhavý s ohledem na tam řešenou otázku, tj. přiměřenost stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně a nikoliv povinnost správního orgánu přesně vyčíslit nezákonným způsobem použité dotační prostředky. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že z čl. II zákona č. 40/2015 Sb. závěr žalovaného nevyplývá, neboť tento článek reguluje převážně vztahy zadavatele vůči zájemci o veřejnou zakázku, u nichž je nutno stanovit „rozhodný den“, k němuž se tyto vztahy posuzují. Stále je však třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny. K otázce retroaktivní aplikace právní úpravy zakotvující mírnější trest žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb., a ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01. Žalovaný měl tedy aplikovat právní úpravu účinnou ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce sice nemohl změnu právní úpravy předpokládat, ale zároveň ji ani nevyvolal; je to naopak stát, který musí v případě změny právní úpravy nést důsledky. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 152/07, je přitom v případě existence vícera možných výkladů veřejnoprávní normy nutno volit ten, který co nejméně zasahuje do základního práva a svobody. Žalovaný měl zvolit takový výklad, který byl pro žalobce příznivější. Žalobce odmítl, že by jeho úvaha týkající se odpadnutí porušení zákona v případě zjištění č. 2 a z toho plynoucí nutnosti aplikovat nižší paušální sazbu odvodu za porušení rozpočtové kázně měla být pouhou spekulací; jednalo se naopak o logickou argumentaci ve vztahu k úvahám žalovaného, jak je prezentoval v napadeném rozhodnutí. Z obsahu předloženého správního spisu zjistil krajský soud následující pro věc podstatné skutečnosti: Ve spise je založena smlouva o poskytnutí dotace uzavřená mezi žalobcem coby příjemcem a Regionální radou regionu soudružnosti Jihozápad coby poskytovatelem, na jejímž základě byla žalobci poskytnuta dotace na dostavbu klatovské nemocnice; smlouva byla následně upřesněna dodatky č. 1 až 3, které jsou taktéž součástí správního spisu. Ve spise je založena zpráva o auditu zpracovaná auditním orgánem Ministerstva financí ze dne 29. 1. 2014 obsahující podrobný popis zjištěných nedostatků, z něhož následně vycházel správce daně. Z této zprávy je patrné, že žalobce ve lhůtě pro doručení žádosti o dodatečné informace obdržel dotaz od uchazeče PSJ, a. s. stran vyčíslení obligatorní 7 % rezervy. K tomuto dotazu žalobce sdělil následující: „Pokud je uvedena ve výkazu výměr položka – Rezerva 7 % – neoceňujte ji samostatně v některých výkazech. Uchazeč však k celkové ceně bez DPH připočte 7 % rezervu (striktně uvedeno). Nabídková cena bude uvedena v níže uvedené skladbě: cena celkem bez DPH, Rezerva 7 % (spočtená z ceny celkem bez DPH), Cena celkem bez DPH (včetně 7 % rezervy), Samostatně DPH, Cena celkem vč. DPH.“ Z nabídky vítězného uchazeče je však zřejmé, že při zpracování nabídkové ceny podle pokynů zadavatele nepostupoval, neboť rezervu nevypočetl z ceny bez DPH, ale jen z její části, a to konkrétně pouze z ceny těch stavebních objektů, u kterých byla rezerva uvedena jako samostatná položka příslušného výkazu. Žalobce tohoto uchazeče nejen nevyloučil, nýbrž nevyužil ani postupu podle § 76 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, tj. možnosti vyžádat si písemné vysvětlení podané nabídky. Uvedené pochybení mělo vliv na výběr, neboť v jeho důsledku nebyla vybrána ekonomicky nejvýhodnější nabídka (zjištění č. 1). V uvedené zprávě je dále konstatováno, že žalobce dne 15. 12. 2008 uzavřel s vítězným uchazečem Metrostav, a. s. smlouvu o dílo (taktéž obsaženou ve správním spise) s celkovou cenou díla 788 973 575 Kč bez DPH, která byla následnými dodatky ze dne 23. 9. 2009 a 8. 9. 2010 postupně navýšena na 905 322 734 Kč bez DPH; podle čl. III druhého z uvedených dodatků hodnota dodatečných stavebních prací činila 154 287 628 Kč bez DPH a hodnota nerealizované části původního předmětu díla byla 37 938 469 Kč bez DPH. Ze zprávy o auditu přitom plyne, že vyčíslené vícepráce (bez započtení méněprací) převyšovaly 20 % ceny původní veřejné zakázky a nebyla proto splněna podmínka pro užití žalobcem zvoleného jednacího řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 7 písm. a) bod 3. zákona o veřejných zakázkách. Vzhledem k objemu méně a víceprací došlo zároveň k podstatné změně v předmětu zakázky (zjištění č. 2). Ve spise je obsažen shora citovaný platební výměr správce daně na odvod za porušení rozpočtové kázně. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrné, že správce daně vycházel ze zjištění uvedených ve zprávě o auditu a na jejich základě vyměřil žalobci odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 100 % poskytnuté finanční podpory. Správce daně zhodnotil, že došlo mimo jiné k porušení povinností žalobcem vyplývajících z čl. VI odst. 2, čl. VIII odst. 1 smlouvy o poskytnutí dotace, resp. k nedodržení čl. XII odst. 1 této smlouvy, podle kterého se žalobce zavázal řídit se při realizaci projektu Regionálním operačním programem NUTS II Jihozápad, Prováděcím dokumentem ROP NUTS II Jihozápad, Příručkou pro žadatele ROP NUTS II Jihozápad, Příručkou pro příjemce ROP NUTS II Jihozápad, metodickými pokyny poskytovatele a Manuálem vizuálního stylu ROP NUTS II Jihozápad. Proti platebnímu výměru se žalobce bránil odvoláním. Součástí spisu je tudíž i napadené rozhodnutí žalovaného o odvolání. Žalovaný s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) uvedl, že za dodržení podmínek dotací jsou výlučně odpovědni příjemci podpor. Ze spisového materiálu není zřejmé, že by poskytovatel dotace před jejím poskytnutím provedl kontrolu předmětného výběrového řízení. Ani případné ujištění poskytovatele by v této souvislosti pro rozpor s právními předpisy nemohlo zakládat žalobcovo legitimní očekávání. V otázce pravomoci správce daně posuzovat porušení zákona o veřejných zakázkách žalovaný poukázal na dikci § 99 daňového řádu. Správce daně neposuzoval, zda došlo ke spáchání správního deliktu. Žalovaný uvedl, že původně formulované požadavky žalobce na stanovení nabídkové ceny odpovídají způsobu, jaký zvolil vítězný uchazeč. Formulace zvolená ve shora citované odpovědi uchazeči PSJ, a. s. však vede k výkladu přesně opačnému, tedy výkladu zvolenému správcem daně. Požadavek stanovení nabídkové ceny byl stanoven nejednoznačně, a tudíž netransparentně. V důsledku této netransparentnosti mohlo dojít ke znevýhodnění těch uchazečů, kteří (na rozdíl od vítězného uchazeče) vyčíslili rezervu z celkové ceny bez DPH. Žalobce se podle názoru žalovaného dopustil porušení § 6 zákona o veřejných zakázkách, resp. též povinnosti stanovené v kapitole 9.2 příručky pro žadatele a čl. XII bodu 1 smlouvy o poskytnutí dotace. Tím ze strany žalobce došlo k porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 22 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Žalovaný revidoval výpočet hodnoty víceprací provedený správcem daně a dospěl k závěru, že tato hodnota bez započtení méněprací byla 200 918 302 Kč bez DPH a podíl víceprací na původní hodnotě veřejné zakázky tvořil 25,47 %. Žalovaný analogicky aplikoval závěry obsažené ve shora citovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 49/2013 - 34 a čj. 4 As 215/2014 - 40, týkajících se přiměřenosti stanoveného odvodu za porušení rozpočtové kázně ve vztahu k závažnosti zjištěných pochybení příjemce dotace. S ohledem na zásadu vyjádřenou v § 8 odst. 2 daňového řádu, podle níž má být v obdobných případech rozhodováno obdobně, žalovaný při stanovení výše odvodu vycházel z rozhodnutí Komise č. C(2013)9527 a na jeho základě dospěl ke stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně ve výši 25 % z poskytnuté částky; vzal přitom v úvahu i pochybení označené shora jako zjištění č.

2. Žalovaný s poukazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 95/2014 - 46 odmítl trestní charakter odvodu za porušení rozpočtové kázně a případnou retroaktivní aplikaci pozdější a pro žalobce příznivější úpravy. Žalovaný uvedl, že povinnost uhradit odvod za porušení rozpočtové kázně vyplývá přímo z § 22 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, a není proto rozhodné, že taková povinnost nebyla stanovena ve smlouvě o poskytnutí dotace. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je důvodná. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatečném zdůvodnění paušálního stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Vznesené námitce nepřezkoumatelnosti krajský soud přisvědčil, byť převážně z jiných než žalobcem uplatněných důvodů. Krajský soud na tomto místě připomíná, že přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí je povinen zkoumat i z úřední povinnosti, pokud mu zmíněná vada rozhodnutí brání v jeho přezkoumání v mezích žalobních bodů (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009 - 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013 - 25, konstatoval, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost mimo jiné tehdy, není-li z něho patrno, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí, resp. pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu. Zároveň upozornil, že s tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně a užít jej pouze tehdy, nelze-li nesrozumitelnost odstranit jinak než kasací. Ačkoli uvedený závěr Nejvyšší správní soud vyslovil v souvislosti s rozsudkem správního soudu, lze jej nepochybně aplikovat též ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu. K tomu krajský soud dále poznamenává, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů představují z pohledu soudního přezkumu jeden celek a je nutno na ně takto nahlížet i při hodnocení jejich přezkoumatelnosti. Žalovaný na straně 14 napadeného rozhodnutí uvedl, že správce daně vychází vždy z právní úpravy účinné v době, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, případně kdy byly poskytnuty finanční prostředky. Žalovaný dále konstatoval, že tyto prostředky byly žalobci v projednávané věci připsány na účet 14. 12. 2011 (pozn.: tuto skutečnost nemohl krajský soud ověřit, neboť ve správním spise není obsažen žádný dokument, který by ji dokládal), a správce daně proto vycházel z § 22 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 477/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 477/2008 Sb.“). Správce daně ovšem žádnou úvahu týkající se rozhodného znění aplikované právní úpravy v platebním výměru neuvedl. V přehledu použitých právních ustanovení na straně 19 platebního výměru však správce daně citoval jednotlivá ustanovení obsažená v § 22 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 465/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 465/2011 Sb.“); tato novela zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ovšem vstoupila v účinnost dne 30. 12. 2011, tedy až poté, kdy došlo k výplatě finanční podpory žalobci. Ostatně též žalovaný na straně 10 svého rozhodnutí v rozporu se svým shora uvedeným konstatováním dovodil, že se žalobce měl dopustit porušení rozpočtové kázně podle § 22 odst. 2 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, přestože toto ustanovení citovaný zákon ve znění zákona č. 477/2008 Sb. ještě neobsahoval. Z textu obou správních rozhodnutí proto jednoznačně neplyne, jaké znění relevantní právní úpravy správní orgány ve věci aplikovaly, ačkoli tato úprava s účinností zákona č. 465/2011 Sb. doznala značných změn. Podle § 22 odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 477/2008 Sb. (toto ustanovení doznalo následné změny až ke dni 20. 2. 2015, a nikoli tedy v důsledku přijetí zákona č. 465/2011 Sb.) platilo, že porušením rozpočtové kázně je každé neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých z rozpočtu a) územního samosprávného celku, b) městské části hlavního města Prahy, c) Regionální rady regionu soudržnosti, nebo d) svazku obcí. Podle § 22 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 477/2008 Sb. platilo, že neoprávněným použitím peněžních prostředků podle odstavce 1 je jejich použití, kterým byla porušena povinnost stanovená zákonem, smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušeny podmínky, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty; dále se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní prostředky použity. Totéž ustanovení, avšak ve znění zákona č. 465/2011 Sb., s účinností od 30. 12. 2011 stanoví, že neoprávněným použitím peněžních prostředků podle odstavce 1 je jejich použití, kterým byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, přímo použitelným předpisem Evropské unie, smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků. Za neoprávněné použití peněžních prostředků podle odstavce 1 se považuje také a) porušení povinnosti stanovené právním předpisem, přímo použitelným předpisem Evropské unie, smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků, která souvisí s účelem, na který byly peněžní prostředky poskytnuty, b) porušení povinnosti stanovené právním předpisem, přímo použitelným předpisem Evropské unie, smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků, která souvisí s účelem, na který byly peněžní prostředky poskytnuty, ke kterému došlo před připsáním peněžních prostředků na účet příjemce a které ke dni připsání trvá; den připsání peněžních prostředků na účet příjemce se považuje za den porušení rozpočtové kázně; penále za porušení rozpočtové kázně se počítá ode dne následujícího po dni, do kterého měl příjemce na základě platebního výměru odvod uhradit, c) neprokáže-li příjemce peněžních prostředků, jak byly tyto prostředky použity. Ustanovení § 22 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 465/2011 Sb., tak mimo jiné nově obsahuje též písm. b), na něž v napadeném rozhodnutí odkázal žalovaný. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 465/2011 Sb. (sněmovní tisk č. 287/0, 6. volební období Poslanecké sněmovny) toto „nově navržené ustanovení reaguje na požadavky praxe související s tím, že peněžní prostředky jsou poskytovány nejen předem (ex ante), ale i následně (ex post). U peněžních prostředků poskytnutých ex ante může dojít k jejich neoprávněnému použití, k porušením povinnosti související s poskytnutými prostředky, nebo k tomu, že příjemce prostředků nebude schopen prokázat, jak je použil. U peněžních prostředků poskytovaných ex post se umožňuje postihnout porušení stanovené povinnosti, které trvá ke dni připsání peněžních prostředků na účet jejich příjemce. Z hlediska sledování řádného použití peněžních prostředků poskytnutých z rozpočtu územního samosprávného celku, dobrovolného svazku obcí nebo Regionální rady regionu soudržnosti je podstatné, kdy příjemce peněžních prostředků porušil svou povinnost. Proto zákon stanoví pro peněžní prostředky poskytované ex post právní fikci, že při porušení stanovených povinností nastává porušení rozpočtové kázně dnem připsání peněžních prostředků na účet příjemce, čímž je definován okamžik, kdy vzniká povinnost provést odvod za porušení rozpočtové kázně (připsáním peněžních prostředků na účet příjemce dochází k jejich neoprávněnému použití na úhradu neoprávněného výdaje, resp. k nesplnění povinnosti související s poskytnutím peněžních prostředků).“ Žalovaný podle svých slov vycházel z toho, že rozhodnou právní úpravu představuje v dané souvislosti ta, která byla účinná v době porušení rozpočtové kázně. Tímto okamžikem by podle § 22 odst. 2 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění ke dni 30. 12. 2011, měl být den připsání peněžních prostředků na účet příjemce, avšak k tomu mělo dojít již dne 14. 12. 2011, tedy předtím, než posledně citované ustanovení nabylo účinnosti; předchozí právní úprava přitom žádné podobné ustanovení neobsahovala. Tento rozpor správní orgány nikterak neosvětlily, neboť platební výměr i rozhodnutí žalovaného v tomto ohledu postrádají jakoukoli úvahu. V důsledku nejasnosti ohledně rozhodného znění relevantní právní úpravy tedy představuje nezodpovězenou otázku též právní kvalifikace vytýkaného pochybení žalobce, resp. subsumpce zjištěného skutkového stavu pod konkrétní právní normu. Pro úplnost krajský soud poznamenává, že nikterak nepředjímá rozhodnutí žalovaného v otázce, zda bylo možno vyměřit odvod za porušení rozpočtové kázně v případě pochybení majícího základ před samotným poskytnutím dotace i podle § 22 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 477/2008 Sb.; je na žalovaném, aby se touto otázkou případně též zabýval. Otázka aplikovatelného znění právní úpravy je ovšem podstatná také z pohledu stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Podle § 22 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 477/2008 Sb., platilo, že odvod za porušení rozpočtové kázně odpovídá částce neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků. Obdobné pravidlo navazující výši odvodu na rozsah porušení rozpočtové kázně (tedy neoprávněně použitých prostředků) obsahoval též § 44 odst. 2 rozpočtových pravidel, ve znění do 6. 9. 2004, resp. § 44a odst. 4 písm. c) tohoto zákona, ve znění do 19. 2. 2015 [aktuálně se jedná o § 44a odst. 4 písm. b) rozpočtových pravidel]. Právě k posledně citovaným ustanovením rozpočtových pravidel se vztahovala žalobcem citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu, podle níž má správce daně povinnost rozlišovat mezi oprávněně a neoprávněně čerpanými peněžními prostředky (srov. např. shora citované rozsudky čj. 7 Afs 107/2008 - 100, čj. 5 Afs 90/2012 - 33, čj. 2 Afs 49/2013 - 34 a čj. 4 As 215/2014 - 40); uvedený závěr by pro obsahovou podobnost uvedených ustanovení byl nepochybně aplikovatelný i ve vztahu ke stanovení výše odvodu podle § 22 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 477/2008 Sb. Pokud by tedy na věc bylo aplikováno posledně citované ustanovení v uvedeném znění, pak rozhodnutí žalovaného vskutku v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu postrádá jakoukoli úvahu o tom, zda a v jaké výši byla alespoň část poskytnutých finančních prostředků žalobcem použita oprávněně, neboť žalovaný se zabýval pouze přiměřeností výše odvodu ve vztahu k závažnosti zjištěných pochybení (srov. strany 14 až 16 napadeného rozhodnutí). Žalobce pak v této souvislosti správně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 66/2008 - 71, podle něhož nelze nepřezkoumatelnost odůvodnění správního rozhodnutí dodatečně zhojit ve vyjádření k žalobě či v kasační stížnosti. Jen na okraj krajský soud v této souvislosti poznamenává, že žalobcova argumentace týkající se čl. 80 odst. 4 nařízení č. 966/2012 může mít v této souvislosti povahu pouze podpůrnou, neboť uvedené ustanovení se týká výlučně postupů Evropské komise vůči členským státům. Ostatně i rozhodnutí Komise č. C(2013)9527, které na čl. 80 odst. 4 nařízení č. 966/2012 navazuje, aplikoval žalovaný pouze coby určitou pomůcku za účelem zajištění jednotné metodiky rozhodování v obdobných případech, a nikoli proto, že by byl tímto rozhodnutím (potažmo citovaným nařízením) v posuzované věci vázán; z povahy věci proto nemůže být opodstatněnou žalobcova námitka, podle níž měl žalovaný uvedené rozhodnutí Komise aplikovat retroaktivně, neboť toto rozhodnutí představovalo pro žalovaného pouhou inspiraci pro jeho vlastní postup. Ustanovení § 22 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 465/2011 Sb., oproti dřívějšímu znění nadále stanoví, že při neoprávněném použití peněžních prostředků podle odstavce 2 věty první nebo podle odstavce 2 písm. c) anebo při zadržení peněžních prostředků podle odstavce 3 odpovídá odvod za porušení rozpočtové kázně výši neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků. Při neoprávněném použití peněžních prostředků podle odstavce 2 písm. a) nebo b) odpovídá odvod za porušení rozpočtové kázně výši poskytnutých prostředků, ledaže podle smlouvy nebo rozhodnutí o poskytnutí těchto prostředků se za porušení méně závažné konkrétní povinnosti uloží odvod nižší. Pro stanovení nižšího odvodu uvede poskytovatel ve smlouvě nebo rozhodnutí procentní rozmezí vztahující se k poskytnutým peněžním prostředkům. Při stanovení výše odvodu orgán příslušný podle odstavce 7 nebo 9 přihlédne k závažnosti porušení a jeho vlivu na dodržení účelu dotace. V případě porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 22 odst. 2 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 465/2011 Sb., se sice situace oproti dřívější úpravě prakticky nemění (i nadále je výše odvodu stanovena pouze v rozsahu neoprávněně použitých peněžních prostředků), avšak v případech upravených pod písm. a) a b) představuje limit odvodu výše finančních prostředků, které byly příjemci poskytnuty; lze přitom vyměřit i odvod nižší, avšak pouze tehdy, umožňuje-li to pro konkrétní případ smlouva či rozhodnutí o poskytnutí dotace. Shora citovaná důvodová zpráva k zákonu č. 465/2011 Sb. k tomu uvádí, že § 22 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů „výslovně umožňuje orgánu, který ukládá odvod za porušení rozpočtové kázně, uložit za porušení méně závažné povinnosti uvedené v § 22 odst. 2 písm. a) nebo b) odvod nižší, než kolik činí výše poskytnutých peněžních prostředků ke dni porušení rozpočtové kázně (např. při nedodržení lhůty pro předložení zprávy). Ve smlouvě o poskytnutí dotace však musí být stanoveno procentní rozmezí, v jehož rámci uloží orgán stanovený v § 22 odst. 7 nebo 9 odvod za porušení rozpočtové kázně (výše odvodu se počítá procentem z poskytnuté částky).“ Přestože odkaz žalovaného na § 22 odst. 2 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (strana 10 napadeného rozhodnutí) naznačuje, že se žalobce podle názoru žalovaného měl dopustit pochybení právě podle tohoto ustanovení, smlouva o poskytnutí dotace ani žádný z jejích dodatků ustanovení umožňující nižší výměru odvodu za porušení rozpočtové kázně neobsahuje. Žalovaný v této souvislosti v napadeném rozhodnutí ničeho neuvedl. Krajský soud na tomto místě uzavírá, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného není patrné, jaké znění relevantní právní úpravy považoval žalovaný za rozhodné a jaké ve věci skutečně použil. Argumentace žalovaného v této souvislosti trpí vnitřní rozporností, již nelze odstranit pouhým výkladem či na základě obsahu spisu. Ať totiž žalovaný vycházel z kteréhokoli znění shora uvedené zákonné úpravy, v obou případech jeho rozhodnutí postrádá náležité zdůvodnění v otázkách právní kvalifikace vytýkaného pochybení žalobce a postupu při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Pro shora uvedené tudíž krajský soud shledal, že rozhodnutí žalovaného trpí nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost a sekundárně i nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Námitkami týkajícími se výpočtu výše odvodu za porušení rozpočtové kázně (ať již v souvislosti se zjištěním č. 1 nebo č. 2) se krajský soud již nezabýval, neboť vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalovaného je v této souvislosti nepřezkoumatelné, krajský soud by tím jeho úvahu nepřípustným způsobem nahrazoval. Ačkoli již uvedené pochybení postačuje ke zrušení napadeného rozhodnutí, krajský soud přesto přistoupil k vypořádání těch žalobních námitek, které jsou od nepřezkoumatelné části napadeného rozhodnutí oddělitelné a mohou být pro další posouzení věci významné. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS, totiž „důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu posuzujícího více oddělitelných skutkových nebo právních otázek může být [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní oddělitelné skutkové nebo právní otázky krajský soud přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci.“ Nedůvodnou shledal krajský soud námitku, podle které správce daně, resp. žalovaný postrádají pravomoc k posouzení otázky porušení zákona o veřejných zakázkách. Správce daně postupuje při správě odvodu za porušení rozpočtové kázně podle daňového řádu (§ 22 odst. 15, resp. dřívější odst. 13 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů). Podle § 99 daňového řádu platí, že: (1) Vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán veřejné moci, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Ostatní otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu veřejné moci, může správce daně posoudit sám. Může také dát podnět příslušnému orgánu veřejné moci k zahájení řízení nebo vyzvat daňový subjekt, popřípadě jinou osobu zúčastněnou na správě daní, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správce daně určí. (2) Správce daně si nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek, nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobce, podle kterého si správce daně přisvojil pravomoc rozhodnout o správním deliktu podle zákona o veřejných zakázkách, ačkoli je k tomu oprávněn pouze ÚOHS. Předmětem posuzování správce daně byla totiž v nyní projednávané věci výlučně otázka, zda se žalobce dopustil porušení rozpočtové kázně. Obdobnou námitkou se v typově připodobitelné věci zabýval i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 18. 12. 2015, čj. 8 Afs 126/2015 - 113, konstatoval, že „žalovaný neposuzoval, zda se stěžovatel dopustil správního deliktu, nýbrž to, zda stěžovatel porušil pravidla rozpočtové kázně. Vzal-li žalovaný při svém rozhodování v potaz pravomocné rozhodnutí Úřadu o správním deliktu stěžovatele, jednal v souladu s § 99 odst. 1 daňového řádu, neboť byl pravomocným rozhodnutím Úřadu vázán.“ Ačkoli v tehdy projednávaném případě byla situace odlišná v tom, že jednání příjemce dotace bylo posuzováno též ze strany ÚOHS, klíčový je závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého žalovaný (Ministerstvo financí) nerozhodoval o spáchání správního deliktu, nýbrž o porušení rozpočtové kázně. Není proto důvodná námitka, podle které správní orgány „pominuly“ dikci § 99 odst. 2 daňového řádu. V rozsudku ze dne 30. 10. 2012, čj. 1 Afs 60/2012 - 31, v němž Nejvyšší správní soud taktéž přezkoumával postup správních orgánů při rozhodování otázky porušení rozpočtové kázně (byť v režimu § 44 rozpočtových pravidel), tento soud uvedl, že „nelze shledat chybným postup, kdy se správní orgány a krajský soud inspirují rozhodovací praxí ÚOHS a Krajského soudu v Brně v otázce požadavků na zadávací řízení podle zákona o veřejných zakázkách. Správce daně a žalovaný na zmíněné rozhodnutí ÚOHS [pozn.: jednalo se o rozhodnutí vydané vůči témuž příjemci dotace avšak v jiné věci] pouze odkázali na podporu svých argumentů ohledně porušení zásady transparentnosti, nicméně vycházeli rovněž z výsledků vlastního šetření. V předmětném řízení si správní orgány otázku transparentnosti zadání předmětné veřejné zakázky posuzovaly samy, a to na základě údajů sdělených samotným stěžovatelem nebo na podkladě listinných důkazů v řízení předložených (…)“ (k takřka totožnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v žalobcem citovaném rozsudku čj. 1 Afs 59/2012 - 34). Z uvedeného je patrno, že ani Nejvyšší správní soud nepokládá případné porušení zákona o veřejných zakázkách za otázku, o níž by náleželo rozhodnout jen a pouze ÚOHS. Nejvyšší správní soud naopak aproboval postup, podle kterého při absenci závazného rozhodnutí ÚOHS musí správní orgán posuzující porušení rozpočtové kázně posoudit otázku porušení zákona o veřejných zakázkách samostatně, byť není jistě na škodu, pokud se rozhodovací praxí ÚOHS v této souvislosti inspiruje. Možnost posoudit otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu veřejné moci, stanoví § 99 odst. 1 daňového řádu výslovně a jednoznačně; krajský soud proto neshledal, že by snad aplikací tohoto ustanovení v projednávané věci mohlo dojít k zásahu do žalobcových ústavních práv či snad k porušení jedné z klíčových zásad demokratického právního státu, podle které lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02 není případný, neboť předmětem posuzování v tehdejším případě byla otázka dvojího zdanění téhož příjmu a absence označení hmotněprávního předpisu, který správní orgán aplikoval. Žalobci lze sice přesvědčit potud, že ustanovení právního řádu by neměla být vykládány příliš formalisticky, avšak jím navrhovaný výklad § 99 daňového řádu by byl nejen contra legem, nýbrž by zcela popíral smysl institutu předběžné otázky v daňovém řízení a činil by jej takřka obsoletním. Krajský soud proto konstatuje, že správce daně ani žalovaný nepochybili, pokud pro účely rozhodování o porušení rozpočtové kázně posoudili porušení zákona o veřejných zakázkách ze strany žalobce jako předběžnou otázku ve smyslu § 99 odst. 1 daňového řádu. Správce daně podle citovaného ustanovení sice může podat návrh příslušnému orgánu veřejné moci k zahájení řízení, avšak – jak dikce tohoto ustanovení normuje – jedná se pouze o možnost, nikoli o povinnost. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, podle které měly správní orgány svým postupem porušit zásadu legitimního očekávání a předvídatelnosti práva. Nejvyšší správní soud se ve shora citovaném rozsudku čj. 1 Afs 60/2012 - 31 (a shodně i v žalovaným citovaném rozsudku čj. 1 Afs 59/2012 - 34) taktéž zabýval argumentací, že dotace byla v tehdy projednávané věci poskytnuta bez jakékoli námitky na průběh zadávacího řízení. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl následující: „

36. K výkladu zásady legitimního očekávání v daném kontextu Nejvyšší správní soud odkazuje zejména na judikaturu Soudního dvora týkající se zpětného vymáhání finančních prostředků čerpaných z rozpočtu EU. Zdejší soud si je přitom vědom toho, že jak legislativa EU, tak i judikatura Soudního dvora řeší pouze případy týkající se nakládání s finančními prostředky pocházejícími ze strukturálních fondů a z jiných dostupných finančních nástrojů EU. Dotace pocházející čistě ze státního rozpočtu členského státu EU se řídí zákony daného státu (až na výjimky týkající se nediskriminace, rovného zacházení a nenarušení hospodářské soutěže v rámci jednotného trhu EU). I přesto je možné níže uvedené zásady posuzování čerpání a nakládání s dotacemi z rozpočtu EU vztáhnout i na finanční prostředky čerpané pouze ze státního rozpočtu. Bylo by nelogické a v rozporu se zásadou jednoty právního řádu, kdyby přidělování a kontrola nakládání s finančními prostředky z rozpočtu EU a z domácího rozpočtu členského státu nepodléhalo obdobným standardům.

37. Klíčovými evropskými předpisy upravujícími zpětné vymáhání finančních prostředků čerpaných z rozpočtu EU byla nejprve nařízení Rady (EHS) č. 2052/88 a nařízení Rady (EHS) č. 4253/88. K jejich zrušení došlo s platností od 1. 1. 2000 nařízením Rady (ES) č. 1260/1999, které obě předchozí nařízení nahradilo, přičemž plně zachovává a recipuje principy, na kterých byla uvedená nařízení postavena.

38. Z judikatury Soudního dvora k uvedeným předpisům plyne, že za dodržení všech podmínek dotací jsou odpovědni výlučně příjemci podpor. Skutečnost, že poskytovatel finančních prostředků opomněl upozornit na nesrovnalosti při provádění dané akce, nevylučuje ani neomezuje odpovědnost příjemce dotace. Opačný výklad by vedl ke stavu, kdy by byl příjemce dotace zbaven veškeré odpovědnosti za nesrovnalosti, které nebyly oznámeny poskytovatelem. Předpokladem práva dovolávat se legitimního očekávání je v takovém případě poskytnutí konkrétních ujištění ze strany příslušného orgánu, která mohou vzbudit legitimní očekávání u toho, komu jsou určena, a dále skutečnost, že tato ujištění jsou v souladu s použitelnými právními předpisy [rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia Basilicata (C-414/08, Sb. rozh., s. I-02559); viz zejména body 102 a 107 rozsudku]. Zásady legitimního očekávání se tak nemůže dovolávat příjemce, který se dopustil zjevného porušení platné právní úpravy [rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 3. 2008, Vereniging Nationaal Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening a další (spojené věci C-383/06 až C-385/06, Sb. rozh., s. I-01561); bod 56]. Soudní dvůr proto neshledal, že by došlo k zásahu do zásady legitimního očekávání ani v případě, v němž příslušný vnitrostátní orgán nemohl v okamžiku, kdy rozhodl o poskytnutí pomoci, nevědět, že příjemce nedodržel pravidla pro zadávání veřejných zakázek, neboť vybral poskytovatele pověřeného uskutečněním operace financované z této pomoci ještě před tím, než mu byla pomoc poskytnuta [rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, Chambre de commerce et d'industrie de l'Indre (C-465/10)].“ Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu opřené o citovanou judikaturu Soudního dvora – byť byly vysloveny ve vztahu k § 44 rozpočtových pravidel – považuje krajský soud za zcela použitelné i v nyní projednávané věci. K tomu lze doplnit odkaz na rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsudku ze dne 28. 11. 2012, č. j. 31 Af 72/2011 – 81, z něhož se podává, že „žalobcem opomíjenou podstatou souzené věci je skutečnost, že žalobci byla přiznána nenároková dotace. Poskytovatel takové dotace má právo stanovit podmínky, jejichž splnění je předpokladem uvolnění peněžních prostředků. Jestliže je poskytovatel připraven, ochoten uhradit i výdaje, které v průběhu realizace projektu vznikly ze vztahů předcházejících přiznání dotace, a které souvisely se schváleným projektem, pak není žádný logický důvod, aby tyto dříve vzniklé vztahy měly mít jiné, resp. mírnější podmínky pro proplacení z nich pramenících výdajů.“ Jestliže tedy žalobce realizoval veškeré jednání související s dotovaným projektem před podpisem smlouvy o poskytnutí dotace a po její účinnosti žádá o úhradu dotace, je pouze na něm, aby prokázal, že dříve realizované jednání splňuje podmínky pro poskytnutí dotace nastavené poskytovatelem dotace. Je nepochybné, že k tomu, aby čerpání dotace bylo souladné se smlouvou a nemohlo tudíž dojít k porušení rozpočtové kázně a k uložení odvodu, musí veškeré úkony příjemce dotace ve vztahu k danému projektu, na který je dotace z veřejných rozpočtů poskytována, vyhovovat podmínkám, které jsou pro čerpání a poskytnutí dotace nastaveny, a to bez ohledu na to, zda jde o úkony učiněné před nebo po uzavření smlouvy o poskytnutí dotace. V řízení o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně se totiž ověřuje, zda prostředky z poskytnuté dotace byly čerpány v souladu s podmínkami smlouvy o poskytnutí dotace, tj. zda veškeré úkony příjemce dotace související s realizací dotovaného projektu splňovaly stanovené podmínky. Nepřípadný je též žalobcův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 3221/11, v němž Ústavní soud na základě maximy předvídatelnosti práva dovodil existenci ústavněprávních mezí „pro retroaktivní zásahy do existujících subjektivních práv, jež spočívají v tom, že veřejná moc není oprávněna svým postupem vyvolat jiné právní následky než ty, které platily v okamžiku právně relevantního jednání, pokud by jimi byl jednotlivec zpětně zatížen.“ O takovou situaci se však v nyní projednávané věci nejedná, neboť žalobce stíhala povinnost dodržovat při zadávání veřejné zakázky a její následné realizaci zákonné podmínky bez ohledu na to, zda byl na svá pochybení upozorněn či nikoli. Žalobce tedy nebyl postupem správce daně „zpětně zatížen“, jak v žalobě sugeruje, nýbrž jen jeho dřívější pochybení vytanula v důsledku provedeného auditu na povrch. Úvahy žalobce o vrchnostenském postavení poskytovatele dotace při stanovování dotačních podmínek, jakož i jeho odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 100/2009 – 63, v této souvislosti nehrají žádnou roli, neboť žalobce se dotačním podmínkám podpisem smlouvy o poskytnutí dotace podrobil dobrovolně. Ostatně Nejvyšší správní soud právě v posledně citovaném rozsudku mimo jiné uvedl, že záleží „na příjemci dotace, zda tyto podmínky akceptuje. Samotným smyslem aktu přijetí dotace totiž je, že příjemce přijímá určité dobrodiní ze strany státu a jakousi protiváhou tohoto dobrodiní není (na rozdíl od soukromoprávních vztahů) jeho protiplnění ve prospěch poskytovatele dotace, ale právě akceptace podmínek, za nichž je dotace přijímána.“ Navíc v tehdy posuzované věci Nejvyšší správní soud řešil otázku změny dotačních podmínek ze strany jejich poskytovatele, přičemž dospěl k závěru, že takovou změnu musí při posuzování případného porušení rozpočtové kázně orgány daňové správy respektovat; jednalo se tedy o zcela jinou situaci než v nyní projednávaném případě. Není přitom pravdou, že by podmínky pro hodnocení porušení rozpočtové kázně nebyly ze smlouvy o poskytnutí dotace patrny. V části označené IX. tato smlouva mimo jiné stanovila, že „poskytovatel považuje za podezření na nesrovnalost jakékoli porušení předpisů ES nebo předpisů ČR (včetně podmínek stanovených příjemci touto Smlouvou, jejími přílohami a případnými dodatky), které upravují použití prostředků ES nebo veřejných zdrojů ČR, v jehož důsledku jsou nebo by mohly být dotčeny veřejné rozpočty ČR nebo rozpočet EU.“ Následně smlouva stanoví, že taková nesrovnalost může představovat porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 22 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. V části označené XII. dále smlouva o poskytnutí dotace ukládá žalobci povinnost řídit se mimo jiné Příručkou pro příjemce ROP NUTS II Jihozápad, která v bodě 9.2 žalobce výslovně na povinnost dodržování zákona o veřejných zakázkách upozorňovala. I kdyby krajský soud snad odhlédl od obecné povinnosti žalobce řídit se zákony České republiky, pak ze smlouvy o poskytnutí dotace samotné zřetelně plyne, že byl na povinnost dodržování uvedeného zákona upozorněn, a musela mu být zřejmá též skutečnost, že nedodržení této povinnosti může vést k závěru orgánů daňové správy o porušení rozpočtové kázně. Uvedená podmínka sice byla stanovena obecně, avšak dostatečně; nelze po poskytovateli dotace spravedlivě požadovat, aby v dotačních podmínkách specifikoval všechna možná porušení relevantních právních předpisů, jež mohou mít na posouzení otázky porušení rozpočtové kázně vliv. Pro úplnost krajský soud dodává, že v rozsudku čj. 5 Afs 90/2012 - 33, na který žalobce v této souvislosti odkázal, Nejvyšší správní soud řešil situaci, v níž se poskytovatel dotace rozhodl stanovit dotační podmínky podrobněji než v nyní projednávané věci, avšak jím zvolená formulace způsobovala interpretační potíže. Poskytovatel dotace totiž požadoval získání alespoň tří cenových nabídek v zadávacím řízení, přičemž ani v nejobecnější rovině neupřesnil, jaké důvody budou považovány za ospravedlňující postup zadavatele při obdržení nabídky jediné; taková situace ovšem v nyní posuzovaném případě nenastala, neboť podmínky stanovené smlouvou o poskytnutí dotace – jak shora uvedeno – v souvislosti s posuzováním porušení rozpočtové kázně žádné výkladové nejasnosti nevyvolávají. Odkaz na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu proto krajský soud nepovažuje za relevantní. Pro shora uvedené krajský soud na tomto místě uzavírá, že samotná skutečnost, že poskytovatel dotace v průběhu jejího schvalování žalobci nevytkl shora uvedená (později zjištěná) pochybení, porušení zásady legitimního očekávání, resp. předvídatelnosti práva nepředstavuje. Krajský soud se dále zabýval námitkou, podle které měl žalovaný ve věci aplikovat § 23 odst. 7 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, ve znění zákona č. 40/2015 Sb., neboť jde o úpravu ve vztahu k žalobci mírnější; tuto námitku shledal krajský soud nedůvodnou. Žalobce odvíjí svůj závěr o nutnosti retroaktivní aplikace mírnější úpravy ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny od údajného trestního charakteru institutu odvodu za porušení rozpočtové kázně. Tato úvaha je však chybná, jak bude dále vysvětleno. Uvedenou otázkou se ve své judikatuře zabýval Nejvyšší správní soud, který ve shora citovaném rozsudku čj. 5 As 95/2014 - 46 konstatoval, že porušení rozpočtové kázně není správním deliktem „a stejně tak uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně není trestní sankcí. Byť se v souvislosti s odvodem za porušení rozpočtové kázně běžně hovoří o jeho sankčním charakteru, neznamená tento přívlastek bez dalšího, že jde o sankci trestní povahy, na kterou by bylo možné aplikovat zákonné instituty určené pro oblast správního trestání (zde konkrétně institut soudní moderace trestu) či snad jiné zásady, které pro oblast správních deliktů dovodily správní soudy a Ústavní soud především analogií z oblasti trestního práva. V širším slova smyslu je totiž sankcí ve smyslu konstrukce právních norem jakýkoli negativní následek spojený s porušením primární povinnosti právní normy. Sankci v tomto širším slova smyslu pak od sankce v užším slova smyslu (tj. sankce trestní) odlišuje mj. cíl sankce. Přitom především cíl odvodu za porušení rozpočtové kázně, který je peněžitým plněním, jenž je příjmem státního rozpočtu [§ 2 odst. 1 a § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu], je jiný, než jaký je cíl trestní sankce. Tímto hlavním cílem je navrátit zpět do státního rozpočtu prostředky, které nebyly využity za účelem a v souladu s podmínkami, které stát (či Evropská unie) pro čerpání těchto prostředků stanovil. Jestliže totiž dotace, v rámci níž jsou soukromým subjektům poskytovány veřejné finanční prostředky, nebyla zcela nebo z části využita ve prospěch stanovené priority, není důvodu, aby tyto prostředky zůstávaly v rukou soukromého subjektu. Proto následkem nevyužití dotace pro stanovený účel či její použití v rozporu s předem určenými podmínkami je povinnost tuto dotaci (i třeba jen z části) vrátit tak, aby tyto prostředky mohly opět sloužit svému původnímu účelu.“ Nejvyšší správní soud tímto výslovně reagoval mimo jiné i na žalobcem citovaný rozsudek čj. 9 Afs 1/2008 - 45, v němž Nejvyšší správní soud hovořil o odvodu za porušení rozpočtové kázně coby o odvodu sankčním (tatáž formulace byla použita i v rozsudku čj. 5 Afs 90/2012 - 33). Klíčovým však v této souvislosti není samo (nepřesné) pojmosloví, nýbrž účel odvodu za porušení rozpočtové kázně, kterým není potrestání příjemce dotace, nýbrž navrácení neoprávněně použitých finančních prostředků. Za této situace není případný žalobcův argument, podle kterého danou otázku musí vyjasnit teprve rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, neboť shora citované rozsudky nejsou v rozporu. Shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 95/2014 - 46 nadto neponechává v souvislosti s otázkou „trestní“ povahy odvodu za porušení rozpočtové kázně jakoukoli výkladovou pochybnost, pro kterou by bylo nutno přistoupit k aplikaci zásady in dubio mitius ve smyslu žalobcem citované judikatury Ústavního soudu. Není proto důvod aplikovat v nyní projednávané věci § 23 odst. 7 písm. a) zákona o veřejných zakázkách ve znění odlišném od toho, jež bylo účinné v době zadávání příslušné veřejné zakázky. Toto ustanovení přitom od přijetí zákona o veřejných zakázkách až do účinnosti zákona č. 40/2015 Sb. stanovilo limit pro vícepráce v případě veřejného zadavatele ve výši 20 %. Pokud tedy žalovaný dospěl k závěru, že vícepráce v posuzované věci činily 25,47 %, pak byl uvedený limit jednoznačně překročen. Bez významu pak v této souvislosti není ani dikce čl. II zákona č. 40/2015 Sb., podle kterého zadávání veřejných zakázek, soutěže o návrh a řízení o přezkoumání úkonů zadavatele Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 137/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že odvod za porušení rozpočtové kázně – jak shora uvedeno – nemá trestní povahu, aplikaci posledně citovaného ustanovení nic nebrání. Z textu žaloby není zcela zřejmé, co žalobce mínil svým konstatováním na straně 17 žaloby, podle kterého v posuzovaném případě „byla stanovena povinnost postupovat v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, kde však nebyla přesně zakotvena hodnota víceprací. Tedy nebyl jednoznačně stanoven parametr, vůči kterému se dá případné hodnocení, zda došlo nebo nedošlo k porušení právního řádu poměřovat.“ Měl-li snad žalobce na mysli, že zákon o veřejných zakázkách nestanovil přesně limit víceprací, pak takový argument zjevně neodpovídá textu § 23 odst. 7 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, v němž byl v rozhodném období stanoven limit víceprací 20 % (aktuálně 30 %). Právě tento limit představuje v dané souvislosti referenční bod pro poměřování porušení rozpočtové kázně. S ohledem na konstatovanou vadu napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil krajský soud napadené rozhodnutí bez jednání a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. Krajský soud nemohl přistoupit i přímo ke zrušení rozhodnutí správce daně, neboť podle judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodnutím o zrušení platebního výměru daňové řízení končí a toto rozhodnutí zakládá překážku věci rozhodnuté (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 76/2007 – 48, publikované pod č. 1865/2009 Sb. NSS). Zrušením platebního výměru by tedy krajský soud znemožnil pokračování řízení a odstranění vytýkaných nejasností. V dalším řízení žalovaný v souladu se závazným právním názorem krajského soudu přezkoumatelným způsobem uváží, jaké znění zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů má být ve věci aplikováno, a vyloží, jakým způsobem zjištěný skutkový stav pod příslušné ustanovení tohoto zákona subsumoval. V závislosti na použitelném znění citovaného zákona pak žalovaný odůvodní a podrobněji rozvede své úvahy o stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Krajský soud v této souvislosti apeluje na žalovaného, aby v případě aplikace zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona 477/2008 Sb., vycházel při stanovení výše odvodu z dosavadní judikatury, podle které nelze odvod pojímat jako sankci, nýbrž spíše jako opatření k nápravě jako důsledek porušení právní povinnosti. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014, č. j. 62 Af 106/2012 – 134, se podává, že „z právní úpravy odvodu za porušení rozpočtové kázně vyplývá, že se jedná o odvod za porušení právní povinnosti; proto musí stanovení odvodu v konkrétní výši jako následek porušení právní povinnosti splňovat základní zásadu proporcionality zásahu veřejné moci do subjektivních veřejných práv. Tomuto požadavku odpovídá dikce § 44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů. Správné stanovení odvodu proto musí obsahovat posouzení rozsahu porušení rozpočtové kázně.“ Vyslovený závěr Krajského soudu v Brně plně koresponduje i se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2014, č. j. 2 Afs 49/2013 – 34, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „z rozpočtových pravidel přímo neplyne, že částkou, v jaké byla porušena rozpočtová pravidla, je třeba vždy rozumět celou poskytnutou dotaci. K závěru, že je třeba zkoumat finanční dopady konkrétního pochybení a brát v úvahu jeho závažnost, dospívá i stávající judikatura…“. Obdobně srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 7 Afs 107/2008 – 100, ze kterého se podává, že „stanoví-li § 44 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb., rozpočtová pravidla, ve znění účinném do 31. 12. 2003, povinnost odvést při porušení rozpočtové kázně zpět do státního rozpočtu odvod ve stejné výši v jaké byla rozpočtová kázeň porušena, je při stanovení výše takového odvodu třeba zohlednit, že část peněžních prostředků byla čerpána v souladu s dohodnutými či stanovenými podmínkami, a rozlišovat mezi oprávněně a neoprávněně čerpanými peněžními prostředky.“ Krajský soud si je vědom, že citovaná judikatura se dotýká rozpočtových pravidel, nicméně domnívá se, že daný požadavek na odůvodnění výše uloženého odvodu v souladu se zásadou proporcionality je analogicky plně aplikovatelný i na problematiku porušení rozpočtové kázně a ukládání odvodů podle zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, neboť odvod za porušení rozpočtové kázně podle tohoto zákona v uvedeném znění má být rovněž stanoven ve výši neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků. Dospěje-li žalovaný k závěru, že na věc je nutno aplikovat zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 465/2011 Sb., apeluje krajský soud na žalovaného, aby obdobně jako v nyní napadeném zrušovaném rozhodnutí s ohledem na základní zásady správy daní aplikoval § 8 odst. 2 daňového řádu tak, aby zajistil rovnost rozhodování ve srovnatelných případech. Svůj postup a úvahy ovšem žalovaný náležitě odůvodní. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Repliku žalobce krajský soud nepovažoval za úkon právní služby, neboť se v ní víceméně opakovala již argumentace uvedená v žalobě samé. Vzhledem k tomu, že advokát nedoložil, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty, nepřistoupil krajský soud ke zvýšení jeho odměny o tuto daň. K částce 6 800 Kč se připočítává částka vynaložená na soudní poplatky ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 9 800 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení