Soudní rozhodnutí (různé) · Rozsudek

51 A 1/2017 - 64

Rozhodnuto 2017-10-09

Citované zákony (19)

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Palackého 1327, proti žalovanému Náčelníkovi Vojenské policie, se sídlem Praha 6, Rooseveltova 620/23, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2016, č. j. 187- 7-19/2014-5104, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 3. 1. 2017 doručena žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2016, č. j. 187-7-19/2014-5104 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o podaném odvolání proti rozhodnutí velitele Vojenské policie Tábor (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 8. 2016, č. j. 11-16/2014-4215 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o žádosti žalobce ze dne 30. 12. 2013 o proplacení odměn za služební pohotovost za období 3 let zpětně ode dne podání žádosti výrokem I. tak, že správní orgán nevyhověl žádosti žalobce o proplacení celoroční služební pohotovosti (bojová a mobilizační pohotovost), doplněné dne 14. 2. 2014 o evidenci služebních pohotovostí s celkovým počtem hodin s 15 % a 25 % příplatkem za rok 2011 a rok 2012, a nepřiznal odvolateli nárok na výplatu odměny za služební pohotovost podle § 19 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platu“) a výrokem II. nevyhověl žádosti žalobce o proplacení služební pohotovosti před nástupem celodenní směny na oddělení zabezpečení základny Travčice bývalého Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav (dále jen „Vel. VP Stará Boleslav“ nebo též „Vel. VP“) za rok 2011 a rok 2012 (vyjma období od 6. 5. 2011 do 8. 7. 2011) a nepřiznal žalobci nárok na výplatu odměny za služební pohotovost podle § 19 zákona o platu. Žalovaný o podaném odvolání rozhodl tak, že se v části týkající se výroku I. podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítá a napadené rozhodnutí se v rozsahu uvedeného výroku potvrzuje a odvolání v části týkající se výroku II. se vyhovuje a napadené rozhodnutí se podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu co do výroku II. zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení. Předmět podané žaloby je výrok I. napadeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o proplacení bojové a mobilizační pohotovosti. (2) Žalobce v žalobě uvedl, že byl zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti (dále též „BoMoPo“) Vnitřním rozkazem č. 1 z roku 2011 (dále jen „VR č. 1 z roku 2011“) a Vnitřním rozkazem č. 1 z roku 2012 (dále jen „VR č. 1 z roku 2012“), čímž mu byla ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích“) nařízena pohotovost, takto nařízenou pohotovostí vyvstala žalobci povinnost být v mimopracovní době připraven dostavit se do 360 minut k plnění služebních úkolů. Žalobce dále namítal, že prostřednictvím Jednacího řádu Vel. VP Stará Boleslav (dále jen „jednací řád“) mu byla uložena povinnost spočívající v zajištění své celoroční dosažitelnosti. V praxi dle žalobce bylo spojení při bojové a mobilizační připravenosti prováděno výlučně prostřednictvím telefonického spojení. Každý příslušník velitelství byl povinen uvést místo svého bydliště a telefonní číslo pro případ kontaktování v mimopracovní době do telefonního seznamu a sledovat aktuálnost uvedených údajů. Žalobce označil povinnosti uložené v rámci bojové a mobilizační pohotovosti za rozkazy nadřízeného, které musel pod pohrůžkou sankce plnit dle § 48 odst. 1 písm. a) zákona o vojácích, dle článku 67 základního řádu ozbrojených sil České republiky a dle všeobecných ustanoveních jednacího řádu. Žalobce upozornil na skutečnost, že v případě neuposlechnutí rozkazu by se dopustil kázeňského přestupku dle § 51 zákona o vojácích, v krajním případě až trestného činu dle § 375 a § 376 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce rozporoval závěr správních orgánů, které tvrdily, že nařídit pohotovost je možné výlučně prostřednictvím týdenních rozkazů velitele. Žalobce svůj nesouhlas se závěry správních orgánů opíral o názor, že zákon ani základní řád nestanovují žádné požadavky na název dokumentu, a proto nebylo rozhodující, jak nadřízený nazve dokument s příkazem. Délku platnosti vydaného rozkazu označil za nevýznamnou. Zmíněné vlastnosti dokumentů ukládajících žalobci povinnost je nezbavují povahy rozkazu. Ústní rozkazy jsou v podmínkách Armády České republiky každodenní záležitostí a voják nemůže odmítnout splnit rozkaz jen proto, že byl vydán ústně a nikoli písemně prostřednictvím týdenního rozkazu. Žalobce spatřoval v této souvislosti vliv na zákonnost napadených rozhodnutí, neboť správní orgány nesprávně posoudily uložené rozkazy. (3) S tvrzenou legitimností postupu při prováděných prověrkách spojení a povinnosti nastavit a udržovat spojení žalobce striktně nesouhlasil a uvedl několik důvodů, které podporovaly jeho názor. Žalobce namítal, že příslušník Vel. VP byl odpovědný za spolehlivost nastaveného spojení a musel tedy udržovat přednastavené telefonické spojení s útvarem. Dodržování tohoto článku bylo kontrolováno opakovanými a plošnými prověrkami, nejčastěji pak v období před svátky, což potvrzuje také nařízení velitele Vel. VP Stará Boleslav k zabezpečení vánočních a novoročních svátků roku 2012. Žalobce dále uvedl, že v rámci správního řízení nebyl zjištěn žádný případ, kdy by se nepodařilo v rámci prováděných prověrek spojení s příslušníkem spojit, proto nemohl být doložen případ, kdy došlo ke kázeňskému postihu. Žalobce dále odkazoval na rozhodnutí č. j. 96-25-26/2012-5104 ze dne 29. 9. 2015 ve věci žádosti Mgr. J., které bylo součástí přílohy žaloby, a v němž bylo uvedeno, že účelem možného kontaktování příslušníků útvaru je jejich eventuální povolání do výkonu služby v případě naléhavé potřeby. Žalobce namítal, že v současné době jsou prověrky spojovány s bojovou pohotovostí, ale i s vyššími stupni bojové pohotovosti. Žalobce sdělil, že v praxi byl článek o bojové a mobilizační pohotovosti využíván k povolávání příslušníků do zaměstnání k výkonu služby. Žalobce namítl, že žalovaný se dostatečně nevypořádal s odvolací námitkou týkající se účelu prováděných prověrek, čímž došlo k porušení § 68 odst. 3 správního řádu, a to mohlo mít vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. (4) Poučení podávané ze strany nadřízených bylo vždy stejné, bez rozdílu o jakou pohotovost se jedná. Následně žalobce odkazoval na jednotlivé výpovědi dalších příslušníků Vel. VP ohledně nařízené bojové pohotovosti. Žalobce prokazoval nařízení bojové pohotovosti dokumentem „Výstavba a plánování“, v němž bylo naplánováno nejprve dosáhnout bojové a mobilizační pohotovosti a její následné nařízení rozkazem a provedení poučení. Ani s tímto důkazem se žalovaný v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu nevypořádal. (5) Žalobce dále zmiňoval, že žalovaný se opírá o Nařízení náčelníka Generálního štábu č. j. V528/2011-1160 (dále jen „Nařízení 2012“) s dobou účinnosti od 1. 2. 2012. Z toho je zřejmé, že v době zformulování VR č. 1 ještě zmiňované Nařízení 2012 neexistovalo, nadto žalobce zmiňuje, že článek o bojové a pohotovostní mobilizaci VR č. 1 z roku 2012 s největší pravděpodobností vznikal pouhým zkopírováním článku o bojové a pohotovostní mobilizaci VR č. 1 z roku 2011, neboť text předmětných článků je zcela totožný. Žalovaný zmínil také Nařízení náčelníka Generálního štábu pro plnění úkolů bojové pohotovosti č. j. V154/2007-1618 (dále jen „Nařízení 2007“), které mělo určitou relevantnost k posuzovanému období na rozdíl od Nařízení 2012, a jako jediné mohlo jistým způsobem ovlivnit článek o bojové a mobilizační pohotovosti. Žalobce dále dodal, že ani jedno ze zmíněných nařízení není v ucelené podobě součástí správního spisu, a proto nelze ověřit pravdivost tvrzení žalovaného ohledně systematiky bojové a mobilizační pohotovosti. Žalobce zdůraznil, že se jednalo o utajované dokumenty, které nebyly adresovány všem útvarům Vojenské policie a nemusely o jejich existenci mít někteří funkcionáři ani povědomí. (6) Žalobce konstatoval, že byl služebně zařazen u muničních základen, kde nebyla prováděna žádná školení ani cvičení zaměřená na systematiku bojové pohotovosti, což žalobce podkládá tvrzeními několika svědků sloužících na muniční základně v Travčicích. Žalovaný však takové nabídky nevyužil a s námitkou žalobce se v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal. (7) Žalobce dále namítal, že mezi poučením k článku o bojové a mobilizační pohotovosti zakotvené ve VR č. 1 a mezi poučením zaměřeným na systematiku bojové pohotovosti jsou diametrální rozdíly. Žalobce uvedl, že systematika bojové pohotovosti je žalovanou prvně popisována až v napadeném rozhodnutí a poučení v této oblasti u Vel. VP Stará Boleslav prováděna nebyla. (8) V žalobě bylo dále popsáno, že správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí lživě uvedl, že v souvislosti s bojovou pohotovostí byl žalobci přiznán zvláštní příplatek dle Rozkazu Ministra obrany č. 44 ze dne 20. 12. 2006 (dále jen „RMO 44/2006“). Žalobce rozporoval takové tvrzení několika platovými výměry, z nichž vyplývalo, že příplatek dle článku 35 písm. d) RMO 44/2006 ve výši 3.800 Kč mu nebyl přiznán v souvislosti s bojovou pohotovostí, nýbrž v souvislosti s jinou činností. Žalobce rozporoval také argumentaci žalovaného, který zmínil, že žalobce splnil podmínky pro přiznání nároku na zvláštní, měsíčně vyplácený, kompenzační příplatek ve výši 1.300 Kč, zakotvené v článku 36 a článku 37 RMO 44/2006. Žalobce odkázal na čl. 36 RMO 44/2006, v němž je výslovně řečeno, že příplatek náleží vojákovi, který se připravuje pro výkon služby za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Vzhledem k tomu, že se zmíněných příprav neúčastnil, byl žalobce přesvědčen, že mu nevznikl nárok na zmíněný příplatek, neboť nesplňoval požadované podmínky. Žalobce odkazoval na rozsudky Krajského soudu v Brně sp. zn. 36 Ad 62/2013 a sp. zn. 36 Ad 63/2013. (9) Dalším žalobním bodem bylo porušení práva na spravedlivý proces, který žalobce spatřoval zejména v postupu správních orgánů, které bez řádného a zákonného zdůvodnění žalobcem navržené a zaslané důkazy neprovedly ani nepodrobily zásadě volného hodnocení důkazů, čímž dle žalobce došlo k porušení § 3, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu. V takovém postupu spatřoval žalobce nepřezkoumatelnost napadeného a prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů a v konečném důsledku porušení práva na spravedlivý proces. (10) Poslední žalobní námitkou byla podjatost úředně pověřených osob. Žalobce vědom si skutečnosti, že podle § 144 zákona o vojácích z povolání nemůže vznést námitku podjatosti, byl přesto přesvědčen, že jednání úředně pověřených osob ve svém souhrnu svědčí o jejich podjatosti. Správní orgány od počátku nezvažovaly variantu proplacení bojové pohotovosti, což potvrzoval také dokument č. j. 152-65/2014-5104 z dubna 2014. Správní orgány se v rámci správního řízení nikterak nezabývaly navrženými důkazy a žalobce označil jejich rozhodnutí za tendenčně zaměřená na neproplácení bojové pohotovosti a pohotovosti nařízené prostřednictvím úkolových listů. Žalobce přednesl, že správní řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací, kdy správní orgán vyhledává, zajišťuje a provádí důkazy, což však v projednávané věci splněno nebylo. (11) Závěrem žalobce konstatoval, že plošné nařízení bojové pohotovosti jednak nemá oporu v resortních předpisech, ale také by bylo značně neekonomické. Žalobce namítal, že není podstatné, zda bojovou pohotovost lze či nelze v současné době nařídit bez patřičných kroků generálního štábu, ale podstatné je to, že se tak stalo. Žalobce uzavřel, že z důkazů, které jsou součástí správního spisu, jednoznačně vyplývá, že povinnost k naplnění institutu služební pohotovosti mu byla uložena rozkazy č. 1 z roku 2011 a 2012 a jednacím řádem, a za takovou mu náležela odměna dle zákona o platu. Nevyplacením takové odměny bylo zasaženo do jeho subjektivních majetkových práv. II. Vyjádření žalovaného (12) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. (13) Žalovaný k podané žalobě uvedl, že v napadeném rozhodnutí detailně popsal fungování bojové a mobilizační pohotovosti a prokázal, že žalobci ani dalším příslušníkům Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav nebyla samotným uvedením jejich jména ve vnitřním rozkazu velitele útvaru č. 1 v letech 2011 a 2012 automaticky bez dalšího nařizována služební pohotovost, přičemž o tomto byli poučeni. Žalovaný zmínil, že zkoumání skutečného materiálního naplnění podmínek nařízení služební pohotovosti podle § 30 zákona o vojácích z povolání bylo ztíženo skutečností, že v letech 2011 a 2012 nebyl žalobce ani jiný příslušník Vel. VP Stará Boleslav z důvodu bojové a mobilizační pohotovosti povolán na pracoviště. Žalovaný zastával názor, že žalobce byl v době míru pouze předurčen pro případné plnění úkolů souvisejících s dosažením a udržením bojové a mobilizační pohotovosti, z čehož mu však neplynula jakákoli omezení nebo povinnosti v době mimo výkon služby. Žalobce byl pouze povinen účastnit se v rámci výkonu služby nad rámec svých služebních povinností podle popisu služební činnosti školení nebo cvičení za účelem přípravy. Za takovou činnost nad rámec jeho běžné služební náplně byl žalobci vnitřním předpisem po celé zkoumané období přiznán zvláštní příplatek, který byl konzumován jiným, vyšším policejním příplatkem. Žalovaný dále setrvával na tvrzení, že požadavek na sdělení kontaktních údajů sloužil pouze k aktualizaci a prověření jejich platnosti, aby bylo v případě potřeby zabezpečeno aktuální spojení. (14) Žalovaný ve vyjádření sdělil, že správní orgán I. stupně správně vyhodnotil jednotlivé výpovědi a zajistil dostatečné množství podkladů pro svůj závěr, že příslušníci Vel. VP nebyli poučováni v tom smyslu, že okamžikem uveřejnění jména ve vnitřním rozkazu byli v době mimo službu automaticky bez vyhlášení vyššího stupně bojové pohotovosti v bojové a mobilizační pohotovosti. Žalovaný odkazoval na výpověď stálého operačního dozorčího bývalého Vel. VP Stará Boleslav nrtm. R. M., který sdělil, že každý voják pobírá ke svému platu další příspěvek za to, že drží bojovou a mobilizační pohotovost. K žalobcem odkazovanému výslechu pplk.. M. B. žalovaný uvedl, že se nevztahuje k problematice bojové a mobilizační pohotovosti. (15) Žalovaný dále konstatoval, že pasáž napadeného rozhodnutí, v níž bylo pracováno s Nařízením z roku 2012, sloužilo pouze pro dokreslení argumentace, avšak i bez té by napadené rozhodnutí bylo schopné obstát. Ke zmiňovanému nařízení žalovaný dodal, že nešlo o první akt upravující danou oblast, ale navazovalo na předchozí obdobná nařízení. (16) Žalovaný shledal neopodstatněnou námitku žalobce, která se týkala nepřiznání příplatku za bojovou a mobilizační pohotovost a přiznání pouze zvláštního měsíčního příplatku ve výši 3.800 Kč. Žalovaný dal žalobci za pravdu, že příplatek podle čl. 37 RMO č. 44/2006 Věstníku přiznán žalobci nebyl, avšak z důvodu souběhu s policejním příplatkem podle čl. 35 písm. d) RMO č. 44/2006 Věstníku. (17) K námitkám vztahujícím se k porušení práva na spravedlivý proces a podjatosti oprávněných úředních osob žalovaný pouze odkázal na rozhodnutí č. j. 187-7-12/2014-5104 ze dne 30. 12. 2015, v němž se v odstavcích 45 až 49 k těmto otázkám dostatečně vyjádřil. III. Stručný obsah správních spisů. (18) Ze spisů předložených správními orgány soud zjistil následující podstatné skutečnosti. (19) Dne 24. 12. 2013 žalobce žádal o proplacení služební pohotovosti, resp. bojové a mobilizační pohotovosti za uplynulé tři roky nazpět. Na podanou žádost reagoval správní orgán I. stupně dne 24. 1. 2014 výzvou k odstranění vad žádosti. Dne 13. 2. 2014 žalobce doplnil své podání o evidenci služebních pohotovostí za roky 2011 a 2012. Součástí správního spisu byly Vnitřní rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011, č. 1/2012 a č. 15/2012, rozkaz Ministryně obrany ze dne 26. 3. 2009 o vyčleňování vojáků z povolání a občanských zaměstnanců v rezortu Ministerstva obrany k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti a též ve znění RMO č. 16/2010 Věstníku, dále rozkaz Ministra obrany ze dne 28. 2. 2013 o vyčleňování vojáků z povolání a občanských zaměstnanců k plnění neodkladných úkolů rezortu Ministerstva obrany. (20) Správní orgán I. stupně dne 28. 2. 2014 pod č. j. 11-16/2014-4215 oznámil žalobci ukončení dokazování a právo seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Dne 22. 4. 2014 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j. 11-16/2014-4215, kterým byla žádost žalobce o proplacení služebních pohotovostí zamítnuta, a nárok na výplatu odměny za služební pohotovost nebyl přiznán. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 14. 5. 2015 odvolání, v němž mimo jiné zmiňoval, že správní orgán I. stupně nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu a přístup správního orgánu označil za nezákonný a amorální. O podaném odvolání rozhodl žalovaný dne 30. 7. 2014 tak, že odvolání žalobce vyhovuje a rozhodnutí ze dne 22. 4. 2014 ruší. Žalobce udělil dne 5. 2. 2015 plnou moc k zastupování Mgr. Janu Harcubovi. (21) Dále jsou ve spise založeny protokoly z ústních výslechů v obdobných řízeních. Dne 27. 2. 2015 bylo žalobci oznámeno, že dokazování již bylo ukončeno a má právo se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí, načež žalobce reagoval nevyužitím práva na seznámení se se spisem. Následně dne 19. 3. 2015 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j. 11-16/2014-4215, jímž zamítl žádost žalobce a nepřiznal mu nárok na výplatu odměny za služební pohotovost. Žalobce podal dne 1. 4. 2015 proti tomuto rozhodnutí odvolání, k němuž přiložil řadu protokolů z výslechů jiných žadatelů v obdobné věci a některé další písemnosti. Žalovaný podanému odvolání dne 3. 7. 2015 vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání. (22) Součástí spisu byly strany 11 a 12 jednacího řádu Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav z ledna 2011 č. j. 156/2010-2664, které upravovaly Hotovostní režim a Bojovou a mobilizační připravenost. Dále byla do správního spisu založena část Vnitřního rozkazu č. 6/2012 ze dne 3. 2. 2012, konkrétně článek 1 a 8, část Vnitřního rozkaz č. 15/2012 ze dne 6. 4. 2012, konkrétně článek 1 a 8, část Vnitřního rozkazu č. 18/2011 ze dne 29. 4. 2011, konkrétně článek 1 a rozdělovník služeb, část Vnitřního rozkazu č. 22/2011 ze dne 27. 5. 2011, a to rozdělovník služeb ZZ a výkaz odpracované doby za měsíc květen, červen a červenec 2011. (23) Dne 10. 9. 2015 správní orgán I. stupně oznámil žalobci ukončení dokazování a právo seznámit se s podklady pro rozhodování. Žalobce podal dne 14. 9. 2015 návrh na doplnění dokazování a zařazení do spisového materiálu dokumentu „Žádost veřejné ochránkyně práv ke služebním pohotovostem – sdělení Vojenské policie“ č. j. 152-65/2014-5104 z dubna 2014 a výpověď plk. D. ze dne 21. 3. 2015, protokol o výslechu svědka Ing. L. ze dne 7. 10. 2014 a ze dne 17. 2. 2015, protokol o výslechu svědka Ing. K. ze dne 25. 3. 2015, protokol o výslechu účastníka řízení mjr. Mgr. B. Dále žalobce požadoval provedení výslechu svědka M. B. a prohlášení L. J. (24) Dne 30. 8. 2016 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j. 11-16/2014-4215, jímž žádosti o proplacení služební pohotovosti částečně vyhověl a přiznal nárok na výplatu odměny za služební pohotovost vykonanou posílením celodenní směny na Oddělení zabezpečení základny Travčice za období od 6. 5. 2011 do 8. 7. 2011 v celkové výši 6.464 Kč, ve zbytku žádost zamítl a nárok na výplatu odměny za služební pohotovost nepřiznal. I proti tomuto rozhodnutí bylo podáno dne 21. 10. 2015 odvolání. Podanému odvolání žalovaný částečně vyhověl dne 30. 12. 2015 rozhodnutím č. j. 187-7-12/2014-5104, odvolání proti výroku I., jímž byl přiznán nárok na výplatu odměny za nařízenou služební pohotovost vykonanou posílením celodenní směny na oddělení zabezpečení základny Travčice v období od 6. 5. 2011 do 8. 7. 2011 v celkové výši 6.464 Kč, zamítl a rozhodnutí v rozsahu výroku I. potvrdil, přezkoumávané rozhodnutí, co do výroku II., jímž byla zamítnuta žádost o proplacení služební pohotovosti a nárok na výplatu odměny za služební pohotovosti také nepřiznal, bylo zrušeno a věc se v této části vrátila k novému projednání. (25) Dne 7. 7. 2016 správní orgán I. stupně oznámil ukončení dokazování a sdělil žalobci, že má právo seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Dne 3. 8. 2016 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí č. j. 11-16/2014-4215, tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl výrokem I., že žádosti o proplacení celoroční služební pohotovosti (bojová a mobilizační pohotovost), která byla doplněna dne 14. 2. 2014 o evidenci služebních pohotovostí s celkovým počtem hodin s 15 % a 25 % příplatkem za rok 2011 a rok 2012, nevyhovuje a nárok na výplatu odměny za služební pohotovost nepřiznává (dále jen „výrok I.“) a výrokem II. žádosti o proplacení služební pohotovosti před nástupem celodenní směny za rok 2011 a rok 2012 (vyjma období od 6. 5. 2011 do 8. 7. 2011) také nevyhověl a nárok na výplatu odměny za služební pohotovost nepřiznal (dále jen „výrok II.“). Správní orgán I. stupně se neztotožnil se závěry žalobce a byl přesvědčen, že žalobci je známa skutečná povaha jeho předurčení pro zabezpečení plnění úkolů směřujících k zabezpečení plnění úkolů směřujících k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti vnitřním rozkazem č. 1 z roku 2011 a z roku 2012 a pouze využívá nešťastně formulované uvození předmětného čl. 2 bodu V. citovaných vnitřních rozkazů. Správní orgán I. stupně zdůrazňoval, že žalobce byl pouze předurčen pro případné plnění úkolů, neplynula mu však z toho žádná omezení či povinnosti v době mimo výkon služby, jedinou povinností z toho plynoucí bylo účastnit se nad rámec svých služebních povinností podle popisu služební činnosti různých školení nebo cvičení za účelem jeho přípravy. Za tuto aktivitu žalobci náležel zvláštní příplatek, který však byl konzumován jiným, vyšším policejním příplatkem za povinnost provést služební zákrok. (26) Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání dne 16. 8. 2016, v němž rozporoval závěry správního orgánu I. stupně. V odvolacích námitkách žalobce zdůraznil, že mu velitel útvaru prostřednictvím VR č. 1 z roku 2011 a z roku 2012 nařídil pohotovost, z níž mu plynula povinnost být v mimopracovní době připraven dostavit se do 360 minut k plnění služebních úkolů, čímž byly naplněny závěry Nejvyššího správního soudu z rozsudku sp. zn. 4 Ads 55/2013. Žalobce dále namítal, že navzdory uložení rozkazu prostřednictvím dokumentu nazvaným VR č. 1 a jednacím řádem, nedošlo tím ke zbavení povahy rozkazu. Po vojákovi bylo požadováno, aby byl telefonicky dostupný a připraven se v časové normě dostavit. Žalobce v odvolání odkazoval na jiné případy v obdobné věci, v nichž byla vojákům proplacena bojová pohotovost. Na podporu svých tvrzení žalobce přiložil další písemnosti. Dne 30. 8. 2016 předložil správní orgán I. stupně věc žalovanému k pokračování v odvolacím řízení. (27) Žalovaný dne 31. 10. 2016 rozhodl napadeným rozhodnutím č. j. 187-7-19/2014-5104 podle § 90 odst. 5 správního řádu tak, že odvolání do výroku I. prvostupňového rozhodnutí se zamítá a napadené rozhodnutí v rozsahu výroku I. se potvrzuje, a odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí v části výroku II. se podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušuje a věc se vrací správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaný konstatoval, že žalobce v odvolání kombinoval různé typy pohotovostí, a proto se rozhodl v napadeném rozhodnutí vymezit rozdíly mezi jednotlivými součástmi hotovostního systému. (28) Odkazovaná část jednacího řádu se dle názoru žalovaného měla vztahovat k zabezpečení nenadálých krizových a jiných nepředvídatelných událostí a nikoli přípravě na válku v reakci na vnější ohrožení státu. Stejně tak odkaz na vnitřní rozkaz velitele č. 15/2012 v souvislosti s přiznáním nároku na odměnu nebyl příhodný, neboť předmětný vnitřní rozkaz se vztahoval k bojové a mobilizační pohotovosti. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zdůrazňoval, že žalobce byl pouze vyčleněn pro účely možného budoucího využití pro plnění úkolů směřujících k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti, ale nebyla mu žádným týdenním vnitřním rozkazem nařízena žádná konkrétní služební pohotovost, neboť pro to nebyla potřeba. Žalovaný uvedl, že ve všech případech, v nichž byla žalobci konkrétním týdenním rozkazem nařízena služební pohotovost, byla také přiznána odměna. Závěr žalobce spočívající ve výrazném omezení možností trávení volného času, v důsledku čehož by nemohl cestovat na zahraniční dovolenou, či by nemohl konzumovat ani při slavnostních příležitostech alkohol, apod., v případě jeho začlenění mezi příslušníky zařazené do bojové a mobilizační pohotovosti, byl zcela absurdní. IV. Právní názor soudu (29) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. (30) Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas. (31) Žalobce předně namítal, že byl prostřednictvím VR č. 1 z roku 2011 a z roku 2012 zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti s povinností být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě do 360 minut. V takovém zařazení a uložených povinnostech s tím souvisejících žalobce spatřoval projev vůle nadřízeného, a proto dovodil, že se jednalo o rozkazy. Takový závěr však nesdílely správní orgány, které zastávaly názor, že nařízení pohotovosti je možné výlučně prostřednictvím týdenních rozkazů. (32) Krajský soud považuje za nutné na úvod vyložit právní normy, se kterými bude pracovat. Podle § 30 odst. 1 zákona o vojácích, vyžaduje-li to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost, podle odst. 2 téhož ustanovení se služební pohotovostí rozumí přítomnost vojáka na stanoveném místě výkonu služby nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby, a připravenost zahájit plnění služebních úkolů na určeném místě a v určeném čase. Voják je povinen se po dobu služební pohotovosti zdržet jednání, které by mu znemožnilo přijetí pokynu a případný výkon služby. (33) Podle § 19 odst. 2 zákona o platu, za hodinu pracovní pohotovosti mimo pracoviště mimo pracovní dobu zaměstnance přísluší zaměstnanci odměna ve výši 15 %, a jde-li o den pracovního klidu ve výši 25 % poměrné části platového tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, připadající na jednu hodinu práce bez práce přesčas v měsíci, na který připadla pracovní pohotovost. (34) Krajský soud ve shodě se správními orgány uvádí k VR č. 1 z roku 2011 a z roku 2012, že zakotvují zejména obecná a organizační pravidla, což je potvrzeno také v úvodu VR č. 1, kde je psáno: „Údaje trvalého charakteru nutné pro chod Velitelství Vojenské policie, které vyplývají z norem vyšší právní síly, odborných předpisů, OŘ Velitelství Vojenské policie a potřeb praxe.“ Úvodní slovo VR č. 1 jednoznačně potvrzuje, že se jedná pouze o obecnou úpravu, kterou není nařizováno skutečné omezení konkrétního příslušníka v souvislosti s plněním úkolů bojové a mobilizační povahy a stanovena povinnost dostavit se na určité místo výkonu práce v časovém limitu do 360 minut. Nařízení služební pohotovosti ve smyslu § 30 zákona o vojácích zajišťují týdenní rozkazy velitele. Plošné celoroční zařazení vojáků do bojové a mobilizační pohotovosti s povinností být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě do 360 minut ještě neznamená, že se jedná o pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích pro všechny vojáky po celou dobu jednoho roku. Z logiky věci je zřejmé, že není možné nařídit služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích pro všechny předurčené vojáky současně a nepřerušovaně po dobu jednoho roku, ale je nezbytné vydání dalšího opatření, v němž bude již konkrétně určena služební pohotovost. (35) Pro výklad bojové a mobilizační pohotovosti je vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 As 84/2016-96: „Institut bojové a mobilizační pohotovosti byl v rozhodném období vymezen především v rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku. Podle něho se bojovou a mobilizační pohotovostí rozumí činnost vykonávaná Ministerstvem obrany při vyhlášení stavu ohrožení státu a válečného stavu. K zabezpečení plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se organizuje příprava vojáků a občanských zaměstnanců, jimž za účast na této přípravě přísluší zvláštní příplatek za práce spojené s přípravou a zajišťováním obrany státu podle zvláštního interního normativního aktu a kolektivní smlouvy (bod 1). K plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se podle bodu 2 vyčleňují všichni vojáci a též občanští zaměstnanci, je-li to potřebné pro zabezpečení úkolů bojové a mobilizační pohotovosti a je-li jejich plnění sjednané v pracovní smlouvě nebo v dohodě o změně pracovních podmínek, a to v rozsahu uvedeném v příloze 1 k tomuto rozkazu. V rámci přípravy k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se přitom vojáci a občanští zaměstnanci zařazují do plánu uvádění do bojové připravenosti, který zpravidla jednou týdně upřesňuje příslušný vedoucí zaměstnanec (bod 3). Podle bodu 4 však samotné zařazení vojáků a občanských zaměstnanců do plánu uvádění do bojové připravenosti se nepovažuje za oprávnění k vyhlášení služební nebo pracovní pohotovosti ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání a § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce č. 262/2006 Sb., přičemž příslušný vedoucí zaměstnanec ji může vyhlásit z důvodu plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti pouze v případě naléhavé potřeby. V bodě 5 tohoto rozkazu se pak výslovně uvádí, že před vyhlášením služební pohotovosti k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti určí příslušný vedoucí zaměstnanec vojákovi místo, kde se bude v době služební pohotovosti zdržovat, jakož i způsob jeho vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Za dobu této služební pohotovosti pak náleží vojákovi odměna podle § 19 a § 24 zákona o platu.“ Krajský soud upozorňuje na fakt, že při posuzování institutu bojové a mobilizační pohotovosti je zapotřebí postupovat v souladu s rozkazem ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku, který je založen ve správním spisu a na nějž opakovaně odkazuje Nejvyšší správní soud v citovaném úryvku odkazovaného rozsudku. (36) Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že bojová a mobilizační pohotovost může být nařízena pouze při vyhlášení stavu ohrožení státu a stavu válečného. V době projednávané věci však takový stav vyhlášen nebyl, proto nelze hovořit o nutnosti zajistit vnější bezpečnost státu při mimořádných stavech vojenské povahy, v rámci nichž dochází k ohrožení svrchovanosti státu, její územní celistvosti či k možnému ohrožení demokratických základů státu. Dříve než jsou vojáci povinni plnit úkoly bojové a mobilizační pohotovosti musí být zařazeni do plánu uvádění do bojové připravenosti, nicméně takové zařazení ještě nezpůsobuje nařízení služební pohotovosti ve smyslu § 30 zákona o vojácích. (37) Dikce § 30 odst. 2 zákona o vojácích explicitně stanovuje, že služební pohotovostí se rozumí přítomnost vojáka na určeném místě a připravenost k plnění služebních úkolů na určeném místě a v určeném čase. K takové specifikaci však prostřednictvím VR č. 1 z roku 2011 a z roku 2012 nedošlo, nelze proto hovořit o nařízení pohotovosti, za níž by žalobci náležela odměna ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o platu. Na podporu zmíněných tvrzení krajský soud zdůrazňuje, že ve VR č. 1 z roku 2011 a z roku 2012 nebylo výslovně uvedeno nařízení služební pohotovosti podle § 30 zákona o vojácích, proto soud považuje závěr žalobce za neopodstatněný. V souvislosti se způsoby nařízení služební pohotovosti ve smyslu § 30 zákona o vojácích, krajský soud opakovaně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 As 84/2016-96: „Služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání tak vůči příslušníkům jednotlivých skupin uvedeného vojenského útvaru byla vyhlašována až následujícími vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, v nichž jim zpravidla na období jednoho týdne byly stanoveny konkrétní úkoly v rámci hotovostního systému, včetně povinnosti dostavit se do místa výkonu práce v určité časové normě, jak vyplývá z obsahu správního spisu.“ (38) Krajský soud nehodnotí, jaký následek může mít neuposlechnutí rozkazu, neboť to nesouvisí s předmětem řízení, ale hodnotí obsah rozkazu, který byl žalobci uložen a v němž nedošlo k nařízení služební pohotovosti ve smyslu § 30 služebního zákona, jak se domníval žalobce. Obsah vnitřních rozkazů č. 1 z roku 2011 a z roku 2012 nekorespondoval s domněnkou žalobce, a proto neexistoval právní nárok žalobce na vyplacení odměny dle § 19 odst. 2 zákona o platu. (39) Krajský soud neshledává námitku žalobce spočívající v nesprávném posouzení nařízeného rozkazu za důvodnou, a proto neshledává ani nezákonnost napadeného rozhodnutí v důsledku námitek s tím spojených. (40) Další žalobní námitka se týkala povinnosti nastavit a udržovat spojení a dále prováděných prověrek zjišťujících aktuálnost spojení. Požadavek na nahlášení aktuální adresy a telefonního čísla krajský soud nepovažuje za nestandardní požadavek ze strany zaměstnavatele a zcela jednoznačně nelze povinnost nahlásit aktuální adresu a telefonní číslo považovat za povinnost rovnocennou s omezeními, které se vážou se služební pohotovostí. Ani v případě prováděných prověrek, v rámci kterých byla prověřována aktuálnost spojení, nelze dospět k závěru, že by se jednalo o omezení srovnatelné se služební pohotovostí. Úkoly, které musely být žalobcem činěny, nesouvisely s bojovou a mobilizační pohotovostí. (41) Požadavek na aktualizaci kontaktních údajů a prověřování jejich platnosti shledává krajský soud ve shodě se správními orgány za legitimní postup. Pokud by došlo ke zhoršení bezpečnostní situace a přechodu do vyššího stupně bojové připravenosti, musí být z pochopitelných důvodů zajištěno spojení s příslušníky útvaru. Žalobce neprokázal, že by prováděné prověrky sloužily k jiným účelům než k pouhému ověření aktuálnosti adres a spojení, nebyl prokázán ani případný postih, pokud by příslušník nebyl zastižen. (42) Krajský soud nesdílí názory žalobce, že dle jednacího řádu má být nastaveno spojení s příslušníkem Vel. VP pro případ vyrozumění v době mimo výkon služby. Podle jednacího řádu jsou „spojovací prostředky trvale přiděleny příslušníkům Vel. VP na základě rozhodnutí velitele Vel. VP a slouží k zabezpečení bezproblémové komunikace i v mimopracovní době. Ostatní příslušníci si zabezpečují spojení s útvarem samostatně a při volbě jednotlivých druhů spojení plně zodpovídající za jeho nepřetržitost a celkovou spolehlivost.“ V souvislosti s tím je nezbytné podotknout, že zabezpečení bezproblémové komunikace i v mimopracovní době muselo být dodržováno v rámci hotovostního systému, přičemž služební pohotovost mimo pracoviště se určuje na týden vždy od pátku 08:00 hod, což zakotvuje také jednací řád. Krajský soud podotýká, že k využití spojení s příslušníkem Vel. VP nemohlo tedy docházet kdykoli v době mimo výkon služby, ale pouze tehdy, pokud byla příslušníkovi nařízena služební pohotovost mimo pracoviště. (43) Co se týče prováděných prověrek spojení, krajský soud konstatuje, že sloužily výhradně k prověřování jejich aktuálnosti. Účelem takových prověrek bylo pouze zjistit platnost nahlášených údajů, aby v případě potřeby spočívající ve zhoršení bezpečnostní situace, řešení naléhavých problémů a přechodu do vyššího stupně bojové připravenosti, bylo možné zkontaktovat příslušníky útvaru. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem uvedeným ve vyjádření žalovaného a taktéž odkazuje na přílohu Rozkazu ministryně obrany č. 7 ze dne 26. 3. 2009 (dále jen „RMO č. 7/2009“), v němž je výslovně uvedeno, že příslušník musí v rámci přípravy k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti mimo jiné „sdělit telefonický kontakt, místo pobytu a umožnit prověření schopnosti reagovat na výzvu příslušného vedoucího zaměstnance v souvislosti s plněním úkolů, které vyplývají z bojové a mobilizační pohotovosti“. Krajský soud nemá pochybnosti o účelu a cíli prováděných plošných prověrek, jímž bylo zajistit aktuální spojení s příslušníky útvaru, což platí i pro prověrky prováděné před svátky. Žalobce nepředložil žádný důkaz, který by nasvědčoval odlišnému účelu. Krajský soud tuto námitku žalobce označuje za irelevantní a zdůrazňuje, že prověrky nesloužily k opatření bojové a mobilizační pohotovosti či k povolání příslušníka do výkonu služby v případě naléhavé potřeby, nýbrž pouze k prověření aktuálnosti nahlášených údajů, pro případ bojové a mobilizační pohotovosti a naléhavé potřeby zkontaktovat některého z příslušníků. Žalovaný se dostatečně vypořádal s odvolací námitkou žalobce vztahující se k účelu prováděných prověrek, proto tvrzený rozpor s § 68 odst. 3 správního řádu nebyl shledán důvodným. (44) Krajský soud podotýká, že existence telefonního seznamu, kdy žalobce byl odpovědný za jím uvedené údaje, neznamená, že žalobce byl po celé dané období v bojové a mobilizační pohotovosti s povinností dostavit se v časovém limitu 360 minut na pracoviště. Ani zjišťování důvodů nepřítomnosti příslušníků v zaměstnání neznamená, že by byli celoročně v bojové a mobilizační pohotovosti. (45) Krajský soud zdůrazňuje, že VR č. 1 z roku 2011 a z roku 2012 vychází z RMO č. 7/2009, v němž mají oporu, a z těchto dokumentů jednoznačně vyplývá, že zařazení vojáků do bojové a mobilizační pohotovosti ještě nezakládá vznik služební pohotovosti, pokud nenastalo vojenské vnější ohrožení. V souvislosti s tím krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 As 84/2016-96, v němž ve skutkově zcela totožné věci konstatoval: „(…) v důsledku zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012 žalobci nebyla nařízena služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání.“ Krajský soud zvážil při přezkoumávání projednávané věci, zda v souvislosti se zařazením žalobce do bojové a mobilizační pohotovosti mu nevznikla taková omezení, která by svou intenzitou byla srovnatelná s nařízením služební pohotovosti. Krajský soud uzavírá, že žalobce nebyl jinak než pouhým uvedením telefonního kontaktu a adresy, které musely být aktualizovány, omezován ve volném čase. Z uvedeného krajský soud usuzuje, že nedocházelo k omezování ve volném čase v takové míře a způsobem, jaký je předpokládán v případě nařízení bojové a mobilizační pohotovosti. (46) Ve správním spisu byly založeny protokoly o výsleších plukovníka gšt. Ing. M. D., podplukovníka v záloze Ing. P. Ch., podplukovníka v záloze Ing. J. K., majora v záloze Ing. J. L., DiS., majora Mgr. R. G., majora Ing. M. D. a nadrotmistra R. M. Výpovědi gšt. Ing. M. D., podplukovníka v záloze Ing. P. Ch. a majora v záloze Ing. J. L., DiS., které jsou souladné se skutečnostmi vyplývajícími z konkrétních vnitřních předpisů a zákona o vojácích z povolání, zároveň nerozporují právní zjištění učiněné Nejvyšším správním soudem o povaze zařazení příslušníků do bojové a mobilizační pohotovosti. Předložené výpovědi se shodují v závěru, že pro nařízení služební pohotovosti je nezbytné vydání dalšího vnitřního opatření. Odlišnou výpověď poskytl pouze podplukovník v záloze Ing. J. K., který však také požádal o úhradu celoročního výkonu služební pohotovosti, jak je soudu známo z úřední činnosti (sp. zn. 10A 212/2015), a proto je věrohodnost jeho výpovědi snížena. (47) Krajský soud je přesvědčen, že správní orgány vyhodnotily předložené výpovědi správně, přičemž přihlédly k výstupům zjištěným při dokazování a především postupovaly v souladu s vnitřními pokyny. Z výpovědí vyplynulo, že plošným zařazením příslušníků do bojové a mobilizační pohotovosti automaticky nedocházelo ke vzniku povinnosti dostavit se do 360 minut na pracoviště, nýbrž bylo nezbytné vydání dalšího opatření, které by to nařizovalo. Správní orgány ve svých rozhodnutích výstižně odůvodnily své závěry, z toho důvodu je soud přesvědčen, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn v dostatečném rozsahu a nebylo zapotřebí provádět žalobcem navržené důkazy. Žalovaný v napadeném rozhodnutí v bodech (67) až (73) vyčerpávajícím způsobem osvětlil systematiku bojové a mobilizační pohotovosti. (48) Žalobce v žalobě odkazuje na prohlášení kpt. Mgr. Z. M., Mgr. M. B. a kpt. Bc. P. nicméně odkazované pasáže z výpovědí zmíněných příslušníků nejsou součástí správního spisu a krajský soud k nim proto nebude přihlížet. Nad rámec krajský soud zmiňuje, že o věrohodnosti odkazovaných prohlášení lze mít pochybnosti, neboť tito příslušníci také žádali o proplacení služební pohotovosti. (49) Další žalobní námitka se vázala zejména k Nařízení náčelníka Generálního štábu č. j. V528/2011-1160 (dále jen „nařízení NGŠ“), které nabylo účinnosti dne 1. 2. 2012, avšak žalovaný uvedl, že právě o toto nařízení NGŠ se opíral při popisování systematiky bojové pohotovosti a mělo vliv na článek o bojové a mobilizační pohotovosti ve vnitřním rozkazu č. 1 z roku 2011 a z roku 2012. Žalobce takové odůvodnění rozporoval, neboť vnitřní rozkaz č. 1 z roku 2011 nabyl účinnosti dříve než nařízení NGŠ a vzhledem k tomu, že VR č. 1 z roku 2012 je obsahově zcela totožný jako VR č. 1 z roku 2011, nesouhlasí žalobce se závěrem, že nařízení NGŠ mohlo mít vliv na zmíněné vnitřní rozkazy. Krajský soud podporuje tvrzení žalovaného, který uvedl, že nařízení NGŠ přirozeně nebylo prvním aktem, který upravoval danou oblast, ale navazovalo na předchozí nařízení Náčelníka Generálního štábu ze dne 12. 7. 2007, č. j. V154/2007-1618. Dále krajský soud nesdílí názor žalobce, že muselo dojít k zásadním změnám, když namísto zřízení doplňků k Nařízení NGŠ z roku 2007 bylo toto nařízení zrušeno a vydáno nové. Vzhledem k tomu, že při formulaci VR č. 1 z roku 2011 bylo přihlíženo k původnímu nařízení NGŠ a za účinnosti Nařízení NGŠ z roku 2012 nedošlo k žádným změnám ve VR č. 1 z roku 2012, lze usuzovat, že změny mezi předmětnými nařízeními NGŠ nebyly v dané oblasti žádné, případně nevýznamné, neboť nezpůsobily žádné změny ve vnitřních rozkazech č. 1 z roku 2011 a z roku 2012, které na ně navazovaly. (50) Námitce žalobce, že zmiňovaná nařízení NGŠ nejsou v kompletním znění součástí správního spisu a způsobují tak nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, krajský soud nepřisvědčil. Krajský soud nepovažuje za nutné, aby byla nařízení NGŠ součástí správního spisu, neboť pro vydání rozhodnutí nebyla tato nařízení zásadním dokumentem, jejich absence ve správním spisu proto nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí detailně popsal systematiku bojové a mobilizační pohotovosti a v souvislosti s tím odkazoval na zmiňovaná nařízení, nicméně podrobné objasnění postupného přechodu ze stavu mírového na stav válečný sloužilo pouze pro lepší orientaci žalobce v dané oblasti. Dokumenty s tím související však nemají vliv na předmět tohoto řízení, a nemusí proto být součástí správního spisu. (51) Žalobce namítal, že se nikdy nezúčastnil školení ani cvičení zaměřeného na systematiku bojové pohotovosti, neboť u muničních základen nebyla ani prováděna. Krajský soud konstatuje, že RMO č. 7/2009 není podřazen žádnému stupni utajení, a jak vyplývá z protokolů o výsleších školitelů založených ve správním spise, příslušníci byli proškoleni o dokumentech upravujících bojovou a mobilizační pohotovost. Z uvedeného vyplývá, že žalobce měl možnost si prostudovat vnitřní organizační pokyny a získat povědomí o systematice bojové a mobilizační pohotovosti, ba dokonce seznámit se s vnitřními rozkazy bylo povinností příslušníků. Do protokolu o výslechu plukovník gšt. Ing. M. D. uvedl, že poučení k hotovostnímu systému probíhalo nejméně 1x ročně. Krajský soud z předložených podkladů dospěl k závěru, že žalobce měl řadu možností, jak se seznámit se systematikou bojové a finanční pohotovosti, kterých však nevyužil. Z toho důvodu krajský soud i tuto námitku žalobce shledává nedůvodnou. (52) Pro účely posouzení námitky související se zvláštními příplatky, které se vážou s pracemi spojenými s přípravou a zajišťováním obrany státu, si krajský soud dne 25. 8. 2017 vyžádal od žalovaného RMO 44/2006, s nímž bylo pracováno ve správních rozhodnutích a odkazuje na něj také žalobce v žalobě. Požadovaný dokument krajský soud obdržel dne 1. 9. 2017. Krajský soud pro porozumění uvádí přesná znění jednotlivých článků Přílohy č. 1 RMO 44/2006 upravující zvláštní příplatky. Článek 35 písm. d) Přílohy č. 1 RMO 44/2006 stanoví: „Vojenskému policistovi, který zabezpečuje kázeň a pořádek ve vojenských objektech, kázeň a pořádek vojáků na veřejnosti, ochranu vojenského materiálu a ostatního majetku státu, se kterým hospodaří Ministerstvo obrany, ochranu vojenských objektů určených pro odbavení přepravovaných ústavních činitelů a určených osob, přísluší měsíčně zvláštní příplatek ve výši 3.800 Kč.“ Podle čl. 36 Přílohy č. 1 RMO 44/2006: „Vojákovi, který je služebně zařazen u organizačního celku s výjimkou vojenského útvaru, vojenského zařízení nebo vojenského záchranného útvaru na nižším organizačním stupni než brigáda a který se připravuje pro výkon služby za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, přísluší měsíčně zvláštní příplatek ve výši 1.000 Kč.“ Dále se jedná o zvláštní příplatek dle čl. 37 Přílohy č. 1 RMO 44/2006: „Vojákovi, který splňuje podmínky podle čl. 36 této přílohy a je soustavně zařazován do plánu uvádění do bojové připravenosti, přísluší měsíčně zvláštní příplatek ve výši 1.300 Kč.“ Pro ucelení je ještě zapotřebí uvést odst. 27 RMO 44/2006: „Vojákovi přísluší pouze jeden ze zvláštních příplatků stanovených v čl. 2 až 46 přílohy 1 k tomuto rozkazu, a to ten, který je pro něj při splnění podmínek nároku nejvýhodnější.“ (53) Krajský soud podotýká, že žalobce splnil podmínky stanovené v čl. 36 Přílohy č. 1 RMO 44/2006 a byl soustavně zařazován do plánu uvádění do bojové připravenosti, z toho důvodu žalobci vznikl nárok na zvláštní příplatek ve výši 1.300 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci byl přiznán také zvláštní příplatek podle čl. 35 písm. d) Přílohy č. 1 RMO 44/2006 ve výši 3.800 Kč, byl zvláštní příplatek nižší hodnoty konzumován zvláštním příplatkem vyšší hodnoty v souladu s odst. 27 RMO 44/2006. Z toho důvodu nevznikl žalobci nárok na poskytnutí zvláštního příplatku za soustavné zařazování do plánu uvádění do bojové připravenosti, a proto nebyl zaznamenán v platovém výměru. Krajský soud shledává odůvodnění správních orgánů týkající se zvláštních příplatků v napadeném i prvostupňovém rozhodnutí za srozumitelné a dostatečným způsobem zdůvodněné. (54) Žalobce dále odkazoval na čl. 4 RMO 7/2009, který stanoví: „Samotné zařazení vojáků a občanských zaměstnanců do plánu uvádění do bojové připravenosti se nepovažuje za oprávnění k vyhlášení služební nebo pracovní pohotovosti. Příslušný vedoucí zaměstnanec může vyhlásit služební nebo pracovní pohotovost z důvodu plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti pouze v případě naléhavé potřeby.“ Žalobce se domníval, že na základě právě tohoto ustanovení byla nařízena bojová a mobilizační pohotovost, nicméně krajský soud beze vší pochybnosti setrvává na závěru, že k jejímu nařízení nedošlo. Krajský soud neobdržel žádné relevantní podklady, které by osvědčovaly, že k nařízení bojové a mobilizační pohotovosti došlo. Žalobce nepředložil ani úkolové listy, na základě nichž údajně mohla být bojová a mobilizační pohotovost nařízena. Ze znění předmětného článku vyplývá, že pouze v naléhavých případech mohlo být příslušným vedoucím zaměstnancem nařízeno plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti, nikoli však v době kdy nebyl vyhlášen stav ohrožení státu a válečného stavu. Taková skutečnost je explicitně zakotvena v RMO 7/2009, a to v čl. 1: „Bojovou a mobilizační pohotovostí se rozumí činnost, kterou Ministerstvo obrany vykonává při vyhlášení stavu ohrožení státu a válečného stavu. (…)“ Z uvedené citace je naprosto zřejmé, že k nařízení plnění úkolů BoMoPo je nezbytné vyhlášení stavu ohrožení státu či válečného stavu, což zcela nepochybně v projednávané věci nenastalo. (55) Krajský soud sděluje, že zohledňuje na rozdíl od odkazované judikatury Krajského soudu v Brně aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 As 84/2016-96, a tedy postupuje v souladu se smyslem judikatury Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Aps 2/2006-68: „Zajišťování jednoty judikatury je úkolem nejen pro samotný Nejvyšší správní soud, ale též pro krajské soudy, byť se každý z nich na dosahování tohoto cíle podílí jiným způsobem: zatímco Nejvyšší správní soud případné rozpory v rozhodovací činnosti krajských soudů svou judikaturou odstraňuje, krajské soudy jsou povinny tuto judikaturu znát a řídit se jí; v žádném případě nemohou zaujímáním protichůdných názorů zakládat nové rozpory v judikatuře, a zvyšovat tím právní nejistotu. Ze samotného § 12 s. ř. s. tedy lze dovodit, že je v něm implicitně vyjádřena povinnost krajského soudu řídit se právním názorem Nejvyššího správního soudu též v obdobných věcech.“ Krajský soud dále přihlédl k zastávané rozhodovací praxi zdejšího soudu, s níž se ztotožnil, a je přesvědčen o jejím souladu s judikaturou a právním řádem. (56) Krajský soud souhlasí s žalovaným, že žalobce vytrhává jednotlivé články příslušných dokumentů z kontextu a vykládá je zavádějícím způsobem, který je žalobci ku prospěchu. Krajský soud zdůrazňuje, že žalobce neplnil žádné povinnosti, které by se vázaly k bojové a mobilizační pohotovosti. Povinnost, která byla žalobci uložena, se týkala pouze nahlášení aktuálního telefonního čísla a adresy. Aktuálnost nahlášených údajů byla při tzv. „prověrkách“ prověřována, nicméně případné nezastižení nebylo, soudě dle zjištěných skutečností, sankcionováno. Krajskému soudu nebyly předloženy skutečnosti, které by osvědčovaly tvrzení žalobce, že i u ostatních útvarů byla nařízena bojová pohotovost. (57) K porušení práva na spravedlivý proces a tvrzené nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, krajský soud podotýká, že v postupu správních orgánů nespatřuje nezákonnost a vydaná rozhodnutí neshledává nepřezkoumatelná. Krajský soud je přesvědčen, že správní orgány dostatečně zdůvodnily své závěry, postupovaly v souladu s právními předpisy a dospěly ke zjištění materiální pravdy věci. Krajský soud se ztotožňuje se závěry správních orgánů a napadené rozhodnutí shledává za zcela přezkoumatelné, srozumitelné a vyjadřující konzistentní právní názor. Soud se navíc přezkoumatelností rozhodnutí vždy zabývá z úřední činnosti, a to s ohledem na ustálenou judikaturu NSS. Podle této judikatury musí být ze správního rozhodnutí seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené a podle které právní normy rozhodl (viz rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2017, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91 či ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45). Krajský soud konstatuje, že všem těmto požadavkům napadené rozhodnutí vyhovuje. (58) Tvrzení svědka Koldy o tom, že všichni příslušníci byli v nepřetržité pohotovosti, vyvrátily svědecké výpovědi dalších školitelů. Může se jistě stát, že dojde k nařízení pohotovosti pro celý útvar, avšak v projednávané době se tak evidentně nestalo a žalobce ani další žadatelé o vyplacení odměny se nechovali tak, aby byli vždy připraveni dostavit se do 6 hodin na pracoviště. Kdyby tomu tak bylo, pak by se ve svém pracovním volnu, např. o víkendu nemohli nikdy vzdálit do místa vzdálenějšího 6 hodin cesty od pracoviště. (59) Připravenost vojáka ke služební pohotovosti bývá kompenzována příplatkem v částce 1.300 Kč, jak bylo již zmíněno, ten byl však konzumován vyšším příplatkem. K zařazení do konkrétních služebních pohotovostí docházelo vnitřními rozkazy, ve kterých je žalobce výslovně uveden a které jsou založeny ve spise. Nebyl-li žalobce žádným dalším vnitřním rozkazem, mimo ty založené ve spise, do služební pohotovosti zařazen, pak mu žádná další odměna za zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti, stejné jako u všech ostatních příslušníků, nepřísluší. (60) K žalobní námitce podjatosti úředně pověřených osob krajský soud sděluje, že neshledal žádná pochybení v postupu správních orgánů, neshledal postup v rozporu s právními předpisy či tendenční záměry při rozhodování. Žalobce svou námitku relevantním způsobem nezdůvodnil. Z těchto důvodů považuje krajský soud námitku ohledně podjatosti úředně pověřených osob za nedůvodnou. (61) Se zřetelem k tomu, co se uvádí v jednotlivých žalobních námitkách, soud dospěl k závěru, že neexistuje žádný vnitřní rozkaz příslušného velitele, jímž by byla nařízena služební pohotovost k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti. Jak již soud uvedl v bodě 43, žalobci nebyla uložena žádná omezení, která by byla srovnatelná s nařízením služební pohotovosti. Jediné na co žalobce poukazoval, byl požadavek na správnost údajů o telefonickém kontaktu a místě bydliště a aktualizace těchto údajů. To však nejsou požadavky, které by žalobce omezovaly způsobem předpokládaným pro nařízení bojové a mobilizační pohotovosti. Žalobce mohl využívat mimopracovní čas podle své úvahy a nepochybně tak činil. Rozkaz ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku nebyl na základě podkladů obsažených ve spisové dokumentaci v mírové době zneužit, protože tu nejsou žádné důkazy prokazující, že vojáci na základě takového zařazení plnili úkoly, které s bojovou a mobilizační pohotovostí neměly žádnou souvislost. Ze spisu naopak plyne, že zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti po celé roky 2011 a 2012 ještě neznamená, že šlo o služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání, neboť v zájmu realizace takové pohotovosti bylo zapotřebí dalšího vnitřního opatření. Žádné takové opatření však vydáno nebylo. Taková vnitřní opatření pak byla vydávána jednotlivě, vztahovala se na období zpravidla jednoho týdne, obsahovala výčet vojáků zařazených k plnění úkolů a šlo-li o pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání, pak tato okolnost v něm byla výslovně uvedena s označením takto zařazeného vojáka a jeho odbornosti. (62) Z obsahu spisové dokumentace vyplývá, že zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti nevyvstala situace navozující u jednotlivých vojáků pocit, že jsou permanentně po dobu celého roku ve služební pohotovosti omezující je v jejich pracovním volnu v osobních aktivitách. V minulosti nebyla vytvořena praxe vyžadující po vojácích zařazených do bojové a mobilizační pohotovosti plošně po celou dobu roku, aby byli bez dalšího opatření připraveni kdykoli plnit úkoly s takovým zařazením související, vojáci nebyli v tomto smyslu ve svém volném čase ani nijak omezováni kromě poskytnutí údajů o telefonním kontaktu a adrese. U zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti byl poskytován vojákům příplatek a nikoli plat ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o platu. Nevznikla tu proto ustálená jednotná a dlouhodobá praxe, která by u vojáků vyvolala legitimní očekávání, že stále jsou ve služební pohotovosti podle § 30 zákona. (63) Soud proto uzavřel, že žalobce nebyl zařazen do služební pohotovosti ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání, a proto mu nevznikl nárok na plat podle § 19 odst. 2 zákona o platu. Soud proto uzavřel, že pro argumenty obsažené v žalobě není napadené rozhodnutí vadné. V. Závěr, náklady řízení (64) Na základě shora uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný i prvostupňový orgán postupovali v souladu s platnou právní úpravou. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost, ani nezákonnost, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. (65) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalovaný, který žádnou náhradu nákladů řízení nepožadoval, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Z toho důvodu nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

Citovaná rozhodnutí (3)

Tento rozsudek je citován v (1)