57 A 10/2017 - 92
Citované zákony (10)
Rubrum
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Michala Hájka a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: X X, zastoupeného advokátem Mgr. Janem Harcubou, se sídlem Palackého 1327, Mladá Boleslav, proti žalovanému: Náčelník Vojenské policie, se sídlem Rooseveltova 620/23, Praha 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2017, čj. 96-12-23/2012-5104, takto:
Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Dne 12. 4. 2012 podal žalobce žádost o proplacení pohotovostí, kterou se domáhal proplacení služebních pohotovostí vykonaných v období nejméně tří let zpětně. Velitel Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav rozhodnutím ze dne 2. 7. 2012, čj. 127-17/2012- 2664, tuto žádost zamítl a nárok na výplatu odměny za služební pohotovost žalobci nepřiznal. Proti zamítavému rozhodnutí podal žalobce dne 13. 7. 2012 odvolání k žalovanému, který rozhodnutím ze dne 5. 10. 2012, čj. 96-12-3/2012-5104, shora uvedené odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
2. Dne 10. 1. 2014 byla veliteli Velitelství Vojenské policie Tábor (nově příslušné velitelství po zrušení Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav), doručena žádost žalobce o vydání nového rozhodnutí dle § 101 písm. b) správního řádu. Novou žádost žalobce odůvodnil existencí novější judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudků ze dne 26. 9. 2013, čj. 4 Ads 55/2013-59, č. 2952/2014 Sb. NSS, a ze dne 9. 10. 2013, čj. 6 Ads 47/2013-41. Svou žádost žalobce podpořil taktéž vyjádřením zástupce veřejného ochránce práv ze dne 20. 8. 2013 a ministra obrany 26. 11. 2013; následně ji doplnil podáním ze dne 12. 8. 2014, jímž zažádal o vyplacení úroků z prodlení.
3. Správní orgán prvního stupně nijak nerozhodoval o žádosti žalobce o vyplacení úroků z prodlení z dlužné částky, neboť žádost postoupil sekci státního tajemníka Ministerstva obrany v souladu s čl. 3 odst. 3 písm. b) rozkazu ministra obrany č. 34/2012 (dále jen „RMO č. 34/2012“). O postupu byl žalobce vyrozuměn přípisem ze dne 3. 2. 2016.
4. Velitel Velitelství Vojenské policie Tábor (dále jen „správní orgán prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 2. 2015, čj. 11-38/2014-4215, s odkazem na § 102 odst. 4 správního řádu, řízení o žádosti žalobce zastavil. K odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 7. 2015, čj. 96-12-7/2012-5104, usnesení správního orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
5. Správní orgán prvního stupně v rámci nového projednání věci rozhodnutím ze dne 3. 3. 2016, čj. 11-38/2014-4215, žádosti částečně vyhověl a přiznal žalobci nárok na výplatu odměny ve výši 234 190 Kč za služební pohotovost vykonanou na pozici 3. operátora operačního střediska u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav a za služební pohotovost vykonanou za policejní ochranu přesunů ve prospěch 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany Liberec a samostatné záchranné roty Rakovník při mimořádné události na Jaderných elektrárnách Temelín a Dukovany u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v období od 12. 4. 2009 do 31. 1. 2012. Nárok na výplatu odměny za služební pohotovost vykonanou na pozici 3. operátora operačního střediska u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v období od 1. 2. 2012 do 12. 4. 2012 zamítl.
6. K odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce přiložil další listinné důkazy, a to rozhodnutí velitele Posádkového velitelství Praha ze dne 10. 10. 2014, čj. 261-11/2014-2316, kopii vyjádření por. Ing. R.K. ze dne 20. 7. 2014, listinu nadepsanou jako „Neproplacené hotovosti a ‚dosažitelnosti‘ jen za 60 miliónů? Armáda a ministerstvo skutečný rozsah tají!“; listinu nadepsanou jako „Výstavba a plánování“, jež má představovat část plánu Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav zpracovaného pro čtvrté čtvrtletí roku 2010 a kopii zprávy veřejného ochránce práv ze dne 7. 6. 2013.
7. Přípisem ze dne 7. 4. 2016 podal žalobce návrh na doplnění dokazování výslechem svědka M.B., který zastával funkci stálého operačního dozorčího. Dne 15. 4. 2016 následoval přípis žalobce označený jakožto „Doplnění“, kterým byla žalovanému doručena kopie rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2016, čj. 10 A 212/2015-88, v obdobné věci.
8. Žalovaný o posledně uvedeném odvolání rozhodnul svým rozhodnutím ze dne 7. 6. 2016, čj. 96-12-13/2012-5104, tak, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
9. V přípisu ze dne 28. 6. 2016 adresovaném správnímu orgánu prvního stupně žalobce uvedl některé skutečnosti ve vztahu k pohotovostem v době, kdy čerpal řádnou dovolenou, či byl na preventivní rehabilitaci. Jako přílohy k tomuto doplnění doložil výňatky z vnitřního rozkazu č. 20/2009 a č. 42/2010; kopii vnitřního rozkazu velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav ze dne 10. 12. 2010, č. 49/2010, vyjádření Ing. L.Š. k pohotovostem ze dne 26. 6. 2016 a prohlášení P.K. ze dne 20. 6. 2016. Přípisem ze dne 23. 2. 2017 správní orgán prvního stupně žalobci oznámí ukončení dokazování a poučil jej o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce v reakci na tento přípis zaslal dne 1. 3. 2017 elektronickou poštou další návrh na doplnění dokazování, k němuž přiložil popis jeho pracovních činností ze dne 1. 11. 2010 a platový výměr ze dne 29. 12. 2011.
10. Dne 6. 3. 2017 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí čj. 11-38/2014-4215, kterým částečně vyhověl žádosti žalobce a přiznal mu nárok na výplatu odměny ve výši 255 346 Kč, a to jako odměnu za služební pohotovost vykonanou na pozici 3. operátora operačního střediska u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav a za služební pohotovost vykonanou za policejní ochranu přesunů ve prospěch 31. brigády radiačních, chemické a biologické ochrany Liberec a samostatné záchranné roty Rakovník při mimořádných událostech na Jaderných elektrárnách Temelín a Dukovany u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v období od 12. 4. 2009 do 12. 4. 2012; nárok na výplatu odměny za zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti v letech 2011 a 2012 naopak žalobci nepřiznal.
11. K odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce připojil další listinné podklady: kopii rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2015, čj. 96-25-26/2012-5104, vydané v obdobné věci; zprávu veřejné ochránkyně práv o šetření ve věci proplacení odměny za služební pohotovost ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 2145/2014/VOP/VBG, a závěrečné stanovisko veřejné ochránkyně práv s návrhem opatření k nápravě ve věci proplacení odměny za služební pohotovost ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 2145/2014/VOP/VBG.
12. Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 5. 2017 čj. 96-12-18/2012-5104, napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
13. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 27. 6. 2017, čj. 11-38/2014-4215, žádosti opět částečně vyhověl a přiznal žalobci nárok na výplatu odměny ve výši 259 230 Kč, a to jako odměnu za služební pohotovost vykonanou na pozici 3. operátora operačního střediska u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav a za služební pohotovost vykonanou za policejní ochranu přesunů ve prospěch 31. brigády radiačních, chemické a biologické ochrany Liberec a samostatné záchranné roty Rakovník při mimořádných událostech na Jaderných elektrárnách Temelín a Dukovany u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v období od 12. 4. 2009 do 12. 4. 2012, a naopak žalobci nepřiznal nárok na výplatu odměny za zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti v letech 2011 a 2012. Správní orgán prvního stupně tímto rozhodnutím opravil v první části svůj chybný výpočet nároku na odměnu. V druhé části pak odůvodnil zamítnutí nároku o proplacení bojové a mobilizační pohotovosti v letech 2011 a 2012.
14. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
II. Shrnutí žaloby
15. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2017 podal žalobce ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích žalobu ze dne 27. 9. 2017.
16. Žalobce uvedl, že byl zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti vnitřními rozkazy č. 1/2011 a č. 1/2012, čímž mu byla ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., zákon o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích“), nařízena pohotovost. Takto nařízenou pohotovostí vyvstala žalobci povinnost být v mimopracovní době připraven dostavit se do 360 minut k plnění služebních úkolů. Žalobce dále namítl, že prostřednictvím Jednacího řádu Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav mu byla uložena povinnost spočívající v zajištění celoroční dosažitelnosti. V praxi dle žalobce bylo spojení při bojové a mobilizační připravenosti prováděno výlučně prostřednictvím telefonického spojení. Každý příslušník velitelství byl povinen uvést místo svého bydliště a číslo pro případ kontaktování v mimopracovní době do telefonního seznamu a hlídat aktuálnost svých údajů.
17. Žalobce namítl, že příslušník byl odpovědný za spolehlivost nastaveného spojení a musel tedy udržovat přednastavené telefonické spojení s útvarem. Dodržování tohoto článku bylo kontrolováno opakovanými a plošnými prověrkami, nejčastěji pak v období před svátky, což potvrzuje také nařízení velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav k zabezpečení vánočních a novoročních svátků roku 2012. Žalobce uvedl, že v rámci správního řízení nebyl zjištěn žádný případ, kdy by se nepodařilo v rámci prováděných prověrek spojení s příslušníkem spojit, proto nemohl být doložen případ, kdy došlo ke kázeňskému postihu. Žalobce dále odkazoval na rozhodnutí ze dne 29. 9. 2015, čj. 96-25-26/2012-5104, ve věci žádosti Mgr. J., v němž bylo uvedeno, že „…účelem možného kontaktování příslušníků útvaru je jejich eventuální povolání do výkonu služby v případě naléhavé potřeby.“ Žalobce uvedl, že v současné době jsou prověrky spojovány s bojovou pohotovostí, ale i s vyššími stupni bojové pohotovosti a dále namítnul, že správní orgány upozornil v rámci svého odvolání na výše uvedené skutečnosti. Správní orgány je však dle názoru žalobce přehlížely.
18. Vzhledem k definici rozkazu měly dle žalobce články o bojové a mobilizační pohotovosti ve vnitřních rozkazech z let 2011 a 2012 charakter rozkazů, které byl voják povinen ze zákona uposlechnout. S touto námitkou se však odvolací služební orgán nezabýval a z tohoto důvodu je jeho rozhodnutí dle žalobce nepřezkoumatelné. Mimoto žalobce poukazuje na fakt, že správní orgány presumují zařazení článků o bojové a mobilizační pohotovosti do vnitřních rozkazů na základě rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku (dále jen „RMO 7/2009“). Domnívá se, že toto nemá oporu v důkazech, a že RMO 7/2009 a vnitřní rozkazy jsou dokonce v rozporu. Pokud byla bojová a mobilizační pohotovost nařízena na základě tohoto rozporu, nelze to přičítat k tíži žalobce, neboť i rozkaz rozporný s vnitřními předpisy je závazný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017, čj. 9 As 117/2016-25, č. 3572/2017 Sb. NSS). Není proto správný názor správních orgánů, dle něhož by v posuzovaném případě musel být vydán další vnitřní rozkaz.
19. Žalobce odkazoval na výpovědi dalších příslušníků Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav (zejména Kpt. Mgr. Z.M.; pplk. Mgr. M.B.; Mjr. Ing. P.K. a Mgr. L.J.) ohledně nařízené bojové a mobilizační pohotovosti, pro niž platila naprosto stejná pravidla, resp. bylo provedeno stejné poučení o povinnosti dosažitelnosti jako v případě ostatních pohotovostí. Nařízení bojové pohotovosti prokazoval nadále dokumentem „Výstavba a plánování“, v němž bylo naplánováno nejprve dosáhnout bojové a mobilizační pohotovosti a její následné nařízení rozkazem a provedení poučení. S tímto důkazem a s ním související námitkou se žalovaný dle názoru žalobce nevypořádal.
20. Zvlášť žalobce odkázal na vyjádření dalších příslušníků, a na žádost o provedení výslechů jím navrhovaných osob (Ing. M.Z., Ing. J.V., Mgr. R.P. a M.S.). Tyto výslechy správní orgán bez zdůvodnění odmítl provést a v důsledku tohoto došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces. Z protokolu o výslechu náčelníka štábu pplk. K. je patrno, že i tento svědek přistupoval k bojové a mobilizační pohotovosti jako k pohotovosti služební. V tomto duchu pak byla prováděna poučení, což dle názoru žalobce potvrzují výpovědi svědků M., P. a J., které žalovaný nesprávně zpochybňuje s tím, že tyto osoby jsou samy žadateli o proplacení služebních pohotovostí. Existenci uvedeného poučení pak nepřímo dokládá též dokument „Výstavba a plánování“ a provádění prověrek spojení. Žalobce poukázal na skutečnost, že správní orgány považují za věrohodné výpovědi Ing. L., plk. D., Ing. Ch. a Mgr. G., kteří však coby služební funkcionáři mají zájem na tom, aby služební pohotovost nebyla proplácena. Žalobce taktéž nesouhlasí se závěrem žalovaného, dle něhož poučení prováděl Ing. L., neboť tento závěr nemá oporu ve správním spisu. Vyjádření Mgr. G. pak nelze považovat za důkazní prostředek a správní orgány proto měly přistoupit k výslechu této osoby coby svědka. Pokud na toto vyjádření mjr. G. odkazuje, jedná se o obcházení zákona.
21. Žalobce dále zmínil, že žalovaný se opírá o nařízení náčelníka Generálního štábu čj. V528/2011-1160 a čj. V154/2007-1618. Žalobce uvedl, že se ve správním řízení nepodařilo správním orgánům prokázat, že byl s těmito dokumenty seznámen. Žalobce poznamenal, že s nimi ani být seznámen nemohl, neboť podléhaly režimu utajení a navíc nejsou v ucelené podobě součástí spisu, tudíž jejich obsah nelze ověřit (uplatní se proto zásada quod non est in actis non est in mundo). Totéž platí o RMO 7/2009, s nímž nebyli seznámení ani jiní příslušníci Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav včetně Ing. L., Ing. D., Ing. Ch. a Mgr. G.
22. U Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav (ani u jiných útvarů spadajících pod správu tohoto velitelství) neprobíhala žádná školení či cvičení zaměřená na systematiku bojové pohotovosti, k čemuž žalobce ve správním řízení navrhoval provést důkazy vnitřními rozkazy z let 2005 až 2012, vyjádřeními Ing. Š. a P. K. a výslechy svědků Bc. P., Mgr. P., Ing. H., K. H. a Ing. K. S touto námitkou a uvedenými důkazními návrhy se žalovaný nezabýval a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
23. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí nesprávně uvedl, že v souvislosti s bojovou pohotovostí byl žalobci přiznán zvláštní příplatek dle rozkazu Ministra obrany č. 44 ze dne 20. 12. 2006 (dále jen „RMO 44/2006“). Žalobce rozporoval takové tvrzením několika platovými výměry, z nichž vyplývalo, že příplatek dle čl. 35 písm. d) RMO 44/2006 ve výši 3 800 Kč mu nebyl přiznán, neboť nesplnil podmínky pro jeho získání. Žalobce rozporoval také argumentaci žalovaného, který zmínil, že žalobce splnil podmínky pro přiznání nároku na zvláštní, vyšší příplatek.
24. Žalobce dále zopakoval svou argumentaci, dle níž v jeho případě došlo k porušení zásady legitimního očekávání. K tvrzení žalovaného, dle něhož žalobce nemohl nabýt rozumného přesvědčení, že byl v celoroční pohotovosti, uvedl, že není podstatné, zda je takový rozkaz rozumný. I nerozumný rozkaz zůstává rozkazem. Tvrdí-li žalovaný, že je nereálné, aby žalobce a další příslušníci celoročně neužívali alkoholické nápoje, aby se nevzdálili od mobilního telefonu, neodcestovali na dovolenou a měli neustále automobil v provozuschopném stavu, žalobce konstatoval, že v jeho případě nikdy nebylo zjištěno neplnění povinností, přičemž k případným excesům nepochybně dochází i v případě jiných typů pohotovostí. Pokud by během dovolené docházelo k automatickému přerušení pohotovosti, není zřejmé, proč stejnou logiku žalovaný neuplatňuje i v případě bojové a mobilizační pohotovosti. K poznámce o nutnosti udržování provozuschopnosti vlastního automobilu žalobce poukázal na případ kolegy, který vlastním automobilem nedisponoval a byl nucen využít pro dopravu do zaměstnání služeb taxislužby.
25. Dalším žalobním bodem bylo neproplacení pohotovostí v den výkonu řádné dovolené. Žalovaný uvedl, že nelze příslušníkovi uznat služební pohotovost v době, kdy čerpal řádnou dovolenou nebo byl na preventivní rehabilitaci. Žalovaný tak došel k závěru, že žalobce nebyl povinen v době čerpání řádné dovolené se zdržovat na místech pokrytých signálem mobilního operátora a reagovat na příchozí hovory. S tímto přístupem žalobce však nesouhlasil. K prokázání tvrzených skutečností žalobce navrhl správnímu orgánu výslechy svědků P.K. a Ing. L.Š. Tyto nebyly provedeny a dle názoru žalobce byla správním orgánem naznačena jejich nevěrohodnost. Následně žalobce navrhl výslech M.B., který taktéž nebyl proveden, z čehož žalobce dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť došlo k opomenutí a neprovedení důkazů. Fakt, že mohlo formálně dojít k souběhu řádné dovolené a nařízené pohotovosti je mezi stranami nesporný, nicméně žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že v těchto případech došlo automaticky k přerušení pohotovosti. Žalobce poznamenal, že není podstatné, zda byla nejprve nařízena pohotovost a až pak následně udělena dovolená. Podstatné dle něj je, že k souběhu dovolené a pohotovosti vůbec docházelo, a že žalobce tedy pohotovost držel. Dle názoru žalobce je závěr odvolacího orgánu ohledně „přerušení pohotovosti“ v důsledku čerpání řádné dovolené nesprávný, neboť dle § 48 odst. 1 písm. a) zákona o vojácích je uvedeno, že „voják je povinen důsledně a přesně plnit úkoly, které mu ukládají právní předpisy a rozkazy nadřízených.” Jelikož vnitřní příkaz žalobci pohotovost nařizoval, nelze vyjít z úvahy, že v případě souběhu pohotovosti a dovolené došlo k přerušení povinnosti konat pohotovost.
26. Žalobce namítl též krácení pohotovosti mezi směnami, kdy v případě pohotovostí pro jaderné elektrárny s časovou normou 18 hodin nebyla žalobci proplacena doba výkonu pohotovosti mezi pracovními dny. Časový údaj 18 hodin byl potom mezní hodnotou, neboť v praxi bylo vyžadováno, aby se voják vydal do zaměstnání hned po aktivaci (telefonickém vyrozumění). Dle žalovaného nijak žalobce omezen nebyl. S tímto přístupem žalobce nesouhlasil, jelikož dle výše uvedeného musel udržovat s ohledem na nastavenou praxi spojení s útvarem a musel se zdržovat na místech pokrytých signálem mobilního operátora. Zároveň musel vynechat aktivity, které by mu bránily přijmout hovor. Všechny tyto skutečnosti vyplývají dle žalobce z výpovědí bývalých příslušníků, což správní orgán nijak nezpochybnil. Žalobce zastával názor, že neposkytnutím odměny došlo k nespravedlivému jednání ze strany správního orgánu, které je v rozporu s čl. 28 Listiny základních práv a svobod. K výše uvedenému navrhoval žalobce vyslechnout Ing. Š., nicméně jak správní orgány se s tímto důkazem v rozhodnutí nijak nevypořádaly a výslech neprovedly.
27. K bodu týkajícímu se úroků z prodlení žalobce uvedl, že do dnešního dne sekce státního tajemníka nerozhodla o jeho žádosti o úhradu úroků z prodlení z dlužné částky, což žalobce považuje za odepření spravedlnosti a domnívá se, že o rozšíření žádosti, jímž žádost o úroky z prodlení byla, by měl rozhodovat správní orgán, který řízení vede.
28. Dalším žalobním bodem bylo porušení práva na spravedlivý proces, jež žalobce spatřoval zejména v postupu správních orgánů, které bez řádného a zákonného zdůvodnění žalobcem navržené, případně zaslané důkazy neprovedly a ani nepodrobily zásadě volného hodnocení důkazů. Jedná se zejména o vyjádření bývalých příslušníků Mgr. P., Ing. V., M. S., Ing. Z., M. H., Ing. R.K., Ing. Š., P. K. a Mgr. J. Žalobce uvedl, že obecné a strohé tvrzení odvolacího správního orgánu, že správní orgán prvního stupně zohlednil ve svém rozhodnutí veškeré podklady, je nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné.
29. Poslední žalobní námitkou je údajná podjatost úředně pověřených osob. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že jednání úředně pověřených osob ve svém souhrnu svědčí o jejich podjatosti. Správní orgány podle něj od počátku nezvažovaly variantu proplacení bojové pohotovosti. Názor si orgány utvořily již v roce 2014 a tomu následně přizpůsobovaly provádění a zajišťování důkazů. Toto vyplývá například z dokumentu nazvaného „Žádost veřejné ochránkyně práv ke služebním pohotovostem – sdělení Vojenské policie“, čj. 152-65/2014-5104 z dubna 2014. V tomto dokumentu je ze strany služebního orgánu vysvětlováno a obhajováno, proč v případě bojové a mobilizační pohotovosti nejde o služební pohotovost a v dokumentu jsou následně uvedena prokazatelně nepravdivá tvrzení, jako například, že nebyl nastaven systém spojení, nebo že nebyly prováděny prověrky spojení. Dále dle názoru žalobce nebyly prováděny výslechy v souladu se zákonem. Příkladem jsou výslechy Ing. Ch. a Ing. Š., u kterých bylo protokolováno něco jiného, než účastníci vypověděli. Oba však následně protokol podepsali, neboť nebyli dostatečně informováni. Výslechů se účastnil i Mgr. J., který pořídil nahrávku. Tuto žalobce požadoval porovnat s protokoly o výsleších, aby bylo prokázáno pozměnění protokolu oproti výpovědi, což ovšem nebylo správním orgánem provedeno. Navíc nebylo žalobci umožněno se výslechů zúčastnit. Žalobce poukázal na postup při výslechu Ing. L. v řízení o žádosti Ing. K., jenž dle žalobcova názoru nebyl o provedení výslechu dostatečně srozuměn. Tento důkaz byl proto pořízen procesně vadným způsobem. Při opakovaném výslechu nadto Ing. L. svou výpověď pozměnil. Jeho výpověď, jakož i výpověď plk. D. je přitom nepravdivá. Žalobce poukázal na velmi úzkou spolupráci mezi nadřízeným a podřízeným správním orgánem, neboť ze struktury vedení výslechů a kladení otázek je vidět, že se jedná de facto o naprosto shodné otázky. Zároveň žalobce upozorňuje na nátlaková jednání ve vztahu k žadatelům o proplacení služebních pohotovostí, které pořádal počátkem roku 2014 ve Staré Boleslavi i tehdejší náčelník Vojenské policie gen. Ing. M.S.. Také v důsledku jednání plk. B. a gen. S., pak celá řada příslušníků své žádosti stáhla.
30. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil.
III. Shrnutí vyjádření žalovaného
31. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve shrnul stručně sled předcházejících událostí a vyjádřil se k jednotlivým žalobním bodům žalobce.
32. K nároku žalobce na odměnu za bojovou a mobilizační pohotovost žalovaný uvedl skutečnosti, na základě kterých rozhodoval. Svou argumentaci přitom podpořil odkazy na judikaturu správních soudů v obdobných věcech, z níž rozsáhle citoval, a na dokumenty s věcí souvisejícími. Dále se stručně vyjádřil k povinnosti příslušníků Vojenské policie hlásit své bydliště a udržovat telefonní spojení, jakož i ke způsobu poučování příslušníků ohledně jejich vyčlenění pro eventuální plnění úkolů spojených s bojovou a mobilizační pohotovostí.
33. K nepřiznání odměn za služební pohotovost za dny čerpání řádné dovolené žalovaný uvedl, že je přesvědčen, že příslušníci útvaru v době čerpání řádné dovolené zásadně nedrželi služební pohotovost. K nepřiznání („krácení“) odměn za služební pohotovost za dobu nepřetržitého odpočinku mezi směnami žalovaný konstatoval, že žalobce na podporu svého tvrzení neuvedl žádná nová tvrzení, která by nezazněla již dříve. S dříve uvedenými tvrzeními se žalovaný dle svého názoru již dostatečně vypořádal.
34. K porušení práva na spravedlivý proces a podjatosti oprávněných úředních osob žalovaný upozornil, že se výhradami žalobce již několikráte zabýval a neshledal je opodstatněnými.
35. Žalovaný byl rovněž přesvědčen, že řízení, které vydání napadeného rozhodnutí nebo některému z předešlých rozhodnutí předcházelo, a postup oprávněných úředních osob v něm, nebyly stiženy takovými procesními vadami, které by zavdávaly pochybnosti o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
36. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.
IV. Právní hodnocení krajského soudu
37. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání podle § 51 s. ř. s.
38. Žaloba není důvodná.
39. Krajský soud předně poznamenává, že byl již v minulosti konfrontován s případy jiných žadatelů o přiznání odměny za bojovou a mobilizační pohotovost zastoupených týmž advokátem jako v nyní projednávané věci, v nichž posuzoval prakticky totožné právní i skutkové otázky jako v nyní projednávané věci; srov. rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2017, čj. 51 A 1/2017-64, a ze dne 16. 11. 2017, čj. 50 A 56/2017- 42. Závěry v citovaných rozhodnutích uvedené jsou přitom obdobně aplikovatelné i v nyní projednávané věci. Lze proto na relevantní pasáže obsáhlého odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat.
40. Žalobce namítal, že byl prostřednictvím vnitřního rozkazu č. 1/2011 a č. 1/2012 zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti s povinností být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě 360 minut. V takovém zařazení a uložených povinnostech s tím souvisejících žalobce spatřoval projev vůle nadřízeného, a proto dovodil, že se jednalo o rozkazy. Takový závěr však nesdílely správní orgány, které zastávaly názor, že nařízení pohotovosti je možné výlučně prostřednictvím navazujících rozkazů. S tímto posouzením se krajský soud ztotožnil a uvedenou žalobní námitku proto shledal nedůvodnou.
41. Podle § 30 odst. 1 zákona o vojácích, „[v]yžaduje-li to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení se služební pohotovostí „[s]lužební pohotovostí se rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby.“ 42. Krajský soud ve shodě se správními orgány uvádí k vnitřnímu rozkazu č. 1/2011 a č. 1/2012, že zakotvují zejména obecná a organizační pravidla. Jedná se pouze o obecnou úpravu, kterou není nařizováno skutečné omezení konkrétního příslušníka v souvislosti s plněním úkolů bojové a mobilizační povahy a stanovena povinnost dostavit se na určité místo výkonu práce v časovém limitu do 360 minut. Nařízení služební pohotovosti ve smyslu § 30 zákona o vojácích se však uskutečňuje až konkrétními rozkazy velitele. Plošné celoroční zařazení vojáků do bojové a mobilizační pohotovosti s povinností být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě do 360 minut ještě neznamená, že se jedná o pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích pro všechny vojáky po celou dobu roku. Z logiky věci je zřejmé, že není možné nařídit služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích pro všechny předurčené vojáky současně a nepřerušovaně po dobu celého roku, ale je nezbytné vydání dalšího opatření, v němž bude již konkrétně určena služební pohotovost.
43. Výkladem institutu bojové a mobilizační pohotovosti se zabýval již i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 4. 5. 2017, čj. 4 As 84/2016-96, dovodil, že „[i]nstitut bojové a mobilizační pohotovosti byl v rozhodném období vymezen především v rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku. Podle něho se bojovou a mobilizační pohotovostí rozumí činnost vykonávaná Ministerstvem obrany při vyhlášení stavu ohrožení státu a válečného stavu. K zabezpečení plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se organizuje příprava vojáků a občanských zaměstnanců, jímž za účast na této přípravě přísluší zvláštní příplatek za práce spojené s přípravou a zajišťováním obrany státu podle zvláštního interního normativního aktu a kolektivní smlouvy (bod 1). K plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se podle bodu 2 vyčleňují všichni vojáci a též občanští zaměstnanci, je-li to potřebné pro zabezpečení úkolů bojové a mobilizační pohotovosti a je-li jejich plnění sjednané v pracovní smlouvě nebo v dohodě o změně pracovních podmínek, a to v rozsahu uvedeném v příloze 1 k tomuto rozkazu. V rámci přípravy k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se přitom vojáci a občanští zaměstnanci zařazují do plánu uvádění bojové připravenosti, který zpravidla jednou týdně upřesňuje příslušný vedoucí zaměstnanec (bod 3). Podle bodu 4 však samotné zařazení vojáků a občanských zaměstnanců do plánu uvádění bojové připravenosti se nepovažuje za oprávnění k vyhlášení služební nebo pracovní pohotovosti ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání a § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce č. 262/2006 Sb., přičemž příslušný vedoucí zaměstnanec ji může vyhlásit z důvodů plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti pouze v případě naléhavé potřeby. V bodě 5 tohoto rozkazu se pak výslovně uvádí, že před vyhlášením služební pohotovosti k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti učí příslušný vedoucí zaměstnanec vojákovi místo, kde se bude v době služební pohotovosti zdržovat, jakož i způsob jeho vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Za dobu této služební pohotovosti pak náleží vojákovi odměna podle § 19 a § 24 zákona o platu [pozn.: jedná se o zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech; dále jen „zákon o platu“]“.
44. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že bojová a mobilizační pohotovost může být nařízena pouze při vyhlášení stavu ohrožení státu a stavu válečného. V době projednávané věci však takový stav vyhlášen nebyl, proto nelze hovořit o nutnosti zajistit vnější bezpečnost státu při mimořádných stavech vojenské povahy, v rámci nichž dochází k ohrožení svrchovanosti státu, jeho územní celistvosti či k možnému ohrožení demokratických základů státu. Dříve než jsou vojáci povinni plnit úkoly bojové a mobilizační pohotovosti musí být zařazeni do plánu uvádění do bojové připravenosti, nicméně takové zařazení ještě nezpůsobuje nařízení služební pohotovosti ve smyslu § 30 zákona o vojácích.
45. Dikce § 30 odst. 2 zákona o vojácích explicitně stanovuje, že služební pohotovostí se rozumí přítomnost vojáka na určeném místě a připravenost k plnění služebních úkolů na určeném místě a v určeném čase. K takové specifikaci však prostřednictvím vnitřního rozkazu č. 1/2011 a č. 1/2012 nedošlo, nelze proto hovořit o nařízení pohotovosti, za níž by žalobci náležela odměna ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o platu. Krajský soud v daném ohledu zdůrazňuje, že ve vnitřních rozkazech č. 1/2011 a č. 1/2012 nebylo výslovně uvedeno nařízení služební pohotovosti dle § 30 zákona o vojácích, proto soud považuje závěr žalobce za neopodstatněný. Ve shora citovaném rozsudku čj. 4 As 84/2016-96 Nejvyšší správní soud uvedl, že „[s]lužební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání tak vůči příslušníkům jednotlivých skupin uvedeného vojenského útvaru byla vyhlašována až následujícími vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, v nichž jim zpravidla na období jednoho týdne byly stanoveny konkrétní úkoly v rámci hotovostního systému, včetně povinnosti dostavit se do místa výkonu práce v určité časové normě, jak vyplývá z obsahu správního spisu.“ 46. Krajský soud nehodnotí, jaký následek může mít neuposlechnutí rozkazu, neboť to nesouvisí s předmětem řízení, ale hodnotí obsah rozkazu, který byl žalobci uložen a v němž nedošlo k nařízení služební pohotovosti ve smyslu § 30 zákona o vojácích, jak se domníval žalobce. Obsah vnitřních rozkazů č. 1/2011 a č. 1/2012 nekorespondoval s domněnkou žalobce, a proto neexistoval právní nárok žalobce na vyplacení odměny dle § 19 odst. 2 zákona o platu.
47. Krajský soud zdůrazňuje, že vnitřní rozkazy č. 1/2011 a č. 1/2012 vychází z RMO č. 7/2009, přičemž z těchto dokumentů jednoznačně vyplývá, že zařazení vojáků do bojové a mobilizační pohotovosti ještě nezakládá vznik služební pohotovosti, pokud nenastalo vojenské vnější ohrožení. V souvislosti s tím krajský soud opětovně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, čj. 4 As 84/2016-96, v němž ve skutkově zcela totožné věci konstatoval, že „v důsledku zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské police Stará Boleslav č. 1/2011 a č 1/2012 žalobci nebyla nařízena služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání.“ Krajský soud se dále zabýval otázkou, zda žalobci v souvislosti s jeho zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti nevznikla taková omezení, která svou intenzitou byla srovnatelná s nařízením služební pohotovosti. Dospěl přitom k závěru, že žalobce nebyl jinak než uvedením telefonního kontaktu a adresy, které musely být aktualizovány, omezován ve volném čase. Z uvedeného krajský soud usuzuje, že nedocházelo k omezování ve volném čase v takové míře a způsobem, jaký je předpokládán v případě nařízení bojové a mobilizační pohotovosti.
48. Krajský soud neshledává námitku žalobce spočívající v nesprávném posouzení nařízeného rozkazu za důvodnou, a proto neshledává ani nezákonnost napadeného rozhodnutí v důsledku námitek s tím spojených (zejména námitek nepřezkoumatelnosti či opomenutí důkazních návrhů).
49. Další žalobní námitka se týkala povinnosti nastavit a udržovat spojení a dále prováděných prověrek zjišťujících aktuálnost spojení. Požadavek na nahlášení aktuální adresy a telefonního čísla krajský soud nepovažuje za nestandardní požadavek ze strany zaměstnavatele a zcela jednoznačně nelze povinnosti nahlásit aktuální adresu a telefonní číslo považovat za povinnost rovnocennou s omezeními, která se vážou se služební pohotovostí. Ani v případě prováděných prověrek, v rámci kterých byla prověřována aktuálnost spojení, nelze dospět k závěru, že by se jednalo o omezení srovnatelné se služební pohotovostí. Úkoly, které musely být žalobcem činěny, nesouvisely s bojovou a mobilizační pohotovostí. Požadavek na aktualizaci kontaktních údajů a prověřování jejich platnosti shledává krajský soud za legitimní postup. Pokud by došlo ke zhoršení bezpečnostní situace a přechodu do vyššího stupně bojové připravenosti, musí být z pochopitelných důvodů zajištěno spojení s příslušníky útvaru. Žalobce neprokázal, že by prováděné prověrky sloužily k jiným účelům než k pouhému ověření aktuálnosti adres a spojení, nebyl prokázán ani případný postih, pokud by příslušník nebyl zastižen.
50. Krajský soud nesdílí názory žalobce, že dle jednacího řádu má být nastaveno spojení s příslušníkem Velitelství Vojenské policie pro případ vyrozumění v době mimo výkon služby. Podle jednacího řádu jsou „spojovací prostředky trvale přiděleny příslušníkům Vel. VP na základě rozhodnutí velitele Vel. VP a slouží k zabezpečení bezproblémové komunikace i v mimopracovní době. Ostatní příslušníci si zabezpečují spojení s útvarem samostatně a při volbě jednotlivých druhů spojení plně zodpovídající za jeho nepřetržitost a celkovou spolehlivost.“ V souvislosti s tím je nezbytné podotknout, že zabezpečení bezproblémové komunikace i v mimopracovní době muselo být dodržováno v rámci hotovostního systému, přičemž služební pohotovost mimo pracoviště se určuje na týden vždy od pátku 08:00 hod, což zakotvuje také jednací řád. Krajský soud podotýká, že k využití spojení s příslušníkem Velitelství Vojenské policie nemohlo tedy docházet kdykoli v době mimo výkon služby, ale pouze tehdy, pokud byla příslušníkovi nařízena služební pohotovost mimo pracoviště.
51. Co se týče prováděných prověrek spojení, krajský soud konstatuje, že sloužily výhradně k prověřování jejich aktuálnosti. Účelem takových prověrek bylo pouze zjistit platnost nahlášených údajů, aby v případě potřeby spočívající ve zhoršení bezpečnostní situace, řešení naléhavých problémů a přechodu do vyššího stupně bojové připravenosti, bylo možné zkontaktovat příslušníky útvaru. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem uvedeným ve vyjádření žalovaného a taktéž odkazuje na přílohu RMO č. 7/2009, v němž je výslovně uvedeno, že příslušník musí v rámci přípravy k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti mimo jiné „sdělit telefonický kontakt, místo pobytu a umožnit prověření schopnosti reagovat na výzvu příslušného vedoucího zaměstnance v souvislosti s plněním úkolů, které vyplývají z bojové a mobilizační pohotovosti “. Krajský soud nemá pochybnosti o účelu a cíli prováděných plošných prověrek, jímž bylo zajistit aktuální spojení s příslušníky útvaru, což platí i pro prověrky prováděné před svátky. Žalobce nepředložil žádný důkaz, který by nasvědčoval odlišnému účelu. Krajský soud tuto námitku žalobce označuje za irelevantní a zdůrazňuje, že prověrky nesloužily k opatření bojové a mobilizační pohotovosti či k povolání příslušníka do výkonu služby v případě naléhavé potřeby, nýbrž pouze k prověření aktuálnosti nahlášených údajů, pro případ bojové a mobilizační pohotovosti a naléhavé potřeby zkontaktovat některého z příslušníků. Žalovaný se dostatečně vypořádal s odvolací námitkou žalobce vztahující se k účelu prováděných prověrek, proto tvrzený rozpor s § 68 odst. 3 správního řádu nebyl shledán důvodným.
52. Krajský soud podotýká, že existence telefonního seznamu, kdy žalobce byl odpovědný za jím uvedené údaje, neznamená, že žalobce byl po celé dané období v bojové a mobilizační pohotovosti s povinností dostavit se v časovém limitu 360 minut na pracoviště. Ani zjišťování důvodů nepřítomnosti příslušníků v zaměstnání neznamená, že by byli celoročně v bojové a mobilizační pohotovosti.
53. Ve správním spisu byly založeny protokoly o výsleších, popř. vyjádření plukovníka gšt. Ing. M.D., podplukovníka v záloze Ing. P.Ch., podplukovníka v záloze Ing. J.K., majora v záloze Ing. J.L., DiS., majora Mgr. R.G., majora Ing. M.D. a nadrotmistra R.M.. Výpovědi gšt. Ing. M.D., podplukovníka v záloze Ing. P.Ch. a majora v záloze Ing. J.L., DiS., které jsou souladné se skutečnostmi vyplývajícími z konkrétních vnitřních předpisů a zákona o vojácích z povolání, zároveň nerozporují právní zjištění učiněné Nejvyšším správním soudem o povaze zařazení příslušníků do bojové a mobilizační pohotovosti. Předložené výpovědi se shodují v závěru, že pro nařízení služební pohotovosti je nezbytné vydání dalšího vnitřního opatření. Pokud jde o vyjádření mjr. G. obsažené ve správním spisu, krajský soud neshledal, že by odkazem na něj byl jakkoli obcházen zákon, jak uvádí žalobce, toto vyjádření představuje podklad rozhodnutí ve smyslu § 50 správního řádu, k němuž měl žalobce opakovaně možnost se vyjádřit ve smyslu § 36 odst. 3 téhož zákona.
54. Odlišnou – a s obsahem vnitřních předpisů rozpornou – výpověď poskytl pouze podplukovník v záloze Ing. J.K., který však také požádal o úhradu celoročního výkonu služební pohotovosti, jak je soudu známo z úřední činnosti (sp. zn. 10 A 212/2015), a proto je věrohodnost jeho výpovědi snížena. Tvrzení svědka K. o tom, že všichni příslušníci byli v nepřetržité pohotovosti, proto krajský soud považuje za vyvrácené výpověďmi dalších školitelů. Může se jistě stát, že dojde k nařízení pohotovosti pro celý útvar, avšak v projednávané době se tak evidentně nestalo a žalobce ani další žadatelé o vyplacení odměny se nechovali tak, aby byli vždy připraveni dostavit se do 6 hodin na pracoviště. Kdyby tomu tak bylo, pak by se ve svém pracovním volnu, např. o víkendu nemohli nikdy vzdálit do místa vzdálenějšího 6 hodin cesty od pracoviště. K obdobnému závěru pak krajský soud dospěl i ve vztahu k vyjádřením a vypovědím ostatních příslušníků vojenské policie, které jsou ve správním spisu založeny, které taktéž neodpovídají obsahu relevantních vnitřních předpisů.
55. Krajský soud je přesvědčen, že správní orgány vyhodnotily předložené výpovědi správně, přičemž přihlédly k výstupům zjištěným při dokazování a především postupovaly v souladu s vnitřními pokyny. Z výpovědí vyplynulo, že plošným zařazením příslušníků do bojové a mobilizační pohotovosti automaticky nedocházelo ke vzniku povinnosti dostavit se do 360 minut na pracoviště, nýbrž bylo nezbytné vydání dalšího opatření, které by to nařizovalo. Správní orgány ve svých rozhodnutích výstižně odůvodnily své závěry, z toho důvodu je soud přesvědčen, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn v dostatečném rozsahu a nebylo zapotřebí provádět žalobcem navržené důkazy.
56. Námitce žalobce, že zmiňovaná nařízení náčelníka Generálního štábu nejsou v kompletním znění součástí správního spisu a způsobují tak nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, krajský soud nepřisvědčil. Krajský soud nepovažuje za nutné, aby byla nařízení nařízení náčelníka Generálního štábu součástí správního spisu, neboť pro vydání rozhodnutí nebyla tato nařízení zásadním dokumentem, jejich absence ve správním spisu proto nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí relativně podrobně popsal systematiku bojové a mobilizační pohotovosti a v souvislosti s tím odkazoval na zmiňovaná nařízení. Tyto dokumenty s věcí souvisí, nicméně nemají vliv na předmět tohoto řízení, a nemusí proto být součástí správního spisu.
57. Žalobce namítal, že se nikdy nezúčastnil školení ani cvičení zaměřeného na systematiku bojové pohotovosti, neboť nebyla ani prováděna. Krajský soud konstatuje, že RMO č. 7/2009 není podřazen žádnému stupni utajení, a jak vyplývá z protokolů o výsleších školitelů založených ve správním spise, příslušníci byli proškoleni o dokumentech upravujících bojovou a mobilizační pohotovost. Z uvedeného vyplývá, že žalobce měl možnost si prostudovat vnitřní organizační pokyny a získat povědomí o systematice bojové a mobilizační pohotovosti, ba dokonce seznámit se s vnitřními rozkazy bylo povinností příslušníků. Do protokolu o výslechu plukovník gšt. Ing. M.D. uvedl, že poučení k hotovostnímu systému probíhalo nejméně 1x ročně. Krajský soud z předložených podkladů dospěl k závěru, že žalobce měl řadu možností, jak se seznámit se systematikou bojové a finanční pohotovosti, kterých však nevyužil. Z toho důvodu krajský soud i tuto námitku žalobce shledává nedůvodnou.
58. Následně se krajský soud zabýval námitkou týkající se zvláštních příplatků, které se vážou s pracemi spojenými s přípravou a zajišťováním obrany státu. Krajský soud vycházel z RMO č. 44/2006, který je mu znám z úřední činnosti (sp. zn. 51 A 1/2017), s nímž bylo pracováno ve správních rozhodnutích a odkazuje na něj také žalobce v žalobě. Krajský soud pro porozumění uvádí přesná znění jednotlivých článků Přílohy č. 1 RMO 44/2006 upravující zvláštní příplatky. Článek 35 písm. d) Přílohy č. 1 RMO 44/2006 stanoví: „Vojenskému policistovi, který zabezpečuje kázeň a pořádek ve vojenských objektech, kázeň a pořádek vojáků na veřejnosti, ochranu vojenského materiálu a ostatního majetku státu, se kterým hospodaří Ministerstvo obrany, ochranu vojenských objektů určených pro odbavení přepravovaných ústavních činitelů a určených osob, přísluší měsíčně zvláštní příplatek ve výši 3.800 Kč.“ Podle čl. 36 Přílohy č. 1 RMO 44/2006: „Vojákovi, který je služebně zařazen u organizačního celku s výjimkou vojenského útvaru, vojenského zařízení nebo vojenského záchranného útvaru na nižším organizačním stupni než brigáda a který se připravuje pro výkon služby za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, přísluší měsíčně zvláštní příplatek ve výši 1.000 Kč.“ Dále se jedná o zvláštní příplatek dle čl. 37 Přílohy č. 1 RMO 44/2006: „Vojákovi, který splňuje podmínky podle čl. 36 této přílohy a je soustavně zařazován do plánu uvádění do bojové připravenosti, přísluší měsíčně zvláštní příplatek ve výši 1.300 Kč.“ Pro ucelení je ještě zapotřebí uvést odst. 27 RMO 44/2006: „Vojákovi přísluší pouze jeden ze zvláštních příplatků stanovených čl. 2 až 46 přílohy 1 k tomuto rozkazu, a to ten, který je pro něj při splnění podmínek nároku nejvýhodnější.“ 59. Krajský soud podotýká, že žalobce splnil podmínky stanovené v čl. 36 Přílohy č. 1 RMO 44/2006 a byl soustavně zařazován do plánu uvádění do bojové připravenosti, z toho důvodu žalobci vznikl nárok na zvláštní příplatek ve výši 1.300 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci byl přiznán také zvláštní příplatek podle čl. 35 písm. d) Přílohy č. 1 RMO 44/2006 ve výši 3.800 Kč, byl zvláštní příplatek nižší hodnoty konzumován zvláštním příplatkem vyšší hodnoty v souladu s odst. 27 RMO 44/2006. Z tohoto důvodu nevznikl žalobci nárok na poskytnutí zvláštního příplatku za soustavné zařazování do plánu uvádění do bojové připravenosti, a proto nebyl zaznamenán v platovém výměru. Krajský soud shledává odůvodnění správních orgánů týkající se zvláštních příspěvků za srozumitelné a dostatečně odůvodněné.
60. K nepřiznání nároku na odměnu za služební pohotovost pro jaderné elektrárny v době čerpání řádné dovolené krajský soud především uvádí, že čerpání dovolené žalobcem je vnitřními rozkazy ve správním spisu doloženo stejně jako rozdělení do pohotovostí dle vnitřních předpisů. V několika případech přitom u žalobce v letech 2009 až 2011 k souběhu přidělení do služební pohotovosti s řádnou dovolenou či nařízenou rehabilitací dle jednotlivých rozpisů došlo. Žalovaný se nárokem na odměnu za služební pohotovost v době čerpání dovolené zabýval na straně 26 až 29 napadeného rozhodnutí z několika možných hledisek. S tímto hodnocením se krajský soud ztotožnil, pročež lze pro stručnost na uvedenou část odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat. Krajský soud k tomu dodává, že pokud žalobci byla vnitřním rozkazem povolena služební pohotovost, přičemž mu následně byla taktéž vnitřním rozkazem na stejnou dobu nařízena řádná dovolená či preventivní rehabilitace, nelze na tuto situaci nahlížet jinak, než že pozdější vnitřní rozkaz implicite v tomto rozsahu zrušil rozkaz předchozí. Tomuto závěru ostatně nasvědčuje též úvaha žalovaného opřená o dikci § 66 odst. 1 a 2 zákona o vojácích a § 19 odst. 3 zákona o platu, dle nichž je čerpání řádné dovolené pro platové účely považováno za výkon služby. Vykonává-li přitom voják službu v době pracovní (služební) pohotovosti, náleží mu plat za výkon služby jako takový a nikoli již odměna za tuto pohotovost. Nelze pak přehlédnout ani skutečnost, že není jakkoli relevantně doloženo, že by byl žalobce po dobu čerpání dovolené fakticky jakoukoli pohotovostí omezen.
61. K žalobnímu bodu označenému jako krácení pohotovosti mezi směnami soud především uvádí, že žalobce byl zařazen do pohotovosti pro jaderné elektrárny v rozsahu pracovní doby v pracovních dnech, od pondělí do pátku. Časová norma dostavení se do zaměstnání činila 18 hodin od aktivace. To znamená, že časová norma nebyla dodržena pouze v době po skončení pracovní doby v pátek a počátkem pracovní doby v pondělí. Žalovaný vyšel z názoru, že v době mezi jednotlivými směnami při takto nařízené pohotovosti žalobce nikterak ve svém volnu omezen nebyl. S tímto hodnocebním se krajský soud ztotožnil. Okolnost, že měl žalobce povinnost zdržovat se v místech pokrytých signálem mobilního operátora, jej nikterak na způsobu čerpání volna neomezovala. Žalobce nebyl povolán v době takto určené pohotovosti k žádné mimořádné situaci, a tudíž nebyl nikterak ve svém volnu omezen. Pro posouzení nároku je rozhodné právě to, co se reálně událo a zda nějaká událost zasáhla do žalobcova čerpání volna. Jestliže tu žádná taková událost není, pak argumentace vztahující se k časové normě 18 hodin není přiléhavá.
62. Pro účely posouzení námitky související s úroky z prodlení si krajský soud dne 4. 1. 2019 vyžádal od žalovaného RMO 34/2012, z něhož správní orgány vycházely. Požadovaný dokument krajský soud obdržel dne 11. 1. 2019. Krajský soud se ztotožňuje se závěry správního orgánu, který postoupil žádost o vyplacení úroků z prodlení sekci státního tajemníka Ministerstva obrany. Správní orgán tak učinil na základě čl. 3 odst. 3 písm. b) RMO č. 34/2012, podle něhož platí, že „[z]ahajuje-li se správní řízení ve věcech služebního poměru, s výjimkou zahájení řízení ve věci náhrady škody, ve kterém je dotčenou osobou bývalý voják z povolání, je příslušným služebním orgánem (i) ředitel Agentury personalistiky Armády České republiky, jedná-li se o bývalého vojáka z povolání, který byl služebně zařazen v podřízenosti náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, nebo (ii) ředitel odboru řízení lidských zdrojů sekce státního tajemníka Ministerstva obrany u ostatních bývalých vojáků z povolání.“ Z uvedeného vyplývá, že příslušným orgánem pro projednání žádosti týkající se úroků z prodlení je ředitel odboru řízení lidských zdrojů sekce státního tajemníka Ministerstva obrany, kterému byla žádost žalobce postoupena. Jelikož je postup rozhodování o žádostech vojáků z povolání striktně upraven vnitřními předpisy Ministerstva obrany tak, že je odlišena rozhodná doba podání žádosti v závislosti na trvání, respektive skončení služebního poměru příslušníka, není správní orgán prvního stupně ani odvolací služební orgán příslušný k projednání a rozhodnutí nároku žalobce.
63. K porušení práva na spravedlivý proces a tvrzené nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, krajský soud podotýká, že v postupu správních orgánů nespatřuje nezákonnost. Krajský soud je přesvědčen, že správní orgány dostatečně zdůvodnily své závěry, postupovaly v souladu s právními předpisy a dospěly ke zjištění materiální pravdy věci. Krajský soud se ztotožňuje se závěry správních orgánů a napadené rozhodnutí shledává za přezkoumatelné, srozumitelné a vyjadřující konzistentní právní názor. Soud se navíc přezkoumatelností rozhodnutí vždy zabývá z úřední činnosti, a to s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Podle této judikatury musí být ze správního rozhodnutí seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené a podle které právní normy rozhodl (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2017, čj. 5 Afs 115/2006-91, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012-45). Krajský soud konstatuje, že těmto požadavkům napadené rozhodnutí vyhovuje.
64. K žalobnímu bodu o podjatosti úředních osob podílejících se na projednání a rozhodování věci je třeba uvést, že aplikace předpisu správního řádu o podjatosti je § 144 zákona o vojácích vyloučena. Nicméně pro důvody tvrzené v žalobě soud neshledal, že žalobcovu věc projednávaly úřední osoby, o jejichž nepodjatosti by bylo možno pochybovat. Za protokolaci výpovědí svědků odpovídá oprávněná úřední osoba, a jestliže vyslechnutí svědkové svým podpisem potvrdili, že obsah protokolu je souladný s tím, co uvedli, pak je zapotřebí z takto pořízených protokolů o výpovědích svědků vycházet. Byl-li Mgr. J. jako účastník řízení výpovědi svědků přítomen, pak bylo na něm, aby k protokolaci pořizované oprávněnou úřední osobou vznesl námitky v zájmu úpravy protokolárně zaznamenané výpovědi svědka. To platí jak o výpovědi Ing. Ch., tak Ing. Š. Úsudek o tom, že nebylo zapotřebí doplnit dokazování považuje soud za správný. Uvedení svědkové byli především vyslýcháni v souvislosti s tím, jak nahlížet zařazení příslušníků do bojové a mobilizační pohotovosti. Vedle svědeckých výpovědí bylo vycházeno též z vnitřních rozkazů, tyto důkazy byly hodnoceny ve vzájemné souvislosti a právní zjištění žalovaného o tom, byl-li příslušník permanentně po celý rok v pohotovosti pro jeho zahrnutí do bojové a mobilizační pohotovosti je v souladu s tím, jak tento institut vyložil Nejvyšší správní soud. Ani ve vztahu k výslechu Ing. L. krajský soud neshledal tkaové pochybení, které by mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Pokud byl Ing. K. v průběhu řízení v jeho věci vyrozuměn o výslechu tohoto svědka sdělením obsahujícím dvě odlišná data výslechu (13. 10. a 14. 10. 2014), což lze přičíst pouhé chybě v psaní, měl tento účastník řízení neprodleně kontaktovat správní orgán, aby byl uvedený rozpor zavčas odstraněn. Správnímu orgánu prvního stupně zároveň nic nebrání v tom, aby mezi podklady rozhodnutí zahrnul též protokol o výpovědi svědka uskutečněné v jiném správním řízení. Klíčové v tomto ohledu totiž je, že žalobce měl dostatek možností se k tomuto podkladu rozhodnutí vyjádřit. Pochybení správního orgánu prvního stupně pak krajský soud neshledal ani v souvislosti s opakováním výslechu jmenovaného svědka. Pokud správní orgán prvního stupně nepovažoval jeho původní výpověď za dostatečnou, jak uvádí též žalovaný na straně 36 napadeného rozhodnutí, nelze postupu spočívajícímu v opakování výslechu cokoli vytknout.
V. Závěr a náklady řízení
65. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
66. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
67. Závěrem krajský soud poznamenává, že v důsledku změny rozvrhu práce ze dne 27. 11. 2018 se předsedkyní senátu v posuzované věci stala Mgr. Helena Nutilová. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení byli o možné účasti této soudkyně na rozhodování v této věci již dříve poučeni, a to včetně možnosti o podání případné námitky podjatosti, krajský soud jim již novou informaci o složení senátu nezasílal.