10 A 212/2015 - 88

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce L. J., proti žalovanému náčelníkovi Vojenské policie, sídlem v Praze 6, Rooseveltova 620/23, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2015, č.j. 96-25- 26/2012-5104, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 29. 9. 2015, č.j. 96-25-26/2012-5104 a rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor ze dne 31. 3. 2015 č.j. 11-64/2014-4215 se z r u š u j í a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.000 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet žalobce.

Odůvodnění

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 20. 11. 2015 doručena žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2015, č.j. 96-25-26/2012-5104, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor ze dne 31. 3. 2015 č.j. 11-64/2014-4215, kterým bylo částečně vyhověno žádosti žalobce o proplacení služební pohotovosti. Žalobci byl přiznán nárok na výplatu odměny za služební pohotovost podle ust. § 19 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech (dále jen „zákon o platu“) vykonanou na pozici 4. operátora operačního střediska a na pozici vyšetřovatele operačního střediska u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v období od 22. 3. 2009 do 1. 2. 2012 v celkové výši 30.640 Kč. Výrokem II rozhodnutí dále nebylo vyhověno žádosti žalobce o vyplacení úroků z prodlení. Výrokem III pak byla žádost žalobce ve zbytku zamítnuta a nárok na výplatu odměny za služební pohotovost podle ust. § 19 zákona o platu přiznán žalobci nebyl. Žalobce rozporuje správnost napadeného rozhodnutí, kterým byla ve spojení s rozhodnutím prvoinstančního orgánu částečně zamítnuta jeho žádost o doplacení služby, kterou vykonával v rámci svého zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti v letech 2009 až 2012. Žalobce byl v rámci této pohotovosti povinen dostavit se na určené místo v časovém limitu 360 minut. Za výkon této služby byla žalobci přiznána odměna, a to za období od 22. 3. 2009 do 1. 2. 2012, od tohoto data však žalobci odměna již přiznána nebyla s tím, že žalobce v důsledku aktualizace příslušného rozkazu, kterým byl do této služby povolán, již nebyl žádným způsobem omezen ve svých mimopracovních aktivitách a odměna za tento druh pohotovosti mu tudíž nenáležela. S těmito závěry se žalobce neztotožnil, a to s odkazem na rozkaz č. 1 pro rok 2011 a rozkaz č. 1 pro rok 2012, kterými byl zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti. Žalobce poukázal na obsah tohoto druhu pohotovosti, a především potom na povinnosti příslušníka s touto pohotovostí spojené. Žalobce byl spolu s ostatními příslušníky opakovaně prověřován, zda - li je připraven v případě své aktivace do této pohotovosti nastoupit, a to především telefonicky, kdy byla průběžně kontrolována jeho dostupnost a celková připravenost. Žalobce byl v této souvislosti i několikrát povolán do zaměstnání, a to například v případě mimořádné události v podobě pádu parašutisty. Žalobce se neztotožnil se závěry žalovaného, dle nichž je bojová a mobilizační pohotovost vázána pouze na stav ohrožení státu, tedy na dobu mimo mírový stav, jak uvádí Rozkaz ministra obrany (RMO) č. 7/2009. Tento závěr nevyplývá ani z přístupu ostatních útvarů Armády ČR a ani z přístupu ministerstva obrany, nesvědčí mu pak ani závěry vyplývající z provedeného dokazování, a to konkrétně ze svědeckých výpovědí vedoucích příslušníků armády, byť z obsahu jejich výpovědí vyplývá, že tito příslušníci měli evidentní zájem na tom, aby odměny za tento druh pohotovosti vypláceny nebyly. Žalobce pak zvlášť vyzdvihl výpověď náčelníka štábu, který je v rámci dané pohotovosti výslovně poučil v tom smyslu, že obsah povinností v rámci pohotovosti s časovou normou 360 minut odpovídá pohotovosti s časovou normou 120 minut, která však na rozdíl od první zmíněné pohotovosti proplácena je. Z uvedeného je zřejmé, že se vojenské správní orgány snažily vyhnout povinnosti proplatit takto odslouženou pohotovost s tím, že se nejedná o bojovou a mobilizační pohotovost, kterou lze nařídit pouze v době ohrožení státu. Přístup vojenských orgánů pak svědčí o tom, že vyhlášení bojové a mobilizační pohotovosti by bylo neekonomické, neboť v takovém případě by byly povinny takto odslouženou službu vojákům proplatit, z tohoto důvodu byla služba nařizována v rámci pohotovosti s časovou normou 360 minut, která nebyla za bojovou a mobilizační pohotovost označena. S takovým postupem se žalobce neztotožnil, neboť podstatný je obsah povinností, které vojáci jsou v rámci této služby povinni vykonávat. K tomuto pak žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se neproplacenými pohotovostmi vojáků zabýval v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 4Ads 55/2013. Žalobce pak dále namítl nesprávnost procesního postupu správních orgánů, které neprovedly žalobcem navrhované důkazy výslechy svědků s tím, že se nejedná o věrohodné svědky, neboť jsou sami žadateli o doplacení předmětné pohotovosti. Žalobce se neztotožnil ani se závěry žalovaného, dle nichž mu za dobu výkonu pohotovosti v době státního svátku nenáleží odměna, neboť poskytnutí platu za období svátku je nutno považovat za fikci výkonu práce. Odměna za služební pohotovost je poskytována za připravenost vojáka k případné službě. Žalobce byl po celou dobu svátku k výkonu případné služby připraven a za tuto dobu mu tudíž náleží odměna. Za neproplacenou službu v době pohotovosti žalobce současně požaduje uhradit též úroky z prodlení, neboť zpoždění s výplatou dlužné odměny bylo způsobeno výlučně služebním orgánem, a to neproplacením odměn za danou pohotovost a rovněž v důsledku nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí. Nárok na odměnu za služební pohotovost nevzniká na základě rozhodnutí správního orgánu, nýbrž ze zákona. Služební orgán se tudíž do prodlení s vyplacením odměny dostává automaticky po uplynutí zákonné lhůty pro výplatu takové odměny. Ze všech uvedených důvodů bylo žalobcem navrženo napadené rozhodnutí zrušit. Žalovaný navrhl projednávanou žalobu zamítnout. Žalovaný dospěl k závěru, že byť žalobce byl zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti, nelze na toto jeho zařazení nahlížet jako na služební pohotovost ve smyslu ust. § 30 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), neboť v mimopracovní době nebyl nikterak výkonem této pohotovosti omezen. K zabezpečování výkonu bojové a mobilizační pohotovosti totiž může dojít pouze při vyhlášení stavu ohrožení státu a ve válečném stavu. Uvedené vyplývá z rozkazu ministerstva obrany č. 7/2009, ale rovněž i ze skutečnosti, že v době míru nelze považovat samotné zařazení vojáka do plánu bojové připravenosti za oprávnění k vyhlášení služební nebo pracovní pohotovosti. V případě žalobce se jednalo pouze o upřesnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti, a to za účelem zajištění bojové připravenosti vojáků v případě ohrožení státu. V případě předmětné pohotovosti jsou tak vojáci zařazeni pouze do přípravy k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti, do plánu uvádění do bojové pohotovosti jsou tito vojáci zařazeni až vydáním Zvláštního nařízení Náčelníka generálního štábu Armády ČR. V inkriminovaném období let 2011 a 2012 toto nařízení náčelníkem štábu vydáno nebylo a z tohoto důvodu se žalobce ani ve stavu služební pohotovosti nemohl nacházet a žádným způsobem tedy k jeho omezení nedošlo. Samotné zařazení žalobce do seznamu osob v rámci vnitřních rozkazů velitele útvaru nelze považovat za nařízení pohotovosti ve smyslu ust. § 30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání. K reálnému omezení příslušníků vojenské policie došlo až nařízením služební pohotovosti v rámci týdenního rozkazu velitele, kterým byli vojáci zařazeni na konkrétní pozici v rámci hotovostního systému, kdy v rámci časově ohraničeného období byli povinni dostavit se v časovém limitu do zaměstnání, a až tehdy došlo k jejich reálnému omezení. Tedy až vydáním příslušného rozkazu náčelníka generálního štábu došlo k aktivaci bojové a mobilizační pohotovosti a ke stanovení konkrétních úkolů jednotlivým příslušníkům. Na základě tohoto rozkazu tak byly naplněny zákonné znaky služební pohotovosti ve smyslu ust. § 30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání. Poskytnutí kontaktních údajů žalobcem tak nelze považovat za jeho jakékoliv omezení, tyto údaje byly žalobcem poskytovány pouze za účelem jeho budoucího možného zařazení do pohotovosti při hrozbě vyhlášení stavu ohrožení státu či válečného stavu. K žalobcem namítanému procesnímu pochybení v podobě neprovedení jím navrhovaných svědeckých výpovědí žalovaný konstatoval, že k vydání rozhodnutí disponoval znalostí všech potřebných skutečností, podstatných pro zjištění skutečného stavu věci, které považoval za dostatečné. K otázce nároku žalobce na úroky z prodlení bylo žalovaným poukázáno na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaného pod sp. zn. 6As 102/2014, v němž soud konstatoval, že ze zákona o služebním poměru nárok příslušníka na úroky z prodlení vzniklé v důsledku řádně nevyplaceného výluhového příspěvku nevyplývá a nelze je dovodit ani analogicky. Tento závěr pak lze vztáhnout i na služební poměr vojáků z povolání. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že v průběhu pohotovosti v časovém limitu 360 minut byly prováděny průběžné prověrky dostupnosti vojenských příslušníků na mobilním telefonu. Voják tak musel být v mimopracovní době dosažitelný a musel udržovat spojení s útvarem pro případ jeho povolání do zaměstnání. Právě tyto prověrky jsou dokladem povinností nařízených příslušníkům v mimopracovní době. Žalobce pak dále vyjádřil svůj nesouhlas s tvrzením žalovaného, dle něhož bojovou pohotovost nelze nařídit v době mírového stavu. V takovém případě ovšem vyvstává dle žalobce otázka, jak je možné, že u daného útvaru bojová pohotovost v době míru nařízena byla a dokonce byla i proplacena?! K tvrzení žalovaného, dle něhož služební pohotovosti byly nařizovány týdenními vnitřními rozkazy, z čehož je zřejmé, že se o bojovou pohotovost nejedná, bylo žalobcem uvedeno, že některé pohotovosti nebyly v těchto vnitřních rozkazech vůbec uváděny. Skutečnost, že bojová pohotovost byla žalobci nařízena v rámci rozkazu č. 1, nebudila v žalobci žádné pochybnosti, jednalo se o pohotovost nepřetržitou. Z obsahu správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žalobce byl v průběhu svého působení u Vojenské policie Stará Boleslav na základě vnitřních rozkazů velitele vydávaných vždy na začátku roku pod č. 1 zařazován v rámci hotovostního systému Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav do služebních pohotovostí (od roku 2011 „dosažitelností“), za které mu nebyla poskytována odměna ve smyslu ust. § 19 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost. V roce 2009 byl žalobce zařazen jako 4. Operátor operačního střediska Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav. Podle čl. 2 vnitřního rozkazu velitele byla žalobci nařízena SLUŽEBNÍ POHOTOVOST I. Mimo pracoviště v mimopracovní době s dosažením pohotovosti na pracovišti do 360 minut. V roce 2010 byl žalobce zařazen jako 4. Operátor operačního střediska Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav a jako Vyšetřovatel Vojenské policie. Podle čl. 2 vnitřního rozkazu velitele byla žalobci nařízena SLUŽEBNÍ POHOTOVOST I. Mimo pracoviště v mimopracovní době s dosažením pohotovosti na pracovišti do 360 minut. V roce 2011 byl žalobce zařazen jako 4. Operátor operačního střediska Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav a jako Vyšetřovatel Vojenské policie. Podle čl. 2 bod III. vnitřního rozkazu velitele byla žalobci nařízena DOSAŽITELNOST s dosažením pohotovosti na pracovišti do 360 minut. V roce 2012 byl žalobce zařazen jako 4. Operátor operačního střediska Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav a jako Vyšetřovatel Vojenské policie. Podle čl. 2 bod III. vnitřního rozkazu velitele byla žalobci nařízena DOSAŽITELNOST s dosažením pohotovosti na pracovišti do 360 minut. Vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav pro rok 2011 a 2012 byl žalobce podle čl. 2 bod V. zařazen nově do BOJOVÉ A MOBILIZAČNÍ POHOTOVOSTI, a to od prvního dne příslušného kalendářního roku s povinností být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě do 360 minut. V rámci měsíčního vnitřního rozkazu pro leden roku 2012 (č. 52/2011) byl žalobce v termínu od 13. 1. do 20. 1. 2012 v hotovostním režimu zařazen jako vyšetřovatel s povinností dostavit se v časovém limitu do 360 minut a dále byl v tomtéž termínu zařazen jako velitel výjezdové skupiny východ s povinností dostavit se v časovém limitu do 120 minut. Od 1. 2. 2012 ke dni podání žádosti (22. 3. 2012) nebyl žalobce v jednotlivých vnitřních měsíčních (týdenních) rozkazech do žádného typu z výše uvedených pohotovostí určen. Bojovou a mobilizační pohotovostí byla Rozkazem ministryně obrany ze dne 26. 3. 2009 označena činnost, kterou Ministerstvo obrany vykonává při vyhlášení stavu ohrožení státu a válečného stavu. K zabezpečení plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se organizuje příprava vojáků a občanských zaměstnanců. Vojákům a občanským zaměstnancům, kteří se této přípravy účastní, přísluší zvláštní příplatek za práce spojené s přípravou a zajišťováním obrany státu. V rámci přípravy k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti se vojáci a občanští zaměstnanci zařazují do plánu uvádění do bojové připravenosti, který se upřesňuje zpravidla jednou týdně. Z obsahu dodatku k pracovní smlouvě vytvořeného v souvislosti s bojovou a mobilizační pohotovostí vyplývá, že zaměstnanec je v rámci přípravy k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti povinen (a) účastnit se odborné přípravy, nácviků a dalších zaměstnání nezbytných k řádnému plnění zvláštních úkolů, které souvisejí se zařazením do příslušného plánu, (b) plnit úkoly, které z bojové a mobilizační pohotovosti vyplývají, (c) poskytovat nezbytnou součinnost při zařazení do plánu uvádění do bojové připravenosti, např. sdělit telefonický kontakt, místo pobytu, umožnit prověření schopností reagovat na výzvu příslušného vedoucího zaměstnance v souvislosti s plněním úkolů, které vyplývají z bojové a mobilizační pohotovosti, informovat o dočasné neschopnosti plnit zvláštní úkoly z důvodu nemoci, úrazu nebo jiných objektivních důvodů a v případě naléhavé potřeby (d) držet pracovní pohotovost k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti podle požadavku příslušného vedoucího zaměstnance. Nařízením náčelníka Vojenské policie k hotovostnímu systému Vojenské policie č.j. 85-10/2012-5104 ze dne 31. 1. 2012 byla v čl. IV. výslovně zavedena SLUŽEBNÍ POHOTOVOST bez časové normy, kterým byla nahrazena „pracovní pohotovost“ s časovou normou 360 minut. Časová norma byla příslušníkům stanovena až na základě Zvláštního nařízení náčelníka Generálního štábu nebo Zvláštního nařízení náčelníka Vojenské policie. V návaznosti na toto nařízení byl vydán rozkaz velitele č. 6/2012 ze dne 3. 2. 2012, jehož prostřednictvím došlo k opravě rozkazu velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2012, když byl zrušen čl. 2 bod III. „Dosažitelnost mimo pracovní dobu“, který byl nahrazen „Dosažitelností mimo pracovní dobu bez časové normy“. V rámci takto nahrazené dosažitelnosti byl zaveden pojem „s povinností dostavit se v co nejkratší době do zaměstnání“. Žádostí ze dne 20. 3. 2012 doručené příslušnému útvaru Vojenské policie dne 22. 3. 2012 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí ve věci proplacení služebních pohotovostí vykonaných za nejméně tři roky zpětně od podání této žádosti. V tomto období byla žalobci opakovaně v týdenních intervalech nařízena služební pohotovost s dostavením se na pracoviště do 360 minut, tato pohotovost však žalobci nebyla nikdy proplacena, přestože se dle žalobce jednalo o pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, byť svým obsahem odpovídá pohotovosti s časem 120 minut, která proplácena byla. Tato žádost byla dále doplněna o podání ze dne 22. 6. 2012, jehož prostřednictvím žalobce požádal o proplacení veškerých pohotovostí, do kterých byl nadřízeným orgánem zařazen, s povinností dostavit se do zaměstnání do 360 minut, tedy bojové i mobilizační. Dne 1. 11. 2013 pak žalobce dále požádal o vyplacení úroků z prodlení plynoucích z řádně neproplacených odměn za nařízenou pohotovost. Shora uvedená žádost v jejím doplněném znění byla rozhodnutím prvoinstančního orgánu ze dne 29. 6. 2012 č.j. 60-6/2012-2664 zamítnuta s tím, že se v daném případě nejednalo o služební pohotovost ve smyslu ust. § 30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání. Toto rozhodnutí bylo rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 12. 10. 2012 č.j. 96-25-3/2012-5104 potvrzeno. Rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013 č.j. 45Ad 12/2012-39 byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 12. 10. 2012. Krajský soud se ztotožnil se závěry orgánů vojenské policie, dle nichž není předmětná pohotovost pohotovostí ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání a žalobci tak nenáleží odměna dle ust. § 19 zákona o platu. Omezení, které žalobci z takto nařízené pohotovosti plyne, představují omezení nezbytná pro fungování bezpečnostních a obranných složek státu. Případ dosažitelnosti v určitém časovém limitu patří mezi taková omezení, s nimiž zákon přímou odměnu nespojuje, neboť odměna za takové omezení je zahrnuta již v základním platu. Toto rozhodnutí bylo společně s rozhodnutím odvolacího správního orgánu, na základě kasační stížnosti žalobce, rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2013 č.j. 4Ads 55/2013 – 59 zrušeno a věc byla správnímu orgánu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že předmětná pohotovost s dosažitelností do 360 minut slouží k zajištění připravenosti určitého počtu vojáků pro případ jejich nasazení ve větším počtu, než je potřeba pro zajištění běžného provozu vojáky ve výkonu služby. Tito vojáci jsou armádě k dispozici pro případ, že budou k plnění služebních úkolů povoláni na určité místo na základě pokynů nadřízeného. Taková služba představuje v materiálním smyslu pohotovost dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. V každém případě jde o určité omezení vojáků v době, kdy nejsou ve výkonu služby. Pokud tedy vnitřní rozkaz hovoří o „dosažitelnosti“, kdy výslovně neodkazuje na ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, pak je nezbytné takový rozkaz považovat za nařízení pohotovosti dle tohoto zákonného ustanovení. Zákon o vojácích z povolání neobsahuje právní úpravu „dosažitelnosti“, které by se voják byl povinen podrobit bez nároku na zvláštní odměnu, od vojáků z povolání tudíž nelze požadovat výkon služebních povinností v alternativních formách, které neodpovídají zákonem předvídaným formám plnění služebních povinností. Pokud je tedy reálně nařizována vojákům z povolání pohotovost ve formě tzv. dosažitelnosti, která ve skutečnosti slouží stejnému účelu jako služební pohotovost dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, jedná se o systémový problém, v důsledku něhož dochází k porušování práv vojáků vyplývajících ze zákona o vojácích z povolání. O služební pohotovost se tedy jedná i v případech, kdy služební orgán v rozkazu nařídí vojáku „dosažitelnost“, popřípadě jinými slovy vojáku pro období mimo dobu služby nařídí omezení, jehož účel je stejný jako v případě služební pohotovosti, tj. zajištění připravenosti vojáka nastoupit k plnění služebních úkolů v časovém limitu do šesti hodin, a to i když v rozkaze není uvedeno konkrétní místo, na němž se voják musí v době služební pohotovosti zdržovat. Byť tedy Nejvyšší správní soud shledal, že omezení vojáka, kterému není stanoveno přesné místo, kam se má v době dosažitelnosti dostavit, není omezením významným, nemůže to vyústit v závěr, že se o pohotovost vůbec nejedná. Takový závěr opomíjí fakt, že i v takovém případě se jedná o režim vojáka v jeho volnu omezující a sloužící objektivně ke stejnému účelu jako pohotovost s konkrétním určením místa pobytu vojáka. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 31. 3. 2015 č.j. 11-64/2014-4215 bylo výrokem I. částečně vyhověno žádosti žalobce ze dne 22. 3. 2012 s tím, že mu byl přiznán nárok na výplatu odměny za služební pohotovost dle ust. § 19 zákona o platu za pracovní pohotovost vykonanou na pozici 4. operátora operačního střediska a na pozici vyšetřovatele operačního střediska u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v období od 22. 3. 2009 do 1. 2. 2012 v celkové výši 30.640 Kč, výrokem II. nebylo vyhověno žádosti žalobce o vyplacení úroků z prodlení a výrokem III. nebyla ve zbytku žádost žalobce na výplatu odměny za služební pohotovost přiznána. Z obsahu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se podává, že bylo vycházeno z výše zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2013 č.j. 4Ads 55/2013 – 59, kterým bylo kromě rozhodnutí krajského soudu zrušeno též rozhodnutí žalovaného. Prvoinstanční orgán tak v intencích tohoto rozhodnutí přiznal žalobci nárok na výplatu odměny jako 4. operátora operačního střediska a jako vyšetřovatele vojenské policie za nařízenou služební pohotovost mimo pracovní dobu s povinností dostavit se na pracoviště do 360 minut, neboť shledal, že žalobce jakož i ostatní příslušníci určení k výkonu těchto pohotovostí vnitřním rozkazem byli omezováni mimo dobu služby tím, že byli povinni dostavit se na pracoviště ve stanovené časové normě. V případě těchto pohotovostí vykonaných žalobcem za období březen 2009 až leden 2012 byly naplněny materiální znaky služební pohotovosti ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. Naproti tomu žalobci nebyla přiznána odměna za tzv. bojovou a mobilizační pohotovost, neboť v případě této pohotovosti nebyly uvedené materiální znaky služební pohotovosti naplněny. Žalobce ani ostatní příslušníci nebyli zařazením na seznam pro výkon této služby (č. 1/2012, č. 2/2012) nikterak omezeni, když k jejich faktickému omezení mohlo dojít až na základě nařízení náčelníka Generálního štábu, jímž došlo k vyhlášení válečného stavu nebo stavu ohrožení státu. Až do doby vydání nařízení náčelníka jsou vojáci toliko zařazeni do plánu uvádění do bojové připravenosti a až vydáním tohoto nařízení přecházejí do režimu služební pohotovosti ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. Stav ohrožení státu ani válečný stav v období 2009 až 2011 na území ČR vyhlášen nebyl a o výkon bojové a mobilizační pohotovosti se tak jednat nemohlo. Časová norma 360 minut, stanovená příslušným vnitřním rozkazem počínala běžet až vyhlášením vyššího stupně bojové a mobilizační pohotovosti, nikoliv uveřejnění vnitřního rozkazu č. 1/2011 a č. 1/2012. Uvedené vyplývá i z výpovědí služebních funkcionářů, kteří byli vyslechnuti v rámci vedeného správního řízení. Smyslem zařazení příslušníků do dosažitelnosti vnitřními rozkazy bylo určení osob pro plnění úkolů v případě vyšší bojové pohotovosti. S ohledem na skutečnost, že se nejedná o pohotovost dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, nenáleží žalobci odměna dle ust. § 19 zákona o platu, náleží mu pouze zvláštní příplatek stanovený Vnitřním platovým předpisem pro vojáky z povolání. Za období od 1. 2. 2012 pak žalobci nebyla přiznána odměna za služební pohotovost, neboť na základě nařízení náčelníka Generálního štábu č.j. V 528/2011-1160 ve spojení s nařízením náčelníka Vojenské policie č.j. 85-10/2012-5104 došlo k zavedení „Služební pohotovosti bez časové normy“, která nahradila „Pracovní pohotovost s časovou normou do 360 minut“. Obsah těchto nařízení se následně promítl do vnitřních rozkazů velitelství a došlo jím ke zrušení všech dříve určených časových norem, které byly nahrazeny pojmem „povinnost dostavit se v co nejkratší době do zaměstnání“. Smyslem tohoto nařízení bylo předurčit a připravit příslušníky Vojenské policie na plnění stanovených úkolů v rámci hotovostního systému Vojenské policie. Časová norma byla takto uvedeným osobám stanovena až na základě Zvláštního nařízení náčelníka generálního štábu. K aktivaci těchto osob tedy mělo dojít až na základě vydání tohoto zvláštního nařízení. Z výpovědí služebních funkcionářů učiněných v rámci dokazování ve správním řízení vyplývá, že tato práce byla vedena jako práce přesčas, kdy příslušníci byli aktivováni telefonicky s tím, aby se v co nejkratší době dostavili na pracoviště. Pokud ovšem z objektivního důvodu tohoto nástupu nebyli schopni, nedošlo k jejich kázeňskému postihu. Příslušníci byli povinni být dostupní na telefonu, přičemž časová norma k dostavení se do zaměstnání byla konkretizována až na základě jejich telefonického kontaktování, stejně tak nebylo stanoveno ani místo, kde byl voják povinen se po dobu této služby zdržovat. S ohledem na skutečnost, že služební pohotovost bez časové normy zavedená dnem 1. 2. 2012 nepředstavovala pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, nebylo žádosti žalobce o proplacení této služby (vyšetřovatel bez časové normy v období od 27. 7. 2012 do 1. 8. 2012 – vnitřní rozkaz č. 27/2012) služebním orgánem vyhověno. Žalobci rovněž nebyla přiznána odměna za pracovní pohotovost vykonanou v době svátku, a to na základě ust. § 19 odst. 2 zákona o platu. Odměnu za služební pohotovost nelze poskytnout vojákům, kterým odpadla služba podle rozvrhu služeb v důsledku svátku. Dle ust. § 14 odst. 1 zákona o platu se měsíční plat vojákům nekrátí a poskytování odměny za služební pohotovost by znamenalo odměňování vojáka za služební pohotovost a současně poskytování platu za tuto dobu. K žádosti žalobce o přiznání úroků z prodlení z řádně nevyplacených odměn za služební pohotovost bylo služebním orgánem konstatováno, že na úroky z prodlení žalobce nárok nemá. Zákon o vojácích z povolání ani zákon o platu neobsahují úpravu úroků z prodlení, tuto obsahuje pouze občanský zákoník, který s ohledem na veřejnoprávní charakter daného vztahu užít nelze. Úrok z prodlení z opožděně vyplacených odměn za služební pohotovost nepředstavuje pro žalobce skutečnou škodu (majetek žalobce se o něj v důsledku nezákonného rozhodnutí nezmenšil) ani ušlý zisk (žalobce by úrok z prodlení nezískal, pokud by nezákonné rozhodnutí nebylo vydáno). Skutkový stav dané věci byl ve správním řízení zjištěn dostatečně a z tohoto důvodu neměl služební orgán důvod přistoupit k provádění dalších žalobcem navržených důkazů. Rozkazem ministra obrany ze dne 28. 2. 2013 bylo pod čl. 6 (Bojová a mobilizační pohotovost) bod II. zakotveno, že samotné zařazení vojáků a zaměstnanců do plánu uvádění do bojové připravenosti není nařízením služební a pracovní pohotovosti. Proti rozhodnutí prvostupňového služebního orgánu bylo žalobcem dne 18. 4. 2015 podáno odvolání, o kterém bylo žalovaným rozhodnuto prostřednictvím napadeného rozhodnutí ze dne 29. 9. 2015, č.j. 96-25-26/2012-5104. Odvolání žalobce bylo tímto rozhodnutím zamítnuto a napadené rozhodnutí prvoinstančního služebního orgánu potvrzeno. Žalovaný poukázal, že v případě žalobce je nutné rozlišovat mezi služební hotovostí, kterou vykonával v pozici vyšetřovatele či 4. operátora operačního střediska a bojovou a mobilizační pohotovostí, která by byla žalobce fakticky schopna omezit až v okamžiku vyhlášení stavu ohrožení státu či válečného stavu. Pouhým uvedením žalobce v seznamu bojové a mobilizační pohotovosti nedochází k jeho omezení v běžném životě, k tomuto by mohlo dojít až vyhlášením válečného stavu či stavu ohrožením státu. Vyhlášením bojové a mobilizační pohotovosti došlo pouze k předurčení příslušníků k možnému dalšímu plnění stanovených úkolů v rámci bojové a mobilizační pohotovosti, aby byli v případě vyhlášení příslušného stavu připraveni k plnění úkolů. Žalobce navíc odměnu za bojovou a mobilizační pohotovost požaduje celoročně, a to aniž by rozlišoval již proplacenou služební pohotovost v pozici vyšetřovatele či operátora a dobu, kdy čerpal řádnou dovolenou apod. Omezení žalobce nelze spatřovat ani v tom, že byl povinen uvádět aktuální adresu pro jeho možné kontaktování a způsob tohoto vyrozumění. Kontrola adres a spojení s jednotlivými příslušníky byla prováděna vždy před svátky, ale nikoliv jako opatření bojové a mobilizační pohotovosti. K tomuto docházelo pouze za účelem zajištění spojení s ním v případě přechodu z mírového stavu do stavu válečného či do stavu ohrožení státu. Žalobce nebyl tímto opatřením nikterak omezován v běžném životě. Povinnost zvednout telefon a dostavit se v určité časové normě na místo určení měli pouze ti příslušníci, kteří byli určení týdenním vnitřním rozkazem. Ve vztahu k zákazu požívání alkoholických nápojů bylo žalovaným uvedeno, že se jedná o obecný zákaz výkonu služby pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky, která platí pro všechny vojáky z povolání. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobce byl pouze zařazen do plánu uvádění do bojové připravenosti pro případ, kdy by byl vyhlášen stav ohrožení státu či stav válečný. Až vyhlášením tohoto stavu by se žalobce dostal do skutečné pohotovosti. Žalobci tudíž náležel pouze zvláštní příplatek pro příslušníky Vojenské policie, který mu v posuzovaném období byl řádně vyplácen. Pokud žalobce uvádí, že správní orgán zpochybňuje výpověď některých svědků vypovídajících v průběhu správního řízení, pak k tomuto žalovaný uvedl, že řada z těchto příslušníků je žadatelem o proplacení odměny za služební pohotovost stejně jako žalobce, přičemž jednotliví žadatelé jsou ve vzájemném kontaktu a průběžně si sdělují své argumenty. Ve vztahu k žalobcem uplatněným nárokům na příslušnou odměnu za období po 1. 2. 2012 bylo žalovaným uvedeno, že žalobce v tomto období až ke dni podání žádosti nebyl do žádné pohotovosti určen. Námitky žalobce vztahující se k tomuto období považuje žalovaný za irelevantní. K žalobcem uplatněnému nároku na úroky z prodlení žalovaný plně odkázal na závěry prvoinstančního orgánu, s nimiž se zcela ztotožnil. Pokud by žalobci požadované úroky vyplaceny byly, jednalo by se o neoprávněné nakládání s veřejnými prostředky. K žalobcem uplatněným procesním námitkám bylo žalovaným konstatováno, že tyto jsou nedůvodné, ve správním řízení byly shromážděny dostatečné důkazy k objektivnímu posouzení případu, další dokazování by vedlo k nehospodárnému prodlužování řízení. Služební funkcionář svůj postup náležitě popsal i zdůvodnil. Ve vztahu k namítanému krácení náhrad ve svátek bylo žalovaným poukázáno na zákon o platu, který odměnu za pracovní pohotovost nestanoví jako příplatek k platu ani jinou jeho součást, nýbrž ji považuje za peněžní vyjádření nároku za připravenost k výkonu práce v období, kdy není vykonávána činnost, za kterou náleží plat. Pokud tedy zákonodárce stanovil, že v období svátku bude náležet plat, i když nebudou plněny pracovní úkoly, pak je zřejmé, že za toto období nenáleží odměna za pohotovost. Poskytnutí platu za toto období je nutné považovat za fikci výkonu práce a žalobci tudíž nenáležela odměna za pracovní pohotovost dle ust. § 19 zákona o platu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Krajskému soudu je známo, že otázka naplnění podmínek pro přiznání odměny za služební pohotovost vojáků z povolání byla opakovaně řešena nejen před soudy krajskými, ale též před Nejvyšším správním soudem (viz rozhodnutí sp. zn. 6Ads 47/2013 či sp. zn. 6Ads 71/2012). V těchto řízeních bylo předmětem sporu, zda žalobcům náleží odměna za služební pohotovost v podobě tzv. „dosažitelnosti“, v jejímž rámci jim sice nebylo stanoveno konkrétní místo výkonu této pohotovosti, ale byl jim stanoven časový limit, do něhož byli povinni se do zaměstnání dostavit (do 360 minut). V otázce této dosažitelnosti bylo Nejvyšším správním soudem opakovaně konstatováno, že se jedná o služební pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. Skutečnost, že není stanoveno místo jejího výkonu, nemá na naplnění podmínek služební pohotovosti vliv, neboť voják je výkonem dosažitelnosti omezen stejně jako v případě klasické služební pohotovosti. V nyní projednávané věci se krajský soud předně musí zabývat tím, zda se v případě tzv. bojové a mobilizační pohotovosti jedná o pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. Soud považuje za nesporné, že žalobce byl zařazen do plánu uvádění do bojové připravenosti ve smyslu Rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 ze dne 26. 3. 2009 a jednotlivými vnitřními rozkazy velitele Vojenské policie (č. 1/2011 a č. 1/2012) mu byla ukládána povinnost v době mimo výkon služby zajistit dosažitelnost tak, aby byl ve stálém telefonickém spojení a aby byl schopen se dostavit na pracoviště do 360 minut od vyhlášení signálu. Telefonické spojení se žalobcem pak bylo nadřízenými služebními orgány nepravidelně kontrolováno, a to například v období před státními svátky, jak vyplývá z obsahu správního spisu. Nesporné je rovněž to, že k výkonu bojové a mobilizační pohotovosti byli vyčleněni všichni vojáci, jejich příprava byla organizována v pracovní době a vojákům účastnícím se přípravy příslušel zvláštní příplatek za práce spojené s přípravou a zajišťováním obrany státu. Otázkou však i nadále zůstává, zda lze nařízenou dosažitelnost, v jejímž rámci byl žalobce spolu s ostatními příslušníky povinen dostavit se na stanovené místo v časovém limitu 360 minut, považovat za služební pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. Podle ust. § 30 odst. 1, 2 zákona o vojácích z povolání, vyžaduje-li to zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost. Služební pohotovostí se rozumí přítomnost vojáků ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby. Ustanovení § 19 odst. 2 zákona o platu uvádí, že za hodinu pracovní pohotovosti mimo pracoviště mimo pracovní dobu přísluší zaměstnanci odměna ve výši 15%, a jde-li o den pracovního klidu, ve výši 25% poměrné části pracovního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, připadající na jednu hodinu práce bez práce přesčas v měsíci, na který připadla pracovní pohotovost. K charakteru služební pohotovosti se vyjádřil Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozhodnutí ze dne 26. 9. 2013 č.j. 4Ads 55/2013 – 59, v němž uvedl: „Podstatou pohotovostního systému přitom je zajištění připravenosti určitého počtu vojáků pro případ potřeby nasazení vyššího počtu vojáků, než jaký je potřeba pro zajištění běžného provozu vojáky ve výkonu služby. Vojáci zapojení v rozhodnou dobu do pohotovostního systému nejsou ve výkonu služby, tj. aktuálně nevykonávají služební úkoly, nýbrž jsou armádě k dispozici pro případ, že budou k plnění služebních úkolů povoláni, dostavit se k plnění služebních úkolů na místo dle pokynů operačního důstojníka. Jde tedy v materiálním smyslu o pohotovost dotčených vojáků. Jde přitom o určité omezení vojáků v době, kdy nejsou ve výkonu služby, přičemž míra tohoto omezení může být různá v závislosti na objektivních faktorech (zda je vojákovi stanoveno konkrétní místo pobytu, v jakém časovém limitu je povinen se dostavit k plnění služebních úkolů) i subjektivních faktorech (jaký je preferovaný způsob trávení volného času, zda disponuje osobním automobilem, zda pečuje o nezletilé děti, jak vzdálené je jeho bydliště od místa výkonu služby apod.). I pokud tedy rozkaz mluví o nařízení „dosažitelnosti“ a neodkazuje výslovně na § 30 zákona o vojácích z povolání, je nezbytné takový rozkaz považovat za nařízení pohotovosti dle citovaného ustanovení zákona.“ V nyní projednávané věci byl žalobce vnitřními rozkazy zařazen do tzv. dosažitelnosti v rámci bojové a mobilizační pohotovosti, kdy byl povinen být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě do 360 minut. Z dodatku k pracovní smlouvě vytvořeného v souvislosti s bojovou a mobilizační pohotovostí vyplývá, že zaměstnanec je v rámci přípravy k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti povinen (a) účastnit se odborné přípravy, nácviků a dalších zaměstnání nezbytných k řádnému plnění zvláštních úkolů, které souvisejí se zařazením do příslušného plánu, (b) plnit úkoly, které z bojové a mobilizační pohotovosti vyplývají, (c) poskytovat nezbytnou součinnost při zařazení do plánu uvádění do bojové připravenosti, např. sdělit telefonický kontakt, místo pobytu, umožnit prověření schopností reagovat na výzvu příslušného vedoucího zaměstnance v souvislosti s plněním úkolů, které vyplývají z bojové a mobilizační pohotovosti, informovat o dočasné neschopnosti plnit zvláštní úkoly z důvodu nemoci, úrazu nebo jiných objektivních důvodů a v případě naléhavé potřeby (d) držet pracovní pohotovost k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti podle požadavku příslušného vedoucího zaměstnance. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce byl v rámci svého zařazení v týdenním vnitřním rozkazu velitele povinen být na telefonickém spojení, tudíž musel mít u sebe mobilní telefon dostupný mobilnímu signálu, musel se zdržovat v takové vzdálenosti od místa určení, aby byl schopen dostavit se na toto místo v časovém limitu 360 minut a rovněž byl povinen zdržet se požívání alkoholu či jiných omamných látek, neboť z vnitřních předpisů vojenské policie vyplývá, že výkon práce pod vlivem alkoholu je zakázán. Zmínit je nutné i subjektivní hlediska omezení vyplývajících z bojové a mobilizační pohotovosti, a to například preferovaný způsob trávení volného času, to, zda příslušník disponuje osobním automobilem či zda pečuje o nezletilé děti. Všechna tato omezení, která žalobci z jeho zařazení do tzv. dosažitelnosti v rámci bojové a mobilizační pohotovosti plynou, vedou k závěru, že i takto stanovená pohotovost odpovídá služební pohotovosti dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. Nedůvodným je třeba shledat tvrzení žalovaného, dle něhož není v daném případě naplněna materiální stránka služební pohotovosti, neboť nebyl vyhlášen stav ohrožení státu či válečný stav. Žalovaný tak váže podmínky služební pohotovosti na aktivaci válečného stavu nebo stavu ohrožení státu. S těmito závěry nelze souhlasit, neboť je zřejmé, že bojová a mobilizační pohotovost je nařizována i v době mírového stavu, a to právě pro účely zajištění připravenosti vojáků plnit úkoly související s přechodem ze stavu mírového do stavu ohrožení státu či do stavu válečného. V opačném případě by nebylo nutné týdenními vnitřními rozkazy jednotlivé vojáky zařazené do této pohotovosti vyčleňovat. V projednávané věci není rozporováno to, že v rozhodné době nebyl stav ohrožení státu ani válečný stav vyhlášen, a že v případě vyhlášení tohoto stavu jsou vojáci zařazováni do služební pohotovosti, otázkou je, zda dosažitelnost v rámci bojové a mobilizační pohotovosti, držená k tomu určenými vojáky, naplňuje znaky služební pohotovosti ve smyslu ust. § 30 zákona o služební pohotovosti. S ohledem na shora uvedený výčet omezení, která dosažitelnost v bojové a mobilizační pohotovosti přináší, je zřejmé, že se jedná o totožná omezení, jejichž účelem je zajištění služební pohotovosti. Žalovaný se nemůže zbavit odpovědnosti vyplatit žalobci odměnu za výkon tohoto druhu pohotovosti s poukazem na skutečnost, že nebyl vyhlášen stav ohrožení státu či válečný stav, neboť omezení, která žalobci z výkonu dosažitelnosti nařízené v rámci bojové a mobilizační pohotovosti vyplývají, objektivně slouží ke stejnému účelu jako služební pohotovost dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. I v tomto případě se jedná o režim fakticky vojáka v jeho volnu omezující jako pohotovost s určením konkrétního místa pobytu vojáka. I v případě zajištění funkcí armády v mírovém období je nezbytné udržovat systém pohotovostí, aby mohly být plynule plněny úkoly armády spojené s přechodem do válečného stavu či stavu ohrožení státu. V nyní projednávané věci se jedná o skutkově i právně obdobnou věc jako v případě již zmiňovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 6Ads 71/2012 a 6Ads 47/2013), neboť žalobci i v tomto případě byla nařízena dosažitelnost do 360 minut. Nařízení dosažitelnosti s časovým limitem 360 minut představuje jistě menší omezení, než v případě dosažitelnosti s přesným určením místa pobytu vojáka, tato skutečnost však sama o sobě nemůže vést k závěru, že se nejedná o pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. I v daném případě dochází k faktickému omezení vojáka v jeho volném čase a objektivně slouží stejnému účelu jako pohotovost s určením konkrétního místa pobytu vojáka. Neobstojí ani argument žalovaného, dle něhož žalobci byl vyplácen za výkon bojové a mobilizační pohotovosti zvláštní příplatek. Předmětný zvláštní příplatek byl stanoven rozkazem ministra obrany a náleží každému zaměstnanci, který je zařazen podle tabulek počtů platných v den vyhlášení stavu ohrožení státu nebo v den vyhlášení válečného stavu a připravuje se pro plnění úkolů přechodu z mírového stavu do vyšších stupňů bojové pohotovosti. K charakteru tohoto zvláštního příplatku se vyjádřil Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozhodnutí ze dne 12. 12. 2012 č.j. 6Ads 71/2012 – 47, v němž uvedl: „[…] příplatky poskytované v souvislosti s přípravou a zajišťováním obrany státu jsou poskytovány jako kompenzace za to, že voják postupuje riziko tím, že vykonává činnosti, které mohou být nebezpečné jeho životu nebo zdraví, čemuž odpovídá i jejich odstupňování podle míry podstupovaného rizika. Tyto příplatky tedy vycházejí z povahy náplně práce vojáka. Neposkytují však kompenzaci za to, že se voják musí ve dnech služebního volna zdržovat v určité dojezdové vzdálenosti od základny a v místech, kde je dostupný signál mobilního operátora.“ Zvláštní příplatek tudíž nemůže nahrazovat odměnu za služební pohotovost, kterou žalobce v případě dosažitelnosti do 360 minut vykonával. Žalovaný tudíž nemůže obcházet institut služební pohotovosti dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání nahrazováním této pohotovosti jinými alternativami nesoucími označení typu „dosažitelnost do 360 minut bez určení místa pobytu“, „dosažitelnost do 120 minut bez určení místa pobytu“, „bojová a mobilizační pohotovost“ či „dosažitelnost bez časového určení“. Všechny tyto typy pohotovosti mají objektivně totožný účel jako služební pohotovost dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, neboť jejich účelem je zajistit připravenost určitého počtu vojáků pro případ potřeby nasazení vyššího počtu vojáků, než jaký je třeba pro zajištění běžného provozu vojáky ve výkonu služby. Vojáci zapojení vnitřními rozkazy do hotovostního systému nejsou ve výkonu služby, ale jsou armádě k dispozici pro případ, že budou k plnění služebních úkolů povoláni, dostavit se k plnění služebních úkolů do místa určeného příslušným služebním orgánem. K naplnění materiální stránky služební pohotovosti tak dochází i v případě, kdy není válečný stav či stav ohrožení státu vyhlášen, neboť k držení dosažitelnosti v rámci bojové a mobilizační pohotovosti jsou vojáci povinni i v případě stavu mírového. Bojová a mobilizační pohotovost s dosažitelností do 360 minut je služební pohotovostí ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání a žalobci za výkon této pohotovosti náležela odměna dle ust. § 19 zákona o platu. Pokud žalovaný uvádí, že žalobce ve své žádosti nerozlišuje období, kdy jím byla vykonávána kromě bojové a mobilizační pohotovosti též pohotovost v pozici operátora či vyšetřovatele, pak nezbývá, než konstatovat, že je právě na žalovaném a služebních orgánech, aby takto vykonávanou pohotovost žalobce rozlišily a v souvislosti s tímto se zabývaly otázkou souběhu nároků na odměnu za takto vykonané pohotovosti žalobce. Nesprávný je tedy především právní závěr žalovaného o charakteru bojové a mobilizační pohotovosti. K obdobným závěrům dospěl krajský soud i v případě žalovaným nově zavedeného institutu „dosažitelnosti mimo pracovní dobu bez časové normy“, který byl zaveden nařízením náčelníka Vojenské policie k hotovostnímu systému Vojenské policie č.j. 85-10/2012-5104 ze dne 31. 1. 2012. Tímto institutem byla nahrazena „pracovní pohotovost s časovou normou 360 minut“. Časová norma v případě dosažitelnosti bez časové normy byla příslušníkům stanovena až na základě Zvláštního nařízení náčelníka Generálního štábu nebo Zvláštního nařízení náčelníka Vojenské policie. V návaznosti na toto nařízení byl vydán rozkaz velitele č. 6/2012 ze dne 3. 2. 2012, jehož prostřednictvím došlo k opravě rozkazu velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2012, když byl zrušen čl. 2 bod III. V rámci takto nahrazené dosažitelnosti byl zaveden pojem „s povinností dostavit se v co nejkratší době do zaměstnání“. Tento institut tudíž představuje dosažitelnost, kde není určeno místo pobytu vojáka ani časový limit, v jehož rámci je voják povinen dostavit se na určené místo. Ke stanovení časového limitu i místa pobytu vojáka dochází až na základě následně vydaného zvláštního nařízení. Je tedy možné, že takto nastolený institut dosažitelnosti bez časové normy může představovat výrazně menší omezení vojáka v mimopracovní době, na druhou stranu však naopak může představovat i omezení daleko významnější, a to právě s ohledem na následně vydané znění zvláštního nařízení, kterým může být stanoven přísnější časový limit. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že vojákům k této dosažitelnosti bylo obecně sděleno toliko to, že jsou povinni se v co nejkratší době dostavit na místo dodatečně určené zvláštním nařízením. I tato skutečnost vede k závěru, že se jedná o institut, který byl služebními orgány zaveden účelově, aby nemusely být vojákům odměny za služební pohotovost vypláceny. Argument žalovaného, dle něhož se o služební pohotovost nejednalo, neboť nebylo stanoveno místo pobytu vojáka ani časový limit, v jehož rámci byli vojáci povinni se do místa určení dostavit, nemůže obstát. Omezení žalobce, která byla nastolena v rámci dosažitelnosti do 360 minut, přetrvávají i v případě dosažitelnosti bez časového limitu. Příslušníci byli i v případě takto stanovené pohotovosti povinni být dostupní na telefonu, a tedy zdržovat se v místech, kde byl dostatečný mobilní signál, zdržet se konzumace alkoholických nápojů a rovněž byli povinni být připraveni k nástupu plnění úkolů v rámci této pohotovosti, přičemž časový limit k nástupu do služby jim byl stanoven až v rámci zvláštního nařízení. Není vyloučeno, že i tento časový limit mohl vést k významnějšímu omezení vojáků, než-li tomu bylo v případě časového limitu do 360 minut. Tato skutečnost však není krajskému soudu známa, neboť z předmětného nařízení náčelníka Vojenské policie není bližší vymezení této pohotovosti zřejmé. Z obsahu správního spisu bylo dokonce zjištěno, že příslušníci nebyli nadřízenými orgány o obsahu tohoto druhu pohotovosti žádným způsobem poučeni, což samo o sobě vede k závěru o účelovosti takto zakotvené pohotovosti. Krajský soud opakovaně uvádí, že se žalovaný nemůže vyhýbat nařízení služební pohotovosti ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání tím, že bude konstruovat různé alternativní typy této pohotovosti, aby se tak v konečném výsledku vyhnul povinnosti vyplácet vojákům za takto odslouženou pohotovost odměny. Shora uvedený postup žalovaného vede krajský soud k totožným závěrům jako v případě skutkově obdobné problematiky neproplácení nezákonně nařízených přesčasů policejním příslušníkům, která byla u zdejšího soudu opakovaně řešena. V obou případech se zjevně jedná o systémové pochybení, které je příslušnými služebními orgány řešeno obcházením zákona. Omezený rozpočet a potřeba zajistit výkon pohotovostního režimu však nemůže vést k porušování práv vojáků vyplývajících ze zákona o vojácích z povolání. Krajský soud se ztotožňuje se závěry učiněnými zástupcem veřejného ochránce práv ve stanovisku ze dne 20. 8. 2013, dle nichž jakékoliv omezení vojáka mimo dobu služby, které nemá oporu v zákoně, je nezákonné. Institut dosažitelnosti vytvořený aplikační praxí služebních orgánů bez opory v zákoně slouží ve skutečnosti ke stejnému účelu jako služební pohotovost. Žalovanému je třeba dát za pravdu v případě jeho tvrzení, dle něhož žalobci nárok na odměnu za dosažitelnost bez časové normy nenáleží v období od 1. 2. 2012 do doby podání jeho žádosti, v případech, kdy do této pohotovosti týdenními rozkazy zařazen vůbec nebyl. V takovém případě samozřejmě žalobce nárok na odměnu za tuto dosažitelnost nemá, avšak k tomuto prvoinstanční orgán nedospěl, když pouze konstatoval, že nárok žalobce na odměnu za tuto dosažitelnost nenáleží, neboť se nejedná o služební pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o služební pohotovosti. Takový právní názor služebního orgánu nelze považovat za správný. Krajský soud si je samozřejmě vědom toho, že obě rozhodnutí správních orgánů tvoří jeden celek, avšak v daném případě si právní závěry obou orgánů odporují. Pokud tedy byl prvostupňovým služebním orgánem nárok žalobce na odměnu za službu vykonanou po 1. 2. 2012 zamítnut, pak tento správní orgán měl uvést, že na něj žalobce neměl nárok, neboť nebyl do této dosažitelnosti zařazen. Z obsahu správního spisu navíc vyplývá, že žalobce měl nárok na odměnu za takto vykonanou službu, neboť byl v období od 27. 7. 2012 do 1. 8. 2012 do dosažitelnosti bez časové normy zařazen. Správní orgány jsou tedy povinny rozlišit období, kdy žalobce byl zařazen do dosažitelnosti bez časové normy a takto odslouženou pohotovost mu proplatit, a období, kdy do této dosažitelnosti zařazen nebyl a v takovém případě konstatovat, že na odměnu nárok z tohoto důvodu nemá. O služební pohotovost se tedy jedná jak v případě bojové a mobilizační pohotovosti s dosažitelností do 360 minut, tak v případě dosažitelnosti bez časové normy. V obou těchto případech byla vojákům nařizována omezení, jejichž účel je stejný jako v případě služební pohotovosti, tedy zajištění připravenosti vojáka nastoupit k plnění služebních úkolů. Žalobci za výkon těchto pohotovostí náležela odměna dle ust. § 19 zákona o platu. Krajský soud se dále zabýval nárokem žalobce na úroky z prodlení z odměn za výkon služební pohotovosti, které mu nebyly řádně a včas žalovaným proplaceny, byť služební orgány nárok na tyto odměny žalobci přiznaly (odměna za služební pohotovost ve funkci vyšetřovatele a ve funkci 4. operátora operačního střediska). Prvostupňový služební orgán i žalovaný žádost žalobce o úroky z prodlení z neproplacených odměn zamítly s tím, že právní úprava týkající se vojáků z povolání úroky z prodlení výslovně neuvádí a s ohledem na skutečnost, že se jedná o vztah veřejnoprávní, nelze v daném případě aplikovat ani občanský zákoník či jinou soukromoprávní úpravu úroků z prodlení. Problematikou nároku na úroky z prodlení v případě veřejnoprávního vztahu policisty a jeho zaměstnavatele se krajský soud zabýval opakovaně, a to například v rozhodnutí ze dne 16. 3. 2015 č.j. 10A 91/2014 – 33. V tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobci jakožto policistovi náleží nárok na dlužné úroky z prodlení plynoucí z řádně neproplacených nezákonně nařízených přesčasových služeb. Skutečnost, že právní úprava týkající se policistů úroky z prodlení neupravuje, nemůže vést k závěru, že tito na úroky z prodlení nárok nemají. Tento nárok žalobci vzniká již samotným výkonem služby přesčas a nikoliv až deklaratorním rozhodnutím policejního orgánu o jeho nároku na odměnu za službu přesčas. Žalovaný policejní orgán byl v případě úroků z prodlení povinen analogicky aplikovat ust. § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle ust. § 1970 občanského zákoníku platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Toto rozhodnutí krajského soudu bylo následně Nejvyšším správním soudem potvrzeno, a to rozhodnutím ze dne 21. 1. 2016 č.j. 6As 75/2015 – 117. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry soudu krajského, přičemž dále konstatoval, že absence právní úpravy úroků z prodlení ve služebním zákoně představuje mezeru v zákoně, kterou je nutno vyplnit analogií. Úroky z prodlení v případě zaměstnaneckého vztahu mezi zaměstnancem a státem je nutno řešit analogií s předpisy soukromoprávními, neboť v případě, kdy by zaměstnancům v klasickém zaměstnaneckém soukromoprávním vztahu úroky z prodlení za nevyplacený plat, mzdu či odměnu za práci náležely, došlo by k nerovnému přístupu k zaměstnancům státu, kterým by nárok na tyto úroky přiznán nebyl pouze z toho důvodu, že předmětná veřejnoprávní úprava úroky z prodlení neobsahuje. Shora učiněné závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Žalovaný se nemůže zprostit odpovědnosti za výplatu úroků z prodlení v případě neproplacených odměn za služební pohotovost poukazem na skutečnost, že zákon o vojácích z povolání úroky z prodlení neupravuje. I v tomto případě lze konstatovat, že se jedná o mezeru v zákoně, kterou je nutno vyplnit analogií soukromoprávními předpisy, a sice ust. § 1968 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Není důvod, aby v případě veřejnoprávních zaměstnanců úroky z prodlení za neproplacenou odměnu za vykonanou služební pohotovost přiznány nebyly a v případě soukromoprávních zaměstnanců, jejichž vztah se řídí zákoníkem práce, k jejich proplácení došlo, neboť tento předpis je upravuje. Takto nerovný přístup nelze považovat za spravedlivý. Úmysl zákonodárce vyloučit úroky z prodlení u odměn za služební pohotovost nebyl zjištěn, přičemž tuto absenci úpravy úroků je nutné vnímat jako neúplnost právního řádu z pohledu rovnosti a dalších obecných principů. Jedná se tedy o mezeru v zákoně, kterou je nutné zaplnit. Pokud by totiž soud dospěl k opačnému závěru a uvedenou mezeru by odmítl zaplnit, resp. by ji vůbec neshledal, vedlo by takové řešení k nespravedlivému výsledku. Z tohoto důvodu shledal krajský soud námitku žalobce, kterou rozporuje postup žalovaného, který mu odmítl proplatit úroky z prodlení z řádně nevyplacených odměn za služební pohotovost, důvodnou. Závěrem se krajský soud zabýval námitkou žalobce, dle níž mu nebyla proplácena odměna za výkon služební pohotovosti ve svátek. Žalobce vykonával služební pohotovost dne 28. 10. 2010, tedy celých 24 hodin, přičemž z této doby výkonu mu bylo odečteno 8,5 hodin. Žalovaný k takto uplatněnému nároku žalobce uvedl, že odměna za výkon služby ve svátek žalobci nenáleží, neboť dle ust. § 14 odst. 1 zákona o platu se zaměstnanci, který nepracoval proto, že svátek připadl na obvyklý pracovní den, se plat nekrátí. Z tohoto plyne, že v případě svátku se jedná o fikci výkonu práce a žalobci tak odměna za služební pohotovost dle ust. § 19 zákona o platu nepřísluší. Ani s tímto závěrem žalovaného se krajský soud neztotožnil. Je pravdou, že v případě svátku, v jehož důsledku není práce vykonávána, se zaměstnanci plat nekrátí. Tato skutečnost však automaticky neimplikuje závěr, že zaměstnanci za výkon služební pohotovosti v době svátku nenáleží odměna. Naopak je nutné konstatovat, že i v případě svátku zaměstnanci za služební pohotovost, která je zaměstnancem v době tohoto volna vykonávána, náleží odměna. Zaměstnanec, který vykonává služební pohotovost v době svátku, kdy by za jiných okolností měl volno a k výkonu práce by nebyl povinen, náleží odměna dle ust. § 19 zákona o platu. Žalovaným vytvořená konstrukce, dle níž zaměstnanci nenáleží odměna za služební pohotovost konanou ve svátek, neboť se jedná o fikci výkonu práce, zcela postrádá logiku. Zaměstnanec, kterému byla na den svátku nařízena služební pohotovost, je fakticky omezen v mimopracovní době, tedy v daném případě musí udržovat telefonické spojení s příslušným služebním orgánem a musí být připraven dostavit se v určeném časovém limitu na stanovené místo. Jedná se tedy o stejné omezení, které tento zaměstnanec musí snášet například v nepracovní dny, tedy o víkendu. Pokud by totiž zaměstnanci služební pohotovost ve svátek nařízena nebyla, užíval by mimopracovní den jako každý jiný zaměstnanec, kterému pohotovost nařízena nebyla, aniž by byl ve svém volném čase jakkoliv omezován služební pohotovostí. Zaměstnancům sice v době svátku náleží plat jako v případě běžného pracovního dnu, toto však neznamená, že jim nárok na odměnu za služební pohotovost drženou v mimopracovní době nenáleží. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu zaměstnanci, který drží služební pohotovost ve svátek krátit odměnu za tuto pohotovost v důsledku toho, že v této době fakticky pobírá plat, jistě by to do textu zákona promítl. Toto však ze zákona nevyplývá a stejně tak nelze dospět k závěru, že by se jednalo o mezeru v zákoně, jako je tomu v případě shora zmiňovaného úroku z prodlení. Námitka žalobce, dle níž mu nebyla v rozporu se zákonem přiznána odměna za služební pohotovost ve svátek, byla krajským soudem shledána důvodnou. S ohledem na výše uvedené zrušil krajský soud rozhodnutí žalovaného dle ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc žalovanému v souladu s ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil k dalšímu řízení. V souladu s ust. § 78 odst. 3 s. ř. s. krajský soud přistoupil rovněž ke zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť pochybení, spočívající v nesprávném právním posouzení věci, lze konstatovat již ve vztahu k řízení před prvoinstančním správním orgánem. Krajský soud v dané věci rozhodoval bez nařízení jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť se účastníci ve lhůtě stanovené soudem k jeho výzvě ohledně nařízení jednání nevyjádřili. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 3.000 Kč představující zaplacený soudní poplatek.

Poučení