9 Ad 8/2016 - 54

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: T. P., bytem [adresa] zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem sídlem Palackého 1327, Mladá Boleslav proti žalovanému: ministr obrany sídlem Tychonova 1, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2016, čj. 1052-4/2015-7542KM takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2016, čj. 1052-4/2015-7542KM, a rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 23. 10. 2015, čj. 187-13-10/2014-5104, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jana Harcuby, advokáta.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2016, čj. 1052- 4/2015-7542KM, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí náčelníka Vojenské policie (dále jen „služební orgán prvního stupně“) ze dne 23. 10. 2015, čj. 187-13-10/2014-5104. Prvostupňovým rozhodnutím služební orgán prvního stupně zamítl žádost žalobce o obnovu řízení ve věci proplacení služebních pohotovostí, pravomocně ukončeného rozhodnutím velitele Velitelství Vojenské Policie Tábor ze dne 20. 3. 2015, čj. 11-62/2014-4215, ve spojení s rozhodnutím náčelníka Vojenské policie ze dne 24. 7. 2015, čj. 187-13-8/2014-5104. Napadeným rozhodnutím, které bylo žalobci doručeno dne 29. 2. 2016, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí a naposledy uvedené rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

2. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí rekapituloval průběh řízení, jehož se předmětná žádost o obnovu týká.

3. Šlo o řízení o žádosti žalobce o výplatu odměny za služební pohotovost podle § 19 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, v rozhodném znění (dále jen „zákon o platu“), pravomocně ukončeného rozhodnutím velitele Velitelství Vojenské Policie Tábor ze dne 20. 3. 2015, čj. 11- 62/2014-4215, ve spojení s rozhodnutím náčelníka Vojenské policie ze dne 24. 7. 2015, čj. 187- 13-8/2014-5104.

4. Služební orgán v prvostupňovém rozhodnutí nevyhověl žádosti o obnovu uvedeného řízení podané žalobcem dne 18. 10. 2015, když sice považoval za naplněnou podmínku předvídanou v § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), avšak nepovažoval za splněnou podmínku, že nové skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.

5. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožnil s hodnocením podmínek pro obnovu řízení provedeným služebním orgánem prvního stupně.

6. Žalovaný především nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů. S poukazem na body 18 a 19 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl, že z jeho obsahu je zřejmé, že obsah důkazů či podkladů označených žalobcem v žádosti o obnovu řízení služební orgán prvního stupně ze své úřední činnosti, konkrétně ze souběžně vedených řízení o žádostech dalších žadatelů z téhož důvodu, dobře zná, přičemž mu je současně známo, že v případě těchto žádostí služební orgán ani jiný správní orgán se znalostí žalobcem označených důkazů doposud žádnému z žadatelů nevyhověl a nárok na přiznání odměny neuznal. Žalovaný doplnil, že „z tohoto důvodu považoval příslušný služební orgán obsáhlé citace zejména z odvolatelem označených výpovědí za nadbytečné“. Žalovaný poznamenal, že provádění důkazů je na zvážení služebního orgánu, který řízení vede. S poukazem na § 50 odst. 4, § 3 a § 2 správního řádu žalovaný neshledal v postupu služebního orgánu prvního stupně pochybení s tím, že skutkový stav považoval „za dostatečný, jelikož nevzbuzuje pochybnosti“.

7. K námitkám zpochybňujícím věrohodnost svědeckých výpovědí Ing. L., plk. gšt. Ing. D. a Ing. Ch. žalovaný obecně uvedl, že je v pravomoci příslušného služebního orgánu vyhodnotit jednotlivé výpovědi a zvážit potřebu provedení výslechů určitých osob, stejně jako využití těchto výslechů k objektivnímu posouzení věci. Toto provedl již velitel Velitelství Vojenské policie Tábor, který rozsah provedených výslechů považoval za dostatečný. Podle žalovaného se jednalo především o výslechy vedoucích zaměstnanců Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, které jsou i podle názoru žalovaného nejdůležitější pro objasnění dané věci. Žalovaný se ztotožnil s hodnocením služebního orgánu prvního stupně, podle něhož dílčí upřesnění v opakovaných výpovědích mohou pramenit z ujasňování již vzdálenějších vzpomínek. Žalovaný doplnil, že „s hodnocením obsahu jednotlivých výpovědí souvisí i odvolatelem uváděné rozpory ve výpovědích některých bývalých zaměstnanců Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav“, přičemž řada z těchto osob sama žádá o proplacení odměny shodně jako žalobce.

8. K námitkám zpochybňujícím věrohodnost svědka Ing. L. a nezaujatost služebního orgánu prvního stupně žalovaný uvedl, že se výpověď svědka ze dne 7. 10. 2014 v podaném popisu hotovostního systému podstatně neliší od jeho výpovědi ze dne 13. 10. 2014. V této výpovědi Ing. L. podle žalovaného poměrně přehledně a logicky popisuje účel a systém fungování bojové a mobilizační pohotovosti a předurčení jednotlivých příslušníků útvaru k plnění úkolů pro případ vydání nařízení náčelníka Generálního Štábu Armády České republiky na jedné straně a na druhé straně jednotlivé typy hotovostí vytvářejících pravidelný každodenní útvarový hotovostní systém, do něhož byli jednotliví (ne všichni) příslušníci útvaru konkrétním vnitřním rozkazem zařazováni na omezené časové období, zpravidla na týden. Takto nastavené fungování hotovostního systému koresponduje podle žalovaného s praxí u jiných velitelství Vojenské policie. Výpověď svědka Ing. L. ze dne 17. 2. 2015 se pak podle žalovaného žádosti žalobce vůbec nedotýká, neboť svědek popisuje podrobnosti spojené s nařizováním služební pohotovosti z důvodu zabezpečení jaderných elektráren.

9. K odvolacím námitkám ve vztahu k výslechu Ing. Ch. žalovaný uvedl, že záměna výpovědi dvou svědků nemá vliv na posouzení věci ani na zákonnost a správnost prvostupňového rozhodnutí. Z tvrzení žalobce je dle žalovaného zřejmé, že nebyl výpovědi Ing. Ch. osobně přítomen, nýbrž měl tvrzený závadový jev vnímat pouze zprostředkovaně, z výpovědí jiných žadatelů, s nimiž jej navíc pojí společný zájem. Navíc svědek Ing. Ch. měl před podpisem protokolu o jeho svědecké výpovědi možnost se s protokolovaným záznamem své výpovědi seznámit a uplatnit své výhrady nebo stížnost na postup oprávněné úřední osoby, což neučinil, a naopak protokol opatřil svým podpisem. Protokol o výpovědi svědka přitom podle žalovaného bez výhrad podepsal taktéž žalobcem označený svědek Mgr. J. Tvrzení žalobce o tom, že výpověď svědka Ing. Ch. podle zvukového záznamu neodpovídá jeho doslovné odpovědi, je tedy dle podle žalovaného bezpředmětné a provedení důkazu svědeckou výpovědí Mgr. J. nebo zajištění věci je nadbytečné.

10. K námitkám zpochybňujícím pravdivost tvrzení plk. gšt. Ing. D. žalovaný na str. 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí bez dalšího rekapituloval obsah vyjádření služebního orgánu prvního stupně k předmětným odvolacím námitkám.

11. K poukazu žalobce na rozhodnutí velitele Posádkového velitelství Praha čj. 261-11/2014-2316 ze dne 16. 10. 2014, kterým měla být desítkám žadatelů odměna za zkoumanou služební pohotovost proplacena, a související odvolací námitce porušení rovného zacházení, žalovaný poznamenal, že se v posuzované věci nejedná o obdobný případ. Uvedl, že v odkazovaném případě byly v rámci bojového rozdílení již konkrétní jmenovitě určené skupině 15 příslušníků Posádkového velitelství Praha určeny na jasně vymezené a časově omezené období konkrétní úkoly skupiny velení a skupiny pro plnění úkolů mírového stavu, spojené již s konkrétní funkcí, kterou měli určení příslušníci jmenovitě zastávat (velitel shromaždiště, jeho zástupce, směrník apod.). Současně byla určeným příslušníkům výslovně stanovena povinnost zdržovat se po stanovené období mimo dobu služby na adrese svého trvalého pobytu a být na služebním telefonu. Takový případ naplňuje zákonné znaky služební pohotovosti ve smyslu § 30 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v rozhodném znění (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) a označené judikatury Nejvyššího správního soudu.

12. Ke komplexu odvolacích námitek ohledně řady důkazních prostředků a judikatury žalovaný s poukazem na § 30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, § 19 zákona o platu a závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2013, čj. 4 Ads 55/2013 - 59, a ze dne 9. 10. 2013, čj. 6 Ads 47/2013 - 41, uvedl, že v řešené věci nebylo sporu o uvedení žalobce ve vnitřních rozkazech velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 na rok 2011 a č. 1/2012 na rok 2012 jako osoby zařazené do bojové a mobilizační pohotovosti ve skupinách s časovou normou dosažitelnosti 360 min. Spornou otázkou však podle žalovaného bylo, zda v daném případě bylo příslušným služebním orgánem žalobci nařízeno v době mimo dobu služby takové omezení, které by mělo znaky služební pohotovosti. Podle žalovaného aplikace Rozkazu ministra obrany č. 7/2009 Věstníku (dále též „RMO č. 7/2009“) a navazujících vnitřních dokumentů služebním orgánem na situaci žalobce byla na místě, neboť z jejich obsahu lze usuzovat mimo jiné na účel zařazení žalobce do bojové a mobilizační pohotovosti. Podle čl. 4 RMO č. 7/2009 přitom platilo, že zařazení vojáka do plánu uvádění do bojové připravenosti se nepovažuje za oprávnění k vyhlášení služební nebo pracovní pohotovosti. Žalovaný zdůraznil, že uvedení vojáka v tomto plánu nebylo a ani nemohlo být považováno za vyhlášení služební nebo pracovní pohotovosti. Jednalo se pouze o upřesnění stanovených úkolů bojové a mobilizační pohotovosti, a to za tím účelem, aby vojáci byli připraveni po vyhlášení příslušného stavu (stavu ohrožení státu nebo válečného stavu) plnit tyto stanovené úkoly. Žalovaný dále konstatoval, že z čl. 3.1 a 3.2 Nařízení pro plnění úkolů bojové pohotovosti čj. V 154/2007-1618, vydaného náčelníkem Generálního štábu Armády ČR jednoznačně vyplývá, že vyčlenění vojáci přecházejí do pohotovosti až na základě Zvláštního nařízení, tzn., že do doby vydání tohoto zvláštního nařízení nejsou v pohotovosti, ale jedná se pouze o přípravu k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti, přičemž až po případném vydání Zvláštního nařízení následně vojáci přecházejí do režimu služební pohotovosti podle § 30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání. Se zřetelem k tomu, že v období let 2011 – 2012 byl v ČR mírový stav, nemohlo se jednat o výkon bojové a mobilizační pohotovosti, neboť nedošlo k naplnění předpokladů pro její vyhlášení. Žalobce se nemohl nacházet v režimu služební pohotovosti a nebyl tedy žádným způsobem omezen. Tato skutečnost byla podle žalovaného podpořena výpověďmi svědků (velitele útvaru, zástupce velitele, příslušníků Operačního oddělení, kteří měli oblast služebních pohotovostí na starosti, tj. mjr. v záloze Ing. L. a mjr. Mgr. G.), kteří byli vedoucími funkcionáři Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav nebo měli problematiku služebních pohotovostí, včetně poučování, ve své odpovědnosti. Žalovaný v tomto směru uzavřel, že zařazení vojáka do jmenného seznamu příslušníků Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, zařazených do tzv. bojové a mobilizační pohotovosti vnitřním rozkazem velitele tohoto útvaru č. 1 pro roky 2011 a 2012, nemohlo být považováno za vyhlášení služební či pracovní pohotovosti a jednalo se tedy pouze o předurčení příslušníků k možnému dalšímu plnění stanovených úkolů v rámci bojové a mobilizační pohotovosti, a to za tím účelem, aby byli vojáci po vyhlášení příslušného stavu (stavu ohrožení státu či válečného stavu) k plnění těchto úkolů připraveni.

13. Za stěžejní žalovaný považoval skutečnost, že v podmínkách Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav byla služební pohotovost nařizována zejména v týdenních rozkazech velitele, kde byli vojáci zařazeni na konkrétní pozici v rámci jednotlivých skupin hotovostního systému, a to na konkrétní časově přesně vymezené a ohraničené období, zpravidla na týden od pátku do příštího pátku. Projevem hotovostního systému ve shora uvedeném smyslu bylo například zařazení příslušníka do služební pohotovosti pro funkci operátora operačního střediska nebo vyšetřovatele Vojenské policie na základě vnitřních rozkazů velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, za které příslušný služební orgán do změny hotovostního systému žalobci přiznával nárok na výplatu odměny.

14. K žalobcem namítané povinnosti podle Jednacího řádu Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav k vedení přehledu aktuální adresy bydliště a způsobu vyrozumění v době nepřítomnosti příslušníka Vojenské policie na pracovišti žalovaný uvedl, že sloužila k zabezpečení spojení v případě přechodu daného útvaru z mírového stavu na stav válečný. Tímto opatřením nebylo podle žalovaného nijak zasahováno do doby mimo výkon služby daného vojáka z povolání. Navíc je dle žalovaného v současné době zcela běžnou praxí, že zaměstnavateli je znám telefonický kontakt na jeho zaměstnance, aniž by zaměstnanci toto považovali za omezení ve způsobu trávení času v době mimo pracovní dobu.

15. K povinnosti nepožívání alkoholických nápojů uvedené v Jednacím řádu Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav žalovaný konstatoval, že toto ustanovení je obsahově totožné s § 99 písm. b) zákona o vojácích z povolání, kde jsou stanoveny povinnosti vojáků z povolání v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu služby. Z uvedených ustanovení nevyplývá podle žalovaného žádné omezení v požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek pro vojáky z povolání mimo dobu služby, pouze povinnost nenastupovat pod jejich vlivem do služby. Tato povinnost pak podle žalovaného platí obecně pro všechny vojáky z povolání, ať byli nebo nebyli určeni do bojové a mobilizační pohotovosti.

16. Žalovaný s odkazem na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ve věci sp. zn. 6 Ads 71/2012 uvedl, že žalobce byl pouze zařazen do plánu uvádění do bojové připravenosti a připravoval se v době služby pro případ, kdyby byl vyhlášen stav ohrožení státu či stav válečný. Žalobce tak splňoval pouze podmínky pro přiznání zvláštního příplatku podle čl. 36 a 37 přílohy 1 k Rozkazu ministra obrany č. 44/2006 Věstníku ve výši 1 300 Kč měsíčně. Ten pak byl konzumován zvláštním příplatkem pro příslušníky Vojenské policie ve výši 3 000 Kč, jenž byl žalobci také v posuzovaném období vyplácen.

17. K otázce prověřování dosažitelnosti žalovaný uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že před svátky (zejména v měsíci květnu a prosinci) byla prováděna plošně prověrka aktuálnosti adres a spojení u příslušníků útvarů, ale nikoliv jako opatření bojové a mobilizační pohotovosti. Jednalo se o ověřování spojení za účelem možného kontaktování příslušníků útvaru a eventuálně jejich povolání do výkonu služby v případě naléhavé potřeby.

18. Žalovaný měl za prokázané, že žalobce nebyl zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti ve vnitřním rozkaze velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1 pro roky 2011 a 2012 žádným způsobem omezen, neboť v daném případě se nejednalo o jakýkoli typ pohotovosti, z něhož by pro něj vyplývaly nějaké konkrétní povinnosti, nýbrž pouze o přípravu k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti ve smyslu RMO č. 7/2009. Do režimu výkonu služební pohotovosti podle § 30 zákona o vojácích z povolání by se žalobce dostal až po vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. K samotnému plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti ze strany žalobce nikdy nedošlo. Žalobce nebyl podle žalovaného zařazením do této bojové a mobilizační pohotovosti v době mimo své základní týdenní doby služby nikterak omezován na svých právech. Žalobcem uváděné povinnosti byly buď omezeními ze zákona pro všechny vojáky, nebo šlo pouze o poskytnutí nezbytné součinnosti, např. sdělit telefonický kontakt, místo pobytu, umožnit prověření schopnosti reagovat na výzvu příslušného vedoucího zaměstnance v souvislosti s plněním úkolů, které vyplývají z bojové a mobilizační pohotovosti. Poskytnutí takovéto součinnosti nepovažoval žalovaný za omezení žalobce, protože bylo zcela zřejmé, že tyto údaje jsou poskytovány pro potřebu budoucího možného zařazení do služební pohotovosti při hrozbě plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti.

19. K údajnému nátlaku ze strany plk. B. a zpochybnění nestrannosti oprávněných úředních osob, působících v prvostupňovém a odvolacím řízení, jakož i služebního orgánu prvního stupně, žalovaný uvedl, že obdobně jako v případě zpochybnění výpovědi Ing. Ch. je z tvrzení žalobce zřejmé, že žalobce nebyl osobně objektem údajného nátlaku ze strany plk. B., ani takovému nátlaku nebyl přítomen. Žalobce podle žalovaného pouze odkazuje na obsah výpovědi jiného žadatele, s nímž jej navíc pojí společný zájem na výsledku řízení. Své tvrzení o údajném nátlaku přitom žalobce podle žalovaného nijak nedokládá. Stejně tak v případě zpochybnění nestrannosti a nezaujatosti osoby současného náčelníka Vojenské policie žalobce podle žalovaného užívá ničím nepodložené a spekulativní závěry o tom, že náčelník Vojenské policie, ať již v postavení oprávněné úřední osoby či přímo služebního orgánu, v jiném řízení „obhajoval" tvrzení plk. gšt. Ing. D. či postupoval vůči žalobci nebo jinému žadateli zaujatě s předem utvořeným názorem na řešení předmětné otázky. Žalovaný uzavřel, že ve spisu nenalezl indicii, z níž by bylo patrné, že by se případný nátlak plk. B. nebo postup oprávněných úředních osob projevil v rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor nebo příslušného služebního orgánu a že by tak bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III. Žaloba

20. Žalobce v podané žalobě shrnul, že v návaznosti na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. 9. 2013, čj. 4 Ads 55/2013 - 59 a veřejným ochráncem práv ve zprávě o šetření, podal dne 12. 2. 2014 žádost o proplacení pohotovostí, které mu byly v minulosti nařízeny a přitom mu nebyly proplaceny s tím, že se jednalo především o pohotovost nazvanou v rozkaze jako bojová a mobilizační pohotovost s časovou normou 360 minut.

21. Žalobce uvedl, že po nabytí právní moci rozhodnutí náčelníka Vojenské policie čj. 187-13- 8/2014-5104, se dozvěděl, že existuje celá řada důkazů, z nichž vyplývá pravý opak, než ke kterému došel správní orgán ve svém rozhodnutí, a proto požádal o obnovu řízení.

22. Žalobce poukázal na důkazní prostředky předložené služebnímu orgánu prvního stupně spolu s žádostí o obnovu řízení a označil rovněž další důkazní prostředky, jejichž provedení v předmětné žádosti navrhoval. Uvedl, že z důkazů, které jsou součástí spisu, a které žalobce v rámci žádosti na obnovu řízení označil, případně ke spisovému materiálu zaslal, vyplývá následující.

23. Žalobce uvedl, že rozkazem č. 1 v roce 2011 a rozkazem č. 1 v roce 2012, který schválil plk. D., byl žalobce zařazen do bojové a mobilizační pohotovosti s povinností být připraven dostavit se na stanovený signál na určeně místo v časové normě do 360 minut. Prostřednictvím žalobcem citovaných částí Jednacího řádu Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, který taktéž v roce 2011 a 2012 schválil plk. D., pak ve vztahu k bojové a mobilizační připravenosti (pohotovosti), byly žalobci uloženy další povinnosti, jejichž smyslem bylo nastavit a zajistit jeho celoroční dosažitelnost, tj. zajistit aby v případě potřeby mohl být ze strany nadřízených v mimopracovní době kontaktován. Žalobce doplnil, že v praxi byl systém spojení realizován výlučně prostřednictvím telefonického spojení, nejčastěji přes mobilní telefon, a to buď soukromý, nebo služební. Projevem článku o bojové a mobilizační připravenosti v jednacím řádu, pak bylo vytvoření telefonního seznamu Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, do nějž byl každý příslušník velitelství povinen uvést místo svého bydliště a telefonní číslo pro případ kontaktování v mimopracovní době. Dále byl voják povinen hlídat si aktuálnost údajů uvedených v tomto telefonním seznamu a jakoukoliv změnu bezodkladně hlásit.

24. Žalobce nesouhlasil s tím, že článkem jednacího řádu o bojové a mobilizační připravenosti nebylo nikterak zasahováno do doby výkonu služby vojáka. Žalobce zdůraznil, že tento článek byl v praxi naplňován. Nejen že byl vytvořen telefonní seznam, kam byl každý příslušník povinen uvést adresu bydliště a telefonní číslo, ale voják byl rovněž povinen udržovat tyto údaje aktuální a současně byl i dle jednacího řádu za spolehlivost takto nastaveného spojení odpovědný. Musel tedy udržovat přednastavené telefonické spojení s útvarem, jinak by toto spojení spolehlivé logicky nebylo. O tom, že články o bojové a mobilizační pohotovosti byly záležitostí každodenního života u útvaru, svědčí podle žalobce i předposlední odstavec tohoto článku, podle něhož „náčelníci oddělení denně upřesňují počet a důvod nepřítomnosti svých podřízených. Tyto informace jsou soustředěny v elektronické podobě u SOD". To se podle žalobce reálně v praxi i dělo. Denně byly upřesňovány počty příslušníků a případně sdělován důvod jejich nepřítomnosti. Žalobce v tomto směru poukazoval na to, že ve své žádosti o povolení obnovy proto také navrhoval provedení výslechu svědka M. B., jenž zastával funkci stálého operačního dozorčího), který by mohl tyto skutečnosti potvrdit.

25. Žalobce rovněž poukázal na to, že několikrát ročně byla ze strany nadřízených prováděna vůči všem příslušníkům útvaru prověrka telefonického spojení. Nejčastěji se tato prověrka prováděla před svátky, o čemž vypovídá i nařízení velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav k zabezpečení vánočních a novoročních svátků z roku 2012, jehož součástí je i tabulka s úkoly, které mají být v rámci předsvátkových opatření splněny. Žalobce přitom zdůraznil, že v této tabulce je uvedeno v bodě 2: „prověřit aktuálnost adres a telefonních čísel k zabezpečení dosažitelnosti podřízených". Služební orgán prvního stupně již podle žalobce připustil, že tyto prověrky byly plošně prováděny, nicméně v Prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že se nejednalo o opatření bojové a mobilizační pohotovosti. Podle žalobce však tyto plošné prověrky spojení korespondují toliko s články o bojové a mobilizační pohotovosti uvedenými v jednacím řádu a v rozkaze č. 1 a lze tak těžko tvrdit, že by se nejednalo o opatření bojové pohotovosti. V samotném textu nařízení k zabezpečení svátků je podle žalobce současně uveden i účel těchto telefonických prověrek, a tím bylo „zabezpečení dosažitelnosti podřízených". S ohledem na definici pojmu dosažitelnosti v předchozí právní úpravě je podle žalobce zřejmé, že voják musel být telefonicky dostupný a současně připraven se v časové normě dostavit do zaměstnání. Sám služební orgán prvního stupně podle ostatně podle žalobce připouští, že tyto prověrky byly prováděny za „účelem možného kontaktování příslušníků útvaru a eventuálně jejich povolání do výkonu služby v případě naléhavé potřeby. Pro žalobce jako vojáka přitom bylo podstatné, že několikrát do roka byla provedena prověrka spojení s tím, že žalobce má být dosažitelný, telefonicky dostupný a v případě naléhavé potřeby se dostavit v časové normě do zaměstnání.

26. Žalobce zdůraznil, že poučení k článku o bojové pohotovosti prováděl v roce 2011 náčelník štábu pplk. Ing. J. K., který byl i odpovědný za hotovostní systém. Sám náčelník štábu ve své výpovědi ze dne 20. 10. 2015 podle žalobce nevylučuje, že k takovému poučení došlo. Existenci takového poučení provedeného ze strany Ing. K. pak podle žalobce nevylučuje ve svých výpovědích ani plk. D., Ing. Chl. a ani Ing. L. O tom, že takové poučení naopak proběhlo, vypovídá dle žalobce více či méně celá řada dalších bývalých příslušníků (Mgr. M., Bc. P., Mgr. B., Ing. K., Mgr. K., H. aj.). Žalobce v tomto směru citoval z obsahu prohlášení kpt. Mgr. Z. M. ze dne 12. 7. 2014 s tím, že tyto informace byly zopakovány v protokolu o výslechu této osoby. Žalobce dále v této souvislosti poukázal na výpověď mjr. Mgr. M. B., který o proplacení bojové a mobilizační pohotovosti nežádal, a tak není důvodu jej v tomto směru považovat za osobu na výsledku řízení zainteresovanou. Dále žalobce poukázal rovněž na obsah výpovědi mjr. Ing. P. K.

27. Žalobce odkázal na § 48 odst. 1 písm. a) zákona o vojácích z povolání s tím, že povinnost vojáka plnit rozkazy vyplývá i z několika článků v Základním řádu ozbrojených sil. Zdůraznil, že neuposlechnutí rozkazu je pak kázeňským přestupkem (§ 51 zákona o vojácích z povolání) a v krajním případě i trestným činem.

28. Žalobce namítl, s RMO č. 7/2009 nikdy seznámen nebyl a ani nevěděl, že takový dokument existuje. Navíc podle něho nebylo prokázáno, že povinnosti uložené vojákům prostřednictvím rozkazu č. 1 z let 2011 a 2012 a povinnosti uložené jednacím řádem byly do rozkazu a jednacího řádu vloženy právě na základě RMO č. 7/2009. Z výpovědí odpovědných osob to podle žalobce v žádném ohledu nevyplývá. Ze samotného znění článků o bojové pohotovosti (připravenosti) zakotveném v rozkaze a jednacím řádu je podle žalobce naopak zřejmé, že tomu tak není. Tyto články se dle přesvědčení žalobce naprosto rozchází s tím, co je uvedeno v RMO č. 7/2009. Předpoklad správních orgánů, že články v rozkaze a jednacím řádu byly do těchto řídících dokumentů vloženy na základě RMO č. 7/2009, tak nemá oporu ve spisovém materiálu.

29. Žalobce namítl, že samo ministerstvo obrany spojuje bojovou pohotovost s mírovým stavem, jak podle žalobce vyplývá ze str. 2 zprávy veřejného ochránce práv o šetření ve věci nařizování pohotovostí vojákům z povolání. I další útvary Armády ČR přistupovaly dle žalobce k bojové pohotovosti jako k záležitosti mírového stavu (např. Posádkové velitelství Praha, kde byla tato pohotovost nařízena a byla žadatelům, několika desítkám vojáků, proplacena na základě rozhodnutí velitele posádky Praha čj. 261-11/2014-2316). Z uvedeného je dle žalobce zřejmé, že bojová pohotovost u tohoto útvaru byla nařizována na základě jiného dokumentu než RMO č. 7/2009. Žalobce v tomto směru poukázal na povinnost rovného zacházení s vojáky ve smyslu ust. § 2 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Připomněl rovněž, že Krajský soud v Brně se otázkou bojové a mobilizační pohotovosti vycházející z RMO č. 7/2009 zabýval ve věcech projednávaných pod sp. zn. 36 Ad 62/2013 a sp. zn. 36 Ad 63/2013, kde soud argumentaci postavené na RMO č. 7/2009 a na válečném stavu nepřisvědčil a naopak došel k závěru, že i v tomto případě odměna za vykonanou pohotovost žadateli náleží.

30. Žalobce dále uvádí, že i funkcionáři velitelství včetně plk. D. přistupovali k bojové pohotovosti jako záležitosti mírového stavu. Důkazem je sama existence telefonního seznamu, pravidelná plošná prověrka spojení a konkrétní příklady povolání příslušníků do zaměstnání. Skutečnost, že články o bojové a mobilizační pohotovosti byly záležitostí každodenního života u útvaru, svědčí i reálné naplňování předposledního odstavce článku o bojové a mobilizační připravenosti, zakotveného v jednacím řádu. Žalobce zopakoval, že denně byly upřesňovány počty příslušníků a případně sdělován důvod jejích nepřítomnosti. Za tímto účelem byly dle žalobce vedeny tabulky a seznamy podřízených. I tento praktický příklad podle žalobce dokazuje, že články o bojové a mobilizační pohotovosti byly ze strany nadřízených naplňovány v praxi bez ohledu na válečný nebo mírový stav a bez ohledu na RMO č. 7/2009.

31. Opírá-li správní orgán své závěry uvedené v rozhodnutí zejména o výpověď Ing. L., plk. D. a Ing. Ch. s tím, že jejich výpovědi považuje za pravdivé a tyto svědky za věrohodné, nevzal podle žalobce vůbec v potaz, že právě tito funkcionáři mají s ohledem na případnou regresní povinnost k náhradě škody zájem na tom, aby jak bojová a mobilizační pohotovost, tak i pohotovost k zabezpečení jaderných elektráren a pohotovosti bez časové normy, nebyly vojákům proplaceny, protože již dnes je zřejmé, že tyto pohotovosti byly nařízeny neoprávněně. Nadto právě tito funkcionáři patřili podle žalobce k nejužšímu vedení velitelství a existovaly tak mezi nimi poměrně blízké, přátelské vztahy. V tomto směru žalobce poukázal na některé rozpory v jejich výpovědích a dle něho prokazatelně nepravdivá tvrzení, které dokládají nevěrohodnost těchto svědků.

32. Žalobce v tomto směru namítl, že vycházel-li služební orgán prvního stupně z výpovědi Ing. L. ze dne 13. 10. 2014, kdy jmenovaný uvedl, že poučení k bojové pohotovosti prováděl on, je tato výpověď nepravdivá, protože sám jmenovaný na totožnou otázku před správním orgánem Velitelství Vojenské policie Tábor dne 7. 10. 2014 uvedl, že poučení neprováděl. Žalobce přitom nesouhlasí se závěrem žalovaného k odvolací námitce poukazující na změnu výpovědi, podle něhož se výpověď Ing. L. ze dne 7. 10. 2014 a 13. 10. 2014 v podstatných rysech od sebe neliší. Otázka prováděného poučení přitom byla dle žalobce stěžejní a bylo na ní postaveno Prvostupňové rozhodnutí. Žalobce nadto neví o nikom, kdo by výpověď Ing. L. ohledně jím tvrzeného a uskutečněného poučení, které by logicky muselo proběhnout na začátku roku 2011 (neboť v této době byla poprvé nařízena bojová a mobilizační pohotovost) mohl potvrdit. Dokonce ani velitel útvaru plk. D. a jeho zástupce Ing. Ch. podle žalobce existenci takového poučení potvrdit nemohou. Prakticky všichni z poučovaných příslušníků, kteří se poučení účastnili, a byli v tomto směru dotázáni, se dle žalobce shodují, že byli poučeni v případě článku nazvaného bojová a mobilizační pohotovost tak, že mají být na telefonu a v případě povolání se mají dostavit v časové normě do 360 minut do zaměstnání. Ve většině případů se pak dle žalobce shodují, že poučení provedl náčelník štábu pplk. Ing. J. K. Ing. L. byl přitom dle žalobce vyslechnut ještě jednou dne 17. 2. 2015 a opět došlo v jeho výpovědi k úpravám. V původní výpovědi ze dne 7. 10. 2014 uvedl a několikrát zopakoval (otázka č. 1, č. 3, č. 5, č. 8), že pro všechny skupiny (operátoři operačního střediska, jaderné elektrárny TU 154, vyšetřovatele), platilo stejné omezení příslušníků v tom smyslu, že konkrétní příslušníci těchto skupin byli povinni reagovat na telefonní aktivaci a dostavit se v určeném čase do zaměstnání nebo na určené místo. V rámci výslechu ze dne 17. 2. 2015 svou výpověď pozměnil, kdy uvedl, že tento systém hotovosti (u jaderných elektráren) nebyl stejný jako u operátorů operačního střediska, neboť operátoři operačního střediska museli být na tel. spojení. Skutečnost, že Ing. L. na základě svou výpověď opakovaně změnil, svědčí dle žalobce o nevěrohodnosti tohoto svědka.

33. Žalobce dále zdůraznil, že plk. D. ve vztahu k pohotovostem nařizovaným u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav vypovídal celkem dvakrát. Ve své výpovědi ze dne 21. 3. 2015 uvedl, že znění vnitřního rozkazu č. 6/2012 připravil náčelník štábu, který je zdůvodnil a předložil plk. D. ke schválení a po schválení náčelník štábu zabezpečil vyhlášení vnitřního rozkazu a proškolení příslušníků velitelství. Toto tvrzení však není dle žalobce pravdivé. Nařízení k hotovostnímu systému čj. 85-10/2012-5104 je dle žalobce ze dne 31. 1. 2012 a podle faxové hlavičky bylo na Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav zasláno téhož dne v 15:14 hod. Vnitřní rozkaz č. 6/2012 vyšel dne 3. 2. 2012. Náčelník Štábu pplk. Ing. K. byl však v tomto období prokazatelně na preventivní rehabilitaci v Karlových Varech (viz. rozkaz č. VR 5/2012) a následně čerpal řádnou dovolenou (viz rozkaz č. VR 7/2012). U útvaru tak Ing. K. nebyl v období od 27. 1. 2012 do 20. 2. 2012 a nemohl proto nic v této době připravovat, zdůvodňovat, předkládat, vyhlašovat a ani proškolovat, což potvrzuje i sám Ing. K. ve své výpovědi ze dne 25. 3. 2015.

34. Žalobce v části V. žaloby namítl porušení práva na spravedlivý proces spočívající v nepřezkoumatelnosti Prvostupňového rozhodnutí a Napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a v jednostranném provedení dokazování. Zdůraznil, že spolu s žádostí o obnovu řízení zaslal ke spisovému materiálu prohlášení dalších bývalých příslušníků Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, Mgr. P., Ing. M., Mgr. J., Ing. V. Současně žalobce požádal správní orgán, aby ke spisovému materiálu zajistil protokoly o výsleších kpt. Bc. P., kpt. Mgr. M., mjr. Ing. K., nprap. Bc. D., nprap. H., kpt. Mgr. K., kpt. Ing. H., Mgr. B., Ing. H-e atd. S těmito důkazy se přitom dle žalobce služební orgán prvního stupně v Prvostupňovém rozhodnutí blíže nevypořádal. Odvolací námitku žalobce poukazující na nepřezkoumatelnost rozhodnutí pak žalovaný přešel s tím, že dle jeho názoru služební orgán prvního stupně svůj postup a úvahy náležitě odůvodnil, přičemž v tomto směru odkázal na body 18 a 19 odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí. Žalobce s tímto závěrem žalovaného nesouhlasil s tím, že v bodě 18 Prvostupňového rozhodnutí je toliko v obecné rovině uvedeno, že obsah označených důkazů je služebnímu orgánu prvního stupně dobře znám, a že je ve svých úvahách zohlednil. Takové obecné tvrzení však nemá dle žalobce povahu přezkoumatelného odůvodnění. Žalobce v tomto směru poukázal na závěry vyslovené zdejším soudem v rozsudku ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 10 A 162/2011.

35. K závěru žalovaného, podle něhož je provádění důkazů na zvážení služebního orgánu, který řízení vede, žalobce namítl, že toto oprávnění správního orgánu však není a ani nemůže být v právním státě bezmezné a nutně musí být omezeno právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V právním státě není podle žalobce možné, aby správní orgán prováděl důkazy jednostranně. V tomto směru poukázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/09, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 1997, čj. 6 A 139/94 - 17, či rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 22 Ca 421/2002.

IV. Vyjádření žalovaného

36. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 18. 8. 2016 uvedl, že Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí, kterým služební orgán prvního stupně zamítl žádost žalobce ze dne 10. 9. 2015 o obnovu řízení ve věci proplacení služebních pohotovostí, které mu měly být nařizovány v období tří let zpětně od podání žádosti, tj. v letech 2011 až 2013. Služební orgán prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že pro nařízení obnovy řízení nebyly splněny podmínky podle § 100 odst. 1 správního řádu. Konkrétně uvedl, že žalobce ve své žádosti o obnovu řízení označil důkazy, které existovaly v době původního řízení a které žalobci, jemuž jsou ku prospěchu, v té době nebyly známy a nemohl je v původním řízení uplatnit, avšak tyto důkazy neodůvodňují jiné řešení otázky, o které bylo v původním řízení rozhodováno.

37. Z jednotlivých podání žalobce, jakož i z podkladů ze spisu, zejména z vnitřních rozkazů velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, vyšlo dle žalovaného najevo, že žalobce byl v průběhu rozhodného období zařazován pouze do tzv. bojové a mobilizační pohotovosti, a to vždy na celý kalendářní rok vnitřním rozkazem velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1, přičemž o proplacení této bojové a mobilizační pohotovosti žalobce žádal.

38. K otázce bojové a mobilizační pohotovosti žalovaný uvedl, že hotovostní systém u Vojenské policie byl a stále je konstruován jako komplexní systém, jehož je bojová a mobilizační pohotovost pouze jednou ze součástí. Hotovostní systém (nejen) u Vojenské policie byl podle žalovaného v zásadě zaměřen pro zabezpečení úkolů spojených se zajištěním vnější i vnitřní bezpečnosti státu. Vedle zabezpečení plnění úkolů směřujících k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti byl hotovostní systém u Vojenské policie (včetně Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav) koncipován též pro zabezpečení plnění úkolů plynoucích z krizového řízení a krizových opatření (např. havárie v jaderné elektrárně, letecká nehoda) nebo nepředvídatelných událostí (např. spáchání trestného činu) prostřednictvím institutu služební pohotovosti (dosažitelnosti). Přestože jednotlivé druhy pohotovostí fungovaly u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav souběžně, každá z nich plnila dle žalovaného jiný účel, respektive každá z nich byla určena pro zabezpečení jiného typu úkolů.

39. Žalovaný považoval za nezbytné rozlišovat mezi bojovou a mobilizační pohotovostí na straně jedné a pohotovostí spojenou s plněním úkolů plynoucích z krizového řízení a krizových opatření nebo nepředvídatelných událostí mimo mimořádné stavy na straně druhé. Zabezpečení plnění úkolů směřujících k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti se dle žalovaného vztahuje výlučně k zabezpečení vnější bezpečnosti státu, tedy na mimořádné situace vojenské povahy, kdy bude Česká republika napadena, bude ohrožena její svrchovanost, územní celistvost nebo demokratické základy, popřípadě když bude třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. Naproti tomu zabezpečení plnění úkolů plynoucích z krizového řízení a krizových opatření nebo nepředvídatelných událostí má dle žalovaného vazbu na zajištění vnitřní bezpečnosti státu, tedy na mimořádné situace nevojenské povahy, které souvisejí buď se splněním úkolů vyplývajících z věcné působnosti Vojenské policie (typicky služební pohotovost vyšetřovatele, člena výjezdové skupiny, psovoda) nebo s plněním úkolů Vojenské policie v rámci integrovaného záchranného systému (typicky havárie).

40. Žalovaný měl s ohledem na uvedené za to, že žalobci pouhým uvedením jeho jména v organizačním vnitřním rozkazu č. 1 v roce 2012 v tabulce obsahující jména v zásadě všech příslušníků útvaru nemohla vzniknout a také nevznikla bez vyhlášení minimálně přípravy na přechod do stavu ohrožení státu a zvýšené bojové pohotovosti jakákoli povinnost vztahující se k zabezpečení plnění úkolů směřujících k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti, zejména pak povinnost dostavit se v určené lhůtě na určené místo, ani nebyl z tohoto důvodu mimo dobu služby ve svém osobním volnu nijak omezen a týdenním vnitřním rozkazem mu tedy nebyla nařízena služební pohotovost. Žalobce byl dle žalovaného pouze povinen se v rámci výkonu služby účastnit nad rámec svých služebních povinností podle popisu pracovní činnosti různých školení nebo cvičení za účelem jeho přípravy směřující k tomu, aby žalobce věděl, jaký je účel předmětného institutu, kdy a za jakých podmínek mu může být nařízena služební pohotovost, kam by se měl dostavit a jaké úkoly by měl plnit, což mu dle žalovaného bylo kompenzováno příslušným zvláštním příplatkem.

41. Žalovaný byl přesvědčen, že žalobci je skutečná povaha jeho vyčlenění (předurčení) pro zabezpečení plnění úkolů směřujících k dosažení a udržení bojové a mobilizační pohotovosti vnitřním rozkazem č. 1 v roce 2012 známa a pouze „využívá“ poměrně nešťastně formulované uvození předmětného čl. 2 bodu V. citovaného vnitřního rozkazu. Žalobce svůj nárok opírá dle žalovaného výlučně o text uvození vnitřního rozkazu a nikoli o reálná omezení mimo dobu služby, která žalobce nijak nepostihovala. Z hlediska materiálního vymezení podmínek služební pohotovosti tak, jak je vymezil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 4 Ads 55/2013 ze dne 26. 9. 2013, tak nelze dle názoru žalovaného žalobcově nároku přisvědčit.

42. K námitkám poukazujícím na nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů žalovaný konstatoval, že listiny žalobcem připojené nejsou žalovanému neznámé, nýbrž jsou naopak typické pro většinu obdobných správních řízení vedených jak před služebním orgánem prvního stupně, tak před žalovaným, který je ve svých úvahách pravidelně zohledňuje tak, jak to učinil i ve zkoumaném případě. Žalovaný odmítl tvrzení žalobce, že by ve svých úvahách a v Napadeném rozhodnutí účelově nezohlednil listinné podklady, které nepodporují jeho předem utvořený právní názor. Uvedl, že naopak pouze v duchu zásady vtělené do § 2 odst. 4 správního řádu konzistentně na základě týchž podkladů rozhoduje v jednotlivých skutkově shodných případech shodně.

V. Replika žalobce

43. Žalobce v podané replice setrval na své žalobní argumentaci. Současně poukázal mj. na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2016, čj. 10 A 212/2015 - 88, který se zabýval bojovou a mobilizační pohotovostí u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, přičemž dospěl k závěru, že žadateli požadovaná odměna náleží. Doplnil, že naposledy uvedené rozhodnutí bylo napadeno kasační stížností.

VI. Posouzení věci městským soudem

44. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 76 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 51 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.

45. Městský soud v Praze úvodem připomíná, že se zřetelem k dikci ustanovení § 2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, podle kterého „právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky činí služební orgány, kterými jsou prezident republiky (dále jen "prezident"), ministr obrany (dále jen "ministr") a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci“, považoval v souladu s § 69 s. ř. s. za žalovaného ministra obrany, který vydal Napadené rozhodnutí jako služební orgán podle § 2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání.

46. V této věci není předmětem přezkumu soudem původní pravomocné rozhodnutí žalovaného o výplatě za služební pohotovost žalobce podle zákona o platu, tj. závěry služebních orgánů, zda takový služební plat žalobci náleží či nikoliv. Stěžejní a spornou je toliko otázka, zda uvedené řízení lze obnovit proto, že předložil-li žalobce nové skutečnosti a důkazy, které v původním řízení nebyly uplatněny, jde o takové skutečnosti a důkazy, které mohou přivodit jiný závěr – zde jiné řešení žádosti o výplatu za služební pohotovost (§ 100 odst. 1 písm. a) správního řádu), než které přijaly služební orgány v rozhodnutích velitele Velitelství Vojenské Policie Tábor ze dne 20. 3. 2015, čj. 11-62/2014-4215, a náčelníka Vojenské policie ze dne 24. 7. 2015, čj. 187-13-8/2014- 5104. Zatímco žalobce je přesvědčen, že tomu tak je, žalovaný naplnění této podmínky pro povolení obnovy řízení odmítá. Mezi účastníky řízení je přitom sporným, zda se služební orgán prvního stupně a žalovaný s důkazními návrhy žalobce obsaženými v jeho žádosti o obnovu řízení z uvedeného procesního hlediska řádně vypořádaly, při dodržení judikatorních standardů k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci a zda tak svůj závěr o nenaplnění podmínky povolení obnovy řízení založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu.

47. Žalobcem předložené nové skutečnosti a důkazy tak musejí být způsobilé vyvolat změnu posouzení, zda žalobci skutečně náležel plat za služební pohotovost dle § 30 odst. 1 a 2 zákona o vojácích z povolání a dle § 19 odst. 2 zákona o platu. Vodítkem pro posouzení relevance nových skutečností a důkazů pro obnovení řízení z důvodu možného jiného řešení právní otázky je judikatura správních soudů, které se v minulosti podobnou otázkou opakovaně zabývaly. V některých případech tomu pak bylo i na obdobném skutkovém a právním půdorysu, jako v posuzované věci, tj. ve vztahu k nařizování bojové a mobilizační pohotovosti u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v rozhodném období (srov. níže).

48. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 12. 12. 2012, čj. 6 Ads 71/2012 - 47, uzavřel, že „Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že vázání služební pohotovosti na podmínku dosažitelnosti do 120 minut nemá zákonný podklad. Nejvyšší správní soud však nesdílí názor krajského soudu, že pokud nebylo stěžovateli stanoveno místo konání služební pohotovosti, nemohlo se jednat o služební pohotovost. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nemůže případné neurčení místa konání služební pohotovosti být přičítáno k tíži stěžovatele.“ 49. Nejvyšší správní soud se k uvedené otázce následně vyjádřil v účastníky řízení rovněž připomenutém rozsudku ze dne 26. 9. 2013, čj. 4 Ads 55/2013 - 59 (ve věci nařizování bojové a mobilizační pohotovosti u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v rozhodném období). V tomto rozhodnutí uzavřel, že setrval na právním názoru vysloveném v citovaném rozsudku ve věci sp. zn. 6 Ads 71/2012, tedy že pokud služební orgán v rozkaze nařizujícím pohotovost neurčí přesné místo, na němž se voják má zdržovat, neznamená to, že se nejedná o služební pohotovost podle § 30 zákona o vojácích z povolání. Současně však v uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud dodal, že o služební pohotovost se jedná i v případech, kdy služební orgán v rozkaze nařídí vojáku „dosažitelnost“, popř. jinými slovy vojáku pro období mimo dobu služby nařídí omezení, jehož účel je stejný jako v případě služební pohotovosti, tj. zajištění připravenosti vojáka nastoupit k plnění služebních úkolů v časovém limitu do 6 hodin, a to i když v rozkaze není uvedeno konkrétní místo, na němž se voják musí v době služební pohotovosti zdržovat. I za takto nařízenou pohotovost vojáku náleží podle Nejvyššího správního soudu odměna podle § 19 odst. 2 zákona o platu.

50. Shodná problematika platu byla řešena (opět na půdorysu nařizování bojové a mobilizační pohotovosti u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v rozhodném období) i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2013, čj. 6 Ads 47/2013 – 41 a ze dne 4. 5. 2017, čj. 4 As 84/2016 – 96.

51. Ze závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem v předmětných věcech je v řízeních o obdobných žádostech souvisejících s nařizováním bojové a mobilizační pohotovosti u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v rozhodném období vycházet a možnost obnovy řízení důsledně zkoumat. Relevantní tak budou v žádosti o povolení obnovy řízení navržené důkazní prostředky, jimiž žalobce navrhoval prokázat právě zneužití institutu služební pohotovosti k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti v rozporu s RMO č. 7/2009 k vyhlášení faktické neustálé služební pohotovosti příslušníků Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav i v mírové době, a to případně i za účelem plnění úkolů, jež nemají s bojovou a mobilizační pohotovostí žádnou souvislost, resp. poučení příslušníků Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav ze strany jejich nadřízených o služební pohotovosti s časovou normou do 360 minut a s povinností být po pracovní době dostupní na telefonu a dostavit se v požadovaném čase.

52. Žalobce v podané žalobě především namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek jejich důvodů, a to ve vztahu k vypořádání se s jeho důkazními návrhy obsaženými v žádosti o obnovu řízení ve věci proplacení služebních pohotovostí, které mu měly být nařizovány v období tří let zpětně od podání žádosti, tj. v letech 2011 až 2013.

53. Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

54. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně k otázce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí judikoval, že nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí se všemi uplatněnými námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se jedná rovněž i v případě, kdy správní orgán opomněl vypořádat některou z uplatněných námitek. Stejně tak se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil k problematice nepřezkoumatelnosti pro nedostatek skutkových důvodů. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost, jsou přitom takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny (čj. 2 Ads 58/2003 - 75, čj. 4 As 5/2003 - 52, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, čj. 5 As 29/2007 - 64, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

55. Zdejší soud pak specificky poukazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004 - 74, které byly nesčetněkrát aplikovány v navazující judikatuře, podle nichž je třeba za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považovat rozhodnutí, v němž se soud (správní orgán) nevypořádá se všemi uplatněnými námitkami.

56. Tento právní názor je přitom ustáleně aplikován obdobným způsobem rovněž v případech, kdy je takovou vadou zatíženo rozhodnutí správního orgánu (srov. shora označené rozsudky Nejvyššího správního soudu).

57. Ústavní soud v této souvislosti výslovně zdůrazňuje, že rovněž právo na řádné přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, včetně rozhodnutí správních orgánů, je součástí práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99). Řádné odůvodnění rozhodnutí včetně vypořádání námitek a skutečností uváděných účastníkem je tak podle Ústavního soudu nezbytnou zárukou proti libovůli v rozhodování, která je neslučitelná s principem demokratického právního státu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10). Evropský soud pro lidská práva a národní soudy přitom konstantně judikují, že právo na obhajobu a právo na přezkoumatelné odůvodnění je imanentní součástí práva na spravedlivý proces.

58. Ze shora uvedeného judikatorního rámce tedy vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech a uplatněných námitkách účastníka řízení, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je tomu tak právě proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní orgán vyšel a jak o něm uvážil. Současně musí být z odůvodnění rozhodnutí patrné, jak se správní orgán vypořádal se vznesenými námitkami a k nim se vztahující zásadní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost, že odůvodnění rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud tedy rozhodnutí vůbec neobsahuje odůvodnění vypořádání některé z námitek nebo nereflektuje na námitky uplatněné účastníkem řízení a zásadní argumentaci, o kterou se opírají, musí mít podle Nejvyššího správního soudu nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015, čj. 7 As 55/2015 - 29).

59. Platí tedy, že nevypořádá-li se správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí se všemi uplatněnými námitkami, zatíží své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, pro které je třeba je zrušit. Podle právního názoru vyjádřeného v nesčetném množství rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu takové rozhodnutí správního orgánu nemůže obstát.

60. Byť z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek a není tedy vyloučeno, aby odvolací orgán napravil drobné vady řízení před správním orgánem prvního stupně a drobné vady v řízení v něm vydaného, nesmí v žádném případě takovým způsobem postupovat v případě rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. V takovém případě by podle ustálené rozhodovací praxe správních soudů odvolací orgán účastníku řízení nepřípustně odňal jednu instanci a připravil by jej o právo reagovat na konkrétní odůvodněné závěry správního orgánu prvního stupně. V tomto směru lze odkázat např. na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2013, čj. 4 As 10/2012 - 48, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2013, čj. 60 A 1/2013 - 49, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2010, čj. 29 Ca 221/2008 - 48, či rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2012, čj. 9 Ca 144/2009 - 102.

61. Soud shledal následující nedostatečnost vypořádání námitek žalobce.

62. Žalobce konkrétně namítal, že spolu s žádostí o obnovu řízení zaslal ke spisovému materiálu prohlášení dalších bývalých příslušníků Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, Mgr. P., Ing. M., Mgr. J., Ing. V. Současně žalobce požádal správní orgán, aby ke spisovému materiálu zajistil protokoly o výsleších kpt. Bc. P., kpt. Mgr. M., mjr. Ing. K., nprap. Bc. D., nprap. H., kpt. Mgr. K., kpt. Ing. H., Mgr. B., Ing. H-e atd. S těmito důkazy se přitom dle žalobce služební orgán prvního stupně v Prvostupňovém rozhodnutí blíže nevypořádal. Žalovaný pak podle žalobce odvolací námitku poukazující na nepřezkoumatelnost Prvostupňového rozhodnutí přešel s tím, že služební orgán prvního stupně svůj postup a úvahy náležitě odůvodnil v bodech 18 a 19 odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí. Podle žalobce však tam uvedené závěry nemají povahu přezkoumatelného odůvodnění.

63. Soud ze správního spisu ověřil, že žalobce skutečně v žádosti o povolení obnovy řízení podané dne 18. 9. 2015 navrhl provedení důkazních prostředků, jejichž provedením by dle jeho přesvědčení byly získány důkazy, které by odůvodňovaly jiné řešení předmětné právní otázky, jež byla a nadále je mezi účastníky řízení sporná. Žalobce všechny tyto navrhované důkazní prostředky řádně označil, některé z nich předložil a u ve vztahu ke zbývajícím z nich navrhl jejich opatření a provedení služebním orgánem prvního stupně, k čemuž mu rovněž nabídl svou součinnost. Současně neopomněl ve vztahu ke všem těmto důkazním návrhům řádně uvést, jaké skutkové otázky mají být těmito důkazními prostředky dokazovány.

64. Se zřetelem k obsahu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je třeba žalobci přisvědčit, že se služební orgán prvního stupně v tomto rozhodnutí jednak nevypořádal se všemi žalobcem navrženými důkazními prostředky, jednak ve vztahu k většině důkazních prostředků, k nimž se alespoň v obecné rovině v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyjádřil, neuvedl takové závěry, které by optikou shora popsaných judikatorních požadavků kladených na přezkoumatelnost odůvodnění orgánu veřejné moci obstály.

65. Soud především přisvědčuje žalobci v tom, že se služební orgán prvního stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vůbec nevypořádal s důkazními prostředky navrženými v bodě 13 žádosti o obnovu řízení, kde žalobce navrhoval k provedení k důkazu celkem 4 prohlášení bývalých příslušníků Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, Mgr. P., Ing. M., Mgr. J. a Ing. V. Současně navrhl realizace výslechů těchto osob v pozici svědků.

66. Zatímco ve vztahu ke zbývajícím bodům žádosti se služební orgán prvního stupně alespoň velice stručně vyjádřil (byť tak ve vztahu k některým důkazním návrhům neučinil přezkoumatelným způsobem – viz dále), důkazní návrhy obsažené v bodě 13 žádosti o obnovu řízení v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zcela opomenul, věcně se jimi nikterak nezabýval ani nepopsal, zda a pokud ano, z jakých důvodů považuje tyto důkazní návrhy za irelevantní.

67. Za takové řádné odůvodnění způsobu vypořádání se s předmětnými důkazními návrhy pak nelze v žádném případě považovat ani obecné tvrzení služebního orgánu prvního stupně uvedené v bodech 18 a 19 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, kde se služební orgán omezil na zcela nepřezkoumatelnou poznámku, že blíže nespecifikované podklady „ve svých úvahách před vydáním rozhodnutí zohlednil“, resp. že je obsah žalobcem označených důkazů, které opět žalovaný nikterak blíže nespecifikuje, „prvostupňovému i příslušnému služebnímu orgánu dobře znám“. Jednak není z takového obecného a paušálního tvrzení správního orgánu prvního stupně nijak seznatelné, jaké konkrétní žalobcem navržené důkazní prostředky spadají do této množiny případů, tj. které konkrétní žalobcem navržené důkazní prostředky služební orgán prvního stupně zohlednil a které jsou mu dobře známy. Rovněž pak platí, že i kdyby snad služební orgán prvního stupně uvedenou poznámkou konkrétně mířil na žalobcem v bodě 13 jeho žádosti o povolení obnovy navržené důkazní prostředky, nevyhovělo by takové odůvodnění shora popsaným standardům kladeným na přezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci rozhodovací praxí Ústavního soudu a správních soudů.

68. Obdobně pak soud shledal důvodnou žalobní námitku poukazující na nepřezkoumatelné odůvodnění v části vypořádání se s návrhy na provedení důkazního prostředku vznesenými v bodech 9 – 12 žádosti o obnovu řízení, kde žalobce navrhoval k provedení důkazu protokol o výslechu účastníka řízení Mgr. B. ze dne 28. 8. 2014, provedení výslechu svědka M. B., protokoly o výslechů účastníků řízení kpt. Bc. P., kpt. Mgr. M., mjr. Ing. K., nprap. Bc. D., nprap. H., kpt. Mgr. K., kpt. Ing. H., či protokol o výslechu svědka a prohlášení Mgr. B. a Ing. Š.

69. Služební orgán prvního stupně se totiž ve vztahu k těmto důkazním návrhům omezil na závěr, že „se jedná veskrze o výpovědi osob, kterým svědčí tentýž nárok jako žadateli“, pročež tyto důkazní návrhy en bloc „vyhodnotil…jako účelové a neposkytující takové informace, které by příslušný služební orgán vedly k přehodnocení svého právního názoru…“. Tento obecný závěr, bez odůvodnění, proč důkazní návrhy nemohou přispět k novému řešení věci, přitom nelze v žádném případě považovat za řádné vypořádání se s důkazními návrhy z hlediska podmínek obnovy řízení. Z výše již popsaných důvodů pak není zřejmé, zda služební orgán prvního stupně shora popsaná obecná a paušální tvrzení uvedená v bodech 18 a 19 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vztahoval i na tyto důkazní návrhy žalobce.

70. Soud v tomto směru pro úplnost připomíná, že z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu v tomto směru jednoznačně plyne, že návrh na provedení důkazu je možné neakceptovat pouze za situace, kdy tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení a dále tehdy, pokud důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí, či pro jeho nadbytečnost, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/09, N 254/55 SbNU 455, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne čj. 5 Afs 147/2004 - 89).

71. Ze všech shora uvedených důvodů se zdejší soud ztotožnil s žalobní námitkou poukazující na porušení práva žalobce na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spočívajícího v nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů, resp. v nedostatečném zdůvodnění neprovedení žalobcem navrhovaných důkazních prostředků.

72. Se zřetelem k tomu, že žalovaný i přes žalobcem v odvolání vznesenou námitku poukazující na nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí přistoupil k přezkoumání prvostupňového rozhodnutí, které dokonce napadeným rozhodnutím potvrdil, přičemž se omezil na obdobně obecné a nepřípustně paušální závěry uvedené na str. 4 ve třetím a čtvrtém odstavci Napadeného rozhodnutí, zatížil se zřetelem ke shora popsaným judikatorním závěrům k otázce řetězení nepřezkoumatelných rozhodnutí shodnou vadou i své rozhodnutí. Obě rozhodnutí proto nemohla v rámci soudního přezkumu obstát.

73. Z obdobných důvodů byl pak zdejší soud nucen žalobci přisvědčit v jeho námitkách poukazujících na obdobné vady i ve vztahu k důkazním návrhům uvedeným v bodech 7 a 8 žádosti o obnovu řízení, tj. k návrhu na provedení výslechu svědka Mgr. L. J. ve věci skutečného průběhu výslechu Ing. Ch., a k návrhu na provedení důkazu protokolem o výslechu účastníka řízení Ing. H-e ve věci tvrzeného nátlaku plk. B., jenž dle tvrzení žalobce vystupoval jako oprávněná úřední osoba v pozici správního orgánu prvního stupně.

74. Ani s těmito důkazními návrhy se služební orgán prvního stupně nevypořádal v souladu s mantinely vyplývajícími z výše rekapitulované rozhodovací praxe soudů. Pokud jde o závěry služebního orgánu prvního stupně ve věci návrhu na provedení výslechu svědka Mgr. L. J., služební orgán prvního stupně v rozporu se skutečným stavem věci a v rozporu s obsahem správního spisu uzavřel, že výpověď Ing. Ch. ze dne 10. 10. 2014 není součástí správního spisu a nebyla podkladem pro rozhodnutí ve věci, přestože je tato písemnost součástí předmětného správního spisu pod pořadovým č.

14. Pokud pak žalovaný ve vztahu k předmětnému důkaznímu návrhu považoval provedení předmětného důkazního prostředku za nadbytečné s odůvodněním, že žalobce nebyl předmětné výpovědi Ing. Ch. přítomen a tvrzené problematické okolnosti vnímal toliko zprostředkovaně z výpovědi jiných žadatelů, s nimiž jej pojí společný zájem, přičemž jak Ing. Ch., tak Mgr. J. předmětný protokol o výslechu svědka podepsali bez výhrad, není podle zdejšího soudu zjevné, jak mohly být tyto okolnosti způsobilé vést žalovaného k závěru, že „tvrzení odvolatele o tom, že výpověď svědka Ing. Ch. podle zvukového záznamu neodpovídá jeho doslovné odpovědi, je bezpředmětné“. Podobnými vadami pak trpí prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí rovněž ve vztahu k návrhu na provedení k důkazu protokolu o výslechu účastníka řízení Ing. H-e ve věci tvrzeného nátlaku plk. B., ve vztahu k němuž se služební orgán prvního stupně omezil na obdobně obecné tvrzení ohledně toliko zprostředkovaného vnímání „závadových jevů“ z výpovědí jiných žadatelů, s nimiž žalobce pojí společný zájem s tím, že služební orgán prvního stupně považoval uváděná „nátlaková jednání…za nedostatečně podložená a neopodstatněná“. I v tomto případě služební orgán prvního stupně a priori odmítl relevanci navrhovaného důkazního prostředku, přičemž v rozporu s principy logického uvažování vyčetl žalobci nepodloženost jeho tvrzení k údajnému nátlaku, které však žalobce navrhoval doložit provedením důkazního prostředku, jehož provedení služební orgán prvního stupně odmítl. Předmětnou vadu pak neodstranil v odůvodnění napadeného rozhodnutí ani žalovaný.

75. Soud poukazuje na to, že zatímco služební orgány usoudily o nevěrohodnosti výpovědí osob navržených žalobcem, samy ve svých závěrech vyšly z obsahu výpovědí osob, které mohou mít zásadní zájem na výsledku řízení. Jak správně připomenul žalobce, služební orgány bez dalšího považovaly za věrohodné osoby svědků Ing. L., plk. D. a Ing. Ch. a usuzovaly o pravdivosti jejich výpovědi, aniž by ve svých rozhodnutích jakkoli zhodnotily vliv případné regresní odpovědnosti těchto osob za náhradu škody vzniklou případně žalobci a dalším osobám z titulu nezákonného nařízení dosažitelnosti.

76. Žalobce ostatně vznesl v podané žalobě shodně jako v žádosti o povolení obnovy řízení námitky zpochybňující obsah výpovědi plk. D., s nimiž se však žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí z hlediska sporné podmínky obnovy řízení vůbec nevypořádal a toliko v tomto ohledu na str. 6 v druhém odstavci napadeného rozhodnutí rekapituloval závěry vyslovené k tomuto důkaznímu prostředku služebním orgánem prvního stupně, aniž by se k nim jakkoli dále vyjádřil. Tuto vadu přitom nemohla zhojit ani obecná poznámka žalovaného uvedená na str. 4 v posledním odstavci napadeného rozhodnutí. Pokud pak jde o námitky související s výpovědí Ing. L., lze žalobci přisvědčit, že otázka poučení byla ve správním řízení ukončeném rozhodnutími velitele Velitelství Vojenské Policie Tábor ze dne 20. 3. 2015, čj. 11-62/2014-4215, a náčelníka Vojenské policie ze dne 24. 7. 2015, čj. 187-13-8/2014-5104, jednou z klíčových otázek, a nelze tedy bez dalšího uzavřít, jak to učinil žalovaný v Napadeném rozhodnutí, že se obě výpovědi Ing. L. v podstatných rysech neliší. Význam otázky poučení ostatně zjevně akcentoval i Nejvyšší správní soud ve shora zmíněném rozsudku ze dne 4. 5. 2017, čj. 4 As 84/2016 - 96.

77. Ze všech shora popsaných důvodů je soud přesvědčen, že služební orgán prvního stupně a žalovaný zatížili prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí vadou spočívající v jejich nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když v rozporu se závěry plynoucími z ustálené rozhodovací praxe správních soudů zcela nedostatečně zdůvodnili neprovedení žalobcem navrhovaných důkazních prostředků. Městský soud v Praze zdůrazňuje, že bylo na služebních orgánech, aby žalobcem navrhované důkazní prostředky provedly, nebo v souladu s výše uvedeným pečlivě zdůvodnily, z jakých důvodů považují provedení těchto důkazní prostředků za nadbytečné a pro řízení nevýznamné. V žádném případě však nemohly předem hodnotit tyto důkazní prostředky, resp. považovat k provedení důkazu navrhované výpovědi za a priori nevěrohodné. Z popsaných důvodů pak služební orgány podle zdejšího soudu vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Pokud totiž neprovedly žalobcem navrhované důkazní prostředky, jejichž provedením bylo lze dle žalobce dospět k odlišným skutkovým závěrům ve věci, nebylo zjištění skutkového stavu, na základě kterého mohly rozhodovat o povolení obnovy či zamítnutí návrhu na obnovu řízení, dostatečné.

78. Soud přitom s ohledem na výše uvedené opakovaně zdůrazňuje, že relevanci žalobcem navrhovaných důkazních prostředků přitom nelze odmítat i s ohledem na shora rekapitulované závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem právě na půdorysu nařizování bojové a mobilizační pohotovosti u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v rozhodném období. Z těchto závěrů totiž v souladu s dříve popsaným zřetelně plyne, že příslušníkům Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav mohl za rozhodné období příslušet nárok na odměnu za faktickou, nezákonně nařízenou služební pohotovost s časovou normou do 360 minut a s povinností být po pracovní době dostupní na telefonu, o níž měli být ze strany nadřízených poučeni, resp. že institut služební pohotovosti k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti mohl být v rozporu s RMO č. 7/2009 zneužit k vyhlášení faktické neustálé služební pohotovosti příslušníků Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav i v mírové době, a to případně i za účelem plnění úkolů, jež nemají s bojovou a mobilizační pohotovostí žádnou souvislost.

79. Podle přesvědčení soudu tak nebylo možno bez dalšího náležitého posouzení a odůvodnění uzavřít, že žalobcem navržené důkazní prostředky, jimiž žalobce navrhoval prokázat zneužití institutu služební pohotovosti k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti v rozporu s RMO č. 7/2009 ze strany nadřízených, nemohou vést ve smyslu § 100 odst. 1 správního řádu k jinému řešení rozhodné právní otázky v pravomocně ukončeném řízení.

80. Na základě všech shora uvedených skutečností soud napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení žalovaný při rozhodování o žádosti žalobce o obnovu řízení zohlední závěry vyslovené výše a bude se znovu zabývat žalobcem navrženými důkazními prostředky z hlediska jejich relevance pro splnění podmínek dle ust. § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu pro obnovu řízení. Právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (ust. § 78 odst. 5 s. ř. s.).

81. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Ministerstvo obrany je proto povinno zaplatit žalobci zaplacený soudní poplatek ve výši celkem 3 000 Kč, náklady za zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí věci, sepis žaloby a sepis repliky) a 3 režijní paušály po 300 Kč, celkem tedy 10 200 Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Celková výše přiznaných nákladů tak činí 13 200 Kč.

Poučení