51 A 10/2018 - 54

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. Heleny Nutilové, žalobce: AKTIV PROTI KORUPCI, z. s., se sídlem V Honech 689, Klecany, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, Odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví, se sídlem U Zimního stadionu 2, České Budějovice, za účasti: Povodí Vltavy, s. p., Holečkova 3178/8, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. OZZL 145978/2017/jisou, čj. KUJCK 20876/2018/OZZL/2 O-85/17, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. OZZL 145978/2017/jisou, čj. KUJCK 20876/2018/OZZL/2 O–85/17, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žádostí ze dne 23. 2. 2017 podanou k Městskému úřadu ve Vimperku, odbor životního prostředí (dále jen „správní orgán prvního stupně“), se žalobce domáhal informování o zahajovaných řízeních podle § 70 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., zákon o ochraně přírody a krajiny, kterou věcně a místně specifikoval coby žádost o informování o řízeních o povolení vypouštění odpadních vod do vod povrchových podle zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, v územním obvodu obce Borová Lada.

2. Dne 18. 5. 2017 podala obec Borová Lada prostřednictvím zplnomocněného zástupce jakožto provozovatele čistírny odpadních vod Borová Lada (dále jen „ČOV“) ČEVAK, a. s., žádost o prodloužení povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových. Tuto žádost obec Borová Lada podala v souvislosti s vypršením platnosti vodohospodářského rozhodnutí ze dne 22. 10. 2007, čj. ŽP 231/2-1070/1128/07/Kub-15, ke dni 22. 10. 2017. Správní orgán prvního stupně následně zahájil vodoprávní řízení.

3. Rozhodnutím ze dne 19. 6. 2017, čj. MUVPK-ŽP 17051/17-LAJ, správní orgán prvního stupně prodloužil obci Borová Lada dobu platnosti povolení k vypouštění odpadních vod do 31. 12. 2022.

4. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání ze dne 10. 11. 2017, ve kterém se domáhal zrušení rozhodnutí pro jeho nezákonnost a věcnou nesprávnost. Žalobce v tomto odvolání dále namítal opomenutí možnosti účastnit se řízení, čímž došlo k zásahu do jeho práv. Mimo jiné namítal i nezákonnost závazného stanoviska Správy Národního parku Šumava ze dne 24. 4. 2017 a nesprávnost vyjádření Povodí Vltavy ze dne 7. 4. 2017 vydaných v souvislosti s žádostí obce Borové Lady o prodloužení povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových.

5. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání jako nepřípustné zamítl s tím, že žalobce podal žádost ze dne 23. 2. 2017 dle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny a nikoli dle § 115 vodního zákona.

II. Shrnutí žaloby a jejího doplnění

6. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2018 podal žalobce ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích žalobu ze dne 22. 2. 2018.

7. Žalobce krátce zrekapituloval skutkový stav věci. Dále žalobce uvedl, že nebyl zahrnut mezi účastníky vodoprávního řízení, v důsledku čehož se s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně seznámil až 29. 10. 2017. Jako důkaz navrhl žalobce úplný správní spis vedený u žalovaného.

8. Žalobce se neztotožnil s argumentem žalovaného, který ve svém rozhodnutí nepřiznal žalobci právo účastníka řízení, neboť dle něj nepodal žalobce žádost o informování podle § 115 vodního zákona, nýbrž podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Dle názoru žalobce měl správní orgán prvního stupně a žalovaný v případě nesprávně podané žádosti o informování žalobce vyrozumět a podniknout kroky k nápravě nesprávně podané žádosti dle § 37 odst. 3 správního řádu, nikoliv vynechat žalobce z okruhu účastníků. Dle názoru žalobce tak správní orgány obou stupňů učinily vědomě a jejich odůvodnění bylo nesrozumitelné a nepřezkoumatelné.

9. Žalobce dodal, že v případě nemožnosti účastnit se řízení na základě žádosti podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny měly správní orgány žalobce zahrnout mezi účastníky na základě ustanovení § 115 vodního zákona. Dle názoru žalobce bylo z žádosti seznatelné a jasně stanovené, které složky životního prostředí chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny hájí.

10. Žalobce namítl rozpor rozhodnutí žalovaného s judikaturou Nejvyššího správního soudu, kdy odkázal na judikaturu použitou žalovaným, zejména na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2017, čj. 7 As 303/2016-42 a ze dne 7. 12. 2005, čj. 3 As 8/2005–118, č. 825/2006 Sb. NSS. Dle žalobce z obou uvedených rozsudků nelze vycházet, neboť se nevztahují k předmětu projednávané věci. Dále žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, čj. 5 As 41/2009-91, č. 2127/2010 Sb. NSS.

11. Žalobce brojil proti znečišťování vody v Teplé Vltavě v důsledku provozu stavby ČOV, což bylo prokázáno i v rámci kontrol České inspekce životního prostředí, která zjistila překročení limitů u vypouštění škodlivin a zároveň hájil chráněné druhy v Teplé Vltavě, živočichy i rostliny a čistotu vodního toku. Jelikož jde o území Národního parku Šumava, jedná se o objekt s vysokým stupněm celostátní ochrany, u něhož mohou být dotčena práva členů spolu na příznivé životní prostředí.

12. Žalobce zopakoval, že se v dané situaci jednalo o ohrožování životního prostředí v důsledku užívání ČOV navzdory špatnému stavebně technickému stavu, čímž vlastník stavby porušil ustanovení § 154 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006, stavebního zákona. Žalobce v neposlední řadě odkázal na znalecký posudek Ing. J. K., týkající se problematiky stávající ČOV, se kterým se správní orgán prvního stupně odmítl seznámit a tento odeslal zpět zpracovateli.

13. Na výzvu krajského soudu v doplnění žalobních tvrzení ze dne 15. 4. 2019 konstatoval žalobce odepření práva na zákonného soudce, jelikož před změnou rozvrhu práce byla jeho žaloba přidělena k projednání senátu složenému z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a JUDr. Věry Balejové. Po změně rozvrhu práce náleží věc senátu složenému z předsedkyně senátu JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka. Dle žalobce tak došlo v projednávaném případě k odejmutí věci dvěma soudcům z nepřezkoumatelných a nehodnověrných důvodů.

14. Žalobce následně popsal svoji soustavnou činnost v rámci ochrany přírody a krajiny následujícím způsobem.

15. Žalobce na prvním místě poukázal na ochranu čistoty vod Teplé Vltavy v Národním parku Šumava, což je bezesporu zájmem celostátní ochrany. Vypouštění vod z poškozené a zastaralé čistírny odpadních vod má navíc fatální následky na faunu Teplé Vltavy. Soudem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I ÚS 59/14, nelze považovat za přiléhavý, neboť žalobci je právo účastnit se vodoprávního řízení přiznáno přímo zákonem (§ 115 odst. 6 a odst. 7 vodního zákona).

16. Žalobce namítl, že zákon nevyžaduje, aby se spolek účastnící se podle vodního zákona směl účastnit výhradně v řízení podle tohoto zákona nebo že by se nesměl zajímat o další témata, jako například boj proti korupci. Cílem spolku je ochrana přírody, krajiny a životního prostřední, mj. v zájmovém území Borových Lad a snaha vyjadřovat se k činnostem a záměrům, které by mohly negativně ovlivnit kvalitu životního prostředí.

17. Dále žalobce poukázal na jeho účast v řízeních týkajících se ochrany přírody a krajiny. Zaprvé se žalobce již 3 roky zajímá o ochranu přírody a krajiny v obci Borová Lada v souvislosti s výstavnou nové ČOV. Zadruhé se žalobce účastní řízení o kácení dřevin na Václavském náměstí, kde mají být lípy nahrazeny vjezdy do podzemních garáží soukromého developera. Zatřetí se žalobce podílel na řízení vedeném Krajským úřadem Ústeckého kraje, odbor životního prostřední, o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny pro druhy živočichů střevlík, zmije obecná, ještěrka obecná, slepýš křehký, chřástal polní, ťuhýk obecný, bramborníček hnědý a prskavec. V souvislosti s tímto řízením žalobce poukázal na spolek STOP TUNELŮM, o. s., jehož jediným předmětem činnosti taktéž není pouze ochrana přírody, ale i transparentní nakládání s veřejnými prostředky. Začtvrté má žalobce podanou žádost o informování u Správy Krkonošského národního parku o zahajovaných řízeních podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, které se týkají žalobcem uvedených případů. Zapáté se žalobce účastnil řízení na ochranu životního prostředí lesoparku Štěpánka v Mladé Boleslavi, kde žije řada chráněných druhů a v jehož těsném sousedství vznikala stavba soukromé kliniky. V této souvislosti podal žalobce rovněž podnět k přezkumu vydaného územního rozhodnutí a hájil zájmy přírody. Zašesté žalobce brojí společně se spolkem Veleslavín Vokovice k životu proti stavbě parkovacího terminálu Veleslavín, který považuje za „tunel na veřejné prostředky Hlavního města“, kde bylo promarněno více než 17 milionů korun, aniž by bylo cokoliv postaveno a stavba by navíc měla vliv na zvýšení škodlivin v ovzduší centra města Prahy.

18. Mimoto žalobce připomněl jedinečnost a unikátnost chráněných druhů (zejména bobra evropského), které jsou negativně zasaženy žalobou napadeným rozhodnutím. V daném případě se jedná o natolik fatální otázku ochrany přírody, že musí být umožněno chránit přírodu a životní prostředí spolku se sídlem kdekoliv v rámci České republiky.

19. Na základě výše uvedeného žalobce prokazuje svou soustavnou činnost na celostátní úrovni. Dle žalobce nejde o spolek, který by byl účelově založen pro jediný případ či snad dokonce s cílem zneužít oprávnění účasti v řízeních podle vodního zákona.

20. S odkazem na § 115 odst. 6 a odst. 7 vodního zákona připomněl žalobce, že podle čl. III. e) stanov je jeho hlavní činností „[ú]čast ve správních i jiných řízeních, ve kterých mohou být dotčeny zájmy ochrany životního prostředí“.

21. Žalobce namítal, že mu vzniklo legitimní očekávání na projednání jeho věci před soudem, jež vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, čj. 6 As 336/2017-31 v obdobné věci, kdy Nejvyšší správní soud de facto uznal procesní i věcnou legitimaci žalobce, neboť uvedl, že se má žalobce domáhat ochrany svých práv žalobou proti rozhodnutí ve věci samé nikoliv zásahovou žalobou.

22. Žalobce považoval případné bránění přístupu k soudu poté, co byl účastníkem předcházejícího řízení a po více než roce od podání žaloby, za hrubě protiústavní.

23. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvního stupně zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

24. Žalovaný stručně shrnul dosavadní průběh řízení a vyjádřil se k jednotlivým bodům žaloby.

25. Žalovaný zopakoval názor zastávaný v žalobou napadeném rozhodnutí, a sice že žalobce žádost o informování nepodal podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny a současně podle § 115 vodního zákona, nýbrž pouze podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, tudíž nemohl být účastníkem uvedeného vodoprávního řízení.

26. K námitce žalobce vztahující se k neuplatnění postupu podle § 37 odst. 1 správního řádu žalovaným, žalovaný nově uvedl, že neměl pochybnost o žádosti žalobce, a na základě žalobcem vyjádřené vůle tuto žádost podřadil pod ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalovaný dále zopakoval, že neměl pochyb o neznalosti práva a terminologie žalobcem, která by zakládala postup podle § 37 správního řádu, neboť s žalobcem opakovaně jednal, aiz podané žádosti neznalost práva a postup „laika“ nevyplývá (k tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, čj. 1 As 30/2008-49, č. 1746/2009 Sb. NSS).

27. Žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a srozumitelné.

28. Ke shora citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 41/2009-91 žalovaný uvedl, že tento rozsudek neřešil otázku, zda osoba, která podala žádost podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny je účastníkem řízení podle vodního zákona, ale to, zda ustanovení § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny představuje ve vztahu k § 109 stavebního zákona zvláštní úpravu účastenství ve stavebním řízení. Tento rozsudek tudíž neměl souvislost s projednávanou věcí.

29. Žalovaný k namítanému rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího správního soudu dodal, že ač se v daných případech jednalo o věci mimoběžné s předmětem řízení, lze z nich dovodit určitou shodu například v otázce definice účastenství občanského sdružení.

30. K ČOV, která v důsledku svého špatného stavebně technického stavu ohrožuje životní prostředí, žalovaný konstatoval, že tento fakt samotný nemůže být důvodem pro neprodloužení platnosti povolení k vypouštění odpadních vod, neboť i Ing. K., na kterého žalobce odkázal, dospěl k závěru, že je ČOV možno rekonstruovat. Žalovaný dodal, že vydání povolení vypouštění odpadních vod ze stávající ČOV bylo za současných podmínek v souladu se zákonem a vzhledem ke svému významu bylo i veřejným zájmem.

31. Žalovaný se neztotožnil se závěry žalobce, dle nichž žalovaný tiše ignoroval špatně podanou žádost a vyhnul se tak nepříjemné účasti dotčené veřejnosti na řízení. Závěrem žalovaný podotknul, že systematickým výkladem dospěl k závěru o rovnocennosti zákona o ochraně přírody a krajiny a vodního zákona.

32. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu bez jednání zamítl a potvrdil žalobou napadené rozhodnutí.

33. Ve vztahu k žalobcově odpovědi na výzvu krajského soudu ze dne 15. 4. 2019 žalovaný uvedl, že žalobce v něm opakovaně tvrdí, že podal žádost ze dne 23. 2. 2017 dle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalovaný připustil, že ČOV je na pokraji životnosti, avšak to samo o sobě nebrání prodloužení platnosti povolení k vypouštění odpadních vod; to však v posuzované věci není předmětem řízení, neboť tím je přípustnost žalobcova odvolání.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

34. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání podle § 51 s. ř. s.

35. Žaloba je důvodná.

36. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí.

37. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

38. Žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného předně v tom, že žalovaný odmítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu první stupně, který jej nezahrnul do okruhu účastníků řízení. Žalovaný založil rozhodnutí na úvaze, dle které měl žalobce v úmyslu podat žádost podle zákona o ochraně přírody a krajiny a nikoliv podle vodního zákona. Na těchto úvahách krajský soud neshledal ve světle shora vytýčených kritérií nic nepřezkoumatelného.

39. Po věcné stránce se však krajský soud s argumentací žalovaného neztotožnil.

40. Krajský soud shodně s žalovaným vyhodnotil žalobcovu žádost ze dne 23. 2. 2017 coby podání učiněné dle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Nejenže žalobce takto žádost sám přímo označil, ale navíc dále uvedl, že „[v] návaznosti na naši žádost podle § 70 z.č. 114/1992 Sb. z 29. 8. 2016 žádáme, abychom byli předem informováni o zamýšlených zásazích a zahajovaných řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochrany přírody a krajiny“. Žalobce pak žádost věcně a místně specifikoval na vodoprávní řízení dle vodního zákona v územním obvodu obce Borová Lada. Uvedené však samo o sobě není důvodem účastenství žalobce ve vodoprávním řízení odepřít.

41. Nejvyšší správní soud v žalobcem citovaném rozsudku čj. 5 As 41/2009-91 dovodil, „že § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny obsahuje zvláštní úpravu účastenství pro zde vymezená správní řízení. Kritériem pro stanovení, zda se jedná o řízení, na které předmětná úprava dopadá, či nikoli, je toliko skutečnost, zda v takovém řízení mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné tímto zákonem. Podle § 2 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny se ochrana přírody a krajiny podle tohoto zákona zajišťuje mimo jiné i spoluúčastí v procesu územního plánování a stavebního řízení s cílem prosazovat vytváření ekologicky vyvážené a esteticky hodnotné krajiny. Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvod, pro který by bylo možné z okruhu správních řízení, na něž se vztahuje zvláštní úprava účastenství dle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, vyloučit veškerá stavební řízení jako celek. Naopak má za to, že ustanovení § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny se vztahuje na všechna správní řízení podle stavebního zákona, pokud při nich mohou být dotčeny zákonem chráněné zájmy ochrany přírody a krajiny.“ 42. Jakkoli tento závěr Nejvyšší správní soud vyslovil primárně ve vztahu k účasti ve stavebním řízení, nelze přehlédnout, že dle § 2 odst. 2 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny se ochrana přírody a krajiny zajišťuje také „ovlivňováním vodního hospodaření v krajině s cílem udržovat přirozené podmínky pro život vodních a mokřadních ekosystémů při zachování přirozeného charakteru a přírodě blízkého vzhledu vodních toků a ploch a mokřadů“. Řízení o povolení vypouštění odpadních vod z ČOV se přitom uvedeného chráněného zájmu ochrany přírody a krajiny nepochybně dotýká, neboť vypouštění případných škodlivin do vodního toku může významně ovlivnit vodní ekosystém, a nelze jej proto z působnosti § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny a priori vyloučit. Uvedený závěr je tudíž v souladu se shora citovaným rozsudkem čj. 3 As 8/2005–118, dle něhož „[ú]čast občanských sdružení podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze vykládat natolik široce, že by se vztahovala na jakoukoliv složku životního prostředí, nýbrž toliko na složky životního prostředí chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny“ (obdobně též shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 303/2016-42).

43. Za této situace žalovaný pochybil, pokud odvolání žalobce zamítl výhradně z toho důvodu, že žalobce podal žádost ze dne 23. 2. 2017 dle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.

44. Tím však krajský soud nepředjímá, že žalobce je vskutku osobou oprávněnou ke vstupu do shora uvedeného vodoprávního řízení. V této souvislosti je totiž nejprve zapotřebí zodpovědět otázku, zda žalobce splňuje podmínky stanovené v § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, tj. zda je občanským sdružením, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny. Krajský soud si je vědom, že v této souvislosti již žalobce přípisem ze dne 25. 3. 2019 vyzval k doplnění žalobní argumentace (v návaznosti na rozsudek ze dne 31. 1. 2019, čj. 2 As 250/2018-68, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí zdejšího soudu v obdobné žalobcově věci vedené pod sp. zn. 50 A 56/2018), avšak při podrobnějším prostudování spisu dospěl k závěru, že zodpovězením této otázky, která nebyla v odvolacím řízení v podstatě vůbec řešena, by nepřípustným způsobem nahrazoval činnost správního orgánu. Uvedenou otázkou se proto bude zabývat žalovaný v dalším řízení (nad rámec nutného k tomu krajský soud poznamenává, že ve shora uvedeném souběžném řízení v obdobné věci usnesením ze dne 23. 4. 2019, čj. 50 A 56/2018-100, žalobu po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu opětovně odmítl; posuzoval přitom primárně otázku naplnění podmínek dle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny).

45. Zároveň je nutno zdůraznit, že žalovaný je v dalším řízení povinen umožnit žalobci, aby se k otázce splnění podmínek dle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny mohl vyjádřit a uvést případně pro posouzení věci relevantní skutečnosti; ty se přitom musí vztahovat k době podání žádosti dle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny (srov. přiměřeně shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 250/2018- 68).

46. Pro úplnost krajský soud k námitce žalobce směřující k odepření práva na zákonného soudce dodává, že postupoval v souladu s rozvrhem práce. Ke změně v obsazení senátu došlo na základě opatření předsedy krajského soudu sp. zn. Spr 1188/2018, jímž byla v souladu se zákonem č. 6/2002 Sb., zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, věc vedená u krajského soudu pod sp. zn. 51 A 10/2018, coby soudci zpravodajovi přidělena JUDr. Michalu Hájkovi, Ph.D., který byl ke krajskému soudu s účinností od 17. 10. 2018 jmenován do funkce. V souvislosti s tím došlo k celkové reorganizaci jednotlivých senátů správního oddělení krajského soudu.

V. Závěr a náklady řízení

47. S ohledem na konstatovanou vadu napadeného rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení závazným právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

48. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

49. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí uložil soud, ani ona nemá na náhradu nákladů řízení právo.

50. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení