51 A 14/2022– 61

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. et Mgr. Karla Ulíka ve věci žalobkyně: Ing. E. V. bytem X zastoupena advokátkou JUDr. Pavlínou Uhlířovou, Ph.D. sídlem Vodičkova 791/41, 110 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha za účasti: Ing. M. S. bytem X zastoupen advokátkou JUDr. Andreou Vikovou sídlem Revoluční 762/13, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2021, č. j. 158125/2021/KUSK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2021, č. j. 158125/2021/KUSK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 466,50 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně JUDr. Pavlíny Uhlířové, Ph.D., advokátky.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle § 65 odst. 1 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Vlašim (dále jen „stavební úřad“) ze dne 23. 8. 2021, č. j. VYST 14014/21–LIH (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo na žádost osoby zúčastněné a společnosti Benešovská realitní s.r.o. (dále společně jen „žadatelé“) vydáno územní rozhodnutí na novostavbu polyfunkčního domu na pozemcích parc. č. XE, XF a XG v katastrálním území X (dále jen „stavba“; všechny dále uváděné pozemky jsou v témže katastrálním území). Obsah žaloby 2. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že není dostatečným způsobem vyřešena dopravní obslužnost stavby. Související parkovací místa mají být na základě smlouvy o smlouvě budoucí nájemní umístěna na pozemku parc. č. 2291/4, který vlastní společnost VELFREM a.s. Od stavby je však hranice pozemku vzdálena vzdušnou čarou více než 300 m, a to v rozporu s § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). Nadto se ve stavbě polyfunkčního domu počítá i s provozovnou rychlého občerstvení, od níž má být dle české technické normy (dále jen „ČSN“) krátkodobé parkování vzdáleno nejvýše 200 m a stání pro dlouhodobé parkování maximálně 300 m. Správní orgány nezohlednily, že § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. se týká staveb pro bydlení a rodinnou rekreaci, nikoliv provozoven stravovacích zařízení. Dle ČSN 73 6110 je třeba pro stavbu zajistit 11 parkovacích stání (z toho jedno pro osobu se ztíženou schopností pohybu a orientace). Na stavebním pozemku přitom není navrženo ani jedno parkovací stání. U uživatelů provozovny rychlého občerstvení lze stěží předpokládat, že budou krátkodobě parkovat svá vozidla v uzavřeném průmyslovém areálu ve vzdálenosti 300 – 400 m, v němž jsou parkovací místa předběžně nasmlouvána. Uživatelé by si též měli nejprve vyzvednout klíč či čip ke zpřístupnění parkovacího stání či areálu jako takového. V řešené lokalitě je přitom situace ohledně dopravy v klidu kritická (i vzhledem k blízkosti vlakového a autobusového nádraží). Je zřejmé, že uživatelé stavby budou parkovat co nejblíže stavbě, což zasáhne do práv žalobkyně a dalších vlastníků nemovitostí v okolí. Řešeno není ani zásobování provozovny. S ohledem na zúžení koridoru mezi stavbou a budovou nádraží a frekventovanou ulicí žalobkyně pochybuje i o dopravní obslužnosti složkami integrovaného záchranného systému.

3. Žalobkyně dále brojí proti imisím, které stavba vyvolá. Umístění stavby v těsné blízkosti pozemků parc. č. XA a XB (dále jen „dotčené pozemky“) ve vlastnictví žalobkyně předně způsobí obtěžování pohledem, neboť směrem k nim je orientována terasa v pátém nadzemním podlaží a některá okna. Není pravdou, že se bude třeba z terasy výrazně vyklonit, aby na dotčené pozemky bylo vidět (terasa je úzká a zábradlí může být průhledné). Umístění stavby navíc znemožní plánovanou výstavbu. Žalobkyně bude obtěžována i zápachy a hlukem z přípravny jídel v suterénu stavby. Žadateli uváděný odtah vzduchotechnikou na střechu není v projektu technicky řešen. Stavba, jejíž hřeben střechy dosahuje výšky více než 16 m, dále zastíní významnou část dotčených pozemků. Touto námitkou se žalovaný v podstatě nezabýval, přitom míra zastínění by překračovala míru přiměřenou místním poměrům a podstatně by omezovala obvyklé užívání dotčených pozemků.

4. Žalobkyně je též přesvědčena, že stavba znehodnotí dotčené pozemky a sníží jejich tržní cenu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 56/2011–133, byly správní orgány povinny k této námitce přihlížet, přesto se s ní žalovaný vypořádal vadně.

5. Dle poslední žalobní námitky není stavba v souladu s územně plánovací dokumentací, a to pro nedodržení minimálního zastoupení zeleně a nesoulad s okolní zástavbou. Navržené zelené plochy nemohou plnit funkci zeleně, jak je požadováno územním a regulačním plánem. Úbytek zeleně zhorší podmínky pro život v okolí a přispěje k obtěžování nadměrným ohříváním zejména v letních měsících. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, replika žalobkyně 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě v plném rozsahu odkazuje na nosné závěry napadeného rozhodnutí, neboť se dle něj žalobní body shodují s odvolacími důvody, s nimiž se v napadeném rozhodnutí vypořádal. Žalobu proto navrhuje jako nedůvodnou zamítnout.

7. I osoba zúčastněná na řízení uvádí, že žalobkyně pouze opakuje tvrzení uplatněná již před správními orgány. Poukazuje proto na své vyjádření k námitkám žalobkyně ze dne 7. 6. 2021 a na vyjádření k odvolání ze dne 24. 9. 2021. Vydaná správní rozhodnutí jsou věcně správná a zákonná, soud by měl proto žalobu zamítnout.

8. Žalobkyně v replice trvá na důvodnosti žaloby. Údaje v podkladech předložených stavebníkem ohledně vzdálenosti pozemku, na němž má být zajištěno parkování, se nezakládají na pravdě. Správní orgány mohly jednoduše vzdálenost ověřit (např. přeměřením v mapových podkladech). Parkování pro navrhovanou stavbu bude umožněno jen ve vzdálenější části pozemku parc. č. 2291/4, tudíž faktická docházková vzdálenost bude více než 400 m. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 9. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

10. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitky, neshledal.

11. Soud rozhodl o žalobě bez jednání, neboť shledal důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. S rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili i účastníci v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. (žalobkyně výslovně a žalovaný implicitně). Jednání nebylo třeba nařizovat ani za účelem dokazování, neboť si soud vystačil s obsahem správního spisu. Při právním posouzení soud vyšel mimo jiné i z ČSN 73 6110, avšak z argumentace účastníků je zjevné, že jim je její obsah znám a není o něm sporu, proto soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování při jednání ani touto technickou normou. Relevantní skutková zjištění ze správního spisu 12. Dne 7. 4. 2021 podali žadatelé žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Stavba by měla být umístěna ve vzdálenosti 1,850–1,891 m od hranice s dotčenými pozemky. Je navržena jako samostatně stojící s plochou střechou, jedním podzemním a pěti nadzemními podlažími. Výška objektu činí 16,75 m. Stavba má být víceúčelovou, neboť v suterénu se plánuje přípravna jídel a sociální zařízení. V prvním nadzemním podlaží bude vybudováno rychlé občerstvení a v dalších patrech bytové jednotky. Prostory mají být odvětrávány okny, kromě přípravny pokrmů v suterénu a hygienických prostor bez možností odvětrání. Nucené odvětrávání bude řešeno pomocí vzduchotechnického zařízení s vyústěním na střechu.

13. Žalobkyně se umístění stavby bránila námitkami ze dne 17. 5. 2021. Obdobně jako v žalobě upozorňovala na to, že stavba vyvolá imise nepřiměřené místním poměrům, konkrétně pohledové imise, zápach, hluk a ztrátu oslunění dotčených pozemků. Poukázala též na to, že stavba, jež je plánována v těsné blízkosti společné hranice a s okny v pátém nadzemním podlaží z obytných místností, znemožní zastavění dotčených pozemků. S ohledem na uvedené faktory by dle žalobkyně došlo ke značnému snížení kvality prostředí (pohody bydlení) a ke snížení ceny dotčených pozemků. Nebyl splněn ani požadavek na docházkovou vzdálenost od stavby k navrženým parkovacím stáním (ve skutečnosti činí 350 m). Dle žalobkyně je zřejmé, že navrhované parkování nebude fakticky využíváno. Stavba je dále v rozporu s územním plánem v otázce minimální plochy zeleně a překročení hlukových limitů. Záměr je v nesouladu i s regulačním plánem, neboť okna směrují k dotčeným pozemkům. Stavba není přiměřená ani ve vztahu k okolní zástavbě.

14. K námitkám žalobkyně přiložila i popis plánované výstavby kanceláří, který vyhotovil jednatel společnosti Ecol Industrial s.r.o. Dle tohoto dokumentu plánuje jmenovaná společnost výstavbu kanceláří z kontejnerových modulů na dotčených pozemcích. Prostor před kancelářemi plánuje zatravnit a osázet okrasnými a ovocnými stromy.

15. Osoba zúčastněná se vyjádřila k námitkám žalobkyně dne 7. 6. 2021. Nejprve uvedla, že žalobkyně vedle dotčených pozemků vlastní ještě další 3 navazující pozemky. Na žádném z nich není umístěna žádná stavba, s výjimkou černých staveb (polyfunkční objekty ze dvou kontejnerů na betonových panelech). Argumentace žalobkyně o plánované výstavbě na dotčených pozemcích je čistě účelová, neboť v územním řízení sp. zn. VYST/7136/2018–KOC tvrdila, že plánuje realizovat záměr rodinného či bytového domu. Nyní hovoří o umístění objektu kanceláří. Žalobkyně však nikdy nepodala návrh na zahájení územního řízení k žádnému z uvedených záměrů. Žalobkyně pomíjí, že s projednávanou stavbou souhlasil orgán územního plánování ve svém závazném stanovisku. Stavba nepřiměřené obtěžování pohledem ani zastínění nevyvolá. Přesto se žadatelé rozhodli záměr upravit tak, aby na dotčené pozemky nebyla směrována žádná okna z obytných místností. Jelikož na dotčených pozemcích nestojí žádná stavba a ani není zahájeno žádné řízení o umístění či povolení stavebního záměru na nich, je zcela nepřípadná argumentace znemožněním výstavby na dotčených pozemcích. Tvrzení o hrozícím zastínění jsou navíc zcela neurčitá a nepodložená. Nedůvodné jsou též obavy ohledně zápachu a hluku, neboť v přípravně jídel i rychlém občerstvení bude zajištěno podtlakové prostorové větrání s odvodem znehodnoceného vzduchu nad střechu. V suterénu je pouze jedno okénko v prostoru schodiště a chodby, v rychlém občerstvení je okno orientováno do ulice Nádražní, proto nemůže být žalobkyně obtěžována ani hlukem. Osoba zúčastněná nesouhlasila ani s tím, že stavba naruší kvalitu prostředí vzhledem ke stávajícím poměrům v území. Za nedůvodnou též označila námitku ohledně snížení ceny dotčených pozemků, a to s odkazem na rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 56/2011–33. Požadavek na skutečnou docházkovou vzdálenost k parkovacím stáním pak není nepřekročitelný. V bezprostřední blízkosti stavby není dostatek volných ploch pro parkování, proto bylo zvoleno řešení na hranici limitu. Stavba splňuje i požadavky územně plánovací dokumentace ohledně zeleně.

16. K vyjádření osoba zúčastněná přiložila stanovisko projektanta k dodržení hodnoty docházkové vzdálenosti odstavných a parkovacích míst. Dle něj jsou navržená parkovací stání ve vzdálenosti u horního limitu, který navíc lze překročit vzhledem k místním podmínkám.

17. Žalobkyně v přípisu ze dne 2. 7. 2021 vyjádření osoby zúčastněné rozporovala. Uvedla, že vlastnictví žádných pozemků nezamlčovala a že není podstatné, zdali má v současnosti konkrétní projekt pro výstavbu na dotčených pozemcích. Stavba by neměla žalobkyni ovlivnit v možnostech budoucího využití pozemků. Dotčené pozemky žalobkyně využívá i k příležitostnému pěstování zeleniny a jsou na nich vzrostlé ovocné stromy. I přes přesun obytných místností v pátém nadzemním podlaží, stále zůstává terasa větším zdrojem obtěžování než okna. Na svých námitkách proto žalobkyně setrvala.

18. V prvostupňovém rozhodnutí se stavební úřad neztotožnil s žádnou z uplatněných námitek. Uvedl, že stavba je umisťována v zastavěném území, v ploše středněpodlažní bydlení typu městského jádra. Jde tedy o území, jehož hlavním využitím je bydlení a služby v polyfunkčních objektech. Maximální výška zástavby činí pět nadzemních podlaží o výšce 18 m hřebene. Předpokládá se tak, že zde budou umístěny několikapodlažní objekty. Okna mohou být situována jen do čelní a zadní stěny. Těmto podmínkám stavba vyhovuje, a je tedy v souladu s územně plánovací dokumentací (včetně požadavku na minimální ozelenění). Směrem k dotčeným pozemkům jsou situována pouze okna z koupelen, schodiště a hygienického zázemí rychlého občerstvení. Výhled z terasy na dotčené pozemky je sice možný, ale jen za vynaložení určitého úsilí, tj. výrazného vyklonění přes zábradlí. Umístěním stavby ani nebude znemožněna budoucí výstavba na dotčených pozemcích. Žalobkyně nedoložila, že by byl projednáván jakýkoli stavební záměr na nich, který by byl se stavbou v rozporu. Žádné právní ani technické předpisy neupravují limity pro zastínění pozemků. Není garantováno právo na zachování dosavadního oslunění. Nadto na dotčených pozemcích není žádná obytná budova, nejde tedy ani o zahrady či pozemky sloužící k rekreaci. Z úřední činnosti stavební úřad zjistil, že dříve byl projednáván obdobný stavební záměr o výšce 14,24 m. Tehdy byla vypracována modelová situace, z níž nevyplynulo zastínění dotčených pozemků nad míru přípustnou. Lze proto předpokládat, že projednávaná stavba o 2 m vyšší nezpůsobí nepřiměřené imise. Případné pachy související s přípravou jídel budou odvětrávány vzduchotechnikou na střechu. Vzhledem k poloze oken nemůže být žalobkyně obtěžována ani hlukem. Nutné je též přihlédnout k místním poměrům (zejména k blízkosti nádraží hromadné dopravy, areálu polikliniky, domu pečovatelské služby a charity a restauračních zařízení). Vzhledem k výše uvedenému ani nedojde ke snížení kvality prostředí. Dle judikatury měla žalobkyně námitku ohledně případného snížení tržní ceny svých pozemků uplatňovat již při pořizování územně plánovací dokumentace. Parkovací místa byla vymezena na nejbližším možném místě.

19. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž namítla, že stavební úřad v podstatě pouze převzal vyjádření osoby zúčastněné, což nelze pokládat za kvalifikované a řádné posouzení námitek. S těmi se stavební úřad vypořádal nedostatečně. V odvolání je žalobkyně následně zopakovala. Nadto rozporovala závazné stanovisko orgánu územního plánování pro nedostatečné odůvodnění souladu s územním plánem a též požárně bezpečnostní řešení projektu. K odvolání se vyjádřila osoba zúčastněná, která především odkazovala na své předešlé vyjádření před stavebním úřadem.

20. Krajský úřad Středočeského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, v závazném stanovisku ze dne 10. 11. 2021, č. j. 139366/2021/KUSK, potvrdil závazné stanovisko orgánu územního plánování, neboť umístění stavby shledal v souladu s územně plánovací dokumentací.

21. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že stavební úřad postupoval velmi profesionálně a svědomitě. S vypořádáním námitek stavebním úřadem se zcela ztotožnil. Dodal, že vlastníci sousedních pozemků nemohou očekávat, že se faktické poměry v území vůbec nezmění. V projednávaném případě se jedná o městskou lokalitu, kde je míra soukromí do jisté míry omezena. Posouzení žalobních bodů Dopravní obslužnost 22. Soud se v prvé řadě zabýval námitkami ohledně dopravní obslužnosti stavby. Žalobkyně jednak upozornila na skutečnost, že si žadatelé zajistili nutná parkovací místa smlouvou o smlouvě budoucí nájemní na pozemku parc. č. 2291/4, jenž vlastní společnost VELFREM a.s., a jednak poukazovala na nedostatky zvoleného řešení (zejména na vzdálenost parkovacích míst od stavby nesplňující stanovené limity a na možnou neochotu uživatelů stavby parkovací místa skutečně užívat vzhledem k uzavřenosti areálu společnosti VELFREM a.s., kde se parkovací stání mají nacházet). Soud při posouzení tohoto žalobního bodu vyšel z následující právní úpravy:

23. Podle § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. „[s]tavební pozemek se vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno umístění odstavných a parkovacích stání pro účel využití pozemku a užívání staveb na něm umístěných v rozsahu požadavků příslušné české technické normy pro navrhování místních komunikací, což zaručuje splnění požadavků této vyhlášky“. Podle odst. 6 pak platí, že „[p]ři vymezování stavebního pozemku nebo při změně využití zastavěného stavebního pozemku lze prokázat splnění požadavků odstavce 5 regulačním plánem nebo dokumentací pro vydání územního rozhodnutí i s využitím dalších pozemků.“ 24. Podle § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. „[o]dstavná a parkovací stání pozemků staveb pro bydlení nebo rodinnou rekreaci podle § 20 odst. 5 a 6 musejí být umístěna ve skutečné docházkové vzdálenosti do 300 m, je–li to technicky možné.“ 25. Podle § 5 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“) „[o]dstavná a parkovací stání se řeší jako součást stavby, nebo jako provozně neoddělitelná část stavby, anebo na pozemku stavby, v souladu s normovými hodnotami, pokud tomu nebrání omezení vyplývající ze stanovených ochranných opatření7).“ 26. Soud nejprve uvádí, že české technické normy vztahující se k technickým požadavkům na stavby dle § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, nejsou obecně závazné. Nicméně, v případě, že na normu odkáže právní předpis, české technické normy závazné jsou (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 11. 2007, č. j. 9 As 5/2007–76). Soud souhlasí s žalobkyní, že normativní odkaz provedený § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb., případně i § 5 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb. míří k ČSN 73 6110.

27. Dle čl. 14.1.15 ČSN 73 6110 platí, že „(…) Odstavné a parkovací plochy a garáže pro osobní automobily se doporučuje umísťovat tak, aby docházkové vzdálenosti byly nejvýše: pro krátkodobé parkování 200 m, pro dlouhodobé parkování 300 m, pro odstavování 500 m. V soustředěné stávající zástavbě (historická centra apod.), kde není možné tyto hodnoty v plném rozsahu splnit, je nutné zajistit, aby dosažené vzdálenosti byly těmto údajům co nejbližší.“ 28. Z výše citované právní úpravy vyplývá, že stavební pozemek musí být vymezen vždy tak, aby na něm bylo vyřešeno umístění dostatečného počtu parkovacích a odstavných stání v souladu s ČSN 73 6110, a to pro účel využití pozemku a staveb na něm umístěných [viz § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 5 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb.]. Zároveň však vyhláška č. 501/2006 Sb. umožňuje, aby bylo prokázáno mimo jiné i splnění požadavku na zajištění potřebného počtu parkovacích a odstavných míst i za využití jiného pozemku (viz její § 20 odst. 6). Hodlal–li by proto stavebník realizovat stavbu na pozemku, který například pro svou rozlohu fakticky neumožňuje vyřešit parkování pro účel využití stavby přímo na tomto pozemku, je možné, aby parkovací a odstavné plochy umístil na jiný než stavební pozemek. Právě tímto způsobem se rozhodli žadatelé postupovat, neboť dle projektové dokumentace stavby nemohlo být vzhledem k velikosti pozemku požadovaných 11 parkovacích míst umístěno přímo na něj. V projektové dokumentaci je zmíněno, že stavebník má se společností VELFREM a.s. uzavřenu budoucí nájemní smlouvu, která mu zajišťuje „v patřičném okamžiku“ uzavřít nájemní smlouvu ohledně užívání odpovídajícího počtu parkovacích míst na zpevněné ploše pozemku.

29. Zajištění potřebných parkovacích stání pro účely stavby prostřednictvím smlouvy judikatura NSS připustila. Podle NSS může stavebník zřídit užívací právo k pozemkům (tj. parkovací stání) i jiným osobám (uživatelům stavby) na základě nájemní smlouvy. Zákon ani prováděcí předpisy totiž nevyžadují jednotu pozemku stavby a pozemku, na němž budou zřízena parkovací místa. Nevyžadují ani to, aby byl stavebník vlastníkem jak stavebního pozemku, tak pozemku s parkovacími místy. V souladu se zásadou legální licence je tak zcela v pořádku, pokud stavebník zajistí dostatečný počet parkovacích stání skrze dvoustranné právní jednání (viz rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2019, č. j. 10 As 224/2018–56, bod 32).

30. Posledně zmíněným rozsudkem NSS zamítl kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2018, č. j. 51 A 11/2017–68, v němž krajský soud dovodil, že smlouva zajišťující parkovací stání na jiném pozemku musí být součástí správního spisu. Zároveň krajský soud považoval za podstatná zjištění, že nájemní smlouva splňuje zákonné požadavky na zajištění parkovacích míst a zakotvuje možnost zřízení užívacího práva pro třetí osoby (viz body 53 a 55 odkazovaného rozsudku).

31. V nyní posuzované věci žadatelé v průběhu správního řízení smlouvu, na základě níž mají mít zajištěna parkovací stání, nepředložili. Ve správním spisu se nenachází a ani na základě soupisů správních spisů obou správních orgánů nelze učinit závěr, že by byla do správního spisu založena. Soud přitom vychází z předpokladu, že správní spis byl předložen ve své úplné podobě (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2008, č. j. 1 Afs 7/2008–91). Nic nenasvědčuje tomu, že by správní orgány měly příslušnou smlouvu k dispozici. Přesto soud u stavebního úřadu ověřil, že smlouva o zajištění parkovacích míst žadateli předložena nebyla (viz úřední záznam na č. l. 59 soudního spisu).

32. Projektová dokumentace označená autorizovanou osobou je sice veřejnou listinou (viz § 13 odst. 5 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (autorizační zákon), ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 53 odst. 3 správního řádu), jejím účelem ale není podávat záznam o průběhu určité události (např. o uzavření smlouvy). Projektová dokumentace závazně vymezuje technické podmínky pro provedení stavby. Z toho důvodu má soud za to, že presumpce správnosti se může vztahovat jen na obligatorně uváděné údaje dle příloh vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, tedy jen na údaje technického rázu závazné pro postup při výstavbě. Dle soudu proto nelze bez dalšího presumovat správnost a pravdivost jednostranného prohlášení zpracovatele projektové dokumentace ohledně toho, že byla uzavřena určitá smlouva. Nadto z prohlášení v projektové dokumentaci ani nevyplývá, jaký má být konkrétní obsah takové smlouvy. Z rozhodnutí správních orgánů je tak zjevné, že vyšly toliko z deklarace žadatelů v projektové dokumentaci o zajištění parkovacích míst smlouvou o smlouvě budoucí nájemní, a to aniž by uvedená tvrzení ověřily. Takový postup správních orgánů nelze aprobovat. Podle § 20 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je nutné prokázat splnění požadavků na zajištění parkovacích míst na jiném pozemku. Správní orgány se tak neměly spokojit jen s konstatováním v projektové dokumentaci, když z něj nebylo patrné ani to, jaká smluvní ujednání tvrzená smlouva obsahuje. Nadto žadatelé ani netvrdili, že by měli uzavřenu přímo nájemní smlouvu, přitom až tu je nutno vnímat jako možný titul k užívání parkovacích míst. Deklarovali pouze uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, o níž bez znalosti ujednaných smluvních podmínek nelze předem říci, že postačuje jako důkaz podle § 20 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Správní orgány tedy ani nezjišťovaly, za jakých podmínek si žadatelé se společností VELFREM a.s. ujednali uzavření nájemní smlouvy (např. kdy se tak má stát, na jak dlouhou dobu má být uzavřena, zdali bude nájemní smlouva opravňovat k užívání parkovacích míst i třetí osoby atd.).

33. Soud nepřehlédl, že žadatelé ve správním řízení doložili územní souhlas vydaný stavebním úřadem dne 9. 4. 2020, č. j. VYST 11030/20–KOC, k 12 parkovacím stáním na pozemku parc. č. 2291/4 pro potřeby následné stavby polyfunkčního domu na pozemku parc. č. 1777/3. Dle mínění soudu však nemůže tento územní souhlas prokázat splnění požadavků na zajištění odpovídajícího počtu parkovacích míst na jiném pozemku. Je sice pravdou, že společnost VELFREM a.s. jakožto vlastník pozemku parc. č. 2291/4 musela poskytnout svůj souhlas k umístění stavebního záměru, jinak by nemohl být územní souhlas vůbec vydán [viz § 96 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 23. 1. 2023 (dále jen „stavební zákon“)]. Avšak udělený souhlas s umístěním stavebního záměru pro účely vydání územního souhlasu nelze ztotožňovat s uzavřením soukromoprávní smlouvy ohledně užívání daného pozemku. Územní souhlas opravňuje stavebníka k umístění stavby z hlediska veřejného práva. To ale neznamená, že by byl titulem k užívání cizího pozemku z hlediska práva soukromého, resp. nevypovídá nic o tom, jaký režim užívání pozemku, na němž mají být parkovací místa umístěna, si žadatelé s vlastníkem pozemku ujednali, pročež nelze ani posoudit, zdali je splněn požadavek prováděcích předpisů ke stavebnímu zákonu na zajištění dostatečného počtu parkovacích míst.

34. Požadavek na zajištění parkovacích míst nelze vnímat toliko formálně, ale je třeba postavit najisto, že umístění parkovacích míst fakticky jejich užívání umožňuje. Žalobkyně přitom v žalobě namítá, že zejména zákazníci rychlého občerstvení budou těžko parkovat v uzavřeném areálu. Soud však nemůže tyto námitky věcně vypořádat, a to pro pochybení správních orgánů, které po žadatelích nepožadovaly, aby zajištění parkovacích míst pro stavbu prokázali, a to předložením smlouvy o užívání pozemku parc. č. 2291/4 za tímto účelem. Ze smlouvy by totiž muselo jednoznačně vyplývat, že parkovací místa budou volně přístupná širší veřejnosti (zákazníkům zamýšlené restaurace), neboť i z projektové dokumentace se podává, že parkovací stání mají být v uzavřeném areálu společnosti VELFREM a.s. Tato skutečnost známá správním orgánům představuje možnou indicii k tomu se domnívat, že by zákazníci ve stavbě umístěného občerstvení tato parkovací místa nevyužívali a namísto toho by se snažili hledat veřejné parkování v blízkosti stavby, čímž by zhoršovali stav dopravy v klidu v okolí stavby, na což poukazuje žalobkyně. Správní orgány se nepozastavily ani nad tím, že zatím měla být uzavřena toliko smlouva o smlouvě budoucí, tj. nikoli samotná nájemní smlouva, což je mělo vést k hlubšímu zkoumání obsahu takové smlouvy. Žalobkyně tak správně upozornila na to, že parkovací místa jsou zatím nasmlouvána předběžně. K prokázání požadavku dle § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. by bylo třeba alespoň posoudit, jaký je obsah smlouvy o smlouvě budoucí nájemní. Pakliže správní orgány uzavřely, že parkování je pro stavbu zajištěno v souladu s vyhláškou č. 501/2006 Sb., neměly pro takový závěr oporu ve správním spisu, což zakládá vadu řízení podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V dalším řízení bude na správních orgánech, aby opětovně posoudily, zdali je pro stavbu zajištěn dostatečný počet parkovacích stání na místě, které jejich užívání k účelu stavby umožňuje (tuto podmínku lze prokázat předložením smlouvy opravňující k užívání pozemku s parkovacími místy v takovém rozsahu, aby jej mohli užívat uživatelé stavby, tj. i zákazníci rychlého občerstvení).

35. Jelikož se budou správní orgány věcí dále zabývat, soud vypořádal i další žalobní námitky týkající se dopravní obslužnosti. Žalobkyně zejména brojila proti přílišné vzdálenosti parkovacích míst od místa stavby.

36. Vyhláška č. 501/2006 Sb. stanovuje v § 21 odst. 1 povinnost umístit parkovací stání pro stavby pro bydlení či rodinnou rekreaci do vzdálenosti 300 m. To však za předpokladu, že je to technicky možné. ČSN 73 6110 v čl. 14.1.15 pak stanovuje doporučené docházkové vzdálenosti pro krátkodobé a dlouhodobé parkování či pro odstavování vozidel. Pokud nelze ve stávající soustředěné zástavbě stanovené hodnoty splnit, příslušná norma přikazuje, aby dosažené vzdálenosti byly těmto údajům co nejbližší. Z uvedeného vyplývá, že stanovené limity pro docházkové vzdálenosti k parkovacím a odstavným stáním nejsou nepřekročitelné. Jak vyhláška č. 501/2006 Sb., tak ČSN 73 6110 umožňují umístit parkovací místa pro stavbu i ve vzdálenosti větší, než jimi předpokládané limity ukládají, a to např. z důvodu husté zástavby v centrech měst. Nicméně v řízení před správními orgány je třeba prokázat, že umístění parkovacích a odstavných stání v mezích limitů není možné. Ke shodnému závěru dospěl i NSS v již výše uvedeném rozsudku ze dne 27. 6. 2019, č. j. 10 As 224/2018–56, viz bod 34.

37. Soud tak pokládá za rozhodné, zdali žadatelé zvolili pro umístění parkovacích stání pozemek, který umístění parkovacích míst umožňuje v co možná nejbližší vzdálenosti k místu stavby, byť třeba za hranicí limitů. Správní orgány přitom ve svých rozhodnutích s odkazem na projektovou dokumentaci vyšly z toho, že pozemek parc. č. 2291/4 skutečně umožňuje umístění parkovacích míst co nejblíže ke stavbě. Projektová dokumentace v části Komunikace – stanovení počtu parkovacích míst obsahuje analýzu a návrh možných řešení pro umístění parkovacích míst pro stavbu. Vzhledem k rozloze stavebního pozemku, velikosti stavby a nedostatečným podmínkám pro zajetí vozidel na plochu vylučuje zřízení parkovacích stání přímo na stavebním pozemku. Z toho důvodu se dále zabývá dopravou v klidu v okolí a zcela konkrétně popisuje stávající parkovací kapacity v řešené lokalitě. V bezprostřední blízkosti stavby nelze nová parkovací místa umístit, neboť se zde nachází vlakové a autobusové nádraží a s nimi související zákazy zastavení. Ostatní parkovací kapacity v okolí neumožňují zřízení dalších parkovacích stání. Proto projektová dokumentace počítá s umístěním parkovacích míst v průmyslovém areálu na pozemku parc. č. 2291/4.

38. Soud pokládá takové zdůvodnění nemožnosti umístit parkovací stání blíže ke stavbě za dostatečné. Právní předpisy v odůvodněných případech umožňují umístění parkovacích míst i ve vzdálenosti větší, než činí bezprostřední docházková vzdálenost. Zároveň je v projektové dokumentaci počítáno i s vyhrazeným stáním pro osobu se ztíženou schopností pohybu a orientace (viz čl. 14.1.23 ČSN 73 6110 ve spojení s § 4 odst. 2 vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb). Proto nelze stavbu jako takovou pokládat za nepřípustnou. Nicméně vzhledem k tomu, že není možné na základě shromážděných podkladů ve správním spisu posoudit, jakým způsobem je ošetřeno užívání parkovacích míst v uzavřeném průmyslovém areálu společnosti VELFREM a.s. (zejména jak bude areál přístupný, pro jaké osoby, v jakých časech apod.), nelze ani definitivně uzavřít, že je parkování pro účely stavby skutečně zajištěno, neboť žalobkyně má pravdu, že vzdálenost přesahující (byť nikoli nepřekročitelné) limity ve spojení s možnou ztíženou dostupností a přístupností areálu může využívání předpokládaných parkovacích míst fakticky vyloučit.

39. Nedůvodný je ale poukaz žalobkyně na nedostatečné řešení zásobování provozovny rychlého občerstvení, neboť posuzovaná stavba není stavbou, u níž by musel být zajištěn prostor pro příjezd vozidel pro zásobování a prostor pro stání těchto vozidel při nakládání a vykládání (viz § 24 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. ve spojení s § 3 vyhlášky č. 268/2009 Sb.). Nadto soudu není ani zjevné, jak by nedostatečně řešené zásobování provozovny rychlého občerstvení mohlo zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobkyně. Tato námitka jí tak ani nepřísluší.

40. V rámci tohoto okruhu žalobních bodů v posledku žalobkyně vyjadřuje pochybnosti o dopravní obslužnosti stavby složkami integrovaného záchranného sytému, a to s ohledem na zamýšlené zúžení koridoru mezi stavbou a budovou nádraží.

41. Soud z napadeného rozhodnutí zjistil, že se žalovaný touto námitkou nezabýval výslovně, avšak implicitně ji vypořádal odůvodněním na straně 12 napadeného rozhodnutí. Žalovaný zde argumentoval tím, že přístup do stavby, zásobování rychlého občerstvení a příjezd požární techniky a provedení jejího zásahu bude prováděno z ulice Nádražní. Dále odkázal na část projektové dokumentace stavby D.1.3 Požárně bezpečnostní řešení a souhlasné závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje ze dne 18. 9. 2020, z nichž plyne, že na dotčené pozemky nezasahuje požárně nebezpečný prostor. Soud má za to, že uvedené zdůvodnění ještě obstojí, a to vzhledem k obecnosti námitky žalobkyně, která nijak blíže nespecifikovala, v čem má zúžení koridoru spočívat a proč má tato skutečnost vylučovat průjezd vozidel integrovaného záchranného systému. Z projektové dokumentace totiž nevyplývá, že by měla stavba zasáhnout do místní komunikace před ní tak, že by to vyloučilo průjezd např. požárních vozidel. Město Vlašim udělilo souhlas s přesahem stavby o 0,5 m ve výšce 3 m na pozemku parc. č. XG, přičemž se nejedná o takové zúžení koridoru mezi nádražím a stavbou, které by vyloučilo průjezd záchranných složek. V příslušné části projektové dokumentace je též konstatováno, že ke stavbě polyfunkčního domu vedou místní komunikace s asfaltovým povrchem s minimální šířkou 6 m, které splňují požadavky příslušné technické normy. Tato námitka tak není důvodná. Imise – obtěžování pohledem 42. Žalobkyně dále poukazuje na imise různého charakteru, které mají být se stavbou spojeny. Předně se obává obtěžování pohledem, neboť na dotčené pozemky bude vidět z části oken stavby a terasy v pátém nadzemním podlaží.

43. Podle § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen „občanský zákoník“) „[v]lastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.“ 44. Obecně k problematice imisí soud podotýká, že rozhodnou hranicí pro určení intenzity nežádoucích vlivů budoucích staveb na okolí (imise) je tzv. „přípustná míra“, kterou je třeba rozumět „míru přiměřenou poměrům“ (viz např. rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2008, č. j. 9 As 82/2007–120, nebo ze dne 23. 1. 2019, č. j. 6 As 174/2018–32, bod 27). Onu míru je třeba posuzovat vždy individuálně, a to s ohledem na místní poměry a konkrétní okolnosti věci (rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2012, č. j. 8 As 20/2011–131, bod 21). Stavební záměr lze hodnotit jako nepřiměřený místním poměrům tehdy, jestliže se jeho očekávané negativní vlivy na okolí mají vymykat ustáleným poměrům buď svou intenzitou nebo druhově (rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2020, č. j. 6 As 171/2019–37, bod 39).

45. Ke způsobu vypořádání tzv. občanskoprávních námitek, mezi něž námitky budoucích imisí patří, lze odkázat na posledně citovaný rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2020, č. j. 6 As 171/2019–37. Dle něj by měl být správný postup takový, že stavební úřad nejprve občanskoprávní námitku, na jejímž řešení se účastníci nedokázali dohodnout, posoudí z hlediska veřejného práva (na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem), a neshledá–li s veřejným právem rozpor, učiní si následně o důvodnosti občanskoprávních námitek úsudek, aby mohl rozhodnout ve věci samé (§ 89 odst. 6 věta druhá a § 114 odst. 3 věta druhá stavebního zákona). Stavební zákon neuvádí, podle jakých dalších kritérií si má stavební úřad svůj úsudek učinit, podle NSS musí nicméně zahrnout do své úvahy i soukromoprávní hlediska a měl by analogicky aplikovat § 1013 občanského zákoníku (jakkoli ten striktně vzato dopadá jen na imise již existující, nikoli na emise budoucí).

46. NSS v daném rozsudku též připomněl, že kritéria pro úsudek stavebního úřadu o občanskoprávní námitce v praxi do značné míry splývají s posuzováním zachování kvality prostředí (dříve „pohody bydlení“) podle § 20 a § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Povinnost zachovat kvalitu prostředí je sice povšechný veřejnoprávní požadavek zahrnující celé okolí stavby a projevující se zejména v odstupech od okolních staveb, jejichž dodržení musí stavební úřad hodnotit z moci úřední (tedy i bez námitky účastníka řízení), zatímco možný negativní vliv stavebního záměru na způsob užívání konkrétní sousední nemovitosti zkoumá stavební úřad pouze na základě občanskoprávní námitky dotčeného vlastníka, nicméně i tak je zjevné, že veřejnoprávní a soukromoprávní hlediska při posuzování budoucích stavebních záměrů vykazují jistý překryv. Nelze tedy požadovat po stavebních úřadech, aby je striktně odlišovaly. Podstatné je, zda se s nimi k námitce účastníka věcně vypořádají.

47. Zdejší soud v rozsudku ze dne 8. 2. 2022, č. j. 43 A 118/2018–99, shrnul judikaturu NSS k otázce imateriálních imisí, mezi něž lze za určitých okolností řadit i obtěžování pohledem. Předně poukázal na to, že v rámci zástavby v intravilánu obce je téměř vždy v určité míře zasahováno do soukromí možnými pohledy do oken, na dvory či do zahrad. Absolutního soukromí v takových podmínkách zpravidla nelze dosáhnout (viz např. rozsudky NSS ze dne 23. 1. 2019, č. j. 6 As 174/2018–32, bod 29, nebo ze dne 30. 4. 2012, č. j. 8 As 20/2011–131). Proti obtěžování pohledem právo poskytuje ochranu jen v případě, jde–li o mimořádnou situaci a zvlášť závažné a soustavné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti, což je vždy nutno posoudit s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5264/2014).

48. Judikatura správních soudů (např. rozsudky NSS ze dne 23. 11. 2020, č. j. 10 As 148/2020–69, bod 12, ze dne 20. 1. 2020, č. j. 1 As 287/2019–28, bod 14, ze dne 9. 9. 2019, č. j. 7 As 253/2018–42, bod 21, ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 As 168/2016–28, ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010–145) pravidelně vychází ze závěrů Nejvyššího soudu vyslovených v rozsudcích ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1629/99, a ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, podle nichž není imisí samotná možnost nahlížet z oken do oken v sousední budově nebo z oken na pozemek či z pozemku na pozemek, zejména jde–li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě. Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by zpravidla jít o případy, v nichž by bylo vlastnické právo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů anebo by došlo ke stavební změně, umožňující nahlížení do dosud uzavřených prostor, přičemž tuto změnu by neodůvodňovaly oprávněné zájmy toho, kdo změnu provedl. Při posuzování věci je přitom třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení.

49. NSS ustáleně judikuje, že je především na těch, kteří si připadají možným pohledem obtěžováni, aby pomocí různých technických řešení (např. žaluzie, rolety, záclony, závěsy, neprůhledné sklo apod. v případě možného pohledu do oken nemovitosti či zelené atrium, pergola, slunečník apod. v případě možného pohledu na zahradu) zabránili ostatním hledět na svůj pozemek nebo do své nemovitosti (viz např. rozsudky ze dne 31. 5. 2018, č. j. 7 As 172/2017–29, bod 25, ze dne 31. 5. 2017, č. j. 4 As 62/2017–37, bod 19). V rozsudku ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010–145 (i citované navazující judikatuře), NSS zdůraznil, že vlastník sousední nemovitosti si nemůže osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v sousedství, která by snížila míru jeho soukromí. Skutečnost, že na sousedním pozemku dosud nestála stavba, jejíž povaha umožní, aby někteří její uživatelé viděli na pozemek stěžovatele či do oken jeho domu, nezakládá stěžovateli právo na to, aby tento stav přetrval i do budoucna. Stěžovatel vůči sousednímu pozemku „nevydržuje“ žádné právo na to, aby se výstavba na něm omezila více, než jaká omezení standardně vyžadují obecné poměry v území, jež jsou vyjádřeny v územním plánu.

50. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány z výše shrnuté judikatury vycházely a že tuto námitku žalobkyně vypořádaly věcně správně. Uvedly, že všechna okna obytných místností a hlavní prostory občerstvení v prvním nadzemním podlaží jsou směrovány do ulice Nádražní. Na dotčené pozemky jsou v zadní stěně stavby orientována okna koupelen, schodiště, chodeb a hygienického zázemí rychlého občerstvení. V průběhu řízení žadatelé vyšli žalobkyni vstříc a rozložení místností ve stavbě upravili tak, aby okna z obytných místností v pátém nadzemním podlaží směrovala též do ulice Nádražní. Správní orgány tak uzavřely, že k dotčeným pozemkům nemíří žádná okna z obytných místností. Proto nelze předpokládat, že by při užívání stavby docházelo k soustavnému a dlouhodobému obtěžování pohledem směrem k dotčeným pozemkům.

51. Soud se s tímto posouzením zcela ztotožňuje. Nadto přihlédl k tomu, že stavba se dle územního plánu nachází v zastavěném území v ploše středněpodlažní bydlení typu městského jádra. Územní plán vzhledem k povolené výšce staveb až 18 m předpokládá, že v dané ploše budou umístěny několikapodlažní objekty, jejichž hlavním využitím je bydlení a služby v polyfunkčních budovách. Ve shodě se shora citovanou judikaturou lze konstatovat, že v takto urbanizovaném prostředí nelze dosáhnout absolutního soukromí. V dané lokalitě nemohou vlastníci počítat s tím, že výhled na jejich pozemky ze sousedství bude zcela eliminován. V posuzovaném případě je navíc stavba projektována tak, že na dotčené pozemky žalobkyně lze vidět toliko z oken obslužných místností (chodby, schodiště) či hygienického zázemí či koupelen. Soud nepředpokládá, že by v těchto prostorách uživatelé stavby trávili dlouhý čas k soustavnému sledování dotčených pozemků. Naopak lze vyjít z toho, že obyvatelé bytů budou spíše v obytných místnostech, které jsou však orientovány k ulici Nádražní – obdobně jako hlavní prostory rychlého občerstvení. Soud proto souhlasí se správními orgány, že dané okolnosti nenasvědčují tomu, že by mělo docházet k dlouhodobému obtěžování pohledem vůči dotčeným pozemkům, a to nad míru přípustnou místním poměrům.

52. Nadto žalobkyně ani nespecifikuje, jak konkrétně by možnost pohledu ze stavby omezila obvyklé užívání dotčených pozemků. Na nich se nenachází žádná stavba pro bydlení a ani žalobkyně nepodala žádnou žádost o povolení stavby na nich. Až na vzdálenějších pozemcích žalobkyně parc. č. XC a XD se má ve vzdálenosti přibližně 27 m od stavby nacházet objekt s kancelářemi. Soud proto nespatřuje žádný nepřiměřený zásah do soukromí žalobkyně při užívání dotčených pozemků. Ty dle svých slov užívá k pěstování zeleniny, v takovém případě však v umístění a realizaci stavby nelze spatřovat zdroj pohledových imisí nepřiměřených místním poměrům, které by navíc vylučovaly obvyklé užívání pozemku. Vzhledem k tomu, že se na dotčených pozemcích nenachází žádný rodinný dům či jiná obdobná stavba, není možné hovořit ani o porušení požadavků na vzájemné odstupy staveb dle § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb.

53. Výše uvedené lze dle soudu obdobně vztáhnout i na posouzení případných pohledových imisí z terasy stavby v pátém nadzemním podlaží. Správní orgány připustily, že z ní je pohled na dotčené pozemky sice možný, ale jen v omezené míře a za vynaložení určitého úsilí (při vyklonění přes zábradlí). Soud má za to, že vzhledem ke způsobu, jakým žalobkyně dotčené pozemky užívá, nelze ani předmětnou terasu označit za zdroj nepřiměřených imisí.

54. Zdejší soud již v odkazovaném rozsudku ze dne 8. 2. 2022, č. j. 43 A 118/2018–99, v bodě 89, dovodil, že nelze přeceňovat rozdíly mezi terasou a okny a není důvod tvrzené obtěžování pohledem z terasy posuzovat diametrálně odlišně od závěrů judikatury vztahující se k obtěžování pohledem z oken, není–li k tomu dán konkrétní důvod (částečně se tak vymezil vůči některým obecným závěrům rozsudku NSS ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 97/2013–40, č. 2968/2014 Sb. NSS). Zdejší soud k tomuto náhledu dospěl na podkladě následujících argumentů: „(1) existence balkonů či teras je zcela běžnou součástí staveb určených k bydlení, nelze proto na jejich umisťování klást přemrštěné nároky, (2) terasu lze využívat jen za příznivého počasí, zatímco z okna lze vyhlížet celoročně, (3) ten, kdo se dívá z terasy, je sám více viděn, že se dívá, oproti tomu, kdo vyhlíží z okna a může se skrýt např. za záclonou či žaluzií, lze proto předpokládat, že osoba pobývající na terase bude zdrženlivější v soustavném pohledu na cizí nemovitost apod.“ (viz bod 88 citovaného rozsudku). Soud se s těmito závěry ztotožňuje i v nyní posuzované věci, a proto na případné imise z terasy nahlíží obdobně jako v případě pohledů z oken, neboť neshledal důvod k odlišnému posouzení.

55. Soud rozumí žalobkyni, že terasu vnímá jako potenciální zdroj pohledových imisí. Na druhou stranu však platí vše výše uvedené k problematice pohledů z oken. Dotčené pozemky se nacházejí v městské zástavbě. Žalobkyně netvrdí, že by na nich měla v současnosti zajištěno absolutní soukromí, které hodlá chránit i nadále. Nejsou ani využívány k bydlení. Naopak ve správním řízení žalobkyně argumentovala záměrem vybudovat na nich další kancelářské objekty. Za takové situace soud neshledává, že by terasa měla sloužit k mimořádnému obtěžování žalobkyně, které by odůvodňovalo nepovolení umístění stavby. Z obsahu správního spisu ani neplyne, že by funkcí terasy mělo být zajištění výhledu právě na dotčené pozemky a sledování žalobkyně. Naopak (jak zmíněno již výše) žadatelé se snažili vyjít žalobkyni částečně vstříc, když veškeré obytné místnosti situovali na opačnou stranu stavby. Soud nepovažuje argument o nutnosti se z terasy vyklonit k získání výhledu na dotčené pozemky za zcela lichý, neboť terasa se má nacházet ve výšce přibližně 13 m, pročež je výhled pod ní ztížený. Avšak žalobkyně má pravdu, že z projektové dokumentace neplyne, z jakého materiálu bude zábradlí zhotoveno. I kdyby však bylo průhledné, soud se nedomnívá, že by terasa mohla žalobkyni omezit v obvyklém užívání dotčených pozemků, na nichž má vysázeny stromy a pěstuje zeleninu. Ostatně, vzhledem k charakteru okolní zástavby lze předpokládat, že na dotčené pozemky je vidět i z jiných staveb již v současnosti. Vzhledem ke všemu výše uvedenému proto nemá soud tuto námitku za důvodnou.

56. V souvislosti s vypořádanou žalobní námitkou žalobkyně též uvedla, že umístění stavby znemožní plánovanou výstavbu na dotčených pozemcích. I v tomto případě se však soud shoduje se správními orgány. V podrobnostech proto odkazuje na strany 8 a 9 napadeného rozhodnutí. Ve stručnosti lze znovu uvést, že v současnosti se na dotčených pozemcích žádná stavba nenachází a u stavebního úřadu nebylo zahájeno žádné řízení o umístění a povolení jakéhokoliv stavebního záměru. Žalobkyně ani netvrdí opak. Ve správním řízení předložila jen popis plánované výstavby kanceláří, který vyhotovil jednatel společnosti Ecol Industrial s.r.o., který však není projektovou dokumentací stavby. Žalovaný správně podotkl, že nelze přihlížet k záměru budoucí výstavby na dotčených pozemcích, který se ale v době jeho rozhodování ani nezhmotnil v jakékoliv řízení o povolení záměru podle stavebního zákona. Správní orgány též trefně poukázaly na závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2001, č. j. 30 Ca 206/2000, dle něhož „[n]amítají–li sousedé jako účastníci územního řízení či řízení o odstranění stavby, že by navrhovaná či dodatečně povolovaná stavba bránila jejich budoucím stavebním záměrům, vezme stavební úřad takové námitky v úvahu pouze tehdy, pokud již i tito sousedé o povolení jimi zamýšlené stavby sami požádali. K budoucím eventuálním stavebním úmyslům se nepřihlíží a sousedé se v tom případě mohou úspěšně bránit pouze poukazem na rozpor projednávané stavby s obecně závaznými právními předpisy.“ (srov. obdobně i rozsudky NSS ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 61/2008–135, či ze dne 20. 5. 2015, č. j. 2 As 57/2015–41). Ani tato námitka tak není důvodná. Imise – zápach, hluk 57. Žalobkyně dále brojí proti zápachu a hluku, které mají způsobovat přípravna pokrmů a provoz občerstvení ve stavbě.

58. Dle soudu se však správní orgány ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly i s těmito námitkami. Žalobkyně se obává zápachů z přípravny pokrmů. Dle projektové dokumentace ale bude v místech přípravy jídel (jak v suterénu, tak v prvním nadzemním podlaží v prostorech rychlého občerstvení) zajištěno podtlakové prostorové větrání s odvodem znehodnoceného vzduchu nad střechu VZT potrubím umístěným v šachtě uprostřed stavby (viz str. 16 a 17 průvodní a souhrnné technické zprávy). Dle soudu instalace vzduchotechniky postačí k tomu, aby pachy související s přípravou pokrmů neobtěžovaly okolí stavby. Žalobkyně sice poukazuje na nedostatečné technické řešení vzduchotechniky v projektové dokumentaci, nicméně dle soudu z projektové dokumentace nepochybně vyplývá, že znehodnocený vzduch má být z míst přípravy jídel odváděn nad střechu stavby, což žadatele zavazuje při realizaci stavby vzduchotechniku vybudovat.

59. Nadto (jak bylo rovněž již výše uvedeno) směrem k dotčeným pozemkům jsou ze suterénu a prvního nadzemního podlaží stavby orientována okna jen z prostoru schodiště, chodby a WC, tedy nikoli z místností, kde budou jídla připravována. S ohledem na to je podstatně snížena možnost, aby pachy z přípravny pokrmů pronikaly směrem k dotčeným pozemkům. To ostatně platí i pro případné hlukové imise. Opět soud podotýká, že místnosti, které by mohly být případně zdrojem zvýšeného hluku (zejména provozovna občerstvení), jsou orientovány opačným směrem do ulice Nádražní. Nelze ani předpokládat, že by obtěžující hluk na dotčené pozemky pronikal z oken u schodů a v chodbě. Žadatelé též zamýšlejí provoz občerstvení pouze v denních hodinách od 8 do 18 hod. Žalobkyně se proto nemusí s tím spojeného hluku obávat večer či v noci.

60. Správní orgány se též v této souvislosti zabývaly místními poměry. Upozornily na to, že v blízkosti se nachází autobusové i vlakové nádraží, poliklinika (včetně záchranné služby), dům pečovatelské služby a restaurační provozy (2 restaurace v sousedství stavebního pozemku). Dále je nutné zohlednit i frekvenci dopravy v ulici Nádražní. Z toho lze dle soudu odvodit, že případně další provoz rychlého občerstvení ve stavbě se nevymyká ze stávajících poměrů v posuzované lokalitě, naopak do ní zapadá. Neobstojí proto tvrzení žalobkyně, že případný zápach a hluk ze stavby budou nepřiměřené místním poměrům. Ze správního spisu taková skutečnost neplyne. Námitka není důvodná. Imise – zastínění dotčených pozemků 61. Žalobkyně brojí i proti tomu, jak se žalovaný vypořádal s námitkou ohledně zastínění dotčených pozemků. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí má být zřejmé, že se žalovaný posouzením této otázky v podstatě nezabýval. Stavba s hřebenem střechy ve výšce více než 16 m přitom dle žalobkyně způsobí ztrátu oslunění na významné části dotčených pozemků.

62. K tomu soud uvádí, že žalovaný tuto námitku vypořádal identicky jako stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí. Správní orgány konstatovaly, že žádné právní ani technické předpisy neupravují limity pro oslunění dotčených pozemků, neboť se na nich nenacházejí žádné stavby a ani neplní funkci zahrad či pozemků sloužících k rekreaci. Žalobkyně nemá právo na zachování dosavadního stavu oslunění pro existující zeleň. Z úřední činnosti správní orgány zjistily, že již v minulosti byla stavebním úřadem projednávána obdobná stavba na stavebních pozemcích o výšce 14,24 m. Součástí v té věci vedeného správního spisu je Modelová situace ve formě obrázků a animace, z níž není zřejmé zastínění dotčených pozemků nad míru přípustnou. Proto lze předpokládat, že ani posuzovaná stavba o přibližně 2 m vyšší nepřípustné imise nezpůsobí.

63. Soud předesílá, že správní orgány správně uzavřely, že na dotčené pozemky nedopadá regulace právními ani technickými předpisy ohledně minimální míry oslunění. Z § 11 až § 13 vyhlášky č. 268/2009 Sb. jednoznačně plyne, že se vůbec netýkají zastínění a oslunění pozemku. Míra proslunění pozemku tedy nepředstavuje žádný obecný požadavek na výstavbu. ČSN, která stanoví požadavky na proslunění pozemku užívaného k rekreaci, není v této části závazná, neboť z žádného ustanovení právního předpisu závazný charakter nevyplývá (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2010, čj. 2 As 69/2010–122, bod 49; jinak je tomu v případě § 13 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., který činí závaznou normu pro oslunění bytů). Jak však uvedl zdejší soud např. v rozsudku ze dne 6. 9. 2016, č. j. 46 A 78/2014–104: „[P]ouze ze skutečnosti, že ve vztahu k určitému typu místnosti či pozemku neexistuje v obecných požadavcích na výstavbu žádný normativní požadavek na kvalitu osvětlení a oslunění (proslunění), nelze dovozovat, že není možné proti zastínění místnosti či pozemku úspěšně brojit občanskoprávní námitkou opírající se o právní úpravu imisí (a s tím související otázku ochrany kvality bydlení). Stejně tak platí, že i když namítaná budoucí imise nepřekročí limity dané veřejnoprávními předpisy (typicky obecnými požadavky na výstavbu), může jít o protiprávní imisi, jsou–li naplněny podmínky § 1013 občanského zákoníku (viz rozsudek NS ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2808/2007).“ 64. Správní orgány proto byly povinny se řádně zabývat námitkou ztráty oslunění dotčených pozemků i v případě, že právní úprava výslovně nestanovuje žádné normové hodnoty pro jejich zastínění a oslunění.

65. Stavební úřad při posouzení námitky vyšel z poznatků z úřední činnosti a poukázal na modelovou situaci vypracovanou při posuzování obdobného stavebního záměru, z níž nemá vyplývat zastínění dotčených pozemků nad míru přípustnou. Užití poznatků z vlastní úřední činnosti pro vedené správní řízení je přípustné, avšak správní orgán je povinen uvést, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu tzv. úřední skutečnosti známé (viz rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011–58). Stavební úřad sice konkrétně nespecifikoval, v jakém správním řízení byla odkazovaná modelová situace vypracována (např. spisovou značkou), avšak to by nemuselo být na škodu, jelikož vymezil, jakého stavebního záměru a jakých pozemků se modelová situace týkala. Zároveň z odvolání je zřejmé, že tento dokument je znám i žalobkyni, neboť jej rozporovala v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí.

66. Pochybení však soud shledává v postupu žalovaného, který do napadeného rozhodnutí toliko převzal text prvostupňového rozhodnutí, aniž by v tomto případě reagoval na odvolací námitky žalobkyně. Ta totiž v odvolání namítala, že se odkazovaná modelová situace nezabývala posouzením míry zastínění pozemků a s nyní projednávaným stavebním záměrem nijak nesouvisí. Za takové situace již byl žalovaný povinen do správního spisu modelovou situaci ohledně dřívějšího stavebního záměru založit a věcně reagovat na odvolací námitky. Takto však žalovaný nepostupoval. Soud tak nemá možnost přezkoumat úvahy žalovaného v napadeném rozhodnutí o tom, že stavba nezpůsobí zastínění dotčených pozemků nad míru přípustnou místním poměrům. Z důvodu nezaložení modelové situace do správního spisu, nemůže soud námitky žalobkyně věcně jakkoliv vypořádat. Tato vada zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a je dalším důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.

67. Soud konstatuje, že posouzení námitky ohledně zastínění dotčených pozemků správními orgány se opírá zejména o onu modelovou situaci vypracovanou pro jiný (byť třeba obdobný) stavební záměr. Jelikož ji však žalovaný nezaložil do správního spisu a nevypořádal se s námitkami žalobkyně, nemůže soud přezkoumat správnost úvah správních orgánů o tom, že v minulosti posuzovaný záměr je obdobný nyní projednávané stavbě a že stavba nevyvolá výraznější zastínění. Žalobkyně přitom ve správním řízení zpochybňovala, že se modelová situace zastínění vůbec věnovala. Absence vypořádání této námitky je tak zásadní vadou.

68. Tento závěr činí soud i s přihlédnutím k tomu, že se na dotčených pozemcích nenachází žádná obytná stavba a že ani neplní rekreační funkci ve vztahu k nějakému obytnému domu. Soud má za to, že pro tyto skutečnosti nelze případné snížení míry oslunění dotčených pozemků posuzovat přísně (nehledě na to, že se dotčené pozemky nacházejí v městské zástavbě, kde je nutné počítat se zastíněním z okolních staveb). Nicméně žalobkyně argumentovala tím, že na pozemcích pěstuje zeleninu a má na nich vysázené okrasné stromy. Osoba zúčastněná s tímto tvrzením ve správním řízení nesouhlasila, ale správní orgány se vůči němu nijak nevymezily. A byť lze souhlasit se správními orgány, že neexistuje právo na zachování dosavadního oslunění pro existující zeleň, tak není možné bez věcných podkladů a argumentů vyloučit, že zastínění způsobené stavbou bude nepřiměřené místním poměrům a vyloučí obvyklé užívání dotčených pozemků. I když tedy nelze klást na oslunění dotčených pozemků vzhledem k okolní zástavbě a způsobu jejich užívání přemrštěné nároky, správní orgány byly povinny se i touto námitkou řádně zabývat. Avšak žalovaný nijak nereagoval na polemiku žalobkyně s prvostupňovým rozhodnutím, a proto musí dát soud za pravdu žalobkyni, že se žalovaný uplatněnou námitkou fakticky nezabýval. Rozpor s územně plánovací dokumentací 69. Žalobkyně sporuje i posouzení souladu stavby s územně plánovací dokumentací. Správní orgány se dle žalobních tvrzení nezabývaly tím, zdali je splněn požadavek na minimální zastoupení zeleně (zejména v případě intenzivního ozelenění střechy).

70. Soud však nemůže ve vztahu k této námitce žalobkyni přisvědčit. V odvolacím řízení žalovaný vydal jako nadřízený správní orgán potvrzení závazného stanoviska orgánu územního plánování. Žalovaný ve svém závazném stanovisku ze dne 10. 11. 2021, č. j. 139366/2021/KUSK, opětovně posoudil stavební záměr s relevantní regulací v územním plánu a regulačním plánu č. 2 města Vlašim (ve znění příslušných změn). Žalovaný uvedl, že stavba je umisťována v ploše středněpodlažní bydlení městského jádra, pro níž platí tyto (pro stavbu rozhodné) regulativy: – minimální výška stavby hlavního využití je dvě plnohodnotná nadzemní podlaží, – maximální výška zástavby je 5 nadzemních podlaží při maximální výšce 15m římsy a 18 m hřebene (nebo římsy uskakujícího podlaží uskočeného minimálně o 1,5m směrem dovnitř) od průměrné výšky přilehlého terénu, – zastavěná plocha pozemků pro zástavbu bez omezení; plocha zeleně min. 30%, – do plochy zeleně lze započítat 50% i plochu intenzivního ozelenění jednotlivých pater a střech; minimální započítávaná plocha je 0,5 x 1m, přičemž žádný z těchto rozměrů nesmí být menší.

71. Z projektové dokumentace vyplývá, že pozemky parc. č. 1777/3 a 1777/5, na nichž je stavba umístěna, mají celkovou rozlohu 157 m2. Zastavěná plocha bude činit celkem 133,24 m2. Žadatelé dále počítají se zatravněnou plochou na zemi o velikosti 23,76 m2 a na střeše o rozloze 68 m2 (v projektové dokumentaci je uveden údaj 72 m2, avšak osoba zúčastněná v průběhu správního řízení upřesnila, že byla do této plochy započítána nesprávně i atika). Regulace v územním plánu požaduje plochu zeleně na pozemcích ve výši min. 30 %, tj. v posuzované věci 47,1 m2. Z toho polovinu může tvořit i intenzivní ozelenění jednotlivých pater a střech, tj. 23,55 m2. Soud se ztotožňuje se správními orgány, že stavba tyto požadavky splňuje, neboť sečte–li se započitatelná plocha ozelenění střechy (tedy 23,55 m2) s plochou zeleně na zemi (23,76 m2), výsledná hodnota (47,31 m2) přesahuje minimální limit 47,1 m2.

72. Soud ověřil, že předložená projektová dokumentace počítá s tím, že střecha stavby bude zatravněna skladbou intenzivní zeleně (viz strany 3, 6 a 7 Průvodní a souhrnné technické zprávy). Územní plán požaduje intenzivní ozelenění jednotlivých pater či střechy, aniž by v některé ze svých částí konkretizoval, co pod pojmem „intenzivní ozelenění“ rozumí. Ani žalobkyně nepoukazuje na závaznou část územního plánu, která by tento pojem definovala (případně ani na jeho odůvodnění). Dle soudu proto postačí, pokud je v projektové dokumentaci deklarován záměr celou střechu o ploše 68 m2 zatravnit (tedy ozelenit) skladbou intenzivní zeleně. Obává–li se žalobkyně, že střecha stavby nebude po případné realizaci stavby ozeleněna způsobem předvídaným v projektové dokumentaci, a tedy v rozporu s požadavkem územního plán, může dát podnět stavebnímu úřadu k prošetření, zdali byla stavba realizována v souladu s územním rozhodnutím, a tedy i projektovou dokumentací, která intenzivní ozelenění střechy dle soudu normuje. V této fázi však nelze uzavřít, že by stavba byla v rozporu s regulativy územního plánu ohledně minimální plochy zeleně (regulační plán ve znění změny č. 1 tuto podmínku nijak neupravuje, žalobkyně ani neargumentuje, v čem by měl být stavební záměr s regulačním plánem v příslušném znění v rozporu). V zásadě totéž lze uvést i k námitce, že zeleň na pozemku v důsledku zastínění nemůže plnit funkci zeleně, neboť z regulativů týkajících se dané plochy, nevyplývá, že by do ploch zeleně bylo možno započítat jen takovou zeleň, která bude po určitý čas osluněna. Soud uzavírá, že stavba požadavky na minimální plochu zeleně dle územně plánovací dokumentace splňuje.

73. Žalobkyně v žalobě nespecifikuje, v čem spatřuje nesoulad stavby s okolní zástavbou. Soud tak ve stručnosti uvádí, že se správní orgány zabývaly posouzením stavby i z tohoto hlediska. Stavba splňuje požadavky územního plánu ohledně maximálního počtu podlaží a celkové výšky, která dosahuje 16,75 m (se vzduchotechnikou 17 m), přičemž páté nadzemní podlaží je „uskočené“ dovnitř oproti čtvrtému nadzemnímu podlaží. Umístění stavby nekoliduje s určenou stavební čárou dle regulačního plánu a ani nemá mít žádná okna v bočních stěnách. Žalovaný na straně 13 napadeného rozhodnutí popsal i charakter okolní zástavby. Zastavěné území podél ulice Nádražní se vyznačuje různorodou architekturou. Severozápadním směrem se nachází stavba s restaurací v domě č. p. X, který má výšku přibližně 14 m. Jihovýchodním směrem stojí stavba polyfunkčního domu o výšce 11,2 m. Jižně od stavby je stávající nádražní budova a autobusové a vlakové nádraží. Severním směrem stojí dvoupodlažní budova Charity Vlašim (dříve průmyslový objekt). Severovýchodním směrem má žalobkyně na svých pozemcích stavbu kanceláří a skladů, která bude po dokončení dvoupodlažní. Vzhledem k popsanému charakteru území žalovaný dle soudu správně uzavřel, že stavba nebude výrazně narušovat estetický a urbanistický ráz daného území. Sousední dům s restaurací č. p. 388 bude sice převyšovat o přibližně 2,75 m, soud však nemá za to, že by tím byl ráz lokality podstatně změněn. Ostatně sám územní plán připouští umístění staveb v této ploše až o výšce 18 m.

74. NSS v rozsudku ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010–145, poznamenal, že „[j]iž z toho, že územní plán výstavbu takové povahy, která v době jeho zpracování v území reálně neexistovala, připouští, plyne, že určité postupné a věcně limitované proměny zástavby v dotyčném území, a připouští tedy, že na něm vzniknou i stavby vymykající se svým charakterem v určité, avšak nikoli zásadní, míře charakteru výstavby dosavadní. Připuštění, že území se může v určitých mezích urbanisticky proměňovat a vyvíjet, je přirozenou vlastností územního plánování a reflexí toho, že zástavba v urbanizovaných oblastech, s výjimkou případů, kdy jej její konkrétní podobu třeba chránit a neměnit, např. z důvodů památkové ochrany či ochrany krajinného rázu, se může v běhu času proměňovat.“ Uvedené závěry lze plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Námitka proto není důvodná. Snížení tržní ceny dotčených pozemků 75. Podle žalobkyně by umístěním a realizací stavby došlo ke zhoršení stávajícího stavu a ke znehodnocení dotčených pozemků.

76. Správní orgány v této souvislosti odkázaly na přiléhavou judikaturu NSS (rozsudek ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010–145, vycházející z unesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009–120, č. 1910/2009 Sb. NSS). Její podstatou je právní názor, podle nějž, má–li vlastník nemovitosti za to, že by určité využití okolního území (např. zástavbou určitého charakteru) mohlo způsobit snížení hodnoty jeho nemovitostí, musí si svá práva střežit včas, tj. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace, a snažit se tak zasadit o takovou formu zástavby, kterou považuje pro sebe za přijatelnou. V rámci územního řízení – a stejně tak i v rámci stavebního řízení či řízení o dodatečném povolení stavby – je sice stavební úřad oprávněn a povinen posoudit námitku snížení tržní ceny sousedních nemovitostí, avšak činí tak jen z pozice nástrojů stavebního zákona, tedy zejména z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací, s obecnými požadavky na výstavbu a se zájmy chráněnými dalšími předpisy (shodně též např. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2018, č. j. 7 As 172/2017–29, či žalobkyní odkazovaný rozsudek NSS ze dne 9. 5. 2011, č. j. 1 As 56/2011–133). NSS v daných rozhodnutích též zdůraznil, že pokud byl stěžovatel přesvědčen o svém tvrzení o snížení tržní ceny, měl tuto újmu blíže specifikovat, zdůvodnit a doložit.

77. Správní orgány uvedenou námitku nepokládaly za důvodnou, neboť ji dle jejich názoru měla žalobkyně uplatnit při pořizování územně plánovací dokumentace. Soud se s tímto závěrem shoduje, neboť prostorové regulativy, jimž stavba odpovídá, připouštějí umístění několikapodlažních polyfunkčních objektů do řešeného území. Z vypořádání předcházejícího žalobního bodu též plyne, že stavba se výrazně nevymyká architektonickému a urbanistickému rázu předmětné lokality. Námitky ohledně imisí, s nimiž žalobkyně spojuje snížení hodnoty svých nemovitostí, pak soud ve shodě se správními orgány neshledal opodstatněnými. Výjimku tvoří posouzení možného zastínění pozemků, neboť je v této části napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Avšak judikatura NSS současně požaduje, aby bylo snížení tržní ceny nemovitosti blíže konkretizováno, odůvodněno a doloženo. Žalobkyně ale v této souvislosti zůstala jen u obecných tvrzení, pročež nemá soud za to, že by realizace stavby kvalifikovaně zasahovala do jejích práv ve vztahu k ceně jejích pozemků. Žalobkyně se skutečně měla bránit již při projednávání územního plánu, který umožnil umístění poměrně objemných staveb v blízkém sousedství. Při oceňování svých pozemků musí žalobkyně s touto skutečností počítat. Námitka tudíž není důvodná.

78. V závěru žaloby žalobkyně popisuje okolnosti, které umístění stavby předcházely. K tomu soud uvádí jen to, že pro přezkum napadeného rozhodnutí nejsou rozhodné. Jestliže žalobkyně dovozuje zásah do svých práv z porušení ujednání v kupní smlouvě, kterou uzavřela s právní předchůdkyní vlastníků stavebních pozemků, je třeba, aby se bránila prostředky soukromoprávními. Správní soud nemá kompetenci o této otázce v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu rozhodovat. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 79. S ohledem na výše uvedené shledal soud žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Věc soud vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s., výrok I). Ke zrušení prvostupňového rozhodnutí soud nepřistoupil, neboť není vyloučeno, aby shledané vady odstranil v odvolacím řízení sám žalovaný. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku dle § 78 odst. 5 s. ř. s. (viz zejména body 34 a 66 až 68 výše).

80. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalobkyni soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 14 466,50 Kč (výrok II). Ty spočívají v zaplacených soudních poplatcích ve výši 4 000 Kč (3 000 Kč za žalobu a 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě) a nákladech souvisejících se zastoupením žalobkyně advokátkou. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou za zastupování za dva úkony právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby), u nichž sazba odměny činí dle advokátního tarifu 3 100 Kč za jeden úkon právní služby [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“], a za jeden úkon (návrh na přiznání odkladného účinku žalobě) v poloviční výši 1 550 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a) a d), odst. 2 advokátního tarifu], tj. 7 750 Kč. Náklady zastoupení dále tvoří náhrada hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tj. 900 Kč, celkem tedy 8 650 Kč, vše zvýšeno o částku 1 816,50 Kč odpovídající 21 % DPH z předchozích částek, neboť zástupkyně žalobkyně je plátcem této daně. Celková výše nákladů, které žalobkyni v tomto soudním řízení vznikly, činí 14 466,50 Kč (4 000 + 10 466,50). Náhradu nákladů řízení uložil soud žalovanému zaplatit žalobkyni ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.) k rukám zástupkyně žalobkyně, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 64 s. ř. s.). Soud žalobkyni přiznal i náklady související s podáním návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, byť byl soudem zamítnut (návrh však byl odůvodněn alespoň v takové míře, aby bylo možné s ním související náklady považovat za důvodně vynaložené). Rozhodný je totiž celkový úspěch ve věci, nikoli úspěch při dílčích rozhodnutích předběžné povahy učiněných soudem v průběhu řízení – viz rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2020, č. j. 5 As 296/2018–45, bod 29. Za vyjádření ze dne 27. 7. 2022 soud žalobkyni naopak náhradu nákladů nepřiznal, neboť v tomto vyjádření pouze zopakovala skutečnosti tvrzené již v žalobě, a proto je nemá soud za důvodně vynaložené podle § 60 odst. 1 s. ř. s.

81. Osoba zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí nebyla v řízení uložena žádná povinnost a soud neshledal okolnosti hodné zvláštního zřetele pro přiznání náhrady nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s. ř. s., výrok III).

Poučení

Vymezení věci Obsah žaloby Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, replika žalobkyně Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu Relevantní skutková zjištění ze správního spisu Posouzení žalobních bodů Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení