51 A 15/2018 - 54

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobců: a) M. D., b) S. D., oba trvale bytem X zastoupených advokátem JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., se sídlem Zlatnická 1582/10, Praha 1 - Nové Město, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2018, čj. KUJCK 6609/2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Slavonice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 24. 11. 2017, čj. 1708/2017/SÚ - 4, zakázal podle § 122 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. 12. 2017, užívání stavby s názvem „Stavby na pozemku p. č. x ve S.“ na pozemcích pozemkové parcely parcelní číslo x, x a x v katastrálním území S., obsahující stavební objekty SO1 Rodinný dům včetně napojení na vnitřní vodovod, vnitřní splaškovou kanalizaci a vnitřní dešťovou kanalizaci na pozemcích p. č. xaxvk. ú. S., SO2 stavbu pro rodinnou rekreaci – letní byt včetně napojení na vnitřní vodovod, vnitřní splaškovou kanalizaci a vnitřní dešťovou kanalizaci na pozemku p. č. x, SO3 Víceúčelový objekt včetně napojení na vnitřní dešťovou kanalizaci na pozemku p. č. x v k. ú. S., SO4 zpevněné plochy včetně napojení na vnitřní dešťovou kanalizaci na pozemku p. č. x v k. ú. S. a SO5 Oplocení na pozemcích p. č. x, xaxvk. ú. S. (dále též jen „stavby na pozemku parc. č. x, xaxvk. ú. S.“). Správní orgán prvního stupně ve věci rozhodoval znovu poté, co jeho dřívější rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 10. 2017 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

2. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podali žalobci dne 5. 12. 2017 společné odvolání, o kterém žalovaný rozhodl v záhlaví označeným rozhodnutím, a to tak, že je zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci dne 19. 3. 2018 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobci v podané žalobě nejprve zrekapitulovali dosavadní průběh řízení, včetně souvisejících správních řízení, tj. řízení o dodatečném povolení stavby a řízení o odstranění stavby. Žalobci jsou přesvědčeni, že pro posouzení důvodnosti této žaloby je nutné posoudit celou problematiku předmětných staveb ve vzájemné souvislosti, neboť napadené rozhodnutí úzce souvisí s dosud neukončeným řízením o odstranění stavby a řízením o dodatečném povolení stavby.

5. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016, čj. 6 As 230/2015- 34, ze dne 16. 2. 2006, čj. 7 As 21/2005-111, a ze dne 19. 3. 2008, čj. 6 As 38/2007-146, zdůvodnili možnost opakovaného podání žádosti o dodatečné povolení stavby, a to i během odvolacího řízení. Žalobci proto dne 10. 5. 2017 podali opakovanou žádost o dodatečné povolení stavby, neboť se v současné době připravuje nový územní plán města Slavonice. Zásadní skutečností pro předchozí rozhodnutí o nařízení odstranění staveb ze dne 11. 4. 2017, čj. 3012/2011/SÚ-20, a rozhodnutí o zamítnutí dodatečného povolení stavby bylo podle žalobců právě umístění části staveb mimo zastavitelné území. To se má však dle zadání nového územního plánu města Slavonice schváleného usnesením zastupitelstva města Slavonice ze dne 12. 1. 2016, č. 150/12/2016 ZM, změnit, neboť zastavitelná plocha má být vymezena na zbývající část parcely č. x.

6. Žalobci s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2007, čj. 3 As 63/2016-136, zdůraznili, že řízení odvolací tvoří s prvostupňovým jeden celek, nelze proto podle jejich názoru bez přesvědčivého odůvodnění vyloučit možnost přerušení řízení o odstranění stavby i ve fázi odvolací.

7. Ve vztahu k legalizaci předmětných staveb žalobci konstatovali, že jsou z hlediska územního řízení, stavebního řízení aj. laici. Výstavba staveb byla započata podle projektové dokumentace zpracované autorizovaným technikem Ing. Z. Š. Bylo rovněž vydáno územní rozhodnutí Městského úřadu Slavonice ze dne 1. 12. 2010, čj. 3453/2010/SÚ. Následně byl stavební záměr žalobců ohlášen stavebnímu úřadu dne 24. 5. 2010, prostřednictvím Ing. Š. Podle tohoto oznámení byl vydán souhlas Městského úřadu Slavonice ze dne 9. 6. 2010, čj. 1998/2010/SÚ-2, se stavbami dle ohlášení. Na základě žádosti žalobců o povolení změny stavby před jejím dokončením včetně přiložené technické dokumentace vydal Městský úřad Slavonice dne 12. 5. 2011, čj. 1629/2011/SÚ-2, souhlas se změnou stavby před dokončením. Žalobci z výše uvedeného dovozují, že aktivně komunikovali se stavebním úřadem ohledně svého záměru a ke stavbám byl dán souhlas stavebního úřadu včetně územního rozhodnutí.

8. Mimo výše uvedené byl podle § 117 odst. 1 a 2 stavebního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2012) vydán i certifikát autorizovaného inspektora Ing. Z. Ž. ze dne 28. 12. 2012, čj. 08/2012, který má účinky povolení stavby. S ohledem na tento certifikát a jeho účinky žalobci dovozují, že jsou vadné i následující rozhodnutí o zamítnutí žádosti na dodatečné povolení stavby a navazující řízení o odstranění stavby, neboť certifikát nebyl nikdy zrušen; nebyly proti němu žádným správním orgánem nebo účastníkem řízení podány námitky či připomínky.

9. Žalobci zdůraznili, že byli v dobré víře, že stavba na pozemku parc. č. x je přípustná. Uvedenému nasvědčuje i způsob, jakým byla vedena hranice zastavitelného území podle aktuálně platného územního plánu, kdy tato protíná pozemek parc. č. x a není patrná z katastrální mapy. Jakmile se uvedené žalobci dověděli, snažili se iniciovat změnu územního plánu, která nebyla zastupitelstvem schválena, když hlavním důvodem pro neschválení bylo stanovisko Městského úřadu Dačice, odboru životního prostředí, které hodnotilo stavbu především z urbanistického hlediska.

10. S odkazem na § 2 odst. 3 správního řádu se žalobci domáhají ochrany práv nabytých v dobré víře a považují postup správních orgánů nařizující odstranění staveb, které zasahují do nezastavitelného území pouze částečně, za nepřiměřeně tvrdý a nezákonný. Podle žalobců vyjádřil shodný názor na nepřiměřenost postupu i Městský úřad Slavonice v přípisu ze dne 12. 6. 2012, čj. 309/2012/SÚ-5. Obecná přípustnost předmětných staveb v případě změny územního plánu vyplývá i z územně plánovací informace – sdělení správního orgánu prvního stupně k žádosti o podmínkách využívání území a změn jeho využití ze dne 5. 6. 2017, čj. 1166/2017/SÚ-2, který je žalobci blíže citován.

11. Žalobci dále uvádí, že rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, je nepřiměřeným zásahem do poměrů žalobců a v rozporu s účelem tohoto institutu. Žalobci mají za to, že nelze bez dalšího vydat zákaz užívání stavby, pokud je tato stavba objektivně způsobilá užívání. Účelem kolaudačního řízení je zajistit, že užívání stavby neohrožuje život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí. Předmětná stavba však tyto podmínky objektivně splňuje. Stavební úřad ostatně ani blíže nezkoumal, zda předmětná stavba tyto podmínky splňuje či nikoliv. Napadené rozhodnutí je tak v tomto nepřezkoumatelné a vydání zákazu užívání předmětné stavby bez dalšího je nedůvodným zásahem do poměrů žalobců.

12. Žalobci jsou přesvědčeni, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí žalovaného, nevyhovují zákonným požadavkům kladeným na náležitosti obsahu rozhodnutí podle § 68 odst. 1 a 3 správního řádu. Tento postup nelze nahrazovat odkazováním na jiná rozhodnutí či na jiná řízení. Žalobci proto mají za to, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nelze zjistit, jakými úvahami se správní orgán řídil při jeho vydání, jaké provedl důkazy, jaký zjistil skutkový stav, jaké ze zjištěného skutkového stavu učinil skutkové závěry a jak tyto podřadil pod příslušné právní normy. V této souvislosti žalobci odkazují zejména na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2015, čj. 5 Azs 137/2015-33, jehož závěry, pokud jde o náležitosti odůvodnění soudního rozhodnutí, lze podle nich vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů; jakož i na další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. S ohledem na tyto skutečnosti je třeba napadené rozhodnutí považovat podle žalobců za nepřezkoumatelné.

13. Žalobci považují za nesprávný názor správních orgánů ohledně certifikátu autorizovaného inspektora Ing. Z. Ž. a jeho důsledky pro povolení stavby s ohledem na znění § 117 odst. 1 a 2 stavebního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Vydání certifikátu má podle jejich názoru účinky povolení stavby. Pokud jde o samotnou listinu, na které se předmětný certifikát nachází, je třeba zdůraznit, že žalobci jsou právní laici, kteří jednají v důvěru v autorizovaného inspektora, který tento certifikát zpracoval, že tento je způsobilý pro vydání kolaudačního souhlasu. Ostatně na samotné přední straně certifikátu je uveden odkaz na § 149 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, který možnost vydání certifikátu pro účely kolaudačního řízení přímo upravuje.

14. Nad rámec výše uvedeného žalobci zmiňují možnou podjatost správních orgánů, resp. úředních osob v rámci těchto orgánů. Odkazují na vznesené námitky podjatosti ze dne 30. 6. 2017 a 26. 7. 2017, týkající se žalobci tvrzeného rozhovoru, který měli vyslechnout při návštěvě Českých Budějovic mezi zaměstnanci žalovaného, při němž se měli tito vyjadřovat ve věci žalobců a vtipkovat ohledně odstranění jejich staveb, a dále usnesení žalovaného ze dne 18. 7. 2017, čj. KUJCK 87467/2017, v němž žalovaný označil argumentaci žalobců za „zcela zcestnou“. Podle žalobců je patrné, že správní orgán a úřední osoby ve věci rozhodující má k věci a účastníkům řízení nebo jejich zástupci takový poměr, že lze pochybovat o jejich nepodjatosti. Uvedené důvody se přitom vztahují i na ředitele žalovaného, neboť nelze vyloučit, že byl i tento přítomen popsanému rozhovoru.

15. Žalobci navrhli, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil.

16. Žalobci v žalobě požádali rovněž o přiznání odkladného účinku. O této žádosti rozhodl krajský soud usnesením ze dne 25. 4. 2018, čj. 51 A 15/2018-30, a to tak, že odkladný účinek žalobě nepřiznal.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

17. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že body 21. - 37. podané žaloby nepřísluší soudu za situace, kdy nebylo ukončeno správní řízení o odstranění stavby a v jeho rámci ani o dodatečném povolení stavby, posuzovat. Současný stav je takový, že se jedná o stavby nepovolené, takové stavby nelze z podstaty věci užívat. Argumentace nepřiměřeností postupu správních orgánů vzhledem k důsledkům možného odstranění stavby je nepřiměřená v řízení o zákazu užívání stavby. Tvrzení stavebníků, že předmětná stavba byla povolena certifikátem autorizovaného inspektora nelze přisvědčit, což je v rozhodnutí žalovaného podrobně odůvodněno a žalobci jsou si toho dobře vědomi, což potvrzují snahou o dodatečnou legalizaci stavby. Je tak zřejmé, že žalobci nemohou být v dobré víře, že se jedná o stavby povolené.

18. Názor Městského úřadu Slavonice, že v případě změny územního plánu by „byla otevřena cesta k dalšímu řízení“ není důkazem o nepřiměřenosti postupu žalovaného, ale pouhým vyjádřením se k možnému postupu v případě změny územního plánu.

19. K bodům 38. – 42. žaloby žalovaný zdůraznil, že postup správních orgánů je v souladu se zákonem, neboť stavební zákon jiný postup ani neumožňoval. Účelem institutu zákazu užívání stavby je zabránění užívání mj. i staveb nepovolených, názor žalobců, že stavba je „objektivně“ způsobilá k užívání je irelevantní.

20. S námitkou, že rozhodnutí správních orgánů nevyhovuje požadavkům správního řádu na řádné odůvodnění, žalovaný nesouhlasí. S těmito námitkami se vypořádal při přezkumu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a postupoval podle § 89 odst. 2 správního řádu, když dovodil, že označené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Ohledně námitky, že žalovaný neuvedl, na základě jakých podkladů a důkazů zjistil skutkový stav, žalovaný uvádí, shodně jako v odůvodnění rozhodnutí, že samotná skutečnost, že stavba není povolena, odůvodňuje zákaz jejího užívání. Tato skutečnost je jak prvostupňovému správnímu orgánu, tak žalovanému, známa z jejich úřední činnosti, a i žalobci si této skutečnosti jsou vědomi, jinak by těžko podávali opakované žádosti o dodatečné povolení stavby.

21. K listině označované žalobci jako „certifikát autorizovaného inspektora“ Ing. Z. Ž. se žalovaný podrobně vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí a na svém závěru, že tato listina není certifikátem ve smyslu § 117 stavebního zákona, setrvává. Žalovaný zdůraznil, že i kdyby listina byla certifikátem, tak její vydání v roce 2012 nemůže legalizovat nepovolenou stavbu.

22. Námitka podjatosti byla podána do řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby. Žalovaný nicméně zdůraznil, že námitkou podjatosti se vypořádalo Ministerstvo pro místní rozvoj, které rozhodovalo o podjatosti ředitele žalovaného, ale i ředitel žalovaného, který dosud nepravomocně rozhodl o podjatosti svých podřízených úředních osob, se závěrem, že žádný poměr k účastníkům řízení ani zájem na výsledku řízení shledán nebyl. Žalobci ani neuvedli, kde a kdy přesně se měl uváděný rozhovor odehrát. Zaměstnanci příslušného odboru se běžně nestýkají s ředitelem žalovaného, a to ani mimo pracoviště. Žalovaný považuje uvedený rozhovor za smyšlený. O podjatosti nemůže svědčit ani expresivnější výraz hodnotící kvalitu argumentů žalobců. Námitku podjatosti proto považuje žalovaný za nedůvodnou a účelovou a ve vztahu k předmětnému řízení i za opožděně podanou.

23. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

24. Krajský soud při jednání konaném dne 29. 4. 2019 provedl důkaz certifikátem autorizovaného inspektora Ing. Z. Ž. ze dne 28. 12. 2012, rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 11. 2017, čj. KUJCK 134028/2017, a usnesením Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 23. 10 2017, čj. MMR-40142/2017-83/2888. Žalovaná v této souvislosti krajskému soudu krátkou cestou předložila rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 17. 4. 2019, čj. MMR-826/2018-83/112, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno shora citované rozhodnutí žalované ze dne 14. 11. 2017. Zbylé důkazní návrhy žalobců krajský soud usnesením zamítl pro nadbytečnost, neboť nesouvisí s předmětem projednávané věci. Účastníci řízení v průběhu jednání setrvali na svých procesních stanoviscích.

V. Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového stavu a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

26. Žaloba není důvodná.

27. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jejich zrušení; této námitce krajský soud nepřisvědčil.

28. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Krajský soud přitom neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů trpěla v tomto ohledu jakýmikoli nedostatky. Na tomto závěru nic nemění ani žalobci obsáhle citovaná judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005-245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007-64), která se věnuje otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů.

29. Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je patrno, že tento nevyhověl žádosti žalobců o vydání kolaudačního souhlasu pro stavby na pozemku parc. č. x, xaxvk. ú. S. z důvodu nesplnění zákonných požadavků stanovených § 119 odst. 2 stavebního zákona, resp. nedoložení zákonem požadovaného certifikátu autorizovaného inspektora v kvalitě vyžadované § 117 téhož zákona. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž zakázal užívání dotčených staveb, pak byl nevyhnutelným zákonným důsledkem nevyhovění žádosti žalobců z důvodu nesplnění podmínek. V tomto ohledu nelze klást k tíži správního orgánu prvního stupně stručnost jeho odůvodnění, neboť z hlediska výše nastíněných kritérií přezkoumatelnosti rozhodnutí je odůvodnění jeho rozhodnutí zcela dostatečné a obstojí. V navazujícím rozhodnutí pak žalovaný věcným, precizním a důkladným způsobem vypořádal odvolací námitky žalobců.

30. Ostatně žalobci položili námitku nepřezkoumatelnosti převážně v obecné rovině a výslovně vytýkají toliko to, že správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí nahradil jednotlivá skutková zjištění odkazem na jiná rozhodnutí či jiná řízení, která však blíže neoznačili. Je pravdou, že správní orgán prvního stupně v dané věci dovodil, že se jedná „o stavbu nepovolenou, která je předmětem dosud probíhajícího řízení o odstranění stavby“, takový postup je však přípustný. V nyní projednávané věci není pochyb o tom, že skutečnost, že stavby na pozemku parc. č. x, x a x v k. ú. S. jsou předmětem probíhajícího řízení o odstranění stavby u téhož správního orgánu, byla správnímu orgánu prvního stupně známa z úřední činnosti. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, čj. 1 As 33/2011 – 58, č. 2312/2011 Sb. NSS, „[s]kutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti (§ 50 odst. 1 správního řádu) jsou objektivizované, do značné míry nesporné skutečnosti, které se v soudním či správním řízení zásadně nedokazují. Účastníci řízení nicméně mohou svými tvrzeními popírat obsah notoriet (stejně jako skutečností známých správnímu orgánu z úřední činnosti), mohou také navrhovat provedení důkazů za účelem prokázání svých odlišných tvrzení.“ V situaci, kdy správní orgán prvního stupně vyloučil legalizaci označených staveb na základě zjevně nezpůsobilého certifikátu autorizovaného inspektora (k tomu viz dále), neměl důvod pochybovat o závěrech, které mu byly známy z úřední činnosti, tj. že stavby na pozemku parc. č. x, x a x v k. ú. S. jsou v okamžiku jeho rozhodování nepovolené a probíhá řízení o jejich odstranění. Koneckonců samotní žalobci závěr o nepovolenosti staveb dokládají i svým vlastním postupem v dané věci zejména snahou o zvrat v koncepci zastavitelného území založené platným územním plánem města Slavonice a opakovaně podanými žádostmi o dodatečné povolení staveb.

31. V projednávané věci je rozhodující posouzení otázky, zda byly splněny podmínky pro zákaz užívání staveb na pozemku parc. č. x, x a x v k. ú. S. podle § 122 odst. 4 věta první stavebního zákona, či nikoli.

32. Podle § 122 odst. 4 věty první citovaného zákona platí, že „[j]sou-li na stavbě zjištěny závady bránící jejímu bezpečnému užívání nebo rozpor s podmínkami § 119 odst. 2, stavební úřad kolaudační souhlas nevydá a rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení, užívání stavby zakáže; účastníkem řízení je stavebník, vlastník stavby, popřípadě budoucí uživatel stavby.“ Podle § 119 odst. 2 téhož zákona „[s]tavební úřad při uvádění stavby do užívání zkoumá, zda stavba byla provedena v souladu s rozhodnutím o umístění nebo jiným úkonem nahrazujícím územní rozhodnutí a povolením stavby a dokumentací, nebo ověřenou projektovou dokumentací, v souladu se stanovisky nebo závaznými stanovisky, popřípadě rozhodnutími dotčených orgánů, byla-li vydána podle zvláštních právních předpisů, a zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu. Dále zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí.“ 33. Na uvedené navazuje § 117 odst. 1 téhož zákona, který stanoví podmínky, za nichž může autorizovaný inspektor posoudit projektovou dokumentaci místo stavebního úřadu. Podle § 117 odst. 3 stavebního zákona „[a]utorizovaný inspektor vystavením certifikátu osvědčuje, že posoudil projektovou dokumentaci stavby a k ní připojené doklady podle § 111 odst. 1 a 2 a navrhovaná stavba splňuje zákonem stanovené podmínky pro její provedení z těchto hledisek. Na projektové dokumentaci stavby tuto skutečnost vyznačí, uvede své jméno a příjmení, datum vystavení certifikátu a opatří je svým podpisem a otiskem razítka s malým státním znakem. Certifikát autorizovaného inspektora musí obsahovat kromě identifikačních údajů stavebníka, druhu, účelu a doby trvání stavby a identifikačních údajů o projektové dokumentaci stavby vyhodnocení, zda a jak jsou splněny požadavky § 111 odst. 1 a 2 s podrobným popisem posuzování navrhované stavby s uvedením, jak jsou respektovány zejména podmínky územního rozhodnutí nebo územního souhlasu anebo veřejnoprávní smlouvy nahrazující územní rozhodnutí, popřípadě regulačního plánu, obecné požadavky na výstavbu a požadavky uplatněné dotčenými orgány a vlastníky dopravní a technické infrastruktury. K certifikátu autorizovaný inspektor vždy připojí návrh plánu kontrolních prohlídek stavby. Souhlas osob, které by byly jinak účastníky stavebního řízení podle § 109, se stavbou musí být vyznačen v rozhodující výkresové části projektové dokumentace stavby; stavební úřad sdělí na požádání informace o osobách, které by byly účastníky stavebního řízení podle § 109 písm. g).“ 34. Jak vyplývá ze shora citovaných ustanovení, stavební úřad při uvádění stavby do užívání zkoumá nejenom to, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí, ale rovněž zda stavba byla provedena v souladu s rozhodnutím o umístnění a dokumentací nebo ověřenou projektovou dokumentací, v souladu se stanovisky nebo závaznými stanovisky, popř. rozhodnutími dotčených orgánů. Je-li na stavbě zjištěn rozpor s těmito podmínkami, stavební úřad kolaudační souhlas nevydá a je povinen rozhodnutím užívání stavby zakázat (podobně viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, čj. 30 A 192/2016-41).

35. Žalobci se proto mýlí v tom, že účelem kolaudačního řízení je zajistit, že užívání stavby neohrožuje život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí. Naopak ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že stavební úřad posuzuje stavbu před jejím uvedením do užívání z celé řady hledisek a ta zmíněná žalobci výše jsou jen některými z nich.

36. Krajský soud se ztotožňuje s názorem správního orgánu prvního stupně a žalovaného, že označený certifikát autorizovaného inspektora Ing. Z. Ž. se podle svého označení a obsahu zcela jednoznačně a bez jakékoliv pochybnosti věnuje výhradně změně územního plánu obce S., místní část S. č. 3 a přináší doporučení dalšího postupu ve věci změny územního plánu obce. Uvedený certifikát ani náznakem nedává důvod věřit, že by jím měla být posuzována projektová dokumentace staveb na pozemku parc. č. x, xaxvk. ú. S., jak to vyžaduje § 117 stavebního zákona, či dokonce tato aprobována. Nelze rovněž přehlédnout skutečnost, že dotčený certifikát byl vydán až poté, kdy bylo zahájeno řízení o odstranění stavby (v roce 2011), což logicky vylučuje zákonem přiznaný charakter a účinky, jichž se žalobci marně dovolávají. Vystavení certifikátu autorizovaného inspektora ex post, tj. po realizaci v něm posuzované stavby, je totiž pojmově vyloučeno.

37. Vzhledem ke skutečnosti, že správní orgán prvního stupně zjistil zcela zásadní rozpor, a to, že stavba je nepovolená, neboť žalobci předložený certifikát autorizovaného inspektora nebyl certifikátem ve smyslu § 117 stavebního zákona a jiné dokumenty či rozhodnutí ve smyslu § 119 odst. 2 žalobci nepředložili, nebyl důvod, aby výslovně zkoumal i další podmínky. Porušení jediné z nich totiž postačí pro zjištěný rozpor se zákonnými podmínkami a povinnost správního orgánu prvního stupně jako příslušného stavebního úřadu vydat podle § 122 odst. 4 věty první stavebního zákona rozhodnutí, jímž se užívání stavby zakáže. V takovém postupu nelze spatřovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jak tvrdí žalobci.

38. Krajský soud vnímá postup žalobců v této věci jako účelový krok. Žalobci si v okamžiku podání žádosti o vydání kolaudačního souhlasu museli být vědomi toho, že jejich žádost bude zjevně neúspěšná. Svou žádost totiž doložili certifikátem autorizovaného inspektora Ing. Z. Ž., z jehož obsahu je zcela zjevné, že se nejedná o certifikát ve smyslu § 117 odst. 1 stavebního zákona, který jako jediný může mít účinky povolení stavby. Ostatně o nedobrověrnosti jednání žalobců v této věci svědčí i předcházející postup žalobců vůči stavebnímu úřadu, když tito svůj stavební záměr od počátku řešili cestou územního rozhodnutí, ohlášení stavby a změnou stavby před jejím dokončením. Za této situace je jen těžko uvěřitelné, že žalobci jednali v důvěru v osobu autorizovaného inspektora a jím vystavený certifikát. Proto pokud žalobci vnímají postup správních orgánů v této věci jako nepřiměřeně tvrdý, je tento toliko nevyhnutelným zákonným důsledkem nedodržení ustanovení vztahujících se k umisťování staveb a jejich výstavbě ze strany žalobců.

39. Krajský soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobců, že pro posouzení důvodnosti této žaloby je třeba posoudit rovněž související řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby. Tato řízení mají sice společného jmenovatele, a to, že jejich předmětem jsou totožné stavby, tj. stavby na pozemku parc. č. x, xaxvk. ú. S., jejichž užívání bylo zakázáno rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, avšak z hlediska soudního přezkumu je tato skutečnost nerozhodná. Klíčovým ustanovením pro tento závěr je § 75 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 71 odst. 1 písm. d) citovaného zákona, která upravují věcná hlediska pro rozsah přezkumné a kontrolní činnosti uskutečňované ze strany správních soudů. Jedná se o projev dispoziční zásady, jejímž výrazem je skutečnost, že přezkumná pravomoc soudu se pohybuje výlučně v intencích tvrzení uvedených v podané žalobě. Soud je v přezkumném řízení vázán žalobními body, přičemž není povinen, ale ani oprávněn, dovozovat za žalobce jakákoliv tvrzení (podobně srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 4 Azs 149/2004-52, č. 488/2005 Sb. NSS), což platí, zejména pokud jde o rozsah napadení správního rozhodnutí, vymezení namítaných důvodů jeho nezákonnosti a odůvodnění v žalobě uváděných tvrzení. Žalobci učinili předmětem tohoto soudního řízení jedině a pouze rozhodnutí žalovaného, neboť výrok tohoto rozhodnutí byl řádně napaden žalobou. Krajský soud proto není s ohledem na výše uvedené činit jakékoliv závěry ve vztahu k řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby a posuzovat jejich následky pro žalobce. Rozhodnutí v nich vydaná jsou za splnění zákonných podmínek samostatně přezkoumatelná správními soudy.

40. Krajský soud má dále za to, že žalobci tvrzená chystaná změna územního plánu města Slavonice a s tím související rozšíření zastavitelné plochy na celou parcelu č. x v k. ú. S. nemají z hlediska posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí žádnou relevanci. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žalobci předestřené záměry změny územního plánu města Slavonice se z tohoto pohledu jeví spíše jako hypotetické. Ostatně případná změna označeného územního plánu je z pohledu krajského soudu rozhodující zejména pro řízení o dodatečném povolení stavby, nikoliv však bez dalšího, ale ve vazbě na splnění i dalších povinností, které na umísťování staveb a jejich výstavbu klade zejména stavební zákon a související právní předpisy.

41. Žalobci v podané žalobě rovněž zmínili možnou podjatost správních orgánů, resp. úředních osob v rámci těchto orgánů, kterou již namítli v řízení o odstranění stavby a v řízení o dodatečném povolení stavby. Krajský soud předně uvádí, že z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vztahující se k otázce soudního přezkoumání rozhodnutí o námitce podjatosti (viz např. rozsudek ze dne 24. 1. 2014, čj. 5 As 67/2013 – 21, rozsudek ze dne 6. 11. 2014, čj. 7 As 192/2014 – 35) vyplývá, že ačkoli je takové rozhodnutí vyloučeno ze samostatného soudního přezkumu, lze ho napadnout spolu s meritorním rozhodnutím ve věci, kde může být případně shledána vada řízení spočívající v nesprávném posouzení námitky podjatosti.

42. V nyní projednávané věci není pochyb o tom, že námitka podjatosti byla žalobci vznesena do řízení o odstranění staveb na pozemku parc. č. x, xaxvk. ú. S. a řízení o dodatečném povolení těchto staveb. Námitkou podjatosti se žalovaný zabýval a vyřídil ji usnesením ze dne 14. 11. 2017, čj. KUJCK 134028/2017. Vůči řediteli žalovaného byla námitka podjatosti posouzena usnesením Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 23. 10 2017, čj. MMR- 40142/2017-83/2888. V obou případech nebyla shledána podjatost úředních osob a námitce podjatosti proto nebylo vyhověno. Otázku, zda byl postup žalovaného v souladu se zákonem, mohou žalobci učinit předmětem soudního přezkumu žalobou dle § 65 s. ř. s. proti konečnému rozhodnutí, v něž předmětná řízení vyústí.

43. Pokud žalobci vznáší v žalobě totožnou námitku podjatosti, tentokráte však ve vztahu k řízení o zákazu užívání staveb na pozemku parc. č. x, xaxvk. ú. S., je třeba ji posoudit z toho pohledu, zda se ve svém důsledku nejedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Žalobci v podané žalobě dovozují podjatost, alespoň pokud jde o žalovaného a úřední osoby ve věci rozhodující, z blíže nespecifikovaného rozhovoru, který měli vyslechnout při návštěvě Českých Budějovic. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobci nikterak nespecifikovali místo (krom města České Budějovice), den, čas a další bližší okolnosti, za nichž tento rozhovor vyslechli, zůstává jejich obava z podjatosti toliko v rovině obecného tvrzení, které navíc nedoložili konkrétními skutečnostmi a důkazy. Shodně nelze spatřovat podjatost v tom, že žalovaný v usnesení ze dne 18. 7. 2017, čj. KUJCK 87467/2017, označil argumentaci žalobců za „zcela zcestnou“, jak namítají žalobci. Tyto důvody nesvědčí pro podjatosti žalovaného, ani jeho úředních osob, a nelze z nich proto dovozovat jiný závěr než, že byla v dané věci dodržena ustanovení o řízení před správním orgánem.

VI. Závěr a náklady řízení

44. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení