51 A 21/2019 - 54

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michal Hájek, Ph.D. ve věci žalobce: T.K.P., narozený X místo pobytu X zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 7. 2019, č. j. MV – 83211-6/SO-2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 25. 7. 2019 žalobce napadl rozhodnutí žalované ze dne 6. 9. 2018 č. j. MV-96828-4/SO-2018 a zároveň podal návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. K žalobě přiložil rozhodnutí žalované ze dne 11. 7. 2019 č. j. MV-83211-6/SO-2019 (dále jen napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 6. 5. 2019, č. j. OAM-511-15/ZR-2019 (dále jen „rozhodnutí I. stupně“) tak, že se podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) odvolání zamítá a rozhodnutí I. stupně se potvrzuje. Tímto prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušena platnost jeho povolení k trvalému pobytu a podle § 77 odst. 3 téhož zákona mu byla k vycestování z území stanovena lhůta 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. Součástí žaloby byl též návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Soud porovnáním obsahu žaloby a přiloženého rozhodnutí žalované dospěl k závěru, že žalobce učinil předmětem přezkumu rozhodnutí žalované ze dne 11. 7. 2019 č. j. MV-83211-6/SO-2019 a rozhodnutí uvedené na první straně žaloby považoval za chybu v psaní, které se dopustil právní zástupce žalobce při vyhotovení žaloby. Předmětem přezkumu soudem bylo rozhodnutí žalované, které žalobce k žalobě přiložil ze dne 11. 7. 2019 č. j. MV-83211-6/SO-2019.

2. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaná porušila zásadním způsobem povinnosti odvolacího orgánu, její rozhodnutí odporuje požadavkům stanoveným v ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Stejně tak tvrdil, že správní orgány obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci a postupovaly v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu a § 2 téhož zákona. Současně poukázal na porušení § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců a § 174a téhož zákona.

3. Žalobce napadl způsob vypořádání s odvolací námitkou ohledně neprovedení výslechů žalobcem navržených rodinných příslušníků. Postup správních orgánů označil za nezákonný a rozporný se základními právními principy spravedlivého procesu, jakož i s Listinou základních práv a svobod a Evropskou Úmluvou o lidských právech.

4. V další žalobní námitce žalobce poukázal na nepřezkoumatelnost rozhodnutí z důvodu absence posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. K takovému přezkumu přiměřenosti dle žalobce vůbec nedošlo, neboť správnímu orgánu musí být známo, že vzdělání na území ČR je kvalitnější než v domovském státě a všechny tři děti si zde vytvořily přátelské vazby. Správní orgány nehodnotily, co by stalo s dětmi, pokud by rodiče byli nuceni odcestovat. Správní orgány nedostatečně posoudily dopad odloučení otce od tří nezletilých dětí a nevyžádaly si k tomu základní důkaz, jako je zpráva od OSPOD. Zároveň nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Nebyly provedeny výslechy žalobcem navržených rodinných příslušníků. Žalobce uvedl, že si vědom dikce ustanovení § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, jakož i skutečnosti, že zákon v tomto ustanovení nepředpokládá posuzování podmínky přiměřenosti z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, nicméně dle judikatury správních soudů není žalovaný oprávněn ignorovat ústavní principy a článek 34 LZPS a článek 8 EULP. Žalobce odkázal na konkrétní judikáty, které jsou dle jeho názoru na věc využitelné.

5. Žalobce též v souvislosti s jeho námitkou, že rozhodnutí je nepřiměřené vůči jeho nezletilým dětem, poukázal na jeho rozpor s Úmluvou o právech dítěte a dále pak na článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž Směrnice Rady č. 2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny. Žalobce poukázal na to, že ačkoliv žalovaná se Směrnicí pracovala, pominula smysl a účel této Směrnice. Žalobce připomněl i Úmluvu o právech dítěte, podle které je zapovězeno aktivní oddělení rodiče a dítěte. Stát má zabezpečit, aby dítě od svých rodičů nemohlo být odděleno proti jejich vůli. Žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

6. O návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 8. 2019 pod č. j. 51 A 21/2019-29 tak, že žalobě odkladný účinek nepřiznal. Stejně tak rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích o opakovaně podaném návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě usnesením ze dne 1. 10. 2019 č. j. 51 A 21/20019-47. II. Stručné shrnutí vyjádření žalované.

7. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě shrnula obsah rozhodnutí prvostupňového správního orgánu a další postup po podání blanketního odvolání žalobcem. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl naplněn důvod pro zrušení povolení žalobce k trvalému pobytu v souladu s ustanovením § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. Závěr, který byl vysloven v napadeném rozhodnutí, je dle žalované přezkoumatelným způsobem odůvodněn. V podrobnostech žalovaná odkázala na obsah spisu. Žaloba nepřinesla žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost napadeného rozhodnutí zpochybňovala. Z toho důvodu žalovaná navrhla, aby soud po provedeném řízení žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. Žalovaná vyslovila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízeného jednání. Žalobce naopak po doručení vyjádření žalované soudu sdělil, že trvá na nařízení jednání ve věci.

III. Obsah správních spisů

8. Spis obsahuje oznámení o zahájení správního řízení ze dne 26. 2. 2019 doručené žalobci dne 6. 3. 2019. Žalobce byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 16 T 22/2014-2979 ze dne 16. 3. 2015 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 44/2015-3 ze dne 24. 8. 2015 pro spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými psychotropními látkami a s jedy, podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů k nepodmíněnému trestu k odnětí svobody v délce trvání 8 let se zařazením do věznice s ostrahou.

9. Žalobce byl vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí dne 11. 3. 2019 a dne 30. 3. 2019, čehož využil jeho právní zástupce a nahlédl do spisu dne 2. 4. 2009, o čemž svědčí ve spise založený protokol. Žalobce se k obsahu písemností založených ve spise vyjádřil dne 17. 4. 2019.

10. Prvostupňový správní orgán vydal dne 6. 5. 2019 pod č. j. OAM-511-15/ZR-2019 rozhodnutí, kterým podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů zrušil trvalý pobyt žalobce a stanovil mu lhůtu k vycestování 30 dnů. Z obsahu rozhodnutí vyplývá, že žalovaný odmítl postoj žalobce, který vyjádřil ve svém vyjádření k podkladům pro rozhodnutí, kterým bagatelizoval svou trestnou činnost a nesouhlasil s tím, že se jedná o zvlášť závažný zločin. Žalovaný zdůraznil, že tento zločin byl spáchán žalobcem jako členem organizované skupiny a byl mu uložen nepodmíněný trest k odnětí svobody v délce 8 let. Stejně tak v této skupině působila i manželka žalobce V. T. M., která byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody na 3 roky s ohledem na její péči o nezletilé děti. Zároveň uvedl, že manželka žalobce nevlastní žádné pobytové oprávnění a pobývá na území ČR pouze na základě opakovaně neúspěšně podaných žádostí o pobyt. Tři nezletilé děti žalobce se narodily v roce 2006, 2004 a 2001. Prvostupňový orgán uvedl, že je ve věci irelevantní tvrzení žalobce, že šlo o první prohřešek a že byl žalobce dne 27. 3. 2019 podmíněně propuštěn na svobodu. Správní orgán nemá povinnost, v tomto konkrétním případě, aplikovat § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců a zkoumat přiměřenost rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. K tomu odkázal na početnou judikaturu Nejvyššího správního soudu kupříkladu sp. zn. 1 Azs 377/2018 či sp. zn. 9 Azs 288/2016. Zrušení pobytu žalobce v konkrétním případě není v rozporu s čl. 8 EÚLP a LZPS. Zásah je v souladu se zájmem na ochranu veřejné bezpečnosti a hospodářského blahobytu země. Prvostupňový orgán poukázal na nález Ústavního soudu IV. ÚS 1528/17, kdy právo na udělení trvalého pobytu nepředstavuje ústavně chráněné základní lidské právo. Správní orgán uvedl, že není rozhodné, že žalobce žil na území ČR delší dobu, neboť ke zrušení jeho trvalého pobytu došlo s ohledem na jeho trestní odsouzení a výkon trestu odnětí svobody. Dále připomněl skutečnost, že i jeho manželka nemá pobytové oprávnění a rodina se již musela vypořádat s dlouholetým odloučením žalobce od rodiny způsobeným výkonem jeho trestu. Návrh na provedení výslechů rodinných příslušníků nebyl akceptován z důvodu nadbytečnosti provedení tohoto důkazu. Správní orgán totiž nezpochybňoval existující rodinné vazby a pouze takové vazby by výslechem mohly být prokázány, neboť žalobce konkrétně neuvedl, k čemu konkrétnímu by měli dále jím navržení svědci vypovídat. Navíc správní orgán upozornil na to, že není vyloučené, aby žalobce získal jiné pobytové oprávnění. K zásahu do soukromého a rodinného života žalobce nepochybně dojde, ale jedná se o zásah legální. Žalobce si tuto situaci způsobil sám trestnou činností. Prvostupňový správní orgán dále poukázal na to, že Úmluva o právu dítěte připouští ve svém článku 9 odst. 3 oddělení dítěte od rodičů. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, o kterém bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 11. 7. 2019 č. j. MV-83211-6/SO-2019, které je specifikováno pod bodem 1 tohoto rozsudku.

IV. Právní názor soudu

11. Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

12. Při jednání, které bylo ve věci nařízeno na 23. 10. 2019, žalobce setrval na své žalobní argumentaci. Žalovaná rovněž setrvala na svých závěrech vyslovených v žalobou napadeném rozhodnutí a odkázala na své písemné vyjádření k žalobě.

13. Žaloba není důvodná.

14. Předmětem soudního přezkumu bylo učiněno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve spojení s rozhodnutím žalované, kterými bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců z důvodu pravomocného odsouzení žalobce za spáchaný úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 8 let.

15. Podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců platí, že „ ministerstvo rozhodnutím zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce převyšující 3 roky a nebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody“.

16. Mezi účastníky řízení není spor ohledně toho, že žalobce nelze hodnotit jako trestně zachovalého, neboť ve spise je založen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2015 č. j. 16 T 22/2014 – 2979 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015 č. j. 11 To 44/2015-3, kterými byl žalobce uznán vinným pro spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let se zařazením do věznice s ostrahou. Žalovaná disponovala i zjištěním, že žalobce byl dne 27. 3. 2019 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a z aktuálního výpisu z evidence rejstříku trestu žalobce bylo dále zjištěno, že mu byla stanovena zkušební doba podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na dobu do 27. 3. 2023. S ohledem na toto zjištění nelze konstatovat, že žalobce již není pro společnost nebezpečný, neboť se zatím neosvědčil.

17. Podle ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců při [p]osuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

18. Krajský soud v prvé řadě neshledal důvodnou námitku žalobce, že rozhodnutí žalované jakož i rozhodnutí prvostupňového správního orgánu odporují ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Toto ustanovení ukládá správním orgánům povinnost uvést důvody výroku rozhodnutí, a to především rozbor a zhodnocení podkladů rozhodnutí na základě § 50 odst. 4 správního řádu, podle kterého musí správní orgán uvést, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Současně musí uvést i výklad právních předpisů, které byly pro danou věc podstatné. Stejně tak musí odůvodnění rozhodnutí správního orgánu obsahovat způsob, jakým se správní orgán vypořádal s návrhy, případně námitkami účastníků řízení. Soud v konkrétní věci ověřil, že žalobou napadená rozhodnutí těmto požadavkům bezezbytku vyhověla. Veškeré požadavky stanovené ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu správní orgány při vydání prvostupňového i druhostupňového rozhodnutí naplnily. Námitku proto soud nehodnotí jako důvodnou.

19. Stejně tak soud nesouhlasí s názorem žalobce, že nebyl v daném případě zjištěn dostatečně skutkový stav věci a došlo tím k porušení žalobcem citovaných ustanovení správního řádu, jakož i ustanovení zákona o pobytu cizinců. Skutkový stav věci byl zjištěn beze všech pochybností, správní orgány se vypořádaly s námitkami, které žalobce vznesl a rovněž i uvedly důvody, proč nepřistoupily na žalobcem navrhované provedení výslechů rodinných příslušníků žalobce. Vysvětlily, že vazby v rodině nezpochybňují. Výslech žalobcem navržených svědků hodnotily jako nadbytečný.

20. Soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se žalovaná vypořádala se všemi odvolacími námitkami žalobce, a to při aplikaci mezinárodních úmluv, kdy je třeba zdůraznit, že žalovaná vycházela ze zjištěného skutkového stavu věci, který hodnotila jako dostatečný a zhodnotila i způsob hodnocení důkazů provedené prvostupňovým správním orgánem. Dovozoval-li žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí z tvrzené absence posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a osobního života žalobce, pak způsob a rozsah tohoto přezkumu byl v žalobou napadených rozhodnutích podrobně popsán. Správní orgány nikterak nezpochybnily existenci rodinného života žalobce. Rovněž připustily, že intenzita takového zásahu není v konkrétním případě zanedbatelná, neboť žalobce má na území ČR manželku a tři nezletilé děti. Nicméně správní orgány uvedly, že vzájemné vazby žalobce s rodinou jsou reálné, avšak oslabené, neboť žalobce vykonával trest odnětí svobody, ke kterému byl odsouzen za úmyslný trestný čin na dobu 8 let. Správní orgány uvedly, že manželka žalobce nemá v současné době zajištěn žádný pobytový status. Na území ČR pobývá na základě opakovaně neúspěšně podaných žádostí o pobyt.

21. Soud z tohoto důvodu nemůže souhlasit s námitkou žalobce, že je rozhodnutí žalovaného, potažmo správního orgánu I. stupně ve vztahu k posouzení přiměřenosti dopadu tohoto rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců nepřezkoumatelné. Správní orgány správně poukázaly na přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek 9 Az 288/2016, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval „že na základě samotného ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců nelze určit okruh rozhodnutí dle tohoto zákona, u nichž je povinností správního orgánu posoudit přiměřenost dopadů takového rozhodnutí. Z § 174a zákona pobytu cizinců vyplývá pouze to, že v těch případech, kdy má právní orgán povinnost posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí, je nezbytné ji hodnotit z hledisek, která demonstrativně § 174a zákona o pobytu cizinců zmiňuje, jsou-li pro daný případ relevantní. Ze samotného jazykového vyjádření § 174a zákona o pobytu cizinců („při [p]osuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména“ […]). Lze dovodit jen to, jak se má postupovat při posuzování přiměřenosti dopadů. Dané ustanovení však neobsahuje žádné vodítko pro to, u jakých rozhodnutí se má k posuzování přiměřenosti přikročit“. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že nelze souhlasit se závěrem, že dle § 174a zákona o pobytu cizinců by se měla přiměřenost dopadů posuzovat u každého rozhodnutí dle tohoto zákona. Současně lze odkázat i na rozsudek NSS sp. zn. 2 Azs 14/2016, ve kterém správní soud k § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců uvedl „z citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že zákonodárce provedenou novelou zákona o pobytu cizinců v případech závažného protiprávního jednání cizince (trestně právního charakteru) upustil o řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu od dalšího zkoumání přiměřenosti z hlediska zásahu zrušujícího rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života žalobce. Podle nynější koncepce zákona o pobytu cizinců, tak bude v případě závažné trestné činnosti cizince povolení k trvalému pobytu zrušeno bez ohledu na jeho rodinný či soukromý život“.

22. Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně sice vyplývá, že správní orgány správně připomněly, že v souvislosti s aplikací § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců nemá a priory správní orgán zákonnou povinnost posuzovat dopad napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, nicméně v této souvislosti nejen, že k tomu citovaly z judikatury Nejvyššího správního soudu, ale připomněly, že podle názoru žalované test proporcionality v této souvislosti provedl zákonodárce při přijímání této zákonné úpravy. Shledal totiž, že zájem státu a společnosti na tom, aby se na území nezdržovali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu k odnětí svobody v délce převyšující 3 roky je mnohem důležitější a závažnější než individuální právo tohoto cizince na ochranu jeho rodinného a soukromého života. V této souvislosti rovněž žalovaná uvedla, že nebylo zapotřebí, aby prvostupňový správní orgán ve smyslu požadavku žalobce ve vztahu k § 174a zákona o pobytu cizinců vedl jakékoli dokazování, jehož účelem by bylo zkoumání dopadů napadeného rozhodnutí do rodinného či soukromého života žalobce. Přesto v této souvislosti dále žalovaná zjistila, že žalobce má na území manželku a tři nezletilé děti (dvě dcery se současnou manželkou a jednu dceru s předchozího vztahu ke státní příslušnici Vietnamské socialistické republiky). Všechny děti jsou držiteli povolení k trvalému pobytu na území. Manželka žalobce nemá žádným způsobem upraven pobyt na území, neboť její žádosti o získání povolení k pobytu na území, byly neúspěšné. Komise konstatovala, že to byla protizákonná činnost žalobce, které se dopustil, která zapříčinila zásah do rodinného a soukromého života žalobce. Soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody žalobci měl rozhodně také větší dopad do rodinného života žalobce, než zrušení povolení k jeho trvalému pobytu. Žalobce totiž započal páchání trestné činnosti (rok 2012 a 2013), kdy byl ženatý a měl se svou současnou manželkou dvě malé děti ve věku přibližně 8 a 6 let a z předchozího vztahu dítě ve věku 11 let. Odvolateli tudíž prokazatelně na rodině nezáleželo, pokud se nevyvaroval trestné činnosti a nežil poklidným životem. Podle žalované si žalobce musel být vědom skutečnosti, že jej za protizákonnou činnost může postihnout trest odnětí svobody či zrušení povolení k trvalému pobytu či vyhoštění. Navíc upozornila žalovaná na to, že žalobce si měl být vědom toho, že svou drogovou trestnou činností ohrožuje i budoucnost svých nezletilých dětí, neboť z hlediska ohrožení závislosti na drogách patří mezi nezranitelnější skupinu nezletilé děti a uživatelé drog. Žalovaná vysvětlila, že je pouze na žalobci, aby po zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu nalezl takovou cestu, která by jej vedla k nějaké formě rodinného soužití s jeho rodinnými příslušníky, neboť právě původcem těchto neblahých dopadů je žalobce. Žalovaná ještě připomněla, že vydané rozhodnutí neznamená zákaz pobytu žalobce na území ČR. Správní orgány se vypořádaly s otázkou případného dopadu napadeného rozhodnutí do práv zaručených článek 8 Evropské Úmluvy o lidských právech a základních svobod a do práv zaručených Úmluvou o právech dítěte, přičemž takové porušení neshledaly (viz. strana 8 žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i 5 a 6 prvostupňového rozhodnutí), kde dovodily, že z poukazovaného článku 8 EÚLP jednoznačně vyplývá, za jakých okolností je možné do soukromého a rodinného života zasáhnout. V konkrétní věci se jednalo o zásah, který byl v souladu se zájmem na ochraně veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země a předcházení zločinnosti a rovněž k ochraně práv a svobod druhých.

23. Správní orgány rovněž zhodnotily, že rozhodnutí nelze považovat za nepřiměřené z toho důvodu, že cizinec v ČR žije dlouho, má zde manželku, která navíc nevlastní žádné pobytové oprávnění a nezletilé děti. Připomněly, že rodina se musela vypořádat s dlouhodobým odloučením se žalobcem způsobeným výkonem trestu a pokud se toto porovná s důvodem, pro který je řízení vedeno, pak nemůže být rozhodnutí nepřiměřené svým dopadem, neboť žalobce spáchal zvlášť závažný zločin, obchod s drogami, čemuž odpovídalo i uložení nezanedbatelného nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce 8 let. Na straně 13 prvostupňový správní orgán hodnotil i požadavek Úmluvy o právech dítěte, které připouští i oddělení dítěte i od rodičů, a to v článku 9 odst. 3, kdy právo opustit kteroukoli zemi podléhá pouze takovým omezením, které stanoví zákon a která jsou nutná pro národní bezpečnost, veřejný pořádek, veřejné zdraví nebo morálku nebo práva a svobody druhých.

24. Soud proto uzavřel, že správní orgány vzaly v úvahy při svém rozhodování všechny relevantní okolnosti konkrétního případu, přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Soud proto, jak je výše uvedeno, nehodnotil jako důvodnou námitku, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, stejně jako námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, v souvislosti především s neposouzením přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgány akceptovaly rodinné vazby mezi žalobcem a jeho manželkou a dětmi, které považovaly za skutečné a připustily přitom, že do rodinného života žalobce bude negativně zasaženo, avšak tento zásah hodnotily jako přiměřený. Soud tento závěr správních orgánů považuje za správný. V této souvislosti lze odkázat na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 147/2016, ve kterém Nejvyšší správní soud v obdobném případě hodnotil skutečnost, že cizinec nebude již moci pokračovat na území v ČR v soužití s manželkou a dvěma dětmi. S ohledem na délku pobytu žalobce a jeho rodiny na území ČR Nejvyšší správní soud uvedl, že je možné očekávat i narušení dalších sociálních vazeb. Zabýval se i úvahou variant, jednak praktického odloučení cizince od jeho rodiny, tak i variantou přesídlení cizincovy rodiny do Vietnamské socialistické republiky, kdy obě tyto varianty představují intenzivní zásah do rodinného života žalobce. Nicméně cizinec a jeho rodinní příslušníci nejsou zcela zbaveni možnosti realizovat společný rodinný život, kdy Nejvyšší správní soud doplnil, „že ani článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinnosti státu je v tomto směru vždy nutno zvážit okolnosti konkrétního případu“.

25. Právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem lze aplikovat i na nyní souzený případ, kdy lze shrnout, že důvodem pro vydání napadeného rozhodnutí byla skutečnost, že žalobce páchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, a to za účelem dosažení zisku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazením do věznice s ostrahou.

26. Soud proto uzavřel, že s ohledem na citovaný rozsudek sp. zn. 2 Azs 147/2016 byl správný postup žalovaného, který v souvislosti s aplikací § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zrušil povolení žalobce k trvalému pobytu bez ohledu na jeho rodinný či soukromý život. Proto lze uzavřít, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem za situace, že zrušily platnost povolení žalobce k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců a nemusely prověřovat přiměřenost dopadů rozhodnutí na základě § 174a téhož zákona. Rovněž článek 8 odst. Úmluvy nevyžaduje posuzování podmínek pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle tohoto ustanovení nad rámec kritérií zmíněných v daném zákonném ustanovení.

V. Závěry, náklady řízení

27. S ohledem na shora uvedené soud uzavřel, že žaloba žalobce důvodná nebyla a nebyly zjištěny ani žádné vady, ke kterým byl soud povinen přihlédnout z moci úřední, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti se jednalo o úspěšnou žalovanou, která nevynaložila žádné náklady nad rámec své úřední činnosti, a proto soud rozhodl tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení