č. j. 64 A 7/2020 -31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: K. P. T., narozený dne státní příslušnost bytem zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2020, č. j. CPR-46633-2/ČJ- 2019-930310-V223, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby:

1. Žalobou doručenou krajskému soudu dne 9. 11. 2020 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2020, č. j. CPR-46633-2/ČJ-2019-930310-V223 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný jako správní orgán příslušný podle § 163 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 7. 11. 2019, č. j. KRPC-137461-21/ČJ-2019-020023. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie na základě § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce pobýval na území ČR od 12. 8. 2019 do 9. 10. 2019 neoprávněně. Žalovaný napadeným rozhodnutím podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), provedl částečnou změnu textu výroku rozhodnutí, kdy v části stanovení doby k vycestování nahradil spojení „do 60 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí“ za spojení „do 60 dnů po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“ Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil.

2. Žalobce v podané žalobě vyjadřuje svůj nesouhlas s argumentací žalovaného, jíž odůvodňuje zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost opustit území. Žalobce toto rozhodnutí shledává jako zcela zjevně nepřiměřené. Žalovaný dle názoru žalobce naprosto nesprávným a v konkrétní situaci zcela nepřiléhavým způsobem aplikoval zákonná ustanovení a dopustil se zásadních chyb v aplikaci a výkladu právních norem, čímž zatížil své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností.

3. Žalobce je předně přesvědčen, že správnímu orgánu poskytl veškerou součinnost, aby mohl být objasněn skutkový stav věci v souladu s § 3 správního řádu, když označil veškeré skutečnosti i osoby, svědčící ve prospěch žalobce, přesto správní orgány dospěly k nesprávným závěrům a právnímu posouzení tohoto případu. Tento stav aproboval i žalovaný, který se dostatečným způsobem nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce.

4. Žalobce upozorňuje na skutečnost, že dané řízení je vedeno z úřední povinnosti, tj. správní orgán měl podle § 50 odst. 3 správního řádu zjistit i bez jakýchkoliv návrhů všechny rozhodné okolnosti případu, a to i ty, které svědčí ve prospěch žalobce. Tomu správní orgány nedostály, čímž zároveň porušily další zásady správního řádu podle § 2 odst. 1, 3 a 4 správního řádu. Zejména žalobce odkazuje na fakt, že správní orgány nedostatečně vzaly v potaz oprávněné zájmy nezletilých dětí a jeho manželky. Zcela zjevným způsobem tak došlo k porušení § 174a zákona o pobytu cizinců a stejně tak došlo k porušení mezinárodních smluv, konkrétně čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte, tedy zároveň došlo k porušení ústavního pořádku České republiky.

5. Správní orgány podle žalobce pouze provedly formální shrnutí skutečností, z nichž následně vyvodily závěry neodpovídající skutečnému stavu věci. Žalobce má na území ČR svou manželku paní V. T. M. a dvě nezletilé děti – dceru T. V. D. L. (ročník X) a syna T. K. N. (ročník X). Nezletilé děti pobývají na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu. Formální závěr žalovaného, že uložení povinnosti opustit území ve smyslu § 50a zákona o pobytu cizinců nezpůsobí žalobci zásah do soukromého a rodinného života, resp. že tento zásah nebude nepřiměřený tak nelze přijmout. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017- 29, dle kterého „posuzování přiměřenosti se totiž váže nejen ke konkrétní osobě, ale ke konkrétnímu rozhodnutí, jehož přiměřenost ve vztahu k soukromému a rodinnému životu má být zvažovaná.“ S ohledem na citovaný rozsudek považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné, když správní orgány nezkoumaly přiměřenost zásahu rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území ve smyslu § 50a zákona o pobytu cizinců do jeho soukromého a rodinného života.

6. Dále se žalobce domnívá, že správní orgány způsobily nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť nezkoumaly přiměřenost též ve vztahu k nezletilým dětem a manželce. Zejména ve vztahu k nezletilým dětem je žalobce jako jejich otec zcela stěžejní osobou, která s nezletilými dětmi sdílí společnou domácnost, každý den o ně pečuje, chodí s nimi k lékaři. Nezletilé děti jsou na péči otce závislé. Správní orgány tak vůbec nezohlednily nejlepší zájem nezletilých dětí, jak jim ukládá přímo Úmluva o právech dítěte. K uvedenému žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 - 47.

7. Žalobce též nesouhlasí s výkladem žalovaného, který ve svém rozhodnutí uvedl: „Dále je třeba podotknout, že z Úmluvy o lidských právech a základních lidských svobodách vyplývá „toliko“ garance na respektování rodinného a soukromého života, nikoliv však právo zvolit si jejich realizování z hlediska geografické lokace.“ Tento závěr podle žalobce poukazuje na nedostatečné zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu a na nesprávné právní posouzení případu žalobce. Z uvedeného výkladu vyplývají pro žalobce dvě možnosti, za prvé může žalobce vycestovat s celou svou rodinou, což nepřipadá v úvahu pro již vytvořené hluboké sociální, ekonomické a rodinné vazby, školní docházku dětí a jejich plnou integraci do české společnosti i pro jejich nejvyšší pobytové oprávnění v podobě povolení k trvalému pobytu. Druhou možností žalobce je opustit jeho stávající rodinu, vycestovat a založit si rodinu novou. Takový výklad zcela jistě nemůže být považován za správný a v souladu se smyslem právní úpravy ochrany rodinného a soukromého života.

8. V případě nuceného vycestování žalobce by se podle jeho názoru zcela jistě jednalo o dlouhodobé odloučení a zpřetrhání rodinných i soukromých vazeb na území České republiky a o ohrožení péče a výchovy nezletilých dětí. Zástupce žalobce též upozorňuje na jemu dobře známou skutečnost, že podávání žádostí o pobytová oprávnění na zastupitelském úřadě ve Vietnamu je fakticky skoro nemožné, přičemž se toto tvrzení nevztahuje pouze na současnou dobu komplikovanou nouzovým stavem. Zastupitelský úřad ve Vietnamu je dlouhodobě zatížen samotným počtem žádostí o pobytová oprávnění, proto stanovuje limity na počty přijatých žádostí; získání termínu pro osobní podání žádosti je fakticky nemožné. Samotný způsob podávání žádostí na zastupitelském úřadě ve Vietnamu byl několikrát měněn, jelikož se doposud nepodařilo zajistit fungující a spravedlivý systém pro podávání těchto žádostí. V takové situaci je zcela zřejmé, že případným nuceným vycestováním žalobce dojde k rozdělení jeho rodiny na dobu neurčitou, a to navíc s limitovanými šancemi na opětovné sloučení rodiny, resp. žalobce s jeho nezletilými dětmi a manželkou.

9. Na základě výše uvedeného žalobce navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

10. Žalovaný se ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kde se podrobně vyjádřil k celé věci a dle jeho názoru přezkoumatelným způsobem uvedl důvody, pro které bylo shledáno naplnění znaků skutkové podstaty § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný je též toho názoru, že se podrobným a přezkoumatelným způsobem v napadeném rozhodnutí vypořádal s otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území členských států Evropské unie do soukromého a rodinného života žalobce dle § 174a výše zmíněného zákona ve spojení se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navrácení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

III. Podstatný obsah správního spisu a postup krajského soudu

11. Dne 9. 10. 2019 se žalobce dostavil na Odbor cizinecké policie, aby zde řešil svůj nepovolený pobyt. Kontrolou jeho cestovního pasu a lustrací v evidenci cizinců bylo zjištěno, že žalobce na území ČR pobývá neoprávněně bez víza nebo jiného platného oprávnění k pobytu od 12. 8. 2019. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k rodinným vazbám žalobce na území ČR, postačí užití mírnějšího opatření spočívajícího ve vydání rozhodnutí podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

12. Žalobce podal ve věci vysvětlení za přítomnosti tlumočníka. Žalobce uvedl, že poté co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody (distribuce omamných látek), se dostavil na Odbor azylové a migrační politiky, aby si prodloužil pobyt na území ČR. Tam se však dozvěděl, že jeho trvalý pobyt byl zrušen z důvodu páchání trestné činnosti, což se následně žalobce snažil zvrátit podáním správní žaloby a kasační stížnosti. Žalobce dále poznamenal, že si byl vědom skutečnosti, že musí do 12. 8. 2019 vycestovat, ale čekal na rozhodnutí soudu o přiznání odkladného účinku podané žalobě proti rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu (pozn. KS – ten nebyl přiznán usnesením zdejšího soudu ze dne 30. 8. 2019, ani usnesením ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 51 A 21/2019). Následně se žalobce dne 9. 10. 2019 dostavil se svým zástupcem řešit svůj neoprávněný pobyt.

13. V rámci správního řízení byla dne 23. 10. 2019 vyslechnuta manželka žalobce, p. T. M. V.. Ta uvedla, že do ČR přicestovala v roce 2016 (pozn. KS - ze správního spisu vyplývá, že přicestovala v roce 2006; č. l. 11 a 12 odvolacího spisu), její manžel tu již pobýval. Její pobyt byl v ČR ukončen v roce 2018. Je srozuměna s tím, že jak ona, tak její manžel (žalobce) budou muset vycestovat do Vietnamu; doufá však, že jim bude umožněn návrat do ČR, protože zde mají děti ve věku 12 a 15 let. Mladší dítě se zde narodilo, obě děti mají povolen trvalý pobyt. Kvůli dětem tak manželé požádají ve Vietnamu na zastupitelském úřadě o vízum, které by jim umožnilo pobývat v ČR.

14. Na základě uvedených podkladů a výpisů z evidence cizinců o rodinných příslušnících žalobce, přistoupil správní orgán prvního stupně k vydání rozhodnutí, ve kterém zhodnotil, že se žalobce dopustil porušení § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, tj. porušení povinnosti pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a oprávněním k pobytu. Správní orgán prvního stupně též v rozhodnutí uvedl rodinné vazby žalobce na území ČR (manželka a dvě nezletilé děti) a došel k závěru, že postačí užití mírnějšího opatření (uložení povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců), jako prostředku k ukončení nelegálního pobytu žalobce, který zároveň neznemožní žalobci v budoucnu usilovat o další pobytový status.

15. Proti tomuto rozhodnutí si podal žalobce řádně a včas odvolání, o kterém rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný se ztotožnil s právním názorem správního orgánu prvního stupně, a to i co do přiměřenosti dopadů správního rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce s přihlédnutím k hodnocení kritérií podle § 174a zákona o pobytu cizinců a závazků ČR vyplývajících z mezinárodního práva.

16. Žalobce v rámci podané správní žaloby požádal taktéž o přiznání odkladného účinku této žalobě. Krajský soud tomuto návrhu vyhověl a žalobě odkladný účinek přiznal usnesením ze dne 2. 12. 2020.

17. Krajský soud si pro účely projednání a rozhodnutí této věci připojil soudní spis zdejšího soudu sp. zn. 51 A 21/2019, který se týká soudního přezkumu rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 11. 7. 2019, č. j. MV-83211-6/SO-2019, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 6. 5. 2019, č. j. OAM-511- 15/ZR-2019, kterým byla podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zrušena platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu a byla mu stanovena lhůta k vycestování z území ČR do 30 dnů od právní moci rozhodnutí.

18. Z tohoto soudního spisu zjistil krajský soud, proč žalobce nemá na území ČR povolený pobyt. Žalobce byl dle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2015, č. j. 16 T 22/2014 – 2979, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, č. j. 11 To 44/2015 - 3, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let se zařazením do věznice s ostrahou. Dne 27. 3. 2019 byl žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na dobu do 27. 3. 2023.

19. Z důvodu ztráty trestní zachovalosti bylo Ministerstvem vnitra dne 6. 5. 2019 pod č. j. OAM-511- 15/ZR-2019 rozhodnuto tak, že byla podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zrušena platnost jeho povolení k trvalému pobytu a podle § 77 odst. 3 téhož zákona mu byla k vycestování z území stanovena lhůta 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 7. 2019. Proti tomuto rozhodnutí si žalobce podal odvolání a následně i správní žalobu ke zdejšímu soudu. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem tohoto soudu ze dne 23. 10. 2019, č. j. 51 A 21/2019 - 54, a to tak, že se podaná žaloba zamítá. Žalobce se následně domáhal zrušení tohoto rozsudku u Nejvyššího správního soudu, kasační stížnost však byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 1 Azs 450/2019 - 31.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

21. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 20. 1. 2021. Žalovaný se z jednání omluvil. Zástupce žalobce setrval na podané žalobě a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

22. Žaloba není důvodná.

23. Nejprve se krajský soud v obecné rovině vyjadřuje k žalobní námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která je sama o sobě v případě její úspěšnosti způsobilá zrušit žalované rozhodnutí bez dalšího. Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Správní rozhodnutí vydaná ve věci žalobce splňují tyto zákonné nároky, krajský soud nepřezkoumatelnost rozhodnutí neshledal, a to ani pro nesrozumitelnost, ani pro nedostatek důvodů, a této žalobní námitce tak nepřisvědčil. Více k důvodům nepřisvědčení námitkám nepřezkoumatelnosti viz níže v odůvodnění tohoto rozsudku.

24. Krajský soud předesílá, že rozhodnutí o povinnosti opustit území (§ 50a) bylo do zákona o pobytu cizinců zavedeno zákonem č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, (zákon o azylu), a další související zákony, a podle důvodové zprávy se tímto rozhodnutím „deklaruje neoprávněný pobyt cizince na území a ukládá povinnost opustit ve stanovené době území České republiky, aniž by za neoprávněný pobyt byla cizinci stanovena sankce v podobě zákazu vstupu.“ Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018 – 35, je rozhodnutí o povinnosti opustit území „v podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývající na území ČR. Na rozdíl od správního vyhoštění zde totiž nejsou stanovena žádná negativní omezení do budoucna v podobě zákazu vstupu na území ČR po určitou dobu.“ 25. Jako stěžejní žalobní námitku uvádí žalobce nedostatečné vypořádání se s nepřiměřeností zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

26. Správní orgány jsou povinny posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života podle § 174a zákona o pobytu cizinců. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018 - 27, publ. pod č. 3852/2019 Sb. NSS, se k této otázce podává, že „[v] případě směrnice 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí byla implementační lhůta stanovena do 24. 12. 2010, tedy již marně uplynula. Čl. 5 směrnice lze rovněž považovat za dostatečně přesný a bezpodmínečný, neboť jasně a výslovně stanovuje, jaké faktory musí členské státy při provádění směrnice náležitě zohlednit [„a) nejvlastnější zájem dítěte, b) rodinný život a c) zdravotní stav dotčeného státního příslušníka třetí země“]. Jak přitom plyne z výše již citované judikatury zdejšího soudu, rozhodování o povinnosti opustit území bylo do právního řádu ČR transponováno právě na základě čl. 6 této směrnice. Splněna je rovněž poslední z citovaných podmínek, neboť přímou aplikací čl. 5 nevznikne jednotlivci (stěžovateli) žádná povinnost. S ohledem na výše uvedené je tedy nutno setrvat na závěru, že v návaznosti na již existující judikaturu Nejvyššího správního jsou správní orgány povinny se i po přijetí novely č. 222/2017 Sb. zabývat přiměřeností dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území (…) do soukromého a rodinného života cizince.“ Není tak pochyb o tom, že v souzené věci je třeba nalézt korektní rovnováhu mezi přítomnými legitimními zájmy. Žalobce se dovolává především práva na zachování svého rodinného a soukromého života, který na území ČR realizuje, dále se dovolává délky svého pobytu (od roku 1999) a hlubokých sociálních a ekonomických vazeb (uvedené uvedl v žalobě v části týkající se žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě). Na druhé straně je nutné ve smyslu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců vážit i další skutečnosti, kterými jsou závažnost a druh protiprávního jednání cizince a jeho imigrační historii na území ČR. V této souvislosti se odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018 – 35, v němž se konstatuje, že „nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání rozhodnutí o opuštění území však bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území ČR.“ 27. Krajský soud poukazuje na to, že téměř totožné žalobní námitky týkající se zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, vypořádával zdejší soud již v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, č. j. 51 A 21/2019 - 54, kterým bylo přezkoumáváno rozhodnutí správního orgánu o zrušení platnosti žalobcova povolení k trvalému pobytu a kterým mu byla zároveň stanovena lhůta k opuštění území. I v tomto řízení byl poměřován případný zásah do soukromého a rodinného života žalobce, a to včetně Úmluvy o právech dítěte a dalších nadnárodních právních předpisů. Přiměřenost zásahu rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců do soukromého a rodinného života žalobce byla následně aprobována i Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 27. 2. 2020, č. j. 1 Azs 450/2019 - 31. Byť se nejedná o zcela totožné typy správních rozhodnutí vydaných podle zákona o pobytu cizinců, jejich faktické dopady do života žalobce jsou prakticky totožné (srov. zrušení povolení k pobytu a stanovení lhůty pro vycestování ze země vs. uložení povinnosti opustit území ve stanovené lhůtě). Krajský soud neshledal důvod k odklonu od těchto závěrů ani v tomto případě, neboť život žalobce nedoznal žádných změn, které by odůvodňovaly takovou změnu názoru.

28. Jak krajský soud zjistil z připojeného soudního spisu a citovaných rozsudků, bylo žalobci v roce 2006 uděleno pobytové oprávnění v podobě trvalého pobytu, v letech 2012/2013 započal žalobce páchat na území ČR drogovou trestnou činnost. Následně byl žalobce odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2015, č. j. 16 T 22/2014 – 2979 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, č. j. 11 To 44/2015 - 3, kterými byl žalobce uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let se zařazením do věznice s ostrahou. Dne 27. 3. 2019 byl žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na dobu do 27. 3. 2023. Na základě uvedeného bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu ke dni 12. 7. 2019. Krajský soud podotýká, že důvodem pro vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, není páchání trestné činnosti žalobce v minulosti, ale skutečnost, že žalobce od doby zrušení povolení k trvalému pobytu pobýval na území ČR bez platného pobytového oprávnění, tj. dopustil se nelegálního pobytu na území členských státu Evropské unie. Zároveň však s odkazem na kritéria pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života podle § 174a zákona o pobytu cizinců je nutno zohlednit též kriminální historii žalobce na území ČR a jeho respekt k dodržování právních norem tohoto státu.

29. Žalobce má na území ČR též svoji manželku vietnamského původu. I této bylo v mezidobí správními orgány z důvodu neoprávněného pobytu na území členských států EU vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území, jak uvádí žalovaný v napadeném rozhodnutí. Žalobce tuto skutečnost v žalobě nezpochybnil. Sama manželka pak v průběhu výslechu před správními orgány uvedla, že si je vědoma toho, že musí se žalobcem opustit území členských států a dále uvedla, že v dohledné době hodlá usilovat o získání nového pobytového oprávnění k pobytu na území ČR, aby se mohla vrátit ke svým dětem. Vzhledem k tomu, že manželka žalobce pobývá na území ČR již delší dobu bez pobytového oprávnění (od roku 2018), nelze ve vztahu k ní jakkoliv dovozovat nutnost žalobce setrvat v ČR, aby nedošlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce nebo manželky samotné, neboť ona sama je taktéž povinna ČR opustit.

30. V podané žalobě žalobce obsáhle namítá nepřiměřenost dopadů rozhodnutí především ve vztahu k jeho dvěma nezletilým dětem (ročníky X a X), přičemž tvrdí, že jako jejich otec je zcela stěžejní osobou, která s nezletilými dětmi sdílí společnou domácnost, každý den o ně pečuje, chodí s nimi k lékaři. Nezletilé děti jsou prý na péči otce závislé. K tomuto tvrzení si krajský soud dovoluje ocitovat právní názor Nejvyššího správního soudu z již výše zmiňovaného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o kasační stížnosti žalobce ve věci rozhodnutí o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu: „Soud se pak ztotožňuje i se samotným věcným posouzením přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele obsaženým v bodě 20 a 22 napadeného rozsudku, proti kterému stěžovatel rovněž brojí. Krajský soud připomněl, že správní orgány uvedly, že vzájemné vazby stěžovatele s rodinou jsou reálné, avšak oslabené, neboť stěžovatel vykonával trest odnětí svobody, ke kterému byl odsouzen za úmyslný trestný čin na dobu 8 let. Stěžovatel má na území manželku a tři nezletilé děti (dvě dcery se současnou manželkou a jednu dceru z předchozího vztahu). Všechny děti jsou držiteli povolení k trvalému pobytu. Jeho manželka nemá žádným způsobem upraven pobyt na území, neboť její žádosti o různá pobytová oprávnění byly neúspěšné. Krajský soud dále uvedl, že dle žalované to byla protizákonná činnost stěžovatele, která zapříčinila zásah do jeho rodinného a soukromého života. Soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody měl větší dopad do rodinného života stěžovatele než zrušení povolení k jeho trvalému pobytu. Páchání trestné činnosti v roce 2012 a 2013 ostatně započal v době, kdy byl ženatý a měl se svou současnou manželkou dvě malé děti ve věku přibližně 8 a 6 let a z předchozího vztahu dítě ve věku 11 let. Podle žalované si stěžovatel musel být vědom skutečnosti, že jej za protizákonnou činnost může postihnout trest odnětí svobody či zrušení povolení k trvalému pobytu či vyhoštění. Dle krajského soudu se v konkrétní věci jednalo o zásah, který byl v souladu se zájmem na ochranu veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení zločinnosti a rovněž k ochraně práv a svobod druhých. Krajský soud také zopakoval tvrzení správních orgánů, dle kterých se rodina musela vypořádat s dlouhodobým odloučením se stěžovatelem způsobeným výkonem trestu. Při porovnání všech výše uvedených skutečností nemůže být rozhodnutí nepřiměřené svým dopadem, neboť stěžovatel spáchal zvlášť závažný zločin, čemuž odpovídalo i uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce 8 let. Takové posouzení považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné a věcně se s ním ztotožňuje.“ Z uvedeného je zřejmé, že správní soudy již dříve shledaly rodinné vazby žalobce k jeho dětem za natolik narušené, že nemohou odůvodnit nutnost dalšího pobytu žalobce na území ČR. Lze též podotknout, že citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu je z února 2020, lze tak hovořit o poměrně nedávném posouzení těchto rodinných vazeb žalobce (napadené rozhodnutí bylo vydáno v říjnu 2020).

31. Krajský soud se tak plně ztotožňuje s hodnocením žalovaného o přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, kdy správní orgány v nyní projednávané věci provedly rozvahu ohledně realizace rodinného života žalobce na území ČR, zájmů jeho dvou nezletilých dětí (které byly již v minulosti zhodnoceny jako značně oslabené ve vztahu k žalobci pro jeho dlouhodobý pobyt ve vězení), situace jeho manželky (které též byla uložena povinnost opustit území členských států EU), i ohledně pobytové historie a úcty k právnímu řádu po dobu pobytu žalobce na území ČR. Zároveň je nutno dodat, že správní orgány přistoupily k přijetí mírnějšího opatření pro řešení nelegálního pobytu žalobce, a to uložením povinnosti opustit území členských států EU ve smyslu § 50a zákona o pobytu cizinců, místo přísnějšího institutu správního vyhoštění, čímž je dána žalobci možnost, aby se opětovně pokusil o legalizaci svého pobytu na území ČR. Rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států EU není spojeno s budoucím zákazem vstupu na území členských států EU, čímž správní orgány dodržely zásadu nenavrácení s přihlédnutím k rodinným vazbám žalobce na území ČR. Ve výše uvedeném posouzení správních orgánů pak krajský soud neshledává ani žádné porušení § 3 správního řádu a ani následujících zásad správního řízení, jak se domnívá žalobce, neboť správní orgány zjistily stav věci dostatečným způsobem, přičemž krajský soud na základě uvedeného hodnocení nemá důvod pochybovat o přiměřenosti dopadů rozhodnutí do života žalobce.

32. Krajský soud nicméně v této souvislosti připouští, že hodnocení přiměřenosti podle § 174a zákona o pobytu cizinců ze strany správních orgánů v přezkoumávaných rozhodnutích lze hodnotit jako méně podrobné, nicméně nelze učinit závěr o jejich nepřezkoumatelnosti, neboť předmětné úvahy jsou obsaženy v rozhodnutí obou stupňů. Krajský soud je dále přesvědčen, že na hodnocení přiměřenosti v rámci řízení o povinnosti opustit území nejsou a nemohou být kladeny stejné nároky jako na toto hodnocení v řízení o správním vyhoštění, které má dalekosáhlejší a závažnější důsledky pro cizince.

33. Je také nutno zdůraznit, že podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že je cizinec povinen v rámci řízení poskytnout veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti rozhodnutí. Žalobce sám při podání vysvětlení k této otázce ničeho neuvedl, správní orgán prvního stupně zjistil jeho rodinné vazby z úřední databáze, a proto provedl výslech jeho manželky. Následně správní orgán prvního stupně reagoval v prvostupňovém rozhodnutí na jemu známé skutečnosti, tj. na to, že na území ČR pobývá žalobcova manželka a dvě nezletilé děti; tyto příbuzenské vazby správní orgán prvního stupně zhodnotil ve vztahu k zásadě nenavrácení. Nepřiměřenost vydaného rozhodnutí následně žalobce napadal v podaném odvolání, v němž již poukazoval na délku svého pobytu na území ČR (od roku 1999), integraci do společnosti ČR, absenci vazeb na Vietnam, ekonomické aktivity, vyživovací povinnost vůči manželce a dvěma nezletilým dětem, integraci dětí do české společnosti, povinnou školní docházku dětí a na mizivou míru závažnosti jeho prohřešků. V napadeném rozhodnutí žalovaný na uvedené reaguje adekvátním způsobem. Žalovaný zmiňuje, že drogovou trestnou činnost rozhodně nelze považovat za mizivě závažnou, přičemž jednání a chování žalobce nelze považovat za jeho integraci do české společnosti a přivyknutí si místnímu způsobu života. Stran rodinných příslušníků žalovaný konstatoval, že žalobcově manželce bylo v mezidobí taktéž vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států EU, že rozhodnutím nedojde k nevratnému zpřetrhání rodinných vazeb, neboť žalobci se do budoucna nezamezuje vstup na území ČR; žalovaný ostatně připomněl, že garance na realizaci rodinného života se nezakládá taktéž na možnosti volby státu, v němž hodlá žalobce svůj rodinný život realizovat. V této souvislosti krajský soud uzavírá, že vydaná správní rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná, neboť se přiměřeností podle § 174a zákona o pobytu cizinců v dostatečném rozsahu zabývala a žalovaný taktéž vypořádal odvolací námitky uplatněné žalobcem.

34. Krajský soud též připomíná, že k pojmu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů se v rozsudku ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publ. pod č. 2070/2010 Sb. NSS, vyjádřil Nejvyšší správní soud, který uvedl: „V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je pokládáno za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS). Na druhou stranu podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1903/07, nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, bod 61, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, bod 29).“ Ačkoliv Nejvyšší správní soud předestřený právní názor vyslovil v řízení o kasační stížnosti a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se týkala přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, lze jej zcela nepochybně aplikovat i v řízení o žalobě ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí správního orgánu. Na základě daného právního závěru je nutno jako nedůvodné odmítnout námitky žalobce o tom, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Žalovaný nebyl povinen reagovat na každý jednotlivý argument žalobce za situace, kdy se přiměřeností zásahu rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců zabýval a souhrnně a uceleně tuto otázku posoudil.

35. Námitce žalobce o porušení mezinárodních závazků České republiky krajský soud též nepřisvědčil. Pokud jde o namítaný čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), vypořádal se s touto argumentací žalovaný na str. 5 napadeného rozhodnutí, když dovodil, že jsou v daném případě naplněny kumulativně podmínky obou části čl. 8 odst. 2 této Úmluvy, neboť vydané rozhodnutí je v souladu se zákonem o pobytu cizinců a zároveň dodržování podmínek pobytu cizinců na území ČR lze podřadit pod pojem veřejné bezpečnosti. Napadené rozhodnutí vyjadřuje zájem státu na tom, aby bylo ukončeno protiprávní jednání žalobce spočívající v jeho nelegálním pobytu na území ČR. V této souvislosti lze dále odkázat na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 147/2016 - 30, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil, že „ani článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinnosti státu je v tomto směru vždy nutno zvážit okolnosti konkrétního případu. (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2.1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94). V této souvislosti bere Evropský soud pro lidská práva v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, respektive soukromý život na jeho území. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že podmínky pro aktivaci extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98).“ Ze žalobních tvrzení žalobce v nyní řešené věci nelze nemožnost realizace jeho rodinného života v zemi původu (a to všech členů jeho rodiny, obzvláště za situace, kdy i jeho manželce byla uložena povinnost opustit území členských států EU) jakkoliv dovodit. Žalobci, jeho manželce a nezletilým dětem právně nic nebrání v tom, aby jejich rodina zůstala pohromadě, byť nikoliv na území ČR, resp. členských států EU.

36. Pokud se jedná o Úmluvu o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), i tato připouští oddělení dítěte od rodičů, a to v čl. 9 odst. 4, který se týká důsledků oddělení dítěte od jednoho nebo obou rodičů v důsledku postupu smluvního státu, který spočívá ve vypovězení nebo deportaci jednoho nebo obou rodičů; toto ustanovení upravuje právo na informace o pobytu vypovězeného rodiče. Jak je vidno, Úmluva o právech dítěte připouští, že může dojít k oddělení rodiče od dítěte v důsledku nutnosti postupu státu v rámci zajišťování dodržování povinností cizinců podle zákona o pobytu cizinců. Krajský soud je toho názoru, že zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte je sledován i v nyní projednávané kauze. Jak se krajský soud dozvěděl z připojeného soudního spisu, žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody déle než pět let, což taktéž znamenalo odloučení od jeho dětí, které si zapříčinil sám svou závažnou trestnou činností. Jak posoudil krajský soud i Nejvyšší správní soud v související kauze, toto odloučení z důvodu výkonu trestu odnětí svobody žalobce oslabilo rodinné vazby. Ač žalobce uvedl, že se po propuštění z vězení integroval zpět do rodiny a stará se o své děti, nelze dospět k závěru, že by žalobcovo vycestování z členských států EU mělo mít významnější dopad na rodinné vazby, než již dříve absolvované odloučení po dobu delší než pěti let z důvodu výkonu trestu odnětí svobody žalobce. Jestliže rodina ustála toto odloučení, jistě ustojí i další odloučení, které tentokrát souvisí s tím, že žalobce porušil zákon o pobytu cizinců a pobýval na území ČR bez platného pobytového oprávnění. Pokud žalobce zvolí variantu, kdy do Vietnamu vycestuje sám a bude usilovat o oprávnění ke vstupu do ČR, lze v dnešní době vzdálenost a odloučení řešit i pomocí spojení přes moderní technologie, příp. jej příslušníci jeho rodiny mohou v zemi původu navštěvovat. Pokud žalobce vyhoví podmínkám § 50a odst. 3, věty čtvrté zákona o pobytu cizinců může požádat o stanovení nové doby k vycestování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2019, č. j. 4 Azs 235/2017 - 39, publ. pod č. 3960/2020).

37. Krajský soud uzavírá, že správní orgány vzaly v úvahy při svém rozhodování všechny relevantní okolnosti konkrétního případu, přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Krajský soud, jak je výše uvedeno, nehodnotil jako důvodnou námitku, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, stejně jako námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, v souvislosti především s tvrzeným neposouzením přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgány akceptovaly rodinné vazby mezi žalobcem a jeho manželkou a dětmi, které považovaly za skutečné, avšak zásah do soukromého a rodinného života žalobce hodnotily jako přiměřený s ohledem na okolnosti dané věci. Krajský soud tento závěr správních orgánů považuje za správný.

38. Závěrem žalobce namítá též nepříznivou situaci ohledně podávání žádostí o pobytová oprávnění na zastupitelském úřadě ve Vietnamu, což podle jeho názoru znamená, že jeho vycestování bude fakticky na dobu neurčitou. Krajskému soudu je též z jeho vlastní činnosti známo, že aktuální situace týkající se podávání nových žádostí o pobytová oprávnění není příznivá a stanovené limity pro nové žádosti jsou přísné. To však zároveň neznamená, že se tato situace nemůže v budoucnu změnit. Ovšem uvedená námitka nemůže ničeho změnit na závěrech učiněných shora. Byl to především sám žalobce, který zapříčinil nastalou situaci. Žalobce se na území České republiky dopouštěl závažné drogové kriminální činnosti, která vedla k jeho odsouzení, a následně též ke zrušení pobytového oprávnění ve formě trvalého pobytu, což vyústilo v nelegální pobyt žalobce na území tohoto státu. Nevážil-li si tak žalobce již získaného pobytového statusu, nechť nese následky s tím spojené, a to i následky spojené s trestním záznamem v trestním rejstříku. K této argumentační linii krajský soud doplňuje, že pokud by na tuto argumentaci soud a správní orgány přistoupily, tak to by to do budoucna znamenalo fakticky vyloučení možnosti vykázání cizinců vietnamské státní příslušnosti, neboť uvedená situace stran obtížnosti podávání žádostí o pobytové oprávnění ve Vietnamu se týká blíže neurčeného okruhu osob a samozřejmě dopadá i na všechny žadatele, kteří by se snažili do ČR navrátit, poté co jim byla uložena povinnost opustit území.

39. Zástupce žalobce při jednání vznesl předmětnou námitku v nové argumentační linii, spočívající v tom, že se přímo správní orgány měly vypořádat s tím, jak dlouho bude žalobce fakticky odloučen od rodiny, když je situace stran podávání žádostí na zastupitelském úřadě ve Vietnamu natolik nepříznivá. Z toho dovozoval další důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. K tomu krajský soud uvádí, že se jedná o nový žalobní bod, který nebyl uplatněn v žalobě a ani nebyl uplatněn ve lhůtě pro podání žaloby, proto se jím krajský soud pro jeho opožděnost nezabýval (§ 71 odst. 2 s. ř. s.).

V. Závěr a náklady řízení

40. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.