51 A 48/2016 - 125

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: A. Č. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Jiřím Drvotou sídlem Karla IV. 93/3, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti osob zúčastněných na řízení: I. Ing. F. Š. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Ladislavem Dusilem, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice II. Ing. Z. Š. bytem X zastoupena advokátem JUDr. Ladislavem Dusilem, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice III. E.ON Česká republika s. r. o., Sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, 370 01 České Budějovice IV. Česká telekomunikační infrastruktura a. s., sídlem Olšanská 2681/6, 130 00 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2016, č. j. KUJCK 101875/2016 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 21. 7. 2016, č. j. KUJCK 101875/2016 a rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 29. 2. 2016, č. j. SU/4942/2015 Da se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8.228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jiřího Drvoty.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 19. 8. 2016 žádost žalobce o ustanovení advokáta, ve které zároveň zmínil překážky v užívání adresy a uvedl, že mu je možno doručovat pouze na adresu „Poste restante České Budějovice 7“. Krajský soud vyzval žalobce dne 22. 8. 2016 usnesením č. j. 55 Na 3/2016 – 3, aby odstranil vady podání ze dne 19. 8. 2016 a uvedl je do souladu s platnou právní úpravou a dále doložil vyplněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta, a to ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení usnesení. V reakci na výzvu soudu žalobce doplnil dne 12. 9. 2016 své podání ze dne 19. 8. 2016, v němž blíže specifikoval předmět podání jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a jednak k ochraně před nezákonným zásahem. Jako šikanu označil způsob doručování písemností Krajským úřadem Jihočeského kraje. Krajský soud obdržel dne 29. 9. 2016 vyplněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta a podání žalobce, v němž osvětluje okolnosti související s trvalým bydlištěm žalobce. Krajský soud dne 3. 10. 2016 rozhodl usnesením č. j. 55 Na 3/2016 – 23 o ustanovení zástupce z řad advokátů, a to Mgr. Jiřího Drvotu, advokáta v Českých Budějovicích. Ustanovený advokát se se soudním spisem seznámil dne 19. 10. 2016.

2. V návaznosti na sp. zn. 55 Na 3/2016 byla krajskému soudu doručena dne 31. 10. 2016 žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2016, č. j. KUJCK 101875/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, stavební úřad (dále jen „stavební úřad“) ze dne 29. 2. 2016, č. j. SU/4942/2015 Da (dále jen „rozhodnutí I. stupně“), kterým bylo vydáno podle § 94a odst. 5 v souladu s § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) a § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“) rozhodnutí o umístění stavby a současně podle § 94a odst. 5 v souladu s § 115 stavebního zákona a § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb. bylo vydáno stavební povolení na stavbu garáže Plav č. p.

32. Žaloba proti nezákonnému zásahu správního orgánu zmiňovaná žalobcem v jeho žádosti o ustanovení právního zástupce v řízení sp. zn. 55 Na 3/2016 soudu podána nebyla.

3. Žalobce v podané žalobě nejprve stručně popsal genezi projednávané věci a následně přednesl jednotlivé žalobní námitky, které se vztahovaly zejména k podkladovému rozhodnutí o povolení výjimky z ustanovení § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“) ze dne 16. 10. 2015, č. j. SU/5380/2015 Da (dále jen „rozhodnutí o povolení výjimky“). Žalobce v žalobě zmínil, že rozhodnutí o povolení výjimky neměl k dispozici, neboť mu nebylo doručeno, avšak žalovaný se na něj v napadeném rozhodnutí opakovaně odvolával.

4. Žalobce namítal, že se stavební úřad dostatečně nezabýval otázkami důležitými pro povolení výjimky z tzv. odstupové vzdálenosti. Žalobce uvedl, že závěr stavebního úřadu spočívající v tvrzení, že snížením odstupové vzdálenosti na vzdálenost 0,79 m od společné hranice nebude zmařen účel sledovaný vyhláškou č. 501/2006 Sb., nebyl nijak zdůvodněn a s takovým závěrem nesouhlasí.

5. Žalobce upozornil na zákonný rámec pro povolení výjimky, který vymezuje § 169 odst. 2 stavebního zákona, dále na nezbytnost dosažení účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu vymezenými ve vyhlášce č. 501/2006 Sb. Zmiňovaná ustanovení umožňují posoudit důvodnost případně udělované výjimky v konkrétním případě. Další kritéria, která musí být při posuzování zohledněna a na která žalobce upozorňuje, jsou zakotvena v § 25 odst. 6 a v § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. V souvislosti s tím žalobce sdělil, že odůvodněné potřeby, které by zakládaly povolení výjimky, v projednávané věci neshledal. Podle názoru žalobce je pozemek, na němž má být stavba garáže umístěna, natolik široký a takovým způsobem v terénu umístěný, že jeho parametry zcela bezpečně a bez jakýchkoli legitimních a důvodných požadavků pro udělení výjimky umožňují umístění stavby minimálně v základní vymezené odstupové vzdálenosti 2 m od sousedního pozemku žalobce. Žalobce pro dokreslení představy přiložil kopii snímku katastrální mapy.

6. Žalobce odkázal na své odvolání, v němž uvedl, že rozloha či tvar pozemku podle územně plánovací dokumentace pro venkovskou zástavbu umožňuje a předpokládá odstupovou vzdálenost minimálně 2 m. Žalobce přednesl, že podle zásad pro posuzování územně plánovací dokumentace a zastavovací dokumentace se garáže, nelze-li je umístit v objektu či pod objekt, navrhují nejblíže ke vstupu do objektu, což splněno nebylo. Žalobce poukázal dále na urbanisticko-architektonické hledisko, z něhož plyne, že se stavby umisťovaly, co nejvíce do středu pozemku.

7. Žalobce namítal, že v důsledku výstavby garáže lze očekávat zvýšení vlhkosti pozemku žalobce, změnu proudění vzduchu, zhoršené osluňování pozemku a celkové zhoršení klima zahrady. Žalobce uvedl, že při silném dešti nebude postačovat vzdálenost 0,79 m mezi stavbou garáže a pozemkem žalobce ke vsakování dešťové vody a v zimě ke vsakování vody vzniklé táním větších přívalů sněhu. Takový stav dle žalobce povede k podmáčení jeho pozemku.

8. Dalším žalobním bodem žalobce poukázal na obtížné provádění řádné údržby a oprav stavby, neboť je přesvědčen, že ulička o šířce 0,79 m nebude poskytovat dostatečný prostor a zdůvodnění zúženého prostoru spočívající v odkazu na ustanovení § 141 odst. 1 stavebního zákona nepovažuje žalobce za dostačující. Ustanovení § 141 odst. 1 stavebního zákona má být dle žalobce vykládáno restriktivně, neboť směřuje k omezení základních práv a svobod občana. Postup podle § 141 odst. 1 stavebního zákona by byl v přímém rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod v situacích, v nichž taková výjimka není vyžadována místními poměry.

9. Žalobce uvedl, že vyhláška č. 501/2006 Sb. vymezuje v § 25 odst. 1 jako kritérium pro vzájemné odstupy staveb také požadavek na zachování kvality prostředí, k čemuž odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to rozsudek ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 – 116. Podle názoru žalobce dojde realizací výstavby garáže k zásahu jak do kvality prostředí, tak pohody bydlení, ale i k celkovému narušení soukromí žalobce.

10. Závěrem žalobce konstatoval, že při udělování výjimky ze vzájemného odstupu staveb musí být posouzeno a zdůvodněno každé jednotlivé kritérium zvlášť, což v projednávané věci jednoznačně splněno nebylo. Proto je napadené rozhodnutí žalovaného nezákonné a podstatnými vadami trpí i řízení, které mu předcházelo. Žalobce nezpochybňuje, že obecná kritéria jsou v konkrétní věci posuzována podle správního uvážení správních orgánů rozhodujících ve věci, nicméně je nepřípustné, aby existovalo absolutní či neomezené správní uvážení, což stvrdil také Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42.

11. V reakci na vše zmíněné žalobce navrhuje, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro nezákonnost a vrátil věc k dalšímu řízení stavebnímu úřadu.

II. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení

12. Žalovaný navrhl projednávanou žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobci doručoval zákonným způsobem v souladu s § 25 správního řádu, tj. veřejnou vyhláškou. Žalovaný uvedl, že podle § 20 odst. 1 správního řádu mají být písemnosti doručovány na adresu pro doručování, nicméně žalovaný sdělil, že taková adresa nebyla žalobcem uvedena. Dále se žalovaný vyjádřil k nemožnosti doručovat na adresu poste restante písemnosti určené do vlastních rukou, k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, na který odkazoval již v napadeném rozhodnutí, avšak pod nesprávnou spisovou značkou, kterou ve vyjádření již správně uvedl jako sp. zn. 1 As 184/2014.

13. Žalovaný konstatoval, že rozhodnutí o povolení výjimky i následující rozhodnutí doručoval veřejnou vyhláškou v souladu s § 25 správního řádu a vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí o povolení výjimky nebylo podáno odvolání, nabylo rozhodnutí o povolení výjimky právní moci ke dni 24. 11. 2015 a stalo se tak podle § 73 odst. 1 správního řádu závazné pro účastníky řízení a pro všechny správní orgány. Žalovaný neshledal nezákonnost v postupu stavebního úřadu při územním a stavebním řízení ani v pravomocném rozhodnutí o povolení výjimky.

14. Žalovaný poukázal na to, že námitky žalobce proti záměru stavby konkretizuje a rozvádí až v předmětné žalobě proti rozhodnutí. Dále žalovaný uvedl, že účinky stavby na okolí a sousední pozemky se zkoumají v územním řízení. Žalovaný své vyjádření uzavřel tvrzením, že je na každém, aby střežil dostatečně a včas svá práva, a dodal, že žalobce se nemůže účinně domáhat soudního přezkumu rozhodnutí, pokud se v předcházejících správních řízeních aktivně neúčastnil, resp. nemůže rozšiřovat námitky proti stavbě až v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

15. Osoby zúčastněné na řízení I. a II. podaly k žalobě vyjádření, v němž uvedly, že jsou přesvědčeny o její nedůvodnosti. Dále tyto osoby zastávají názor, že nevyužil-li žalobce svá procesní práva v řízení o udělení výjimky, nemůže následně namítat nerespektování odstupové vzdálenosti v rozhodnutí I. stupně. Rozhodnutí o povolení výjimky dle jejich názoru nelze přezkoumávat v tomto řízení. Osoby zúčastněné na řízení I. a II. ve svém vyjádření upozornily na vadu napadeného rozhodnutí, která nebyla v žalobě zmíněna a tedy, že odvolání žalobce bylo podáno opožděně. Z toho důvodu shledávají také předmětnou žalobu za nepřípustnou, neboť nebyly vyčerpány veškeré opravné prostředky.

III. Obsah správního spisu

16. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 8. 7. 2015 byla na stavební úřad podána žádost o povolení výjimky, v níž byli uvedeni žadatelé, místo stavby, specifikováno ustanovení vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle níž je povolení požadováno a v popisu výjimky bylo pouze uvedeno, že se žádá o umístění stavby u oplocení sousedního pozemku, přičemž důvodem výjimky je návaznost na stávající stavbu. Téhož dne bylo vydáno oznámení o zahájení řízení o povolení výjimky sp. zn. SU/5380/2015 Da, které bylo doručováno žalobci na adresu Č. B. 7, J. B. 1074/26. Pro neznámost žalobce na uvedené adrese byla zásilka po 10 dnech uložení vrácena na stavební úřad, a to dne 27. 7. 2015. Stavební úřad proto dne 7. 9. 2015 vydal veřejnou vyhlášku, jíž oznamoval žalobci, kterému se prokazatelně nedaří doručovat, že má na stavebním úřadu uloženou písemnost ve věci zahájení řízení o povolení výjimky. Součástí spisu je emailová komunikace mezi referentkou stavebního úřadu, která se dne 20. 10. 2015 dotazovala Matričního úřadu, zda byl žalobce zbaven svéprávnosti, na což Matriční úřad téhož dne sdělil, že v ISEO není veden záznam o omezení svéprávnosti žalobce. Dne 16. 10. 2015 bylo vydáno rozhodnutí o povolení výjimky z ustanovení § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. pro umístění stavby garáže sp. zn. SU/5380/2015 Da. Rozhodnutí o povolení výjimky bylo žalobci doručováno opět formou veřejné vyhlášky, která byla datována dnem 15. 10. 2015, k jejímu vyvěšení došlo dne 20. 10. 2015 a po uplynutí 15 dnů byla dne 5. 11. 2015 sejmuta z úřední desky. Dne 24. 11. 2015 stavební úřad sdělil, že dne 24. 11. 2015 nabylo právní moci rozhodnutí o povolení výjimky a stalo se tak vykonatelným.

17. Dne 22. 6. 2015 byla stavebnímu úřadu podána žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení pro stavbu garáže. Dne 8. 7. 2015 byla vydána výzva k doplnění žádosti do 31. 12. 2015 a zároveň bylo řízení usnesením přerušeno. Dne 24. 11. 2015 vydal stavební úřad oznámení o zahájení společného územního a stavebního řízení a pozvání k ústnímu jednání sp. zn. SU/4942/2015 Da. Oznámení bylo žalobci doručeno ve formě veřejné vyhlášky, která byla vyvěšena na úřední desce dne 30. 11. 2015 a dne 16. 12. 2015 sejmuta. Dne 12. 1. 2016 mělo proběhnout ústní jednání spojené s ohledáním na místě, kterého se zúčastnil stavební úřad a I. osoba zúčastněná na řízení, avšak protokol z ústního jednání a spojeného s ohledáním na místě je datován na 24. 11. 2015.

18. Dne 29. 2. 2016 bylo podle § 94a odst. 5 v souladu s § 79 a § 92 stavebního zákona a § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb. vydáno rozhodnutí I. stupně, a tím rozhodnuto o umístění stavby garáže Plav č. p. 32 na pozemku parc. č. x v katastrálním území Plav a současně bylo podle § 94a odst. 5 v souladu s § 115 stavebního zákona a § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb. vydáno stavební povolení pro tutéž stavbu. K umístění stavby stavební úřad v rozhodnutí I. stupně uvedl, že pro stavbu bylo vydáno rozhodnutí o povolení výjimky z ustanovení § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. V odůvodnění územního rozhodnutí bylo sděleno, že umístění stavby vyhovuje obecným požadavkům na využívání území podle vyhlášky č. 501/2006 Sb. V odůvodnění stavebního povolení je dále konstatováno, že uskutečněním nebo užíváním nejsou ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem. Rozhodnutí I. stupně bylo žalobci doručeno formou veřejné vyhlášky, která byla vyvěšena na úřední desce dne 11. 3. 2016 a sejmuta dne 28. 3. 2016.

19. Stavební úřad následně dne 24. 3. 2016 zaslal žalobci rozhodnutí I. stupně na adresu poste restante a takto doručovanou písemnost žalobce převzal dne 4. 4. 2016. Dne 18. 4. 2016 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí I. stupně, v němž zejména namítal, že neobdržel žádné podklady vztahující ke stavebnímu ani územnímu řízení ani k řízení o povolení výjimky, a nemohl proto uplatňovat svá procesní práva. Žalobce uvedl, že stavebnímu úřadu již několikrát oznamoval svou adresu pro doručování. Žalobce dále nesouhlasil s odstupovou vzdáleností a trval na délce 2 m mezi plánovanou stavbou garáže a hranicí pozemku. V reakci na výzvu stavebního úřadu se I. osoba zúčastněná na řízení vyjádřila dne 6. 5. 2016 k podanému odvolání a žádala o prověření tvrzení uvedených v odvolání při místním šetření. Dne 25. 5. 2016 předal stavební úřad spis se svým stanoviskem žalovanému k přezkoumání odvolání. Stavební úřad ve svém stanovisku konstatoval, že rozhodnutí I. stupně bylo žalobci oznámeno dne 4. 4. 2016 a odvolání žalobce bylo podáno dne 18. 4. 2016, byla tedy zachována zákonná lhůta. Stavební úřad dále uvedl, že se žalobce osobně dostavil na stavební úřad a sdělil, že má adresu P. O. BOX v Rožnově, proto stavební úřad doposlal rozhodnutí I. stupně na tuto adresu.

20. Žalovaný přezkoumal napadené rozhodnutí stavebního úřadu v rozsahu podle § 89 odst. 2 správního řádu a v reakci na to dne 21. 7. 2016 vydal napadené rozhodnutí č. j. KUJCK 101875/2016, kterým podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že stavební úřad postupoval nesprávně, neboť v případě doručování rozhodnutí veřejnou vyhláškou měl žalobci vydat stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí ve smyslu § 69 odst. 4 správního řádu a ne jej opakovaně doručovat. Žalovaný dále sdělil, že takový chybný postup nelze přičítat k tíži účastníkovi řízení, bylo nezbytné vycházet ze skutečnosti, že žalobci bylo rozhodnutí doručeno teprve dne 4. 4. 2016 a lhůta k podání řádného odvolání proto skončila teprve dne 19. 4. 2016. Žalobce tedy podal své odvolání včas. Žalovaný se vypořádal s tvrzením žalobce, že opakovaně sděloval stavebnímu úřadu svou adresu pro doručování, tak, že se mu nepodařilo osvědčit tvrzení žalobce, že by svou adresu pro doručování skutečně sdělil i pro řízení, která mohou být u stavebního úřadu zahájena v budoucnu. Žalovaný konstatoval, že písemnosti určené do vlastních rukou nelze doručovat na adresu poste restante, pokud tedy stavební úřad prověřil, že na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel se nedaří doručovat, postupoval zcela správně, když doručoval žalobci veřejnou vyhláškou. Žalovaný se okrajově vypořádal také s odvolacími námitkami, které se vztahovaly především k rozhodnutí o povolení výjimky, přičemž se vždy ztotožnil se závěry stavebního úřadu. Napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 7. 2016.

21. Proti napadenému rozhodnutí žalované podal žalobce dne 19. 8. 2016 ke krajskému soudu žalobu, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2016. Krajský soud této žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 51 A 48/2016 - 77, neboť dle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) shledal v postupu žalovaného a stavebního úřadu podstatné porušení ustanovení o řízení, které mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé, neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisu a vyžaduje rozsáhlé doplnění ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Současně ze zmíněných důvodů označil krajský soud rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný dne 13. 7. 2017 kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu, který ji vyhodnotil jako důvodnou. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 2 As 262/2017-25 zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 51 A 48/2016 – 77 z důvodu, že krajský soud při svých úvahách dospěl k odlišnému závěru ohledně doručování správních rozhodnutí na adresu poste restante, dále Nejvyšší správní soud shledal v postupu krajského soudu vadu, kdy v okruhu potencionálních osob zúčastněných na řízení, které soud oslovil, chyběla osoba P. U., a tuto vadu při zvážení skutkových a právních okolností případu označil za natolik závažnou, že mohla mít vliv na zákonnost a na výsledek řízení. Nejvyšší správní soud dále podotkl, že krajský soud je povinen v dalším řízení striktně odlišit námitky, které směřovaly výlučně proti rozhodnutí o výjimce a jsou proto nepřípustné, od námitek, které se týkaly obecného umístění stavby v území či stavebního provedení (§ 89 a § 114 stavebního zákona), jež bude třeba řádně vypořádat.

IV. Právní hodnocení soudu

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 s. ř. s. a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

23. Žaloba je důvodná.

24. Podle ustanovení § 110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Zdejší soud je proto vázán rozsudkem ze dne 8. 12. 2017, č. j. 2 As 262/2017-25.

25. Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, když dovozoval, že stavební úřad měl mít vědomost o doručovací adrese žalobce. Nejvyšší správní soud podrobně vysvětlil, co lze považovat za skutečnosti známé z úřední činnosti, přičemž dospěl k závěru, že v případě doručovací adresy žalobce se nejednalo o případ, kdy jsou splněny předpoklady pro shledání závěru, že se jedná o skutečnost známou z úřední činnosti. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku uvedl: „(…) za skutečnosti známé z úřední činnosti nelze považovat jakékoliv informace, které se správní orgán v průběhu let dozví. Musí se jednat o takové skutečnosti, které jsou správnímu orgánu bez větších pochybností známy z jeho činnosti, například pro svou opakovanost.“ Krajský soud vázán takovým právním názorem v souvislosti s doručováním rozhodnutí o výjimce konstatuje, že při doručování byly dodrženy zákonné podmínky a doručení bylo proto účinné.

26. Krajský soud s ohledem na řečené konstatuje, že správní orgán, který rozhodnutí o výjimce doručoval nejprve na adresu trvalého bydliště žalobce a následně prostřednictvím veřejné vyhlášky, postupoval v souladu s § 20 odst. 1 a § 25 odst. 1 správního řádu. Podle § 20 odst. 1 správního řádu jsou fyzickým osobám doručovány písemnosti na adresu pro doručování (§ 19 odst. 4), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, nebo na adresu trvalého pobytu. Krajský soud s ohledem na názor Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že stavební úřad nemohl být prokazatelně obeznámen s doručovací adresou žalobce poste restante. Přestože již bylo v minulosti vedeno řízení před stavebním úřadem, v rámci něhož bylo žalobci doručováno na adresu poste restante, nic to nemění na tom, že v posuzovaném stavebním řízení nebyla tato adresa pro doručování zpočátku sdělena a stavební úřad nemohl takovou skutečnost znát z moci úřední. Mimoto žalobce v žalobě ani neuvedl, že v řízení vedeném před stavebním úřadem v roce 2008 bylo těmto správním orgánům sděleno, že adresu poste restante mají užívat i pro další řízení vedená v budoucnu, proto nelze správním orgánům takovou povinnost dovozovat.

27. Ze strany stavebního úřadu bylo žalobci doručováno na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel, čili v takovém postupu nelze shledat žádné pochybení či rozpor s právními předpisy. Vzhledem k tomu, že se na tuto adresu nedařilo doručovat a neexistovala žádná jiná adresa dle § 20 odst. 1 správního řádu, na níž by mohl stavební úřad doručovat, přikročil k doručování dle § 25 odst. 1 správního řádu. Podle § 25 odst. 1 správního řádu se osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy, a v dalších případech, které stanoví zákon, doručuje veřejnou vyhláškou. Žalobce lze v projednávané věci s ohledem na okolnosti případu s jistotou označit za osobu, jíž se prokazatelně nedaří doručovat.

28. Postup stavebního úřadu při doručování rozhodnutí o výjimce a prvostupňového rozhodnutí lze hodnotit za správný. Rozhodnutí o povolení výjimky bylo žalobci doručováno veřejnou vyhláškou, následně bylo vedeno správní řízení ve věci společného územního a stavebního řízení, v rámci něhož byly písemnosti taktéž doručovány formou veřejné vyhlášky, neboť stavebnímu úřadu nebyla stále sdělena a tudíž známa jiná adresa pro doručování. Z vyjádření žalovaného vyplynulo, že žalobce měl osobně navštívit stavební úřad a sdělit svou adresu pro doručování. Existenci takové návštěvy stvrzuje následný postup stavebního úřadu, který v reakci na to zaslal žalobci prvostupňové rozhodnutí na adresu poste restante a ani žalobce takovou skutečnost nerozporuje. Krajský soud však přesto upozorňuje na pochybení stavebního úřadu, který neučinil o osobní návštěvě žalobce písemný záznam do správního spisu. Podle ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu o ústním jednání (§ 49 správního řádu) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Ve správním spisu není ani uvedeno, kdy k osobní návštěvě žalobce na stavebním úřadu došlo. Tvrzení stavebního úřadu, že k zaslání rozhodnutí I. stupně na adresu poste restante došlo v reakci na osobní návštěvu žalobce a sdělení doručovací adresy, není tudíž podložené, přesto však má krajský soud za to, že ústní konfrontace mezi stavebním úřadem a žalobcem proběhla. Pochybení stavebního úřadu spočívající v nesepsání protokolu o osobní návštěvě žalobce však nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí ani proběhlého řízení.

29. Krajský soud s ohledem na právní názor zastávaný Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku konstatuje, že postup stavebního úřadu, který zasílal žalobci písemnosti formou veřejné vyhlášky, přestože žalobce ve správním řízení v letech 2007 – 2008 sdělil jako doručovací adresu poste restante, byl správný. Nebylo by správné dovozovat, že adresa poste restante sdělená v jiném řízení před několika lety byla nahlášena i pro jiná řízení v budoucnu. Nadto je nezbytné zmínit, že takovou námitku žalobce ani nepřednesl, soud nemůže domýšlet žalobní námitky a doplňovat důkazy.

30. Krajský soud dále zmiňuje značná úskalí takové adresy, což je nemožnost doručovat tímto způsobem správní rozhodnutí jako písemnosti doručované striktně jen do vlastních rukou ve smyslu § 19 odst. 4 správního řádu. Podle § 19 odst. 4 správního řádu se doručují do vlastních rukou adresáta písemnosti podle § 59, § 72 odst. 1, písemnosti, o nichž tak stanoví zvláštní zákon, a jiné písemnosti nařídí-li to oprávněná úřední osoba. Stejný závěr uvedl také Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 8. 12. 2011, č. j. 5 As 87/2011 – 53: „Doručování písemností s dodatkem poste restante znamená, že zásilka nebude doručována na adresátovu adresu, zůstane na cílové poště, kde si ji adresát po předložení dokladu totožnosti vyzvedne. Tento způsob doručování se uplatní zpravidla tehdy, pokud adresát o písemnosti předem ví, že mu má v určitou dobu být doručena určitá písemnost na určitou poštu, přitom si z určitého důvodu např. nepřeje, aby písemnost byla doručována do jeho bydliště. V případě doručování správních rozhodnutí, je způsob doručení striktně stanoven zákonem a nepřichází v úvahu doručování poste restante, neboť správní řád jednoznačně stanoví způsob doručování rozhodnutí do vlastních rukou.“ Jiné písemnosti než uvedené v § 59 a § 72 odst. 1 správního řádu nemusí být doručovány do vlastních rukou adresáta, a proto jejich zaslání na adresu poste restante není vyloučeno naopak, jde-li o výslovnou volbu účastníka řízení ohledně adresy, kam mu má být doručováno, je to sám účastník, který odpovídá za to, že si na určeném místě bude přebírat zásilky a kontrolovat, zda mu tam nějaké přišly (srovnej rozsudek NSS sp. zn. 9 As 102/2013).

31. Krajský soud pro přehlednost shrnuje postup správních orgánů ohledně doručování jednotlivých písemností žalobci, který ctil striktní dikci zákona. V rámci řízení o povolení výjimky doručoval stavební úřad písemnosti na adresu trvalého bydliště žalobce a poté formou veřejné vyhlášky vyrozumíval žalobce na úřední desce o uložených písemnostech. V navazujícím řízení I. stupně již automaticky doručoval žalobci písemnosti formou veřejné vyhlášky. Rozhodnutí I. stupně bylo vyvěšeno teprve dne 11. 3. 2016 a sejmuto dne 28. 3. 2016, v případě prvostupňového rozhodnutí bylo správně v souladu s § 19 odst. 4 správního řádu oznámeno formou veřejné vyhlášky, neboť doručování na adresu poste restante bylo v tomto případě vyloučeno.

32. Nicméně stavební úřad dne 24. 3. 2016 zaslal bez doložení důvodů prvostupňové rozhodnutí žalobci na adresu poste restante. Poslednímu z účastníků (Ing. F. U.) bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno dle doručenky založené ve spisu dne 18. 3. 2016. Podle § 83 odst. 1 správního řádu činí odvolací lhůta 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Odvolací lhůta uplynula poslednímu z účastníků dne 4. 4. 2016 a k tomuto dni mělo rozhodnutí I. stupně také nabýt právní moci. Stavební úřad, však bez opory v právní normě nedbal zákonné dikce, zaslal žalobci rozhodnutí na adresu poste restante a vyčkal dalších 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí I. stupně žalobci, a to i přesto, že ze zákonného ustanovení i judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že meritorní rozhodnutí nelze doručovat jinak než do vlastních rukou. Stavební úřad nad rámec zákonného způsobu doručoval také na adresu poste restante, nelze však takovou skutečnost správním orgánům vytýkat, neboť jednaly ve prospěch žalobce, nicméně právní moc a běh lhůt se odvíjí od zákonného způsobu doručení.

33. Krajský soud dále přistupuje k jednotlivým žalobním námitkám, které byly směřovány zejména proti rozhodnutí o povolení výjimky, jenž bylo podkladovým úkonem pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Samotný přezkum rozhodnutí o povolení výjimky není možný, neboť nesplňuje znaky podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Podle § 70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Krajský soud však podle § 75 odst. 2 věty druhé přezkoumá zákonnost k žalobní námitce také jiného úkonu správního orgánu, pokud byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí. Nicméně krajský soud, přestože přezkoumává zákonnost subsumovaných správních aktů, nedisponuje pravomocí takové akty zrušit. Pokud soud shledá nezákonnost subsumovaného aktu, která mohla mít vliv na zákonnost finálního aktu, pak jej zruší a s nezákonností subsumovaného správního aktu se vypořádá v odůvodnění.

34. Rozhodnutí o povolení výjimky není rozhodnutím samostatně přezkoumatelným v soudním řízení, nýbrž se jedná o subsumovaný správní akt, který je přezkoumatelný v rámci soudního řízení, jehož předmětem je finální správní akt. Tento závěr podporuje také judikatura rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, č. j. 8 As 8/2011 – 66. Žalobce zejména namítal, že se správní orgány nezabývaly otázkami důležitými pro povolení výjimky z odstupové vzdálenosti a odkazoval na ustanovení § 169 odst. 2 stavebního zákona. Ustanovení § 169 odst. 2 stavebního zákona umožňuje výjimku z obecných požadavků na výstavbu, jakož i řešení odchylné od územního plánu nebo regulačního plánu v jednotlivých odůvodněných případech povolit pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. Žalobce však nesdílí názor správních orgánů, že snížením vzdálenosti stavby garáže na 0,79 m od společné hranice bude nadále zachován účel sledovaný vyhláškou č. 501/2006 Sb., a ani neví, z čeho tak stavební úřad usuzoval.

35. Nicméně je třeba podotknout, že účastnící řízení o výjimce mohou podávat odvolání proti prvotnímu rozhodnutí, tedy rozhodnutí o výjimce, jímž se přímo nezasahuje do práv a povinností fyzických a právnických osob jako v navazujícím aktu. Přestože soudní přezkum je možný teprve proti navazujícímu rozhodnutí, které vykazuje i materiální znaky rozhodnutí dle § 67 správního řádu a § 65 s. ř. s., není tím znemožněno právo dotčené osoby podávat řádné opravné prostředky. Takový závěr učinil také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 12. 2017, č. j. 2 As 262/2017 – 25.

36. Žalobce v projednávané věci nevyčerpal řádné opravné prostředky, které měl k dispozici, když nepodal proti rozhodnutí o výjimce odvolání. Krajský soud dospěl k nezpochybnitelnému závěru, že i v řízení o výjimce, jehož výsledné rozhodnutí není soudně přezkoumatelné, musí být dbáno na to, aby byla dodržena zásada subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahů soudu do správního řízení. Rozhodnutí o výjimce bylo žalobci doručeno v souladu se všemi zákonnými podmínkami, proto žalobní námitky směřované proti rozhodnutí o výjimce musí být hodnoceny jako nepřípustné a krajský soud k nim nebude při soudním přezkumu přihlížet, neboť měly být uplatněny v odvolacím řízení proti rozhodnutí o výjimce.

37. Po vyhodnocení jednotlivých žalobních námitek musel krajský soud určit, které žalobní body se vztahují pouze k rozhodnutí o výjimce a které k napadenému rozhodnutí a prvostupňovému rozhodnutí. Žalobce zejména namítal nedodržení odstupové vzdálenosti mezi stavbou garáže a společnou hranicí s pozemkem žalobce. Krajský soud se nemůže zabývat vznesenými námitkami žalobce týkajícími se odstupové vzdálenosti, neboť požadavky na vzájemné odstupy staveb byly hodnoceny již v rámci řízení o povolení výjimky. Rozhodnutím o povolením výjimky z ustanovení § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. bylo umožněno umístění stavby ve vzdálenosti 0,79 m od hranice s pozemkem žalobce namísto odstupové vzdálenosti 2 m. Výhrady směřující k odstupové vzdálenosti mohl žalobce namítat v rámci odvolacího řízení. Námitky podané proti rozhodnutí o výjimce jsou nepřípustné a krajský soud je nemůže vypořádávat, neboť by tím nahrazoval pravomoc správních orgánů.

38. Krajský soud se nicméně musel zabývat otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. může nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívat v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou natolik závažnou, že brání soudu v přezkumu napadeného rozhodnutí a musí se jí krajský soud zabývat z úřední povinnosti.

39. V souvislosti s nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů krajský soud odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 3Af 30/2014-62: „Rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je potom takové, z jehož odůvodnění není seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6A 48/92-23, publ. pod č. 27/1994 v SpP).“ Dále krajský soud při posuzování nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí využil judikatury Nejvyššího správního soudu, která, přestože se vztahuje k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, je aplikovatelná též na správní rozhodnutí. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 85/2011-170 je uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb.n.u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ 40. Krajský soud poukazuje na skutečnost, že řízení v I. i II. stupni byla vedena pouze ve formální rovině. Správní orgány naprosto nedostatečně zdůvodňovaly svá rozhodnutí, krajský soud postrádá v odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozhodnutí I. stupně jakékoli konkrétní závěry správních orgánů, které je vedly k vyslovenému závěru. Podle § 68 odst. 3 správního řádu musí být v odůvodnění rozhodnutí zmíněny úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a jejich vyjádřením k podkladům. Pro odůvodnění rozhodnutí není dostačující pouhý soupis podkladů, ale musí být také uveden způsob zhodnocení podkladů, jaký význam byl podkladům přikládán a proč. V souvislosti s náležitostmi odůvodnění je vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005-65: „Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí.“ 41. Krajský soud dále upozorňuje na fakt, že žalovaný a stavební úřad ve svých rozhodnutích pouze obecně vyjmenovali dotčené orgány, které předložily svá závazná stanoviska, aniž by alespoň stručně popsali, k čemu a jak se tyto orgány vyjadřovaly. Krajský soud shledává v napadeném rozhodnutí a prvostupňovém rozhodnutí naprostou absenci řádného odůvodnění, a proto považuje obě rozhodnutí za nepřesvědčivá a ve svém důsledku i nepřezkoumatelná. Krajskému soudu není například zřejmé, jakým způsobem se stavební úřad a potažmo žalovaný vypořádali s požadavkem žalobce na zachování kvality prostředí, neboť v prvostupňovém ani v napadeném rozhodnutí není zmínka o zhodnocení tohoto kritéria.

42. Krajský soud hodnotí napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože zcela postrádá osvětlení úvah, které žalovaného vedly k jeho závěrům, s tím souvisí nepřesvědčivost celého rozhodnutí, které obsahuje pouze obecné teze a zcela absentují přezkoumatelné, srozumitelné a konkrétní úvahy a důvody žalovaného pro vyslovení závěrů konstatovaných v napadeném rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí není možné zjistit, proč a z jakých důvodů bylo rozhodnuto tak, jak bylo skutečně rozhodnuto. Dále není z rozhodnutí seznatelné, jakými úvahami se žalovaný a stavební úřad řídili, z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, nicméně v odůvodnění napadeného rozhodnutí i v prvostupňového rozhodnutí takové náležitosti absentují, a proto pro soud vyplývá z takového stavu závěr, že rozhodnutí byla vydána v důsledku libovůle.

43. Krajský soud přezkoumává napadené rozhodnutí v intencích námitek uplatnitelných v rámci stavebního a územního řízení podle § 89 a § 114 stavebního zákona, takový předmět soudního přezkumu byl krajskému soudu doporučen Nejvyšším správním soudem. Podle § 89 odst. 4 stavebního zákona osoba, která může být účastníkem řízení podle § 85 odst. 2 písm. a) a b), může uplatňovat námitky proti projednávanému záměru v rozsahu, jakým může být její právo přímo dotčeno.

44. Podle § 114 odst. 1 stavebního zákona může účastník řízení uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Osoba, která je účastníkem řízení podle zvláštního právního předpisu, může ve stavebním řízení uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém je projednávaným záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního předpisu zabývá. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; které překračují rozsah uvedený ve větě první a druhé, se nepřihlíží.

45. Žalobce je účastníkem řízení, jehož vlastnické právo bylo přímo dotčeno způsobem provádění a užívání stavby, proto byl oprávněn k uplatnění námitek. Žalobce je účastníkem řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, a proto může uplatňovat námitky proti projednávanému záměru v rozsahu, jakým bude jeho právo přímo dotčeno. Krajský soud z uvedených důvodů považuje námitky žalobce za odpovídající tomuto rozsahu, neboť žalobce namítá pouze ty skutečnosti, jimiž by skutečně mohlo dojít k zásahu do jeho vlastnických práv a současně je osobou oprávněnou k uplatňování těchto námitek.

46. Námitky žalobce vztahující se k možným imisím v důsledku stavby garáže a nevhodnosti umístění stavby pro dané území jsou námitkami, které měly být posouzeny. Žalobce v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uvedl námitky do skutečností, které měly být stavebním úřadem posouzeny již v rámci územního řízení, proto měl žalovaný takové pochybení stavebnímu úřadu vytknout a učinit potřebné kroky k nápravě.

47. Shodně u všech druhů územního řízení posuzuje stavební úřad soulad záměru s územně plánovací dokumentací, ale i případnými požadavky stanovenými dotčenými orgány v závazných stanoviscích. Jedná-li se o rozhodnutí o umístění stavby, musí být posouzeny také urbanistické a architektonické podmínky pro zpracování projektové dokumentace, které řeší daný záměr a dopad na území a jeho hodnoty. Takové náležitosti rozhodnutí o umístění stavby však krajský soud v prvostupňovém rozhodnutí postrádá. Žalovaný se nijak nevypořádal s absencí odůvodnění stavebního úřadu kupříkladu, co se týče důvodu umístění stavby 0,79 m od hranice pozemku, přestože dle urbanistického a architektonického hlediska byly stavby v dané lokalitě historicky umisťovány co možná nejvíce uprostřed jednotlivých pozemků, a to přestože posouzení urbanistických a architektonických podmínek mělo být předmětem územního řízení. Snímek z katastrální mapy, který byl přiložen k žalobě, potvrzuje tvrzení žalobce, že se v dané lokalitě historicky umisťovaly stavby, co možná nejvíce do středu pozemku. Z jakého důvodu právě v daném případě dochází ke změnám dosavadního charakteru zástavby, není z prvostupňového ani napadeného rozhodnutí zřejmé. Krajský soud si je vědom toho, že stavební úřad posuzuje soulad či rozpor stavby s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby v rámci svého diskrečního oprávnění, nicméně i přesto musí stavební úřad v rozhodnutí uvést, jaké úvahy a podklady jej k danému závěru vedly.

48. Jak bylo již zmíněno v odstavci 41 tohoto rozsudku, v napadeném i prvostupňovém rozhodnutí zcela chybí, alespoň stručné shrnutí požadavků dotčených orgánů formulovaných v závazných stanoviscích, které měly být předmětem hodnocení územního řízení a výsledky zakomponovány do prvostupňového rozhodnutí. Žalobce dále namítal obavy z možného podmáčení svého pozemku. K tomu stavební úřad zmínil, že srážkové vody ze střechy budou odváděny a likvidovány tak, aby nedocházelo k podmáčení sousedních pozemků a staveb, nicméně z takového obecného konstatování stavebního úřadu není absolutně zřejmé, jakým způsobem k odvádění a likvidaci dešťové vody bude docházet. Krajský soud v takovém tvrzení stavebního úřadu zcela postrádá jasné a srozumitelné vysvětlení. Doplnění či osvětlení nedostatečného odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nezhojil ani žalovaný v napadeném rozhodnutí, který se s námitkami žalobce zabýval jen okrajově.

49. Krajský soud se dále vyjadřuje k tvrzení žalovaného, že nebylo zapotřebí postupovat podle § 36 odst. 3 správního řádu a seznamovat účastníky řízení se spisovým materiálem, neboť nedošlo k doplnění podkladů rozhodnutí. K takovému závěru žalovaného však má krajský soud značné výhrady, neboť žalobce byl v rámci řízení před stavebním úřadem sice vyrozuměn o probíhajícím řízení, nicméně formou veřejné vyhlášky, tudíž o probíhajícím řízení nevěděl a se spisovým materiálem se neseznámil. Žalobce v odvolání uvedl, že nemohl uplatňovat návrhy, námitky, připomínky ani vyjádření, neboť nedisponoval podklady k rozhodnutí. Žalovaný umožnil žalobci podat odvolání, přestože bylo již po uplynutí zákonné odvolací lhůty. Za situace, kdy žalovaný připustil žalobci podat odvolání i po lhůtě a věcně jej projednal, měl žalobci také umožnit nahlédnout do spisového materiálu, zvláště pak když žalobce v odvolání výslovně upozornil na skutečnost, že se nemohl se správním spisem seznámit. Postup žalovaného při vyřízení odvolání žalobce byl nestandardní, nicméně skutečnost, že žalovaný meritorně vyřídil opožděné odvolání, nebude krajský soud přezkoumávat, neboť tak bylo učiněno ku prospěchu žalobce. Za situace, kdy žalovaný připustil meritorní vyřízení odvolání, mělo však takové odvolací řízení probíhat se všemi náležitostmi a měly být vyřízeny všechny odvolací námitky žalobce. Dále měl žalovaný umožnit žalobci ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu seznámit se se správním spisem, aby mohl adekvátně reagovat a uplatňovat vhodné námitky. Právo žalobce zaručené v § 36 odst. 3 správního řádu bylo postupem správních orgánů porušeno.

50. Nejvyšší správní soud vytkl ve zrušujícím rozsudku krajskému soudu, že nevyzval všechny potencionální osoby zúčastněné na řízení ke sdělení, zda chtějí uplatňovat svá práva v řízení. Krajský soud takové pochybení napravil a dne 28. 12. 2017 vyzval P. U., osobu potencionálně zúčastněnou na řízení, ke sdělení, zda bude uplatňovat svá práva osoby na řízení zúčastněné. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo P. U. doručit poučení na adresu uvedenou ve správním rozhodnutí, provedl krajský soud lustraci centrální evidencí obyvatel pro zjištění jiné adresy k doručování. Nicméně v centrální evidenci obyvatel byla uvedena tatáž adresa jako v napadeném rozhodnutí, proto přistoupil krajský soud k vyvěšení sdělení na úřední desce soudu podle § 49 odst. 4 o. s. ř., a to z důvodu nezastižení P. U. na jeho adrese a nevyzvednutí písemnosti na poště, kde byla uložena po dobu 10 dnů. Poučení doručované P. U. je v souladu se zákonem považováno za doručené od uplynutí 10 dnů ode dne uložení písemnosti na poště. V důsledku zmíněných skutečností má krajský soud za to, že P. U. nehodlá v řízení uplatňovat svá práva osoby zúčastněné.

V. Závěr a náklady řízení

51. Soud uzavírá, že žaloba byla shledána důvodnou, a proto přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí I. stupně, neboť i to bylo stiženo stejnými vadami jako napadené rozhodnutí. Krajský soud dále v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný i stavební úřad jsou v dalším řízení podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázáni závazným právním názorem krajského soudu tak, jak byl vysloven shora.

52. Krajský soud v dané věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 76 odst. 1 s. ř. s.

53. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl v řízení úspěšný, a proto mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 8.228 Kč. Jednalo se o odměnu ustanoveného právního zástupce žalobce za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6.200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1.428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8.228 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 8.228 Kč je žalovaný povinen zaplatit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

54. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení