51 A 48/2016 - 77

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce A.Č., se sídlem X, zastoupeného Mgr. Jiřím Drvotou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Karla IV. 93/3, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti osob zúčastněných na řízení I. X, oba bytem X, oba zastoupeni JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, III. E.ON Česká republika s. r. o., se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, IV. Česká telekomunikační infrastruktura a. s., se sídlem Praha, Olšanská 2681/6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2016, č. j. KUJCK 101875/2016, takto :

Výrok

Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 21. 7. 2016, č. j. KUJCK 101875/2016 a rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 29. 2. 2016, č. j. SU/4942/2015 Da se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8.228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jiřího Drvoty. Osoby zúčastněné na řízení nemají právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby (1) Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 19. 8. 2016 žádost žalobce o ustanovení advokáta, ve které zároveň zmínil překážky v užívání adresy a uvedl, že mu je možno doručovat pouze na adresu „Poste restante České Budějovice 7“. Krajský soud vyzval žalobce dne 22. 8. 2016 usnesením č. j. 55 Na 3/2016 – 3, aby odstranil vady podání ze dne 19. 8. 2016 a uvedl je do souladu s platnou právní úpravou a dále doložil vyplněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta, a to ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení usnesení. V reakci na výzvu soudu žalobce doplnil dne 12. 9. 2016 své podání ze dne 19. 8. 2016, v němž blíže specifikoval předmět podání jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a jednak k ochraně před nezákonným zásahem. Jako šikanu označil způsob doručování písemností Krajským úřadem Jihočeského kraje. Krajský soud obdržel dne 29. 9. 2016 vyplněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta a podání žalobce, v němž osvětluje okolnosti související s trvalým bydlištěm žalobce. Krajský soud dne 3. 10. 2016 rozhodl usnesením č. j. 55 Na 3/2016 – 23 o ustanovení zástupce z řad advokátů, a to Mgr. Jiřího Drvotu, advokáta v Českých Budějovicích. Ustanovený advokát se se soudním spisem seznámil dne 19. 10. 2016. (2) V návaznosti na sp. zn. 55 Na 3/2016 byla krajskému soudu doručena dne 31. 10. 2016 žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2016, č. j. KUJCK 101875/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, stavební úřad (dále jen „stavební úřad“) ze dne 29. 2. 2016, č. j. SU/4942/2015 Da (dále jen „rozhodnutí I. stupně“), kterým bylo vydáno podle § 94a odst. 5 v souladu s § § 79 a 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) a § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“) rozhodnutí o umístění stavby a současně podle § 94a odst. 5 v souladu s § 115 stavebního zákona a § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb. bylo vydáno stavební povolení na stavbu garáže Plav č. p.

32. Žaloba proti nezákonnému zásahu správního orgánu zmiňovaná žalobcem v jeho žádosti o ustanovení právního zástupce v řízení 55 Na 3/2016 soudu podána nebyla. (3) Žalobce v podané žalobě nejprve stručně popsal genezi projednávané věci a následně přednesl jednotlivé žalobní námitky, které se vztahovaly zejména k podkladovému rozhodnutí o povolení výjimky z ustanovení § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“) č. j. SU/5380/2015 Da ze dne 16. 10. 2015 (dále jen „rozhodnutí o povolení výjimky“). Žalobce v žalobě zmínil, že rozhodnutí o povolení výjimky neměl k dispozici, neboť mu nebylo doručeno, avšak žalovaný se na něj v napadeném rozhodnutí opakovaně odvolával. (4) Žalobce namítal, že se stavební úřad dostatečně nezabýval otázkami důležitými pro povolení výjimky z tzv. odstupové vzdálenosti. Žalobce uvedl, že závěr stavebního úřadu spočívající v tvrzení, že snížením odstupové vzdálenosti na vzdálenost 0,79 m od společné hranice nebude zmařen účel sledovaný vyhláškou č. 501/2006 Sb., nebyl nijak zdůvodněn a s takovým závěrem nesouhlasí. (5) Žalobce upozornil na zákonný rámec pro povolení výjimky, který vymezuje § 169 odst. 2 stavebního zákona, dále na nezbytnost dosažení účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu vymezenými ve vyhlášce č. 501/2006 Sb. Zmiňovaná ustanovení umožňují posoudit důvodnost případně udělované výjimky v konkrétním případě. Další kritéria, která musí být při posuzování zohledněna a na která žalobce upozorňuje, jsou zakotvena v § 25 odst. 6 a v § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. V souvislosti s tím žalobce sdělil, že odůvodněné potřeby, které by zakládaly povolení výjimky, v projednávané věci neshledal. Podle názoru žalobce je pozemek, na němž má být stavba garáže umístěna, natolik široký a takovým způsobem v terénu umístěný, že jeho parametry zcela bezpečně a bez jakýchkoli legitimních a důvodných požadavků pro udělení výjimky umožňují umístění stavby minimálně v základní vymezené odstupové vzdálenosti 2 m od sousedního pozemku žalobce. Žalobce pro dokreslení představy přiložil kopii snímku katastrální mapy. (6) Žalobce odkázal na své odvolání, v němž uvedl, že rozloha či tvar pozemku podle územně plánovací dokumentace pro venkovskou zástavbu umožňuje a předpokládá odstupovou vzdálenost minimálně 2 m. Žalobce přednesl, že podle zásad pro posuzování územně plánovací dokumentace a zastavovací dokumentace se garáže, nelze-li je umístit v objektu či pod objekt, navrhují nejblíže ke vstupu do objektu, což splněno nebylo. Žalobce poukázal dále na urbanisticko-architektonické hledisko, z něhož plyne, že se stavby umisťovaly, co nejvíce do středu pozemku. (7) Žalobce namítal, že v důsledku výstavby garáže lze očekávat zvýšení vlhkosti pozemku žalobce, změnu proudění vzduchu, zhoršené osluňování pozemku a celkové zhoršení klima zahrady. Žalobce uvedl, že při silném dešti nebude postačovat vzdálenost 0,79 m mezi stavbou garáže a pozemkem žalobce ke vsakování dešťové vody a v zimě ke vsakování vody vzniklé táním větších přívalů sněhu. Takový stav dle žalobce povede k podmáčení jeho pozemku. (8) Dalším žalobním bodem žalobce poukázal na obtížné provádění řádné údržby a oprav stavby, neboť je přesvědčen, že ulička o šířce 0,79 m nebude poskytovat dostatečný prostor a zdůvodnění zúženého prostoru spočívající v odkazu na ustanovení § 141 odst. 1 stavebního zákona nepovažuje žalobce za dostačující. Ustanovení § 141 odst. 1 stavebního zákona má být dle žalobce vykládáno restriktivně, neboť směřuje k omezení základních práv a svobod občana. Postup podle § 141 odst. 1 stavebního zákona by byl v přímém rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod v situacích, v nichž taková výjimka není vyžadována místními poměry. (9) Žalobce uvedl, že vyhláška č. 501/2006 Sb. vymezuje v § 25 odst. 1 jako kritérium pro vzájemné odstupy staveb také požadavek na zachování kvality prostředí, k čemuž odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to rozsudek ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 – 116. Podle názoru žalobce dojde realizací výstavby garáže k zásahu jak do kvality prostředí, tak pohody bydlení, ale i k celkovému narušení soukromí žalobce. (10) Závěrem žalobce konstatoval, že při udělování výjimky ze vzájemného odstupu staveb musí být posouzeno a zdůvodněno každé jednotlivé kritérium zvlášť, což v projednávané věci jednoznačně splněno nebylo. Proto, je napadené rozhodnutí žalovaného nezákonné a podstatnými vadami trpí i řízení, které mu předcházelo. Žalobce nezpochybňuje, že obecná kritéria jsou v konkrétní věci posuzována podle správního uvážení správních orgánů rozhodujících ve věci, nicméně je nepřípustné, aby existovalo absolutní či neomezené správní uvážení, což stvrdil také Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42. (11) V reakci na vše zmíněné žalobce navrhuje, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro nezákonnost a vrátil věc k dalšímu řízení stavebnímu orgánu. II. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení (12) Žalovaný navrhl projednávanou žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobci doručoval zákonným způsobem v souladu s § 25 správního řádu, tj. veřejnou vyhláškou. Žalovaný uvedl, že podle § 20 odst. 1 správního řádu mají být písemnosti doručovány na adresu pro doručování, nicméně žalovaný sdělil, že taková adresa nebyla žalobcem uvedena. Dále se žalovaný vyjádřil k nemožnosti doručovat na adresu „poste restante“ písemnosti určené do vlastních rukou, k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, na který odkazoval již v napadeném rozhodnutí, avšak pod nesprávnou spisovou značkou, kterou ve vyjádření již správně uvedl jako sp. zn. 1 As 184/2014. (13) Žalovaný konstatoval, že rozhodnutí o povolení výjimky i následující rozhodnutí doručoval veřejnou vyhláškou v souladu s § 25 správního řádu a vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí o povolení výjimky nebylo podáno odvolání, nabylo rozhodnutí o povolení výjimky právní moci ke dni 24. 11. 2015 a stalo se tak podle § 73 odst. 1 správního řádu závazné pro účastníky řízení a pro všechny správní orgány. Žalovaný neshledal nezákonnost v postupu stavebního úřadu při územním a stavebním řízení ani v pravomocném rozhodnutí o povolení výjimky. (14) Žalovaný poukázal na to, že námitky žalobce proti záměru stavby konkretizuje a rozvádí až v předmětné žalobě proti rozhodnutí. Dále žalovaný uvedl, že účinky stavby na okolí a sousední pozemky se zkoumají v územním řízení. Žalovaný své vyjádření uzavřel tvrzením, že je na každém, aby střežil dostatečně a včas svá práva, a dodal, že žalobce se nemůže účinně domáhat soudního přezkumu rozhodnutí, pokud se v předcházejících správních řízeních aktivně neúčastnil, resp. nemůže rozšiřovat námitky proti stavbě až v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. (15) Osoby zúčastněné na řízení I. a II. podaly k žalobě vyjádření, v němž uvedly, že jsou přesvědčeny o její nedůvodnosti. Dále tyto osoby zastávají názor, že nevyužil-li žalobce svá procesní práva v řízení o udělení výjimky, nemůže následně namítat nerespektování odstupové vzdálenosti v rozhodnutí I. stupně. Rozhodnutí o povolení výjimky dle jejich názoru nelze přezkoumávat v tomto řízení. Osoby zúčastněné na řízení I. a II. ve svém vyjádření upozornily na vadu napadeného rozhodnutí, která nebyla v žalobě zmíněna a tedy, že odvolání žalobce bylo podáno opožděně. Z toho důvodu shledávají také předmětnou žalobu za nepřípustnou, neboť nebyly vyčerpány veškeré opravné prostředky. III. Obsah správního spisu (16) Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 8. 7. 2015 byla na stavební úřad podána žádost o povolení výjimky, v níž byli uvedeni žadatelé, místo stavby, specifikováno ustanovení vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle níž je povolení požadováno a v popisu výjimky bylo pouze uvedeno, že se žádá o umístění stavby u oplocení sousedního pozemku, přičemž důvodem výjimky je návaznost na stávající stavbu. Téhož dne bylo vydáno oznámení o zahájení řízení o povolení výjimky sp. zn. SU/5380/2015 Da, které bylo doručováno žalobci na adresu Č. B. 7, J. B. 1074/26. Pro neznámost žalobce na uvedené adrese byla zásilka po 10 dnech uložení vrácena na stavební úřad, a to dne 27. 7. 2015. Stavební úřad proto dne 7. 9. 2015 vydal veřejnou vyhlášku, jíž oznamoval žalobci, kterému se prokazatelně nedaří doručovat, že má na stavebním úřadu uloženou písemnost ve věci zahájení řízení o povolení výjimky. Součástí spisu je emailová komunikace mezi referentkou stavebního úřadu, která se dne 20. 10. 2015 dotazovala Matričního úřadu, zda byl žalobce zbaven svéprávnosti, na což Matriční úřad téhož dne sdělil, že v ISEO není veden záznam o omezení svéprávnosti žalobce. Dne 16. 10. 2015 bylo vydáno rozhodnutí o povolení výjimky z ustanovení § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. pro umístění stavby garáže sp. zn. SU/5380/2015 Da. Rozhodnutí o povolení výjimky bylo žalobci doručováno opět formou veřejné vyhlášky, která byla datována dnem 15. 10. 2015, k jejímu vyvěšení došlo dne 20. 10. 2015 a po uplynutí 15 dnů byla dne 5. 11. 2015 sejmuta z úřední desky. Dne 24. 11. 2015 stavební úřad sdělil, že dne 24. 11. 2015 nabylo právní moci rozhodnutí o povolení výjimky a stalo se tak vykonatelným. (17) Dne 22. 6. 2015 byla stavebnímu úřadu podána žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení pro stavbu garáže. Dne 8. 7. 2015 byla vydána výzva k doplnění žádosti do 31. 12. 2015 a zároveň bylo řízení usnesením přerušeno. Dne 24. 11. 2015 vydal stavební úřad oznámení o zahájení společného územního a stavebního řízení a pozvání k ústnímu jednání sp. zn. SU/4942/2015 Da. Oznámení bylo žalobci doručeno ve formě veřejné vyhlášky, která byla vyvěšena na úřední desce dne 30. 11. 2015 a dne 16. 12. 2015 sejmuta. Dne 12. 1. 2016 mělo proběhnout ústní jednání spojené s ohledáním na místě, kterého se zúčastnil stavební úřad a I. osoba zúčastněná na řízení, avšak protokol z ústního jednání a spojeného s ohledáním na místě je datován na 24. 11. 2015. (18) Dne 29. 2. 2016 bylo podle § 94a odst. 5 v souladu s § 79 a § 92 stavebního zákona a § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb. vydáno rozhodnutí I. stupně, a tím rozhodnuto o umístění stavby garáže Plav č. p. 32 na pozemku parc. č. 63/1 v katastrálním území Plav a současně bylo podle § 94a odst. 5 v souladu s § 115 stavebního zákona a § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb. vydáno stavební povolení pro tutéž stavbu. K umístění stavby stavební úřad v rozhodnutí I. stupně uvedl, že pro stavbu bylo vydáno rozhodnutí o povolení výjimky z ustanovení § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. V odůvodnění územního rozhodnutí bylo sděleno, že umístění stavby vyhovuje obecným požadavkům na využívání území podle vyhlášky č. 501/2006 Sb. V odůvodnění stavebního povolení je dále konstatováno, že uskutečněním nebo užíváním nejsou ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem. Rozhodnutí I. stupně bylo žalobci doručeno formou veřejné vyhlášky, která byla vyvěšena na úřední desce dne 11. 3. 2016 a sejmuta dne 28. 3. 2016. (19) Stavební úřad následně dne 24. 3. 2016 zaslal žalobci rozhodnutí I. stupně na adresu poste restante a takto doručovanou písemnost žalobce převzal dne 4. 4. 2016. Dne 18. 4. 2016 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí I. stupně, v němž zejména namítal, že neobdržel žádné podklady vztahující ke stavebnímu ani územnímu řízení ani k řízení o povolení výjimky, a nemohl proto uplatňovat svá procesní práva. Žalobce uvedl, že stavebnímu úřadu již několikrát oznamoval svou adresu pro doručování. Žalobce dále nesouhlasil s odstupovou vzdáleností a trval na délce 2 m mezi plánovanou stavbou garáže a hranicí pozemku. V reakci na výzvu stavebního úřadu se I. osoba zúčastněná na řízení vyjádřila dne 6. 5. 2016 k podanému odvolání a žádala o prověření tvrzení uvedených v odvolání při místním šetření. Dne 25. 5. 2016 předal stavební úřad spis se svým stanoviskem žalovanému k přezkoumání odvolání. Stavební úřad ve svém stanovisku konstatoval, že rozhodnutí I. stupně bylo žalobci oznámeno dne 4. 4. 2016 a odvolání žalobce bylo podáno dne 18. 4. 2016, byla tedy zachována zákonná lhůta. Stavební úřad dále uvedl, že se žalobce osobně dostavil na stavební úřad a sdělil, že má adresu P. O. BOX v Rožnově, proto stavební úřad doposlal rozhodnutí I. stupně na tuto adresu. (20) Žalovaný přezkoumal napadené rozhodnutí stavebního úřadu v rozsahu podle § 89 odst. 2 správního řádu a v reakci na to dne 21. 7. 2016 vydal napadené rozhodnutí č. j. KUJCK 101875/2016, kterým podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že stavební úřad postupoval nesprávně, neboť v případě doručování rozhodnutí veřejnou vyhláškou měl žalobci vydat stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí ve smyslu § 69 odst. 4 správního řádu a ne jej opakovaně doručovat. Žalovaný dále sdělil, že takový chybný postup nelze přičítat k tíži účastníkovi řízení, bylo nezbytné vycházet ze skutečnosti, že žalobci bylo rozhodnutí doručeno teprve dne 4. 4. 2016 a lhůta k podání řádného odvolání proto skončila teprve dne 19. 4. 2016. Žalobce tedy podal své odvolání včas. Žalovaný se vypořádal s tvrzením žalobce, že opakovaně sděloval stavebnímu úřadu svou adresu pro doručování, tak, že se mu nepodařilo osvědčit tvrzení žalobce, že by svou adresu pro doručování skutečně sdělil i pro řízení, která mohou být u stavebního úřadu zahájena v budoucnu. Žalovaný konstatoval, že písemnosti určené do vlastních rukou nelze doručovat na adresu poste restante, pokud tedy stavební úřad prověřil, že na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel se nedaří doručovat, postupoval zcela správně, když doručoval žalobci veřejnou vyhláškou. Žalovaný se okrajově vypořádal také s odvolacími námitkami, které se vztahovaly především k rozhodnutí o povolení výjimky, přičemž se vždy ztotožnil se závěry stavebního úřadu. Napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 7. 2016. IV. Právní hodnocení soudu (21) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. (22) Žaloba je důvodná. (23) Jednotlivé žalobní námitky byly směřovány zejména proti rozhodnutí o povolení výjimky, které bylo podkladovým úkonem pro vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Samotný přezkum rozhodnutí o povolení výjimky není možný, neboť nesplňuje znaky podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Podle § 70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Krajský soud však podle § 75 odst. 2 věty druhé přezkoumá zákonnost k žalobní námitce také jiného úkonu správního orgánu, pokud byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí. Nicméně krajský soud, přestože přezkoumává zákonnost subsumovaných správních aktů, nedisponuje pravomocí takové akty zrušit. Pokud soud shledá nezákonnost subsumovaného aktu, která mohla mít vliv na zákonnost finálního aktu, pak jej zruší a s nezákonností subsumovaného správního aktu se vypořádá v odůvodnění. (24) Rozhodnutí o povolení výjimky není rozhodnutím samostatně přezkoumatelným v soudním řízení, nýbrž se jedná o subsumovaný správní akt, který je přezkoumatelným v rámci soudního řízení, jehož předmětem je finální správní akt. Tento závěr podporuje také judikatura rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, č. j. 8 As 8/2011 – 66: „Rozhodnutím o výjimce tak v převážné většině případů nedochází ke konečnému zásahu do práv účastníků. Z pohledu teorie se jedná o subsumovaný správní akt, který se svou povahou podobá závazným stanoviskům, vydávaným podle ustanovení § 149 správního řádu (srovnej rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 – 113). Teprve výsledek „hlavního řízení“, pro jehož účely žadatel o povolení výjimky usiluje, je způsobilý skutečného (kvalifikovaného) zkrácení práv účastníků řízení. (…) Sám stavební zákon tedy předpokládá, že na rozhodnutí o výjimce navazuje další akt stavebního úřadu, kterým je rozhodováno o celém předmětu řízení, což ostatně není ani v projednávané věci sporné. (…) Povolení či nepovolení výjimky z ustanovení § 8 vyhlášky č. 26/1999 Sb., o obecných požadavcích na výstavbu v hl. m. Prahy tak nemá povahu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s., jelikož samo o sobě není zásahem do práv či povinností stěžovatelky. Soudní přezkum je v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod umožněn až v rámci konečného rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s. ř. s. Jakkoli totiž nelze brojit přímo proti rozhodnutí o výjimce z obecných technických požadavků na výstavbu, zcela nepochybně lze brojit proti jeho důsledkům v rámci soudního přezkumu rozhodnutí, v projednávané věci proti vydání rozhodnutí o umístění stavby.“ (25) Žalobce zejména namítal, že se správní orgány nezabývaly otázkami důležitými pro povolení výjimky z odstupové vzdálenosti a odkazoval na ustanovení § 169 odst. 2 stavebního zákona. Ustanovení § 169 odst. 2 stavebního zákona umožňuje výjimku z obecných požadavků na výstavbu, jakož i řešení odchylné od územního plánu nebo regulačního plánu v jednotlivých odůvodněných případech povolit pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. Žalobce však nesdílí názor správních orgánů, že snížením vzdálenosti stavby garáže na 0,79 m od společné hranice bude nadále zachován účel sledovaný vyhláškou č. 501/2006 Sb., a ani neví, z čeho tak stavební úřad usuzoval. (26) Podle ustanovení § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. musí vzájemné odstupy staveb splňovat požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou infrastrukturu. Podle odst. 6 téhož ustanovení lze s ohledem na charakter zástavby, umístit až na hranici pozemku rodinný dům, garáž a další stavby a zařízení související s užíváním rodinného domu. V takovém případě nesmí být ve stěně na hranici pozemku žádné stavební otvory, zejména okna, větrací otvory; musí být zamezeno stékání dešťových vod nebo spadu sněhu ze stavby na sousední pozemek; stavba ani její část nesmí přesahovat na sousední pozemek. Žalobce upozornil, že bylo nezbytné zohlednit také § 20 odst. 1 této vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle kterého v souladu s cíli a úkoly územního plánování a s ohledem na souvislosti a charakter území je obecným požadavkem takové vymezování pozemků, stanovování podmínek jejich využívání a umisťování staveb na nich, které nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území. (27) Krajský soud shledává odůvodnění rozhodnutí o povolení výjimky za nedostatečné, neboť v něm nejsou zdůvodněna jednotlivá kritéria, jejichž naplnění je pro udělení výjimky nezbytné. Krajský soud dále prostudoval podklady pro řízení o povolení výjimky, avšak ani v žádosti o povolení výjimky podané žadateli, ani v jiných podkladech k tomuto řízení přiložených nebyla výjimka vůbec popsána. V žádosti o povolení výjimky bylo v bodě 4. „Popis výjimky, o jejíž povolení se žádá“ pouze uvedeno: „Umístění stavby u oplocení sousedního pozemku“. Konkrétní údaje, které jsou uvedeny v rozhodnutí o povolení výjimky, nejsou obsahem žádosti o její povolení a nelze tudíž zjistit, jak byla v rozhodnutí o výjimce stanovena minimální vzdálenost umisťované stavby od hranic pozemku. Tato informace není ani obsahem odůvodnění rozhodnutí o výjimce. (28) V odůvodnění rozhodnutí o povolení výjimky nebylo uvedeno, proč právě v dané věci můžeme hovořit o odůvodněném případu, u něhož lze udělit výjimku z obecných požadavků na výstavbu a u něhož byly splněny podmínky pro její udělení. Krajský soud zhodnotil, že skutkový stav, který vzal stavební úřad za základ rozhodnutí, nemá oporu ve správním spisu a vyžaduje rozsáhlé doplnění. Ve správním spisu, nejsou zmíněny ani vyhodnoceny jednotlivé důvody, pro něž byla výjimka vydána. (29) Krajský soud konstatuje, že stavební úřad nevypořádal důvody, pro které musí být stavba garáže umístěna v takové blízkosti sousedního pozemku, a nezdůvodnil, proč nebyla dostačující ani minimální odstupová vzdálenost 2 m od sousedního pozemku žalobce. Krajský soud pro překročení této minimální vzdálenosti, kterou umožňuje vyhláška č. 501/2006 Sb., a snížení odstupové vzdálenosti na vzdálenost 0,79 m neshledal žádný důvod, který by takovou výjimku odůvodňoval. Stavební úřad v rozhodnutí o povolení výjimky neuvedl žádné důvody, které by byly schopné způsobit změnu od územně plánovací dokumentace. Tato argumentace, že výjimka byla povolena, byla převzata bez dalšího bližšího vysvětlování i do rozhodnutí správních orgánů I. i II. stupně, která byla napadena touto žalobou. Žalobce se přitom v odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby a ve stavebním povolení této stavby domáhal právě dodržení zákona, který stanovuje minimální odstupovou vzdálenost. Žalovaný k tomu pouze odkázal na platnou právní úpravu, podle které je v odůvodněných případech povolení výjimky možné a dále na rozhodnutí o povolení výjimky, kde stavební úřad dospěl k závěru, že snížením vzdálenosti na 0,79 m od společné hranice bude dosaženo účelu sledovaného vyhláškou. Současně žalovaný uvedl, že se dále obsahem odvolání zabývat nebude, neboť již nesouvisí s předmětem napadeného rozhodnutí. (30) V důsledku uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že na základě takto zjištěného skutkového stavu je podkladové rozhodnutí o povolení výjimky podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. „Z odůvodnění rozhodnutí musí být vždy seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, z jakého důvodu považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.“ [POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 696]. Dále soud podotýká, že v důsledku nepřezkoumatelnosti podkladového rozhodnutí trpí i rozhodnutí I. stupně a napadené rozhodnutí vadami. Krajský soud dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve správním spisu a vyžaduje rozsáhlé doplnění, je proto v rozporu s § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Rozhodnutí o výjimce zcela postrádá důvody, o něž se výrok opírá, a podklady, které byly součástí spisu řízení o povolení výjimky, soud shledává zcela nedostačujícími. (31) Komentované znění ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s. stanoví, že v situaci, kdy je podkladové rozhodnutí stiženo nepřezkoumatelností, má taková skutečnost za následek nepřezkoumatelnost také finálního aktu. K tomu krajský soud dodává, že přihlédne k nepřezkoumatelnosti podkladového rozhodnutí ex officio tehdy, pokud tato vada brání soudnímu přezkumu žalobních námitek. V projednávané věci nepřezkoumatelnost podkladového rozhodnutí bránila meritornímu přezkumu námitky podle § 75 odst. 2 s. ř. s. směřující do nezákonnosti rozhodnutí podkladového. (32) Finální akty, myšleno rozhodnutí I. stupně a napadené rozhodnutí, které vycházejí z podkladového rozhodnutí, jsou v důsledku nepřezkoumatelnosti podkladového rozhodnutí stiženy takovými vadami, které mohly mít vliv na zákonnost těchto rozhodnutí, čímž je založena důvodnost podané žaloby. (33) Přestože je rozhodnutí o výjimce nepřezkoumatelné, krajský soud dále vypořádal oddělitelné námitky, jejichž řešení má vliv na další řízení a rozhodnutí ve věci. Zabýval se jednotlivými dílčími otázkami, které se týkají hmotněprávních aspektů rozhodnutí o výjimce. (34) I v případě, že dojde k povolení výjimky z ustanovení § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a snížení odstupové vzdálenosti, musí být splněny požadavky stanovené v odstavci 1 předmětné vyhlášky. Krajský soud ve shodě s názorem žalobce konstatuje, že stavební úřad se nevypořádal se skutečnostmi, zda povolením výjimky nedojde k narušení požadavků v § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. S tím souvisí také nutnost splnění požadavků urbanistických a architektonických, které je třeba posuzovat ve vazbě na ochranu sousedských práv v podobě povinnosti postupovat při umístění a provádění stavby šetrně k sousedství. Lze se domnívat, že k zohlednění těchto požadavků nedošlo, vzhledem k absenci vypořádání těchto požadavků v odůvodnění rozhodnutí o povolení výjimky. Tvrzení žalobce, že se v dané lokalitě historicky umisťovaly stavby, co možná nejvíce do středu pozemku, potvrzuje také snímek katastrální mapy, který byl k žalobě přiložen. Z jakého důvodu právě v daném případě dochází ke změnám dosavadního charakteru zástavby, však není z podkladového rozhodnutí zřejmé. Krajský soud si je vědom toho, že stavební úřad posuzuje soulad či rozpor stavby s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby v rámci svého diskrečního oprávnění, nicméně i přesto musí stavební úřad v rozhodnutí uvést, jaké úvahy a podklady jej k danému závěru vedly. (35) Stavební úřad se dále nevypořádal ani s dalšími požadavky, které je třeba posuzovat při stanovení odstupové vzdálenosti. Žalobce namítal, že výstavbou garáže se zvýší vlhkost jeho pozemku, změní se proudění vzduchu, zhorší se oslunění pozemku, a tím i celkové klima. Ani tyto závěry žalobce nelze vyvrátit, vzájemné odstupy mezi stavbami musí být takové, aby byly zajištěny požadavky na ochranu povrchových a podzemních vod, avšak z předložených podkladů nevyplynul pro krajský soud jednoznačný závěr, zda zajištění těchto požadavků bylo správními orgány posouzeno. Stejný závěr krajský soud uvádí k námitce zvlášť obtížného provádění řádné údržby a oprav stavby z důvodu nedostatečného prostoru pro tyto činnosti. (36) Krajský soud uzavírá, že nikterak nepředjímá, jakým způsobem má stavební úřad ohledně žádosti o povolení výjimky v projednávané věci rozhodnout. Soud nemůže nahrazovat rozhodovací činnost správních orgánů a žalobními body, které žalobce namítal, by se měl podrobně zabývat stavební úřad v rámci opětovného řízení o povolení výjimky. Krajskému soudu nepřísluší posuzovat negativní účinky způsobené přílišnou blízkostí stavby garáže k hranici pozemku žalobce. Soud se proto nemohl zabývat námitkami vztahujícími se k nesplnění konkrétních požadavků na vzájemné odstupy staveb. (37) Krajský soud v projednávané věci shledal závažné pochybení v tom, že rozhodnutí I. stupně a ani procesní rozhodnutí vydaná v průběhu jednotlivých řízení s věcí související nebyla žalobci řádně doručována. Krajskému soudu je známa z úřední činnosti skutečnost, že žalobce již v minulosti vedl spor u zdejšího soudu proti žalovanému, a to pod sp. zn. 10 Ca 234/2008. Z uvedeného spisu vyplynulo, že stavební úřad i žalovaný byli obeznámeni s doručovací adresou žalobce („poste restante“ České Budějovice 7), neboť na tuto adresu již žalobci v minulosti zasílali písemnosti. Lze se domnívat, že stavební úřad i žalovaný měli ze své úřední činnosti povědomí o žalobcově adrese pro doručování. Stavební úřad přesto v řízení o povolení výjimky doručoval oznámení o zahájení řízení na adresu trvalého bydliště žalobce, odkud byla zásilka vrácena stavebnímu úřadu z důvodu, že je adresát na uvedené adrese neznámý. Stavební úřad v reakci na tuto skutečnost sice vydal dne 7. 9. 2016 veřejnou vyhlášku, jíž oznámil žalobci, že mu stavební úřad uschoval oznámení o zahájení řízení o povolení výjimky, nicméně nelze přehlédnout, že podle § 25 odst. 1 správního řádu je doručováno veřejnou vyhláškou osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jímž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy, a v dalších případech, které stanoví zákon, se doručuje veřejnou vyhláškou. To nebyl případ žalobce. Následně se stavební úřad dotazoval Matričního úřadu, zda nebyla omezena svéprávnost žalobce, neboť byl informován, že by se žalobce měl vyskytovat v psychiatrické léčebně. Stavební úřad tudíž měl ze své úřední činnosti k dispozici informaci o tom, na jakou doručovací adresu se mají žalobci doručovat písemnosti. V případě žalobce se nejednalo o osobu, která by byla stavebnímu úřadu neznámá, neboť adresu pro doručování již žalobce uvedl v předcházejícím řízení před stavebním úřadem zn. SU/16889/2007 Ni, proto měl stavební úřad postupovat ve smyslu § 19 odst. 3 správního řádu. Dikce § 19 odst. 3 správního řádu stanoví, že nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu. Nelze proto vyloučit, jak tvrdí žalobce, že, pokud stavební úřad v řízení vedeném v roce 2008 již disponoval informací o doručovací adrese poste restante, mohla být tato adresa sdělena i pro další řízení vedená stavebním úřadem v budoucnosti. Stavební úřad minimálně mohl tuto skutečnost zohlednit a pokusit se zkontaktovat žalobce tímto způsobem, zvláště pak když vyvinul i určité úsilí k získání informací o žalobci prostřednictvím Matričního úřadu. (38) Krajský soud zastává shodný názor s žalovaným, a to, že na adresu poste restante nelze doručovat ve smyslu § 19 odst. 4 správního řádu. Podle § 19 odst. 4 správního řádu se doručují do vlastních rukou adresáta písemnosti podle § 59, § 72 odst. 1, písemnosti, o nichž tak stanoví zvláštní zákon, a jiné písemnosti nařídí-li to oprávněná úřední osoba. Stejný závěr uvedl také Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 8. 12. 2011, č. j. 5 As 87/2011 – 53: „V případě doručování správních rozhodnutí, je způsob doručení striktně stanoven zákonem a nepřichází v úvahu doručování poste restante, neboť správní řád jednoznačně stanoví způsob doručování rozhodnutí do vlastních rukou.“ Jiné písemnosti než uvedené v § 59 a § 72 odst. 1 správního řádu nemusí být doručovány do vlastních rukou adresáta, a proto jejich zaslání na adresu poste restante není vyloučeno naopak, jde-li o výslovnou volbu účastníka řízení ohledně adresy, kam mu má být doručováno, je to sám účastník, který odpovídá za to, že si na určeném místě bude přebírat zásilky a kontrolovat, zda mu tam nějaké přišly (srovnej rozsudek NSS sp. zn. 9 As 102/2013). (39) Krajský soud shledal postup správních orgánů ohledně doručování jednotlivých písemností žalobci nepřehledný. V rámci řízení o povolení výjimky doručoval stavební úřad písemnosti na adresu trvalého bydliště žalobce a poté vydával veřejné vyhlášky, jimiž vyrozumíval žalobce na úřední desce o uložených písemnostech. V navazujícím řízení I. stupně již automaticky doručoval žalobci písemnosti formou veřejné vyhlášky. Rozhodnutí I. stupně bylo vyvěšeno teprve dne 11. 3. 2016 a sejmuto dne 28. 3. 2016, v případě prvostupňového rozhodnutí bylo správně v souladu s § 19 odst. 4 správního řádu oznámeno formou veřejné vyhlášky, neboť doručování na adresu poste restante bylo v tomto případě vyloučeno. (40) Z toho je zřejmé, že stavební úřad nejprve postupoval striktně podle dikce zákona, přesto však po uplynutí odvolací lhůty zaslal prvostupňové rozhodnutí žalobci na adresu „poste restante“. Takový postup byl zdůvodněn ústní konfrontací mezi stavebním úřadem a žalobcem, avšak o této události není záznam ve spisu. Podle ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu o ústním jednání (§ 49 správního řádu) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Stavební úřad o údajném osobním styku se žalobcem protokol nesepsal. Ve správním spisu není ani uvedeno, kdy k osobní návštěvě žalobce na stavebním úřadu došlo. Tvrzení stavebního úřadu, že k zaslání rozhodnutí I. stupně na adresu „poste restante“ došlo v reakci na osobní návštěvu žalobce a sdělení doručovací adresy, není tudíž podložené. (41) Stavební úřad zaslal prvostupňové rozhodnutí žalobci na adresu „poste restante“, učinil tak teprve dne 24. 3. 2016, neboť poslednímu z účastníků prvostupňového řízení (Ing. František Urban) bylo rozhodnutí I. stupně doručeno dle doručenky založené ve spisu dne 18. 3. 2016. Podle § 83 odst. 1 správního řádu činí odvolací lhůta 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Odvolací lhůta uplynula poslednímu z účastníků dne 4. 4. 2016 a k tomuto dni mělo rozhodnutí I. stupně také nabýt právní moci. Stavební úřad, však bez opory v právní normě nedbal zákonné dikce, zaslal žalobci rozhodnutí na adresu „poste restante“ a vyčkal dalších 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí I. stupně žalobci, a to i přesto, že ze zákonného ustanovení i judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že meritorní rozhodnutí nelze doručovat jinak než do vlastních rukou. Tento postup byl však ve prospěch žalobce, a tudíž jej soud nijak nezpochybňuje. Smyslem rekapitulace postupu správních orgánů je poukaz na rozdílný přístup při doručování písemností žalobci, v důsledku kterého nelze vyvrátit žalobcem vznesenou námitku upozorňující na účelovost postupu správních orgánů při doručování žalobci. V dalším řízení bude proto zapotřebí dodržet výslovnou volbu žalobce ohledně jeho doručovací adresy. V. Závěr a náklady řízení (42) Krajský soud uzavírá, že se žalovaný i stavební úřad ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. dopustili v řízení podstatného porušení ustanovení o řízení, které mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé, neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisu a vyžaduje rozsáhlé doplnění ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Současně je z důvodů výše popsaných napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. (43) Vzhledem ke shora uvedenému soud zrušil bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. napadené rozhodnutí a podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí I. stupně. Krajský soud dále v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný i stavební úřad jsou v dalším řízení podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázáni závazným právním názorem krajského soudu tak, jak byl vysloven shora. (44) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl v řízení úspěšný, a proto mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 8.228 Kč. Jednalo se o odměnu ustanoveného právního zástupce žalobce za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6.200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1.428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8.228 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 8.228 Kč je žalovaný povinen zaplatit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. (45) V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení