51 A 49/2021 – 41

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: X X zastoupený advokátem Mgr. Michalem Pavlasem sídlem Na Sadech 4/3, 370 01 České Budějovice proti žalované: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát se sídlem Štěpánská 796/44, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 22. 10. 2021 č. j. ČOI 135501/21/O100/Krč/Št takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 18. 11. 2021 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 22. 10. 2021, č. j. ČOI 135501/21/O100/Krč/ŠT, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspektorátu České obchodní inspekce, Jihočeského kraje a Vysočiny ze dne 14. 9. 2021 č. j. ČOI 114079/21/2000/Ts, kterým byla žalobci uložena úhrnná pokuta ve výši 21 000 Kč za přestupek dle ustanovení § 24 odst. 7 písm. q) zákona o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), kterého se měl dopustit tím, že dne 29. 5. 2018 porušil povinnost stanovenou v § 16 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele; a za přestupek podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že porušil povinnost stanovenou v § 10 odst. 2 kontrolního řádu; a kterým byla žalobci dále v souladu s ustanovením § 95 odst. 1 přestupkového zákona ve spojení s ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu uložena povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální částce 1 000 Kč a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Žalobce zrekapituloval průběh správního řízení. Dále připomněl své odvolací námitky a shrnul, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Byl tímto rozhodnutím zkrácen zejména na svých vlastnických právech (udělením pokuty) a účastnických právech (neprovedením navrhovaných důkazů, věcně nesprávným rozhodnutím).

3. Žalobce vytknul správním orgánům obecná procesní pochybení, a to především náležité nezjištění skutkového stavu, opomenutý důkaz a nezjištění stanoviska žalobce k protokolu. Žalobce navrhoval výslech zainteresovaných inspektorek (Bc. I.C. – F. a H.Z.), které by měly objasnit sporné momenty provedené kontroly. Žalovaný tento důkaz odmítl provést s odůvodněním, že skutková zjištění jsou zachycena v protokolech a lze s jistotou očekávat, že inspektorky se od tohoto neodchýlí. Skutková zjištění nebyla přes tvrzení žalobce nikterak zpochybněna. Žalobce připomněl, že z podkladů pro rozhodnutí nevyplývá, o jaký konkrétní doklad inspektorky při koupi požádaly. Přitom je tento doklad předmětem sporu. V souvislosti s neprovedením výslechu inspektorek žalobce tvrdí, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Dále žalobce tvrdil, že mu nebylo umožněno seznámit se s obsahem protokolu o kontrole. Po příjezdu policie totiž inspektorky rezignovaly na pokračování v kontrole a protokol obsahuje de facto jednostranné tvrzení inspektorek, které nemá vyšší váhu než tvrzení žalobce.

4. Žalobce v dalším žalobním bodu vznesl pochybnosti o totožnosti inspektorek. Žalobci byl inspektorkami předložen pouze jeden zafóliovaný doklad, který zadržel a inspektorky vykázal z prodejny. Žalobce dále poukázal na to, že nebyla určena vedoucí kontrolní skupiny, a proto je kontrola zatížena procesní vadou. Inspektorky se měly vedle průkazů ČOI prokázat taktéž i občanskými průkazy.

5. K prvnímu skutku nevystavení dokladu žalobce tvrdil, že nebyl požádán o doklad ve smyslu § 16 zákona o ochraně spotřebitele. Nelze však přehlédnout, že dokad o koupi vystavil. Nelze tudíž prokázat, že žalobce byl požádán právě o doklad, ve smyslu § 16. Správní orgán se pohybuje v rovině spekulací. Rovněž nebyl naplněn materiální znak přestupku. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu. Dovozuje, že v jeho případě se nemohl dopustit natolik závažného jednání, které by dosahovalo intenzity přestupku.

6. Ve vztahu k druhému skutku – neposkytnutí součinnosti žalobce tvrdil, že kontrola byla zaměřena výlučně na vystavování dokladu. Předmět kontroly byl provedením kontrolního nákupu zcela vyčerpán, a tudíž pak již nebylo jeho povinností poskytovat součinnost. Tomu nasvědčuje i svévolný odchod inspektorek po příjezdu Policie ČR poté, co jim byl vrácen žalobcem zadržený průkaz. Pokud by mělo být dovozeno, že se žalobce nezachoval zcela v souladu s regulemi kontrolního řádu, existovaly okolnosti vylučující protiprávnost, kterými byly pochyby o identitě inspektorek. Pokuta, která byla žalobci posléze udělená, byla nepřiměřená. Nebyl zohledněn ani čas, který od spáchání skutku uběhl. Udělená sankce je proto nezákonná pro svou neopodstatněnost a nepřiměřená, neboť nereflektovala okolnosti a žalobcovy výdělečné poměry. Zároveň je výše pokuty nepřezkoumatelná, neboť mohla být pro žalobce likvidační. Přestupek byl projednán po více než třech letech, a tudíž mělo být přihlédnuto k plynutí času. Správní orgány měly zvážit použití alternativních možností postihu, a to případně napomenutí. Přijatý trest byl nepřiměřený a nezohledňoval konkrétní okolnosti případu a běh času, proto navrhl zrušení rozhodnutí České obchodní inspekce ze dne 22. 10. 2022 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného

7. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Poznamenala, že žalobcem formulované žalobní body jsou de facto totožné s odvolacími námitkami. S těmi se žalovaná vypořádala v napadeném rozhodnutí a z toho důvodu na obsah tohoto rozhodnutí odkázala. Žalobce v žalobě neuvedl žádné nové skutečnosti ani argumenty, které by byly relevantní pro případnou revizi rozhodnutí o odvolání. Žalovaná zjistila všechny rozhodné skutečnosti, shromáždila potřebné důkazy, skutkový stav správně vyhodnotila a přihlédla k relevatním okolnostem, které bylo možné hodnotit, jak ve prospěch, tak i k tíži žalobce.

III. Obsah správních spisů

8. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno poté, kdy Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil rozsudkem ze dne 22. 1. 2020 pod č. j. 51 A 31/2019 rozhodnutí žalované ze dne 4. 9. 2019 č. j. ČOI 112960/19/O100/2000/19/Kr/Št a ze dne 4. 9. 2019 č. j. ČOI 112963/19/O100/2000/19/Kr/Št a prvostupňová rozhodnutí České obchodní inspekce Jihočeského a Vysočiny ze dne 10. 5. 2019 č. j. ČOI 20894/19/2000/Ču a č. j. ČOI 2804/19/2000/Ču a věc vrátil k dalšímu řízení. Stalo se tak z důvodu nevedení společného řízení a neaplikování zásady absorpce stanovené v § 88 odst. 1 a § 41 odst. 1 přestupkového zákona. Kasační stížnost žalované proti rozsudku krajského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2020 č. j. 7 As 61/2020 – 23.

9. Prvostupňový správní orgán v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích spojil řízení usnesením ze dne 29. 4. 2021 ČOI 54871/21/2000/Tc do jednoho řízení, v rámci kterého vydal rozhodnutí dne 24. 5. 2021 ČOI 69540/21/2000/Tc, které bylo v odvolacím řízení zrušeno a věc byla správnímu orgánu vrácena k novému projednání, neboť nebyla dodržena absorpční zásada při uložení pokuty a dále bylo porušeno právo obviněného vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Správní orgán I. stupně v novém řízení přípisem ze dne 27. 7. 2021 vyrozuměl žalobce o pokračování v řízení a sdělil mu lhůtu, ve které se může seznámit s podklady pro rozhodnutí a uplatnit svá práva. Tohoto práva žalobce prostřednictvím svého právního zástupce využil a zaslal své vyjádření spolu s návrhem na provedení důkazu formou výslechu inspektorek České obchodní inspekce, které u žalobce prováděly kontrolu. Správní orgán I. stupně bez dalšího vydal ve věci rozhodnutí, aniž by prováděl další dokazování, neboť skutková zjištění považoval za dostatečná.

10. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 9. 2021 pod č. j. ČOI 114079/21/2000/Tc a žalobce byl uznán vinným z porušení právní povinnosti, což mělo za následek spáchání přestupku podle § 24 odst. 7 písm. q) o ochraně spotřebitele a přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu a byla žalobci uložena úhrnná pokuta ve výši 21 000 Kč a náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, jak je popsáno pod bodem 1 tohoto rozsudku.

IV. Právní názor soudu

11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s.ř.s.)

12. Žaloba není důvodná.

13. Žalobce v žalobě vytýkal správním orgánům, že se dopustily procesních pochybení, a to tím, že náležitě nezjistily skutkový stav věci. Neprovedený důkaz výslechem zainteresovaných inspektorek označuje jako opomenutý důkaz a dále tvrdil, že nebylo zjištěno jeho stanovisko k protokolu. Námitku soud hodnotí jako nedůvodnou. Na rozdíl od žalobce, soud hodnotí zjištěný skutkový stav jako náležitý a dostatečný. Žalobce v rámci správního řízení navrhl výslech inspektorek, které prováděly dne 29. 5. 2018 kontrolu v místě provozovny žalobce. Podle žalobce by výslech měl objasnit sporné momenty provedené kontroly. Správní orgán posoudil takto navržené doplnění dokazování a dospěl k závěru s odkazem na ustanovení § 52 správního řádu, podle kterého není správní orgán návrhy účastníků řízení vázán, že provedení tohoto důkazu je nadbytečné. Žalobce navrhoval provést tento důkaz k ověření tvrzení uvedeného v protokolu o kontrole. Správní orgán k tomu uvedl, že o obsahu protokolu nejsou důvodné pochybnosti. Současně dále odkázal na úřední záznam Policie ČR č. j. KRPC 76571–1/Č J–2018–020111 ze dne 29. 5. 2018, úřední záznam ze dne 29. 5. 2018 č. j. ČOI 72420/18/O100 a protokol o kontrole ze dne 26. 6. 2018 č. j. 84634/18/O100 a ČOI 85885/18/2000, které o průběhu kontroly podávají zcela jasný a zřetelný obraz. Správní orgán proto námitku žalobce, že doposud zjištěný stav věci nebyl dostatečný, odmítl jako nedůvodnou. Soud hodnocení správních orgánů považuje za správné. Nutno zdůraznit, že skutková zjištění jsou zachycena v protokole o kontrole a v úředním záznamu a korespondují i s úředním záznamem pořízený Policií ČR, která byla na základě podnětu správního orgánu přivolána na místo provádění kontroly. Z toho důvodu nelze souhlasit se žalobcem, že se jednalo o opomenutý důkaz. Tvrdí–li žalobce, že mu nebylo umožněno seznámit s obsahem protokolu o kontrole, pak ani toto tvrzení nemá oporu v písemnostech, které jsou založeny ve spise. Žalobci byl protokol o kontrole zaslán do vlastních rukou dne 9. 7. 2018. Žalobce proti obsahu protokolu podal dne 12. 7. 2018 námitky, které byly po jejich posouzení zamítnuty. I z tohoto postupu je zřejmé, že žalobce byl s obsahem protokolu seznámen, neboť proti jeho obsahu vznesl formou námitek výhrady. Tento postup byl realizován z toho důvodu, že v důsledku chování žalobce, který vykázal inspektorky z provozovny, nebylo možné kontrolu uzavřít standardním způsobem.

14. Žalobce dále tvrdil, že měl pochyby o totožnosti inspektorek, neboť po ukončení kontrolního nákupu došlo k předložení jediného dokladu a žalobce pojal podezření, že jde o organizovanou skupinu, která může ohrozit jeho vlastnictví, a proto průkaz inspektorky zadržel a osoby vykázal ze své prodejny. Ani tuto námitku nehodnotí soud jako důvodnou. Z protokolu o provedené kontrole jednoznačně vyplývá, že tvrzení žalobce není pravdivé. Žalobcem tvrzená skutečnost, že si ponechal jeden průkaz inspektorky, neznamená, že se neprokázala inspektorka druhá. Z protokolu o kontrole soud zjistil, že poté, kdy byl kontrolní nákup ukončen, se inspektorky prokázaly služebními průkazy a sdělily, že je zahájena kontrola na základě podnětu spotřebitele. Poté, kdy sdělily, že se jednalo o kontrolní nákup, který bude vrácen a zaplacená částka vyinkasována zpět, toto žalobce odmítl a inspektorky začal slovně napadat a urážet hrubými výrazy a jedné z nich vytrhl z ruky služební průkaz a odmítl jej vrátit. Současně lze poukázat i na obsah námitek vznesených žalobcem, kde uvedl, že zajistil průkaz jedné z inspektorek. V těchto námitkách neuváděl, že se druhá inspektorka neprokázala. Nevyplývá to ani z kontextu námitek. Rovněž není důvodná námitka, že nebyla ustanovena vedoucí skupiny. Z protokolu o kontrole vyplývá, že vedoucí kontrolní skupiny byla Bc. I.C.– F. a současně bylo uvedeno číslo jejího průkazu a dalším členem skupiny byla H. Z. s uvedením jejího čísla průkazu. Z protokolu současně vyplývá, že kontrolní úkon, který předcházel předložení průkazu, byl kontrolní nákup. Stejné informace jsou zachyceny i v úředním záznamu sepsaném inspektorkami.

15. Ve vztahu k prvnímu skutku nevystavení dokladu žalobce uvedl, že nebyl požádán o doklad ve smyslu § 16 zákona o ochraně spotřebitele. Dále tvrdil, že je třeba vzít v úvahu, že doklad o koupi vystavil a o jiný doklad požádán nebyl. Pokud byl požádán, neměl by žádný problém doklad vystavit. Povinností správního orgánu ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu je prokázat i bez návrhu zjistit všechny konkrétní okolnosti svědčící ve prospěch či neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Z doložených podkladů nelze prokázat, že žalobce byl požádán právě o doklad ve smyslu § 16 zákona o ochraně spotřebitele a nikoliv o jiný doklad. Podle žalobce se správní orgán pohybuje v rovině spekulací a takový postup je v rozporu se zásadami trestního i správního řízení a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Soud tuto námitku hodnotí jako nedůvodnou.

16. Správní orgán se stejnou námitkou, která byla vznesena již ve správním řízení, zabýval, a tuto námitku vypořádal. Odkázal na stranu 2 úředního záznamu ze dne 29. 5. 2018 a protokolu o kontrole z 26. 6. 2018, kdy na základě tem uvedených skutečností nebyly žádné pochybnosti o tom, že byl žalobce o vydání dokladu o zakoupení zboží požádán. Žalobce vydal účtenku EET, k čemuž uvedl, že se jedná o doklad o zakoupení. Tuto námitku žalobce uplatnil poprvé po vydání příkazu ve věci, což správní orgán hodnotil jako znevěrohodnění postupu kontrolujících pracovnic. Tuto námitku nevznesl v námitkách, které podal proti úřednímu záznamu a protokolu o kontrole.

17. Ustanovení § 16 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele stanoví, že na žádost spotřebitele je prodávající povinen vydat doklad o zakoupení výrobku nebo o poskytnutí služby uvedením data prodeje výrobku nebo poskytnutí služby, o jaký výrobek nebo o jakou službu se jedná a za jakou cenu byl výrobek prodán nebo služba poskytnutá spolu s identifikačními údaji prodávajícího obsahujícími jméno a příjmení nebo název nebo obchodní firmu, případně název prodávajícího, jeho identifikační číslo osoby, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

18. Ustanovení § 24 odst. 7 písm. q) zákona o ochraně spotřebitele stanoví, že prodávající se dopustí přestupku tím, že nevydá spotřebiteli na jeho žádost řádně vyplněný doklad o zakoupení výrobku nebo o poskytnutí služby s údaji stanovenými v § 16 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele.

19. Z již vyjmenovaných písemností založených ve spise vyplývá, že žalobce vydal na žádost kontrolních pracovníků doklad o prodeji čtyř výrobků, který neobsahoval u zakoupených výrobků informaci o tom, o jaké výrobky se jednalo. Zakoupené výrobky byly na dokladu o zakoupení označeny pouze jako hotovostní položky a celková částka 355 Kč. Žalobcem předložený doklad tudíž jednoznačně neodpovídal požadavku stanovenému v § 16 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Žalobcem vydaná účtenka tvoří přílohu úředního záznamu, kdy neobsahuje údaj, o jaké zakoupené výrobky se jedná, přičemž takový údaj patří mezi obligatorní náležitosti dokladu o zakoupení výrobku ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele. Pokud k tomu žalobce tvrdil, že jestliže je zákazník nespokojen a postrádá dílčí kvalitu služby, je na něm, aby tuto reklamoval. V konkrétní věci pak právě z důvodu případné reklamace výrobku zákazník byl oprávněn k tomu požadovat doklad obsahující zákonem stanovené obligatorní náležitosti. Pokud žalobce zpochybňoval tento postup a dožadoval se uplatnění zásady in dubio pro reo, pak aplikace této zásady nepřicházela v úvahu, neboť nejsou žádné pochybnosti o vytýkaném pochybení žalobce s odkazem na obsah účtenky, kterou žalobce kontrolním pracovnicím vydal. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení žalobce, že nebyl výslovně požádán o vystavení dokladu podle zákona o ochraně spotřebitele. Zákazník má totiž na vystavení dokladu o koupi výrobků právní nárok, a to i bez odkazu na příslušné ustanovení.

20. Další žalobní námitku, podle které nebyl naplněn materiální znak přestupku, soud neshledal rovněž důvodnou. K otázce naplnění materiálního znaku přestupku soud shodně jako žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009 č. j. 5 As 104/2008–45, z něhož však dovozuje jiné závěry. Nejvyšší správní soud uvedl, že „[l]ze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje ve vyskytujících se případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z toho závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby, pokud se k okolnostem jednání, jež naplňuje formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek“. K tomu dále konstatoval, že „[z]ákon o přestupcích ani jiný právní předpis nestanoví přesnou hranice rychlosti jízdy motorových vozidel, jejíž překročení způsobí naplnění materiálního znaku přestupku. Správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv také otázku, jestli došlo k naplnění znaků přestupku tj. znaku formálního i materiálního (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005 č. j. 7 As 18/2004–48, dostupný na www.nsoud.cz), okolnostmi jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků mohou mít zejména, avšak nikoliv výlučně, význam pro právem chráněný zájem, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a následek okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutka“). Zároveň však platí, jak dále uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2012 č. j. 1 As 118/2012–23, „že čím bude vyšší typová společenská nebezpečnost určitého přestupku, tím výraznější (výjimečnější) musejí být okolnosti, které by případně způsobily oslabení materiální stránky natolik, že by určité jednání nemohlo být vůbec kvalifikováno, jak přestupek“.

21. V konkrétní záležitosti, kdy byl žalobce uznán vinným z přestupku v souvislosti s nevydáním řádně vyplněného dokladu o zakoupení čtyř výrobků v souhrnné ceně 355 Kč a z přestupku, kdy neumožnil inspektorkám České obchodní inspekce inspektorátu Jihočeský a Vysočina, coby kontrolujícím, řádný výkon jejich oprávnění v rámci kontroly zahájené v místě provozovny žalobce nelze přisvědčit jeho názoru, že materiální znak přestupků nebyl naplněn. Soud neshledal žalobcem poukazovaný paušální přístup v souvislosti s naplněním skutkové podstaty přestupku, který žalobce zmiňuje, že k žádosti předložil doklad a nebyl požádán o jeho doplnění. K tomu lze odkázat na stranu 7 – 9 žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaná podrobně a srozumitelně vysvětlila naplnění materiálního znaku přestupků. V konkrétním případě nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by snižovaly nebezpečnost jednání žalobce pro právem chráněné zájmy společnosti pod míru příznačnou pro dané případy přestupků. Správní orgány hodnotily význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob provedení přestupku i následky a tyto okolnosti posuzovaly v každém případě individuálně.

22. Ve vztahu ke druhému skutku neposkytnutí součinnosti v souvislosti s jednáním žalobce (agresivitou) byla přerušena kontrola, která dle žalovaného byla zaměřena na vystavování dokladu o koupi. Žalobce uvedl, že předmět této kontroly byl zcela vyčerpán provedením kontrolního nákupu již nebylo třeba dále poskytovat součinnost. Zdůraznil, že k tomu nasvědčuje i svévolný odchod inspektorek po příjezdu Policie ČR poté, kdy jim byl vrácen žalobcem zadržený průkaz. Odchod inspektorek znamenal podle žalobce vyčerpání předmětu kontroly, která byla skončena již provedením kontrolního nákupu. Případně se mohlo jednat o svévolnou rezignaci inspektorek na výkon pravomoci, to však nelze přičítat k tíži žalobce. Pokud by mělo být dovozeno, že se žalobce nechoval v souladu s regulemi kontrolního řádu, je třeba uvažovat o okolnostech vylučujících odpovědnost, a to v souvislosti s pochybami žalobce o identitě inspektorek. S touto námitkou se podle žalobce žalovaný vypořádal obecně. Ani tuto námitku soud nehodnotí jako důvodnou.

23. Z obsahu prvostupňového rozhodnutí (str. 8 a 9), jakož i žalobou napadeného rozhodnutí (str. 8 – 9) je zřejmé, že se správní orgány vznesenou námitkou zabývaly. Vysvětlily, že nelze tvrdit, že kontrola byla jednoznačně zaměřena na vystavování dokladu o zakoupení zboží a popsaly, v čem spočívalo neposkytnutí potřebné součinnosti. Po kontrolním nákupu, kdy inspektorky žalobci sdělily, že se jedná o kontrolu a současně se prokázaly služebními průkazy České obchodní inspekce, informovaly žalobce o tom, že kontrola spočívala v provedení kontrolního nákupu, který bude vrácen a zaplacená částka bude vyinkasována zpět, žalobce tento postup odmítl a choval se agresivně, kdy jedné z inspektorek vytrhl z ruky služební průkaz, který odmítal vrátit. Z toho důvodu byla nadřízeným inspektorek přivolána hlídka Policie ČR. Z rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že jednání, za které je žalobce postihován, porušení § 10 odst. 2 kontrolního řádu, nastalo před příjezdem hlídky Policie ČR. Žalobce nikterak neprokázal své tvrzení o tom, že by mohla být naplněna okolnost vylučující protiprávnost jeho jednání. Závěry, které správní orgány vyslovily, soud hodnotí jako správné a odpovídající zákonu. V této souvislosti nelze přehlédnout i úřední záznam Policie ČR sepsaný dne 29. 5. 2018, v němž je zaznamenáno, že žalobce policii sdělil, že i kdyby ženy skutečně byly od ČOI, tak je kontrolu udělat nenechá, jako důvod uvedl, „že on platí daně a furt ho jen někdo kontroluje, že už toho má plný zuby“. Dále je v záznamu uvedeno, že se žalobce po celou dobu zákroku choval agresivně, odmítavě a podrážděně.

24. Poslední námitkou žalobce bylo tvrzení o nepřiměřenosti pokuty a nezohlednění plynutí času. Žalobce uvedl, že se správní orgány nezabývaly konkrétními poměry žalobce. Sankce je podle jeho názoru nepřiměřená, nereflektovala konkrétní okolnosti a jeho výdělečné poměry, je nepřezkoumatelná a navíc likvidační. Současně odkázal na nález Ústavního soudu I. ÚS 554/04 týkající se závěru, že se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje prvek individuální, tak i generální prevence, kdy žalobce tvrdil, že je zapotřebí při výměře trestu reflektovat rovněž plynutí času. Ani tuto námitku soud nehodnotil jako důvodnou.

25. Soud nesdílí názor žalobce, že výše udělené pokuty je nepřezkoumatelná. Správní orgány stanovily pokutu přezkoumatelným způsobem. Odkázaly na ustanovení zákona o ochraně spotřebitele a kontrolního řádu a zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, podle kterých byla výše pokuty stanovena. Správní orgány hodnotily povahu a závažnost každého z přestupků včetně případné existence přitěžujících nebo polehčujících okolností. Oba přestupky byly podle § 88 odst. 1 přestupkového zákona projednány ve společném řízení v souladu se zásadou absorpční vyjádřenou v § 41 odst. 1 přestupkového zákona, kdy správní trest byl uložen za přísněji trestný přestupek podle § 24 odst. 7 písm. q) zákona o ochraně spotřebitele, za který je možné uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Přestupek podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu byl posouzen jako přitěžující okolnost. Povaha činnosti žalobce byla hodnocena jako u podnikající fyzické osoby a správní orgány se i zabývaly tím, zda uložená výše pokuty nemá pro žalobce likvidační účinek. Žalobci byla uložená celková výše pokuty 21 000 Kč, kdy správní orgány zjistily, že žalobce je podnikající fyzická osoba provozující živnost od roku 1999 a uložená výše pokuty nemůže pro něho znamenat hrozbu likvidace jeho podnikatelské činnosti. Postup správních orgánů odpovídá zákonu i judikatuře Nejvyššího správního soudu. Lze odkázat kupříkladu na rozsudek sp. zn. 1 As 373/2020, podle kterého „výčet okolností, k nimž správní orgán při určování druhu a výměry správního trestu přihlíží, je demonstrativní. Správní orgán musí zhodnotit všechny relevantní okolnosti posuzovaného skutku, avšak není povinen se vyjadřovat ke všem okolnostem uvedeným v zákoně, nejsou–li v konkrétním případě dány (Brož, J. In:. Bohadlo, D. a kol. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. Praha: Wolter Kluwer, 2018, komentář k § 37). Není proto třeba, aby správní orgány vyčerpávajícím způsobem zkoumaly naplnění každého z nich (nebo jakéhokoliv myslitelného kritéria nad rámec výslovného demonstrativního výčtu). Účelem daného ustanovení je poskytnout správním orgánům kritéria k potřebné individualizaci ukládané sankce tak, aby nebyla arbitrární a pouze obecně zdůvodněna (viz. rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2020, č. j. 1 As 80/2020–36).“ 26. Žalovaný hodnotil výši pokuty tak, že přihlédl k tomu, že žalobce je podnikající fyzickou osobou a není tudíž pro něho likvidační. Soud poznamenává, že správní orgány nejsou povinny hodnotit majetkové (a osobní) poměry pachatele vždy, přestože obecně vyhodnoceny být mohou a mají, je–li to důvodné. Žalobce k otázce majetkových poměrů v řízení sám žádné relevantní informace neposkytl, a proto nelze uzavřít, že správní orgány za dané situace nezohlednily majetkové poměry žalobce správně. K námitce týkající se nutného posuzování výše pokuty s ohledem na délku správního řízení soud konstatuje, že přestupkové řízení je řízením o trestním obvinění ve smyslu článku 6 Úmluvy. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ovšem neplyne výslovný požadavek, aby smluvní státy v trestních řízeních „kompenzovaly“ nepřiměřenou délku řízení zmírněním trestu. Tato forma „kompenzace“ tedy neplyne přímo z práva na přiměřenou délku řízení. Taková forma kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení by musela být založena přímo na rozhodnutí zákonodárce, což učinil výslovně toliko pro ukládání trestů v trestním řízení (srov. rozsudek NSS sp. zn. 9 As 56/2019 bod 21). Správní orgány proto mohou při posuzování druhu a výše sankce vzít délku trvání správního řízení v potaz, avšak nemusí se jí nutně zabývat, neshledají–li ji pro individualizaci trestu relevantní a přestupce se vůči překračování lhůt nebrání k tomu určenými prostředky. To dopadá na souzený případ, kdy příkazy, kterými byl žalobci uložen správní trest pokuty, byly vydány 15. 10. 2018, čímž došlo k zahájení přestupkového řízení. Žalobce podal proti příkazům 22. 10. 2018 odpor. Doručením odporu byl příkaz ve smyslu § 150 odst. 3 správního řádu zrušen, o čemž byl žalobce vyrozuměn sdělením ze dne 26. 10. 2018. Ve věci probíhalo dokazování a meritorní rozhodnutí o vině žalobce bylo vydáno dne 10. 5. 2019. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný správní orgán 4. 9 2019 a o podané žalobě Krajský soud v Českých Budějovicích dne 22. 1. 2020. Rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. O podané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dne 21. 12. 2020, přičemž po dobu řízení před soudy bylo správní řízení přerušeno. Vyrozumění o pokračování v řízení bylo vydáno 23. 4. 2021. Nové prvostupňové rozhodnutí o vině žalobce bylo vydáno 24. 5. 2021, kdy k odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí dne 28. 6. 2021 zrušeno a věc byla vrácena orgánu I. stupně k novému projednání. Další prvostupňové rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o vině žalobce a byla uložena úhrnná pokuta ve výši 21 000 Kč bylo vydáno 14. 9. 2021. Podané odvolání bylo žalovaným jako nedůvodné zamítnuto rozhodnutím ze dne 22. 10. 2021 a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Z nastíněné časové osy je zřejmé, že v případě vydání prvého rozhodnutí o odvolání žalobce nebyla dodržena lhůta předvídaná § 71 odst. 3 správního řádu, což sice nelze označit za správný postup, avšak bez dalšího nepůsobí nezákonnost rozhodnutí ve věci samé a nemusí být ani automaticky zohledněno při stanovení výše pokuty. Další prodloužení řízení nastalo po dobu rozhodování soudy, nicméně po tuto dobu bylo řízení přerušeno a lhůty neběžely. Žalobce se v průběhu celého řízení nebránil zákonnými prostředky podle správního řádu proti nečinnosti žalovaného a z toho důvodu žalovaný nepovažoval délku lhůty za relevantní okolnost pro určení výše trestu, ačkoliv k tomu žalobce nepřispěl. Podle soudu byl tento postup správný a souladný i s judikaturou Nejvyššího správního soudu, neboť se nejednalo o průtahy takového rozsahu či intenzity, které by měly v přestupkovém řízení ovlivnit výši sankce.

27. Závěrem krajský soud shrnuje, že nebylo shledáno v postupu správních orgánů porušení práv žalobce, které by mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Správní orgány zjistily skutkový stav věci dostatečně a žalobcem vytýkaných procesních pochybení se nedopustily.

V. Závěr, náklady řízení

28. Na základě shora uvedené krajský soud uzavřel, že žaloba důvodná nebyla, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty právní s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před krajským soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného III. Obsah správních spisů IV. Právní názor soudu V. Závěr, náklady řízení