č.j. 51 A 31/2019 – 26

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D. ve věci žalobce: O. M. sídlem zastoupeného advokátem Mgr. Michalem Pavlasem sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice proti žalované: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát sídlem Štěpánská 567/15, 120 00 Praha 2 o žalobách proti rozhodnutím žalované ze dne 4. 9. 2019 č.j. ČOI 112960/19/O100/2000/19/Kr/Št a ze dne 4. 9. 2019 č.j. ČOI 112963/19/O100/2000/19/Kr/Št takto:

Výrok

I. Věci vedené pod sp. zn. 51 A 31/2019 a sp. zn. 51 A 32/2019 u Krajského soudu v Českých Budějovicích se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí. Věc bude nadále vedena pod sp. zn. 51 A 31/2019.

II. Rozhodnutí žalované ze dne 4. 9. 2019 č. j. ČOI 112960/19/O100/2000/19/Kr/Št a rozhodnutí ze dne 4. 9. 2019 č. j. ČOI 112963/19/O100/2000/19/Kr/Št a rozhodnutí Inspektorátu České obchodní inspekce Jihočeského a Vysočiny ze dne 10. 5. 2019 č. j. ČOI 20894/19/2000/Ču a ze dne 10. 5. 2019 č. j. ČOI 2804/19/2000/Ču se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 22 456 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, obsah žaloby

1. V dané záležitosti byla vydána Českou obchodní inspekcí, Ústředním inspektorátem v Praze 2 dne 4. 9. 2019 dvě rozhodnutí, kterými pod č.j. ČOI 112960/19/O100/2000/19/Kr/Št bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspektorátu České obchodní inspekce Jihočeského a Vysočiny ze dne 10. 5. 2019, č.j. ČOI 20894/19/2000/Ču, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 3 000 Kč za přestupek podle ustanovení § 24 odst. 7 písm. q) zák. č. 634/1992 Sb., zákona o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), kterého se měl dopustit tím, že porušil povinnost stanovenou v § 16 odst. 1 téhož zákona tím, že dne 29. 5. 2018 ve své provozovně X (dále jen “provozovna žalobce“) v rozporu s § 16 odst. 1 téhož zákona neuvedl v dokladu o zakoupených výrobcích vydaném na žádost kontrolujících inspektorek České obchodní inspekce údaj o tom, o jaké výrobky se jednalo. Dalším rozhodnutím z téhož data č.j. ČOI 112963/19/O100/2000/19/Kr/Št bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspektorátu České obchodní inspekce Jihočeského a Vysočiny ze dne 10. 5. 2019, č.j. ČOI 2804/19/2000/Ču, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 20 000 Kč, dle ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), kterého se dopustil tím, že porušil povinnost stanovenou v § 10 odst. 2 kontrolního řádu tím, že dne 29. 5. 2018 v rozporu s § 10 odst. 2 téhož zákona, neumožnil inspektorkám České obchodní inspekce, co by kontrolujícím, řádný výkon jejich oprávnění v rámci kontroly prováděné ve své provozovně X (dále jen „provozovna žalobce“), když po prokázání totožnosti inspektorek a seznámení s předmětem kontroly, začal inspektorky slovně napadat a urážet hrubými výrazy „zloději“ a „buzeranti“, následně se zmocnil služebního průkazu jedné z inspektorek a i přes výzvu k vrácení, jej odmítal vrátit zpět, načež inspektorky silnou gestikulací doprovázenou hrubým a vulgárním křikem vykázal z provozovny. V obou rozhodnutích byla rovněž žalobci uložena povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální částce 1 000 Kč.

2. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souvislosti s kontrolou, která byla provedena u žalobce jako podnikající fyzické osoby dne 29. 5. 2018, která se uskutečnila na základě podnětu spotřebitele č. 191/2018-B, který se týkal nevydání řádného dokladu o zakoupení cyklistické helmy kontrolovanou osobou. Z toho důvodu inspektorky uskutečnily kontrolní nákup (2x láhev na nápoj, 1x cyklistické rukavice dětské, 1x zvonek na kolo), nákup zaplatily a vyžádaly doklad o zakoupení. Současně byl vznesen dotaz na dobu uplatnění reklamace v případě vyskytnutí se vady na zakoupených výrobcích. Nákup byl účtován částkou 355 Kč. Prodávajícím inspektorkám vydal účtenku EET, která tvoří přílohu č. 2 úředního záznamu a uvedl, že jedná se o doklad o zakoupení. Účtenka obsahovala identifikaci prodávajícího, datum prodeje a ceny za každý zakoupený výrobek. V účtence nebyl uveden údaj, o jaké zakoupené výrobky se jedná. Po ukončení nákupu se inspektorky prokázaly služebními průkazy a sdělily prodávajícímu, že byla zahájena kontrola na základě podnětu spotřebitele. Jednalo se o kontrolní nákup, který bude vrácen a požadovaly vrácení zaplacené částky. Prodávající odmítl tento postup respektovat a inspektorky slovně napadl, urážel hrubými výrazy (zloději, buzeranti a spousty dalších vulgarit). Choval se agresivně. Jedné inspektorce vytrhl z ruky služební průkaz a odmítl jej vrátit. Poté vykázal hrubě s vulgárním křikem a silnou gestikulací inspektorky z provozovny i přilehlého pozemku. Jeho chování bylo silně agresivní. Inspektorky informovaly ředitele kontroly, který následně přivolal hlídku Policie ČR. Po příjezdu Policie ČR došlo k identifikaci a kontrole dokladů inspektorek a hlídka vyzvala žalobce k vrácení zadržovaného služebního průkazu inspektorky. K tomu došlo zhruba po 45 minutách. Inspektorky opustily místo přes pozemek a uzavřely, že kontrolovaná osoba nevytvořila podmínky pro výkon kontroly, která nemohla být provedena v plném rozsahu. Současně byl sepsán protokol o kontrole, kdy poslední kontrolní úkon byl učiněn dne 26. 6. 2018. Žalobce podal proti úřednímu záznamu dne 12. 7. 2018 námitky. Rozporoval, že došlo jak k porušení § 16 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, tak i porušení povinnosti k součinnosti ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole. Inspektorát Jihočeský a Vysočina dne 30. 7. 2018 sdělil žalobci, že námitky se zamítají. Jednalo se o obě námitky, které vznesl žalobce ke kontrolním zjištěním.

3. Česká obchodní inspekce, Inspektorát Jihočeský a Vysočina, se sídlem v Českých Budějovicích, vydala dne 15. 10. 2018 pod č.j. ČOI 103210/18/2000-Ču příkaz, kterým žalobce uznala vinným z porušení právní povinnosti stanovené v § 10 odst. 2 kontrolního řádu, kdy nebylo umožněno inspektorkám České obchodní inspekce, aby provedly řádný výkon jejich oprávnění v rámci kontroly zahájené dne 29. 5. 2018 v provozovně žalobce, čímž se dopustil přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 20 000 Kč. Téhož dne byl vydán příkaz pod č.j. ČOI 103131/18/2000-Ču, kterým byl žalobce uznán vinným z porušení právní povinnosti, které se dopustil tím, že jako prodávající dne 29. 5. 2016 při prodeji čtyř výrobků v souhrnné ceně 355 Kč, a to výrobků 2x láhev, 1x cyklistické rukavice dětské, 1x zvonek na kolo, v dokladu o zakoupení výrobků vydaném na žádost inspektorek České obchodní inspekce v roli spotřebitele v rozporu s § 16 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, neuvedl údaj o tom, o jaké výrobky se jednalo, čímž se dopustil přestupku podle § 24 odst. 7 písm. q) téhož zákona. Za přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 3 000 Kč. Proti oběma příkazům podal žalobce dne 22. 10. 2018 odpor.

4. Žalobce byl vyrozuměn po podání odporu o důsledcích jeho podání, kdy řízení pokračuje a lhůty pro vydání rozhodnutí začínají znovu běžet dnem podání odporu. Účastník řízení byl poučen o právech, která byla ve vyrozumění konkrétně specifikována. Zároveň uvedl, jaké podklady správní orgán shromáždil pro své rozhodnutí, které taktéž vyjmenoval. Žalobce byl informován o tom, že správní orgán je připraven vydat rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů od podání odporu, nikoli však dříve než po uplynutí 15-ti denní lhůty od doručení tohoto vyrozumění. Žalobce žádný požadavek neuplatnil. Z toho důvodu prvostupňový správní orgán vydal dne 10. 5. 2019 dvě rozhodnutí, a to pod č.j. ČOI 2804/19/2000/Ču, kterým byl žalobce uznán vinným z porušení právní povinnosti, které se dopustil tím, že jako kontrolovaná osoba dne 29. 5. 2018 v době mezi 13.00 hodin a 14.30 hodin v rozporu s ustanovením § 10 odst. 2 kontrolního řádu neumožnil inspektorkám České obchodní inspekce, co by kontrolujícím, řádný výkon jejich oprávnění v rámci kontroly zahájené uvedeného dne v provozovně žalobce na adrese X, když po prokázání totožnosti inspektorek a seznámení s předmětem kontroly, začal inspektorky slovně napadat a urážet hrubými výrazy jako zloději a buzeranti, následně se zmocnil služebního průkazu jedné z inspektorek a i přes výzvu k vrácení, jej odmítal vrátit zpět, načež inspektorky silnou gestikulací rukou doprovázenou pokračujícím hrubým a vulgárním křikem vykázal z provozovny, čímž spáchal přestupek podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 20 000 Kč a zároveň mu byla stanovena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. Dále bylo vydáno týmž orgánem rozhodnutí č.j. ČOI 20894/19/2000-Ču, kterým byl žalobce uznán vinným z porušení právní povinnosti, které se dopustil tím, že jako prodávající dne 29. 5. 2018 ve 13.00 hodin a 14.30 hodin ve své provozovně na adrese X, při prodeji čtyř výrobků v souhrnné ceně 355 Kč, a to výrobků 2x láhev, 1x cyklistické rukavice dětské a 1x zvonek na kolo, v dokladu o zakoupení výrobků vydaném na žádost inspektorek České obchodní inspekce v roli spotřebitele v rozporu s § 16 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, neuvedl údaj o tom, o jaké výrobky se jednalo, čímž spáchal přestupek podle § 24 odst. 7 písm. q) zákona č. 634/1992 Sb., za což mu byla uložena pokuta ve výši 3 000 Kč a zároveň povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

5. Proti oběma rozhodnutím podal žalobce dne 31. 5. 2019 odvolání. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadenými rozhodnutími dne 4. 9. 2019 pod č.j. ČOI 112963/19/O100/2000/19/Kr/Št, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspektorátu České obchodní inspekce Jihočeského a Vysočiny ze dne 10. 5. 2019, č.j. ČOI 2804/19/2000/Ču, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 20 000 Kč za přestupek podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že porušil povinnost stanovenou v § 10 odst. 2 kontrolního řádu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 20 000 Kč a náklady řízení ve výši 1 000 Kč a toto rozhodnutí bylo zároveň potvrzeno. Dále vydal rozhodnutí o odvolání žalobce pod č.j. ČOI 112960/19/O100/2000/19/Kr/Št, kdy zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspektorátu České obchodní inspekce Jihočeského a Vysočiny ze dne 10. 5. 2019, č.j. ČOI 20894/19/2000/Ču, kterými byla žalobci uložena pokuta ve výši 3 000 Kč za přestupek podle ustanovení § 24 odst. 7 písm. q) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se dopustil tím, že porušil povinnost stanovenou v § 16 odst. 1 téhož zákona a zároveň povinnost uhradit náklady řízení v částce 1 000 Kč a taktéž toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

6. Žalobce podal proti oběma rozhodnutím správní žaloby. V obou žalobách shodně namítal, že došlo k formálnímu pochybení správních orgánů, neboť byla vedena dvě řízení, což je nesprávný postup. Žalobce zastává názor, že mělo být vedeno společné řízení v rámci téže kontroly provedené dne 29. 5. 2019, kdy jsou žalobci vytýkána dvě jednání, která spolu bezprostředně časově i místně souvisí. Správní orgány aplikovaly ustanovení právních předpisů, se kterými běžně zacházejí – správní řád, zákon o přestupcích, zákon o ochraně spotřebitele a kontrolní řád. Veškeré tyto předpisy je nutno vnímat jako předpisy ve stejné oblasti veřejné správy ve smyslu § 88 zákona o přestupcích. Žalobce poukázal i na znění komentáře k tomuto ustanovení, z něhož vyplývá, že stejnou oblastí se míní souhrn právních norem, které regulují množinu právních vztahů majících společného jmenovatele. Neaplikací společného řízení došlo k poškození práv na straně žalobce, neboť nebyla použita zásada absorpce ve smyslu § 41 zákona o přestupcích. Zároveň došlo k porušení zásady ekonomie řízení, šetření práv dotčených osob, zjištění stavu věci, o kterém není důvodných pochybností.

7. Ve vztahu k přestupku týkajícímu se porušení ustanovení zákona o ochraně spotřebitele žalobce tvrdil, že neobstojí výklad prvoinstančního orgánu, který aproboval žalovaný ohledně naplnění materiálního znaku. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Podle žalobce lze účtenku EET obsahově považovat za doklad o zakoupení zboží. Vzhledem k tomu, že byla inspektorkami vznesena ústní žádost o vydání dokladu o zakoupení zboží, nikoli dokladu ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, je dle žalobce sporné, jaký doklad byl po něm požadován. Z toho důvodu je rozhodnutí zatíženo vadou. Dále žalobce poukázal na nedostatečné prokázání inspektorek, které taktéž rezignovaly na dokončení kontroly. Žalobce uvedl, že měl důvodné pochybnosti o osobách, které nakupovaly, neboť se chovaly podezřele a žalobce má neblahé zkušenosti s některými zákazníky. Ty, rozptýlila až Policie ČR, a proto zastává žalobce názor, že přerušení kontroly je odůvodněno okolností vylučující protiprávnost, zejména krajní nouzi. Kdo přivolal Policii ČR je dle žalobce nerozhodné. Jako poslední žalobní námitku uplatnil žalobce nepřiměřenou výši pokuty, neboť správní orgány nezkoumaly konkrétní okolnosti (majetkové poměry), což je pro určení výše pokuty ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu nesprávné bez dalšího.

8. Žalobce uvedl, že navrhuje soudu, aby spojil obě řízení o žalobách do jediného řízení, neboť oba návrhy spolu skutkově i právně souvisí. Soud požadavku žalobce vyhověl a řízení o obou žalobách tímto rozsudkem ve výroku rozhodnutí I. spojil ke společnému projednání a rozhodnutí. Věc bude nadále vedena pod sp. zn. 51 A 31/2019.

II. Stručné vyjádření žalované a replika žalobce

9. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná uvedla, že žalobce setrval na názoru, který uplatil již v odvolacím řízení, že rozhodnutí trpí vadou absence společného řízení podle § 88 zákona č. 250/2016 Sb. Podle žalované je třeba pojem předpisy ve stejné oblasti veřejné správy vztahovat ke skutkovým podstatám přestupků, tedy ve výčtu předpisů, které žalobce pod tento pojem zahrnul, zcela nepochybně nebudou spadat správní řád a přestupkový zákon, neboť tyto zákony evidentně neupravují skutkové podstaty přestupků žalobce, které by chtěl projednat ve společném řízení. Žalovaná k tomuto žalobnímu bodu dále odkazuje na odůvodnění rozhodnutí. Pokud žalobce tvrdil, že v této souvislosti došlo i k porušení základních zásad správního řízení, pak dle žalované se jedná o pouhé konstatování postrádající jakékoli bližší upřesnění. Žalovaná odmítla důvodnost námitky týkající se nedostatečného prokázání inspektorek či rezignace inspektorek na dokončení kontroly spolu i s tvrzením žalobce, že jeho jednání mělo být posuzováno jako jednání v krajní nouzi. Zároveň žalovaná neshledala důvodnost námitky týkající se nepřiměřené pokuty a rovněž k tomu odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

10. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného upozornil na skutečnost, že žalovaná se nevyjádřila k argumentu pod bodem b), totiž k důkaznímu břemenu, kdy žalobce má za to, že jde o jeden z klíčových bodů napadeného rozhodnutí. Podle názoru žalobce došlo z legitimních důvodů k přerušení kontroly, její nedokončení však jde toliko k tíži žalované.

III. Právní názor soudu

11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2012 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s“).

12. Žaloba je důvodná.

13. Předmětem sporu je otázka, zda správní orgány měly o sbíhajících se různých přestupcích žalobce vést společné řízení a žalobci uložit jednu pokutu v souladu se zásadou absorpce.

14. Podle § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. „za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou-li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější“. Podle ustanovení § 88 odst. 1 téhož zákona „pokud se podezřelý dopustil více přestupků, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy, a k jejich projednání je příslušný týž správní orgán, projednají se ve společném řízení“.

15. Nový přestupkový zákon zakotvil absorpční zásadu při ukládání trestů za více přestupků v § 41 odst.

1. Dále je dle přestupkového zákona třeba aplikovat absorpční zásadu i v případech, kdy o více přestupcích téhož pachatele nebylo vedeno společné řízení. K tomu, že nebylo rozhodnuto ve společném řízení se podle § 37 písm. b) nového přestupkového zákona přihlédne při určení druhu a výměry trestu a podle § 43 odst. 1 nového přestupkového zákona může tato okolnost vést až k upuštění od uložení správního trestu, jestliže správní trest uložený za některý z přestupků v samostatném řízení lze považovat za odpovídající správnímu trestu, který by byl jinak uložen ve společném řízení. V tomto ohledu nový přestupkový zákon upravil absorpční zásadu v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, zejména se závěry uvedenými v rozsudku sp. zn. 1 As 28/2009.

16. V citovaném rozsudku byla řešena otázka, zda je třeba vést společné řízení a aplikovat absorpční zásadu, pokud jsou projednávány sbíhající se různé přestupky, přičemž totožnost jednotlivých skutků spočívá pouze v osobě pachatele. Samotné nevedení společného řízení Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku neoznačil za takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu, neboť společné řízení je pouze procesní cestou vedoucí k aplikaci principu absorpce při trestání sbíhajících se přestupků a jeho podstata spočívá v absorpci sazeb, tedy kdy přísnější trest pohlcuje mírnější. Úprava zákona o přestupcích ve vztahu k trestání jejich souběhu je na rozdíl od úpravy trestněprávní neúplná. Zejména neřeší moment, kdy je přestupky možno považovat za sbíhající se, jakož ani důsledky, není-li z jakýchkoli důvodů vedeno společné řízení. Nejvyšší správní soud proto dovodil, že při trestání správních deliktů týmž správním orgánem se přiměřeně uplatní principy ovládající souběh trestných činů. V konkrétním, zde projednávaném, případě žalobce více skutky naplnil skutkové podstaty různých přestupků. Jednalo se o jejich vícečinný souběh nestejnorodý. Tato kvalifikace je podstatná i pro souzený případ.

17. V ustanovení § 88 přestupkového zákona jsou zakotvena některá pravidla, která se uplatní přednostně tehdy, má-li být vedeno společné řízení o více přestupcích. Je zde specifikováno obecné ustanovení podle správního řádu o konkrétním vymezení toho, kdy lze považovat řízení za vzájemně související. Za situace, kdy se osoba dopustila více přestupků, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy, k jejichž projednání je příslušný týž správní orgán, pak je dána povinnost vést společné řízení. Pokud je v právní normě stanovena tato povinnost, pak je třeba tento požadavek vnímat především schopností oprávněných úředních osob takové přestupky ve společném řízení řádně projednat. Důvodová zpráva k § 88 zákona o přestupcích uvádí ke stejné oblasti veřejné zprávy „odkazuje se zde na souvislost přestupků ohledně jimi chráněného objektu tak, aby ve společném řízení byly projednávány pouze přestupky vyskytující se v jedné oblasti veřejné zprávy a nedocházelo tak ke společnému řízení o přestupcích, které by od úředních osob vyžadovalo velmi různorodou odbornost a jejich věcná souvislost by byla spíše náhodná, nebo vůbec žádná. Oblastí veřejné správy je určitý souhrn právních norem, které regulují množinu právních vztahů majících společného jmenovatele. Tím lze v tomto kontextu rozumět shodný nebo obdobný veřejný zájem. Nejedná se o veřejný zájem vyjádřený obecně, například ochrana životního prostředí. Veřejný zájem je třeba v tomto kontextu definovat ve vztahu ke skutkovým podstatám přestupků jako druhový nebo skupinový objekt přestupků. Tím se i obsah použité obecné formulace zúží zpravidla na okruh přestupku, jejichž skutkové podstaty jsou upraveny jedním zákonem, případně více právními předpisy upravujícími oblast veřejné správy ve výše uvedeném smyslu.“ 18. Vedle této podmínky je třeba, aby byl správní orgán příslušný k projednání všech těchto přestupků, a proto musí být dána věcná, funkční i místní přístlušnost tohoto správního orgánu. Ustanovení § 41 přestupkového zákona upravuje pravidla pro ukládání správních trestů za více přestupků při souběhu přestupků téhož pachatele ve společném řízení. O souběh přestupků se jedná, jestliže správní orgán osobě, která byla uznána vinnou ze spáchání více přestupků (sbíhající se přestupky), ukládá úhrnný správní trest. Může se jednat jak o souběh jednočinný či vícečinný, stejnorodý nebo nestejnorodý. O vícečinný souběh se jedná tehdy, pokud se pachatel dopustil více skutků, přičemž každý skutek naplnil skutkovou podstatu samostatného přestupku, a to stejné skutkové podstaty (souběh stejnorodý) nebo různé skutkové podstaty (souběh nestejnorodý).

19. Soud proto přisvědčil žalobci, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro vedení společného řízení. Správní orgány však společné řízení nevedly. Odvolací námitku týkající se porušení této povinnosti hodnotily jako nedůvodnou a tudíž ani neuplatnily absorpční zásadu. Správní orgány nesprávně rezignovaly na vedení společného řízení, přestože se v konkrétní věci jednalo o vícečinný souběh nestejnorodý obou projednávaných přestupků. K tomuto závěru soud dospěl na základě písemností založených ve správním spise, jakož i posouzením oblastí, ve kterých došlo ke spáchání přestupků. Ke spáchání přestupků došlo při výkonu správního dozoru na úseku ochrany spotřebitele. Tento správní dozor byl prováděn inspektorkami, pracovnicemi prvostupňového správního orgánu, které prováděly jako běžní spotřebitelé kontrolní nákup za účelem ověření důvodnosti podnětu, který obdržel správní orgán ohledně nevydání řádného dokladu o zakoupení zboží na provozovně žalobce. Po dokončení kontrolního nákupu sdělily žalobci, že je prováděna kontrola, kdy se prokázaly služebními průkazy a další výkon, respektive dokončení prováděné kontroly, jim žalobce neumožnil jednak nevhodným chováním, které vyústilo ve vykázání inspektorek z provozovny žalobce a teprve po přivolání Policie ČR kontrolním orgánem došlo ke zklidnění situace. Je tedy zřejmé, že při kontrole, kterou prováděly pracovnice České obchodní inspekce u žalobce, která je zaznamenána v jednom kontrolním protokolu a uskutečnila se dne 28. 5. 2018, došlo k tomu, že žalobce se dopustil dvou skutků a každý skutek naplnil skutkovou podstatu samostatného přestupku různých skutkových podstat. Jednalo se tedy o vícečinný nestejnorodý souběh přestupků.

20. Při takto zjištěném skutkovém stavu soud přisvědčil názoru žalobce, že mělo být vedeno společné řízení a aplikována zásada absorpce stanovená v § 88 odst. 1 a § 41 odst. 1 přestupkového zákona. Přestupky spáchané žalobcem měly negativní dopad na shodný veřejný zájem, a to na provádění správního dozoru v oblasti ochrany spotřebitele. Tyto přestupky spolu věcně souvisely, a tudíž bylo na místě jejich společné sankcionování. Vzhledem k tomu, že je společné řízení pouhou procesní cestou vedoucí k naplnění principu absorpce, jak je stanoveno kupříkladu v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 74/2013, mohla by vydaná rozhodnutí obstát za situace, že by respektovala při ukládání správního trestu zásadu absorpce. Dokonce pokud by byla vydána za sebou rozhodnutí, kdy teprve druhé rozhodnutí by nerespektovalo tento požadavek, mohlo by prvně vydané rozhodnutí obstát, neboť by zásadu absorpce neporušovalo a mohlo by dojít pouze ke zrušení druhého rozhodnutí, které by již tuto zásadu porušovalo. Nicméně v této věci tomu tak nebylo, neboť obě rozhodnutí stejně jako všechny předcházející podklady byly vydány vždy ve stejný den a nelze tudíž určit, které z těchto rozhodnutí je ono první rozhodnutí, které by mohlo obstát, kdy teprve druhé rozhodnutí by porušovalo zásadu absorpce. V dané věci došlo ke spáchání dvou skutků v rámci výkonu správního dozoru v oblasti ochrany spotřebitele. Postojem žalobce došlo k maření výkonu této kontroly ve fázi jejího ukončování, a tudíž se jednalo o oblast veřejné správy upravenou souhrnem právních norem, které regulují množinu právních vztahů majících společného jmenovatele. Skutkové podstaty přestupků byly upraveny více právními předpisy (kontrolní řád a zákon o ochraně spotřebitele) upravujícími oblast veřejné správy v uvedeném smyslu. Nelze si představit, že by výkon kontrolní činnosti probíhal bez návaznosti na prověřování dodržování povinností kontrolovaným subjektem v určité konkrétní oblasti veřejné správy. O tom svědčí i skutečnost, že inspektorky, které prováděly kontrolu, nepochybně disponují znalostmi kontrolního řádu, bez něhož by kontrolu – správní dozor, nemohly vykonávat a zároveň disponují znalostmi konkrétní hmotně právní oblasti, na kterou byla kontrola zaměřena, a to ochranu spotřebitele. Z toho důvodu soud uzavřel, že v dané věci mělo být vedeno společné řízení, přičemž tento zákonný požadavek nebyl dodržen a v návaznosti na něj nebyla dodržena ani zásada absorpce.

21. Vady prvoinstančního řízení mohly být odstraněny v řízení odvolacím, neboť správní řízení tvoří jeden celek a uplatňuje se zásada jednotnosti řízení (§ 89 odst. 2 věta první zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů), což platí tím spíše, že obě odvolací řízení probíhala v zásadě souběžně. Odvolání byla správnímu orgánu doručena stejného dne a rozhodnuto o nich bylo taktéž téhož dne. Žalovaná byla povinna napravit vadu předcházejícího správního řízení a spojit obě věci ke společnému řízení a rozhodnout o nich jedním rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, soud zrušil rozhodnutí žalovaného, jakož i prvostupňové rozhodnutí, neboť za situace, která nastala, bude vhodné, aby již od první instance bylo vedeno společné řízení vedoucí k uložení jedné pokuty, přičemž pro určení její výše se použije sazba pokuty za přestupek nejpřísněji postižitelný. Soud přisvědčil i názoru žalobce, že došlo k porušení zásady procesní ekonomie, jakož i šetření práv dotčených osob.

IV. Závěr, náklady řízení

22. S ohledem na shora uvedené krajský soud uzavřel, že při přezkumu žalobou napadených rozhodnutí shledal závažná porušení procesního ustanovení o vedení společného řízení před správními orgány, u nichž nelze vyloučit, že mělo vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí. Z toho důvodu se soud již nemohl zabývat dalšími žalobcem vznesenými námitkami. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto žalobou napadená rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil plně účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, odměna advokáta za zastupování v řízení o žalobě za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava k zastoupení, sepsání žaloby) dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, 6 200 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč to je 600 Kč, celkem náklady řízení 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem DPH, je náhrada hotových výdajů povýšena o sazbu této daně ve výši 1 428 Kč. Celkem tedy náklady jednoho řízení činí včetně soudního poplatku 11 228 Kč. Vzhledem k tomu, že jednalo se o dvě spojená řízení, činí celkové náklady řízení 22 456 Kč, které je povinen zaplatit žalovaný ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.