51 A 50/2016 - 30

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Ing. Zdeňka Strnada, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. H., bytem K. 188, Č. V. a b) J. H., bytem K. 188, Č. V., oba právně zastoupeni Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem v Českých Budějovicích, Nemanická 440/14, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě žalobců proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2016 č. j. KUJCK 117969/2016, takto :

Výrok

Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2016 č. j. KUJCK 117969/2016 a rozhodnutí Městského úřadu Suchdol nad Lužnicí, stavební odbor, ze dne 11. 7. 2016 č. j. 115/2015/MěÚSu se z r u š u jí pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 6.400 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci. (1) Žalobou doručenou dne 14. 11. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích, (dále též „krajský soud“) se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2016 č. j. KUJCK 117969/2016, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Městského úřadu Suchdol nad Lužnicí, stavebního úřadu ze dne 11. 7. 2016 č. j. 115/2015/MěÚSu, kterým bylo rozhodnuto, že v řízení vedeném podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona se nenařizuje M. Š., K. 439, Č. V. odstranění úprav podlahy v bytě č. 8 domu č. p. 188 v Č. V. – to je provedení dřevěné palubkové podlahy v obývacím pokoji a v chodbě v K. ulici na pozemku parc. č. 1088/360 v obci a katastrální území Č. V., jelikož v řízení o odstranění stavby dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nebylo prokázáno, že v daném případě úpravy podlahy podléhaly režimu stavebního zákona a nejednalo se o případ vyžadující územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. (2) Žalobci v žalobě namítali, že se žalovaný správní orgán nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami, tak jak byly vyjádřeny v jejich odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a na text tohoto odvolání žalobou odkázali. Rozhodnutí označili za nepřesvědčivé, vydané v rozporu s pravidly a principy správního řízení. Chybějící a nedbalé vypořádání mělo za následek vadné rozhodnutí ve věci. Žalovaný v předchozím řízení uložil prvostupňovému správnímu orgánu posoudit rozsah stavby a okruh účastníků řízení, na což prvostupňový správní orgán zcela rezignoval. Nevypořádal se ani s námitkami žalobců, které uvedli v jejich podání ze dne 11. 3. 2016 a 17. 5. 2016. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné, což však žalovaný přešel. (3) Podle žalobců je dále mylný závěr žalovaného, že námitky vznesené při jednání 6. 3. 2014 a 13. 2. 2015 byly vzneseny k pravomocně zastavenému řízení o dodatečném povolení stavby. Žalovaný nevysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl. Současně odmítli závěr žalovaného, že se stavební úřad dostatečně vypořádal s napadeným akustickým posudkem II. Žádný správní orgán nebyl schopen či ochoten zjistit skutkový stav věci. Nebylo postaveno najisto, jakou konstrukci má stavba podlahy paní Š. Podle žalobců stavba zasahuje do nosné konstrukce domu, což však stavební úřad neobjektivizoval. Dále žalobci poukazují na to, že podklad zpracovaný podjatou úřední osobou není využitelný v dalším řízení. Žalovaný rezignoval na svou kontrolní činnost, pokud je srozuměn s postupem stavebního úřadu, který pro své rozhodnutí využívá akustický posudek II., který je podle žalobců nesprávný a rozporný se závaznou normou ČSN 730532. (4) Žalovaný neposoudil odvolací námitku, ve které žalobci namítali vadnost závěru stavebního úřadu, že se v konkrétním případě neprokázalo provedení úpravy v rozporu s právními předpisy podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, kdy mělo být nařízeno vlastníkovi práv k bytu její odstranění. Závěr stavebního úřadu nebyl vůbec odůvodněn. Žalovaný rezignoval na řádnost své činnosti a žalobce v tomto bodě ignoroval. Jako výsměch žalobcům bylo označeno doporučení žalovaného, aby si žalobci opatřili sami měření od akreditované kanceláře. Žalobci zastávají tento názor proto, že měření nelze uskutečnit bez přístupu do bytu paní Š. navíc úkoly, pro které byl žalovaný zřízen, přesouvá na žalobce a vyhýbá se své rozhodovací činnosti, při které není schopen opatřit si elementární podklady pro své kvalifikované rozhodování. (5) Žalobci označili odůvodnění rozhodnutí i jeho výrok za zcela nepřesvědčivé s množstvím formálních i faktických chyb, které činí rozhodnutí nepřezkoumatelné. Proto navrhli zrušení rozhodnutí žalovaného a jeho vrácení k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu. (6) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Odmítl tvrzení, že se nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami. (7) Důvody pro nařízení odstranění stavby jsou taxativně vymezeny v § 129 odst. 1 písm. a) až g) stavebního zákona. Jak vyplývá z předložených spisů, v dané věci bylo řízení zahájeno a vedeno podle § 129 odst. 1 písm. b)stavebního zákona. Předpokladem vedení řízení podle tohoto ustanovení je existence takové stavby, k jejímuž provedení bylo nejprve disponovat příslušným oprávněním vyplývajícím z rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu úřadu. Je-li existence takové stavby zjištěna, je možno vést řízení o jejím odstranění případně o jejím dodatečném povolení za splnění podmínek uvedených v odstavci 3 citovaného ustanovení. Stavební úřad ve věci vydal rozhodnutí dne 1. 9. 2015, kterým M. Š. jakožto vlastnici stavby nařídil její odstranění. K jejímu odvolání bylo toto rozhodnutí dne 7. 12. 2015 žalovaným zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání. (8) Žalovaný správní orgán v tomto zrušujícím rozhodnutí stavebnímu úřadu vytkl, že jeho rozhodnutí neobsahovalo úvahy ani podklady, které byly důvodem pro provedení řízení a ani neuvedl, zda konkrétní stavební úprava vyžadovala stavební povolení, přičemž jednalo se o modernizaci původních podlahových krytin novou pochozí vrstvou. Doplňovaná pochozí vrstva podlahy v obývacím pokoji a chodbě nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, neboť ji bylo možno zařadit pod § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Stavebnímu úřadu bylo uloženo posoudit rozsah stavby a byl upozorněn na skutečnost, že rozhodnutí musí mít oporu ve spise a musí být odůvodněno. Současně byl stavební úřad upozorněn na to, že nášlapná vrstva podlahy z podlahových palubek, která je z hlediska přetížení stropní konstrukce nepodstatnou složkou, může být jako konečná vrstva provedena jako stavební úprava nevyžadující stavební povolení ani ohlášení. V daném případě se tedy nejednalo o stavbu, která by měla být projednána v režimu § 129 odst. 1 písm. b)stavebního zákona. Zahájení správního řízení podle tohoto ustanovení nebylo na místě. Žalovaný uvedl, že stavba spočívající v provedení nové nášlapné vrstvy, která nevyžaduje ani územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení, by mohla být projednána podle § 129 stavebního zákona, pokud by byla provedena v rozporu s právními předpisy, a to podle odst. 1 písm. d), kdy odstranění by bylo možno nařídit pouze při prokázání porušení právního předpisu (§ 14 odst. 3 vyhlášky č. 268/2009 Sb.). To však prokázáno nebylo a s ohledem na skutečnost, že řízení bylo zahájeno a vedeno podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, mělo být ukončeno podle názoru žalovaného vydáním rozhodnutí, že odstranění úprav podlahy nařizováno nebude. (9) Stavební úřad v dalším řízení postupoval v souladu s právním názorem žalovaného, napravil vytýkaná pochybení, posoudil a podpořil závěr, proč provedení projednávaných úprav nevyžadovalo stavební povolení či ohlášení či jiný úkon stavebního úřadu, obsahoval i závěry o tom, jakou intenzitou provedení takového typu stavby je s to zasáhnout do nosné konstrukce domu (viz strana 5 rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 7. 2016). Z toho důvodu není důvodná žalobní námitka stejně jako námitka, že se stavební úřad nevypořádal s námitkami žalobců obsaženými v podání ze dne 11. 3. 2016 a 17. 5. 2016. (10) Správní orgány se vypořádaly s námitkami žalobců a rozhodnutí obsahovalo předepsané náležitosti ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu. Stavební úřad i žalovaný dostatečně ozřejmili skutkové a právní závěry. Názor o opatření měření od akreditované kanceláře převzal žalovaný ze sdělení zástupce ochránkyně veřejných práv, strana 5 písemnosti ze dne 8. 2. 2016. Současně žalovaný poukázal na to, že je oprávněn vykonávat svou působnost pouze v oblastech veřejné správy. Není-li k řešení určité záležitosti dána pravomoc správního orgánu podle předpisů veřejného práva, je třeba volit jiný a odpovídající způsob, a to občanskoprávní cestou. Žalovaný souhlasil s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání jen na základě účastníky předložených spisů. III. Obsah správních spisů. (11) Ze správních spisů, které si soud vyžádal, pro věc vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (12) Dne 7. 1. 2013 obdržel Městský úřad České Velenice, stavební úřad podnět žalobců ve věci hluku z dřevěné podlahy z bytu č. 8 v bytovém domě č.p. 188 České Velenice. Stavební úřad k tomu uskutečnil dne 29. 1. 2013 místní šetření, o kterém sepsal záznam. Na místě samém byl proveden pokus ohledně hlučnosti, bylo zaznamenáno, že v bytě H. nebyl slyšet žádný hluk z výše uvedeného provozu bytu. Stejně tak konstatoval úřad při přehrání zvukové nahrávky týkající se hluku, kterou předložili žalobci. Nájemkyně bytu k tomu uvedla, že byt převzala včetně dřevěné podlahy a neměla povědomost o tom, jak předchozí nájemci stavební úpravu podlahy realizovali. Původní nájemce ing. V. k tomu uvedl, že v roce 1998 s manželkou provedli dřevěnou palubkovou podlahu, která je provedena na dřevěném roštu a ten je upevněn přes původní PVC krytinu do stropního panelu. Během užívání bytu do roku 2000 nebyly vzneseny žádné podněty. Stavební úřad uzavřel, že tyto stavební úpravy podlahové krytiny byly provedeny bez opatření nebo povolení stavebního úřadu a shledal tudíž důvody k zahájení řízení o odstranění stavby. Oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona bylo vyhotoveno dne 4. 3. 2013. Vlastník stavby nebo stavebník dle poučení v oznámení uvedeném má možnost podat ve lhůtě třiceti dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Tato žádost byla nájemkyní bytu paní Š. dne 28. 3. 2013 podána a Stavební úřad České Velenice usnesením ze dne 15. 5. 2013 řízení o nařízení odstranění stavby přerušil. Nájemkyně bytu paní Š. byla vyzvána k doplnění žádosti, k čemuž jí byla stanovena přiměřená lhůta. Vedoucí stavebního odboru Městského úřadu České Velenice oznámila možnou podjatost své osoby a nadřízený rozhodl dne 9. 6. 2014 o jejím vyloučení z projednávání a rozhodování v předmětné věci. V důsledku toho bylo krajským úřadem rozhodnuto odnětí rozhodování v předmětné věci Městskému úřadu České Velenice a současně byl k projednání a rozhodnutí ve věci pověřen Městský úřad Suchdol nad Lužnicí (dále jen „stavební úřad“). (13) Stavební úřad opatřením ze dne 14. 1. 2015 nařídil ústní jednání, které spojil s místním šetřením a současně bylo stavebnímu úřadu zasláno nájemkyní bytu paní Š. zpětvzetí její žádosti o dodatečné povolení úpravy podlahy v bytě z důvodu její bezpředmětnosti, neboť se nejednalo o stavbu v režimu stavebního zákona. Stavební úřad na toto zpětvzetí žádosti nereagoval, uskutečnil místní šetření, nerespektoval zpětvzetí žádosti o dodatečné povolení stavby, řízení zastavil z důvodu nedoplnění žádosti o dodatečné povolení stavby, kdy v rozporu s dispozicí nájemkyně paní Š. ji vyzval k doložení doplňujících podkladů, na které nájemkyně bytu s ohledem na zpětvzetí své žádosti nereagovala. Stavební úřad, aniž oznámil účastníkům řízení pokračování v řízení o odstranění úprav podlahy, vydal rozhodnutí podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a nařídil nájemkyni bytu paní Š. odstranění úprav provedených bez příslušného povolení stavebního úřadu a stanovil podmínky odstranění úprav. K odvolání nájemkyně bytu paní Š. bylo rozhodnutí Městského úřadu Suchdol nad Lužnicí ze dne 1. 9. 2015 zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu prvého stupně k novému projednání. Stalo se tak z důvodu zjištění vad, kdy žalovaný především vytkl skutečnost, že došlo k zahájení řízení o nařízení odstranění úprav palubkové podlahy, přestože nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, neboť ji bylo možné zařadit pod § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Řízení bylo zahájeno za platnosti a účinnosti zákona č. 350/2012 Sb., který umožňoval vést řízení o odstranění stavby nevyžadující územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení, pokud byla provedena v rozporu s právními předpisy podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Současně žalovaný poukázal na to, že řízení bylo podle § 129 odst. 1 písm. b) zahájeno přesto, žádný hluk z bytu paní Š. nebyl zjištěn, ani nebylo zaznamenáno poškození stropu. Navíc podlaha bytu nebyla nájemkyní paní Š. upravována. Bez bližšího zdůvodnění stavební úřad dospěl k závěru, že v dané věci mělo být vydáno stavební povolení, a proto zahájil řízení s paní Š. kterou určil jako stavebníka, přestože ke zřízení nášlapné vrstvy podlahy z podlahových palubek se jedná o úpravu nevyžadující stavební povolení ani ohlášení. Žalovaný proto konstatoval, že se nejednalo o stavbu, která měla být řešena v režimu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a zahájení řízení dle tohoto ustanovení nebylo správné. V dané věci mohlo být pouze podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona nařízeno vlastníkovi stavby její odstranění, což však prokázáno nebylo. Pro nové řízení byla stanovena povinnost prvostupňovému orgánu posoudit rozsah stavby, okruh účastníků řízení, musí mít oporu ve spise a musí být přezkoumatelně odůvodněno. (14) Městský úřad Suchdol nad Lužnicí, stavební úřad oznámil dne 29. 2. 2016 zahájení nového projednání v řízení o odstranění stavby. V této písemnosti není uvedeno, podle jakého ustanovení stavebního zákona je toto nové projednání řízení o odstranění stavby zahajováno. Jednalo se o stavbu stavební úpravy v bytě č. 8 č.p. 188, to je provedení dřevěné palubkové podlahy v obývacím pokoji a v chodbě v Komenského ulici na pozemku parc. č. 1088/360 v obci a k.ú. České Velenice. K věci se dne 29. 3. 2016 vyjádřila nájemkyně bytu M.Š., která připomněla, že z jejího bytu nebyl při pokusu simulace užívání bytu zjištěn žádný hluk, stejně tak ani ze zvukové nahrávky předložené při místním jednání. Nařízené odstranění předmětných úprav hodnotila jako postup, který je rozporný se zákonem a úřadu odevzdala dodatečný souhlas vlastníka bytu a akustický posudek. Nad rámec povinností předložila i projektovou dokumentaci podlahy. Poukázala na to, že není jediná, kdo má v bytě palubkovou podlahu a kromě žalobců si nikdo nestěžoval. K věci se vyjádřili i žalobci dne 11. 3. 2016, kdy napadli podklad pro vydání rozhodnutí akustický posudek II. ze dne 26. 11. 2013. Žalobci navrhli, aby bylo postupováno podle § 129 odst. 1 písm. d) a nařízeno odstranění stavby. Dále se k podkladům pro rozhodnutí žalobci vyjádřili dne 17. 5. 2016 a zopakovali, že podle jejich názoru paní Š. potřebovala pro svou novou podlahu stavební povolení, neboť její stavební úprava zasahuje do nosných částí budovy. Městský úřad, stavební úřad Suchdol nad Lužnicí dne 11. 7. 2016 pod č.j. 115/2015/MěÚSu nenařídil M. Š. odstranění úprav podlahy v bytě č. 8 domu č.p. 188 v Č. V. K účastníky řízení uplatněným námitkám a připomínkám stavební úřad zaujal názor, že provedená úprava nevyžadovala vydání územního rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení. Provedením úpravy podlahy nedošlo k zásahu do nosné konstrukce ve smyslu ohrožení statiky objektu. V podstatě se jedná o stejný zásah, jakým je například přichycení osvětlovacích těles do stropní konstrukce, nebo provedení dřevěného podhledu betonového stropu, nebo uchycení závěsů, rolet apod. Ohledně hluku stavební úřad uzavřel, že takový hluk v průběhu celého řízení nezaznamenal. Paní M. Š. v době realizace úprav dřevěné podlahy nájemcem bytu č. 8 a členská práva a podíl k bytu převzala již včetně hotové podlahy. Stavební úřad uvedl, že nemá důvod zpochybnit akustický posudek z 26. 11. 2013. Žalobci žádné důkazy kromě čestných prohlášení, které může být použito pouze v případech stanovených v § 53 odst. 5 správního řádu, žádné důkazy nepředložili. Proto byl vysloven závěr, že nelze nařídit odstranění stavby, neboť nepodléhá režimu stavebního zákona ani územního řízení ani ohlášení. Odstranění stavby by mohlo být nařízeno ve smyslu § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona pouze v případě provedení úprav v rozporu s právními předpisy, tato skutečnost však v řízení prokázána nebyla. (15) Proti prvostupňovému rozhodnutí podali žalobci odvolání a poukázali především na skutečnost, že prvostupňový správní orgán odkázal, že řízení vedl podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, přestože v oznámení o zahájení nového řízení toto zásadní sdělení zcela pominul, čímž nedostatečně vymezil předmět řízení a žalobcům odňal možnost adekvátně cílit jejich námitky. Současně se správní orgán nevypořádal s námitkami, které byly vzneseny v průběhu řízení, a tudíž je rozhodnutí označeno jako nepřezkoumatelné. Žalobci dále poukázali na absolutní zmatečnost vedení spisu a chybějící listiny a zpochybnili i vypracovaný akustický posudek. Současně poukázali na to, že by žalovaný měl odejmout věc Městskému úřadu Suchdol nad Lužnicí a tuto věc předložit jinému správnímu orgánu ideálně mimo Jihočeský kraj. Správní orgán totiž postupoval v rozporu s lhůtami, o čemž svědčí i extrémní délka celého řízení. O odvolání žalobců rozhodl žalovaný správní orgán rozhodnutím ze dne 26. 9. 2016 č.j. KUJCK 117969/2016 tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí Městského úřadu Suchdol nad Lužnicí ze dne 11. 7. 2016 potvrdil. Žalovaný správní orgán přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy a dospěl k závěru, že lze určitá pochybení shledat, nicméně nejsou takového charakteru, pro které by mělo být rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Především se jedná o souvislost s nedodržením lhůt pro vydání rozhodnutí. Vlastní rozhodnutí vyhovělo požadavkům § 68 správního řádu, výroková část obsahuje popis řešené otázky i určení účastníků správního řízení. K absenci uvedení ustanovení stavebního zákona v oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby žalovaný správní orgán uvedl, že žalobcům muselo být zřejmé, o jaké řízení se jedná, neboť v oznámení o novém projednání věci byla tato otázka řádně popsána a neuvedením paragrafu v oznámení o zahájení řízení ze dne 20. 2. 2016 nedošlo k nedostatečnému vymezení předmětu řízení. Námitky žalobců byly především vzneseny v řízení o dodatečném povolení stavby, které bylo usnesením ze dne 1. 9. 2015 zastaveno a proti kterému nebylo podáno odvolání. Žalovaný nezjistil nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť úvahy o tom, že není potřeba stavební úpravu odstraňovat, prvostupňové rozhodnutí obsahovalo. Závěr odpovídá skutečnosti a žalobci neuvedli argumenty, které by mohly vyvolat potřebu jiného závěru. Navíc provedení podlahy nerealizovala nájemkyně M. Š., ale v roce 1998 tehdejší nájemce bytu. Místní šetření bylo provedeno teprve dne 29. 1. 2013. Žalovaný poukázal, na základě jakých argumentů byl tento závěr vysloven. Žalobcům bylo dáno poučení, že případ nadměrného hluku ze sousedního bytu je třeba řešit soukromoprávní cestou a tvrzení o nesouhlasu s obsahem akustického posudku podložit hodnocením odborníka. Žalovaný neuplatnil ochranu před nečinností stavebního úřadu, neboť bylo vydáno ve věci meritorní rozhodnutí. IV. Právní názor soudu. (16) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen s.ř.s.). (17) Žalobci v žalobě především tvrdili, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný správní orgán nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami a rozhodnutí je tudíž zcela nepřesvědčivé, vydané v rozporu s pravidly a principy správního řízení. Stejně tak se stavební úřad jako prvostupňový správní orgán nevypořádal s námitkami žalobců, které vznesli ve svých podáních a v tom spatřují žalobci zásadní nedostatek, který činí odvoláním napadené rozhodnutí zcela nepřezkoumatelným, neboť žalovaný tuto námitku zcela bez povšimnutí přešel. Žalovaný rovněž nebyl ochoten ani schopen zjistit skutkový stav věci, přestože žalobci poukazovali na rozpory v podkladech o konstrukci předmětné podlahy. (18) Před hodnocením důvodnosti vznesených žalobních námitek vztahujících se především k nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí je zapotřebí připomenout platnou právní úpravu a vysvětlit určité postupy, ke kterým je povolán stavební úřad. (19) Podle § 129 odst. 1 písm. b) zák. č. 183/2006 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013 stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena. Podle písm. d) téhož ustanovení stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby, která nevyžaduje územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení stavby, ale je prováděna nebo byla provedena v rozporu s právními předpisy, nebo vlastníkovi pozemku, na kterém byla provedena, není-li vlastník stavby znám. (20) Podle § 129 odst. 2 stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2013 stavební úřad zahájí řízení o odstranění stavby uvedené v odstavci 1 písm. b) zákona. V oznámení zahájení řízení vlastníka nebo stavebníka poučí o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Podle odstavce třetího téhož ustanovení, bude-li stavba dodatečně povolena, stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví. Podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení u stavby podle odstavce 1 písm. d) zákona, stavební úřad nenařídí odstranění stavby, pokud nebylo prokázáno porušení právních předpisů nebo vlastník porušení právních předpisů dodatečně napravil; stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví usnesením poznamenaným do spisu. Dodatečné povolení se nevydává. (21) Z citovaného ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona vyplývá důvod, pro který lze nařídit odstranění stavby a tímto důvodem je skutečnost, že stavba byla provedena nebo je prováděna bez rozhodnutí (územního rozhodnutí nebo stavebního povolení popřípadě povolení) nebo opatření nebo jiného úkonu (ohlášení) vyžadovaného tímto zákonem, anebo v rozporu s ním a stavba nebyla dodatečně povolena (viz § 129 odst. 2 a 3 zákona). Ustanovení odst. 1 písm. d) naopak dopadá na případy, kdy již byla provedena nebo je stále ještě prováděna stavba, která nevyžaduje žádné ze tří uvedených rozhodnutí (územní rozhodnutí, stavební povolení, resp. opatření stavebního úřadu – ohlášení stavby), byla však provedena v rozporu s právními předpisy. Jinak řečeno v odst. 1 písm. d) stavebního zákona byl totiž stanoven nový důvod pro odstranění stavby, která podle stavebního zákona nevyžaduje povolení ani opatření stavebního úřadu, ale byla provedena, nebo je prováděna v rozporu s jinými zákony. V takovém případě pak přichází postup podle § 129 odst. 4 stavebního zákona. V tomto ustanovení je jednoznačně stanoveno, že v případě, kdy jde o stavbu, která nevyžaduje územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení, může řízení o odstranění stavby skončit dvojím způsobem. Buď stavební úřad nařídí odstranění takové stavby, anebo řízení o odstranění stavby usnesením zastaví. Odstranění stavby lze nařídit stavebníku (vlastníku stavby) v případě porušení právních předpisů. Zastavení řízení přichází v úvahu, pokud vlastník nepovolenou stavbu odstranil, nebo odstranil závadu na předmětné stavbě, anebo se porušení jiných právních předpisů neprokáže. Pro oba případy však platí, že odpadl důvod, pro který bylo řízení zahájeno (srov. § 66 odst. 2 správního řádu – důvody k zastavení řízení). Vzhledem k tomu, že jde o stavbu, která povolení stavebního úřadu nevyžaduje, je zcela logické, že v kladném případě se již dodatečné povolení nevydává na rozdíl od řízení vedeného podle § 129 odst. 2 stavebního zákona. V případě, že se porušení jiných právních předpisů neprokáže, stavební úřad řízení usnesením, které se poznamenává do spisu, zastaví (§ 129 odst. 4 stav. zákona). (22) Podle § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona ve znění účinném po 1. 1. 2013 stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují stavební úpravy, pokud se jimi nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se vzhled stavby ani způsob užívání stavby, nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí a jejich provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby a nejde o stavební úpravy stavby, která je kulturní památkou. Z dikce tohoto ustanovení plyne stavebnímu úřadu povinnost zjistit, zda konkrétní stavební úprava byla podřaditelná pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona a zda proto nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu. (23) Žalobci v žalobě v prvé řadě poukazovali na nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů a v této souvislosti poukazovali na to, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami. Soud se proto zabýval otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí a současně zkoumal, zda rozhodnutí netrpí vadami, které by musel soud zohlednit z úřední povinnosti. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že z odůvodnění správního rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi uplatněnými námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů (rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2008 č.j. 8 Afs 66/2008-71 nebo též ze dne 17. 1. 2013 č.j. 1 Afs 92/2012-45). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nedostatek důvodů nelze následně zhojit ve vyjádření k žalobě. (24) Před vypořádáním důvodnosti této námitky je zapotřebí poukázat na fakt, že konkrétní záležitostí se správní orgány zabývaly opakovaně. Prvé rozhodnutí stavebního úřadu, kterým bylo nařízeno odstranit M. Š. palubkovou podlahu, jíž nebyla vlastníkem ani stavebníkem, neboť byla nájemcem bytu, který si pronajala v době, kdy již dávno byla tato podlaha v bytě instalována, bylo zrušeno žalovaným správním orgánem dne 7. 12. 2015 č.j. KUJCK 81874/2015/OREG a byl i vysloven závazný právní názor, kterým byl prvostupňový správní orgán v dalším řízení vázán. Na tento právní názor je zapotřebí nyní poukázat, neboť je podstatný pro další posouzení věci. Žalovaný správní orgán uvedl, „že stavební úřad České Velenice zahájil řízení o nařízení odstranění předmětných úprav palubkové podlahy v bytě užívaném paní Š. moci úřední, přestože doplňovaná pochozí vrstva původní podlahy v obývacím pokoji a chodbě zřejmě nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení stavebního úřadu, neboť ji bylo dle l zjištěného rozsahu možno zařadit pod § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Řízení bylo zahájeno podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona pro stavbu nazvanou Stavební úpravy v bytě č. 8 v č.p. 188 České Velenice. Řízení bylo zahájeno dnem 6. 3. 2013 za platnosti a účinnosti zákona č. 350/2012 Sb., novely stavebního zákona, která umožňovala vést řízení o odstranění stavby nevyžadující územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení, pokud byla provedena v rozporu s právními předpisy. Takové řízení je vedeno podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Stavební úřad předmětné úpravy zjistil a popsal při ohledání místa a z protokolu, který byl pořízen, je zřejmé, že žádný hluk z bytu paní Š. zjištěn nebyl. Ani nebylo zaznamenáno poškození stropu bytu. Dále bylo zjištěno, že podlaha bytu nebyla nájemkyní paní Š. upravována, dle sdělení SBD JH se stala na základě přechodu nájemních práv k bytu vlastníkem předmětné pochozí vrstvy podlahy. Stavební úřad konstatoval, že se nejednalo o stavbu, která by měla být řešena v režimu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a zahájení správního řízení dle tohoto ustanovení nebylo správné. V daném případě, pokud by bylo prokázáno provedení předmětných úprav podlahy v rozporu s právními předpisy, mohlo být pouze podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona nařízeno vlastníkovi stavby její odstranění, ani to však nebylo prokázáno“. Žalovaný dále uvedl, že nové projednání bude proto oznámeno řádně stanovenému a odůvodněnému okruhu účastníků řízení a budou vypořádány vznesené námitky těchto účastníků. V závěru žalovaný poznamenal, že s ohledem na skutečnost, že předmětné řízení bylo zahájeno a vedeno podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, bude ukončeno rozhodnutím, kterým na základě zjištěných skutečností a předložených dokladů odstranění úprav podlahy nebude nařizováno. (25) Prvostupňový správní orgán oznámil zahájení nového projednání řízení o odstranění stavby dne 29. 2. 2016, výslovně však neuvedl, podle jakého ustanovení stavebního zákona nové projednání řízení o odstranění stavby zahajuje. Městský úřad, Stavební úřad v Suchdole nad Lužnicí rozhodl dne 11. 7. 2016 podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona tak, že M. Š. nenařídil odstranění úprav podlahy v bytě č. 8 domu č.p. 188 v Českých Velenicích, to je provedení dřevěné palubkové podlahy v obývacím pokoji a v chodbě. V řízení nebylo prokázáno, že v daném případě úpravy podlahy podléhaly režimu stavebního zákona a nejednalo se o případ vyžadující územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení. V rozhodnutí správní orgán prvého stupně zrekapituloval průběh předchozího správního řízení. Uvedl, jaké obdržel námitky poté, kdy oznámil zahájení nového projednání ve věci odstranění stavby od účastníků řízení a jak se s těmito námitkami vypořádal. Především dospěl k závěru, že provedená úprava podlahy, jež spočívala v modernizaci původní podlahové krytiny doplněním poslední vrstvy původní podlahy novou pochozí vrstvou, nevyžadovala vydání územního rozhodnutí, stavebního povolení ani ohlášení. Provedením úpravy podlahy nedošlo k zásahu do nosné konstrukce ve smyslu ohrožení statiky objektu, v podstatě se jedná o stejný zásah, jakým je například přichycení osvětlovacích těles do stropní konstrukce, uchycení závěsů a rolet, uchycení částí nábytku apod. Zároveň nebyl zjištěn při simulaci užívání bytu žádný hluk. Dále vyšlo najevo, že M. Š. nebyla v době realizace dřevěné podlahy nájemcem bytu a členská práva a podíl k bytu převzala již včetně hotové podlahy. V novém projednání bylo uzavřeno, že úprava podlahy nepodléhala režimu stavebního zákona a nejednalo se o případ vyžadující územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení, a tudíž nelze podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařídit odstranění této stavby. (26) O odvolání žalobců rozhodl žalovaný správní orgán tak, že je zamítl a napadené rozhodnutí Městského úřad Suchdol nad Lužnicí ze dne 11. 7. 2016 potvrdil. K žalobci namítané nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí dospěl žalovaný správní orgán k závěru, že se o nepřezkoumatelnost rozhodnutí nejedná. (27) Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu žalobu, ve které označili žalobou napadené rozhodnutí jako nepřesvědčivé, obsahující množství formálních a faktických chyb a z toho důvodu je rozhodnutí žalovaného prakticky nepřezkoumatelné. Soud se shoduje s žalobci v názoru, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná, byť z jiných důvodů než žalobci v žalobě označili. (28) Žalovaný správní orgán ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 7. 12. 2015 správně vyjádřil právní názor na posuzovanou úpravu podlahy v bytě užívaném paní Š., kde uvedl, že nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, neboť ji dle zjištěného rozsahu provedení nebylo možné zařadit pod § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Současně uvedl, že řízení o odstranění stavby zahájené dne 6. 3. 2013 se řídilo již stavebním zákonem ve znění novely č. 350/2012 Sb., která umožňovala vést řízení o odstranění stavby nevyžadující územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení, pokud byla provedena v rozporu s právními předpisy, a to podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Zároveň poukázal na skutečnost, že při místním ohledání nebyl zjištěn žádný hluk z bytu paní Š. ani poškození stropu. Navíc poznamenal, že úpravu ani neprovedla nájemkyně bytu paní Š. V tomto rozhodnutí zároveň žalovaný správní orgán uvedl, že se nejednalo o stavbu, která by měla být řešena v režimu 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a zahájení správního řízení dle tohoto ustanovení nebylo správné. V závěru rozhodnutí v podstatě žalovaný vyjádřil svůj právní názor, že na základě zjištěných skutečností a předložených dokladů odstranění předmětných úprav podlahy nebude nařizováno. (29) V novém projednání prvostupňový správní orgán, tak, jak mu uložil žalovaný správní orgán, zahájil nové projednání řízení o odstranění stavby dne 29. 2. 2016, aniž uvedl, podle jaké právní normy tak činí. V tomto oznámení pouze sdělil, že tak činí na základě zrušujícího rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Tam, jak je shora připomenuto, žalovaný vyslovil právní názor, že se nejednalo o stavbu, která měla být řešena v režimu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona s poukazem na možnost vést řízení podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Lze se proto domnívat, že ustanovení, podle kterého prvostupňový správní orgán řízení zahájil, neuvedl z toho důvodu, že mu nebyl zcela jasný právní názor, který byl vysloven ve zrušujícím rozhodnutí žalovaného, nicméně ve vydaném meritorním rozhodnutí uvedl jednoznačně, že postupoval podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a odstranění stavby nenařídil. Důvodem tohoto postupu byl závěr prvostupňového správního orgánu, že provedená úprava podlahy nepodléhala režimu stavebního zákona, neboť se nejednalo o případ vyžadující územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení. Úprava tudíž nepodléhala režimu stavebního ani územního řízení ani ohlášení. Zároveň nebylo prokázáno, že by byla předmětná úprava provedena v rozporu s právními předpisy, tak jak navrhoval zástupce žalobců podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Z tohoto odůvodnění vyplývá, že se stavební úřad věcí zabýval tak, jak mu naznačil žalovaný podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, byť ve výroku rozhodnutí označil písm. b). Na základě takto popsaných úvah a závěrů nelze žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí přezkoumat pro nedostatek důvodů a rozpor mezi použitou argumentací a uváděným ustanovením použité právní normy. Žalovaný správní orgán posuzoval v žalobou napadeném rozhodnutí postup prvostupňového orgánu na základě vznesených odvolacích námitek a dospěl k závěru, že i když v postupu prvostupňového orgánu lze shledat určitá pochybení, nejedná se o pochybení takového charakteru, pro které by bylo nutné ze strany žalovaného tato pochybení napravovat (nedodržení lhůt, chaotičnost ve vedení spisu, nesprávná informace v poučení apod.). Žalovaný současně akceptoval názor prvostupňového správního orgánu, že úprava podlahy nevyžadovala vydání územního rozhodnutí, stavebního povolení ani ohlášení, což hodnotil jako řádně odůvodněné. Žalobci namítané neuvedení ustanovení stavebního zákona, podle kterého bylo řízení vedeno, nepovažoval žalovaný správní orgán za takové pochybení, které by mělo vliv na zákonnost rozhodnutí, nesdílel názor žalobců, že došlo k nedostatečnému vymezení předmětu řízení a účastníkům byla odňata možnost adekvátně cílit jejich námitky. Pro ověření správnosti závěru prvostupňového orgánu se žalovaný správní orgán dále zabýval žalobci vznesenými námitkami proti akustickému posudku a věcně hodnotil úvahy stavebního úřadu, při kterých stavební úřad dospěl k závěru, že řízení zahájené podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona bylo ukončeno tak, že nebylo nařízeno odstranění palubkové podlahy. V kontextu těchto zrekapitulovaných úvah, které byly vysloveny ve zrušujícím rozhodnutím žalovaného, v navazujícím novém projednání věci a následujícím dalším rozhodnutí žalovaného správního orgánu, dospěl soud k závěru, že rozhodnutí nelze přezkoumat, neboť na rozdíl od žalovaného správního orgánu hodnotí soud pochybení související s vysloveným závazným právním názorem jako zcela zásadní, která mají vliv na zákonnost rozhodnutí a nelze jednoznačně uzavřít, zda prvostupňový správní orgán si byl vědom, jaký postup v dané věci zvolil, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí není zcela zřejmé, podle jakého ustanovení stavebního zákona vlastně postupoval. (30) Jak již soud shora připomněl, ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 7. 12. 2015 žalovaný správní orgán jednoznačně uvedl, že se nejednalo o stavbu, která by měla být řešena v režimu 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a zahájení správního řízení podle tohoto ustanovení nebylo správné. V daném případě, pokud by bylo prokázáno, že provedení předmětných úprav podlahy bylo v rozporu s právními předpisy, mohlo být pouze podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona nařízeno vlastníkovi stavby její odstranění, což však prokázáno nebylo. Řízení tudíž nemohlo být po zrušení a vrácení žalovaným znovu vedeno podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, neboť byl jednoznačně vysloven závazný právní názor, že v konkrétním případě není pro realizovanou výměnu podlahy vyžadováno územní rozhodnutí, stavební povolení či ohlášení stavby. Pro řízení vedené podle citovaného ustanovení je totiž v § 129 odst. 2 stavebního zákona stanoven pro stavební úřad další postup (poučit stavebníka o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů žádost o dodatečné povolení stavby), který ovšem v dané věci v návaznosti na vyslovený závazný právní názor nepřicházel v úvahu stejně jako řešení nabízené v dalším odstavci třetím tohoto ustanovení, kde jsou varianty pro dodatečné povolení stavby. Ustanovení 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je totiž postaveno na premise, že stavebník realizoval stavbu v rozporu s požadavky stavebního zákona, od kterých nelze upustit, ale mohou být dodatečně splněny. V případě, že se tak nestane, stavební úřad pokračuje v započatém řízení o odstranění stavby a nařídí její odstranění. V konkrétní situaci ovšem odvolací orgán postavil najisto, že jednalo se o případ, kdy není vyžadováno tak, jak předpokládá ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení. Mělo být pouze posouzeno podle písm. d), zda došlo k provedení úprav v rozporu s právními předpisy. Další postup je pak stanoven v § 129 odst. 4 stavebního zákona, a to tak, že se v případě neprokázání porušení právních předpisů odstranění stavby nenařídí a úřad řízení o odstranění stavby zastaví usnesením poznamenaným do spisu. Správní orgány vůbec s touto alternativou neuvažovaly, neboť o ní není v žádném z rozhodnutí ani zmínky. Zároveň je zřejmé, že v nově zahájeném řízení, pokud bylo zahájeno skutečně podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona již stavební úřad nevyzýval nájemkyni bytu paní Š., zda bude žádat o dodatečné stavební povolení stavby, neboť logicky vycházel ze závazného právního názoru žalovaného, který sám potvrdil, že úprava podlahy nevyžadovala vydání územního rozhodnutí, stavebního povolení ani ohlášení. Lze shledat, i byť neodůvodněný závěr, že se neprokázalo provedení předmětné podlahy v rozporu s právními předpisy, a tudíž nemohlo být podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona nařízeno vlastníkovi úprav bytu jejich odstranění. Byť tedy je ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedeno, že stavební úřad postupoval podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, popis závěrů stavebního úřadu však vypovídá o tom, že postupoval podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, tak jak mu naznačil byť ne zcela srozumitelně žalovaný správní orgán v předchozím zrušujícím rozhodnutí. Právě pro tento rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí je rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nepřezkoumatelné. Lze se totiž domnívat, jak soud uvedl, že stavební úřad postupoval podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, avšak podle tohoto ustanovení řízení neukončil, tak jak mu toto ustanovení ukládá v případě, že není prokázáno provedení úpravy, která nevyžadovala územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení, v rozporu s právními předpisy, jeho zastavením, a to poznámkou do spisu, neboť ve výroku rozhodnutí uvedl, že postupoval podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, přestože se nejednalo o stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí, opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem nebo v rozporu s ním. Toto pochybení nenapravil ani žalovaný správní orgán, který zcela přehlédl zmatečnost a nepřezkoumatelnost postupu a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. (31) Současně soud poukazuje na fakt, že nájemkyně bytu paní Š. si pronajala byt v dobré víře, užívala jej bez jakéhokoliv provádění stavebních úprav. Žádnou stavební úpravu tudíž neprovedla, a proto nebylo lze řešit věc podle stavebního zákona aiz tohoto důvodu jsou vydaná rozhodnutí vnitřně rozporná. Je třeba poznamenat, že řízení o odstranění stavby je řízením vedeným ve veřejném zájmu, v němž stavební úřad vystupuje jako garant dodržení stavebního zákona při výstavbě a je nositelem důkazního břemene, jinak řečeno, je proto na něm, aby nepochybně prokázal, že důvody pro zahájení řízení podle § 129 odst. 1 písm. b) existují. Toto řízení nemůže sloužit k uplatňování veřejných subjektivních práv fyzických nebo právnických osob, které se cítí být dotčeny na svých právech realizací nebo prováděním určité stavby, kdy tyto osoby sice mohou dát podnět stavebnímu úřadu, který jej podle § 42 správního řádu posoudí, zda jsou zde dány podmínky pro zahájení řízení o odstranění stavby. V dané věci sice žalobci zvolili tento postup, kdy v roce 2013 podali podnět stavebnímu úřadu a stavební úřad po provedeném místním ohledání dospěl k závěru, že podnět nebyl opodstatněný, nicméně na základě nesprávné úvahy ohledně provedení úpravy podlahy předchozími nájemci bytu v roce 1998, že vyžadovala stavební povolení, ta však byla posléze žalovaným správním orgánem označena jako chybná, uzavřel, že stavba vyžadovala dodatečné povolení stavby. Následně však již v řízení o odvolání M. Š., když o něm rozhodoval žalovaný, dospěl k závěru, že takové řízení nemělo být vůbec zahajováno, neboť jednoznačně uvedl, že pro úpravu podlahy nebylo vyžadováno územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení, a proto měl postupovat podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu a řízení zastavit. Soud k věci zastává názor, že se jedná o soukromoprávní sousedský spor, k jehož řešení je za takto zjištěného skutkového stavu především příslušný soud v civilním řízení, pokud nelze sousedský spor řešit dohodou. Soud nijak nezpochybňuje, že se žalobci mohou cítit dotčeni na svých vlastnických právech imisemi, hlukem, avšak řízení o odstranění stavby není primárním prostředkem, jak tento soukromoprávní sousedský spor řešit. Žalobci by měli využít ochrany proti sousedským imisím podle § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a případně se obrátit na civilní soud se zápůrčí žalobou podle § 1042 tohoto zákona. (32) Soud proto v dané věci uzavřel, že rozhodnutí správního orgánu prvého i druhého stupně hodnotí jako nepřezkoumatelná, a to pro nedostatek důvodů a v případě prvostupňového rozhodnutí pak pro vnitřní rozpor tohoto rozhodnutí, výroku a jeho odůvodnění. Z toho důvodu se soud nezabýval dalšími žalobními námitkami, které zpochybňovaly skutková zjištění a věcné závěry stavebního úřadu právě pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Závěr, náklady řízení. (33) S ohledem na výše uvedené soud uzavřel, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů bez nařízeného jednání ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. (34) O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byli částečně úspěšní žalobci, a proto jim soud přiznal náklady zastoupení ve výši 6.400 Kč představující jednu polovinu nákladů řízení spočívající v zaplacení soudních poplatků ve výši 6.000 Kč, v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6.200 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů) a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 12.800 Kč, z čehož jedna polovina činí částku 6.400 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náklady řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce.

Poučení