51 A 50/2016 - 80

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a JUDr. Terezy Kučerové v právní věci žalobců: a) J. H., bytem b) J. H. bytem oba právně zastoupeni Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem v Českých Budějovicích, Nemanická 440/14 proti žalovanému: Krajský úřad – Jihočeský kraj České Budějovice, odbor reg. rozvoje územního plánování, stavebního řádu a investic, IČ 70890650, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě žalobců proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2016 č. j. KUJCK 117969/2016 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou doručenou dne 14. 11. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích, (dále též „krajský soud“) se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2016 č. j. KUJCK 117969/2016, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Městského úřadu Suchdol nad Lužnicí, stavebního úřadu ze dne 11. 7. 2016 č. j. 115/2015/MěÚSu, kterým bylo rozhodnuto, že v řízení vedeném podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona se nenařizuje M. Š., K. 439, Č. V. odstranění úprav podlahy v bytě č. x domu č. p. x v Č. V. – to je provedení dřevěné palubkové podlahy v obývacím pokoji a v chodbě v Komenského ulici na pozemku parc. č. x v obci a katastrální území Č. V., jelikož v řízení o odstranění stavby dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nebylo prokázáno, že v daném případě úpravy podlahy podléhaly režimu stavebního zákona a nejednalo se o případ vyžadující územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Žalobci v žalobě namítali, že se žalovaný správní orgán nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami, tak jak byly vyjádřeny v jejich odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a na text tohoto odvolání žalobou odkázali. Rozhodnutí označili za nepřesvědčivé, vydané v rozporu s pravidly a principy správního řízení. Chybějící a nedbalé vypořádání mělo za následek vadné rozhodnutí ve věci. Žalovaný v předchozím řízení uložil prvostupňovému správnímu orgánu posoudit rozsah stavby a okruh účastníků řízení, na což prvostupňový správní orgán zcela rezignoval. Nevypořádal se ani s námitkami žalobců, které uvedli v jejich podání ze dne 11. 3. 2016 a 17. 5. 2016. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné, což však žalovaný přešel.

3. Podle žalobců je dále mylný závěr žalovaného, že námitky vznesené při jednání 6. 3. 2014 a 13. 2. 2015 byly vzneseny k pravomocně zastavenému řízení o dodatečném povolení stavby. Žalovaný nevysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl. Současně odmítli závěr žalovaného, že se stavební úřad dostatečně vypořádal s napadeným akustickým posudkem II. Žádný správní orgán nebyl schopen či ochoten zjistit skutkový stav věci. Nebylo postaveno najisto, jakou konstrukci má stavba podlahy paní Š. Podle žalobců stavba zasahuje do nosné konstrukce domu, což však stavební úřad neobjektivizoval. Dále žalobci poukazují na to, že podklad zpracovaný podjatou úřední osobou není využitelný v dalším řízení. Žalovaný rezignoval na svou kontrolní činnost, pokud je srozuměn s postupem stavebního úřadu, který pro své rozhodnutí využívá akustický posudek II., který je podle žalobců nesprávný a rozporný se závaznou normou ČSN 730532.

4. Žalovaný neposoudil odvolací námitku, ve které žalobci namítali vadnost závěru stavebního úřadu, že se v konkrétním případě neprokázalo provedení úpravy v rozporu s právními předpisy podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, kdy mělo být nařízeno vlastníkovi práv k bytu její odstranění. Závěr stavebního úřadu nebyl vůbec odůvodněn. Žalovaný rezignoval na řádnost své činnosti a žalobce v tomto bodě ignoroval. Jako výsměch žalobcům bylo označeno doporučení žalovaného, aby si žalobci opatřili sami měření od akreditované kanceláře. Žalobci zastávají tento názor proto, že měření nelze uskutečnit bez přístupu do bytu paní Š., navíc úkoly, pro které byl žalovaný zřízen, přesouvá na žalobce a vyhýbá se své rozhodovací činnosti, při které není schopen opatřit si elementární podklady pro své kvalifikované rozhodování.

5. Žalobci označili odůvodnění rozhodnutí i jeho výrok za zcela nepřesvědčivé s množstvím formálních i faktických chyb, které činí rozhodnutí nepřezkoumatelné. Proto navrhli zrušení rozhodnutí žalovaného a jeho vrácení k dalšímu řízení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

6. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Odmítl tvrzení, že se nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami.

7. Důvody pro nařízení odstranění stavby jsou taxativně vymezeny v § 129 odst. 1 písm. a) až g) stavebního zákona. Jak vyplývá z předložených spisů, v dané věci bylo řízení zahájeno a vedeno podle § 129 odst. 1 písm. b)stavebního zákona. Předpokladem vedení řízení podle tohoto ustanovení je existence takové stavby, k jejímuž provedení bylo nejprve disponovat příslušným oprávněním vyplývajícím z rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu úřadu. Je-li existence takové stavby zjištěna, je možno vést řízení o jejím odstranění případně o jejím dodatečném povolení za splnění podmínek uvedených v odstavci 3 citovaného ustanovení. Stavební úřad ve věci vydal rozhodnutí dne 1. 9. 2015, kterým M. Š. jakožto vlastnici stavby nařídil její odstranění. K jejímu odvolání bylo toto rozhodnutí dne 7. 12. 2015 žalovaným zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání.

8. Žalovaný správní orgán v tomto zrušujícím rozhodnutí stavebnímu úřadu vytkl, že jeho rozhodnutí neobsahovalo úvahy ani podklady, které byly důvodem pro provedení řízení a ani neuvedl, zda konkrétní stavební úprava vyžadovala stavební povolení, přičemž jednalo se o modernizaci původních podlahových krytin novou pochozí vrstvou. Doplňovaná pochozí vrstva podlahy v obývacím pokoji a chodbě nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, neboť ji bylo možno zařadit pod § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Stavebnímu úřadu bylo uloženo posoudit rozsah stavby a byl upozorněn na skutečnost, že rozhodnutí musí mít oporu ve spise a musí být odůvodněno. Současně byl stavební úřad upozorněn na to, že nášlapná vrstva podlahy z podlahových palubek, která je z hlediska přetížení stropní konstrukce nepodstatnou složkou, může být jako konečná vrstva provedena jako stavební úprava nevyžadující stavební povolení ani ohlášení. V daném případě se tedy nejednalo o stavbu, která by měla být projednána v režimu § 129 odst. 1 písm. b)stavebního zákona. Zahájení správního řízení podle tohoto ustanovení nebylo na místě. Žalovaný uvedl, že stavba spočívající v provedení nové nášlapné vrstvy, která nevyžaduje ani územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení, by mohla být projednána podle § 129 stavebního zákona, pokud by byla provedena v rozporu s právními předpisy, a to podle odst. 1 písm. d), kdy odstranění by bylo možno nařídit pouze při prokázání porušení právního předpisu (§ 14 odst. 3 vyhlášky č. 268/2009 Sb.). To však prokázáno nebylo a s ohledem na skutečnost, že řízení bylo zahájeno a vedeno podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, mělo být ukončeno podle názoru žalovaného vydáním rozhodnutí, že odstranění úprav podlahy nařizováno nebude.

9. Stavební úřad v dalším řízení postupoval v souladu s právním názorem žalovaného, napravil vytýkaná pochybení, posoudil a podpořil závěr, proč provedení projednávaných úprav nevyžadovalo stavební povolení či ohlášení či jiný úkon stavebního úřadu, obsahoval i závěry o tom, jakou intenzitou provedení takového typu stavby je s to zasáhnout do nosné konstrukce domu (viz strana 5 rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 7. 2016). Z toho důvodu není důvodná žalobní námitka stejně jako námitka, že se stavební úřad nevypořádal s námitkami žalobců obsaženými v podání ze dne 11. 3. 2016 a 17. 5. 2016.

10. Správní orgány se vypořádaly s námitkami žalobců a rozhodnutí obsahovalo předepsané náležitosti ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu. Stavební úřad i žalovaný dostatečně ozřejmili skutkové a právní závěry. Názor o opatření měření od akreditované kanceláře převzal žalovaný ze sdělení zástupce ochránkyně veřejných práv, strana 5 písemnosti ze dne 8. 2. 2016. Současně žalovaný poukázal na to, že je oprávněn vykonávat svou působnost pouze v oblastech veřejné správy. Není-li k řešení určité záležitosti dána pravomoc správního orgánu podle předpisů veřejného práva, je třeba volit jiný a odpovídající způsob, a to občanskoprávní cestou. Žalovaný souhlasil s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání jen na základě účastníky předložených spisů.

III. Obsah správních spisů

11. Ze správních spisů, které si soud vyžádal, pro věc vyplynuly následující rozhodné skutečnosti:

12. Dne 7. 1. 2013 obdržel Městský úřad České Velenice, stavební úřad podnět žalobců ve věci hluku z dřevěné podlahy z bytu č. x v bytovém domě č. p. x Č. V. Stavební úřad k tomu uskutečnil dne 29. 1. 2013 místní šetření, o kterém sepsal záznam. Na místě samém byl proveden pokus ohledně hlučnosti, bylo zaznamenáno, že v bytě H. nebyl slyšet žádný hluk z výše uvedeného provozu bytu. Stejně tak konstatoval úřad při přehrání zvukové nahrávky týkající se hluku, kterou předložili žalobci. Nájemkyně bytu k tomu uvedla, že byt převzala včetně dřevěné podlahy a neměla povědomost o tom, jak předchozí nájemci stavební úpravu podlahy realizovali. Původní nájemce Ing. V. k tomu uvedl, že v roce 1998 s manželkou provedli dřevěnou palubkovou podlahu, která je provedena na dřevěném roštu a ten je upevněn přes původní PVC krytinu do stropního panelu. Během užívání bytu do roku 2000 nebyly vzneseny žádné podněty. Stavební úřad uzavřel, že tyto stavební úpravy podlahové krytiny byly provedeny bez opatření nebo povolení stavebního úřadu a shledal tudíž důvody k zahájení řízení o odstranění stavby. Oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona bylo vyhotoveno dne 4. 3. 2013. Vlastník stavby nebo stavebník dle poučení v oznámení uvedeném má možnost podat ve lhůtě třiceti dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Tato žádost byla nájemkyní bytu paní Š. dne 28. 3. 2013 podána a Stavební úřad České Velenice usnesením ze dne 15. 5. 2013 řízení o nařízení odstranění stavby přerušil. Nájemkyně bytu paní Š. byla vyzvána k doplnění žádosti, k čemuž jí byla stanovena přiměřená lhůta. Vedoucí stavebního odboru Městského úřadu České Velenice oznámila možnou podjatost své osoby a nadřízený rozhodl dne 9. 6. 2014 o jejím vyloučení z projednávání a rozhodování v předmětné věci. V důsledku toho bylo krajským úřadem rozhodnuto odnětí rozhodování v předmětné věci Městskému úřadu České Velenice a současně byl k projednání a rozhodnutí ve věci pověřen Městský úřad Suchdol nad Lužnicí (dále jen „stavební úřad“).

13. Stavební úřad opatřením ze dne 14. 1. 2015 nařídil ústní jednání, které spojil s místním šetření a současně bylo stavebnímu úřadu zasláno nájemkyní bytu paní Š. zpětvzetí její žádosti o dodatečné povolení úpravy podlahy v bytě z důvodu její bezpředmětnosti, neboť se nejednalo o stavbu v režimu stavebního zákona. Stavební úřad na toto zpětvzetí žádosti nereagoval, uskutečnil místní šetření, nerespektoval zpětvzetí žádosti o dodatečné povolení stavby, řízení zastavil z důvodu nedoplnění žádosti o dodatečné povolení stavby, kdy v rozporu s dispozicí nájemkyně paní Š. ji vyzval k doložení doplňujících podkladů, na které nájemkyně bytu s ohledem na zpětvzetí své žádosti nereagovala. Stavební úřad, aniž oznámil účastníkům řízení pokračování v řízení o odstranění úprav podlahy, vydal rozhodnutí podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a nařídil nájemkyni bytu paní Š. odstranění úprav provedených bez příslušného povolení stavebního úřadu a stanovil podmínky odstranění úprav. K odvolání nájemkyně bytu paní Š. bylo rozhodnutí Městského úřadu Suchdol nad Lužnicí ze dne 1. 9. 2015 zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu prvého stupně k novému projednání. Stalo se tak z důvodu zjištění vad, kdy žalovaný především vytkl skutečnost, že došlo k zahájení řízení o nařízení odstranění úprav palubkové podlahy, přestože nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, neboť ji bylo možné zařadit pod § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Řízení bylo zahájeno za platnosti a účinnosti zákona č. 350/2012 Sb., který umožňoval vést řízení o odstranění stavby nevyžadující územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení, pokud byla provedena v rozporu s právními předpisy podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Současně žalovaný poukázal na to, že řízení bylo podle § 129 odst. 1 písm. b) zahájeno přesto, žádný hluk z bytu paní Š. nebyl zjištěn, ani nebylo zaznamenáno poškození stropu. Navíc podlaha bytu nebyla nájemkyní paní Š. upravována. Bez bližšího zdůvodnění stavební úřad dospěl k závěru, že v dané věci mělo být vydáno stavební povolení, a proto zahájil řízení s paní Š., kterou určil jako stavebníka, přestože ke zřízení nášlapné vrstvy podlahy z podlahových palubek se jedná o úpravu nevyžadující stavební povolení ani ohlášení. Žalovaný proto konstatoval, že se nejednalo o stavbu, která měla být řešena v režimu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a zahájení řízení dle tohoto ustanovení nebylo správné. V dané věci mohlo být pouze podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona nařízeno vlastníkovi stavby její odstranění, což však prokázáno nebylo. Pro nové řízení byla stanovena povinnost prvostupňovému orgánu posoudit rozsah stavby, okruh účastníků řízení, musí mít oporu ve spise a musí být přezkoumatelně odůvodněno.

14. Městský úřad Suchdol nad Lužnicí, stavební úřad oznámil dne 29. 2. 2016 zahájení nového projednání v řízení o odstranění stavby. V této písemnosti není uvedeno, podle jakého ustanovení stavebního zákona je toto nové projednání řízení o odstranění stavby zahajováno. Jednalo se o stavbu stavební úpravy v bytě č. x č. p. x, to je provedení dřevěné palubkové podlahy v obývacím pokoji a v chodbě v K. ulici na pozemku parc. č. xv obci a k.ú. Č. V. K věci se dne 29. 3. 2016 vyjádřila nájemkyně bytu M. Š., která připomněla, že z jejího bytu nebyl při pokusu simulace užívání bytu zjištěn žádný hluk, stejně tak ani ze zvukové nahrávky předložené při místním jednání. Nařízené odstranění předmětných úprav hodnotila jako postup, který je rozporný se zákonem a úřadu odevzdala dodatečný souhlas vlastníka bytu a akustický posudek. Nad rámec povinností předložila i projektovou dokumentaci podlahy. Poukázala na to, že není jediná, kdo má v bytě palubkovou podlahu a kromě žalobců si nikdo nestěžoval. K věci se vyjádřili i žalobci dne 11. 3. 2016, kdy napadli podklad pro vydání rozhodnutí akustický posudek II. ze dne 26. 11. 2013. Žalobci navrhli, aby bylo postupováno podle § 129 odst. 1 písm. d) a nařízeno odstranění stavby. Dále se k podkladům pro rozhodnutí žalobci vyjádřili dne 17. 5. 2016 a zopakovali, že podle jejich názoru paní Š. potřebovala pro svou novou podlahu stavební povolení, neboť její stavební úprava zasahuje do nosných částí budovy. Městský úřad, stavební úřad Suchdol nad Lužnicí dne 11. 7. 2016 pod č. j. 115/2015/MěÚSu nenařídil M. Š. odstranění úprav podlahy v bytě č. 8 domu č. p. 188 v Č. V. K účastníky řízení uplatněným námitkám a připomínkám stavební úřad zaujal názor, že provedená úprava nevyžadovala vydání územního rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení. Provedením úpravy podlahy nedošlo k zásahu do nosné konstrukce ve smyslu ohrožení statiky objektu. V podstatě se jedná o stejný zásah, jakým je například přichycení osvětlovacích těles do stropní konstrukce, nebo provedení dřevěného podhledu betonového stropu, nebo uchycení závěsů, rolet apod. Ohledně hluku stavební úřad uzavřel, že takový hluk v průběhu celého řízení nezaznamenal. Paní M. Š. v době realizace úprav dřevěné podlahy nájemcem bytu č. 8 a členská práva a podíl k bytu převzala již včetně hotové podlahy. Stavební úřad uvedl, že nemá důvod zpochybnit akustický posudek z 26. 11. 2013. Žalobci žádné důkazy kromě čestných prohlášení, které může být použito pouze v případech stanovených v § 53 odst. 5 správního řádu, žádné důkazy nepředložili. Proto byl vysloven závěr, že nelze nařídit odstranění stavby, neboť nepodléhá režimu stavebního zákona ani územního řízení ani ohlášení. Odstranění stavby by mohlo být nařízeno ve smyslu § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona pouze v případě provedení úprav v rozporu s právními předpisy, tato skutečnost však v řízení prokázána nebyla.

15. Proti prvostupňovému rozhodnutí podali žalobci odvolání a poukázali především na skutečnost, že prvostupňový správní orgán odkázal, že řízení vedl podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, přestože v oznámení o zahájení nového řízení toto zásadní sdělení zcela pominul, čímž nedostatečně vymezil předmět řízení a žalobcům odňal možnost adekvátně cílit jejich námitky. Současně se správní orgán nevypořádal s námitkami, které byly vzneseny v průběhu řízení, a tudíž je rozhodnutí označeno jako nepřezkoumatelné. Žalobci dále poukázali na absolutní zmatečnost vedení spisu a chybějící listiny a zpochybnili i vypracovaný akustický posudek. Současně poukázali na to, že by žalovaný měl odejmout věc Městskému úřadu Suchdol nad Lužnicí a tuto věc předložit jinému správnímu orgánu ideálně mimo Jihočeský kraj. Správní orgán totiž postupoval v rozporu s lhůtami, o čemž svědčí i extrémní délka celého řízení. O odvolání žalobců rozhodl žalovaný správní orgán rozhodnutím ze dne 26. 9. 2016 č. j. KUJCK 117969/2016 tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí Městského úřadu Suchdol nad Lužnicí ze dne 11. 7. 2016 potvrdil. Žalovaný správní orgán přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy a dospěl k závěru, že lze určitá pochybení shledat, nicméně nejsou takového charakteru, pro které by mělo být rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Především se jedná o souvislost s nedodržením lhůt pro vydání rozhodnutí. Vlastní rozhodnutí vyhovělo požadavkům § 68 správního řádu, výroková část obsahuje popis řešené otázky i určení účastníků správního řízení. K absenci uvedení ustanovení stavebního zákona v oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby žalovaný správní orgán uvedl, že žalobcům muselo být zřejmé, o jaké řízení se jedná, neboť v oznámení o novém projednání věci byla tato otázka řádně popsána a neuvedením paragrafu v oznámení o zahájení řízení ze dne 20. 2. 2016 nedošlo k nedostatečnému vymezení předmětu řízení. Námitky žalobců byly především vzneseny v řízení o dodatečném povolení stavby, které bylo usnesením ze dne 1. 9. 2015 zastaveno a proti kterému nebylo podáno odvolání. Žalovaný nezjistil nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť úvahy o tom, že není potřeba stavební úpravu odstraňovat, prvostupňové rozhodnutí obsahovalo. Závěr odpovídá skutečnosti a žalobci neuvedli argumenty, které by mohly vyvolat potřebu jiného závěru. Navíc provedení podlahy nerealizovala nájemkyně M. Š., ale v roce 1998 tehdejší nájemce bytu. Místní šetření bylo provedeno teprve dne 29. 1. 2013. Žalovaný poukázal, na základě jakých argumentů byl tento závěr vysloven. Žalobcům bylo dáno poučení, že případ nadměrného hluku ze sousedního bytu je třeba řešit soukromoprávní cestou a tvrzení o nesouhlasu s obsahem akustického posudku podložit hodnocením odborníka. Žalovaný neuplatnil ochranu před nečinností stavebního úřadu, neboť bylo vydáno ve věci meritorní rozhodnutí.

16. Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu, o které rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 9. 2017 pod č. j. 51 A 50/2016-30, kterým žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i související prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Suchdol nad Lužnicí, stavební odbor ze dne 11. 7. 2016 č.j. 115/2015/MěÚSu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen Nejvyšším správním soudem, a to jeho rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č.j. 9 As 358/2017-36. V novém řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku ve smyslu § 110 odst. 4 s.ř.s. Nejvyšší správní soud dospěl na rozdíl od krajského soudu k závěru, že rozhodnutí žalovaného jsou přezkoumatelná a nejsou vnitřně rozporná. Ze správního spisu je patrná kontinuita a ustálenost správních orgánů v pojetí předmětu řízení, kdy jedná se o řízení o odstranění stavby bez povolení. Rozhodnutí žalovaného vymezilo předmět řízení jako odstranění stavby bez povolení a odvolávalo se na písmeno b) ustanovení § 129 odst. 1 stavebního zákona. Písmeno d) zmiňovalo jen v kontextu s odvolacími námitkami žalobců. Správní orgány reagovaly na věcné námitky žalobců a z jejich vypořádání přirozeně vyplynulo, že správní orgány vůbec nenalezly důvod pro zahájení řízení podle písm. d) stavebního zákona. Žalovanému Nejvyšší správní soud přisvědčil i v tom, že nepochybil, pokud ve věci vydal rozhodnutí, jímž vyslovil, že se odstranění stavby nenařizuje. Takový postup vychází z právního názoru Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011 č. j. 5 As 30/2011-93. Nebylo by ani pochybením, pokud by stavební úřad řízení zastavil, neboť zastavení řízení o odstranění stavby předvídá § 129 odst. 3 stavebního zákona, je-li stavba dodatečně povolena, tím spíše by tak bylo možné řízení zastavit v situaci, kdy se v průběhu řízení zjistilo, že stavba vůbec povolení nevyžadovala. Jednalo by se o zastavení řízení podle § 66 odst. 2 správního řádu, které by se doručovalo účastníkům řízení a procesní důsledky by byly z pohledu účastníků řízení shodné jako v projednávaném případě, kdy stavební úřad vydal rozhodnutí o tom, že se odstranění stavby nenařizuje.

IV. Právní názor soudu

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen“s.ř.s.“) v mezích daných žalobními body, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Při jednání, které ve věci soud nařídil, účastníci řízení setrvali na svých argumentech, které uvedli jak v žalobě proti žalobou napadenému rozhodnutí, tak ve vyjádření žalovaného k této žalobě. Žalobce akcentoval, že si je vědom právního názoru Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven ve zrušujícím rozhodnutí, nicméně má za to, že v tomto rozsudku byla řešena procesní stránka věci a netýká se věcného posouzení celého případu. Žalobci brojí právě proti věcnému posouzení a tyto námitky vypořádány nebyly.

18. Žaloba není důvodná.

19. S ohledem na skutečnost, že předchozí rozsudek krajského soudu byl, jak je výše uvedeno, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu, je krajský soud v tomto řízení ve smyslu § 110 odst. 4 s.ř.s. právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán.

20. Podle ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/2006 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013 stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem nebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena. Podle písm. d) téhož ustanovení stavební úřad nenařídí odstranění stavby vlastníku stavby, která nevyžaduje územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení stavby, ale je prováděna nebo byla provedena v rozporu s právními předpisy, nebo vlastníkovi pozemku, na kterém byla provedena, není-li vlastník stavby znám.

21. Podle ustanovení § 129 odst. 2 stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2013 stavební úřad zahájí řízení o odstranění stavby uvedené v odst. 1 písm. b) zákona. V oznámení o zahájení řízení vlastníka nebo stavebníka poučí o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Podle odst. 3 téhož ustanovení, bude-li stavba dodatečně povolena, stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví. Podle odst. 4 téhož ustanovení u stavby podle odst. 1 písm. d) zákona, stavební úřad nenařídí odstranění stavby, pokud nebylo prokázáno porušení právních předpisů nebo vlastník porušení právních předpisů dodatečně napravil; stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví usnesení poznamenaným do spisu. Dodatečné povolení se nevydává.

22. Z citovaného ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona vyplývá důvod, pro který lze nařídit odstranění stavby. Tímto důvodem je skutečnost, že stavba byla provedena nebo je prováděna bez rozhodnutí (územního rozhodnutí nebo stavebního povolení) nebo opatření nebo jiného úkonu (ohlášení) vyžadovaného tímto zákonem, a nebo v rozporu s ním a stavba nebyla dodatečně povolena (§ 129 odst. 2 a 3 zákona). Ustanovení odst. 1 písm. d) naopak dopadá na případy, kdy již byla provedena nebo je stále ještě prováděna stavba, která nevyžaduje žádné ze tří uvedených rozhodnutí (územní rozhodnutí, stavební povolení, resp. opatření stavebního úřadu – ohlášení stavby), byla však provedena v rozporu s právními předpisy. Tehdy přichází v úvahu postup podle § 129 odst. 4 stavebního zákona. V tomto ustanovení je jednoznačně uvedeno, že v případě, kdy jde o stavbu, která nevyžaduje územní rozhodnutí, stavební povolení ani ohlášení, může řízení o odstranění stavby skončit dvojím způsobem. Buď stavební úřad nařídí odstranění takové stavby, a nebo řízení o odstranění stavby usnesením zastaví. Odstranění stavby lze nařídit stavebníku (vlastníku stavby) v případě porušení právních předpisů. Zastavení řízení přichází v úvahu, pokud vlastník nepovolenou stavbu odstranil nebo odstranil závadu na předmětné stavbě, a nebo se porušení jiných právních předpisů neprokáže. Pro oba případy však platí, že odpadl důvod, pro který bylo řízení zahájeno (srov. § 66 odst. 2 správního řádu – důvody k zastavení řízení). Vzhledem k tomu, že jde o stavbu, která povolení stavebního úřadu nevyžaduje, je zcela logické, že v kladném případě se již dodatečné povolení nevydává na rozdíl od řízení vedeného podle § 129 odst. 2 stavebního zákona. V případě, že se porušení jiných právních předpisů neprokáže, stavební úřad řízení usnesením zastaví.

23. Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona ve znění účinném po 1. 1. 2013 stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují stavební úpravy, pokud se jimi nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se vzhled stavby ani způsob užívání stavby, nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí a jejich provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby a nejde o stavební úpravy stavby, která je kulturní památkou. Z dikce tohoto ustanovení plyne stavebnímu úřadu povinnost zjistit, zda konkrétní stavební úprava byla podřaditelná pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, a zda proto nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu.

24. Žalobci v žalobě v prvé řadě namítali nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu a v této souvislosti poukazovali na to, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami. Soud se proto zabýval otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí a současně zkoumal, zda rozhodnutí netrpí vadami, které by musel soud zohlednit z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že touto otázkou se zabýval ke kasační stížnosti žalovaného i Nejvyšší správní soud a dospěl přitom k závěru, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné ani vnitřně rozporné, byl soud ve vztahu k posuzování této otázky tímto závazným právním názorem vázán.

25. Z písemností založených ve správním spise dospěl soud k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí ze dne 26. 9. 2016 vymezilo předmět řízení jako odstranění stavby bez povolení a správně se odvolávalo na písm. b) citovaného ustanovení stavebního zákona. Písmeno d) tohoto ustanovení bylo zmíněno pouze v kontextu s odvolacími námitkami žalobců. Jak podrobně popsal ve zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud ze správního spisu je patrná kontinuita a ustálenost správních orgánů v pojetí předmětu řízení, že jednalo se o řízení o odstranění stavby bez povolení. Případné úvahy o tom, že i stavba nepodléhající povolení by mohla být odstraněna za podmínek § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona nejsou nemístné a představují logickou a pro účastníky řízení informativní odpověď na otázku, že samotná absence povolovacího (ohlašovacího) režimu má za následek, že takovou stavbu nelze za žádných okolností odstranit. Nelze též považovat za nepřípustné či matoucí, pokud správní orgány konstatovaly, že nespatřují ani důvody k zahájení řízení o odstranění stavby nevyžadující povolení, naopak je správné, že reagovaly na věcné námitky žalobců ve správním řízení. Z vypořádání těchto námitek přirozeně vyplynulo, že správní orgány vůbec nenalezly důvod pro zahájení řízení podle písm. d) uvedeného ustanovení stavebního zákona. Žalovanému je třeba přisvědčit i v tom, že nepochybil, pokud ve věci vydal rozhodnutí, jímž vyslovil, že se odstranění stavby nenařizuje. Takový postup je souladný s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011 č. j. 5 As 30/2011-93. Nebylo by však ani pochybení, pokud by stavební úřad řízení zastavil. Zastavení řízení o odstranění stavby totiž předvídá ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona, je-li stavba dodatečně povolena. Tím spíše by tak bylo možné řízení zastavit v situaci, kde se v průběhu řízení zjistilo, že stavba vůbec povolení nevyžadovala. Jednalo by se typově o zastavení řízení podle § 66 odst. 2 správního řádu na rozdíl od obecné úpravy (§ 66 odst. 2 in fine správního řádu) by se však takové usnesení doručovalo účastníkům řízení. Procesní důsledky rozhodnutí by byly z pohledu účastníků řízení shodné jako v projednávaném případě, kdy stavební úřad vydal rozhodnutí o tom, že nenařídí odstranění stavby.

26. S ohledem na takto vyslovený závazný právní názor Nejvyššího správního soudu zdejší soud uzavřel, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné ani vnitřně rozporné.

27. Žalobci dále tvrdili, že se správní orgány nevypořádaly s odvolacími námitkami, které uvedli do svého odvolání a na text tohoto odvolání žalobou odkázali. V této souvislosti uvedli, že rozhodnutí je nepřesvědčivé, vydané v rozporu s pravidly a principy správního řízení. Vypořádání námitek označili za buď chybějící, nebo nedbalé, což mělo dle jejich názoru za následek vadné rozhodnutí ve věci. Konkrétně připomněli, že bylo stavebnímu úřadu uloženo posoudit rozsah stavby a okruh účastníků řízení, na což stavební úřad rezignoval.

28. Rovněž tyto námitky hodnotí soud jako nedůvodné. V prvé řadě je třeba poukázat na skutečnost, že řízení o správní žalobě je ovládáno přísně zásadou dispoziční. To jinými slovy znamená, že žalobce je povinen sám uvést zcela konkrétně proti čemu podává správní žalobu a z jakých konkrétních důvodů a soud je podle § 75 odst. 2 s.ř.s. takovými žalobními body vázán a v jejich mezích přezkoumává napadené výroky správního rozhodnutí. V soudním řízení o podané správní žalobě nelze odkazovat na podání, které žalobce učinil ve správním řízení (kupříkladu odvolání), neboť se jedná o řízení oddělená. Žalobce tudíž nemůže v rámci formulace žalobních bodů odkazovat na své odvolání a tímto činit v podstatě odvolací námitky námitkami žalobními. Pokud žalobce konkrétně namítal, že rozhodnutí žalovaného je nepřesvědčivé, vydané v rozporu s pravidly a principy správního řízení a vypořádání námitek buď chybělo, či bylo nedbalé, což mělo za následek vadné rozhodnutí ve věci pak tato námitka je formulována zcela obecně a z toho důvodu soud může takovou námitku vypořádat navazujícím způsobem, tudíž rovněž v obecné poloze. Námitku soud neshledal důvodnou. Rozhodnutí totiž obsahovalo srozumitelné odůvodnění a v žádném směru vypořádání odvolacích námitek nevykazovalo znaky nedbalosti. Rovněž nedůvodná byla námitka, že stavební úřad rezignoval na posouzení rozsahu stavby a okruhu účastníků řízení. K tomu lze odkázat na stranu 5 prvostupňového správního rozhodnutí, kde stavební úřad popsal předmět řízení, zdůraznil, že ve správním řízení vyšlo najevo, že paní M. Š. nebyla v době realizace dřevěné podlahy nájemcem bytu. Na straně 6 stavební úřad vysvětlil, z jakých důvodů nezpochybňuje akustický posudek II. vypracovaný firmou studio D – Akustika s.r.o. České Budějovice. Na straně 7 je specifikována úvaha prvostupňového správního orgánu ohledně stanovení okruhu účastníků řízení podle § 27 správního řádu. Rovněž na této straně je uvedeno podle jakého ustanovení stavebního zákona bylo předmětné řízení vedeno. Taktéž z žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmá v této souvislosti úvaha odvolacího orgánu ohledně vypořádání vznesených odvolacích námitek. K tomu lze odkázat na stranu 5 a 6 žalobou napadeného rozhodnutí. Soud proto uzavřel, že nelze přisvědčit žalobní námitce, že správní orgány rezignovaly na posouzení rozsahu stavby.

29. Žalovaný správní orgán dále v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že okruh účastníků odvolacího řízení byl vymezen shodně jako v řízení prvoinstančním a výčet těchto účastníků je uveden v úvodu žalobou napadeného rozhodnutí. Současně postavil najisto, že konkrétní řízení bylo vedeno z moci úřední a v oznámení o jeho zahájení bylo uvedeno, že jedná se o řízení podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Na základě toho vypořádal žalovaný odvolací námitku, že žalobcům muselo být zřejmé, o jaké řízení se jedná, byť po zrušení předchozího rozhodnutí bylo oznámeno pokračování v řízení bez uvedení paragrafu. Z toho důvodu nepřisvědčil žalobcům, že byl nedostatečně vymezen předmět řízení. Správnost vypořádání této odvolací námitky potvrdil i Nejvyšší správní soud. Dále vypořádal nedůvodnost námitky namířené proti akustickému posudku II. V této souvislosti připomněl, že i stavební úřad se tímto posudkem zabýval a dospěl k závěru, že posudek nemá důvod zpochybňovat. Odvolací orgán k tomu dodal, že projektová dokumentace i posudky I. a II. byly předloženy v rámci pravomocně ukončeného řízení o dodatečném povolení. Jelikož stavební úřad neprokázal, že by v daném případě bylo nutno věc řešit nařízením odstranění podlahy, v řízení zahájeném podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, nezbylo mu než řízení ukončit a odstranění podlahy nenařídil. Žalovaný uvedl, že úvahy, na základě kterých dospěl prvostupňový správní orgán k závěru, jsou srozumitelné a žalovaný správní orgán se s nimi ztotožnil.

30. Na základě popsaného odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i připomenutí úvah, které jsou v prvostupňovém rozhodnutí, soud dospěl k závěru, že orgány se shodly na tom, že se nejednalo o stavbu, která by měla být projednávána v režimu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Zahájení správního řízení podle tohoto ustanovení nebylo na místě. V dané věci nebylo ani prokázáno, že by provedení nové nášlapné vrstvy podlahy, která nevyžadovala územní rozhodnutí stavební povolení ani ohlášení bylo provedeno v rozporu s právními předpisy. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno a vedeno podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona (a tuto otázku postavil najisto i Nejvyšší správní soud) bylo konkrétní řízení správně ukončeno rozhodnutím, kterým po zhodnocení zjištěných skutečností a doložených podkladů odstranění úprav podlahy nařízeno nebylo. Správní orgány se řídily ve správním řízení vysloveným závazným právním názorem uvedeným ve zrušujícím rozhodnutí a po napravení vytýkaných vad správně uzavřely, že provedené úpravy nevyžadovaly stavební povolení či jiný úkon stavebního úřadu. Námitka žalobců, že stavební úřad neposoudil rozsah provedené stavby, není proto důvodná.

31. Soud proto shrnuje, že pro posouzení věci bylo podstatné zjištění správních orgánů, že se nejednalo o stavbu, k jejímuž provedení by bylo vyžadováno rozhodnutí, nebo opatření nebo jiný úkon stavebního úřadu a z toho důvodu taktéž nemohlo být odstranění takové úpravy nařízeno. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že vznesené námitky se týkaly podkladů, které byly opatřeny pro řízení o dodatečném povolení stavby, které však bylo ukončeno z důvodu zpětvzetí této žádosti. Nicméně samotné zjištění, že posuzovaná úprava podlahy nevyžadovala územní rozhodnutí, stavební povolení či ohlášení nebo jiný úkon stavebního úřadu, dává odpověď na otázku, ohledně které žalobci v žalobě uvedli, že na ní nenalezli odpověď v žalobou napadeném rozhodnutí, proč nebylo nařízeno odstranění provedené úpravy podlahy. Soud proto uzavřel, že odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečným způsobem popsalo své závěry a poskytuje oporu pro vyslovený závěr.

32. Pro úplnost soud připomíná, že celé řízení o nařízení odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona bylo zahájeno na základě podnětu, který vznesli žalobci. V průběhu tohoto řízení dospěly správní orgány k odůvodněnému závěru, že předmět řízení úprava podlahy není podřaditelná pod termín nepovolené stavby, neboť tato úprava nevyžadovala rozhodnutí nebo opatření či jiný úkon stavebního úřadu. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně a vydaná rozhodnutí nevykazovala ve svých závěrech žádné rozpory. Důvodná nebyla ani námitka žalobců, že se žalovaný vyhnul posouzení odvolací námitky, že provedení předmětné úpravy bylo provedeno v rozporu s právními předpisy a mohlo by být podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona nařízeno vlastníkovi úpravy podlahy její odstranění. Žalovaný správní orgán k tomu totiž v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že takové zjištění neučinil, a to na straně 6 žalobou napadeného rozhodnutí.

33. Soud proto uzavřel, že žalovaný správní orgán se s odvolacími námitkami v žalobou napadeném rozhodnutí řádně vypořádal tak, jak mu ukládá zákon. Jeho rozhodnutí je odpovídající zákonu a bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Rozhodnutí je zároveň přezkoumatelné a není vnitřně rozporné.

V. Závěr, náklady řízení

34. Ze shora uvedených důvodů soud uzavřel, že žaloba žalobců nebyla důvodná, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán měl v řízení úspěch, nicméně nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti, a proto soud rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení