51 Ad 2/2023– 76

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. Karla Ulíka a ve věci žalobců: a) p. O. B. bytem X b) p. J. Č.bytem X c) p. R. K. bytem X d) p. L. M., dříve M. bytem X e) p. M. N. bytem X f) p. M. Š. bytem X všichni zastoupeni advokátem Mgr. Zdeňkem Honzíkem sídlem Rooseveltova 16, 301 00 Plzeň proti žalovanému: generální ředitel Vězeňské služby České republiky sídlem Soudní 1627/1a, 140 67 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2023, č. j. VS–233991–10/ČJ–2022–80000L–51ODV, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2023, č. j. VS–233991–10/ČJ–2022–80000L–51ODV, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 6 182,33 Kč, a to k rukám jejich zástupce Mgr. Zdeňka Honzíka, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobci jsou příslušníky Vězeňské služby České republiky, kteří vykonávají službu ve Věznici Vinařice. Dne 13. 4. 2022 společně požádali ředitele této věznice (dále jen „ředitel věznice“) o proplacení hodin odpracovaných při přestávkách ve službě na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), a to za období od 12. 4. 2019 do 12. 4. 2022 včetně zákonného úroku z prodlení. Žalobci v žádosti připustili, že jim bylo během služby umožněno stravování. Přestávku nicméně nemohli čerpat dle svého uvážení mimo objekt věznice, neboť je na dozorčích a strážních stanovištích nikdo nevystřídal a v případě mimořádných událostí museli plnit neodkladné úkony. Vzhledem k tomu měl být čas strávený touto „přestávkou“ správně započítáván do doby služby, resp. považován za službu přesčas podle § 54 zákona o služebním poměru.

2. V rozhodném období žalobci a) až e) sloužili jako řadoví dozorci na oddělení výkonu trestu (dále jen „OVT“). Žalobce f) sloužil na OVT do února 2022 a následně byl přeřazen k výkonu služby strážného na oddělení vězeňské stráže (dále jen „OVS“). Žalobce d) nastupoval na OVT pouze na stálou denní službu, tedy nevykonával službu ve směnném či nepřetržitém režimu.

3. K okolnostem čerpání přestávek na jídlo a odpočinek byli v průběhu správního řízení vyslechnuti jednak všichni žalobci, jednak vedoucí OVT mjr. Mgr. J. L. a vedoucí OVS mjr. Mgr. L. P. Součástí správního spisu jsou dále výkazy odsloužených hodin, rozpisy dozorčích a strážních stanovišť, služební předpisy Vězeňské služby a denní rozkazy vedoucích OVT a OVS, jejichž přílohou je evidence přestávek na jídlo a odpočinek.

4. Ředitel věznice rozhodnutím ze dne 17. 10. 2022, č. j. VS–75811–28/ČJ–2022–8005PR (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žádosti žalobců v celém rozsahu zamítl. Předně zdůraznil, že žalobci dostatečně nespecifikovali, ve kterých dnech mělo dojít k neoprávněnému odečtu přestávek na jídlo a odpočinek, ani neuvedli konkrétní částku, kterou požadují za rozhodné období proplatit.

5. Ředitel věznice neshledal, že by žalobcům při čerpání přestávky cokoliv bránilo v opuštění objektu věznice. Sice připustil, že v praxi není tento způsob čerpání přestávky využíván, jelikož se věznice nachází mimo město a v jejím okolí není žádné vhodné místo pro zakoupení či konzumaci jídla ani pro odpočinek (např. park). Příslušník by navíc musel během přestávky dvakrát (při odchodu a návratu) absolvovat bezpečnostní prohlídku. V této souvislosti však zdůraznil, že žalobci o trávení přestávky mimo objekt věznice v minulosti ani nikdy nepožádali.

6. Podle ředitele věznice rovněž není pravdou, že by se příslušníci museli během přestávky dostavit k řešení mimořádných událostí, pokud tedy operační středisko neurčí v individuálním případě jinak. Zákon příslušníkům tuto povinnost neukládá. Obecnou zakročovací povinnost v době mimo službu lze dovodit z § 7 odst. 3 a 4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vězeňské službě“). Tato obecná povinnost je však spjata se specifiky výkonu služby a nelze předvídat, zda bude příslušník k jejímu plnění nucen přistoupit právě v době přestávky na jídlo a odpočinek. Nejedná se však o neustálou „pohotovost“ jako v případě příslušníků jiných bezpečnostních sborů, např. Policie České republiky či Hasičského záchranného sboru České republiky. Ředitel věznice navíc upozornil na to, že žalobci neoznačili žádné konkrétní termíny, kdy by jim mělo být kvůli řešení mimořádné události čerpání přestávky znemožněno. Z listinných důkazů navíc vyplynulo, že v případech, kdy nemohla být služba přerušena (např. při službě na pevném stanovišti) proběhlo střídání, příp. došlo k započtení doby přestávky do doby služby, a tedy k jejím proplacení. Věznice má nastavena organizační opatření tak, aby se mimořádná situace vždy zvládla i bez přítomnosti konkrétního příslušníka čerpajícího přestávku. Případná účast takového příslušníka při řešení mimořádné události je pak čistě dobrovolná. Dle ředitele věznice tudíž nelze přisvědčit tvrzení žalobců, že konají službu, jejíž výkon není možné přerušit. Nejedná se tak o službu ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4446/2011, dále ředitel věznice podotkl, že čerpání přestávky nevylučuje ani nošení výzbroje, výstroje a radiostanice. Posouzení (ne)přerušitelnosti služby totiž závisí pouze na její skutečné obsahové náplni.

7. Ředitel věznice dále poukázal na měsíční výkazy služeb za rozhodné období, které žalobci bez jakýchkoliv námitek podepsali, a s jejich obsahem tak zjevně souhlasili. Žalobci navíc nenavrhli žádný důkaz, který by správnost výkazů vyvrátil či alespoň zpochybnil. Z těchto výkazů přitom vyplývá, že přestávky nejsou do doby výkonu služby započítávány v souladu s § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru. Těmto výkazům pak odpovídají i jednotlivé evidence přestávek na jídlo a odpočinek za rozhodné období, které si ředitel věznice za účelem posouzení žádostí žalobců opatřil. Střídání příslušníků je zajištěno rozpisy dozorčích a strážních stanovišť, které byly vypracovány pro potřeby dané věznice v souladu s příslušnými nařízeními žalovaného. Přesný čas nástupu a ukončení služby a čerpání přestávky je pak zřejmý z denních rozkazů vedoucích OVT a OVS, které určují odpovědnost konkrétních příslušníků za jednotlivá stanoviště. Z výpovědí vedoucích OVT a OVS navíc vyplynulo, že žalobci o náhradní čerpání přestávky v minulosti nikdy nežádali, přičemž v případě vznesení takové požadavku by jim bylo ze strany vedoucích vyhověno.

8. K tvrzení žalobců, že k markantnímu porušování zákona o služebním poměru dochází u příslušníků eskortní směny, ředitel věznice uvedl, že žádný ze žalobců nebyl v rozhodném období do této směny služebně zařazen. Tato argumentace dle ředitele věznice svědčí o pouhé paušalizaci návrhu žalobců bez zohlednění specifik jednotlivých věznic, resp. služebního zařazení jednotlivých příslušníků.

9. Na základě provedeného dokazování tak ředitel věznice uzavřel, že žalobcům bylo za rozhodné období zajištěno faktické čerpání přestávky na jídlo a odpočinek. V mimořádných případech, kdy musela být jejich přestávka přerušena, jim byla odpracovaná doba náležitě proplacena. Vzhledem k tomu nelze žádostem žalobců vyhovět.

10. Proti prvostupňovému rozhodnutí podali žalobci odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 7. 3. 2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se zcela ztotožnil se závěrem ředitele věznice, že mechanismy v dané věznici byly nastaveny tak, aby žalobci mohli řádně čerpat přestávku na jídlo a odpočinek. Důvodnou naopak neshledal námitku žalobců, že denní rozkazy vedoucích OVT a OVS jsou v rozporu s příslušnými služebními předpisy, neboť takto tvrzený rozpor žalobci nijak blíže neobjasnili. Žalovaný upozornil, že pro čerpání přestávky je stěžejní rozdělení dozorčích a strážních stanovišť na pevná, na nichž musí být příslušník střídán, a na pohyblivá, u kterých neplatí povinnost být po celou dobu služby na stanovišti. Na pohyblivém stanovišti tak nemusí být příslušník střídán a v případě jeho nepřítomnosti vykonává službu jiný příslušník se stejnými pravomocemi a povinnostmi. Faktické čerpání přestávky na dozorčích stanovištích koordinuje inspektor dozorčí služby (dále jen „IDS“) tak, aby bylo zároveň zajištěno řádné plnění služebních povinností. Na pevných stanovištích je pak každý příslušník střídán dle pokynu IDS. Střídající příslušník je jmenovitě určen v jednotlivých denních rozkazech. Žalovaný dále popsal režim jednotlivých stanovišť v dané věznici, načež uzavřel, že takto nastavený systém žalobcům garantuje řádné čerpání přestávky na jídlo a odpočinek.

11. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podali žalobci správní žalobu podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“).

II. Obsah podání účastníků

12. Žalobci v žalobě namítají, že v průběhu správního řízení bylo s naprostou jistotou prokázáno, že v dané věznici nejsou fakticky dodržovány přestávky na jídlo a odpočinek. Podle žalobců správní orgány nesprávně vyhodnotily zjištěné skutečnosti a chybně interpretovaly příslušné služební předpisy. Pokud je např. stanoven požadavek na nepřetržité střežení stanoviště, nelze jej obejít tak, že příslušník není na stanovišti nikým střídán, stanoviště je ponecháno nestřežené či je střeženo duplicitně z jiných stanovišť. Žalobci zdůrazňují, že jejich pracovní prostředí je velmi specifické, veškeré činnosti se odehrávají v uzavřeném a přísně střeženém objektu, a to v zájmu ochrany společnosti. Vězeňská služba přitom dosud nenalezla řešení, jak při výkonu služby příslušníků dozorčí, strážní a eskortní služby zajistit řádné čerpání přestávek na jídlo a odpočinek.

13. Podle žalobců nemají závěry správních orgánů oporu v právní úpravě ani v provedeném dokazování. Všichni namátkově vybraní příslušníci, kteří byli v průběhu řízení vyslechnuti, popsali faktické možnosti čerpání přestávky ve zcela shodném rozsahu. Těmto výpovědím však úvahy služebních orgánů zcela odporují. Konkrétně žalobci nesouhlasí se závěrem, že příslušníci mohou jednotlivá stanoviště bez jakýchkoliv následků opustit. Pakliže se žalovaný nezajímá o to, zda jsou jednotlivá stanoviště obsazena, fakticky ignoruje vlastní služební předpisy. Správní orgány dále celou situaci zlehčují a zaměňují pojem střídání dozorčího a strážního stanoviště. Výpovědi vedoucích OVT a OVS považují žalobci za účelové, neboť se vedoucí pouze snažil zakrýt jimi tolerované protiprávní jednání věznice. K argumentaci žalovaného na str. 21 napadeného rozhodnutí, podle které může být přerušená přestávka nahrazena nebo proplacena, žalobci uvádějí, že nahrazení přestávky je možné pouze se souhlasem příslušníka. Na str. 27 napadeného rozhodnutí pak žalobci považují za chybnou úvahu žalovaného ohledně možnosti střídání příslušníků prostřednictvím IDS, neboť žalovaný zcela pomíjí, kdo by měl v uvedenou dobu vykonávat jeho služební činnost a organizovat službu při mimořádných událostech.

14. Žalobci dále popisují výkon služby strážného na OVS, která je prováděna jednak při ostraze objektu věznice, jednak při eskortách k soudům a do zdravotnických zařízení. Příslušníci jsou do služby veleni denním rozkazem vedoucího OVS, který dle rozpisu strážních stanovišť přesně stanovuje jednotlivá strážní stanoviště, která nemohou opustit. U žádného stanoviště není doba střežení krácena o přestávku na jídlo a odpočinek, ale počítá se s tím, že příslušníkovi bude umožněna konzumace stravy v nejnutnějším rozsahu. Nepočítá se přitom ani se střídáním na stanovištích, neboť v denním rozkaze není jediné osoby, která by nebyla umístěna mimo strážní stanoviště. Sám žalovaný ve svých vyjádřeních (žalobci zřejmě odkazují na vyjádření žalovaného v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2019, č. j. 57 Ad 2/2018–92 – pozn. soudu) nikdy neuvedl, že by bylo střídání příslušníků zajištěno. V této souvislosti žalobci zdůrazňují, že v případě nedovoleného opuštění stanoviště se vystavují trestněprávnímu postihu podle § 389 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Průběh služby je zaznamenáván vrchním inspektorem strážní služby (dále jen „VISS“) do knihy předání a převzetí služby, ve které je zachyceno i střídání strážních stanovišť, nikoliv však za účelem čerpání přestávky. Pokud nastane mimořádná situace, jsou všichni příslušníci OVS povinni zapojit se do její likvidace dle udělených pokynů. Příslušníci tak musejí být vždy připraveni k plnění mimořádných pokynů. Závěr správních orgánů, že příslušníci nejsou povinni se během čerpání přestávky zapojit do řešení mimořádných situací, je dle žalobců „v příkrém rozporu se směrnicemi pro tísňové signály, tedy řešení nejzávažnějších mimořádných událostí ve Vazební věznici České Budějovice [sic!].“ Žalobci dále popisují výkon služby příslušníků eskortní směny, kteří rovněž nemohou řádně čerpat přestávku na jídlo a odpočinek, neboť nesmějí ani na okamžik opustit eskortu.

15. Ve vztahu k výkonu služby na OVT žalobci uvádějí, že i tuto službu vykonávají dle denních rozkazů, a to po celou dobu v kompletním vystrojení a dokonce i s radiostanicí. Během přestávky nemohou opustit objekt věznice. Není podstatné, že je příslušníkům na nezbytně nutnou dobu umožněno stravování, neboť se nejedná a plnohodnotnou – tedy 30minutovou – přestávku na jídlo a odpočinek.

16. Na podporu své argumentace žalobci odkazují na četnou judikaturu správních soudů týkající se čerpání přestávky na jídlo a odpočinek příslušníky bezpečnostních sborů, konkrétně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. 8 Ad 13/2011–53, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, č. j. 62 Ad 4/2016–374, rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 7. 2018, č. j. 65 Ad 9/2017–53, č. 3925/2019 Sb. NSS, rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018–44, a ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/2020–78, a konečně na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020–147, který se týkal podmínek čerpání této přestávky právě ve Věznici Vinařice.

17. Žalovaný se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Ve vyjádření k žalobě rekapituluje nosné závěry napadeného rozhodnutí, na nichž setrvává. Podle žalovaného bylo v průběhu správního řízení jednoznačně prokázáno, že charakter služby v dané věznici umožňuje příslušníkům řádné čerpání přestávek na jídlo a odpočinek. Žalovaný nepopírá, že příslušníci jsou ve svých aktivitách při výkonu služby částečně omezeni. Případná omezení však nejsou takové povahy, aby vylučovala možnost čerpání přestávky dle § 60 zákona o služebním poměru. Kontinuální zabezpečení věznice je zajištěno též jinými prostředky ochrany (např. mřížemi, oplocením, tísňovými hlásiči, kamerovým systémem), které jsou nezávislé na lidském faktoru, resp. neustálém výkonu služby příslušníků. Žalovaný dále upozorňuje, že žalobci se ve své žalobě věnují pouze výkonu služby na OVS, nikoliv na OVT. Ani v žalobě pak žalobci dostatečně nespecifikovali, ve kterých dnech mělo dojít k neoprávněnému odečtu přestávek na jídlo a odpočinek.

18. Na vyjádření žalovaného reagovali žalobci replikou, ve které opakovaně zdůraznili, že při výkonu služby nesmějí bez řádného vystřídání opustit strážní či dozorčí stanoviště, a nemohou tak v plném rozsahu čerpat přestávku na jídlo a odpočinek. Tento stav trval po celé období, za které žádají o proplacení hodin odpracovaných při přestávkách. Dále odkázali na rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2023, č. j. 8 As 248/2021–116, který se týká poměrů ve Věznici Vinařice. Od roku 2015, kdy příslušníci poprvé požádali o proplacení hodin odpracovaných při přestávkách, přitom k žádné změně v dané věznici nedošlo. Skutečnost, že přestávka nemůže být řádně čerpána, dle žalobců vyplývá především z rozpisu dozorčích a strážních stanovišť a denních rozkazů vedoucích OVT a OVS, v nichž je stanovena délka služby na jednotlivých stanovištích.

III. Posouzení věci soudem

19. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 196 odst. 1 zákona o služebním poměru), osobami k tomu oprávněnými, po vyčerpání řádných opravných prostředků a obsahuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Při přezkumu napadeného rozhodnutí soud vycházel v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalovaného, přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je podle § 75 odst. 2 věty prví s. ř. s. vázán.

20. Soud o věci rozhodl bez jednání, neboť při přezkumu napadeného rozhodnutí zjistil důvod pro postup podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s 21. Podle § 60 zákona o služebním poměru: „(1) Příslušník má nárok na přestávku ve službě na jídlo a odpočinek, nejdéle po každých 5 hodinách nepřetržitého výkonu služby, jestliže služební funkcionář nerozhodne na žádost příslušníka jinak, a to při trvání směny a) do 9 hodin v rozsahu 30 minut, b) nad 9 hodin v takovém rozsahu, aby jedna přestávka činila 30 minut a ostatní přestávky činily nejméně 15 minut. (2) Přestávka ve službě na jídlo a odpočinek se nezapočítává do doby služby. (3) Jde–li o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, musí být příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek.“ 22. Jádrem sporu je v posuzované věci otázka, zda bylo žalobcům v rozhodném období fakticky umožněno čerpání přestávek na jídlo a odpočinek. Jen tehdy by se přestávky v souladu s § 60 odst. 2 zákona o služebním poměru nezapočítávaly do doby služby. V opačném případě by se nejednalo o přestávku, ale o tzv. přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek, která se poskytuje dle § 60 dost. 3 zákona o služebním poměru, nemůže–li být výkon služby přerušen. Tato doba se do doby služby započítává a je tedy zohledněna i v rámci služebního příjmu.

23. Případy příslušníků Vězeňské služby a jiných bezpečnostních sborů, kteří se domáhali proplacení hodin odpracovaných při přestávkách ve službě na jídlo a odpočinek, se správní soudy již opakovaně zabývaly (srov. žalobci odkazovanou judikaturu a dále rozsudky NSS ze dne 26. 8. 2020, č. j. 8 As 160/2018–42, ze dne 29. 7. 2022, č. j. 2 As 347/2019–93, ze dne 17. 8. 2022, č. j. 9 As 89/2021–65, ze dne 4. 10. 2022, č. j. 7 As 53/2022–41, a ze dne 8. 11. 2022, č. j. 7 As 187/2022–26, a rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 59 Ad 3/2021–101, a ze dne 27. 6. 2023, č. j. 43 Ad 1/2022–76). Konkrétně podmínek pro čerpání této přestávky ve Věznici Vinařice se týkaly rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020–147 (v dané věci se žalobci společně s dalšími příslušníky domáhali proplacení hodin odpracovaných při přestávkách za předchozí období – pozn. soudu), a ze dne 26. 10. 2022, č. j. 43 Ad 20/2021–55.

24. Přestávka ve službě na jídlo a odpočinek představuje zákonem garantovanou (nárokovou) dobu, v rámci které příslušník nevykonává službu a tento časový úsek je určen výhradně k jeho odpočinku, a to způsobem, který si daný příslušník zvolí (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018–44, odst. 23). Posouzení, zda je režim výkonu služby přerušitelný, a tudíž spadá pod § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, závisí v prvé řadě na charakteru služby a objektivních podmínkách na pracovišti, tedy na tom, zda možnosti pracoviště čerpání přestávek umožňují (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 8. 2020, č. j. 8 As 160/2018–42, odst. 22). Skutečnost, že jde o službu nepřetržitou, nicméně neznamená, že se jedná i o službu, kterou nelze ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru přerušit (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018–44, odst. 20). Důvodem, pro který nelze přestávku na jídlo a odpočinek čerpat, je obsah (náplň) služby, ale i pracovní prostředí či vytíženost příslušníků (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 11. 2022, č. j. 7 As 187/2022–26, odst. 30). Pokud jde tedy o službu vykonávanou nepřetržitě, je nutné zkoumat, zda je fakticky zajištěna možnost přerušit výkon služby a provést zastoupení jiným příslušníkem (srov. rozsudky NSS ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018–44, odst. 28, a ze dne 30. 5. 2023, č. j. 8 As 248/2021–116, odst. 51, 55 a 60).

25. Klíčové je tedy zjištění, zda je umožněno přestávku čerpat v požadované délce, aniž by se příslušník musel věnovat služebním úkolům. O nepřerušitelnou službu se tak jedná v případech, kdy jsou příslušníci z různých důvodů, jako je např. nutnost plnění určitých služebních úkolů či pohotovost, fakticky omezeni v trávení celé doby přestávky dle vlastního uvážení. Nepředvídatelnost možných přerušení přestávky je totiž může stavět do stavu trvalé ostražitosti. Podstatná pro určení, zda je výkon služby přerušitelný či nikoliv, je faktická možnost čerpání přestávky a absence omezení, jež objektivně a významně ovlivňují možnost příslušníka během přestávky volně nakládat s časem a věnovat se vlastním zájmům [srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 9. 9. 2021, C–107/19, Dopravní podnik hl. m. Prahy, bod 43, nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20, odst. 46, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 59 Ad 3/2021–101, odst. 68–76]. Naopak, určitý diskomfort při čerpání přestávky v jídelně (např. praktická nemožnost opustit budovu a skutečnost, že příslušník na sobě v budově musí mít služební úbor a vysílačku) nebrání tomu, aby čas poskytnutý jako přestávka splňoval požadavky podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru (srov. rozsudky NSS ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/2020–78, odst. 26, a ze dne 30. 5. 2023, č. j. 8 As 248/2021–116, odst. 55). Aby tedy bylo možné konstatovat, že výkon služby příslušníků lze přerušit, musí být příslušníkům umožněno čerpat přestávky na jídlo a odpočinek nezpochybnitelným způsobem tak, aby bylo zřejmé, že po celou dobu přestávky nemusejí v zásadě plnit žádné služební povinnosti a úkoly a mohou se věnovat pouze tomu, aby se najedli a odpočinuli si, a to s výjimkou případné aktivace jejich zákonné zakročovací povinnosti (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 59 Ad 3/2021–101, odst. 87). V projednávané věci soud neshledal žádný důvod, aby se od dosavadní rozhodovací praxe odchýlil.

26. Nelze přehlédnout, že žalobní argumentace je – navzdory její obsáhlosti – poměrně paušální, neboť nezohledňuje služební poměry konkrétních žalobců. Soudu je z předchozí rozhodovací činnosti (např. z řízení ve věcech sp. zn. 55 Ad 2/2020, 59 Ad 3/2021, 43 Ad 20/2021, 43 Ad 1/2022) známo, že zástupce žalobců v tomto typu sporů vznáší v převážné většině velmi obecné žalobní body bez dostatečné míry individualizace a vztahu ke konkrétnímu případu. Jak přitom upozornil soud již v rozsudku ze dne 10. 2. 2022, č. j. 59 Ad 3/2021–101, je „zájmem žalobců, aby namísto obecných proklamací označili na základě obsahu správního spisu konkrétní případy, v nichž došlo k porušení podmínek § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru (odkazem na konkrétního účastníka a příslušný den), neboť bez konkrétních tvrzení nemohou dost dobře očekávat, že správní orgán a posléze případně i správní soud bude u takto rozsáhlého období a velkého počtu žalobců procházet detailně a jednotlivě všechny výkazy.“ Ani v tomto případě však žalobci neoznačili konkrétní případy, kdy mělo dojít k zásahu do jejich práva na přestávku ve službě na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru. Na tento deficit argumentace žalobců ostatně poukazovaly již služební orgány v průběhu správního řízení. Byť služební orgán vzhledem ke služebnímu poměru žalobců a přiměřenému promítnutí zásady ochrany slabší strany nemůže na svou povinnost řádně zjistit skutkový stav rezignovat a přenechat s tím spojené důkazní břemeno jen na žalobcích, v konečném důsledku, pokud ani při řádné spolupráci služebního orgánu se nepodaří rozhodné skutečnosti zjistit, bude takový stav tížit žalobce (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 59 Ad 3/2021–101, odst. 144). Část žalobní argumentace se pak zcela zjevně míjela se skutkovými okolnostmi posuzované věci (žalobci např. argumentují podmínkami pro čerpání přestávek u příslušníků eskortní směny, kterou však žádný z nich nevykonává; brojí proti služebním předpisům v jiné věznici, než ve které slouží; tvrdí, že vyslechnuti byli namátkově vybraní příslušníci, ačkoliv ve skutečnosti byli ve správním řízení vyslechnuti všichni žalobci). V tomto rozsahu se tudíž soud argumentací žalobců blíže nezabýval, neboť zde zjevně není spojitost s předmětem řízení. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej, není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty“ (rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78).

27. Navzdory obecnosti žalobní argumentace však soud shledal, že závěry správních orgánů bez dalšího neobstojí. Skutkový stav ohledně faktických podmínek pro čerpání sporné přestávky, který vzaly správní orgány za základ svých rozhodnutí, totiž nebyl v rozporu s § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru zjištěn dostatečně, resp. postrádá oporu ve správním spisu. Čerpání přestávky na OVT 28. Ze správního spisu vyplývá, že všichni žalobci sloužili po většinu rozhodného období jako dozorci na OVT. Žalobce a) konkrétně vypověděl, že sloužil zpravidla na ubytovně L (dozorčí stanoviště č. 7), žalobce b) na uzavřeném oddíle (dozorčí stanoviště č. 1), žalobce d) na ubytovně K sever (dozorčí stanoviště č. 13) a žalobce e) na ubytovně O+C (dozorčí stanoviště č. 3). Žalobci c) a f) pouze obecně vypověděli, že sloužili jako dozorci OVT. Jednotlivá stanoviště, na která byli žalobci v rozhodném období veleni, jsou patrná z denních rozkazů vedoucího OVT. Z rozpisu dozorčích stanovišť je dále zřejmé, zda bylo dané stanoviště určeno jako vnější či vnitřní, pevné či pohyblivé a stálé či dočasné (srov. § 89 odst. 2 nařízení žalovaného č. 5/2016). V rozpisu je dále určen způsob obsazení daného stanoviště (jedno či vícečlenné, obsazené po určitou dobu či nepřetržitě, blíže viz str. 22–24 napadeného rozhodnutí).

29. Při výsleších žalobci shodně vypověděli, že na jednotlivých dozorčích stanovištích, na která byli veleni dle denního rozkazu vedoucího OVT, nebyli střídáni jiným příslušníkem. Za účelem čerpání přestávky a výkon služby tak nemohli stanoviště nikomu předat. Vedoucí OVT naproti tomu vypověděl, že čerpání přestávek je zajištěno v souladu s předpisy, „u pevného dozorčího stanoviště střídáním konkrétním příslušníkem, u pohyblivých stanovišť na základě konkrétních potřeb zajištění povinnosti a práv vězněných osob v souladu s časovým rozvrhem dne,“ s tím, že „na všech pohyblivých stanovištích je […] přítomnost dozorce přerušitelná.“ 30. Soud pokládá z terminologického hlediska za vhodné upozornit, že žalobci i vedoucí OVT při výslechu zjevně užívali pojem vystřídání nejen jako terminus technicus ve smyslu služebních předpisů, které se střídáním spojují u dozorčích stanovišť povinnost provést početní prověrku vězňů či přesně popsaný postup střídání stanovišť, ale též v obecnějším významu, který odpovídá situaci, kdy je příslušník odvolán k čerpání přestávky a bez nějakých formálnějších procedur odchází za tím účelem ze stanoviště a poté se zase obdobně neformálně na stanoviště vrací, přičemž po uvedenou dobu jsou jeho služební povinnosti na stanovišti zajišťovány jinými příslušníky, ať již z téhož stanoviště, je–li vícečlenné, nebo stanoviště jiného (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 59 Ad 3/2021–101, odst. 83).

31. Dle správních orgánů je pro účely čerpání přestávek na jídlo a odpočinek zásadní dělení stanovišť na pevná a pohyblivá (str. 26 a 32 prvostupňového rozhodnutí a str. 25 napadeného rozhodnutí). Zásadní nedostatek napadeného rozhodnutí spatřuje soud především v závěru žalovaného, že na pohyblivých dozorčích stanovištích OVT není třeba velené příslušníky střídat. Z prvostupňového ani napadeného rozhodnutí totiž není patrné, z jakých služebních předpisů či provedených důkazů správní orgány tento závěr dovodily (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020–147, odst. 91, 95 a 99). Dle soudu takový závěr nevyplývá ani z rozpisu dozorčích stanovišť, ani jiného služebního předpisu. Nelze přitom přisvědčit úvaze žalovaného „že již z názvu druhu stanoviště vyplývá, [že] příslušník vykonávající službu na tomto stanovišti nemusí být po celou dobu služby přítomen pouze na stanovišti (v určené místnosti, patře či jeho části), ale může se volně pohybovat po objektu i mimo něj, a to v závislosti na plnění probíhajících úkolů a taxativních povinností“, a dále že na tomto stanovišti v případě nepřítomnosti veleného příslušníka „vykonává službu […] další dozorce se stejnými pravomocemi“ (str. 25 napadeného rozhodnutí). Pouhá skutečnost, že je dozorčí stanoviště určeno jako pohyblivé, totiž neznamená, že by jej bylo možné bez dalšího opustit za účelem čerpání přestávky (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 43 Ad 1/2022–76, odst. 73). Ba právě naopak, tento závěr zjevně odporuje čl. 6 odst. 4 nařízení ředitele věznice č. 36/2018, resp. č. 30/2020 (účinnému od 4. 6. 2020), podle kterého „[p]ři čerpání přestávky na jídlo a oddech nebo přestávky na jídlo a odpočinek nesmí zůstat žádné pracoviště nebo stanoviště opuštěné a bez dozoru.“ V tomto ohledu nečiní příslušné nařízení ředitele věznice rozdílu mezi jednotlivými druhy stanovišť. Jak přitom vyplývá z § 4 písm. c) nařízení žalovaného č. 5/2016 příslušník „zařazený k výkonu dozorčí služby na jednotlivých stanovištích nebo vymezených úsecích, při plnění dalších stanovených úkolů, jakož i při vystupování na veřejnosti je dále zejména povinen vykonávat službu na určeném stanovišti nebo na vymezeném úseku, neodvracet pozornost od výkonu služby, neprovádět činnost, která nesouvisí s výkonem dozorčí služby a neopouštět stanoviště nebo vymezený úsek bez souhlasu nadřízeného nebo dokud nebude vystřídán nebo odvolán.“ 32. Povinnosti příslušníků spojené s výkonem dozorčí služby jsou tak limitovány vystřídáním či odvoláním, popř. souhlasem nadřízeného (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 59 Ad 3/2021–101, odst. 82). Pokud by se tedy dozorce při výkonu služby vzdálil ze svého stanoviště bez předchozího souhlasu nadřízeného či řádného vystřídání, dopustil by se vědomého porušování služebních povinností. Ve vztahu k posuzované věci soud upozorňuje, že právě pohyblivá dozorčí stanoviště č. 7 či 13, na kterých sloužili žalobci a) a d), byla dle rozpisu dozorčích stanovišť určena jako jednočlenná. Stanoviště č. 7 mělo být navíc střeženo nepřetržitě po celých 24 hodin. V případě čerpání přestávky příslušníkem veleným na jednočlenné dozorčí stanoviště, aniž by došlo k jeho střídání (zastoupení), by tak zůstalo dané stanoviště opuštěné a bez dozoru, což odporuje citovanému čl. 6 odst. 4 nařízení ředitele věznice č. 36/2018, resp. č. 30/2020. Z napadeného rozhodnutí ani ze správního spisu přitom nelze dovodit, jakým způsobem mělo být v takovém případě příslušníkům umožněno čerpání přestávky za současného zajištění obsazenosti daného stanoviště. Z denních rozkazů vedoucího OVT (přílohy č. 1 a 2 Přestávky na stravu a oddech denní/noční dozorčí směny) přitom vyplývá, že střídání mělo být zajištěno pouze u pevných stanovišť (dozorčí stanoviště č. 1) příslušníkem uvedeným v knize předání a převzetí služby, přičemž konkrétního příslušníka provádějícího střídání vždy určil IDS dle obsazenosti dozorčích stanovišť. Ve vztahu k pohyblivým dozorčím stanovištím však denní rozkazy žádný systém střídání (odvolání) příslušníků za účelem čerpání přestávky nepředvídají. Z denních rozkazů rovněž neplyne, že by na daná stanoviště bylo veleno více příslušníků, kteří by se mohli navzájem zastoupit. To koresponduje s výpovědí žalobců, kteří k faktické možnosti čerpat přestávky opakovaně uváděli, že ve službě nebyli vystřídáni jiným příslušníkem. S tímto tvrzením žalobců se nicméně žalovaný ani ředitel věznice ve svých rozhodnutích dostatečně nevypořádali. Soud proto shledal, že existují důvodné pochybnosti o tom, zda bylo v rozhodném období organizačně a personálně zajištěno, aby příslušníci při výkonu služby na dozorčích stanovištích skutečně mohli čerpat přestávky na jídlo a odpočinek v souladu s § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru.

33. Oporu v provedeném dokazování pak soud nenachází ani pro závěr žalovaného, že faktické čerpání přestávek koordinuje v rámci své náplně práce IDS tak, aby bylo zajištěno řádné plnění služebních povinností (str. 25 napadeného rozhodnutí). Povinnost IDS koordinovat výkon dozorčí služby ve směně a řídit činnost podřízených dozorců na jednotlivých stanovištích v ubytovnách odsouzených nebo na vymezených úsecích formálně vyplývá z § 54 odst. 1 písm. a) a c) nařízení žalovaného č. 5/2016. Pakliže však žalobci svými výpověďmi zpochybnili faktickou možnost čerpání přestávky tvrzením, že ve skutečnosti k žádnému střídání (zastoupení) na dozorčích stanovištích nedochází, bylo úkolem správních orgánů, aby ve vztahu k této otázce provedly další dokazování a na jeho základě učinily konkrétní skutková zjištění. Takto však správní orgány nepostupovaly a kromě ničím nepodloženého konstatování, že střídání fakticky zajišťují IDS, se spokojily se značně obecnou výpovědí vedoucího OVT, který uvedl, že ze strany IDS jsou činěna organizační opatření v souladu se služebními předpisy, a (v souvislosti s řešením mimořádných událostí) dále vypověděl, že je povinností IDS organizovat službu „dozorců tak, aby byla zajišťována jejich zákonná práva“ (str. 25 napadeného rozhodnutí). Správní orgány přitom nijak neobjasnily (např. doplňujícími dotazy na vedoucího OVT), zda i s ohledem na personální možnosti a služební předpisy IDS skutečně koordinovali a organizovali činnost dozorců tak, aby příslušníci mohli čerpat přestávky v plném zákonném rozsahu v době jim k tomu určené v přílohách denních rozkazů vedoucího OVT, aniž by po dobu jejího čerpání odpovídali za své stanoviště, museli se zajímat o dění na něm a řešit úkoly s ním spojené (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020–147, odst. 91). Ani v tomto ohledu tak závěry správních orgánů za aktuálního stavu skutkových zjištění neobstojí.

34. Pokud jde o argumentaci správních orgánů, že žalobci svými podpisy na denních rozkazech vedoucího OVT a měsíčních výkazech služeb stvrdili čerpání přestávek, soud připouští, že akceptace případně nesprávných výkazů odsloužených hodin ztěžuje důkazní situaci příslušníka. Nemůže však zcela vyloučit jeho nárok na proplacení reálně nevyčerpaných přestávek, pokud se mu jej podaří prokázat jinak, a obsah jím dříve parafované listiny tak účinně zpochybnit (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 59 Ad 3/2021–101, odst. 77, a rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2023, č. j. 8 As 248/2021–116, odst. 51 a 57). Není rovněž vůbec významné, zda si dotčený příslušník proti nemožnosti řádného čerpání přestávky stěžuje u služebního orgánu či naopak (ať již z obav před služební šikanou či z jiných pohnutek) výkazy neodpovídající skutečnosti vlastním jménem bez dalšího podepíše, neboť z pohledu zákona o služebním poměru je rozhodující pouze to, zda skutečně byly přestávky v zákonném standardu v jednotlivých dnech čerpány či nikoliv.

35. V dalším řízení je tak úkolem správních orgánů na základě dostatečných skutkových zjištění objasnit faktické fungování systému čerpání přestávek na jídlo a odpočinek, a to v průběhu celého rozhodného období, aby bylo možné posoudit, zda žalobci mohli během dozorčí služby čerpat přestávku ve službě na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, která se nezapočítává do doby služby (a tedy za ni nenáleží služební příjem), nebo zda šlo o službu ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru, jejíž výkon nemůže být přerušen, a byla jim zajištěna toliko přiměřená doba na jídlo a odpočinek, která by se jim do služební doby započítala (a tedy by musel být zohledněna v rámci služebního příjmu). Čerpání přestávky na OVS 36. Službu strážného na OVS vykonával od března 2022 pouze žalobce f), který předtím sloužil s ostatními žalobci na OVT. Požadavek na proplacení hodin odpracovaných při přestávkách se tak týkal pouze žalobce f) za období od 1. 3. do 12. 4. 2022.

37. Obdobně jako ve vztahu k výkonu služby na OVT žalobce f) při výslechu vypověděl, že na strážním stanovišti není střídán jiným příslušníkem, a přestávku tak v průběhu služby nečerpá. Vedoucí OVS naproti tomu vypověděl, že strážní čerpají přestávku po vystřídání a zpravidla nedochází k situacím, kdy by nebylo možné přestávku vyčerpat. Podle vedoucího OVS je systém nastaven tak, že „na pevných strážních stanovištích jsou příslušníci střídáni a na pohyblivém strážním stanovišti je čerpání přestávky umožněno bez střídání.“ Shodně popsaly systém čerpání přestávek na OVS též správní orgány (srov. str. 32 prvostupňového rozhodnutí a str. 31–32 napadeného rozhodnutí).

38. Ze správního spisu vyplývá, že v rozhodném období byl žalobce velen denními rozkazy vedoucího OVS na strážní stanoviště č. 1, 5, 6 a 8, a dále vykonával službu inspektora strážní služby (dále jen „ISS“).

39. Jak správně upozornil žalovaný, přílohou denních rozkazů vedoucího OVS byla evidence čerpání přestávek, ze které jsou patrné důvody, pro které nemohl konkrétní příslušník čerpat zákonem garantovanou přestávku. Případné nečerpání přestávky se následně promítlo i do měsíčního výkazu služeb. Ve vztahu k žalobci f) tato situace nastala např. během služby dne 14. 3. 2022, kdy mu nebyla poskytnuta přestávka z důvodu nepřetržitého střežení stanovišť č. 3 a 4 v čase od 9:00 do 15:

0. V měsíčním výkazu služeb mu pak byla za tento den evidována služba v délce 12 hodin, nikoliv standardních 11,5 hodiny, tedy se „započtením“ neposkytnuté 30 minutové přestávky. Lze proto souhlasit se žalovaným, že evidenci čerpání přestávek nelze v případě služby na OVS považovat za pouhý formální úkon, který neodpovídá realitě. Případné neposkytnutí přestávky bylo ve vztahu k jednotlivým příslušníkům evidováno poměrně často, a to vždy s konkrétním odůvodněním (viz např. denní rozkazy vedoucího OVS ze dne 5. 3., 15.

3. či 6. 4. 2022).

40. Přesto však dle soud nelze ani ve vztahu k čerpání přestávek na OVS považovat skutkový stav za dostatečně zjištěný. Shodně jako v případě služby na OVT totiž není zřejmé, z čeho žalovaný dovodil, že na pohyblivých strážních stanovištích není třeba velené příslušníky střídat, a že jejich charakter umožňuje výkon služby přerušit za účelem čerpání přestávky. Ředitel věznice ani žalovaný ve svých rozhodnutích nespecifikovali, jaké úkoly plní pohyblivá strážní stanoviště, včetně stanoviště č. 8, na které byl velen též žalobce f) a jehož příslušníci měli být využíváni ke střídání příslušníků velených na pevná stanoviště (viz rozpis střídání strážních stanovišť, který je přílohou denních rozkazů vedoucího OVS), kolik příslušníků může současně střídat příslušníky na pevných stanovištích, a kolik strážných tedy může fakticky současně čerpat přestávku na jídlo a odpočinek. Nevysvětlili také, zda a z jakého důvodu jsou při střídání z důvodu čerpání přestávky příslušníci z pevného stanoviště veleni na pohyblivé stanoviště a jak je řešeno přerušení služby ve vztahu k povinnostem na pohyblivém stanovišti (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020–147, odst. 109–111). Ani ve vztahu k této otázce neprovedly správní orgány žádné dokazování, na jehož základě by mohly učinit konkrétní skutková zjištění.

41. I v případě výkonu služby na OVS platí, že povinnosti příslušníků spojené s výkonem strážní služby jsou limitovány vystřídáním či odvoláním. Příslušník je dokonce povinen neopouštět strážní stanoviště dokud nebude vystřídán nebo odvolán, byť by byl i ohrožen na životě [srov. § 74 písm. c) nařízení žalovaného č. 23/2014]. Pokud by se tedy strážný při výkonu služby vzdálil ze svého stanoviště bez řádného vystřídání či odvolání, dopustil by se vědomého porušování služebních povinností. Nutno dále zdůraznit, že druh, počet a rozmístění strážních stanovišť ve věznici, včetně střeženého pracoviště, stanoví ředitel příslušné věznice rozpisem strážních stanovišť (srov. § 36 odst. 2 nařízení žalovaného č. 23/2014). Nižší počet příslušníků velených na jednotlivá stanoviště tak nelze stanovit bez souhlasu ředitele věznice. Rovněž pro strážní stanoviště platí požadavek čl. 6 odst. 4 nařízení ředitele věznice č. 36/2018, resp. č. 30/2020, aby žádné pracoviště nebo stanoviště nezůstalo při čerpání přestávky opuštěné a bez dozoru. Za těchto okolností nelze bez dalšího akceptovat závěr žalovaného, že na pohyblivých strážních stanovištích není třeba velené příslušníky střídat. V dalším řízení je tak úkolem správních orgánů rozptýlit přetrvávající pochybnosti o tom, zda bylo v rozhodném období organizačně a personálně zajištěno, aby příslušníci při výkonu služby na strážních stanovištích skutečně mohli čerpat přestávky na jídlo a odpočinek v souladu s § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru.

42. Soud pro úplnost podotýká, že ačkoliv žalobce f) sloužil na OVS též jako ISS, v žalobě k okolnostem čerpání přestávky při výkonu služby na této pozici ničeho nenamítal (na str. 3 žaloby žalobci upozornili, že vykonávají službu na „na nejnižších funkcích“). Vzhledem k tomu soud pokládá za dostatečný závěr žalovaného, který na základě výpovědi vedoucího OVS uzavřel, že ISS čerpají přestávku tak, aby se mohli navzájem zastoupit s VISS a ISS–operátorem (str. 32–35 napadeného rozhodnutí, srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2023, č. j. 16 Ad 4/2021–219, odst. 109). Ostatní žalobní body 43. Pro účely dalšího řízení považuje soud za vhodné alespoň rámcově vypořádat i ostatní žalobní body:

44. Z § 8 zákona o vězeňské službě a § 3 odst. 1 a § 6 nařízení žalovaného č. 23/2014 vyplývá, že příslušníci mají být v době výkonu služby při plnění svých úkolů zpravidla oděni do služebního stejnokroje a jsou vyzbrojeni a vystrojeni. Jak správně upozornil žalovaný, ze zákona o vězeňské službě ani služebních předpisů naopak nelze dovodit povinnost příslušníků být ustrojen a vyzbrojen i v době čerpání přestávky podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru.

45. Argumentovali–li tedy žalobci tím, že jsou po celou dobu výkonu služby v kompletním vystrojení, soud neshledal, že by tato skutečnost vylučovala možnost řádného čerpání přestávky. Jak ostatně dovodil NSS v rozsudku ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/2020–78, „podřazení pod § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru nevylučuje samo o sobě to, že příslušník má v době přestávky ve službě na jídlo a odpočinek na sobě výstroj a výzbroj, že ji z praktických důvodů bezpečnostních kontrol tráví přímo ve věznici či trvá jeho povinnost zasáhnout v případě zcela mimořádných situací jako je například útěk vězně, a pro účel takové mimořádné situace má u sebe radiopřijímač“ (srov. závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4446/2011, který se týkal obdobného soukromoprávního nároku strážníků městské policie). Od tohoto závěru NSS se soud nemíní odchýlit ani při posouzení ostatních žalobních bodů.

46. Důvodná není ani námitka žalobců ohledně povinnosti podílet se na řešení mimořádných událostí v době čerpání přestávky.

47. Obecnou zakročovací povinnost příslušníků ve službě upravuje § 7 odst. 1 zákona o vězeňské službě pro případy vyjmenované pod písm. a) až d). Druhý odstavec stanoví výjimky z této povinnosti. Odstavec třetí a čtvrtý pak stanoví, kdy je dána povinnost provést služební zákrok nebo jiná potřebná opatření i v době mimo službu, tato povinnost však dopadá pouze na ty příslušníky, kteří plní úkoly vězeňské stráže. Je–li tedy přestávka na jídlo a odpočinek dobou odpočinku, nemají povinnost zasahovat všichni příslušníci, jak žalobci nesprávně interpretují § 7 odst. 3 zákona o vězeňské službě.

48. Dle soudu však ani u těchto příslušníků plnících úkoly vězeňské stráže povinnost zasáhnout mimo výkon služby nepředstavuje natolik citelné omezení během doby přestávky, které by objektivně významně ovlivnilo možnost volně nakládat s časem během přestávky a možnost trávit ji způsobem, který si příslušník zvolí. Žalobci [zejména žalobce f), který jako jediný sloužil na OVS] při výslechu ani v žalobě nespecifikovali, jak často by mělo k mimořádným událostem ve věznici docházet. Soud proto vycházel z toho, že hlavní smysl činnosti příslušníků nespočívá ve vyčkávání a stálém udržování své připravenosti pro případ mimořádného zásahu podle § 7 zákona o vězeňské službě, takže jejich situace není srovnatelná např. s policisty na operačním středisku či hasiči vyčkávajícími na signál k zásahu (srov. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020–147, odst. 126, ze dne 10. 2. 2022, č. j. 59 Ad 3/2021–101, odst. 87, ze dne 26. 10. 2022, č. j. 43 Ad 20/2021–55, odst. 30, a ze dne 27. 6. 2023, č. j. 43 Ad 1/2022–76, odst. 38). V tomto ohledu tak nelze úvahám správních orgánů ničeho vytknout.

49. Přisvědčit konečně nelze ani námitce žalobců, že přestávku nemohou čerpat mimo objekt věznice.

50. Soud ze zcela ztotožňuje se závěrem správních orgánů, že žalobcům není žádný právním předpisem zakázáno opustit během čerpání přestávek objekt věznice. Žalobci ostatně ani neuvedli, že by jim někdy bylo znemožněno věznici opustit, ani neoznačili služební předpis, který by jim povinnost trávit přestávky v areálu věznice ukládal. Jak již shora uvedeno, podřazení pod § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru bez dalšího nevylučuje, že příslušníci přestávku z praktických důvodů tráví přímo ve věznici (ať už vzhledem k okolí věznice, času vynaloženému na odložení služební výzbroje či kontroly před opuštěním věznice a po návratu). Nevhodnost bezprostředního okolí věznice pro stravování či odpočinek a časové prodlevy nutně spojené s opuštěním a naopak vstupem do prostoru věznice sice nemohou jít k tíži žalobcům, ale v tomto směru je podstatné, je–li areál věznice dostatečně uzpůsoben pro standardní způsob čerpání přestávky na jídlo a odpočinek. Pouze v případě, že by uspořádání daného prostoru či organizační pravidla znemožňovaly příslušníkům se v klidu najíst a napít, popř. si odpočinout (např. nemožnost v čase přestávky dojít ze služebního stanoviště do jídelny či kanceláře poskytující nezbytný minimální komfort, a zase se vrátit, aby přitom zůstal i dostatečný čas pro samotnou konzumaci stravy či krátký odpočinek), by bylo nutné dané časové úseky kvalifikovat jen jako přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek. Skutečnost, že tedy trávení přestávky mimo areál věznice bylo prakticky nemožné (ač zakázáno nebylo), v situaci, kdy přestávka mohla být reálně trávena ve vhodných prostorách uvnitř (což ve svých výpovědích nepopírali ani žalobci), nezakládala sama o sobě žalobcům nárok na proplacení vykázaných přestávek jako přiměřených dob na jídlo a odpočinek (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 59 Ad 3/2021–101, odst. 90).

51. Nad rámec nutného odůvodnění soud uvádí, že mu je znám rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2023, č. j. 16 Ad 4/2021–219, jímž byla podobně koncipovaná žaloba jiných příslušníků vězeňské služby zamítnuta (zmiňovaný rozsudek je napaden kasační stížností vedené pod sp. zn. 9 As 51/2023). Oproti věci řešené ve zmiňovaném rozsudku však zdejší soud vnímá v nyní posuzované věci určité skutkové odlišnosti, zejména pokud jde o rozsah tvrzení uplatňovaných ze strany jednotlivých příslušníků a mírou zjišťování skutkového stavu ze strany orgánů vězeňské služby.

IV. Závěr a náklady řízení

52. S ohledem na výše uvedené soud napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro nedostatečné zjištění skutkového stavu (výrok I). Současně soud vrátil věc k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení jsou správní orgány podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázány právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku.

53. O náhradě nákladů řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s.

54. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci měli ve věci plný úspěch, a proto soud každému z nich přiznal náhradu nákladu řízení.

55. Soud před vyhlášením rozsudku upozornil žalobce na možnost postupu podle § 60 odst. 7 s. ř. s. a vyzval je k případnému vyjádření. Žalobci uvedli, že s moderací nákladů nesouhlasí, neboť jej vnímají jaké své faktické potrestání, jelikož jejich zástupce (advokát) může požadovat zaplacení nákladů po jejich osobách v plné výši. Navíc pro vedení řízení je nutná orientace ve vězeňských zařízeních, v prostorách věznice, v denních rozkazech, v rozpisech strážních či dozorčích stanovišť i ve služebních předpisech.

56. Soud samozřejmě připouští, že znalost systému a fungování vězeňské služby je pro danou problematiku jistě žádoucí. Na druhou stranu nemůže přehlížet paušalizující až formulářovou koncepci žalob podávaných advokátem žalobců, v nichž je patrné přebírání starších vzorů bez vazby na konkrétní situaci jednotlivých žalobců (klientů), zejména v částech, kde jsou uváděna tvrzení o eskortních směnách, v nichž ovšem žádný z žalobců neslouží (resp. v rozhodném období nesloužil), případně jsou označovány úplně jiné věznice, než ve kterých byli žalobci zařazeni (srov. odst. 26 tohoto rozsudku). V tomto případě tedy poskytnuté právní služby spočívaly ve zcela identické argumentaci a jednotlivé žalobní body nebyly koncipovány specificky ve vztahu ke každému z žalobců (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 8. 2017, č. j. 4 As 46/2016–94, odst. 37). S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že přiznání odměny za jeden úkon právní služby podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu při zohlednění počtu společně zastupovaných žalobců (šest osob) by bylo nepřiměřené objemu a povaze poskytnutých právních služeb a jejich odborné a časové náročnosti. Proto přistoupil k částečnému snížení odměny dle podle § 60 odst. 7 s. ř. s.

57. Přiznaná odměna se skládá ze zaplacených soudních poplatků ve výši 18 000 Kč (6 x 3 000 Kč poplatek za žalobu) a poměrné části nákladů na zastoupení advokátem. Podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) náleží advokátovi za společné zastupování dvou nebo více osob za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Za přiměřené soud pokládal stanovení výše odměny, jako by byly jednotlivé procesní úkony činěny při zastupování dvou žalobců, a to jednoho na OVT a jednoho na OVS. Výše odměny advokáta tak zahrnuje tři úkony právní služby po 4 960 Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a repliky podle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5, § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu], a dále náhradu hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tj. celkem 15 780 Kč. Zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty, k nákladům řízení tak patří i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21% ve výši 3 314 Kč (srov. § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Každému z žalobců tak náleží na náhradě nákladů řízení částka 6 182,33 Kč [3 000 Kč za zaplacený soudní poplatek a náhrada nákladů za zastupování ve výši 3 182,33 Kč (19 094 Kč ÷ 6)]. Náhradu nákladů řízení uložil soud žalovanému zaplatit žalobcům ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.) k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s., výrok II).

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah podání účastníků III. Posouzení věci soudem Čerpání přestávky na OVT Čerpání přestávky na OVS Ostatní žalobní body IV. Závěr a náklady řízení