51 Af 17/2018 - 29

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobce: A. K. sídlem P. 16, N., X M. proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihočeský kraj sídlem Mánesova 1803/3a, 371 87 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2018, č. j. 2076496/18/2212-50521- 303592 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 18. 10. 2018, č. j. 2076496/18/2212-50521-303592 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobci byla dodatečnými platebními výměry za zdaňovací období první až čtvrté čtvrtletí roku 2013, první až čtvrté čtvrtletí roku 2014 doměřena daň z přidané hodnoty podle pomůcek. Žalobce dne 14. 2. 2017 podal proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty odvolání. O odvolání byl rozhodnuto dne 27. 6. 2018 Odvolacím finančním ředitelstvím v Brně tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a dodatečné platebními výměry byly potvrzeny. Žalobce dne 2. 7. 2018 daňové povinnosti doměřené dodatečnými platebními výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období první čtvrtletí 2013 až čtvrté čtvrtletí 2014 uhradil.

2. Dne 25. 9. 2018 podal žalobce žádost o prominutí penále z doměření daňových povinností daně z přidané hodnoty za zdaňovací období první čtvrtletí 2013, třetí čtvrtletí 2013 až čtvrté čtvrtletí 2014, kterému bylo sděleno dodatečnými platebními výměry v celkové výši 63 216 Kč.

3. Rozhodnutím ze dne 18. 10. 2018 č. j. 2076496/18/2212-50521-303592 (dále jen „napadené rozhodnutí“) vydaným podle § 259 a) a § 259c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), žalovaný zamítl žádost žalobce o prominutí penále stanoveného dodatečnými platebními výměry na daň z přidané hodnoty. Žalovaný nejprve zkoumal naplnění formálních požadavků stanovených daňovým řádem, které shledal splněné, a proto přistoupil k meritornímu posouzení žádosti žalobce o prominutí penále. Odkázal na ustanovení § 259c) odst. 2 daňového řádu, které upravuje vylučující podmínku pro možnost prominutí příslušenství daně. Uzavřel, že z podkladů které měl správce daně shromážděny ve spise, je zřejmé, že žalobce závažným způsobem porušil právní předpisy. Žalobci byla za první čtvrtletí 2013 až čtvrté čtvrtletí 2014 na základě daňové kontroly doměřena daň z přidané hodnoty podle pomůcek, neboť neunesl důkazní břemeno a nebylo možné stanovit daň dokazováním. Správci daně byly předloženy přepracované daňové evidence, které správce daně zhodnotil jako nevěrohodné, nepodložené a účelově zpracované a nemohl být jimi prokázán faktický stav. Rozdíl doměřené daně podle pomůcek oproti poslední známé dani činil více než 50 000 Kč. Správce daně dále zjistil, že žalobce nevedl evidenci obchodního majetku pro účely daně z přidané hodnoty dle § 100 odst. 3 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty. Správce daně neshledal žádný objektivní důvod vhodný zvláštního zřetele, který by žalobci bránil v řádném dodržování daňových a účetních předpisů. Shledal tudíž naplnění vylučujících podmínek, pro které není možné ve smyslu § 259c) odst. 2 daňového řádu penále prominout.

4. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 17. 12. 2018 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Krajský soud vyloučil tuto žalobu usnesením č. j. 51 Af 16/2018-12 ze dne 18. 12. 2018 k samostatnému projednání.

II. Žalobní body

5. Žalobce v žalobě uvedl, že je osobou samostatně výdělečně činnou a podnikatelskou činnost vykonává společně s manželkou více než 25 let. Specifikoval dodatečné platební výměry, kterými mu byla dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty včetně penále a úroků z prodlení. Daň byla žalobci doměřena na základě pomůcek v omezené míře. Žalobce poukázal na to, že požádal o prominutí penále a úroků z prodlení úhrady daňových povinností, daně z přidané hodnoty, neboť je spolehlivým plátcem. Své daňové povinnosti plnil vždy včas a řádně. Pochybení, kterého se žalobce dopustil, nastalo při zahájení daňové kontroly neúmyslně. Žalobce jako laik se spolehl ve věci jednání se správcem daně na svého právního zástupce. Ten však bez vědomí žalobce se správcem daně nekomunikoval a nedokládal potřebné informace. Následně pracovníci správce daně předložené důkazy nepřijali, zpochybnili jejich platnost a poukazovali na účelovost předložených listin. Žalobce požadoval, aby žalovaný přihlédl k jeho věku i k faktu, že celková výše penále a úroků z prodlení dosahuje téměř 75 % hodnoty doměřované daně. Žádosti o prominutí penále stanoveného dodatečnými platebními výměry ze dne 27. 6. 2018 vyhověno nebylo.

6. Žalovaný opřel své rozhodnutí pouze o skutečnost, že žalobce svým deliktním jednáním naplnil vylučující podmínku ve smyslu § 259c) odst. 2 daňového řádu, to je, že v posledních třech letech závažným způsobem porušil daňové nebo účetní předpisy. tímto svým závěrem žalovaný prokázal, že nerespektuje aktuální a právně závazný výklad rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 54/2006-155 k ustanovení § 259c) odst. 2 daňového řádu. V případě žalobce vzal při aplikaci vylučující podmínky právě skutkový a právní základ dodatečně doměřené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období první čtvrtletí 2013 až čtvrté čtvrtletní 2014. Použití vylučující podmínky spočívající v jednání žalobce, jenž je skutkovým a právním základem uložení penále a úroků z prodlení, o jejichž prominutí žalobce žádá, je proto zatíženo právní vadou, která použití této vylučující podmínky nepřipouští pro zjevnou nezákonnost.

7. Žalobce vyslovil přesvědčení, že i druhý pilíř, na kterém stojí zamítavé rozhodnutí, tedy použití pomůcek, je nesprávné. Žalobce zpochybnil právní úsudek žalovaného o oprávněnosti použití pomůcek za účelem vyměření daně. Žalobce žalovanému požadovanou účetní evidenci v průběhu kontroly doložil a žalovaný neměl důvod k použití pomůcek při vyměření daně, neboť samotné porušení zákona o účetnictví nezakládá právo správce daně k použití pomůcek. Žalobce zastává názor, že je důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek relevantních a zákonných důvodů.

8. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného.

9. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Shrnul dosavadní průběh daňového řízení, zrekapituloval žalobní námitky a připomněl, že žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žádost o prominutí penále stanoveného dodatečnými platebními výměry ze dne 27. 6. 2018, a to ze dvou žalobních důvodů.

10. Prvním žalobním důvodem je názor žalobce, že žalovaný nesprávně posoudil žádost o prominutí příslušenství daně a nerespektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu k ustanovení § 259c) odst. 2 daňového řádu. Žalobce přitom odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 54/2006-155, který se však této problematiky netýká. Podle žalovaného měl žalobce na mysli zřejmě na mysli rozsudek sp. zn. 2 Afs 62/2017. Žalovaný vysvětlil podstatu otázky, která byla v tomto rozhodnutí řešena a dovodil, že pokud je porušení daňových nebo účetních právních předpisů s ohledem na skutkové okolnosti konkrétního případu dle správního uvážení správce daně závažné, může být i takové jednání daňového subjektu bráno v úvahu při posuzování žádosti o prominutí penále i přes skutečnost, že právě toto jednání bylo skutkovým a právním základem pro uložení penále. Žalovaný postupoval při rozhodování o žádosti žalobce o prominutí penále v souladu s ustanovením § 259 a násl. daňového řádu. Žalobce splnil formální požadavek stanovený daňovým řádem, a proto žalovaný přistoupil k meritornímu posouzení žádosti.

11. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě podrobně rozvedl svou úvahu, kterou učinil v rámci posuzování žádosti žalobce o prominutí penále, kdy zdůraznil, že na základě žalobcem předložených podkladů správce daně zjistil, že žalobce vykázal ve svých evidencích a daňových přiznáních pouze část uskutečněných zdanitelných plnění a dále nepředložil požadovanou evidenci obchodního majetku, tak jak bylo jeho povinností podle § 100 odst. 3 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty. Žalobce neunesl své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu a neprokázal jím tvrzené skutečnosti. Mezi důkazními prostředky, které žalobce předložil v průběhu daňové kontroly, byla i přepracovaná daňová evidence za roky 2013 a 2014, kterou žalovaný vyhodnotil jako účelovou. Smyslem rozdělení nakoupeného majetku a náhradních dílů bylo snížit hodnotu náhradních dílů a materiálu použitého při opravách motorových vozidel a sestavování motocyklů na ledovou plochou dráhu a určených k jejich dalšímu prodeji. Žalobce v průběhu daňové kontroly změnil svá tvrzení o hodnotě materiálu, náhradních dílů použitých při opravách motorových vozidel, které sám používal ke své ekonomické činnosti. Žalovaný vyvrátil správnost údajů, dokládaných těmito důkazními prostředky a bylo na žalobci, aby pochybnosti žalovaného formulované ve výzvách odstranil a prokázal, že jím předložené evidence vedené podle § 100 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty jsou průkazné a údaje v nich uvedené jsou správné. Toto důkazní břemeno žalobce neunesl. Žalovaný při posuzování vylučující podmínky dané ustanovením § 259 c) odst. 2 daňového řádu dospěl k závěru, že žalobce závažným způsobem porušil právní předpisy, neboť evidence předložené v průběhu daňové kontroly nepodávaly věrohodný, pravdivý a úplný obraz o skutečnostech, které v nich měly být zaznamenány. Porušení daňových a účetních předpisů hodnotil správce daně jako intenzivní.

12. Žalovaný ve svém vyjádření dále popsal, jak se zabýval otázkou, zda jednání žalobce dosáhlo intenzity závažného porušení daňových a účetních předpisů. Zopakoval, že žalobce nevedl evidenci stanovenou právním předpisem (§ 100 odst. 3 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, nevedl evidenci nakoupeného zboží používaného pro svou ekonomickou činnost, nevedl ani jiné evidence, které by dokládaly jeho stav a pohyb v průběhu kontrolovaných zdaňovacích období. Předložené evidence nebyly vedeny průkazným způsobem. Žalovaný neshledal objektivní důvody hodné zvláštního zřetele.

13. Žalovaný poukázal na to, že ustanovení § 259c) odst. 2 daňového řádu předpokládá zohlednění spolehlivosti daňového subjektu jako podmínky pro vydání vyhovujícího rozhodnutí o prominutí penále. Toto ustanovení však vylučuje prominutí penále těm daňovým subjektům, které v posledních třech létech porušily závažným způsobem daňové nebo účetní předpisy, přičemž závažnost je dána intenzitou porušení. Tento institut by neměl stírat rozdíl mezi daňovými subjekty, které své povinnosti plní řádně a včas a těmi, kteří se takto nechovají. Na prominutí příslušenství daně není právní nárok. Je pouze na správním uvážení, aby správce daně posoudil souvislosti daného případu ve vztahu k naplnění podmínek pro prominutí daně a v jakém rozsahu.

14. Žalovaný dále poznamenal, že žalobcem zamýšlený odkaz na judikaturu není zcela přiléhavý. V poukazované věci doměřil celní úřad daňovému subjektu clo a rovněž mu v souladu s § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu uložil povinnost uhradit penále. Ke zkrácení dovozního cla došlo nesprávným zařazením zboží pod jednotlivé podpoložky celního sazebníku. Rozsudek Nejvyššího správního soudu na nyní projednávanou věc zcela nedopadá, neboť žalobci nebyla na základě výsledků daňové kontroly v souvislosti s doměřením daně uložena žádná sankce za správní delikt, kterou by žalovaný zohledňoval jako vylučující podmínku pro možnost prominutí penále. Na samotné doměření daně podle pomůcek nelze pohlížet jako na trest pro daňový subjekt, ale jako na nezbytný následek nemožnosti stanovení daně dokazováním v důsledku skutkových okolností v konkrétním případě. Stanovení daně podle pomůcek nepředstavuje sankci uloženou žalobci, ale jedná se o náhradní způsob stanovení daně.

15. Jako druhý žalobní bod vypořádal ve svém vyjádření žalovaný námitku žalobce, že mu daň podle pomůcek byla doměřena nesprávně. Žalovaný k tomu upozornil, že předmětem soudního přezkumu není způsob stanovení daňové povinnosti žalobci, ale rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce o prominutí penále. Žalovaný z procesní opatrnosti zrekapituloval postup při doměření daně z přidané hodnoty za konkrétní zdaňovací období. Zdůraznil, že neměl k dispozici takové důkazní prostředky, aby bylo možné stanovit daň dokazováním. Pokud žalobce tvrdil, že jeho zástupce v daňovém řízení bez jeho vědomí nekomunikoval se žalovaným, pak se jedná pouze o vztah mezi žalobcem a jeho zástupcem, který je vztahem soukromoprávním. Tato skutečnost nepředstavuje žádný liberační důvod, naopak opačný postup by vedl k absurdním závěrům. Žalovaný postupoval při posuzování žádosti o prominutí penále zcela v souladu s účinnou právní úpravou. Žalovaný po provedeném detailním zkoumání zákonných předpokladů prominutí penále shledal, že porušení daňových a účetních právních předpisů žalobcem bylo takové povahy a dosáhlo takové intenzity a závažnosti, že byla splněna podmínka podle § 259c) odst. 2 daňového řádu, pro kterou není možné penále prominout a žádost o prominutí penále proto zamítl. Proto bylo navrženo, aby soud podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Právní názor soudu

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

17. Žaloba je důvodná.

18. V projednávané věci bylo učiněno předmětem přezkumu rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o prominutí penále za zdaňovací období první čtvrtletí 2013 a třetí až čtvrtletí 2014. Žalovaný je ve shodě se žalobcem, že byl oprávněn požádat o prominutí penále, neboť naplnil formální požadavek stanovený daňovým řádem a to, že daňové povinnosti, k nimž se předmětné penále vztahovalo, byly uhrazeny dne 2. 7. 2018.

19. Mezi žalobcem a žalovaným zůstala na sporu otázka, zda bylo možné žádosti žalobce o prominutí penále vyhovět ve smyslu § 259 c) odst. 2 daňového řádu, podle kterého není prominutí příslušenství daně možné, pokud daňový subjekt v posledních třech létech závažným způsobem porušil daňové nebo účetní právní předpisy. Jinak řečeno, jde o posouzení četnosti porušování povinností při správě daní daňovým subjektem, respektive posouzení naplnění podmínky, jakési daňové a účetní bezúhonnosti daňového subjektu. Podmínka je založena na neurčitém právním pojmu „závažného porušení“ daňových a účetních předpisů, což správci daně umožňuje v určité míře zužovat či rozšiřovat hranice tohoto pojmu a reagovat tak na nejrůznější změny a potřeby. Při výkladu neurčitého právního pojmu se uvážení správce daně na rozdíl od realizace diskreční pravomoci zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení, to znamená, že je nutno nejprve objasnit neurčitý právní pojem a jeho rozsah a poté hodnotit, zda skutečnosti konkrétního případu lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017 č. j. 9 Afs 238/2016-32. V tomto rozsudku soud připomněl, že úkolem správního soudu je přezkoumat, zda výklad a aplikace neurčitého právního pojmu správce daně je v souladu se zákonem, jaké podklady k tomu správce daně soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout, zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Soudu na druhé straně nepřísluší, aby úvahu správce daně nahrazoval, provedl vlastní hodnocení a učinil závěr, zda posuzované jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem. Tímto způsobem by totiž nepřípustně zasáhl do činnosti správce daně.

20. Soud dále vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2017 č. j. 2 Afs 62/2017- 37, ve kterém Nejvyšší správní soud vyložil způsob výkladu neurčitého právního pojmu „závažným způsobem porušené daňové nebo účetní právní předpisy“. V citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu dospěl tento k závěru, že „…pro účely splnění podmínky § 259c) odst. 2 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (závažné porušení daňových nebo účetních právních předpisů jako překážka prominutí daně nebo příslušenství daně), se nebere v úvahu jednání, jež je skutkovým a právním základem uložení penále, o jehož prominutí daňový subjekt žádá, nýbrž pouze jiná jeho daňově a účetně relevantní jednání v době tří let před vydáním rozhodnutí o žádosti o prominutí penále. […] V rámci správního uvážení správce daně může přihlédnout k povaze porušení daňových nebo účetních právních předpisů, jež je skutkovým a právním základem penále, o jehož prominutí daňový subjekt žádá a s ohledem na povahu, intenzitu či jiné okolnosti tohoto porušení penále neprominout i přesto, že z pohledu podmínky podle § 259c ) odst. 2 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (závažné porušení daňových nebo účetních právních předpisů jako překážka prominutí daně nebo příslušenství daně), by toto porušení bylo irelevantní“.

21. Z citovaných judikátů Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v rámci výkladu neurčitého právního pojmu „závažného porušení daňových a účetních předpisů“ by správce daně neměl ve smyslu § 259c ) odst. 2 daňového řádu přihlížet k jednání daňového subjektu, které bylo skutkovým a právním základem uložení příslušenství daně, o jehož prominutí daňový subjekt žádá. Není však vyloučeno v rámci jeho správní úvahy promítnout hodnocení o povaze, intenzitě nebo jiné okolnosti takového porušení pod tento neurčitý právní pojem a příslušenství daně v takovém případě prominout nemusí.

22. Úkolem soudu je pak posouzení otázky, zda konkrétní zjištění správce daně byly daňovým orgánem správně podřazeny pod neurčitý právní pojem, především z jakých důvodů. Soud musí mít možnost přezkoumat, zda výklad aplikace neurčitého právního pojmu správcem daně je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správce daně soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Jak již soud dříve uvedl, nepřísluší mu, aby úvahu správce daně jakkoli nahradil. Soud nemůže provést vlastní hodnocení, ani učinit závěr, zda posuzované jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustně zasáhl do činnosti správce daně. V případě, že takový přezkum není možný, je rozhodnutí správce daně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

23. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá popis žádosti žalobce o prominutí penále za konkrétní zdaňovací období. Jsou uvedeny důvody, pro které žalobce žádal o prominutí tohoto penále. Žalovaný současně poukázal na platnou právní úpravu, podle které postupoval a konstatoval, že byl naplněn formální požadavek stanovený daňovým řádem, a proto přistoupil k meritornímu posouzení žádosti žalobce. V tomto směru se spokojil pouze s odkazem na ustanovení § 259c) odst. 2 daňového řádu, které upravuje vylučující podmínku pro možnost prominutí příslušenství daně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze uvedl, že žalobci byla na základě daňové kontroly doměřena daň z přidané hodnoty podle pomůcek, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno a dále uvedl, že v průběhu daňové kontroly předložil přepracované daňové evidence, které správce daně hodnotil jako nevěrohodné a účelově zpracované. Současně žalovaný uvedl, že žalobce nevedl evidenci obchodního majetku pro účely daně z přidané hodnoty. Neshledal žádné objektivní důvody hodné zvláštního zřetele, které by žalobci bránily v řádném dodržování daňových a účetních předpisů. Tímto stručným odůvodněním nesplnil žalovaný svou povinnost zhodnotit jednání žalobce včetně uvedení úvah o povaze, intenzitě nebo jiných okolnostech tvrzeného porušení právních předpisů. Žalovaný měl přezkoumatelným způsobem vysvětlit, proč i přes právní názor uvedený v recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu, o nezohledňování skutkového a právního jednání, v důsledku kterého došlo k vyměření penále žalobci, toto jednání žalobce zohlednil. Měl vysvětlit okolnosti, povahu a intenzitu tohoto jednání, zda je natolik závažné, že nelze žalobci zákonem předvídané dobrodiní v podobě prominutí penále přiznat.

24. Správnost a relevance jednotlivých argumentů správce daně musí být popsána v odůvodnění rozhodnutí, chybějící úvahy, které žalovaný podrobně uvedl ve svém vyjádření k žalobě, měl žalovaný učinit v řízení o žádosti žalobce o prominutí penále, které bylo ukončeno vydáním napadeného rozhodnutí. Nelze akceptovat vysvětlení potřebných úvah žalovaného teprve ve vyjádření k žalobě. Žalobce totiž mohl svou žalobní argumentaci, která je podstatná pro výsledek řízení o správní žalobě založit pouze na důvodech uvedených v napadeném rozhodnutí žalovaného. Soud se proto s nově a dodatečně uvedenými důvody ve vyjádření žalovaného, pro které žalovaný žalobci nevyhověl v jeho žádosti o prominutí penále, zabývat nemohl.

25. Žalovaný na řádné odůvodnění svého rozhodnutí, které bylo učiněno předmětem přezkumu soudem ve smyslu shora popsaném, rezignoval, neboť pouze jedním odstavcem žádost žalobce o prominutí penále zamítl. Toto stručné a nedostatečně konkrétní odůvodnění rozhodnutí o prominutí penále nelze v intencích citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považovat za řádné a přezkoumatelné, neboť z něho nejsou zřejmé konkrétní důvody, ani úvahy správce daně.

26. Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

27. V dalším řízení bude zapotřebí posoudit naplnění zákonných znaků definovaných neurčitými právními pojmy a vyložit, jaké důvody vedou příslušný daňový orgán k vyslovenému závěru. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal na to, že žalobcova argumentace proti způsobu stanovení daňové povinnosti v probíhajícím soudním řízení není v řízení o prominutí penále relevantní. Soud názor žalovaného v tomto směru sice sdílí, nicméně vnímá žalobcovu argumentaci způsobem stanovení daně jako argumentaci snižující závažnost jeho pochybení, které vedlo správce daně k doměření daňové povinnosti žalobci na základě pomůcek. Nicméně v řízení o prominutí penále již není prostor pro posouzení výhrad žalobce směřujících ke způsobu stanovení daně. Takovou otázku mohl nastolit žalobce v rámci případného zpochybnění daňového doměrku, respektive způsobu stanovení daňové povinnosti na základě správní žaloby.

V. Závěr, náklady řízení

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úplný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalobci byly přiznány náklady řízení ve výši 3 000 Kč, které představují zaplacený soudní poplatek. Náklady řízení je žalovaný povinen žalobci zaplatit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení