51 Co 130/2025 - 129

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a Mgr. Anny Vrdlovcové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] za níž jedná [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] pro zaplacení 79 000 Kč, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6.3.2025, č.j. 19 C 40/2024-105, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II/ potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku IV/ mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 38 739,30 Kč, které je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta [Jméno advokáta], jinak se potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 495 Kč k rukám advokáta [Jméno advokáta], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem řízení do částky 38 115 Kč zastavil (I/), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 79 292 Kč (II/), žalobu v rozsahu částky 1 651 825 Kč zamítl (III/) a dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 28 461,53 Kč (IV/).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí byla poskytnuta náhrada škody a nemajetkové újmy podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ v celkové výši 2 006 466,50 Kč, a to konkrétně: náhrada nákladů obhajoby ve výši 256 466,50 Kč, náhrada nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 1 500 000 Kč a náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení ve výši 250 000 Kč v souvislosti s trestním řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka](dále také jen „naříkané řízení“), kde byla žalobkyně, proti které bylo zahájeno trestní stíhání usnesením OŘ PČR Prahy 2 č.j. [spisová značka] ze dne 24.3.2017 pro spáchání [podezřelý výraz] výsledně zproštěna obžaloby rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2023, č.j. [spisová značka]. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu, přičemž v rámci mimosoudního projednání přiznala žalobkyni částku 103 375 Kč za vzniklou nemateriální újmu (50 000 Kč za nezákonné trestní stíhání a 53 375 Kč za nepřiměřenou délku řízení) a konečně také částku 147 465 Kč za vzniklou škodu za účelně vynaložené náklady na obhajné, které po objasnění jejich opodstatněnosti dobrovolně žalovaná vyplatila.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z účastnického výslechu žalobkyně, lékařských zpráv [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 19.4.2021, spisu trestního řízení, vedeného pod sp. zn. [spisová značka] a kopiemi podání žalobkyně a záznamy z porad žalobkyně s obhájcem, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení, účastníky označené nesporné skutečnosti (bod 5) a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Tento uvedl pod body 6 až 9 odůvodnění rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje.

4. V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím – usnesením o zahájení trestního stíhání, prvostupňový soud zohlednil délku řízení (6 let a 2 měsíce), závažnost trestného činu (hrozící trest odnětí svobody až na 8 let) a prokázané dopady do rodinné, profesní a zdravotní sféry žalobkyně.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle OdpŠk, zejména podle § 5, § 7, § 13 a § 31a. Vycházel z toho, že trestní stíhání žalobkyně skončilo zproštěním obžaloby, čímž bylo rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu zákona kvalifikováno jako nezákonné rozhodnutí. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, podle něhož zproštění obžaloby zakládá nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, pokud si obviněný obvinění nezavinil.

6. Při stanovení výše zadostiučinění vycházel přitom z judikatury Nejvyššího soudu, zejména z rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, který stanoví, že výše zadostiučinění musí odpovídat individuálním dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného, a z rozsudku, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, který zdůrazňuje nutnost prokázání konkrétních zásahů do práv žalobce.

7. Srovnal věc s obdobnými případy, vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 2 (např. sp. zn. 19 C 147/2019, 19 C 218/2018, 31 C 617/2014) a dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je částka 100 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již dobrovolně poskytla částku 50 000 Kč, prvostupňový soud přiznal žalobkyni zbývajících 50 000 Kč.

8. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení soud aplikoval § 13 odst. 1 a § 31a odst. 3 OdpŠk a vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 305/2012). Stanovil základní částku zadostiučinění ve výši 82 667 Kč, když vyšel z adekvátní částky pro odškodnění újmy v rozsahu 16 000 Kč ročně, za první dva roky v poloviční výši, kterou následně korigoval tak, že ji snížil o 20 % pro skutkovou a právní složitost věci, o dalších 10 % za počet stupňů soudní soustavy, naopak ji zvýšil o 10 % za nekoordinovaný postup soudů a o 20 % pro zvýšený význam řízení pro žalobkyni. Po těchto korekcích soud žalobkyni přiznal částku 29 292 Kč, přičemž zohlednil již dobrovolně poskytnutých 53 375 Kč.

9. Ve vztahu k nároku na náhradu nákladů obhajoby soud posoudil jednotlivé úkony právní služby podle advokátního tarifu a dospěl k závěru, že nebyly účelně vynaložené nebo již byly dostatečně kompenzovány. Soud I. stupně se ztotožnil s právní argumentací žalované stran neúčelnosti nárokovaných služeb a žalobní návrh v rozsahu požadovaném žalobkyní v podání ze dne 27.1.2025 zamítl. Výrokem ad I/ rozsudku rozhodl o částečném zpětvzetí tohoto nároku v rozsahu částky 38 115 Kč.

10. Soud I. stupně tedy žalobě vyhověl pouze částečně, a to v rozsahu částky 79 292 Kč (50 000 + 29 292), přičemž ve zbytku v rozsahu částky 1 651 825 Kč žalobu zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která byla v řízení úspěšná z 36 %, přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 28 461,53 Kč. Tato částka zahrnuje soudní poplatek, odměnu advokáta podle advokátního tarifu a paušální náhrady výdajů, včetně DPH.

12. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká zejména nesprávné skutkové zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Žalovaná nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudem I. stupně, když podle jejího názoru soud I. stupně při posuzování vzniku a intenzity nemajetkové újmy vycházel téměř výhradně z účastnické výpovědi žalobkyně, kterou považuje za nedostatečně kriticky hodnocenou a nedoloženou dalšími objektivními důkazy. Žalovaná namítá, že žalobkyně nedoložila konkrétní dopady trestního stíhání na svůj rodinný, profesní ani zdravotní život, přičemž listinné důkazy podle žalované neprokazují příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a tvrzenou újmou. Dále žalovaná uvádí, že soud I. stupně nesprávně přiznal žalobkyni vyšší zadostiučinění, než odpovídá srovnatelné judikatuře, a že v obdobných případech byla přiznána nižší částka, přičemž v případě žalobkyně absentují závažnější dopady, jako je medializace, sociální vyloučení nebo závažné zdravotní následky. Žalovaná rovněž namítá, že soud I. stupně nesprávně stanovil základní sazbu zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení na 16 000 Kč za rok, což považuje za nepřiměřeně vysoké a neodůvodněné, a dále nesouhlasí se zvýšením této částky o 20 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni a o 10 % za nedostatky v postupu soudů. Podle žalované měl být naopak základ snížen o 20 % kvůli počtu instancí, které ve věci rozhodovaly, soud I. stupně se odchýlil od ustálené judikatury. Žalovaná má za to, že již poskytnuté zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za nezákonné trestní stíhání a 53 375 Kč za nepřiměřenou délku řízení je zcela dostatečné a přiměřené všem okolnostem případu.

13. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že žaloba se zamítá, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení v zákonné výši, stejně jako náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.

14. Žalobkyně nesouhlasí s odvoláním žalované, které podle jejího názoru zlehčuje újmu způsobenou nezákonně vedeným trestním stíháním a neopodstatněně rozporuje výši přiznaného zadostiučinění. Zdůrazňuje, že soud I. stupně rozhodoval na základě nejen její účastnické výpovědi, ale i dalších objektivních důkazů, přičemž její výpověď byla hodnocena jako věrohodná a žalovaná nepředložila žádné důkazy, které by ji vyvrátily. Žalobkyně odmítá tvrzení žalované, že její psychická újma byla způsobena pouze osobními okolnostmi, a naopak uvádí, že trestní stíhání její obtížnou životní situaci zásadně zhoršilo. Dále považuje za irelevantní spekulace žalované o možné výši trestu a zdůrazňuje, že dopady trestního řízení byly pro ni mimořádně závažné, zejména s ohledem na opakované rušení zprošťujících rozsudků. Argumentaci žalované ohledně absence dokladů o účasti ve výběrových řízeních označuje za absurdní, neboť právě nezákonné stíhání jí účast znemožnilo. K otázce výše zadostiučinění žalobkyně uvádí, že přiznaná částka odpovídá judikatuře i ekonomické realitě a není bezprecedentní. Pokud jde o náhradu za nepřiměřenou délku řízení, žalobkyně považuje základní sazbu stanovenou soudem I. stupně za správnou a v souladu s judikaturou, přičemž poukazuje na nutnost zohlednit inflaci a individuální okolnosti případu. Odmítá také tvrzení, že by délka řízení byla způsobena její procesní aktivitou, a naopak zdůrazňuje pochybení státních orgánů. K výroku o náhradě nákladů řízení žalobkyně uvádí, že odpovídá procesní situaci a je spravedlivý, neboť žalovaná zavdala příčinu k řízení svým odmítavým postojem a dobrovolně plnila až v průběhu řízení. Celkově žalobkyně shrnuje, že soud I. stupně rozhodl v souladu se zákonem i judikaturou, pečlivě odůvodnil své rozhodnutí a odvolací námitky žalované nepoukazují na žádnou zásadní vadu rozhodnutí, ale pouze polemizují se skutkovými závěry a snaží se minimalizovat odpovědnost státu.

15. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. Odvolací soud na základě podaného odvolání žalované přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). V řízení odvolací soud zopakoval postupem dle § 213 odst. 3 o. s. ř. důkaz žádostí o odročení veřejného zasedání ze dne 19.4.2022 (na č.l. 1783 trestního spisu), poukazem na vyšetření ze dne 19.4.2022 (na č.l. 1784 trestního spisu) a potvrzením o návštěvě lékaře ze dne 19.4.2022 (na č.l. 1785 trestního spisu), a dospěl k závěru, že odvolání žalované je nedůvodné.

17. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění, své skutkové závěry srozumitelně a přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku. Rozsudek soudu I. stupně, který je hraničně dostatečně odůvodněn, tak mohl být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Z provedených důkazů učinil prvostupňový soud správná skutková zjištění, z nichž proto vychází i odvolací soud.

18. Úvodem odvolací pro přehlednost shrnuje, že předmětem odvolacího přezkumu jsou oba nároky žalobkyně na zaplacení nemajetkové újmy, majetková újma v podobě nákladů obhajného již předmětem odvolacího přezkumu není.

19. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je na základě zjištěného skutkového stavu věci především úkolem soudu I. stupně, kdy teprve přezkum úvah tohoto soudu je úkolem soudu odvolacího.

20. K nároku žalobkyně na nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím – usnesením o zahájení trestního stíhání.

21. Je ustálenou soudní praxí, že podle OdpŠk odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Jelikož zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za nějž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Jak správně konstatoval prvostupňový soud, kdy ostatně žalovaná je téhož závěru, odpovědnostní titul je dán. Sporná je v dané věci otázka výše odškodnění, kdy částku 50 000 Kč, kterou žalovaná žalobkyni v průběhu řízení odškodnila, považuje žalovaná za dostačující.

22. V dalším odvolací soud sdílí závěr prvostupňového soudu o tom, že s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu bylo třeba zabývat se kritérii povahy trestní věci, délkou trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně. V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění, přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011).

23. Dlužno uvést, že při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10). V poměrech projednávané věci bylo zjištěno, že žalobkyně byla celkem 3krát zproštěna prvostupňovým soudem obžaloby – podvakrát proto, že skutek, pro který byla obžalována není trestným činem (§226 písm. b/trestního řádu), a napotřetí proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byla obžalovaná žalobkyně stíhána (§226 pís. a/ trestního řádu). Po zrušení třetího zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem, kterým bylo současně nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, kdy v pořadí čtvrtým rozsudkem prvostupňového soudu byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst.1 a 4 písm. d/ trestního zákoníku a za toto jednání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu 18 měsíců. Odvolání žalobkyně proti tomuto odsuzujícímu rozsudku bylo Městským soudem v Praze zamítnuto 25.5.2022. Teprve dne 17.5.2023, kdy byl zástupci žalobkyně (obhájci) doručen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2023, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby podle §226 písm. b/trestního řádu (skutek, pro který byla obžalována není trestným činem), turbulentní vývoj trestního stíhání žalobkyně, v jehož závěrečné fázi byla po do dobu jednoho roku pravomocně odsouzena, anabáze trestního řízení pro žalobkyni končí.

24. Předně je třeba uvést, že prvostupňový soud správně komparoval případy, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují. Ačkoliv to důsledně z odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu nevyplývá, odvolací soud je toho názoru, že i shora uvedený nestandardní průběh trestního řízení ovlivnil prvostupňový soud při jeho rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění „na horní hranici srovnatelných případů“ (srov. věc vedenou Obvodním soudem pod sp. zn. 19 C 218/2018), neboť se bezpochyby v osobní sféře žalobkyně musel negativně a velmi intenzivně promítnout, když vypověděla, že celou situaci vnímala jako absurdní nedorozumění, které jí připomínalo [podezřelý výraz].

25. Námitku žalované, že rozhodnutí prvostupňového soudu je nesprávně vystavěno toliko na účastnickém výslechu žalobkyně, což s ohledem na podpůrnost takového důkazu v zásadě nemůže obstát, odvolací soud nesdílí.

26. Z obsahu protokolu o jednání před soudem I. stupně ze dne 3.9.2024 je zřejmé, že žalobkyně v reakci na poučení prvostupňovým soudem podle ustanovení § 118a odst. 1,3 o.s.ř. stran tvrzení a prokázání nemajetkové újmy ve vztahu k zásahu nezákonného trestního stíhání do její osobní sféry reagovala podáním ze dne 27.9.2024. Žalobkyně v podání označila jako důkaz svůj účastnický výslech, žádost o odročení z 19.4.2022, lékařskou zprávu z 19.4.2022 s výhradou důkazů dalších. Uvedené důkazy prvostupňový soud při následujícím ústním jednání 12.11.2024 provedl, jak vyplývá z protokolu o jednání.

27. Odvolací soud zopakoval dokazování navrhovanými listinami a nad rámec skutečností, které vyplývají z odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu zjistil, že žalobkyně žádala z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu o odrok nařízeného veřejného zasedání v trestní věci (žádost o odročení veřejného zasedání ze dne 19.4.2022 na č.l. 1783 trestního spisu), kdy kromě potvrzení o nepříznivém zdravotním stavu byla současně praktickou lékařkou [tituly před jménem] [jméno FO] odeslána k psychiatrickému vyšetření a posouzení případné medikace (pokaz na vyšetření z 19.4.2022).

28. Z výše řečeného je zřejmé, že není pravdivé, že by prvostupňový soud při posuzování vzniku a intenzity nemajetkové újmy vycházel téměř výhradně z účastnické výpovědi žalobkyně. Je přitom evidentní, že shledal výpověď žalobkyně věrohodnou a souladnou s dalšími provedenými důkazy, které hodnotil podle zásad volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), neboť žalobkyni nevyzval k tomu, aby svá tvrzení dále důkazně podpořila, což byla připravena učinit.

29. Prvostupňový soud na základě provedeného dokazování zjistil z výslechu žalobkyně (mimo jiné obvyklé dopady do osobnostní sféry poškozené, jak byly popsány v rozhodnutí prvostupňového soudu, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje), že v profesní oblasti žalobkyně čelila reputačnímu riziku, zejména v akademické sféře, kde její firma úzce spolupracuje. Nemohla se účastnit veřejných výběrových řízení, protože nemohla podepsat čestné prohlášení o bezúhonnosti. Hrozilo jí, že nebude moci vykonávat svou ekonomickou činnost a živit své děti jako matka samoživitelka. Trestní stíhání se podepsalo i na jejím osobním životě. V průběhu řízení se jí narodilo druhé dítě (trestní stíhání začalo po narození prvního dítěte – poznámka odvolacího soudu) a situace se negativně odrazila na jejím partnerském vztahu. Žalobkyně také zmínila, že dostávala anonymní výhružné zprávy, což dále přispívalo k její psychické zátěži.

30. Žalobkyně netvrdila, že k rozpadu jejího vztahu s partnerem přispělo trestní řízení, nicméně faktor, že se stala matkou a samoživitelkou dvou dětí v průběhu víc než 6 let trvajícího řízení, ve kterém žalobkyni hrozil trest odnětí svobody v trvání až 8 let, zásadně z hlediska existenční nejistoty umocnil újmu žalobkyně natolik, že lze shledat přiměřeným odškodnění z důvodu vydaného nezákonného rozhodnutí v částce 100 000 Kč tak, jak ji stanovil soud I. stupně.

31. Z uvedeného důvodu odvolací soud ohledně tohoto nároku v rozsahu soudem přiznané částky 50 000 Kč, po zohlednění zaplacení částky 50 000 Kč žalovanou, rozsudek soudu I. stupně v uvedeném rozsahu výroku ad II/potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř.

32. K nároku žalobkyně na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou naříkaného řízení.

33. Z obsahu odvolání žalované je zřejmé, že vytýká soudu I. stupně nesprávné právní posouzení věci /§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./, když skutkový stav byl zjištěn ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. [spisová značka], a mezi účastníky byl ostatně nesporný. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, příp. aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu.

34. Soud I. stupně správně aplikoval příslušná ustanovení OdpŠk, vč. ustanovení § 31a dle kterého, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

35. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, či zda je na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Soud je při úvaze o přiměřenosti formy či výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.

36. V projednávané věci se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy, jež jí dle jeho tvrzení měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením, vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka], a to za období 6 let a 2 měsíců, kdy soud I. stupně správně posuzoval přiměřenost délky namítaného řízení v jinak vymezeném časovém úseku, když dle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn. 206/2010 – (dále jen „Stanovisko“) je nutné ztotožnit konečný okamžik řízení s okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno, resp. do doby řízení je nutno započítat i řízení o dovolání, kdy rozhodným okamžikem pro posouzení konce řízení je doručení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2023 č.j. [spisová značka], zástupci žalobkyně dne 17. 5. 2023. Lze se rovněž ztotožnit s tím, že rozhodným okamžikem pro posouzení jeho počátku byl v trestním řízení okamžik sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 trestního řádu), respektive doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24.3.2017 obviněnému (§160 odst. 2 trestního řádu). Posuzované řízení je tak z hlediska doby nejistoty žalobkyně o jeho výsledku nutno hodnotit v délce 6 let a 2 měsíců.

37. Soud I. stupně s ohledem na shora uvedené správně zjistil celkovou délku posuzovaného řízení a správně se z pohledu kritérií vymezených v ustanovení § 31a odst. 3 písm. b) – e) OdpŠk, zabýval tím, zda v namítaném řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Legitimně uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu, která žalobkyni vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk (k tomu srovnej závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4107/2009). V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou. Při hodnocení konkrétních okolností individuálního případu ve vztahu k přiměřenosti celkové délky soudního řízení soudy vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tj. zejména ze složitosti případu, chování poškozeného, postupu příslušných orgánů, významu předmětu řízení pro poškozeného a počtu instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi zásadními (viz bod IV. Stanoviska).

38. Rovněž tak je správný závěr soudu I. stupně o tom, když jako dostačující se v daném případě nejeví samotné konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 31a odst. 2 věta prvá OdpŠk a že je proto namístě přiznat žalobkyni přiměřené zadostiučinění (k tomu srovnej Stanovisko), kdy lze bez dalšího označit délku řízení za nepřiměřenou. Ostatně žalovaná konstatováním porušení práva na projednání věci v přiměřené době v průběhu daného řízení a finančním odškodněním v částce 53 375 Kč vyjádřila nepřímo totožný závěr.

39. Odvolací soud je dále přesvědčen, že soud I. stupně s ohledem na okolnosti případu správně hodnotil výši základní částky, ovšem ne zcela adekvátně ohodnotil význam výše popsaných kritérií, promítnutých do úpravy stanovené základní částky odškodnění, přičemž odvolací soud jeho úvahy korigoval.

40. Výše základní částky pro určení přiměřeného zadostiučinění by se dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. Stanovisko) měla pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, přičemž částka 15 000 Kč je částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012), přičemž v případech, kdy řízení bylo celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), blíží se přiznaná částka za příslušný časový úsek horní hranici výše uvedeného intervalu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3453/2014). Dle názoru odvolacího soudu nelze posuzované řízení hodnotit vzhledem k jeho délce jako řízení extrémně dlouhé, vyžadující aplikaci horní sazby základní částky zadostiučinění (tj. částky 20 000 Kč), avšak s ohledem na jeho celkovou délku shledává shodně s prvostupňovým soudem přiměřeným navýšení na částku 16 000 Kč ročně. Při soudem I. stupně správně zjištěné rozhodné délce namítaného řízení, tj. 6 let a 2 měsíce, soud I. stupně správně uzavřel, že základní částka zadostiučinění činí 82 667 Kč [tj. 8 000 (1/2) x 2 + 16 000 x 4 + 2 x 1 333,3].

41. Odvolací soud je ve shodě se soudem I. toho názoru, že základní částku odškodnění je třeba upravit vzhledem ke kritériu složitosti věci, kde pro složitost namítaného řízení svědčí nejen procesní složitost, když v posuzovaném řízení bylo prováděno za účelem zjištění skutkového stavu věci poměrně rozsáhlé dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2018 č.j. [spisová značka], kterým dovolací soud soudu I. stupně uložil, aby doplněním dokazování řádně zjistil skutkový stav, dále aby zjistil skutečnou výši škody). Byla tak vyslechnuta řada svědků a byly vypracovány 3 znalecké posudky. Dále je vedle procesní složitosti třeba zohlednit skutečnost, že žalobkyně či stát v trestním řízení využili svého procesního práva podávat opravné prostředky, což obecně zpravidla nelze klást k tíži poškozené. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež ospravedlnitelná celková délka řízení je prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. V posuzované věci byla věc opakovaně posuzována soudy všech stupňů, což je na místě rovněž zohlednit. Odvolací soud tak sdílí závěr o celkovém snížení základní částky o– 30 % pro kritérium složitosti věci, když procesní složitost a rozhodování na více stupních soudní soustavy hodnotil každé snížením po 15%.

42. Odvolací soud naopak souzní s odvolatelkou potud, že kritérium významu řízení je třeba hodnotit se zřetelem k ustálenému judikatornímu závěru, že „Domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1, věta druhá a třetí, OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož. Obdobná korelace přichází do úvahy i při uplatňování obou zde uvedených nároků při posuzování kritéria délky trestního stíhání, jestliže ji lze mít zároveň za nepřiměřenou.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27.6.2012).

43. Jinými slovy, dospěl-li prvostupňový soud k jinak obecně platnému závěru, že je třeba zvýšit základní částku pro zvýšený význam žalobkyně s ohledem na její účast v trestním řízení v postavení obviněné (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 cdo 987/2015 ze dne 28.6.2016), nemůže tato úvaha vzhledem k paralelnímu projednání odškodnění žalobkyně v souvislosti s nemajetkovou újmou žalobkyně za nezákonné zahájení trestního stíhání žalobkyně obstát, neboť by žalobkyně byla odškodněna z téhož důvodu dvakrát.

44. Odvolací soud dodává, že neshledal při posuzování tohoto v zásadě nejpodstatnějšího kritéria, kterým význam řízení pro účastníka bezpochyby je, ani důvod pro navýšení základní částky z hlediska přímého dopadu na to, zda si poškozená bude moci podnikáním zajišťovat obživu, neboť by tím opět nepřípustně došlo k dvojímu odškodnění v souvislosti s odškodněním nemajetkové újmy žalobkyně za nezákonné rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání.

45. Odvolací soud proto uzavírá, že důvod pro navýšení základní částky z důvodu zvýšeného významu pro žalobkyni v projednávané věci dán není.

46. Z hlediska kritéria postupu soudu pak odvolací soud ve shodě s prvostupňovým soudem shledal důvod pro modifikaci základní částky, nicméně vzhledem k průběhu naříkaného řízení a justičnímu „ping pongu“, který v trestním řízení zjevně pro nekvalitní a nekoncentrovaný postup soudu I. stupně nastal, neboť tento soud pro své závěry o zproštění žalobkyně nezajistil ve svém rozhodnutí přezkoumatelné skutkové závěry o výši škody tak, aby o věci bylo možno napoprvé rozhodnout, je třeba pro opakující se pochybení postupu soudu zvýšit základní částku o 30 % .

47. Po výše uvedené úpravě, tj. po snížení základní částky odškodnění 82 667 Kč o -30 %, jakož i po zvýšení základní částky o +30 % tak odvolací soud uzavírá, že odškodnění nemajetkové újmy v daném případě činí výše zadostiučinění, které je přiměřené újmě žalobkyně dané okolnostem daného konkrétního případu, částku 82 667 Kč.

48. Z uvedeného důvodu odvolací soud ohledně tohoto nároku v rozsahu soudem přiznané částky 29 292 Kč, po zohlednění zaplacení částky 53 375 Kč žalovanou, rozsudek soudu I. stupně v uvedeném rozsahu výroku ad II/ potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř.

49. Odvolací soud však neshledal správným akcesorický výrok IV/, kterým bylo prvostupňovým soudem rozhodováno o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, když prvostupňový soud pochybil v otázce posouzení výsledného poměru úspěchu/neúspěchu žalobkyně ve věci.

50. Žalobkyně se domáhala kumulací svých nároků zaplacení 2 částek z titulu odškodnění nemateriální újmy, kdy výsledek řízení se projevil výsledně tím, že žalobkyně dosáhla satisfakce uložením povinnosti žalované nahradit jí zadostiučinění, což je nutné hodnotit v souladu se závěry, vyslovenými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, jako plný úspěch, byť žalobkyni nebylo přiznáno plnění v jí požadované výši. Současně je třeba vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, dle kterého při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), je zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu. Odvolací soud při určení výše odměny za zastupování advokátem vyšel ze závěrů, obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění účinném do 31.12.2024, dále jen „a. t.“, tj. z tarifní hodnoty 50 000 Kč.

51. Odvolací soud dodává, že vyhláška č. 258/2024 Sb., kterou byl změněn advokátní tarif s účinností od 1.1.2025 byla aplikována toliko za úkony, které učinil zástupce žalobkyně po 1.1.2025 (srov.čl. II Přechodných ustanovení citované vyhlášky).

52. Z uvedeného vyplývá, že za stavu, kdy tarifní hodnota činila celkem 356 466,50 Kč (50 000 + 50 000 + 256 466,50), byla žalobkyně úspěšná z cca 74,5% (50 000 + 50 000 + 147 465 /při zohlednění částečného zpětvzetí žaloby dle § 146 odst. 2 o.s.ř./, tj. 247 465 Kč, a neúspěšná v rozsahu požadované částky na náhradu nákladů obhajného v částce 84 492 Kč představujících cca 25,5 %. Žalobkyni tak dle poměru úspěchu ve věci náleží 49 % vzniklých nákladů (74,5-25,5).

53. Náklady žalobkyně je třeba ve shodě se s prvostupňovým soudem vyčíslit takto: 1. fáze, kdy tarifní hodnota dle výše uvedeného klíče /§9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu/ představuje za 2 požadované nemajetkové újmy 100 000 Kč (50 000+50 000) a náhrada majetkové újmy v částce 256 466,50 Kč, kdy tarifní hodnotu nutno odvíjet z punkta 356 466,50 Kč a činí částku 9 740 Kč za úkon právní služby. Právní zástupce provedl celkem 4 úkony právní služby - příprava a převzetí, sepis žaloby, účast na ústním jednání dne 15.11.2023 a účast na ústním jednání dne 3.9.2024 (§ 11 odst. 1 písm. a/,d/a g/ advokátního tarifu). Celkem 4 úkony po 9 740 Kč a 4 režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). 2. fáze, kdy tarifní hodnotu nutno odvíjet od novelizovaného advokátního tarifu vyhl. 258/2024 Sb. /§ 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu/, kdy punktum je třeba odvíjet od výše přiznané náhrady (330 132 Kč,tj. 50 000+50 000 + 147 465 + 79 292) a činí částku 9 660 Kč za úkon právní služby. Právní zástupce provedl v této fázi celkem 2 úkony právní služby - účast na ústním jednání dne 14.1.2025 a účast na ústním jednání dne 25.2.2025. Celkem 2 úkony po 9 600 Kč a 2 režijní paušály po 450 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). K nákladům řízení je třeba připočítat zaplacený soudní poplatek za žalobu v částce 6 000 Kč, jakož i navýšení o 21 % sazbu DPH k nákladům právního zastoupení ve výši 12 679,80 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř.) Náklady žalobkyně tak před soudem I. stupně představují 79 059,80 Kč, kdy 49 % z této částky činí částku 38 739,30 Kč.

54. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku IV/ změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. jen tak, že výši náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně určil částkou 38 739,30 Kč, kdy současně přizpůsobil nákladový výrok znění, z něhož nadále bude jasné, že má být plněno zástupci žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), o čemž prvostupňový soud opomněl rozhodnout, jinak jej v tomto výroku, i ohledně mimořádné lhůty k plnění (§160 odst. 1 věta prvá za středníkem o.s.ř.) potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

55. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., jejich náhrada byla přiznána v této fázi řízení úspěšné žalobkyni. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou právního zástupce žalobkyně za dva úkony právní služby spojené s vyjádřením k odvolání a účastí na jednání odvolacího soudu 23.9.2025 po 4 300 Kč, kdy tarifní hodnotu je třeba odvíjet od částky 79 292 Kč, která se stala předmětem odvolání (§ 7 bod 5., § 9a odst. 2 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif), ke každému z těchto úkonů ještě náleží paušální náhrada na výdaje advokáta ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 tarifu), s navýšením o 21 % sazbu DPH k nákladům právního zastoupení ve výši 1 995 Kč( § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) náklady žalované v odvolacím řízení představují částku 11 495 Kč. Tyto náklady žalobkyně bylo žalované za užití § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně (výrokem ad III/). Lhůta k plnění byla s ohledem na specifika platebních možností žalované podle § 160 odst. 1 o. s. ř. prodloužena na 15 dnů od právní moci rozsudku.

56. Výroky I/a III/ rozsudku nebyly odvoláním dotčeny, a zůstaly proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), nabyly tak samostatně právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2015, pod č. 37).

Poučení