51 Co 134/2025 - 121

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Lady Záviškové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] za účasti vedlejšího účastníka [Jméno účastníka]. sídlem [Adresa účastníka] o zaplacení částky 1 162 386 Kč s příslušenstvím a částky 20 000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. února 2025, č.j. 14 C 13/2024-92, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. února 2025, č.j. 14 C 13/2024-97, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II, III, IV, ve znění doplňujícího usnesení ve výrocích V a VI potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 433 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B].

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 543 027 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 65 219 Kč od 3.8.2023 do 19.11.2024, 15 % ročně z částky 64 219 Kč od 20.11.2024 do zaplacení, 15 % ročně z částky 365 088 Kč od 3.8.2023 do zaplacení a 12,75 % ročně z částky 93 720 Kč od 4.7.2024 do zaplacení v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. žalobu zamítl do částky 580 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 000 Kč od 20.11.2024 do zaplacení a 12,75 % ročně z částky 579 600 Kč od 4.7.2024 do zaplacení. Výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 361 Kč v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku, k rukám jejího právního zástupce, a výrokem IV. uložil žalobci povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované částku 126 Kč v téže lhůtě.

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 1 162 386 Kč s příslušenstvím a částky 20 000 Kč rovněž s příslušenstvím. Odůvodnil ji tak, že žalovaná pořádala rekvalifikační kurz, kterého se účastnil a při němž dne 9.4.2022 utrpěl úraz, konkrétně tříštivou dislokovanou zlomeninu hlezenní kosti a zlomeninu kosti patní. Úraz byl způsoben pádem [Označení] desek, ty měl žalobce podle pokynu zaměstnance žalované – učitele odborného výcviku [jméno FO], spolu s ním naklonit a podržet. Váha jedné desky činila 60 kg a došlo k jejich pádu. Žalobce nebyl k manipulaci s deskami řádně školen a ze strany [jméno FO] instruován. V důsledku úrazu podstoupil v nemocnici operaci, jeho hospitalizace trvala do 14.4.2022 a do 28.6.2023 byl žalobce v pracovní neschopnosti. Po posouzení škodní události pojišťovna žalobci vyplatila částku 36 839 Kč jako bolestné a částku 336 708 Kč jako náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen ZSU). Žalobce si nechal vypracovat znalecký posudek, který bolestné vyčíslil částkou 137 437 Kč (správně 132 437 Kč), žalobce se tak domáhal rozdílu mezi částkou vyplacenou a částkou znalecky stanovenou ve výši 95 598 Kč, po částečném zpětvzetí ve výši 65 219 Kč. Žalobcem vypracovaný znalecký posudek stanovil výši náhrady nemajetkové újmy za ZSU částkou 730 176 Kč. Po částečném zpětvzetí žalobce požadoval k úhradě z tohoto titulu částku 393 468 Kč.

3. Protože v důsledku rekonvalescence, rehabilitace a terapií nemohl ode dne 1.9.2022 zahájit závazně naplánovanou pracovní spolupráci v truhlářské dílně [jméno FO], domáhal se náhrady ušlého výdělku ve výši 579 600 Kč za období od 1.9.2022 do 28.6.2023, tedy po dobu pracovní neschopnosti. S ním byl domluven na hodinové odměně 350 Kč, při osmi hodinách činnosti za jeden pracovní den částky 2 800 Kč, počet pracovních dní za uvedené období činil 207. Žalobce měl dostávat zaplaceno na základě předložené faktury jako osoba samostatně výdělečně činná. V období od 1.9.2022 do 28.6.2023 nebyla žalobci vyplacena ani podpora v nezaměstnanosti ani náhrada mzdy. Po ukončení pracovní neschopnosti byl do 31.10.2023 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Dále se domáhal částky 20 000 Kč, přestavované úhradou za vypracování dvou znaleckých posudků. Žalobce se dále domáhal náhrady nákladů, vynaložených v souvislosti s péčí o zdraví ve výši 93 720 Kč, neboť byl nucen podrobovat se rehabilitacím a terapiím, které navštěvoval z důvodu zlepšení mobility. Celkem tak požadoval 1 162 386 Kč, a dále částku 20 000 Kč rovněž se zákonným úrokem z prodlení. Vedlejší účastník na straně žalované uvedl, že jelikož žalobce nerespektoval bezpečnostní pokyny učitele žalované, část vzniklé škody lze přičíst přímo jemu, proto krátil pojistné plnění o jednu polovinu. Na bolestném mu uhradil částku 65 219 Kč, na náhradě za ZSU částku 365 088 Kč. Dále uvedl, že zařízení, v němž se žalobce zotavoval, je známo ezoterickými postupy, z tohoto důvodu je částka vynaložená za léčení vysoká a neúčelná. Navrhoval zamítnutí žaloby. Žalovaná se ztotožnila s procesním stanoviskem vedlejšího účastníka – pojišťovny a nárok popírala.

4. Soud prvního stupně usnesením ze dne 22.11.2024, č.j. [spisová značka], řízení částečně zastavil ohledně nároku na bolestné ve výši 30 379 Kč s příslušenstvím a na náhradu ZSU ve výši 28 380 Kč se zákonným úrokem z prodlení.

5. Při svém rozhodování vycházel z nesporných tvrzení účastníků ve smyslu § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.), tedy, že žalobce se u žalované účastnil rekvalifikačního kurzu, v jehož rámci se mu stal úraz pravé dolní končetiny. Mezi účastníky dále bylo nesporné, že plná výše náhrady za újmu za vytrpěnou bolest činí 132 437 Kč, plná výše náhrady za ZSU 730 167 Kč, přičemž vedlejší účastník na straně žalované na tyto nároky plnil v rozsahu 50 %. Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž k úrazu pravé nohy došlo v rámci rekvalifikačního kurzu dne 9.4.2022 v 10:15 hodin pádem desek. Svědky úrazu byli jednak učitel odborného výcviku [jméno FO] a dále svědek [jméno FO]. V 10:50 hodin téhož dne byl žalobce převezen do Fakultní nemocnice [adresa] a dne 13.6.2022 lékař [tituly před jménem] [jméno FO] nahlásil vedlejšímu účastníku, že žalobce utrpěl zlomeninu kostí patní a hlezenní. Dále vycházel z výpovědi svědka [jméno FO], učitele odborného výcviku, jehož výpověď je však v části, kde popisoval, jak žalobce proškolil ohledně bezpečnosti používání nástrojů a jednotlivých strojů včetně vysvětlení postupu, jak zacházet s deskami [Označení], nevěrohodná, a dále z výpovědi svědka [jméno FO], který se stejně jako žalobce účastnil rekvalifikačního kurzu. Na základě jejich výpovědí dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce ke vzniku újmy přispěl svým jednáním, zejména nedodržením pokynů. Z výpovědi svědka [jméno FO] vyplynulo, že učitel [jméno FO] jemu a žalobci určité pokyny sdělil, ale velmi stručně, okamžitě měly být realizovány a bezprostředně poté došlo k pádu desek, přičemž se pro oba studenty jednalo o novou činnost. Soud uvěřil této verzi události oproti výpovědi svědka [jméno FO], protože byla prokázána i e-mailem svědka [jméno FO], který jej sepsal bez návaznosti na probíhající řízení a jeví se jako pravděpodobnější s ohledem na rychlost, s níž muselo k pádu desek dojít. Hovořil-li svědek [jméno FO], že žalobce opakovaně upozorňoval na špatný postoj a poté na něj volal, aby uskočil, když byl sám deskami odhozen ke zdi, soud jeho výpověď hodnotil jako subjektivně zabarvenou s tendencí k tomu, aby svědek dostál požadavkům kladeným na učitele. Proto dospěl k závěru, že bylo na žalované, aby žalobci nahradila újmu v plném rozsahu. Dále vycházel z potvrzené pracovní neschopnosti, trvající od 9.4.2022 do 30.6.2023, a skutečnosti, že žalobci nebyly vypláceny dávky nemocenského pojištění. Rovněž vycházel ze znaleckých posudků znalce [tituly před jménem] [jméno FO], vypracovaných k posouzení výše náhrady za bolestné a ZSU. Za vyhotovení posudků byla sjednána smluvní odměna v celkové výši 20 000 Kč. V řízení bylo prokázáno i to, že v rámci období od 17.8.2022 do 24.10.2023 žalobce vynaložil na klinice [právnická osoba]. částku 93 720 Kč. Dále vycházel z toho, že žalobce dopisem ze dne 25.7.2023 vyzval žalovanou dle § 142a odst. 1 o.s.ř. k úhradě částky 825 774 Kč, skládající se z částky 132 437 Kč jako náhrady za vytrpěné bolesti a z částky 730 176 Kč, představující náhradu ZSU, celková částka byla ponížena o částku 36 839 Kč, která byla vyplacena vedlejším účastníkem. Dále dne 19.11.2023 žalovaná vyplatila spoluúčast na pojištění ve výši 1 000 Kč.

6. Soud prvního stupně shrnul, že výše náhrady za vytrpěné bolesti činí 132 437 Kč, výše náhrady za ZSU - 730 176 Kč, vedlejší účastník dobrovolně uhradil na každý nárok jednu polovinu a dále žalovaná žalobci uhradila dne 19.11.2024 částku 1 000 Kč. Žalobce za vyhotovení znaleckých posudků k vyčíslení obou nároků uhradil částku 20 000 Kč. a za léčebné úkony v období od 17.8.2022 do 24.10.2023 částku 93 720 Kč. S ohledem na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že újma žalobci nevznikla či se nezvětšila následkem okolností, přičitatelných právě jemu, uložil žalované, aby žalobci nahradila újmy v plném rozsahu. Právně odkázal na § 2918, 2951 občanského zákoníku (dále jen o. z.). O příslušenství obou nároků rozhodl dle § 1970 o. z. Při úvaze o počátku prodlení vycházel ze dne následující po uplynutí lhůty k dobrovolnému splnění dle předžalobní výzvy ze dne 25.7.2023. U nároku za vytrpěnou bolest byla žalovaná v prodlení od 3.8.2023, s částkou 65 219 Kč až do 19.11.2024, po částečném plnění pak již jen s částkou 64 219 Kč. O úhradě nákladů vynaložených na vyčíslení nároku žalobce prostřednictvím znaleckých posudků soud prvního stupně rozhodl dle § 513 o. z. Dále žalobci přiznal nárok na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s léčbou s odkazem na § 2960 o. z. a judikaturu, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14.1.2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 či ze dne 30.11.2024, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003.

7. Žalobce se dále domáhal náhrady ztráty na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti v celkové výši 579 600 Kč. Nárok odůvodnil tím, že při rekvalifikaci pro obor truhlář došlo k jeho úrazu, se [jméno FO] byl dohodnut na budoucí spolupráci po získání kvalifikace s očekávaným výdělkem 350 Kč/hodinu při rozsahu 8 hodin práce denně a toho, že odměna měla být měsíčně fakturována. Žalobce však toto tvrzení přes řádné procesní poučení neprokázal. Z výpovědi svědka [jméno FO] vyplynulo, že po dobu pracovní neschopnosti s ním žalobce nemohl spolupracovat, svědek počítal s budoucí spoluprací se žalobcem, doufal v širší možnosti spolupráce poté, co žalobce úspěšně absolvuje rekvalifikační kurz. Z jeho výpovědi však nebylo prokázáno, že by byl se žalobcem pevně domluven na objemu spolupráce v tvrzeném rozsahu 40 hodin týdně a na výši odměny 350 Kč/hodinu, byť bylo prokázáno, že s dokončenou kvalifikací by svědek žalobci platil více než aktuálních[Anonymizováno]350 Kč/hodinu. K rozsahu spolupráce svědek vypověděl, že ten se vždy spolupracovníky domlouvá dle aktuálních potřeb. Zároveň uvedl, že žalobce má i měl i jiné výdělečné aktivity.

8. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně uzavřel, že žalobce sice po dobu pracovní neschopnosti přišel o výdělek, neboť nebyl schopen pracovat v oboru pomocných stavebních prací se svědkem [jméno FO] či ve svém původním oboru kuchaře, avšak nepodařilo se mu prokázat výši příjmů, kterých by nebýt úrazu dosahoval v období pracovní neschopnosti. Uzavřel, že žalobce tak neunesl břemeno důkazní ke svému tvrzení o potenciálních příjmech, jichž by po zvýšení kvalifikace dosahoval. Navíc neshledal příčinnou souvislosti mezi předpokládaným zvýšeným příjmem, podmíněným získáním odborné kvalifikace, protože v řízení bylo zjištěno, že žalobce rekvalifikační kurz nedokončil a nebylo ani tvrzeno ani prokázáno, že by jej nebýt pracovního úrazu úspěšně dokončil. Nemohl vycházet z předchozích příjmů žalobce před úrazem, neboť žalobce jejich výši netvrdil a ani z dokazování jejich výše nevyplynula. Žalobce nepředložil, byť k důkazu navrhl, daňové přiznání za rok 2022. Soud prvního stupně zároveň uvedl, že pokud žalobce před posledním jednáním v návaznosti na sdělení soudu, že neunáší břemeno důkazní k tvrzení o výši ztráty na výdělku, přišel s tvrzením o průměrných výdělcích v době po skončení pracovní neschopnosti, soud k těmto tvrzením nemohl přihlížet, protože šlo o nová tvrzení, uplatněná v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Soud tyto důkazy neprovedl. Proto nemohl návrhu na přiznání náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vyhovět, protože jej neshledal důvodným. Z tohoto důvodu žalobu na úhradu částky 579 600 Kč jako nedůvodnou zamítl včetně částky 1 000 Kč, která byla ze strany žalované plněna dne 19.11.2024.

9. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou a žalobcem a vedlejším účastníkem soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Náhradu přiznal v poměrné výši žalované či vedlejšímu účastník ji podporujícího, neboť v řízení byla žalovaná převážně úspěšná. Vycházel z toho, že žalobce byl úspěšný asi do 47 % předmětu řízení, rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobce činí 6 %, soud proto žalobci uložil 6 % náhrady celkové výše nákladů řízení, které vznikly žalovanému a vedlejšímu účastníku. Celkovou výši náhrady nákladů žalované stanovil částkou 72 684,70 Kč, z níž uložil žalobci k úhradě 6 %, tedy částku 4 361 Kč, kterou uložil žalobci zaplatit dle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám jeho zástupce. Výši nákladů vedlejšího účastníka řízení stanovil částkou 2 100 Kč, z níž 6 % představuje částku 126 Kč.

10. Doplňujícím usnesením ze dne 28.2.2025, č.j. [spisová značka], soud prvního stupně napadený rozsudek doplnil o výroky V., VI. Výrokem V. uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 857,50 Kč a žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované České republice zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 760,50 Kč, vždy do 15 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění odkázal na dikci § 148 odst. 1 o.s.ř. a poměr úspěchu účastníků v řízení. Z toho důvodu žalobci uložil k náhradě povinnost 53 % výše těchto nákladů a žalované a jí podporujícímu vedlejšímu účastníku částku 47 % vzniklých nákladů.

11. Proti tomuto rozsudku, pouze proti věcnému výroku II. o náhradě ušlého výdělku po dobu pracovní neschopnosti a akcesorickým výrokům III., IV. a V., podal včasné odvolání žalobce s návrhem na jejich změnu a vyhovění žalobě. Zopakoval, že mezi účastníky nebylo sporné utrpění úrazu žalobce dne 9.4.2022 při rekvalifikačnímu kurzu pořádaném žalovanou, v jehož důsledku byl v období od 9.4.2022 do 30.6.2023 v pracovní neschopnosti. K náhradě ušlého výdělku po dobu pracovní neschopnosti poukázal na to, že byl se [jméno FO] závazně domluven na spolupráci v jeho truhlářské dílně, byla domluvena hodinová odměna 350 Kč a celodenní spolupráce v rámci pracovních dní v rozsahu 8 hodin denně po dobu 5 dní v týdnu. Nebyly mu vypláceny dávky nemocenského pojištění. Nebýt úrazu, zahájil by po ukončení rekvalifikačního kurzu pracovní činnost a dosahoval by finančních příjmů. V řízení bylo prokázáno, že po ukončení pracovní neschopnosti obnovil pracovní činnost a dosahoval příjmů, které v řízení doložil. Svědek [jméno FO] potvrdil domluvenou spolupráci s tím, že v případě ukončení kvalifikačního kurzu by mu vyplácel i vyšší hodinovou sazbu než 350 Kč/hodinu, hovořil i o částce 500 Kč/hodinu. Uvedl i to, že on u žalobce inicioval přihlášení na rekvalifikační kurz v oboru truhlář. Počítal s tím, že žalobce bude vést jeden tým truhlářů a zajišťovat plnění zakázek. V době naplánované spolupráce měla totiž truhlářská dílna tolik zakázek, že je svědek nedokázal splnit pro kapacitní důvody. K plánovanému rozsahu spolupráce svědek uvedl, že množství odvedené práce by záleželo na žalobci. Tak by bylo možno pracovat na dvou zakázkách současně. Spolupráce byla zamýšlena jako trvalá na denní bázi. Svědek uvedl, že žalobce spolupráci nezahájil tak, jak byla smluvena právě v důsledku úrazu. Svědkovi to způsobilo potíže, protože počítal s tím, že spolupráce bude po ukončení kurzu probíhat. Žalobce takto plánovanou spolupráci vnímal a počítal s tím, že po absolvování kvalifikačního kurzu truhláře bude se svědkem trvale spolupracovat. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož se žalobci nepodařily prokázat parametry plánované spolupráce se svědkem, zejména pokud se týká plánovaného rozsahu, je podle žalobce v rozporu s provedeným dokazováním. K procesnímu postupu soudu prvního stupně uvedl, že při prvním ústním jednání dne 14.11.2024 jej soud prvního stupně poučil dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., aby doplnil skutková tvrzení a důkazy ke konkrétnímu okruhu otázek, které vymezil. Současně dle § 118b o.s.ř. účastníkům poskytl lhůtu k doplnění tvrzení a důkazů v trvání 30 ti dnů. V této lhůtě žalobce doložil daňové přiznání za rok 2023, jímž bylo prokázáno, že jeho příjmy v tomto roce činily 106 930 Kč, tedy průměrně 53 465 Kč. Dále doložil příjmy za rok 2024, podle nichž jeho průměrný měsíční výdělek činil částku 53 648 Kč. Následně byl poučen k prokázání výše ušlého výdělku při jednání dne 23.1.2025, na které reagoval dne 7.2.2025. Podání, v nichž doplnil tvrzení a důkazy ohledně průměrného výdělku, zaslal v zachovalé koncentrační lhůtě, nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, uvedeným v bodě 40 odůvodnění, že tvrzení žalobce jsou v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Žalobce tvrzení o průměrném měsíčním výdělku doložil z opatrnosti v návaznosti na předestřený názor soudu prvního stupně, podle něhož tento soud neměl za prokázanou plánovanou pracovní spolupráci žalobce se svědkem [jméno FO]. Upozornil, že doložených příjmů dosahuje se svým zdravotním omezením po úraze. Poukázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, z něhož citoval, či pod sp. zn. 25 Cdo 870/2006, z něhož rovněž citoval. Shrnul, že v řízení prokázal ušlý výdělek, jehož měl dosahovat spoluprací v truhlářské dílně se svědkem [jméno FO]. V případě, že by soud nevycházel z tvrzené spolupráce, doložil výši průměrného výdělku v letech 2023 a 2024. Odkázal na odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o.s.ř.

12. Při jednání odvolacího soudu žalobce uvedl, že je nesporné, že v důsledku úrazu přišel o příjem. Délka jeho pracovní neschopnosti činila 207 dní, po tuto dobu neměl žádný příjem. Původně pracoval jako kuchař, v důsledku epidemie Covid 19 tuto činnost ukončil. Dohodl se svědkem [jméno FO], že bude pracovat u něj v truhlářské dílně, protože tento obor Covidem zasažen nebyl.

13. Žalovaná navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. Stejně tak navrhla vedlejší účastnice na straně žalované, zdůraznila, že proces byl ze strany soudu prvního stupně veden férově.

14. Odvolací soud poté postupem dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, pouze ve věcném napadeném zamítavém výroku II. a výrocích akcesorických, a dospěl k závěru, že odvolací námitky žalobce nejsou důvodné.

15. Ve smyslu § 2958 a násl o. z., upravujících náhrady mimo jiné při ublížení na zdraví, škůdce odčiní újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Dle § 2960 téhož zákona o nákladech, spojených s péčí o zdraví, škůdce hradí též účelně vynaložené náklady, spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu. Peněžité dávky po dobu pracovní neschopnosti upravuje § 2962 a násl. téhož zákona, dle tohoto ustanovení se náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je upravena § 2963 téhož zákona, náhrada za ztrátu na důchodu § 2963 téhož zákona.

16. Žalobce se v řízení z důvodu úrazu, utrpěného při kurzu pořádaném žalovanou, domáhal doplatku náhrady bolestného, ZSU, dále částky, kterou vynaložil na vypracování dvou znaleckých posudků, nákladů, vynaložených v souvislosti s léčbou, a konečně náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se zákonným úrokem z prodlení od 20.11.2024 do zaplacení. S výjimkou náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti bylo o všech ostatních nárocích žalobce pravomocně rozhodnuto soudem prvního stupně, odvolací soud se proto zabýval již pouze důvodností jeho nároku na částku 579 600 Kč, představující náhradu za ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, trvající od 14.4.2022 do 28.6.2023 (a požadované od 1.9.2022 do28.6.2023), a částky 1 000 Kč, oboje se zákonným úrokem z prodlení, v případě částky 579 600 Kč od 4.7.2024 do zaplacení a v případě částky 1 000 Kč od 20.11.2024 do zaplacení.

17. Důvodem zamítnutí žaloby do částky 1 000 Kč s příslušenstvím byla skutečnost, že ze strany žalované byla tato částka, představující spoluúčast dle uzavřené pojistné smlouvy, žalovanou dne 19.11.2024 žalobci uhrazena. Ani odvolací soud proto ohledně této částky nemohl dospět k jinému než zamítavému závěru jak učinil soud prvního stupně.

18. Pokud se týká částky 579 600 Kč s příslušenstvím, z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně při ústním jednání dne 14.11.2024 (č. l. 45 na p. v.) žalobce ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. mimo jiné poučil o nutnosti sdělit, kolik mu bylo po dobu trvání pracovní neschopnosti vyplaceno na nemocenském pojištění, případně z jiného titulu v důsledku úrazu. Žalobce v zachovalé třicetidenní lhůtě soudu sdělil, že mu po dobu trvání pracovní neschopnosti nebyly vypláceny žádné dávky nemocenského pojištění a ani z jiného titulu v důsledku úrazu. Doplnil i to, že mu po tuto dobu byl vyplácen přídavek na dítě a příspěvek na bydlení.

19. Jak rovněž vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně při ústním jednání dne 23.1.2025 (č. l. 75) žalobce ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. poučil o nutnosti doplnění důkazních návrhů k prokázání tvrzení, že jeho výdělek, nebýt úrazu, v době od 1.9.2022 do skončení pracovní neschopnosti, činil 350 Kč/hod. při pracovním rozsahu 40 hodin týdně, neboť soud to nemá za prokázané. Současně jej poučil o tom, že nedostojí-li poučení, vystavuje se tím neúspěchu ve věci pro neunesení důkazního břemene. Na to žalobce prostřednictvím svého právního zástupce k důkazu navrhl své daňové přiznání za rok 2022 včetně faktur, vystavených za tento rok před vznikem pracovní neschopnosti a výpis z účtu žalobce za totéž období. Dále navrhl faktury za rok 2023 a výpisy z účtu, potvrzující úhradu těchto faktur, a daňové přiznání za rok 2024. Žádal o poskytnutí lhůty k předložení těchto listin. Žalobce před dalším jednáním soudu prvního stupně doplnil důkazy a k prokázání ušlého výdělku založil daňové přiznání za rok 2023, podle něhož po ukončení pracovní neschopnosti za měsíce listopad a prosinec vydělal částku 106 930 Kč, průměrně tak měsíčně částku 53 465 Kč. Dále předložil 21 faktur, vystavených v roce 2024, číselně označených od 2024001 do 2024021 spolu s výpisy z bankovního účtu, prokazujících úhradu faktur v celkové výši 489 187 Kč. Jeho průměrný měsíční výdělek v roce 2024 činil částku 40 765 Kč.

20. Při ústním jednání soudu prvního stupně, konaném dne 27.2.2024 (č. l. 85 na p. v.), žalobce prostřednictvím svého zástupce výslovně uvedl, že daňové přiznání za rok 2022 předkládat nebude stejně tak jako faktury (za téže období), protože požadované nedohledal. Soud prvního stupně poté konstatoval, že žalobci v souvislosti s pracovní neschopností pro utrpěný úraz ušel výdělek, jeho výši však neměl za prokázanou.

21. Dle § 2962 odst. 1 o. z. se náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.

22. Podle komentáře [tituly před jménem] [jméno FO] k tomuto ustanovení lze vycházet z toho, že „právní úprava nepodmiňuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku výslovně trváním výdělečné pracovní činnosti poškozeného v době úrazu či po dobu trvání pracovní neschopnosti, proto je možno poskytnout náhradu i ve vztahu k výdělečné činnosti, která je v okamžiku úrazu pouze předpokládána a jejíž výkon by začal později, nebýt úrazu a poškození zdraví z něho vyplývajícího. Jestliže tedy poškozený v době úrazu sice nepracoval, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku úrazu se tak nestalo, náleží mu náhrada ztráty na výdělku. Mohl například mít již uzavřenou pracovní smlouvu se sjednaným datem nástupu, a právě škodní událost mu způsobením pracovní neschopnosti zabránila pracovní činnost zahájit. Nebyla-li smlouva ještě uzavřena, musí poškozený prokázat, že by k jejímu uzavření došlo, nebýt škodní události. Zároveň náhradě odpovídající skutečné ztrátě na výdělku (odvíjené od vyššího příjmu z předpokládaného zaměstnání) nemůže bránit okolnost, že poškozený byl v době úrazu zaměstnán v pracovním poměru, který skončil v průběhu jeho dočasné pracovní neschopnosti, pro kterou poškozený do již sjednaného zaměstnání s vyšším příjmem nemohl nastoupit. Odškodnitelná ztráta na výdělku musí v takovém případě od data původně předpokládaného nástupu do nového zaměstnání reflektovat vyšší příjem, o nějž poškozený přišel pouze v důsledku úrazu.“ „Způsob zjištění výše náhrady vychází z rozdílu mezi příjmem dosahovaným před pracovní neschopností a částkami, které poškozený pobírá po dobu pracovní neschopnosti. Příjem ze zaměstnání dosahovaný před pracovní neschopností se pro účely výpočtu ztráty na výdělku vyjadřuje pomocí tzv. průměrného výdělku“.

23. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že počínaje dnem 1.9.2022 byl domluven se [jméno FO], že bude pracovat u něj v truhlářské dílně v rozsahu 8 hodin denně od pondělí do pátku za hodinovou odměnu 350 Kč, odměna mu měla být vyplácena oproti vystavené faktuře. Výpovědí svědka [jméno FO] (č. l. 47, 48 i na p. v.) bylo v řízení prokázáno, že podmínkou jejich spolupráce bylo dokončení rekvalifikačního kurzu žalobce, mohli spolu vytvořit dva týmy, nyní mu jako pomocné síle platí 350 Kč za hodinu, těm, co činnost dělají na základě živnostenského oprávnění, platí alespoň 500 Kč za hodinu. K rozsahu spolupráce bylo v řízení výpovědí tohoto svědka prokázáno, že byla vždy volná, protože žalobce má i jiné zájmy, jako výborný kuchař vaří, chodí na výstavy, množství odvedené práce by záleželo na něm. Vždy je to věcí jejich dohody. Spolupráce začala v době epidemie Covidu 19, kdy úřad práce umožňoval přivýdělky. Před úrazem s ním spolupracoval a využíval ho na pomocné práce. Po úraze s ním pracuje rovněž pouze na pomocných pracích.

24. V případě osob samostatně výdělečně činných, jako je tomu u žalobce, komentářová literatura téhož autora vychází z toho, že „na náhradu za ztrátu na výdělku mají nárok i osoby samostatně výdělečně činné. U nich se ovšem nelze opřít o průměrnou mzdu či plat, proto se při zjištění průměrného výdělku vychází z jejich poměrů a výdělečných schopností. Příjmy z podnikatelské činnosti se tak poměřují s náklady na tuto činnost vynaloženými v období před vznikem škody, a to nejen údaji z daňového přiznání, ale též podle charakteru jednotlivých příjmů a výdajů podle prvotních účetních dokladů, údajů v peněžním deníku apod. Samotné zjištění údajů z daňového přiznání nemůže být jedinou rozhodující okolností pro určení průměrného výdělku před vznikem škody, neboť rozdílem mezi příjmy a výdaji se pro účely výpočtu daně z příjmu stanoví základ daně, nikoliv průměrný výdělek jako základ pro zjištění výše náhrady za ztrátu na výdělku podle občanskoprávních předpisů. Výdaje a náklady, jež se pro stanovení základu daně od dosažených příjmů odečítají, nelze ztotožňovat s náklady, které je třeba na jejich dosažení a udržení vynaložit. Daňový základ se u osob účtujících v jednoduchém účetnictví zjišťuje jako rozdíl mezi příjmy a výdaji za dané období, přičemž některé z položek, o které se snižuje daňový základ, nejsou skutečně vynaloženými náklady na dosažení příjmu, nýbrž mohou představovat jen nárok na snížení daňového základu, a na druhé straně veškeré příjmy daňového poplatníka vykázané v přiznání k dani nemusí být pouze příjmy z podnikatelské činnosti, kterou v době pracovní neschopnosti nemohl vykonávat. Daňové přiznání není samo důkazem o skutečných příjmech a výdajích v souvislosti s výkonem obchodní činnosti podnikatele, je jen jednou z okolností, z nichž lze vycházet při určení průměrného výdělku poškozeného před vznikem škody; další z významných okolností je charakter jednotlivých příjmů a výdajů uplatněných v přiznání podle prvotních účetních dokladů o příjmech a výdajích, údajů v peněžním deníku podnikatele atd.“.

25. Žalobce, požadující náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1.9.2022 do 28.6.2023, však soudu přes výslovné poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., jehož se mu ze strany soudu prvního stupně dostalo, nepředložil žádné doklady, týkající se jeho příjmů v době před úrazem, neboť ačkoli to původně avizoval, nedoložil ani daňové přiznání za rok 2022, ani žádnou fakturu za uvedené období před pracovním úrazem a ani výpis z účtu za toto období, případně jiný doklad, jeho tvrzení prokazující. Současně neprokázal konkrétní rozsah prací, které měl smluveny se svědkem [jméno FO]. I kdyby soud přihlédl k částce 350 Kč za hodinu jako minimální sjednané odměně, v řízení nebyl prokázán objem smluvených prací, kdy svědek jednak uvedl, že žalobce se věnoval i dalším činnostem, zejména vaření, a dále to, že rozsah prací záležel na jejich dohodě a objemu zakázek. V podání ze dne 7.2.2025 na výzvu soudu prvního stupně sám uvedl své příjmy za rok 2023, konkrétně za měsíce listopad a prosinec, ty se však týkaly doby po ukončení pracovní neschopnosti stejně jako faktury, vystavené za rok 2024. I kdyby soud prvního stupně k těmto důkazům přihlédl (což neučinil s ohledem na koncentraci řízení ve smyslu § 118b o.s.ř., učiněnou při prvém jednání ve věci dne 14.11.2024, prolomenou pouze při jednání dne 23.1.2025, kdy žalobce ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. opětovně vyzval k prokázání tvrzení, že jeho výdělek, nebýt úrazu, v době od 1.9.2022 do skončení pracovní neschopnosti činil 350 Kč/hod. při pracovním rozsahu 40 hodin týdně, kdy žalobce k prokázání tvrzení výslovně označil pouze daňové přiznání žalobce za rok 2022 včetně faktur, vystavených za tento rok před vznikem pracovní neschopnosti a výpis z účtu žalobce za totéž období. Dále navrhl faktury za rok 2023 a výpisy z účtu, potvrzující úhradu těchto faktur a daňové přiznání za rok 2024. Žádal o poskytnutí lhůty k předložení těchto listin), nezjistil by z nich žádné údaje o příjmech žalobce před vznikem úrazu v dubnu roku 2022.

26. Na popsanou situaci, tedy nedostatečnost předložených důkazů, dopadají závěry, vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008,, podle nichž „Byly-li ve sporu o náhradu za ztrátu na výdělku tvrzené skutečnosti a předložené důkazy nedostačující (žalobce netvrdil a ani nijak neprokazoval, že by měl uzavřenu pracovní smlouvu, popřípadě měl závazný příslib nástupu do zaměstnání), avšak v účastnické výpovědi uvedl, že měl od určitého data nastoupit do zaměstnání u určitého zaměstnavatele, bylo povinností soudu poskytnout mu potřebná poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, zejména o tom, že je třeba prokázat nástup do předpokládaného zaměstnání a také skutečnou výši výdělku, kterého by v tomto zaměstnání dosahoval“. Soud prvního stupně tomuto postupu dostál, protože o nutnosti prokázat, že by měl po dobu pracovní neschopnosti, kdyby nedošlo k úrazu, příjem z pracovní činnosti a v jaké výši, žalobce opakovaně poučoval.

27. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že za situace, kdy žalobce přes výzvu soudu prvně žádným způsobem nedoložil výši svých příjmů v době před úrazem, a jak shora uvedeno, zjištění výše náhrady vychází z rozdílu mezi příjmem dosahovaným před pracovní neschopností a částkami, které poškozený pobírá po dobu pracovní neschopnosti, a v řízení nebyla prokázána ani výše příjmů, jichž by žalobce dosahoval v případě ukončení rekvalifikace pro zcela neurčitý rozsah prací, které by v takovém případě vykonával, závisející jednak na jeho možnostech a dále na množství zakázek, nebylo možno žalobě na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vyhovět. Okolnost, že v řízení bylo prokázáno, že po tuto dobu nedostával dávky nemocenského pojištění, na tomto závěru nemůže nic změnit. Proto ve smyslu § 219 o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku II a výrocích akcesorických jako správný potvrdil, jinak zůstal rozsudek nedotčen (§206 odst. 2 o.s.ř.).

28. K žalobcem citované judikatuře Nejvyššího soudu v podaném odvolání (rozsudku ze dne 23.4.2008, sp. z. 25 Cdo 870/2006 a usnesení ze dne 11.4.2006, sp. zn. 25 Cdo 2587/2005) odvolací soud uvádí, že ani v jednom z uvedených případů nebyly sporné příjmy žalobce tak jako v dané věci.

29. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou je odůvodněn dle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť i v odvolacím řízení byla úspěšná žalovaná, které vznikly náklady ve spojení s právním zastoupením. Náleží jí tak náhrada za 1 úkon právní služby, jímž je účast na jednání odvolacího soudu dne 25.11.2025 (§ 11 odst. 1 písm. g/ a.t.), neboť vyjádření ze dne 4.6.2025 obsahuje pouze návrh na potvrzení napadeného rozsudku dle podaného odvolání a ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. tak nejde o účelně vynaložený náklad. Při tarifní hodnotě 580 600 činí odměna 10 660 Kč (§ 7 bod 6 a. t.), spolu s paušální náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a.t. ve výši 450 Kč a náhradou 21 % DPH, neboť zástupce žalované je plátcem této daně (2 333 Kč) celkem 13 433 Kč. O lhůtě k plnění rozhodl dle § 160 odst. 1 o.s.ř., o platebním místě dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

30. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované je odůvodněn rovněž dle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. a úspěchem žalované strany. Vedlejšímu účastníku tak náleží náhrada za 2 úkony, jimiž jsou příprava účasti na jednání a účast na něm (§1 odst. 3 písm. b/ a c/ vyhl. č. 254/2015 Sb. po 300 Kč (§2 odst. 3 téže vyhl.), celkem ve výši 600 Kč. Tuto částku odvolací soud uložil žalobci zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení