51 Co 37/2025 - 143

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Anny Vrdlovcové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupení advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [datum] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o odstranění stavby, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. prosince 2024, č.j. 24 C 91/2024-102 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 955 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost odstranit na vlastní náklady stavbu č. ev. [číslo] - rod. rekr., postavenou na pozemku žalobců parc. č. [číslo], zapsaném u katastrálního úřadu pro [adresa] katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [číslo] pro obec [adresa] a katastrální území [adresa] do 30 dnů od nabytí právní moci rozsudku (výrok I). Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 21 335 Kč k rukám jejich právního zástupce v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku.

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali, aby byl žalovaný byl povinen na vlastní náklady odstranit stavbu č. ev. [číslo] – rod. rekr. (dále jen stavbu), postavenou na pozemku žalobců parc. č. [číslo], zapsaném u Katastrálního úřadu pro [adresa], katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [číslo] pro obec [adresa] a Katastrální území [adresa] (dále jen pozemku). Žalobu odůvodnili tím, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku v poměru každý ideální jedna polovina a žalovaný vlastník stavby, nacházející se na pozemku. Stavba byla vystavena v roce 1936, kdy dle smlouvy ze dne 4.10.1936 tehdejší vlastník pozemku [jméno FO] pronajal tehdy prázdný pozemek za stanovené nájemné na dobu 10 let. Žalobci uvedli, že stavba byla vystavěna na cizím pozemku na základě práva stavebníka, které následně zaniklo, což stavebník od počátku věděl či vědět měl a mohl. Jeho právo k vybudování stavby bylo časově limitováno. Později uvedli, že právní předchůdce žalovaného stavbu vystavěl bez souhlasu tehdejšího vlastníka. Následně byli mezi vlastníky pozemku a vlastníky stavby uzavřeny nájemní smlouvy, které vždy na konkrétně vymezenou dobu stavbu na cizím pozemku legalizovali. Poslední z nich byla uzavřena dne 1.1.2000 na dobu určitou s tím, že v případě jejího ukončení je vlastník stavby povinen stavbu odstranit do konce nájemního období. Aktuálně není mezi žalobci a žalovaným uzavřena žádná smlouva, opravňující žalovaného pozemek využívat. Žalovaný žalobcům nic neplatí. Bezdůvodného obohacení za užívání pozemku se proto domáhali v samostatných řízení. Žalovaného vyzývali k uzavření nájemní smlouvy či jej dříve žádali i odprodej stavby, na což žalovaný nepřistoupil. Žalovaný v řízení navrhoval zamítnutí žaloby, neboť stavbu nabyl na základě kupních smluv, je řádně zapsaná v katastru nemovitostí jako stavba pro rodinnou rekreaci, a v důsledku principu materiální publicity údajů, zapsaných v tomto veřejném seznamu, je řádnou stavbou. On jednal v dobré víře v zápis. Nedisponuje žádnými listinami dokládajícími, že vystavení stavby bylo povoleno jako trvalé. Původní stavebník však musel mít k stavbě stavební povolení, neboť stavbě bylo přiděleno i číslo evidenční. Jde o řádnou a nikoliv neoprávněnou stavbu. To vyplývá i z toho, že žalobci se v dřívějších soudních řízení po žalovaném domáhali zaplacení dlužného nájemného v souvislosti s užíváním pozemku. Uvedl, že užívací právo stavby k pozemku vydržel.

3. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku a žalovaný na základě kupních smluv ze dne 20.6.2022 a 6.2.2023 vlastníkem stavby, stojící na pozemku. V kupní smlouvě ze dne 20.6.2022, jíž žalovaný nabyl ideální jednu polovinu stavby od jejího předchozího vlastníka ([právnická osoba], IČO [IČO]), je výslovně uvedeno mj. to, že stavba stojí na pozemku jiných vlastníků, který není předmětem koupě. Podle nesporných fotografií stavby je tato aktuálně v dezolátním stavu a dlouhodobě neužívaná. Žalobci před podáním žaloby žalovaného vyzvali předžalobní výzvou ze dne 24.1.2024 včetně doručenky prostřednictvím datové zprávy k odstranění stavby.

4. Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané zejména následující: - K historii stavby na pozemku bylo v řízení prokázáno, že mezi tehdejšími nájemci stavby, označené jako weekendová chata v katastru v [adresa], [jméno FO] a [jméno FO] a tehdejším vlastníkem pozemku [jméno FO] byla dne 4.10.1936 uzavřena smlouva, na jejímž základu se vlastnice pozemku zavázala vybudovat popsanou přístupovou cestu, a pro případ ukončení smlouvy o pronájmu pozemku dříve než v roce 1946, se zavázala chatu na vlastní náklad rozebrat, převést a znovu postavit na místě, které určí majitel chaty. Smlouvou trhovou ze dne 22.5.1951 stavbu tehdejší vlastníci [jméno FO] a [jméno FO] prodali novým kupujícím [jméno FO]. Ti stavbu, označenou jako „chata nouzové číslo [číslo] v k. ú. [adresa]“, požádali dodatečně zkolaudovat a dne 23.5.1951 požádali o stavební povolení stavby. Podle karty rekreačních zařízení a objektů ze dne 21.4.1975 [orgán], k. ú. [adresa], byla stavba evidována jako „chata“, „č. [číslo]“ na pozemku v dočasném užívání s tím, že vlastník pozemku je [jméno FO] a jeho „uživateli“ jsou [jméno FO], ti byli označeni jako stavebníci dle stavebního povolení ze dne 24.5.1951, č.j. [číslo]. Dle tehdejší evidence – karty rekreačních zařízení a objektů z roku 1975, bylo [jméno FO] dne 12.11.1986 potvrzeno, že jsou vlastníky stavby, tehdy označené „rekreační chata č. [číslo]“. Podle sdělení státního notářství pro [adresa] ze dne 17.4.1987, [číslo], se novým vlastníkem stavby, tehdy označené jako „rekreační chata č.p. [číslo] na pronajatém pozemku [adresa], dle darovací smlouvy ze dne 2.4.1987 stal [jméno FO]. Pozemek, tehdy označený jako „stav. parc. č. kat. [číslo] a zahrada č. kat. [číslo] v k. ú. [adresa]“ byl dne 28.5.1996 tehdejšími vlastníky [jméno FO] a [jméno FO] pronajat nájemci [jméno FO] za účelem rodinné rekreace s tím, že na pozemku je umístěna rekreační chata, a to na dobu určitou tří let s možností prolongace a s výslovným uvedením, „že v případně ukončení smlouvy přebírá vlastník rekreačního objektu povinnost jeho odstranění do konce nájemního období“. Obdobná nájemní smlouva byla týmiž vlastníky uzavřena s nájemcem [jméno FO] dne 14.12.1999 s účinností od 1.1.2000 na dobu 2 let, opět s možností prolongace, opět s výslovným ujednáním „že v případě ukončení smlouvy přebírá vlastník rekreačního objektu povinnost jeho odstranění do konce nájemního období“. Podle rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 21.9.2023, č.j. [spisová značka], a ze dne 16.3.2022, č.j. [spisová značka], se žalobce a) jako spoluvlastník pozemku vůči tehdejším spoluvlastníkům stavby [jméno FO] a [právnická osoba], IČ: [IČO], úspěšně domáhal zaplacení požadovaných finančních částek z titulu užívání pozemku těmito spoluvlastníky bez právního důvodu za období od 7.8.2019 do 6.10.2020 a od 1.1.2021 do 31.12.2022. Soud tehdy vycházel z toho, že spoluvlastníci stavby pozemek v daném období užívali, neboť je na něm postavena jejich stavba, bránící spoluvlastníkům pozemku pozemek užívat, bez jakéhokoliv právního důvodu za situace, kdy nájemní smlouva mezi účastníky nebyla uzavřena. - Ze sdělení úseku výstavby, odboru výstavby, dopravy a životního prostředí Úřadu městské části [adresa] ze dne 14.11.2024, sp. zn. [spisová značka], vyplývá, že ve spise stavebního úřadu se nenachází dokument, na základě něhož bylo stavbě přiděleno č. evidenční, ani dokument, z něhož by bylo patrné, zda jde o objekt charakteru trvalého či dočasného. Nedošlo k pasportizaci stavby, její vlastník byl v roce 2023 bezvýsledně vyzván k udržovacím pracím, ty nebyly nařízeny, protože nebyl ohrožen veřejný zájem ani životy osob či zvířat. - Z dalších provedených důkazů soud žádné právně relevantní informace pro dané řízení nezjistil.

5. Na základě shora uvedeného soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na nárok žalobců na odstranění stavby, který měl vzniknout za účinnosti zákona č. 40/1994 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen obč. zák.), v souvislosti s uplynutím doby trvání poslední sjednané nájemní smlouvy ze dne 14.12.1999, tj. ke dni 1.1.2003, ve spojení s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění, účinném od 1.1.2024 (dále jen o. z.), dospěl k závěru, že žalobci se fakticky domáhají ochrany svého vlastnického práva, do něhož je zasahováno i po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Právní základ posoudil dle § 1040 odst. 1 tohoto zákona. Uvedl, že stavby na cizím pozemku jsou výslovně řešeny v § 135 c) obč. zák. a násl., zejména odst.

1. Vycházel z nesporných skutečností, podle nichž jsou žalobci vlastníky pozemku a žalovaný je od roku 2023 jediným vlastníkem stavby, aktuálně zchátralého rekreačního objektu, postaveného na pozemku. Již při koupi stavby bylo žalovanému známo jak z informací z katastru nemovitostí, tak i z obsahu kupní smlouvy ze dne 20.6.2022, že stavba je na cizím pozemku.

6. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalovanému svědčí právní titul k užívání pozemku žalobců umístěním stavby v jeho vlastnictví. Žalobci tvrdili, že stavba byla vystavěna v roce 1936 buď bez souhlasu vlastníka pozemku, či s jeho souhlasem, ale pouze na dobu výslovně časově omezenou. Žalovaný, byť k tomu nedisponoval žádnými listinami, namítal, že stavba musela mít v době výstavby platné stavební povolení a kolaudaci, protože má přiděleno č. evidenční a je zapsána v katastru nemovitostí. Proto nemůže být stavba neoprávněná. Soud se proto zabýval okolnostmi jejího postavení. Dovodil, že stavba byla postavena roku 1936, odkázal zejména na smlouvu ze dne 4.10.1936 a žádost o dodatečnou kolaudaci ze dne 23.5.1951, tedy za účinnosti obecného zákoníku občanského ze dne 1.6.1811 č. 946/1811 Sb. z. s., který zjevně připouštěl existenci staveb i jako staveb dočasných. Ze smlouvy ze dne 4.10.1936 nade vší pochybnost plyne, že úmyslem původního stavebníka v souladu s úmyslem tehdejšího vlastníka pozemku byla stavba, označená jako „weekendová chata v katastru v [adresa]“, pouze jako stavba dočasná, u níž se počítá s jejím odstraněním nejpozději v okamžiku ukončení smlouvy o nájmu pozemku, k čemuž mělo dojít nejdříve v roce 1946. Podle uvedené smlouvy platilo, že pokud k ukončení smlouvy o nájmu pozemku dojde dříve než v roce 1946, vlastnice pozemku stavbu na vlastní náklady rozebere, přenese a znovu postaví na jiném stavebníky určeném pozemku. Stavebník tak již v době postavení stavby věděl, že jde o stavbu pouze dočasnou, která bude při ukončení nájemní smlouvy k pozemku přenesena na pozemek jiný, tedy že jeho oprávnění mít stavbu umístěnou na pozemku je odvislé od účinnosti nájemní smlouvy k pozemku. Tento charakter stavby jako dočasné byl potvrzen i právními nástupci původních vlastníků stavby i pozemku v dalších postupně uzavíraných nájemních smlouvách k pozemku, konkrétně ve dnech 28.5.1996 a 14.12.1999. Ty byly uzavřeny poté, co již bylo stavbě přiděleno původně nouzové č. [číslo] dle smlouvy trhové ze dne 22.5.1951, či č. e. [číslo] jak plyne z karty rekreačních zařízení a objektů ze dne 21.4.1975. Soud prvního stupně na základě tohoto uzavřel, že ani po přidělení evidenčního čísla dle tehdy platných právních předpisů nedošlo žádným zákonným způsobem ke změně charakteru stavby jako dočasné, čehož si byli tehdejší vlastníci dle daných nájemních smluv vědomi. Stavební úřad, příslušný nyní pro Městskou část [adresa], neeviduje žádné jiné listiny či jinak doložené skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, zda jde o stavbu trvalou či dočasnou.

7. Soud prvního stupně proto uzavřel, že stavba byla z vůle tehdejšího vlastníka stavby i vlastníka pozemku postavena od počátku jako stavba dočasná a ani předchozí vlastníci stavby ani předchozí vlastníci pozemku o tom neměli žádné pochybnosti. Existenci staveb dočasných přitom umožňoval tehdy platný a účinný občanský zákoník č. 141/1950 Sb. z. s. a v řízení nebyl tvrzen ani žádný právní titul, na jehož základě by se stavba mohla změnit z dočasné na trvalou.

8. Ke skutečnosti, že stavba má řádné evidenční číslo a je zapsána do katastru nemovitostí, soud prvního stupně uvedl, že v řízení nebylo ani tvrzeno, že by na stavbu bylo vydáno stavební povolení jako na stavbu trvalou, naopak bylo prokázáno, že takovým povolením nedisponuje ani samotný stavební úřad. To, že stavba byla v roce 1951, jak vyplývá ze žádosti o dodatečnou kolaudaci, dodatečně stavebně povolena a zkolaudována, neprokazuje, že se jedná o stavbu trvalou, neboť i stavby dočasné musely mít stavební povolení a kolaudaci. V tomto smyslu soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, např. pod č. j. [spisová značka] či [spisová značka]. Ani přidělení evidenčního čísla nemůže mít vliv na charakter stavby jako dočasné. Zápis v katastru nemovitostí rovněž není ve věci rozhodný, soud prvního stupně odkázal na § 63 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb. o katastru nemovitostí. Podle tohoto ustanovení, pokud se má za to, že jde o stavbu trvalou, katastrální úřad do katastru nemovitostí doplní, že se jedná o stavbu dočasnou, pokud tuto skutečnost doloží vlastník stavby či jiný oprávněný. Na dočasném charakteru stavby nemůže nic změnit ani to, že se vlastníci pozemku dříve domáhali bezdůvodného obohacení za užívání pozemku vlastníky stavby. Jde o samostatný nárok plynoucí z toho, že žalobci z důvodu postavení stavby nemohli pozemek užívat.

9. Soud prvního stupně tak uzavřel, že listinnými důkazy, zejména smlouvou ze dne 4.10.1936 a nájemními smlouvami ze dne 28.5.1996 a ze dne 14.12.1999, bylo prokázáno, že stavba byla od počátku charakteru dočasného, její vlastníci byli oprávněni užívat ji pouze po dobu platnosti příslušné nájemní smlouvy k pozemku a po jejím ukončení ji byli povinni na své náklady odstranit. Citoval i judikaturu, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 či ze dne 24.2.2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015.

10. Soud prvního stupně shrnul, že stavba byla postavena na cizím pozemku od počátku na základě souhlasu tehdejšího stavitele a vlastníka pozemku, avšak pouze na dobu určitou, minimálně do roku 1946. Následně byl souhlas vlastníků pozemku s umístěním stavby prokazatelně udělen ještě do 31.12.2002 dle nájemní smlouvy ze dne 14.12.1999. K udělení dalšího souhlasu vlastníků pozemku s umístěním stavby nedošlo a nebylo to ani tvrzeno. Žalovaný v řízení ani řádně, určitě a konkrétně netvrdil ani případný jiný užívací titul k pozemku, a to přes výzvu ze strany soudu dle § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), učiněnou při jednání dne 13.9.2024. Soud prvního stupně na věc neaplikoval ani žalovaným předložené stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 28.5.2007, sp. zn. [spisová značka], které se týká staveb nelegálních, o což se v dané věci nejedná. Žalovaný při jednání soudu dne 19.12.2024 pouze uvedl, že vydržel blíže neidentifikované právo k pozemku. K tomu soud nemohl přihlížet, neboť se jednalo o novum, učiněné hluboce po koncentraci řízení. Uplynutím účinnosti poslední dohody s vlastníkem pozemku o povolení umístění stavby ke dni 31.12.2002 zaniklo právo žalovaného mít na pozemku umístěnou stavbu. Dalším umístěním stavby je tak zasahováno do vlastnického práva žalobců k pozemku a ti jsou oprávněni domáhat se ochrany svého vlastnického práva dle § 1040 o. z. (shodného s dříve platným a účinným § 126 obč. zák.). Konkrétně jsou oprávněni domáhat se i odstranění stavby, která je samostatnou nemovitou věcí, neboť již od výstavby stavby byl vlastník pozemku v dobré víře, že po uplynutí sjednaného času bude stavba odstraněna a on bude moci nerušeně svůj pozemek užívat. Na tom nemůže nic změnit ani právní nástupnictví na straně vlastníků stavby, protože nelze klást k tíži vlastníka pozemku, pokud právní předchůdce současnému vlastníku stavby nesdělil či zamlčel skutečnosti, podstatné pro užívání stavby a cizího pozemku. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve věci zcela úspěšným žalobcům přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Ty jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5 000 Kč; dále odměnou advokáta za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby včetně doplnění, 2xúčast na jednání soudu) ve výši po 2 400 Kč/úkon podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“); dále náhradou hotových výdajů advokáta za 5 výše uvedených úkonů právní služby ve výši po 300 Kč/úkon podle § 13 odst. 4 a. t.; a dále 21% DPH z odměn a náhrad ve výši 2 835 Kč, tj. celkem 21 335 Kč. Dále soud postupoval dle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř.

12. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, odkázal na odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. c), d, f) a g) o.s.ř. Později doplnil a navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně a jeho vrácení k projednání zpět soudu prvního stupně. K odvolacímu důvodu dle § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. uvedl, že soud prvního stupně zamítnutím jím navržených důkazů, konkrétně výslechem žalovaného a případně prokuristy předchozího vlastníka [právnická osoba] za účelem zjištění, zda nedisponují listinami, vztahujícími se k předmětné stavbě, či informacemi, vedoucími k objasnění skutkového stavu věci, se dopustil procesní vady. Porušil tak § 120 odst. 2 o.s.ř., protože tyto výpovědi mohly osvětlit skutečnosti, důležité pro zhodnocení užívání stavby žalovaným i jeho právními předchůdci včetně obsahu dohody mezi nimi. Soud měl provést i další důkazy, jimiž by mohl být zjištěn skutečný stav věci. K odvolacímu důvodu dle § 205 odst. 2 písm. d) o.s.ř. uvedl, že v důsledku neprovedení těchto důkazů nelze uzavřít, že by byl správně zjištěn skutkový stav. Zopakoval, že výslech prokuristy předchozího vlastníka [právnická osoba] mohl výrazně přispět ke zjištění o existenci právního titulu ke stavbě chaty právními předchůdci a posléze k možnosti užívání chaty žalovaným, jakož i k jeho dobré víře při nabývání nemovitosti. K odvolacímu důvodu dle § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř. uvedl, že ze shora uvedených důvodů je obava, zda došlo ke správným skutkovým zjištěním. S odkazem na protokol o jednání ze dne 13.9.2024, č. j. [spisová značka] totiž vyplývá, že soud zprvu uvažoval o provedení důkazů ohledně právních předchůdců nájemce pozemku, což by mohlo mít vliv na informace o dané chatě a pozemku včetně toho, co žalovaný měl a mohl vědět při koupi nemovitosti. Posléze se od těchto zjištění upustilo. K odvolacím důvodům dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. uvedl, že v důsledku neprovedení důkazů, které mohly mít vliv na objasnění skutkového stavu, lze přemýšlet i o tom, zda věc byla správně posouzena právně. Poukázal i na komentářovou literaturu k nesprávnému posouzení rozložení důkazního břemene, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.9.2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010. Je otázka, zda soud při ústním jednání neměl vyzývat žalobce k upřesnění žalobních tvrzení a odstranění pochybnosti ohledně toho, zda stavba byla vystavěna na základě stavebního či z jakého práva z hlediska právního důvodu a jeho titulu. Soud prvního stupně rovněž pochybil, nevypořádal-li se s námitkou vydržení práva žalovaným. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.3.2017, sp. zn. III. ÚS 3753/15. Uvedl dále, že nepovažoval-li soud námitku vydržení za dostatečně odůvodněnou, měl žalovaného vyzvat v režimu § 118a o.s.ř.

13. K podanému odvolání žalovaného se vyjádřili žalobci s návrhem na potvrzení napadeného rozsudku. K důkazům navrhovaným žalovaným, které představují listiny a výslech žalovaného a právního předchůdce vlastníka dotčené stavby, uvedli, že soud prvního stupně je správně odmítl, neboť žalovaný neuvedl, z jakého důvodu by měly být provedeny navrhované důkazy zvláště, když po výzvě soudu prvního stupně uvedl žalovaný argumentaci, s projednávanou věcí nesouvisející. K vydržení stavby žalobci uvedli, že není zřejmé, co tím měl žalovaný na mysli za situace, když v řízení nikdo nezpochybňoval vlastnické právo žalovaného k budově. Žalovaný svůj právní názor nezdůvodnil a nevysvětlil.

14. Přede dnem jednání odvolacího soudu v odpoledních hodinách obdržel odvolací soud žádost o odročení jednání zástupce žalovaného [Jméno advokáta B] s tím, že žalobce (správně žalovaný) nesouhlasí se zajištěním substituce a ze zdravotních důvodů není schopen se sám jednání zúčastnit. Poukázal na kolizi s jiným právním jednáním u Městského soudu v [adresa], pracoviště [adresa], uvedl, že jde o mimořádně složitou věc, kdy se jedná o první jednání ve věci asi po 6 a půl letech od podání žaloby a na straně žalované stojí několik stovek účastníků. Pro případ, že by k odůvodněnému odročení jednání nedošlo, např. že by se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon, souhlasil s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. K omluvě připojil předvolání k jednání pro [Jméno advokáta B] od Městského soudu v [adresa] ve věci, vedené pod sp. zn. [spisová značka], z něhož je patrné, že dne 7.1.2025 byl zástupce žalovaného předvolán k jednání, v němž podle textu předvolání zastupuje některé ze žalobců, na den 29. 4. v 9,00 u Městského soudu v [adresa].

15. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

16. Obecně platí, že možnost účastnit se jednání je jedno ze základních procesních oprávnění účastníka řízení, které mu umožňuje případné aktivní uplatnění dalších jeho procesních práv a povinností přímo při jednání soudu. Podle shora uvedeného ustanovení soud může věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníka za splnění zákonných předpokladů, jimiž jsou řádné a včasné předvolání účastníka, který nepožádal z důležitého důvodu o odročení nařízeného jednání.

17. Ohledně případné časové kolize dvou různých jednání, tak jako v dané věci, Nejvyšší soud zaujal názor, že "omlouvá-li účastník (jeho zmocněnec) svou neúčast u jednání „časovou kolizí s jiným soudním sporem“, může být taková omluva ve smyslu § 153b odst. 1. o. s. ř. důvodná jen tehdy, jestliže soudu oznámí také konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu), kdy se o něm dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá) a že časovou kolizi více jednání nebylo možné vyřešit jinak (nepočítaje v to u zmocněnce účastníka postup podle ustanovení § 25 odst. 3 o. s. ř.)" (NS 31 Cdo 2432/98) – k tomu srovnej komentář ASPI autorů [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] ke dni 1. 1. 2016.

19. Ačkoli se nejedná o postup dle § 153b odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy zástupce žalovaného omluvil svoji neúčast u jednání kolizí s jiným jednáním, konaným téhož dne a v tutéž hodinu, teprve den před jednáním odvolacího soudu dne 29.4 2025, ačkoli mu bylo předvolání, datované dnem 7. 1.2025, nepochybně zasláno již v lednu 2025, nemohl odvolací soud dospět k závěru o včasnosti podaného odvolání. Odvolací soud nemohl ani uzavřít, že by časovou kolizi nebylo lze vyřešit jinak, protože jak vyplývá z obsahu spisu, prvního jednání ve věci se za [tituly před jménem] [jméno FO] jako substitut účastnil [tituly před jménem] [jméno FO] na základě substituční plné moci ze dne 12. 9. 2024.

20. Odvolací soud proto při úvaze, zda omluva zástupce žalovaného splňuje podmínky včasnosti i důvodnosti, dospěl k závěru, že byť je omluva zástupce žalovaného zásadně důvodná (odhlédnuto od toho, že kolizi jednání šlo s ohledem na substituční zmocnění na prvé z jednání ve věci vyřešit jinak), není včasná, protože o předvolání k jednání se [Jméno advokáta B] dozvěděl již v lednu 2025, a omluva a žádost o odročení byla odvolacímu soudu doručena den před jednáním. Odvolací soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř., ve věci jednal a rozhodl. Přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu dle odvolání žalovaného, postupem dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a odvolání neshledal důvodné.

21. Předmětem řízení v dané věci jsou nároky žalobců dle smlouvy o dočasném pronájmu pozemku v k. ú. [adresa] ze dne 14. 12. 1999, uzavřené mezi právními předchůdci účastníků řízení s účinností od 1.1.2000 na dobu tří let s výslovným ujednáním jednak o možnosti prolongace smlouvy, a pro případ ukončení smlouvy ujednáním o povinnosti vlastníka rekreačního objektu objekt odstranit do konce nájemního období. Z historie nájemních vztahů, počínající od roku 1936, je zřejmé, že vlastníci „chaty“ si pozemek od jeho vlastníků vždy pronajímali na dobu určitou, v prvém případě na dobu 10 let (včetně ujednání o povinnostech vlastníka pozemku v případě, že bude chtít nájemní smlouvu zrušit před uplynutím této doby).

22. Soud prvního stupně s ohledem na poslední ve věci uzavřenou nájemní smlouvu o dočasném pronájmu pozemku ze dne 14. 12. 1999, na jejímž základě byl pozemek vlastníku stavby pronajat do 31.12. 2002, věc právně posoudil nikoli dle § 135c obč. zák., ale dle § 1040 (§ 3028 odst. 2) o. z. Dospěl ke správnému závěru, že na pozemku dočasně pronajatém nebyla zřízena stavba neoprávněná, ale stavba dočasná, která měla být odstraněna nejpozději k ukončení smlouvy o nájmu pozemku, původně uzavřené v roce 1936 na dobu 10 let. Dočasný charakter stavby stvrzují i navazující nájemní smlouvy, uzavřené mezi vlastníky pozemku a vlastníkem budovy jak dne 28. 5. 1996, tak i 14. 12. 1999, v nichž si účastníci sjednali povinnost vlastníka rekreačního objektu jej odstranit do konce nájemního období. Okolnost, že stavbě bylo nejprve přidělen charakter „nouzová“ pod č. [číslo] a později (dle dostupných dokladů patrně po dodatečné kolaudaci) přiděleno č. e. [číslo], na těchto závěrech nic nemění a dočasnosti stavby si její vlastníci museli být vědomi. Soud prvního stupně v tomto smyslu akcentoval, že v řízení nebyl zjištěn žádný právní titul, na jehož základě by bylo lze uvažovat o změně stavby z dočasné na trvalou, konkrétně ani v rámci stavebního povolení, změnu charakteru stavby nelze dovodit ani ze skutečnosti, že stavbě bylo přiděleno evidenční číslo. Uzavřel, že žalobci se v řízení domáhají ochrany svého vlastnického práva, neboť oprávnění k umístění dočasné stavby skončilo ke dni 31. 12. 2002 uplynutím doby poslední uzavřené nájemní smlouvy a vlastníci pozemku svůj souhlas s umístěním stavby a dalším pronájmem pozemku od této doby neudělili. Odvolací soud s těmito závěry soudu prvního stupně souhlasí a pro stručnost na ně odkazuje s tím, že jsou zcela v souladu s jednotnou rozhodovací soudní praxí, podle níž „ zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je po uplynutí dané doby povinen stavbu odstranit“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011, dostupně na www.nsoud.cz, ASPI, či obdobně rozsudek téhož soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, publikovaný mimo jiné v ASPI). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004, tento soud výslovně uvedl, že „dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou námitku proti vlastnické žalobě na vyklizení pozemku po zániku práva mít na něm stavbu“.

23. Žalovaný v odvolání nejprve poukazoval na procesní pochybení soudu prvního stupně (205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), neboť ten neprovedl jím navržené důkazy, konkrétně výslechem žalovaného a předchozího vlastníka stavby-jednatele společnosti [právnická osoba] ke skutečnostem, zda nedisponují listinami, vztahujícími se ke stavbě či informacemi, vedoucími ke zjištění skutkového stavu věci.

24. Podle §131 odst. 1 o.s.ř. důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut.

25. Z uvedeného je zřejmé, že důkaz výslechem účastníka přichází v úvahu teprve tehdy, pokud dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. To, zda účastník disponuje či nedisponuje listinami, jejichž obsah by měl objasnit skutkový stav věci, je otázkou skutkových tvrzení (v případě žalovaného obranných), protože má-li žalovaný jiné než v řízení předložené listiny, měl je soudu předložit, neučinil-li tak, není důvod absenci tvrzení zjišťovat výslechem účastníka řízení. Obdobné platí i pro důkaz výslechem svědka (§126 o.s.ř.), neboť žalovaný neuvedl, jaká konkrétní tvrzení mají být výslechem svědka prokázána, odkaz na to, že svědka by se soud měl dotázat na to, zda nedisponuje pro věc podstatnými listinami, nesplňuje zákonné podmínky § 120 odst. 1 o.s.ř., podle něhož jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, a žalovaný žádná konkrétní tvrzení, která by měla být navrhovaným důkazem prokázána, neuvedl ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím. Uváděl-li žalovaný v odvolání, že výslechem předchozího vlastníka stavby by bylo možno přispět ke zjištění existence právního titulu užívání stavby právními předchůdci a užívání stavby žalovaným a jeho dobré víře při nabývání nemovitosti (§ 205 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.), žalovaný žádný jiný než v tomto řízení prokázaný titul k užívání stavby netvrdil stejně jako netvrdil nic ke své dobré víře, která by měla být důkazy prokázána. Soud prvního stupně proto nepochybil, nedoplňoval-li dokazování uvedenými žalovaným navrhovanými důkazy. Z toho důvodu není opodstatněná ani odvolací námitka žalovaného dle § 205 odst. 2 písm. d/ o.s.ř., neboť soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil správná skutková zjištění.

26. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010, na který rovněž žalovaný v odvolání odkazoval, se týká vyvratitelných právních domněnek, přesunu důkazního břemene a důkazu opakem, v poměrech dané věci bylo na žalobcích prokázání tvrzených skutečností a na žalovaném prokázání, že na pozemku byla vybudována stavba nikoli dočasného, ale trvalého charakteru.

27. Ve smyslu platné judikatury, nejen žalovaným uváděného usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 3753/15, ale např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn., platí, že „je zcela běžné, že pokud je mezi účastníky veden spor o určení vlastnického práva nebo o ochranu vlastnického práva, je obrana žalovaných založena na tvrzené námitce vydržení, ať již jako námitce stěžejní nebo námitce uplatněné pro případ, že by základní procesní obrana nebyla úspěšná. V takovém případě je ovšem na účastníku, jemuž je možné vydržení ku prospěchu, aby alespoň ve skutkové rovině jasně vymezil tvrzení, která by umožňovala soudu posouzení podle zákonných ustanovení o vydržení. To platí tím spíše, jestliže je účastník v řízení zastoupen advokátem. I když je soud povinen posoudit možné vydržení i bez výslovné námitky účastníka řízení, jestliže skutková zjištění nebo obsah spisu takové posouzení umožňují, je zřejmé, že soud nemá pátrat po okolnostech, které by mohly k možnému posouzení jako vydržení vést. Zde se uplatňuje procesní odpovědnost účastníka sporného řízení v tom ohledu, že alespoň základní tvrzení v řízení tvrdit a prokazovat bude“. Z tohoto pohledu nelze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, uvedeným v bodu 35 odůvodnění napadeného rozsudku, že se námitkou vydržení nemohl zabývat, protože byla jako novum učiněna po koncentraci řízení, ale plně lze souhlasit s tím, že žalovaný k této skutkové okolnosti neuvedl žádná tvrzení. S odkazem na shora citovanou judikaturu odvolací soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem místo účastníka řízení, zde žalovaného, pátrat po okolnostech, případně vedoucích k možnému vydržení.

28. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žádná z odvolacích námitek žalovaného nezvrátila správnost napadeného rozsudku, a proto jej jako celek postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl postupem dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. dle plného úspěchu žalobců v odvolacím řízení. Ti byli zastoupeni advokátem a soud jim přiznal náhradu ve výši 11 955 Kč. Částka se skládá z odměny advokáta po 2.300 Kč (§ 9 odst. 1 a. t.) v případě žalobce a) a po 1 840 Kč (§ 9 odst. 1, § 12 odst. 4 a. t. v aktuálním znění) v případě žalobkyně b), za dva úkony právní služby, jimiž jsou vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 18. 3. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. k/ a. t.) a účast u jednání odvolacího soudu dne 29. 4. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. g/ a. t.), spolu se čtyřmi paušálními náhradami hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. po 400 Kč – 1 600 Kč a náhradou 21 % DPH (2 075 Kč), celkem 11 955 Kč. Tuto částku uložil odvolací soud žalovanému uhradit žalobcům ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) společně a nerozdílně.

Poučení