51 Co 54/2025 - 406

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Anny Vrdlovcové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce], bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČ [IČO žalované], Sídlem [adresa] o zaplacení částky 366 131 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. července 2024, č.j. 24 C 181/2020-362 a usnesení téhož soudu ze dne 22. ledna 2025, č.j. 24 C 181/2020-381 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. července 2024, č.j. 24 C 181/2020-362, se ve výroku I. do částky 73 442 Kč mění tak, že žaloba se v této části zamítá.

II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. ledna 2025, č.j. 24 C 181/2020-381, se ve výrocích I. a II. mění jen tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] částku 17 396 Kč a žalovaný částku 2 832 Kč, jinak se v těchto výrocích potvrzuje.

IV. Ve výroku III. se unesení soudu prvního stupně mění jen tak, že výše částky činí 2 563 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem ze dne 30.7.2024, č.j. [spisová značka], uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 124 275 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 14.5.2020 do zaplacení v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. žalobu zamítl do částky 241 856 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 14.5.2020 do zaplacení. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu. Výrokem IV. uvedl, že o náhradě nákladů řízení státu rozhodne samostatným usnesením.

2. Učinil tak usnesením ze dne 22.1.2025, č.j. [spisová značka], jímž žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] náhradu nákladů řízení ve výši 13 362,62 Kč a žalované povinnost zaplatit z téhož titulu částku 6 865,38 Kč, vždy do 3 dnů od právní moci usnesení (výroky I., II.). Výrokem III. usnesení uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] soudní poplatek ve výši 6 214 Kč.

3. Shora uvedeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 366 131 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil dopravní nehodou ze dne 17.9.2016, kdy došlo ke střetu vozidel žalobce [nazev], RZ: [SPZ] [nazev] [jméno FO], RZ [SPZ], u nějž žalovaná vydala pojistnou kartu vozidla. Žalobce utrpěl těžká zranění, specifikovaná ve znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO] č. [číslo]. Uvedenou dopravní nehodu řešil [orgán] v [adresa] a rozhodnutím ze dne [datum], č.j. [číslo], žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku, neboť výlučně sám zavinil dopravní nehodu tím, že při vyjíždění z místa ležícího mimo komunikaci na hlavní silnici nedal přednost v jízdě řidiči vozidla [nazev], kterého při jízdě neviděl z důvodu profilu komunikace. Následně i přes intenzivní brždění řidiče vozidla [nazev] došlo k nárazu přední části vozidla [nazev] do levého předního boku vozidla [nazev]. Teprve rozhodnutí odvolacího orgánu, [orgán] [adresa] ze dne 2.5.2018, sp. zn. [spisová značka], konstatovalo spoluzavinění řidiče [jméno FO] z důvodu rychlosti vozidla [nazev], znalecky vypočítané na 124 km/h. Tato rychlost vychází ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který v posudku ze dne 3.2.2017, č. [číslo], ve spojení s vyjádřením ze dne 9.11.2018 výslovně uvedl, že jel-li by řidič vozidla [nazev] v daném místě rychlostí dovolenou právními předpisy, k dopravní nehodě by nedošlo. Na základě míry spoluzavinění řidiče vozidla [nazev] žalobce uplatnil vůči žalované jako poškozený podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla dílčí nároky, snížené o 50 % z důvodu spoluzavinění, konkrétně bolestné (částku 194 677 Kč dle posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který celkový nárok na odškodnění bolesti stanovil částkou 209 354 Kč), ztížení společenského uplatnění, ušlý příjem (261 454 Kč) a účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením. Žalovaná na uplatněné nároky poskytla pojistné plnění ve výši 110 277 Kč, konkrétně poskytla náhradu ztížení společenského uplatnění, náhradu nákladů za vypracovaný znalecký posudek a účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením. Náhradu újmy z důvodu spoluzavinění žalobce krátila ve výši 60 % uplatněného nároku. Ušlý zisk nepřiznala, neboť žalobce přerušil samostatnou výdělečnou činnost ke dni 1.10.2014 za situace, kdy tak v předcházejících letech činil opakovaně. Bolestné nepřiznala z důvodu promlčení.

4. Žalobce s námitkou promlčení ohledně bolestného nesouhlasil, podle něj spoluodpovědnost řidiče [jméno FO] byla najisto autoritativně postavena teprve v odvolacím řízení rozhodnutím [orgán] [adresa] ze dne 2.5.2018, sp. zn. [spisová značka]. Subjektivní tříletá promlčecí lhůta proto uplyne teprve dnem 2.5.2021. Objektivní lhůta z práva na pojistné plnění počne běžet za 1 rok od pojistné události. K odmítnutému nároku na odškodnění ušlého zisku žalobce uvedl, že od 1.10.2016 byl nucen přerušit podnikatelskou činnost právě v důsledku havárie, při níž mu byla způsobena zranění, neslučitelná s výkonem povolání [funkce]. Poukázal i na dobu léčení od 17.9.2016 do 1.3.2017 s následnou rehabilitací do června 2017. Doplnil, že počátek běhu subjektivní lhůty je podle něj vázán na objektivní zjištění pravděpodobného úspěchu v případném soudním sporu vůči němu, k čemuž došlo až vyhlášením rozhodnutí [orgán] [adresa] ze dne 2.5.2018, neboť tímto rozhodnutím se odpovědnost – spoluzavinění řidiče [jméno FO] začalo jevit jako dostatečně pravděpodobné. Naopak rozhodnutí první instance nezakládalo pravděpodobnost úspěchu při vymáhání nároku vůči tomuto řidiči. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.3.1924, Rv II.559/24, podle něhož pro počátek běhu subjektivní lhůty je podstatná vědomost poškozeného, která musí být úplná a taková, která je zapotřebí k podání žaloby. Dále odkázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 5895/2016, podle něhož vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna pouhým podezřením. Promlčecí lhůta ve smyslu § 626 o. z. by tak uplynula dnem 17.9.2020, tedy až po podání žaloby.

5. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, byť nesporovala ani dopravní nehodu, ani rozhodnutí [orgán] v [adresa], ani rozhodnutí [orgán] [adresa]. [orgán] v [adresa] jako viníka nehody označil žalobce, který při vyjíždění z místa ležícího mimo komunikaci vlevo na hlavní pozemní komunikaci nedal přednost v jízdě řidiči vozidla tovární značky [nazev], v důsledku čehož došlo ke střetu vozidel. Odvolací orgán toto rozhodnutí změnil, vypustil výroky II. a III. a výrok IV. o uložení sankce změnil, jinak rozhodnutí potvrdil. Konstatoval, že na vzniku dopravní nehody se podílel i řidič vozidla [nazev] [jméno FO]. Žalovaná nesporovala, že vozidlo tovární zn. [nazev], RZ: [SPZ], bylo v době dopravní nehody pojištěno u žalované, která tuto škodnou událost zaregistrovala pod č. [číslo]. S mírou spoluzavinění žalobce ve výši 50 % nesouhlasila, dle žalované šlo o 60 %, při této úvaze vycházela z rozhodnutí odvolacího orgánu, v němž [orgán] výslovně uvedl, že souhlasí s odvolatelem, tedy se žalobcem, že na vzniku nehody se podílel i druhý řidič vozidla, nicméně hlavní vina leží na obviněném, tedy žalobci, který se řádně nepřesvědčil o situaci na hlavní pozemní komunikaci, do níž pomalým způsobem vjel. Podle tohoto rozhodnutí hlavní vina na vzniku dopravní nehody je nedání přednosti v jízdě obviněným žalobcem. K nároku na bolestné odkázala na § 629 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o. z.) ve spojení s § 619 odst. 1, 2 tohoto zákona. Ve smyslu § 620 odst. 1, § 626, § 635 odst. 2 o. z. uzavřela, že objektivní promlčecí lhůta je vázána na subjektivní okolnost, tedy po uplynutí promlčecí lhůty u práva na náhradu škody nebo újmy promlčecí lhůta pro právo na pojistné plnění skončí současně s uplynutím promlčecí lhůty u práva na náhradu škody nebo jiné újmy, na jejichž krytí byl uzavřen pojistně právní vztah pro vznik odpovědnosti za škodu či újmu. Tříletá subjektivní promlčecí lhůta nároku na náhradu škody běží ode dne, kdy poškozený získal představu o výši škody a o tom, kdo za škodu odpovídá. Podle žalované bodové hodnocení vytrpěných bolestí mohlo být objektivně provedeno ke dni 21.9.2016, kdy byl žalobce propuštěn z nemocnice, následně byl ambulantně léčen na ortopedii a neurologii. Nesouhlasila s tím, že by subjektivní promlčecí tříletá lhůta počala běžet až v souvislosti s rozhodnutím [orgán] [adresa] ze dne 2.5.2017, neboť pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty postačí, že poškozený na základě jemu dostupných informací může učinit pravděpodobný úsudek o tom, jaká škoda mu vznikla a kdo je jejím škůdcem. Naopak počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku poškozeného na náhradu škody zpravidla nepřipadá na den, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byl škůdce uznán vinným za trestný čin, kterým škodu způsobil, neboť relevantními skutkovými informacemi může poškozený disponovat již dříve. V dané věci z rozhodnutí [orgán] [adresa] ze dne 2.5.2018 vyplývá, že žalobce se od počátku neztotožňoval s rozhodnutím [orgán] v [adresa], v odvolání proti němu uvedl, že na vzniku dopravní nehody se podílel i druhý řidič vozidla [jméno FO], podle žalované měl představu o tom, kdo za škodu odpovídá dříve než dne 2.5.2018, ale již při šetření dopravní nehody [orgán]. Žaloba byla soudu doručena dne 16.7.2020. Odkázala např. na rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 7.11.2018, č.j. [spisová značka], z něhož citovala. Odkázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2019, č.j. 25 Cdo 1976/2019-182.

6. V průběhu řízení žalobce navrhl smírné řešení tak, že žalovaná mu zaplatí částku 235 404 Kč, sestávající z odškodnění bolestného ve výši 104 677 Kč a ušlého příjmu ve výši 130 727 Kč.

7. Žalovaná na tento smírný návrh žalobce nepřistoupila. Doplnila, že ve smyslu např. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, je pro počátek běhu promlčecí lhůty důležitá vědomost žalobce o dvou okolnostech, a to o škodě a o osobě odpovědné za náhradu škody. Podle tohoto rozhodnutí je rozhodné je, zda mu byly známy skutkové okolnosti, na jejichž základě mohl učinit úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá nebo zda mohl a měl takové okolnosti znát. Tak tomu nepochybně bylo, protože z rozhodnutí [orgán] v [adresa] vyplývá, že žalobci byl dne 14.6.2017 správním orgánem předložen znalecký posudek, popisující nehodový děj. Nejpozději při seznámení s ním za situace, kdy žalobce s ním následně vyjádřil nesouhlas, musel žalobce získat vědomost o osobě škůdce. Odkázala i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. ze dne 30.9.2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, či ze dne 13.11.2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007.

8. Z výpovědi žalobce soud prvního stupně zjistil okolnosti ohledně průběhu jeho léčby a ohledně okolností, spojených s pracovní činností. K posouzení důvodnosti délky pracovní neschopnosti žalobce soud ve věci přibral znalkyni [tituly před jménem] [jméno FO].

9. Ohledně samotné nehody soud prvního stupně z protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne 17.9.2016 zjistil, že účastníky dopravní nehody byl žalobce a [jméno FO] (jeho spolujezdkyně) a řidič druhého vozidla, RZ [SPZ], [jméno FO]. Podle [orgán] orgánu k nehodě došlo spoluzaviněním obou řidičů, kteří při nehodě byli zraněni. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] v posudku ze dne [datum], č. [číslo], výslovně uvedl, že žalobce měl možnost nehodě předejít a zabránit, pokud by se dostatečně a opakovaně přesvědčil o možnosti bezpečného vjetí do hlavní komunikace. Naopak [jméno FO] reagoval včas a bez opoždění, jel však vyšší rychlostí než v daném místě stanovenou asi o 28 až 40 km/hod.

10. Z rozhodnutí [orgán] v [adresa] ze dne 19.7.2017, č.j. [číslo], vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce byl uznán vinným z porušení § 23 odst. 1, 2, § 4a zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť při vjíždění z místa ležícího mimo komunikaci vlevo na hlavní pozemní komunikaci nedal přednost v jízdě řidiči vozidla [nazev], kterého při jízdě neviděl z důvodu profilu komunikace a zavinil nehodu tím, že se nechoval ohleduplně a ukázněně. Vycházel i ze shora uvedeného znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. Z rozhodnutí [orgán] [adresa] ze dne [datum], č.j. [číslo], vzal soud prvního stupně za prokázané, že odvolací orgán změnil rozhodnutí [orgán] v [adresa], vypustil výrok II., tedy že žalobce porušil § 23 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, a výrok III. tedy, že žalobce porušil § 4a téhož zákona, a ve zbytku rozhodnutí potvrdil, konkrétně ve výroku I., jímž správní orgán rozhodl, že žalobce porušil povinnost řidiče dle § 23 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Změnil výrok IV. o uložené sankci a uložil mu pokutu v nižší částce než [orgán] v [adresa]. Uzavřel, že žalobce se řádně nepřesvědčil o situaci na hlavní komunikaci, ačkoliv k tomu měl čas i viditelnost, na komunikaci vjel, v důsledku čehož došlo ke vzniku dopravní nehody. Hlavním viníkem byl nepochybně žalobce, na vzniku dopravní nehody se však podílel i druhý řidič vozidla, který kdyby zahájil svou reakci v daném místě a čase z rychlosti 90 km/hod., k dopravní nehodě by nedošlo. Podle znaleckého posudku jel řidič vozidla [nazev] rychlostí asi 124 km/hod., minimálně 118 km/hod., nicméně hlavní vina leží na žalobci.

11. V řízení před soudem prvního stupně byl předmětem nároku jednak nárok žalobce na bolestné a dále na ušlý příjem. Žalovaná namítla promlčení nároků. Mezi účastníky nebyla shoda ve výši spoluzavinění žalobce, podle žalobce šlo o 50 %, naopak podle žalované bylo spoluzavinění žalobce ve výši 60 %.

12. Podle lékařského posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], ze dne 6.9.2021, za účelnou dobu léčení pracovní neschopnosti bylo lze považovat dobu od 17.9.2016 do 28.4.2017. Podle znalkyně z oboru zdravotnictví, zdravotnická odvětví různá, posudkové lékařství [tituly před jménem] [jméno FO] zdravotní stav žalobce po polytraumatu ze dne 17.9.2016 odpovídal dočasné pracovní neschopnosti v období od 17.9.2016 do 31.3.2017. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] k datu 31.3.2017 provedl bodové ohodnocení bolesti.

13. Soud prvního stupně dále uvedl, z jaké zákonné úpravy vycházel při svém rozhodování, ohledně uplatněného bolestného konkrétně uvedl § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. ve spojení s § 9 tohoto zákona, dále § 2927 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2958, § 2918 tohoto zákona. Ohledně námitky promlčení vycházel z § 619 odst. 1, 2, § 620 odst. 1, § 626, § 629 odst. 1 a § 635 odst. 2 o. z. Uzavřel, že žaloba byla podána 16.7.2020, k dopravní nehodě došlo dne 17.9.2016. Ztotožnil se se závěrem žalobce, podle něhož až rozhodnutím [orgán] [adresa] ze dne 2.5.2018 bylo postaveno najisto spoluzavinění řidiče [jméno FO] tak, aby se žalobce mohl domáhat nároku po žalované jako pojistiteli vozidla [nazev]. Předcházelo-li tomuto rozhodnutí [orgán] v [adresa] ze dne 19.7.2017, tam byl za jednoznačného viníka nehody označen žalobce. Proto teprve rozhodnutím [orgán] [adresa] ze dne 2.5.2018 začala žalobci běžet subjektivní promlčecí lhůta, protože až tehdy mohl spolehlivě zjistit, kdo za škodu odpovídá či spoluodpovídá. Do té doby se sice mohl subjektivně domnívat, že za škodu odpovídá i druhý účastník, bylo zde však rozhodnutí [orgán] v [adresa] o jeho výlučné odpovědnosti. Nárok žalobce tak promlčen není.

14. K míře účasti žalobce na dopravní nehodě soud prvního stupně dospěl k závěru, že míra spoluúčasti žalobce na vzniku dopravní nehody je vyšší než u [jméno FO], vycházel z toho, že [orgán] [adresa] ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že hlavní vina leží na obviněném žalobci, který se řádně nepřesvědčil o situaci na hlavní komunikaci. Proto se přiklonil k názoru žalované, podle něhož míra spoluúčasti žalobce je v rozsahu 60 %. Po odečtení spoluúčasti žalobce proto dospěl k závěru, že žalobce má z tohoto důvodu nárok na částku 73 472 Kč, představující 40 % z částky 183 681 Kč. Ušlý příjem stanovil s ohledem na uvedené spoluzavinění žalobce částkou 50 803 Kč. Proto jako důvodný přiznal doplatek pojistného plnění ve výši 124 275 Kč včetně úroku z prodlení ve výši 10 % za dobu od 14. 5. 2020 do zaplacení. Do částky 241 856 Kč s týmž úrokem z prodlení žalobu zamítl. Ohledně zákonného úroku odkázal na § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), neboť žalobcův nárok byl důvodný v rozsahu 1/3, s ohledem na povahu sporu, kdy část nároku záležela na znaleckém posudku, kdy žalovaná popírala celý základ nároku, dovodil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

16. Uvedl, že o náhradě nákladů vzniklých státu ve smyslu § 148 odst. 1 o.s.ř. rozhodne v samostatném usnesení.

17. Učinil tak usnesením ze dne 22.1.2025, č.j. [spisová značka], v němž mimo jiné uvedl, že náklady řízení jsou tvořeny znalečným znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 10 450 Kč a 1 350 Kč, odkázal na usnesení ze dne 15.12.2022, č.j. [spisová značka] a ze dne 21.8.2023, č.j. [spisová značka]. K nákladům patří znalečné znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 20 028 Kč a 3 400 Kč, odkázal na usnesení ze dne 8.2.2024, č.j. [spisová značka] a ze dne 18.7.2024, č.j. [spisová značka]. Náklady řízení celkem činí 35 228 Kč. Protože žalovaná dle rozhodnutí soudu zaplatila zálohy ve výši 15 000 Kč, činí náklady řízení státu částku 20 228 Kč. Při neúspěchu žalobce ve výši 66,06 % je potom žalobce povinen na nákladech řízení státu zaplatit částku 13 362,62 Kč a žalovaná, která měla neúspěch ve výši 33,94 %, je povinna zaplatit na nákladech řízení státu částku 6 865,38 Kč. S ohledem na neúspěch žalované v uvedeném poměru jí uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 6 214 Kč s odkazem na § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.

18. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30.7.2024, č.j. [spisová značka], podala včasné odvolání žalovaná, proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 22.1.2025, č.j. [spisová značka], podali včasné odvolání oba účastníci.

19. Žalovaná v odvolání proti rozsudku uvedla, že napadá výrok I. tohoto rozsudku, ale pouze do částky 73 472 Kč, a dále podává odvolání proti výroku o nákladech řízení, odkázala na § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. do částky 73 472 Kč změnil a žalobu v této části zamítl a dále aby o nákladech řízení rozhodl ve prospěch žalované, požadovala rovněž náklady odvolacího řízení. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož nárok žalobce na náhradu bolestného není promlčen. Uvedla, že v průběhu soudního řízení před soudem prvního stupně opakovaně namítala promlčení nároku s odkazem na § 629 odst. 1 o. z. a poukazovala na okolnosti dle § 620 odst. 1 téhož zákona. Podle žalované tříletá subjektivní promlčecí lhůta nároku žalobce na náhradu bolestného začala běžet v momentě, kdy žalobce měl současně představu o výši škody, kterou bylo možno objektivně vyčíslit, a o osobě, která za škodu odpovídá. K vědomosti o výši škody, a tedy i o výši újmy, uvedla, že o nároku na náhradu vytrpěných bolestí se obecně poškozený dozví v době, kdy dojde ke stabilizaci bolesti, odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2023, sp. zn. 25 Cdo 3625/2022. Znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] č. [číslo], stvrzeným jeho výslechem, bylo prokázáno, že ke stabilizaci bolesti žalobce vzniklé v příčinné souvislosti s úrazem došlo ke dni 31.3.2017. K vědomosti o osobě, která za škodu odpovídá, uvedla, že dle ustálené rozhodovací praxe se nevyžaduje, aby poškozený ohledně osoby škůdce nabyl úplnou a nezpochybnitelnou jistotu. Není rozhodující, kdy si poškozený na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši nároku s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007. K momentu, kdy poškozený získá vědomost o osobě škůdce, žalovaná odkázala na rozsudek téhož soudu ze dne 30.9.2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, z něhož citovala. Odkázala i na závěry rozsudku ze dne 13.11.2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007. Zdůraznila, že ve smyslu těchto rozhodnutí je při posuzování otázky, kdy se poškozený dozví o tom, kdo za vzniklou škodu odpovídá, rozhodující okamžik, kdy zjistí skutkové okolnosti, rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. Nejde o to, zda se škůdce dopustil jednání, naplňujícího skutkovou podstatu některého z trestných činů, ale o to, zda svým zaviněným jednáním způsobil majetkovou ztrátu poškozeného. Nejvyšší soud výslovně jako nedůvodnou označil námitku, podle níž subjektivní promlčecí lhůta začala běžet až okamžikem nabytí právní moci v dané věci vydaného trestního příkazu. Není tak správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalobce nabyl vědomost o osobě škůdce teprve rozhodnutím [orgán] [adresa] ze dne 2.5.2018, č.j. [číslo], kde bylo autoritativně rozhodnuto o spoluzavinění řidiče [jméno FO]. Rozhodná je okolnost, že žalobci již v dané době byly dlouho známy skutkové okolnosti, na jejichž základě měl a mohl učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá, poukázala např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2020, sp. zn. 25 Cdo 278/2020. Pokud by nepostačovalo, že žalobce sám byl účastníkem dopravní nehody, dne 14.6.2017 mu byl správním orgánem předložen znalecký posudek č. [číslo] ze dne 3.2.2017 soudního znalce [tituly před jménem] [jméno FO] z oboru doprava, ekonomika a strojírenství. Nejpozději při seznámení s tímto posudkem, s nímž žalobce následně vyjádřil nesouhlas, musel žalobce získat vědomost o osobě škůdce. Uvedené bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno jednak rozhodnutím [orgán] v [adresa], č.j. [číslo], a protokolem z jednání přestupkového orgánu ze dne 14.6.2017. Žaloba byla podána s účinky stavění promlčecí lhůty dne 16.7.2020. Jak žalovaná již uvedla, o škodě se žalobce dozvěděl v souvislosti se stabilizací bolesti dne 31.3.2017. O odpovědné osobě se dozvěděl přímo při dopravní nehodě, nejpozději však při seznámení se znaleckým posudkem v přestupkovém řízení dne 14.6.2017. Pokud k počátku běhu subjektivní lhůty došlo nejpozději dnem 14.6.2017, je nárok žalobce na náhradu vytrpěných bolestí promlčen.

20. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce s návrhem na potvrzení napadeného rozsudku dle odvolání žalované. Uvedl, že odvolací argumentace žalované spočívá v opakovaně uplatněné námitce promlčení. Podle něj nelze po žádném poškozeném spravedlivě požadovat, aby uplatil svůj nárok za situace, kdy je proti němu postaveno autoritativní rozhodnutí státu o jeho výlučné odpovědnosti. S odkazem na starší judikaturu uvedl, že vědomost poškozeného musí být úplná, tedy taková, které jest potřeba ku podání žaloby. Není spravedlivé, aby byl kdokoli nucen nést přemíru rizika prohry soudního sporu a vyvolal jej za situace, že jeho pozice je s vysokou mírou pravděpodobnosti co do úspěchu minimální či spíše žádná.

21. Proti shora uvedenému usnesení žalobce namítal, že je nezákonné a nespravedlivé, a navrhoval jeho zrušení, brojil pouze proti výroku pod bodem I. Soud prvního stupně podle něj rozhodl v rozporu s § 148 odst. 1 o.s.ř. On byl v řízení od placení soudního poplatku osvobozen. Napadený výrok podle něj postrádá aspekt spravedlivého uvážení. Pro spravedlivé rozhodnutí je třeba vyhodnotit i to, že žalobce opíral svůj nárok o znalecký posudek, který nechal vypracovat a který zaplatil. Znalecké závěry [tituly před jménem] [jméno FO] nechal soud prvního stupně přezkoumat, čímž vznikly náklady státu.

22. Odvolání žalované proti usnesení směřovalo proti výrokům I. a II. K tomu uvedla, že bude povinností odvolacího soudu ve smyslu § 224 odst. 2 o.s.ř. nově rozhodnout o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Akcesorický výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení ztrácí při změně meritorního výroku své opodstatnění a odvolací soud je proto povinen rozhodnout o nákladech řízení znovu, originálně. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005.

23. Žalobce při jednání odvolacího soudu uvedl, že soud prvního stupně rozhodoval spravedlivě. Spravedlivě rozhodl i o nákladech řízení, zohlednil situaci žalobce i majetkové postavení žalované, které je s majetkovým postavením žalobce nesouměřitelné.

24. Při jednání odvolacího soudu žalovaná uvedla, že nejen dle jejího názoru je nárok žalobce na bolestné promlčen. Žalobce naopak po pravomocném skončení věci nadbytečně otálel. Judikatura, vztahující se k trestním řízení, je aplikovatelná i na řízení přestupková. Rozhodující jsou skutkové okolnosti. Vědomost žalobce musí být úplná, vychází se z procesních okolností, za kterých lze podat žalobu. Podle žalované soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl předčasně.

25. Odvolací soud dle § 213 odst. 3 o.s.ř. při jednání zopakoval důkaz protokolem z přestupkového spisu, sp. zn. [spisová značka] – [orgán] v [adresa] a z protokolu o ústním jednání ze dne 14. 6. 2017 vzal za prokázané, že žalobce (tam obviněný) byl seznámen se znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 3. 2. 2017 č. [číslo] (a nesouhlasně se k jeho závěrům vyjádřil).

26. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30.7.2024, č.j. [spisová značka], pouze v napadené části výroku I. (do částky 73 472 Kč) a výrocích akcesorických III. a IV. a usnesení soudu prvního stupně ze dne 22.1.2025, č.j. [spisová značka], dle odvolání obou účastníků, postupem dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované proti uvedenému rozsudku je důvodné, a tomu odpovídá i změna uvedeného usnesení, odvolací námitky žalobce proti němu však odvolací soud důvodné neshledal.

27. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30.7.2024, č.j. [spisová značka], uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 124 275 Kč, sestávající z částek 73 472 Kč jako bolestného a 50 803 Kč, představujícího náhradu ušlého příjmu. Z titulu odvolaní žalované je předmětem odvolacího řízení pouze částka 73 472 Kč – bolestné.

28. Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně vznesla námitku promlčení tohoto nároku a soud prvního stupně ji posoudil jako nedůvodnou, počátek promlčecí doby – actio nata odvodil z rozhodnutí [orgán] [adresa] ze dne 2.5.2018. Za situace, kdy žalobce žalobu podal dne 16.7.2020 a promlčecí doba je tříletá (§629 odst. 1 o.z.), dospěl k závěru o nedůvodnosti námitky. Žalovaná v odvolání tyto úvahy soudu prvního stupně s poukazem na judikaturu sporuje, počátek promlčecí doby spojuje s datem 14.6.2017 v souvislosti se seznámením žalobce v rámci přestupkového řízení se znaleckým posudkem a závěty tam uvedenými.

29. Obecně platí, že promlčení je soukromoprávní institut, díky kterému dojde k oslabení subjektivního práva, a to v důsledku marného uplynutí času, tzv. promlčecí lhůty. Oslabení spočívá v tom, že pokud je promlčení u soudu namítnuto, soud nemůže promlčenou pohledávku přiznat, tj. odsoudit dlužníka ke splnění jeho závazku (např. k zaplacení dlužné částky). Jak shora uvedeno, ve smyslu § 629 odst. 1 o. z. je promlčecí doba tříletá a dle § 620 odst. 1 o. z. počíná od okamžiku, kdy oprávněná osoba získá vědomost o škodě a o osobě, povinné k její náhradě. Obecně určeným objektivním počátkem běhu promlčecí lhůty (actio nata) je den, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

30. Dle komentáře k uvedeným ustanovením [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], uveřejněném např. v automatizovaném systému právních informaci ASPI, platí, že „pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty postačí, že poškozený na základě jemu dostupných informací může učinit pravděpodobný úsudek o tom, jaká konkrétní škoda vznikla a kdo konkrétně je škůdcem. Vůči takovému pravděpodobnému škůdci (nikoli vůči někomu jinému) od takového okamžiku běží poškozenému subjektivní promlčecí lhůta, po kterou může svůj nárok uplatnit u soudu, aniž by se vystavil námitce promlčení“. „Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku poškozeného na náhradu škody zpravidla nepřipadá na den, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byl škůdce uznán vinným za trestný čin, kterým škodu způsobil. Relevantními skutkovými informacemi totiž poškozený zpravidla mohl disponovat již dříve“.

31. V daném řízení bylo prokázáno, že žalobce vědomost o výši škody nabyl dnem 31.3.2017, odvolací soud v tomto smyslu odkazuje zejména na znalecké závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který k tomuto dni stanovil bodové ohodnocení bolesti. Mezi účastníky však byla zásadně sporná druhá podmínka, jíž je vědomost poškozeného o škůdci. Soud prvního stupně za tento okamžik považoval datum rozhodnutí odvolacího orgánu – [orgán] [adresa] ze dne 2. 5. 2018 v přestupkovém řízení. S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasí, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce měl vědomost o osobě povinné již před tímto rozhodnutím, tato úvaha soudu prvního stupně je nadto v rozporu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, podle něhož „O osobě, která mu odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví v okamžiku, kdy obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, den právní moci trestního rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o vině obžalovaného (škůdce), za den, kdy se poškozený dozvěděl o osobě škůdce, bez dalšího pokládat nelze“. Byť se toto rozhodnutí váže k předešlé právní úpravy, tedy k zák. č. 40/1964 Sb., jsou jeho závěry s ohledem na právní úpravu aplikovatelné i za účinnosti o.z. (89/2012 Sb.). Odvolací soud v tomto směru odkazuje i na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5895/22016 (opět se vztahující k zák. č. 40/1964 Sb., podle nichž „Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá. Nemusí jít přímo o zjištění, nezpochybnitelnou jistotu v běžném slova smyslu, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu; vychází se přitom z prokázané vědomosti poškozeného. Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku“.

32. Nejvyšší soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 278/2020 shrnul, že „podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, kdy zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, aby bylo možné určit přibližnou výši škody v penězích, a není třeba, aby znal výši škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1168 a č. C 2445, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon v ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, také neznamená nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Judikatura proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, na jejichž základě se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou“.

33. Na základě skutkových zjištění, po doplnění či zopakování dokazování odvolacím soudem, dospěl odvolací soud k témuž závěru jako žalovaná, že totiž žalobce se informace o osobě škůdce musel dozvědět nejpozději dne 14.6.2017 v souvislosti se seznámením se závěry znaleckého posudky [tituly před jménem] [jméno FO]. Od tohoto okamžiku počítaná promlčecí doba marně uplynula dnem 14. 6. 2020, neboť dle prezenčního razítka Obvodního soudu pro [adresa] žalobce žalobu podal teprve dne 16. 7. 2020.

34. K judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou poukazoval žalobce (zejména rozsudky sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, 25 Cdo 2891/2007, 25 Cdo 871/2002 či 25 Cdo 2958/2007 či Rv II.559/24), odvolací soud uvádí, že ani z nich s ohledem na konstantní judikaturní závěry nemohl dovodit pro žalobce příznivější rozhodnutí.

35. Odvolací soud proto postupem dle § 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, napadeném do částky 73 472 Kč, a žalobu do této částky z důvodu promlčení zamítl. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně jak ve zbylé části výroku I, tak v nenapadeném výroku II nedotčen (§206 odst. 2 o.s.ř.).

36. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud postupem dle § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodl ve smyslu § 150 o.s.ř. a žalované, která byla v řízení převážně úspěšná (do částky 315 328 Kč z požadovaných 366 131 Kč), náhradu nákladů řízení mezi účastníky nepřiznal s ohledem na charakter sporu a nákladů, vzniklých v souvislosti s vypracováním znaleckých posudků včetně žalovanou uhrazených záloh na náklady státu.

37. Odvolací soud z titulu podaných odvolání obou stran rovněž přezkoumal usnesení soudu prvního stupně ze dne 22.1.2025, č.j. [spisová značka], postupem shora uvedeným.

38. Účastníci nesouhlasili s částkami, které jim soud prvního stupně ve smyslu § 148 odst. 1 o.s.ř. uložil zaplatit na nákladech státu. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v řízení státu po odečtení žalovanou zaplacených záloh vznikly náklady ve výši 20 228 Kč. S ohledem na poměr úspěchu účastníků v řízení (žalobce do částky 50 803 Kč – 14 % a žalované do částky 315 328 Kč – 86 %) odvolací soud postupem dle § 221a o.s.ř. změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II dle úspěchu účastníků v řízení a žalobci uložil k úhradě částku 17 396 Kč a žalované částku 2 832 Kč (České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa]), jinak je v těchto výrocích dle § 219 o.s.ř. potvrdil (o lhůtě k plnění). Námitku žalobce, podle níž žalobce ve smyslu § 11 odst. 32 písm. d/ zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a napadené usnesení proto postrádá aspekt spravedlivého uvážení i s ohledem na charakter sporu a žaloby z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti provozovatele silničního motorového vozidla, odvolací soud nemohl shledat důvodnou, neboť uvedené se týká osvobození žalobce – navrhovatele od soudních poplatků, zatímco zde soud rozhodoval o nákladech státu. Žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by ve smyslu § 138 odst. 1 o.s.ř. splňoval předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

39. Ve smyslu § 221a o.s.ř. odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně i ve výroku III o povinnosti žalované k úhradě soudního poplatku ve smyslu § 11 odst. 2 písm. d/, § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.

Poučení