51 Co 91/2025 - 481

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Anny Vrdlovcové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 25 156 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. ledna 2025, č.j. 8 C 239/2023 – 450, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 267,80 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně v celém rozsahu zamítl žalobu o zaplacení částky 25 156 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 6.10.2023 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 21 329,80 Kč (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 25 156 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo coby plnění, poskytnuté žalobcem na základě neplatné smlouvy o životním pojištění. Soud prvního stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, shrnutého v bodě 11 napadeného rozsudku, tedy že žalobce uzavřel dne 30.4.2013 pojistnou smlouvu č. [číslo] - Investiční životní pojištění [název] se žalovanou za pomoci nezávislého zprostředkovatele, společnosti [právnická osoba]. s počátkem pojištění 1.5.2013 do věku 60 let. Platby pojistného byly ze 100 % umísťovány do inteligentního portfolia. Žalobce prohlásil, že byl před uzavřením pojistné smlouvy seznámen s přehledem poplatků, který sice nebyl vytištěn a předložen žalobci přímo s pojistnou smlouvu, nacházel se ovšem na CD, které dostal žalobce přiložené k pojistné smlouvě. Nadto pojistné podmínky obsahovaly odkaz na webovou stránku, na níž se žalobce mohl s poplatky seznámit. Soud vyšel především z výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], kterou považoval za zcela věrohodnou; svědkyně se žalobcem uzavírala pojistnou smlouvu v rámci společnosti [právnická osoba]. Z této výpovědi soud prvního stupně zjistil, že žalobce s manželkou se zúčastnili celkem tří schůzek se svědkyní, na druhé schůzce jim byl představen finanční plán, včetně nakonec zvoleného produktu, přičemž ve vztahu k tomuto produktu byli informováni o jeho dlouhodobosti (žalobce byl svědkyní informován o tom, že pojistný produkt se začíná zhodnocovat až po pěti letech od jeho uzavření, nicméně je u něj možnost daňových výhod) a naopak nevýhodnosti v krátkém čase s ohledem na vyšší počáteční poplatky. Žalobce spolu s manželkou zvolili uvedený produkt jako formu investice peněz a pro jeho daňovou výhodnost a výhodnost ve vztahu k zároveň sjednávané hypoteční smlouvě. Žalobce měl dostatek času seznámit se s kalkulacemi a fungováním nabízeného produktu. O nákladech pojištění dále žalovaná žalobce pravidelně informovala prostřednictvím rekapitulací stavu pojistné smlouvy. Žalobce uhradil žalované za dobu trvání pojištění pojistné dohromady ve výši 55 880 Kč. Po výpovědi pojistné smlouvy uhradila žalovaná žalobci na odkupném částku 30 724 Kč.

3. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) podle předpisů.účinných v době uzavření smlouvy, tj. 30.4.2013, tedy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a změně dalších zákonů (zákon o pojistné smlouvě) a též s přihlédnutím ke směrnici Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“). Soud prvního stupně připomněl, že pojistná smlouva je tzv. smlouvou odvážnou, přičemž mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalovaná byla po celou dobu trvání smlouvy připravena plnit v případě nahodilé události. Soud prvního stupně hodnotil obsah samotné smlouvy jako zcela jasný a přehledný. Obsah pojistných podmínek, na nějž je ve smlouvě odkazováno a žalobce prohlásil, že se s ním seznámil, sice soud prvního stupně považoval za nikoliv snadno uživatelsky přívětivý, avšak zcela určitě definující vnitřní fungování pojistného produktu i práva a povinnosti stran smlouvy, včetně poplatků, plateb pojistného a výpočtu pojistného plnění. Následné roční kalkulace pak jasně žalobce informovaly o vývoji investičního portfolia. Soud prvního stupně tak i s přihlédnutím k nadstandardní finanční znalosti žalobce a jeho manželky (soud zjistil, že pracovala jako [funkce]), kteří požadovali od produktu též daňové zvýhodnění, hodnotil, že konkrétní smlouva obsahuje odpovídající povinnosti i pro žalovanou. Zároveň vyzdvihnul, že žalobce měl k dispozici veškeré informace od zprostředkovatelky a též dostatečný časový prostor si vše promyslet a případně si vyžádat doplňující informace a vysvětlení (žalobce s manželkou se účastnili celkem 3 schůzek, trvajících vždy alespoň hodinu a s odstupy mezi schůzkami přinejmenším 2 týdny). Přehled poplatků pak byl žalobci poskytnut na CD při uzavření pojistné smlouvy. Soud prvního stupně tak uzavřel, že smlouva je dostatečně určitá ve vymezení vzájemných práv a povinností, žádné z ujednání nenaplňuje definici zneužívajícího ujednání (viz bod 22 odůvodnění); tedy uzavřenou smlouvu hodnotil jako na platně sjednanou. V takovém případě je nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení nedůvodný.

4. Soud prvního stupně taktéž hodnotil námitku promlčení vznesenou žalovanou. Dospěl k závěru, že – i pokud by byla smlouva snad neplatná – tak by byl žalobní nárok z velké části promlčen. Žalobce totiž mohl dle soudu prvního stupně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. [spisová značka], rozpoznat důvody neplatnosti smlouvy ihned po jejím uzavření a tedy se mohl dovolávat její neplatnosti již dříve, v čemž mu žalovaná nijak nebránila. Soud prvního stupně tak měl za to, že nárok není promlčen do období 3 let před podáním žaloby, přičemž za tuto dobu žalobce uhradil žalované částku 9 610 Kč, zatímco žalovaná žalobci uhradila 30 724 Kč. Na straně žalované by tudíž žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo a soud by i v tomto případě žalobu zamítl. Námitku promlčení by pak soud prvního stupně nemohl považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalobce žalované plnil po dobu 10 let, pročež ji po této době vypověděl v okamžiku, kdy se měla smlouva – dle rady finanční zprostředkovatelky – začít zhodnocovat.

5. O nákladech řízení pak soud prvního stupně rozhodl dle zásad úspěchu ve věci tak, že jejich plnou náhradu přiznal žalované. Tu určil jako součet náhrady nákladů nezastoupeného účastníka za jeden úkon a dále odměnu zastoupení žalované advokátem za 7 úkonů právní služby po 2 140 Kč a dále paušální náhrady výdajů po 300 Kč, resp. 450 Kč za 2 úkony právní služby, poskytnuté po 1.1.2025. Dále přiznal též náhradu za DPH ve výši 3 649,80 Kč. Celkem tak soud prvního stupně přiznal náhradu ve výši 21 329,80 Kč, které uložil plnit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalované dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

6. Proti tomuto rozsudku se v celém jeho rozsahu odvolal žalobce, který měl za to, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Namítal, že soud nesprávně vyhodnotil důkazy, týkající se jeho seznámení s Přehledem poplatků a parametrů pojištění pro Investiční životní pojištění [název], když bez dostatečného skutkového základu uzavřel, že žalobce byl s tímto dokumentem řádně obeznámen. Žalobce poukázal na to, že žalovaná neprokázala, že by mu tento dokument před uzavřením pojistné smlouvy předložila, jak vyžaduje konstatní judikatura Nejvyššího soudu (23 Cdo 2856/2016 či 31 Cdo 1566/2017). Soud nesprávně interpretoval výpověď svědkyně [jméno FO], z níž podle něj vyplynulo, že žalobce s přehledem poplatků před podpisem smlouvy seznámen nebyl. Dále pak měl žalobce za to, že možnost žalované měnit jednostranně v době trvání smlouvy výši poplatků (část II., čl. 11 písm. c/ DPP), představuje zneužívající ujednání ve smyslu § 56 odst. 3 písm. h) obč. zák. I z tohoto důvodu je třeba na smlouvu hledět jako na neplatnou.

7. Dále žalobce vytýkal soudu nesprávné právní posouzení platnosti pojistné smlouvy, která podle něj – oproti hodnocení soudem prvního stupně – obsahuje neurčitá a nepřiměřená ujednání ve smyslu § 55 odst. 2 obč. zák. a čl. 3 odst. 1 směrnice. Sporná smluvní ujednání žalobce zavazovala k úhradě poplatků, avšak s výší těchto poplatků žalobce nebyl seznámen před podpisem smlouvy; jedná se tak o ujednání zneužívající a jako taková jsou neplatná. Upozornil, že v projednávané věci nejsou aplikovatelná ta rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž nemohou mít ve smlouvě absentující ujednání povahu ujednání zneužívajících (33 Cdo 499/2023). Ujednání o výši poplatků ve smlouvě nechybí, ani nejsou neurčitá, žalobce zavazují k plnění, avšak za podmínek uvedených v přehledu poplatků, nímž se nemohl před uzavřením smlouvy seznámit; v této souvislosti poukázal na rozsudek Městského soudu v [adresa] z 5.12.2024, č.j. [spisová značka]. Sporná ujednání o poplatcích tak žalobce považuje za nepochybně zneužívající a tudíž neplatná.

8. Žalobce rovněž nesouhlasil se závěrem soudu, že jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 25 156 Kč s příslušenstvím by byl promlčen, neboť vyjádřil přesvědčení, že promlčecí doba nezačala běžet dříve, než se dozvěděl o neplatnosti smlouvy, což se stalo dne 3.9.2023, kdy mu jeho právní zástupce sdělil výsledky předběžného vyhodnocení podkladů. Nárok nemůže být promlčen v objektivní promlčecí lhůtě, neboť dle rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-485/19 nebo spojené věci C-81/21, C-82/21, C-83/21 nemůže bránit promlčecí lhůta efektivnímu uplatnění práva spotřebitele. Upozornil i na rozhodnutí C-208/21, podle něhož je propojení pojistných smluv samo o sobě taktéž nekalou obchodní praktikou. Stejně tak nemůže být nárok promlčen v subjektivní promlčecí lhůtě, neboť soud prvního stupně se řádně nezabýval okamžikem vědomosti žalobce o podstatných okolnostech pro závěr o neplatnosti smlouvy (viz III. ÚS 2127/21).

9. Z uvedených důvodů žalobce navrhl odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení, případně jej změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Proti výroku II neuplatnil žádné konkrétní námitky.

10. K podanému odvolání se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že napadený rozsudek je věcně správný a zcela přezkoumatelný, byť se domnívá, že k zamítnutí žaloby by postačilo pouze posouzení námitky promlčení, kterou důvodně uplatnila.

11. Žalovaná uvedla, že považuje smlouvu za platnou, žalobce byl řádně informován o nákladovosti pojištění a byl seznámen s přehledem poplatků, což sám ve smlouvě potvrdil. Dále byl vždy informován v aktuálním přehledu. Zároveň odmítla, že by smlouva obsahovala zneužívající ujednání, přičemž upozornila na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, podle něhož nemůže být ujednání neurčité a zároveň zneužívající. Stejně tak nepovažovala judikaturu Soudního dvora EU ve věcech úvěrových smluv za přiléhavou pro posuzovanou věc.

12. Konkrétně k námitkám žalobce uvedla, že má za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, především zdůraznila zjištění, plynoucí z výpovědi svědkyně [jméno FO]. Za správný žalovaná považovala závěr, že žalobce byl s nákladovostí smlouvy seznámen prostřednictvím svědkyně a dále podepsal, že byl seznámen též s přehledem poplatků. Žalobní tvrzení tak bylo spolehlivě vyvráceno a závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 nebo 31 Cdo 1566/2017, na projednávanou věc nedopadají. Stejně tak je žalovaná přesvědčena, že smlouva neobsahovala žádná zneužívající ujednání, jak ostatně setrvale judikuje Nejvyšší soud (odkázala např. na rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 48/2023, 33 Cdo 499/2023, 33 Cdo 3579/2022 nebo 33 Cdo 3113/2023) a Ústavní soud (např pod sp. zn. IV. ÚS 1984/22, III. ÚS 2438/23 a IV ÚS 2429/23).

13. Zároveň však žalovaná ve vyjádření zdůraznila své přesvědčení, že i pokud by snad měla být smlouva neplatná, nárok žalobce je promlčen v objektivní tříleté promlčecí lhůtě, závěr soudu prvního stupně v tomto ohledu považovala za zcela správný. Podle žalované na posuzovanou věc odkazovaná rozhodnutí SD EU nedopadají, neboť se týkají otázky úvěrových smluv. Ústavní soud naopak zdůraznil v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1984/22, že pro pojistné smlouvy nejsou tyto závěry aplikovatelné. Pro případný běh subjektivní promlčecí lhůty by pak měly být rozhodné okamžiky seznámení žalobce s jednotlivými výročními dopisy, z nichž mohl žalobce jednoznačně zjistit tvrzenou neplatnost, resp. to že je se smlouvou něco v nepořádku. Žalovaná odmítla závěr žalobce, že by subjektivní promlčecí lhůta měla začít běžet až od konzultace žalobce s advokátem.

14. Žalovaná tak navrhla odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek v celém rozsahu potvrdil jako věcně správný a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., a odvolání žalobce neshledal důvodným.

16. Odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování ke skutečnostem, které byly pro posouzení věci rozhodné. Z důkazů pak učinil odpovídající skutkové závěry, na které odvolací soud pro stručnost zcela odkazuje, zejm. na bod 11 a body 4 – 9. Zároveň soud prvního stupně přesvědčivě a komplexně odůvodnil, proč další navrhované důkazy neprovedl, přičemž s těmito důvody se odvolací soud zcela ztotožňuje.

17. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, vyjádřenou v § 132 o.s.ř.. Té se soud prvního stupně nijak nezpronevěřil, když se podrobně věnoval hodnocení výpovědi svědkyně [jméno FO], přičemž logicky odůvodnil, proč výpověď hodnotil jako věrohodnou, stejně tak ji zasadil do kontextu dalších důkazů (obsah pojistné smlouvy žalobce a jeho manželky, záznamy o schůzce) a uvedl, jaké závěry z ní vyvodil, tj. především skutečnost, že žalobce byl v dostatečném časovém předstihu před uzavřením smlouvy seznámen s funkcí vybraného produktu, jeho dlouhodobostí a výší nákladů v průběhu času, byť mu byl přehled poplatků předán fyzicky až při podpisu smlouvy na CD. Odvolací soud má tyto závěry za zcela přiléhavé, protože reflektují celý proces sjednávání smlouvy, včetně požadavků žalobce a jeho manželky na předmětný produkt (daňová výhodnost a souvislost s hypotéčním úvěrem), jejich situaci v době uzavírání smluv a korespondují též záznamům o schůzkách, které byly vyhotoveny v době uzavírání smlouvy. Souhlasí tak se závěry soudu prvního stupně, že žalobce byl s nákladovostí smlouvy a s přehledem poplatků v době uzavření smlouvy seznámen. Žalobce pak ani v odvolání svou argumentací, v níž poukazoval na určité fragmenty z výpovědi svědkyně [jméno FO], tento závěr nezpochybnil a jeho námitku nikoliv řádně zjištěného skutkového stavu odvolací soud hodnotí jako nedůvodnou.

18. Pokud pak jde o právní hodnocení posuzované věci, soud prvního stupně zcela správně dovodil, že s ohledem na přechodná ustanovení v § 3028 odst. 3 o. z. a na datum uzavření smlouvy 30.4.2013 je na místě smlouvu posuzovat podle tehdy platných ustanovení obč. zák., zákona o pojistné smlouvě a taktéž s ohledem na směrnici o zneužívajících ujednáních.

19. Podle § 55 obč. zák. platí, že se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení, přičemž v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. pak spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle § 56 odst. 3 písm. g) obč. zák. je nepřípustným ujednáním mj. takové, které zavazuje spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Podle § 55 odst. 2 obč. zák. pak platí, že ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.

20. Podle § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě platí, že součástí pojistné smlouvy jsou pojistné podmínky vydané pojistitelem, nejsou-li uvedeny přímo v pojistné smlouvě. Pojistník s nimi musí být před uzavřením pojistné smlouvy prokazatelně seznámen, s výjimkou § 23 odst. 4, a bez jeho souhlasu nelze tyto pojistné podmínky měnit.

21. Odvolací soud se předně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který neshledal důvod absolutní neplatnosti, spočívající v neurčitosti uzavřené smlouvy podle § 37 obč. zák., když shodně jako soud prvního stupně tuto smlouvu považuje za srozumitelnou a přehlednou. Pojistná smlouva pak spolu s pojistnými podmínkami a specifikací poskytuje dostatečně určité a jednoznačné vymezení vzájemných práv a povinností obou účastníků řízení. Smlouva pak netrpí neurčitostí ani z důvodu neseznámení žalobce s přehledem poplatků, resp. absence ujednání o konkrétní výši poplatků, neboť v řízení byl prokázán opak.

22. Namítal-li žalobce, že nebyl v rozporu s § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě seznámen s pojistnými podmínkami, zahrnujícími též přehled poplatků, což způsobuje neplatnost uzavřené smlouvy, jeho argument neobstojí. V řízení bylo, jak uvedeno shora, prokázáno, že žalobce byl s přehledem poplatků seznámen před uzavřením smlouvy, tedy žalovaná zákonem stanovenou povinnost neporušila. Ze stejného důvodu ani nelze souhlasit s žalobcem, že by se jednalo o zneužívající ujednání ve smyslu § 56 odst. 3 písm. g) obč. zák., neboť žalobce byl sice v rámci pojistných podmínek zavázán mimo jiné k úhradě poplatků, avšak s jejich přehledem byl při sjednání smlouvy seznámen. Nelze tak uvažovat ani o tom, že by ujednání o povinnosti k úhradě poplatků bylo zneužívajícím a tudíž se jednalo o ujednání neplatné dle § 55 odst. 2 obč. zák.

23. Žalobce zneužívající povahu ujednání smlouvy spojoval právě s neseznámením s přehledem poplatků před uzavřením smlouvy, nenamítal však již ničeho ve vztahu k nerovnováze práv a povinností plynoucích ze smlouvy. Soud prvního stupně a stejně tak ani soud odvolací žádnou takovou nerovnováhu v právech ve smlouvě nespatřuje, když považuje za nezbytné zdůraznit, že oba účastníci po celou dobu trvání smlouvy (tj. do její výpovědi ze strany žalobce) smlouvu považovali za platnou a plnili své smluvní povinnosti; žalobce především hradil pojistné, provedl změnu pojistné smlouvy a konečně od smlouvy odstoupil, žalovaná pak plnila své informační povinnosti, pojistné alokovala do inteligentního portfolia, kde jej v souladu se smlouvou zhodnocovala, a po celou dobu byla připravena poskytnout pojistné krytí v případě pojistné události. Nadto měl žalobce po celou dobu trvání smlouvy právo od ní odstoupit, které nakonec – po 10 letech trvání smluvního vztahu – využil.

24. Poukazoval-li žalobce v odvolání na to, že žalovaná mohla podle části II., čl. 11 písm. c) doplňujících smluvních podmínek přehled poplatků jednostranně měnit, což považuje za zneužívající, odvolací soud jeho názor nesdílí. Je třeba totiž zdůraznit, že § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě vyžaduje souhlas pojistníka se změnou pojistných podmínek, jež tvoří součást pojistné smlouvy. V projednávané věci nebyla mezi účastníky sjednána možnost jednostranné úpravy pojistných podmínek, která by byla v rozporu s citovaným § 4 odst. 4 zákona; byla sjednána možnost jednostranné úpravy výše některých poplatků, které jsou obsaženy v přehledu poplatků. Do samotného konceptu smlouvy jako podléhající poplatkům tak nemohlo být jednostranně zasahováno, tedy v tomto směru nelze ujednání části II., čl. 11 písm. c) doplňujících smluvních podmínek považovat en block za zneužívající. Případně by snad mohlo mít povahu zneužívajícího ujednání konkrétní ustanovení přehledu poplatků či konkrétní celková změna systému poplatků (např. s účinností od konkrétního data apod.), což však v řízení nebylo ze strany žalobce tvrzeno. Nadto by pak bylo na místě zkoumat, zda je v důsledku závěru o nepřiměřenosti konkrétního poplatku či konkrétní změny systému poplatků neplatná celá smlouva či pouze konkrétní poplatek či konkrétní změna. Odvolací soud tak nepovažuje ujednání části II., čl. 11 písm. c) doplňujících smluvních podmínek za zneužívající a tedy dle § 55 odst. 2 obč. zák. za neplatné.

25. Odvolací soud uzavřel, že závěry soudu prvního stupně o tom, že smlouva byla uzavřena platně, jsou správné. Mezi účastníky řízení tak nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť veškerá plnění, která si vzájemně poskytli, byla učiněna na základě platné smlouvy.

26. Odvolací soud se zároveň ztotožňuje též se závěry soudu prvního stupně stran důvodnosti vznesené námitky promlčení. Soud prvního stupně, byť se stručným odůvodněním, řádně vznesenou námitku posoudil tak, že nárok je promlčen v objektivní promlčecí době. Délka promlčecí doby v případě práva na vydání bezdůvodného obohacení je v § 107 odst. 2 obč. zák. stanovena tak, že právo se promlčí za tři roky ode dne, kdy k němu došlo. V případě, že je důvodem vzniku bezdůvodného obohacení plnění z absolutně neplatného právního úkonu, počíná objektivní promlčecí doba běžet poskytnutím takového plnění; oproti subjektivní promlčecí době není rozhodná vědomost ochuzeného o neplatnosti právního úkonu. Pokud by tedy v projednávané věci byla smlouva neplatnou, jak tvrdí žalobce pro její neurčitost či zneužívající povahu spotřebitelské smlouvy, počala by promlčecí doba plynout poskytnutím vždy té které platby pojistného ze strany žalobce. Námitka promlčení tak byla žalovanou důvodně vznesena ke všem plněním žalobce učiněným dříve než 3 roky před podáním žaloby; vydání těchto plnění by soud s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení nemohl přiznat. Plnění poskytnutá po 15.12.2020, tj. v době kratší než 3 roky před podáním žaloby, promlčena nejsou. V tomto období bylo ze strany žalobce na předmětnou smlouvu plněno celkem 9 610 Kč, které by mu tak měla žalovaná případně vrátit, avšak, jak bylo mezi účastníky nesporným, ve stejném období žalovaná žalobci poskytla částku 30 724 Kč, tedy částku vyšší, než která by odpovídala nepromlčené části nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

27. K otázce možnosti souladu uplatnění objektivní promlčecí doby, resp. lhůty se zásadou efektivity evropského práva v případě smluv o životním pojištění pak odvolací soud plně odkazuje na ustálené závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ten v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, dospěl k závěru, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu“. V tehdy posuzované věci se Ústavní soud zabýval ve věci obdobné, jako je věc nyní projednávaná, možností aplikace objektivní promlčecí doby pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého na základě neplatné smlouvy o životním pojištění. Dospěl tam k závěru, že konkluze Soudního dvora EU, vyjádřené ve vztahu k efektivnímu prosazení ochrany spotřebitele před zneužívajícími ujednáními v úvěrových smlouvách (C-485/19 a další), nelze pro poměry smluv o životním pojištění použít. Odvolací soud tak v projednávané věci s přihlédnutím k zastávanému názoru Ústavního soudu neshledal výklad § 107 odst. 2 obč. zák. ve světle směrnice a zásady efektivity nejasným a tedy nebylo na místě, aby se obracel s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie, jak navrhoval žalobce.

28. Odvolací soud tak uzavírá, že shledal správným též závěr soudu prvního stupně o případném promlčení žalovaného nároku, resp. o tom, že dosud nepromlčená část nároku byla více než vyrovnána plněním žalované. Pro úplnost pak odvolací soud zdůrazňuje, že závěr o promlčení žalovaného nároku je založen na uplynutí objektivní promlčecí doby, která počíná běžet zcela nezávisle na vědomí žalobce o konkrétních okolnostech vzniku bezdůvodného obohacení; na posuzovanou věc tak nedopadá nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21.

29. Stejně tak je správný i závěr soudu prvního stupně o tom, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované se jakkoliv nepříčí dobrým mravům. Judikatura Nejvyššího soudu konstantně zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudek ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006). V projednávané věci pak nevyšlo najevo ničeho, co by naplnění požadovaných výjimečných okolností byť jen naznačovalo; žalobce pak ani v rámci odvolání nesprávné právní posouzení této dílčí otázky nenamítal.

30. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, včetně výroku II o nákladech řízení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 6 267,80 Kč. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou advokáta podle ust. § 6 odst. 1, § 7 bod 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za dva úkony právní služby po 2 140 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 7.5.2025 a účast u jednání před odvolacím soudem dne 17.6.2025) a 2 paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle ust. § 13 odst. 4 této vyhlášky. Dále soud přiznal též náhradu za daň z přidané hodnoty v částce 1 087,80 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení žalované ve výši 6 267,80 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení