51 Co 95/2025 - 216

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Halky Hovorkové a soudkyň Mgr. Anny Vrdlovcové a JUDr. Lady Záviškové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] pro určení vlastnického práva k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. ledna 2025, č.j. 7 C 103/2022-170 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 44 370,70 Kč, jinak se potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 699,40 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že žalovaný je vlastníkem opěrné zdi nacházející se v celé délce průběhu styčné hranice pozemku parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo], oba v obci [adresa], katastrální území [adresa] jako součásti pozemku parc. č. [číslo] v obci [adresa], katastrální územní [adresa] (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení vlastnického práva žalované k opěrné zdi nacházející se na styčné hranici pozemků vlastněných žalobcem (tj. parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa]) a žalovanou (tj. parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa]). Žalobce svůj nárok odůvodnil tím, že podezdívka plotu a oplocení původně vybudované jeho právním předchůdcem zbudováním komunikace na pozemku žalované získala charakter opěrné zdi pro stavbu žalované a tím se stala součástí jejího pozemku. Žalovaná žalobě oponovala s tím, že sporná zídka má stále povahu podezdívky plotu, jejímž stavebníkem a tudíž i vlastníkem se stal za předchozí právní úpravy právní předchůdce žalobce, tedy popřela své vlastnické právo k věci a popřela i to, že by se zídka nacházela na styčné hranici pozemků.

3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, která učinil, přičemž za stěžejní považoval zjištění stran umístění plotu (zídky), neboť žalobce se domáhal ve výroku i vymezení umístění plotu (zídky) na hranicích pozemků. Soud prvního stupně v této souvislosti zjistil, že se celá zídka nachází výlučně na pozemku žalované. Vyšel z geodetického zaměření [tituly před jménem] [jméno FO], přičemž odůvodnil, jak předložený znalecký materiál interpretoval, dále vyšel z místního šetření (viz bod 9 napadeného rozsudku), když ostatní žalobcem předložené důkazy k tomuto zjištění nemohly být použity (pro znalecký posudek vypracovaný soudem žalobce nesložil zálohu k provedení důkazu, žalobcem předložený znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] k této otázce nepřinesl vlastní skutková zjištění). Soud prvního stupně konečně uvedl, že neučinil žádná skutková zjištění ze znaleckého posudku [právnická osoba], [název] týkající se stavebně technického charakteru posuzované zídky, neboť své rozhodnutí vystavěl na jiných zjištěních. Skutkové závěry pak shrnul v bodě 15 svého rozsudku, odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje a považuje za nezbytné zdůraznit následující. Soud prvního stupně zjistil, že podezdívku o výšce 120 cm a tloušťce 50 cm vystavěl právní předchůdce žalobce, který za tuto podezdívku umístil odpadní roury a zasypal je zeminou. Zároveň došlo při této činnosti ke zvětšení rovinné plochy pozemku žalobce, zbudovaný plot tak sloužil jednak jako opora před zasypáním pozemku žalobce zeminou a ochrana před zatékáním vod a dále též jako ohraničení pozemku žalobce. Na pozemku žalované byla v 70. letech vystavěna komunikace, jejíž asfaltová část je od předmětné zdi oddělena zeleným, travnatým pásem.

4. V rámci právního posouzení věci soud prvního stupně nejprve v obecnosti uvedl, že je třeba vycházet z právní úpravy obsažené v zákoně 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť podle nesporných tvrzení účastníků byla na pozemku žalované zbudována místní komunikace po roce 1965, přičemž právě s jejím vybudováním žalobce spojuje změnu právní povahy oplocení (zídky) na opěrnou zeď. Podle § 120 obč. zák. a následné judikatury jsou součástí pozemků i opěrné zdi (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 300/2005), přičemž pro učení charakteru zdi jako opěrné je třeba zkoumat účel její existence. Zároveň je třeba se zabývat zjištěními o přesném umístění zdi (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2716/2011).

5. Stran existence naléhavého zájmu na požadovaném určení soud prvního stupně uvedl, že dle ustálené judikatury lze žalovat na určení vlastnického práva k součásti věci pouze tak, že je určení, že jde o součást věci hlavní, vtěleno i do žalobního petitu (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5515/2007 a 29 Cdo 2616/2010) a shledal v souladu s judikaturou naléhavý právní zájem žalobce na jím požadovaném určení vlastnického práva žalované k opěrné zdi, jež je součástí jejího pozemku. V obecnosti může mít žalobce na takovémto určení naléhavý právní zájem, neboť nastolení jistoty v otázce vlastnictví zdi při jejím tvrzeném havarijním stavu a nezbytnosti oprav, může stav nejistoty odstranit.

6. Následně soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastníkem oplocení (zídky) je dle § 120 odst. 2 obč. zák. žalobce, neboť on, resp. jeho právní předchůdce ji zbudoval tak, aby plnila funkci oddělovací a ochrany před stékáním vody, přičemž tyto funkce plní dosud. Zároveň v průběhu času přistoupila též funkce další, a to bariéry zamezující sesypání zeminy na pozemek žalobce, nicméně tato funkce přistoupila především v důsledku zásahů žalobce, resp. jeho právního předchůdce do nivelity jeho pozemku.

7. Nicméně soud prvního stupně zdůraznil znění žalobcem navrhovaného rozsudečného petitu, který požadoval též určení, že předmětná zeď se nachází „v celé délce průběhu styčné hranice“ pozemků. V duchu cit. judikatury (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2716/2011) však musel pro úspěch s takovým určením žalobce přesné umístění zdi prokázat. V řízení však z dokazování vyšel najevo opak, resp. to, že zeď se cele nachází na pozemku žalované. Už jen z tohoto důvodu nemohl být žalobce s žalobou úspěšný a soud musel žalobu zamítnout. Za těchto okolností pak již bylo procesně neekonomickým zabývat se zkoumáním odborných otázek týkajících se charakteru zídky jako takové, tj. zda se jedná o zeď opěrnou, byť soud prvního stupně připomněl, že ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 300/2005 bylo prokázáno, že zeď má i jiný hospodářský význam než podpírat pozemek žalované. Z uvedených důvodů tak soud prvního stupně žalobu zamítl.

8. O nákladech řízení pak soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že jejich plnou náhradu přiznal procesně úspěšné žalované. Výši nákladů určil dle § 151 odst. 3 o.s.ř. jako náklady nezastoupeného účastníka, když vyšel z toho, že žalovaná by měla být schopna zajistil ochranu svých práv vlastními silami. Poukázal na skutečnost, že žalovaná řeší mnoho obdobných případů, jak vyplynulo z přípisu [právnická osoba]. Soud prvního stupně tak přiznal náhradu za 8 vyjádření ve věci a 5 účastí u jednání soudu po 300 Kč, což celkem činí 3 900 Kč.

9. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce, které pak významně doplnil při jednání odvolacího soudu. Rozsudek napadl v celém rozsahu, a to jednak z důvodu nesprávných skutkových zjištění a procesních pochybení soudu prvního stupně a jednak též pro nesprávné právní posouzení věci. Podle jeho mínění soud prvního stupně pochybil, když po změně v obsazení senátu neprovedl znovu již provedené důkazy, zejména neopakoval místní šetření, neboť takto soud porušil zásadu bezprostřednosti.

10. Předně rozsudku vytýká, že pro posouzení věci je nevýznamné katastrální vymezení hranic pozemků, když styčnou hranicí pozemků musí dle jeho mínění být faktická styčná hranice pozemků, jak byla zeď před 100 lety vystavěna bez ohledu na průběh hranice katastrální. Ostatně považuje za překvapivé, že soud uvažoval o katastrální hranici pozemků, což mu to nebylo v průběhu řízení vůbec zřejmé. S ohledem na uplynutí více než 95 let od doby, kdy jsou pozemky užívány v těchto skutečných hranicích, již dle jeho mínění muselo dojít k vydržení (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky č.j. Cpj 59/71). Žalobce též nesouhlasí se závěry soudu stran umístění zdi výlučně na pozemku žalované, neboť žalobce je přesvědčen, že při geometrickém zaměření znalec „vnější hranou“ mínil hranu zídky přiléhající k pozemku žalované; pak by pochopitelně zídka o síle 30 cm ležela na katastrální hranici pozemků. Žalobce též napadenému rozsudku vytýká vnitřní rozpornost, když poukazuje na užívané výrazy „opěrná zeď“ a rozpory v umístění zídky na pozemku žalobce a žalované (viz body 8 a 15 rozsudku). Je přesvědčen, že od výstavby komunikace na pozemku žalované již zeď neplní jinou než opěrnou funkci; funkce plotu přestala existovat v 80. letech, kdy horní část oplocení částečně spadla a částečně byla žalovanou odbourána. Za nesprávná považuje též zjištění stran toho, že asfaltová komunikace je bez zjevného poškození; poukázal i na to, že místní šetření konal soud před změnou obsazení senátu, z čehož dovozuje, že soud neměl představu o poměrech v terénu. Konečně v souvislosti se skutkovými zjištěními poukazuje na to, že stavba oplocení a uložení kanalizačních trubek jeho právním předchůdcem v roce 1941 se týkaly hranice pozemku přiléhajícího k [adresa], nikoliv nyní řešené [adresa]. Nesouhlasí též s hodnocením znaleckého posudku znalce [jméno FO], jak jej soud prvního stupně provedl. Žalobce dále ve svém doplnění odvolání při ústním jednání vyčítal napadenému rozsudku nepřezkoumatelnost, nesrozumitelnost, nedbalost a nízkou kvalitu odborného zpracování.

11. Žalobce závěrem poukazoval na to, že situaci je nutno vyřešit, neboť hrozí zborcení zdi, která je již nyní výrazně vyklenutá. Tato situace je dle jeho mínění způsobena tím, že při budování komunikace žalovaná vystavěla u všech pozemků řádnou svahovou oporu s výjimkou pozemku žalobce, kde se nesprávně spolehla na existující zídku. Současnou situaci žalobce považuje již za stav obecného ohrožení 12. Žalobce navrhnul odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. K podanému odvolání žalobce se vyjádřila žalovaná, uvedla, že s odvolacími námitkami žalobce nesouhlasí a považuje rozsudek za správný, neboť soud provedl dostatečné dokazování, ze kterého vyplynulo, že předmětná zeď se nachází výlučně na pozemku žalované. Žalobce podle žalované neunesl důkazní břemeno k vlastnickému právu žalované, zejména neprokázal právní důvod, na jehož základě by žalovaná měla nabýt vlastnické právo k podezdívce oplocení. Žalovaná dále poukazuje na to, že žalobce historicky vykonával vlastnické právo k oplocení, což dokládá i jeho nárok na náhradu škody po dopravní nehodě z 2. 6. 2019, kdy se přihlásil jako vlastník poškozeného oplocení. Podle žalované se žalobce žalobou účelově snaží přenést odpovědnost za opravu oplocení na žalovanou, ačkoliv již uplatnil nárok vůči škůdci. Žalovaná rovněž upozorňuje, že žalobce neprokázal žádný platný právní titul, na jehož základě by vlastnické právo k podezdívce přešlo na žalovanou, a že i případný přesah stavby na cizí pozemek by neměl vliv na vlastnictví stavebníka. V případě potřeby doplnění dokazování žalovaná navrhuje provedení důkazů fotodokumentací z místa nehody a sdělením pojišťovny [právnická osoba] o výplatě pojistného plnění.

14. Žalovaná též napadla rozsudek vlastním odvoláním, a to výlučně ve vztahu k výroku II o nákladech řízení, když zpochybnila jejich výši. Ohradila se proti pouhému přiznání paušální náhrady nezastoupeného účastníka s tím, že naopak požaduje přiznání náhrady právního zastoupení. Z judikatury Ústavního soudu podle jejího mínění plyne vyvratitelná právní domněnka neúčelnosti zastoupení advokátem v případě statutárního města, avšak tato byla v projednávané věci vyvrácena. V této věci se nejednalo o běžnou záležitost, kterou žalovaná pravidelně řeší při své činnosti; bylo třeba se zabývat aktivní legitimací žalobce, faktickým a právním charakterem předmětné zdi, vč. analýzy historické a současné úpravy opěrné zdi a přestavku atd. Zaměstnanci žalované s právním vzděláním se zaměřují především na výkon přenesené působnosti, případně v oblasti samostatné působnosti na oblast uzavírání smluv (např. nájemních, obstarávání agendy nájmu bytů atd.); zastupování v soudních řízeních, zejména v atypických věcech jako je věc projednávaná, je natolik specifickou činností, že pro ni nemá (a rozumně mít ani nemůže) žalovaná vlastní zaměstnance. Poukázala na to, že v řízení před soudem prvního stupně uvedla počty zaměstnanců s právnickým vzděláním a jejich zařazení do jednotlivých agend, přičemž většina těchto zaměstnanců působí v oblasti výkonu přenesené působnosti veřejné správy. Konkrétně pak žalovaná upozornila, že soud prvního stupně nesprávně vyložil obsah přípisu [právnická osoba] z 21.2.2011, v němž bylo pouze vyjádřeno, že žalovaná, resp. [právnická osoba] řeší otázku údržby obdobných zdí ve více případech. Žalovaná je tak přesvědčena, že prokázala nezbytnost svého zastoupení advokátem (srov. ÚS I. ÚS 3812/19).

15. Žalovaná navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudek ve výroku I jako věcně správný potvrdil a výrok II změnil tak, že náhrada nákladů řízení činí částku 64 057,40 Kč.

16. Odvolací soud postupem dle § 213 odst. 2 a 4 o.s.ř. doplnil dokazování, přičemž učinil následující skutková zjištění: Právní předchůdce žalobce (pan [jméno FO]) v roce 1941 uložil odpadní roury a zřídil nadezdívku oplocení na okraji svého pozemku při [adresa], nikoliv v místě posuzované zídky při [adresa] (srov. Ohlášení provedení nadezdívky z 20.10.1941 a informativní výpisy z katastru nemovitostí pro pozemky parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] – dle katastrální mapy domy č.p. [číslo] a [číslo], z nichž měly zatékat splašky na pozemek pana [jméno FO] jsou umístěny při [adresa] a s [adresa] nesousedí, tedy se jeví logickým závěr, že roury byly umísťovány do [adresa]). V únoru 1989 bylo [orgán] v [adresa] rozhodnuto o provedení neodkladných zabezpečovacích prací v ubourání zděných sloupků a podezdívky do úrovně terénu u nemovitosti žalobce, neboť došlo k „naklonění zděných sloupků oplocení a opěrné zdi směrem do zahrady, čímž hrozí zřícení sloupků“, zároveň nebylo řádně zjištěno, komu sloupky oplocení a zeď patří (srov. sdělení Magistrátního úřadu [adresa] z 3.8.1991, sdělení [orgán] z 6.2.1989). Konečně odvolací soud z vyjádření [právnická osoba] k obnově vodovodního řadu v [adresa] zjistil, že již 4.3.2014 [právnická osoba] upozorňovala na „velmi špatný technický stav zdi a oplocení“ pozemku žalobce (srov. sdělení [právnická osoba] z 4.3.2014).

17. Po takto doplněném dokazování odvolací soud korigoval skutkové závěry soudu prvního stupně, které jsou uvedeny shora pod bodem 2, tak, že vybudování předmětné zídky nesouviselo s uložením rour na odpadní vody mimo pozemek žalobce. Oproti přesvědčení žalobce však odvolací soud z dalších důkazů, které provedl, nedospěl ke skutkovým závěrům, že by předmětná zídka měla technicky a potažmo i s právními důsledky charakter opěrné zdi. Byť předložené listiny užívají slova „opěrná zeď“, nejedná se o odborná vyjádření, která by se věnovala specificky posouzení technického charakteru zídky. Stejně tak odvolací soud nezjistil z doplněných důkazů ničeho stran vlastnictví předmětné zídky; z důkazů vyplynulo, že v roce 1989 nebyla otázka vlastnictví řádně prošetřena.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., a odvolání žalobce do meritorního posouzení věci neshledal důvodným, odvolání žalované do nákladového výroku pak shledal částečně důvodným.

19. Žalobce v prvé řadě uplatnil odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když namítal vadu řízení, spočívající v nesprávném procesním postupu soudu prvního stupně, který nezopakoval provedené důkazy po změně obsazení senátu. V projednávané věci soud prvního stupně na změnu v obsazení senátu reagoval při prvním jednání, které bylo po této změně vedeno, dne 28.6.2024. Z obsahu spisu je zřejmé, že o tomto jednání byl pořízen ve smyslu § 40 o.s.ř. zvukový záznam, který je umístěn ve spise na čl 69 ve formě CD. Dále je zřejmé, že prvostupňový soud postupem dle § 40 odst. 2 věta druhá o.s.ř. rozhodl o tom, že bude současně s pořízením zvukového záznamu pořizován o průběhu ústního jednání protokol, z jehož obsahu plyne, že soudce účastníky seznámil se změnou senátu, poučil je o možnosti vznést námitku podjatosti a následně s ohledem na § 119 odst. 3 o.s.ř. sdělil podstatný obsah přednesů a provedených důkazů, načež účastníci prohlásili, že jim sdělení mj. obsahu důkazů v provedeném rozsahu postačuje. Odvolací soud tak konstatuje, že soud prvního stupně dostál požadavkům § 119 odst. 3 o.s.ř. a žalobcova námitka, že soud měl zopakovat místní šetření, nemá oporu v procesním předpisu a není důvodná. Z obsahu rozhodnutí samotného pak jednoznačně vyplývá, že soud byl s poměry věci dostatečně seznámen.

20. Odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování ke skutečnostem, které byly pro posouzení věci rozhodné. Z důkazů pak učinil odpovídající skutkové závěry, s výjimkou korekce shora učiněné odvolacím soudem. Soud prvního stupně se zcela správně důkazně soustředil především na otázku umístění předmětné zídky z hlediska hranic pozemků žalobce a žalované. Soud prvního stupně zjistil rozhodné skutečnosti z geometrického zaměření [tituly před jménem] [jméno FO], který k prokázání umístění zídky označil a soudu předložil žalobce. Odvolací soud neshledává jakkoliv vadnou či nelogickou úvahu soudu prvního stupně, jak namítá žalobce, při interpretaci této listiny. Soud prvního stupně při vědomí poznatků z místního šetření dospěl k jednoznačně logickému závěru, že jedinou základovou hranou zídky, kterou bylo v terénu možno zaměřit, byla hrana bližší k pozemku žalobce. Z místního šetření je patrné, že zídka je viditelná a zdivo obnažené pouze na straně k pozemku žalobce, na druhé straně je s ohledem na výškový rozdíl cca 1 metr mezi pozemky zídka v celé své výšce pokryta zeminou, svrchu zatravněna a dále jsou směrem na pozemek žalované umístěny betonové zátarasy. Geodet tak mohl zaměřovat pouze „obnaženou“ hranu zídky blíže k pozemku žalobce; tento závěr pak podporuje i poznámka, že z důvodu zborcení zídky a sesuvu zeminy z komunikace nelze přesně zaměřit základovou hranu zídky. Odvolací soud tak konstatuje, že závěr soudu prvního stupně, že předmětná zídka se cele nachází pouze na pozemku žalované je správný. Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že je sice pravdou, že soud prvního stupně uvedl v bodě 15 napadeného rozsudku nesprávně, že předmětná zídka leží na pozemku žalobce, avšak z celého obsahu rozhodnutí je zřejmé, že se jedná o pouhou písařskou chybu. Soud prvního stupně rozsáhle odůvodnil svůj skutkový závěr, že zídka se nachází zcela na pozemku žalované v bodě 9, jak bylo řečeno způsobem dostatečným a logickým. V bodě 15 obsahujícím shrnující závěr o skutkovém stavu pak naneštěstí došlo k omylu v psaní, avšak z celého kontextu rozsudku je zřejmé, že se jedná pouze o takovýto omyl.

21. Zároveň soud prvního stupně přesvědčivě a komplexně odůvodnil, proč své závěry o umístění zídky čerpal právě z vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO] a nemohl vycházet ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] či jiného důkazu. Znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], jak soud prvního stupně v řízení správně zjistil při jednání dne 20.11.2024, nebylo možno k prokázání umístění zídky použít, neboť znalec výslovně uvedl, že žádná skutková zjištění k této otázce neprováděl. Soud prvního stupně taktéž správně uvedl, že, byť v řízení přečetl jako listinu znalecký posudek [právnická osoba], [název] předložený žalovanou, neučinil z něj žádná pro věc podstatná skutková zjištění. Odvolací soud pak uzavírá, že soud prvního stupně v řízení provedl dokazování v potřebném rozsahu ve vztahu ke skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci samé.

22. Soud prvního stupně se následně správně zabýval posouzením existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 o.s.ř. Ze stávající judikatury Nejvyššího soudu učinil správný závěr, že obecně není naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k součásti věci, jíž je opěrná zeď (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29.8.2006, sp. zn. 25 Cdo 300/2005), avšak za určitých okolností tomu tak může být, je-li žalováno na určení vlastnického práva součásti, jež je součástí věci hlavní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23.4.2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011). Žalobce uvedeným požadavkům na formulaci žalobního petitu dostál. Nadto v posuzované věci nesporně panuje mezi účastníky řízení negativní spor o vlastnictví předmětné zídky, která je ve velmi špatném stavu a tudíž se výsledek sporu odrazí nejen v majetkových poměrech účastníků řízení, ale zejména v jejich povinnostech vlastníků k péči o tento majetek.

23. Závěr soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu je tak správný.

24. Zároveň ale nemohl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přehlédnout, že žalobce do požadovaného určení zahrnul též prostorové vymezení zídky „po celé délce styčné hranice pozemků“ účastníků řízení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23.4.2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011 dospěl k závěru, že, je-li součástí žalobního návrhu též konkrétní popis umístění součásti věci, musí být dokazováním i toto prokázáno, jinak nelze žalobě vyhovět. V posuzované věci však bylo prokázáno, že zídka se nachází cele na pozemku žalované, tvrzení žalobce tak bylo dokazováním vyvráceno a již jen z tohoto důvodu soud prvního stupně nemohl žalobě zcela správně vyhovět.

25. Námitka žalobce, že v řízení mělo jít o hranici faktickou nikoliv katastrální, postrádá smyslu, neboť hranice pozemků existuje pouze jediná, katastrální. Zároveň nemůže obstát ani námitka, že pro žalobce bylo překvapivým rozhodnutí soudu, který své rozhodnutí vystavěl právě na umístění zídky ve vztahu ke katastrálním hranicím pozemků, neboť soud prvního stupně žalobce opakovaně poučoval, aby své tvrzení o umístění zídky prokázal a sám žalobce soudu předložil geometrický plán [tituly před jménem]. [jméno FO], z něhož soud toto zjištění učinil.

26. Namítá-li žalobce v této souvislosti i to, že v důsledku dlouhodobého faktického užívání pozemků již došlo ke změně vlastnické hranice, míří tím zřejmě na institut vydržení. Žalobce však předmětem řízení neučinil určení vlastnictví k blíže neurčené části pozemku snad právě s ohledem na jeho vydržení, tím se tedy soud vůbec nezabýval; pro posouzení hranice pozemků je tak rozhodná hranice plynoucí z katastru nemovitostí (§ 980 odst. 2 o. z.). Soud prvního stupně v řízení (pouze) posuzoval, zda se předmětná zídka nachází na (katastrální) hranici pozemků účastníků řízení, což tvrdil, avšak neprokázal žalobce. Námitka žalobce, že zídka se nachází na části pozemku, kterou v průběhu času vydržel, se tak míjí předmětem tohoto řízení a je tedy lichá.

27. Stejně tak byla správná úvaha soudu prvního stupně, který na základě zjištění, že zídku vystavěl právní předchůdce žalobce, stal se tento jejím vlastníkem. Ke změně vlastnictví by tak hypoteticky mohlo vskutku dojít pouze v případě, že by se zídka stala součástí stavby, resp. pozemku žalované, v daném případě opěrnou zdí, jak tvrdil žalobce. Nicméně, což soud prvního stupně taktéž správně rozpoznal, ani v takovém případě by žalobě v navrhovaném znění nebylo možno vyhovět, neboť bylo prokázáno, že zídka se nachází na pozemku žalované. Soud prvního stupně se tak již zcela správně nezabýval tím, zda se jedná svým technickým charakterem o opěrnou zeď, jak tvrdil žalobce, či o podezdívku s oplocením, jak tvrdila žalovaná, byť určitá skutková zjištění učinil i v tomto směru, avšak již na nich nevystavěl právní závěry svého rozhodnutí. V této souvislosti pak odvolací soud v obecnosti poznamenává, že závěr, že předmětná zídka je tzv. opěrnou zdí (a tedy přestala být samostatnou věcí v právním smyslu a stala se součástí věci hlavní) je závěrem právním, který přísluší soudu. Ten jej může vybudovat na posouzení konkrétních odborných zjištění (získaných nejčastěji z odborných vyjádření či znaleckých posudků), která posoudí z hlediska kritérií vymezených judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29.8.2006, sp. zn. 25 Cdo 300/2005).

28. Pro úplnost pak odvolací soud k námitce žalobce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, může uvést pouze to, že odůvodnění rozhodnutí napadeného rozsudku je logicky vystavěno a splňuje náležitosti kladené na něj zákonem (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Žalobce v doplnění odvolání poukazuje na některé nedostatky odůvodnění a jeho vnitřní rozpory, avšak zde poukazuje na jednotlivé věty či části vět odůvodnění, aniž by obsah odůvodnění vnímal v celém kontextu, včetně toho v jaké části odůvodnění rozhodnutí se ten který výraz nachází. K písařské chybě v odůvodnění se odvolací soud vyjádřil již na jiném místě.

29. Odvolací soud tak shledal meritorní posouzení věcně správným a jako takový výrok I napadeného rozsudku postupem dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

30. Závěrem se odvolací soud zabýval důvodností odvolání žalované do výroku II, kterým brojila proti výši přiznané náhrady nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně rozhodl o vzniku povinnosti k náhradě nákladů řízení a tuto uložil s ohledem na plný úspěch ve věci žalobci (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud však nesdílí názor soudu prvního stupně o výši takové náhrady.

31. Odvolací soud shledal důvodnou argumentaci žalované, že projednávaná věc není věcí, která by měla tvořit typický obsah agendy žalované, v níž by měla být žalovaná schopna zajistit si hájení svých práv u soudu vlastními prostředky. Judikatura zejm. Ústavního soudu dovodila vyvratitelnou právní domněnku o „existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly [statutární města – pozn. odvolacího soudu] schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů“ (srov. nález ze dne 14.3.2013, sp. zn. II. ÚS 376/12). V projednávané věci se jednalo o spor poměrně komplikovaný stran právního posouzení věci, vč. zohlednění dříve platné právní úpravy (otázka způsobu nabytí věci, povaha věci jako samostatné či součásti věci hlavní), studia dobových podkladů a vyhodnocování odborných vyjádření. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaná uvedla přesvědčivé argumenty pro to, že po ní nelze považovat, aby své zájmy hájila v projednávané věci vlastními pracovníky a náklady vynaložené na právní zastoupení je tak třeba považovat za účelně vynaložené.

32. Žalované tak náleží náhrada nákladů za zastoupení advokátem, jejíž výši odvolací soud stanovil dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále také jen a. t.), přičemž vyšel z tarifní hodnoty sporu 50 000 Kč stanovené pro úkony právní služby poskytnuté do 31.12.2024 dle § 9 odst. 4 písm. b) a.t., resp. tarifní hodnoty 113 000 Kč pro úkony právní služby poskytnuté po 1.1.2025 dle § 9 odst. 4 písm. b) a.t. ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. Odměna za jeden úkon právní služby tak činí částku 3 100 Kč, resp. 5 620 Kč (§ 7 bod 5 a.t.). Odvolací soud pak posuzoval též účelnost jednotlivých úkonů a přiznal náhradu za celkem 10 úkonů v řízení před soudem prvního stupně podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a.t., konkrétně za přípravu a převzetí zastoupení, vyjádření k podané žalobě z 13.10.2022, duplika žalované k vyjádření žalobce z 1.3.2023, která obsahovala doplňující tvrzení a označení důkazů, účast u ústního jednání dne 3.4.2023, účast u místního šetření dne 29.8.2023, písemné vyjádření z 3.6.2024 obsahující návrh na doplnění dokazování v reakci na zrušení ustanovení znalce (čl. 65 a násl.), účast u ústního jednání dne 28.6.2024, písemné vyjádření z 3.9.2024, účast u ústního jednání dne 20.11.2024 a dne 22.1.2025. Ke každé z částek pak náleží též paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč, resp. 450 Kč (úkony poskytnuté po 1.1.2025) dle § 13 odst. 4 a.t.

33. Celková výše nákladů právního zastoupení tak činí částku 36 670 Kč [(9* 3 100) + (1* 5 620) + (9* 300) + 450]. K nákladům řízení pak patří též náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 7 700,70 Kč [srov. § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.], neboť zástupce žalované je jejím plátcem.

34. Celkem tak odvolací soud stanovil správnou výši účelně vynaložených nákladů za řízení v prvním stupni na částku 44 370,70 Kč a v tomto rozsahu změnil výrok II napadeného rozsudku postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve zbývající části výrok potvrdil dle § 219 o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl správně o uložení povinnosti k náhradě nákladů (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), jejich náhradu určil v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

35. Pro úplnost pak odvolací soud doplňuje, že nepovažoval za účelně vynaložené náklady žalované ty, které vznikly v souvislosti s písemným vyjádřením z 26.6.2023 (žalovaná se vyjadřovala k důkazním návrhům žalobce, aniž by soud dosud přistoupil k jejich provedení), písemnými vyjádřením z 11.10.2023 a 13.12.2023 (žalovaná žádala o prodloužení procesní lhůty a vyjadřovala se ke smírným jednáním, tedy nešlo o vyjádření ve věci samé), písemným vyjádřením z 19.9.2024 (bylo učiněno v krátké časové souvislosti s podáním z 3.9.2024, aniž by bylo zřejmo, proč se jedná o dvě samostatná podání), podáním z 2.10.2024 (žalovaná se vyjadřovala pouze k dotazu soudu na ústní výslech znalce) a konečně z 21.1.2025 (podání učiněné den před ústním jednáním, které mohlo být učiněno při jednání samém).

36. Konečně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, které přiznal v plné výši procesně úspěšné žalované dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Náhrada náleží za dva úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) a g) a.t. (odvolání a písemné vyjádření k odvolání žalobce a účast u jednání odvolacího soudu) po 5 620 Kč a za 2 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. Dále žalované náleží též náhrada za DPH ve výši 2 549,40 Kč. Celkem tak odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 699,40 Kč, a to v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).