7 C 103/2022 - 170

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] pro určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem na určení, že žalovaný je vlastníkem opěrné zdi nacházející se v celé délce průběhu styčné hranice pozemku parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], oba v obci [adresa], katastrální území [adresa] jako součástí pozemku parc. č. [Anonymizováno] obci [adresa], katastrální územní [adresa], se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne 22. 8. 2022 se žalobce na žalovaném domáhal určení uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku. Svou žalobu odůvodnil tím, že je vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno] v obci [adresa], k.ú. [adresa] (dále jen pozemek žalobce) a že žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno] tamtéž (dále jen pozemek žalovaného). Pozemek žalobce a pozemek žalovaného spolu sousedí a mají společnou hranici po celé délce pozemku žalobce. V minulosti, asi kolem roku 1930, někdo, zřejmě právní předchůdce žalobce, vystavěl na společné hranici pozemků oplocení v podobě asi 120 cm vysoké opěrné zídky a nástavbovými kovovými sloupky a oplocením. Asi v roce 1965 došlo na pozemku žalovaného ke zbudování zpevněné komunikace, při němž byl upraven svažitý terén, aby byl pozemek žalovaného rovinný, tím došlo k tomu, že oplocení ztratilo charakter plotu a stalo se opěrnou zdí. Tlak zeminy z pozemku žalovaného způsobuje vychýlení oplocení směrem k pozemku žalobce. Žalobce by zbytky pro něj zcela nepotřebné zdi odstranil, ale podle odborných názorů dojde po takovém odstranění ke zhroucení části pozemku žalovaného včetně komunikace, proto žádá autoritativní určení soudu, že vlastníkem opěrné zdi je žalovaný, a to jako součásti pozemku žalovaného. Žalovaný dále tvrdil (viz. navrhované znění určení), že opěrná zeď se nachází na styčné hranici pozemku žalobce a pozemku žalovaného, a toto umístění opěrné zdi pojal do rozsudečného výroku o určení, jehož vydání se domáhal.

2. K podané žalobě se vyjádřil žalovaný tak, že s ní nesouhlasí. Namítal, že žalobce ke svým tvrzením, zejm. k povaze oplocení jako opěrné zdi pozemku žalovaného, neoznačil žádný důkaz. Namítal, že k podání žaloby není žalobce aktivně věcně legitimován, neboť na jím požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem. Dále namítal, že oplocení je ve skutečnosti podezdívkou plotu žalobce, nikoliv opěrnou zdí. Stavebníkem takové podezdívky byl právní předchůdce žalobce, [jméno FO], který se stal i jeho vlastníkem. V této souvislosti pak současně namítal, že žalobce neoznačuje žádný důkaz, kterým by prokazoval, že podezdívka se nachází na styčné hranici pozemků. K tvrzení žalobce, že žalovaná při stavbě komunikace upravila nivelitu terénu namítal, že to byl právě právní předchůdce žalobce, kdo upravil nivelitu terénu, a to současně s výstavbou plotu, resp. podezdívky, aby si zvětšil rovinou plochu u svého domu. Tvrdil, že oplocení včetně podezdívky je vlastnictvím žalobce jako součásti jeho pozemku a ten je povinen se o něj starat. Pokud jde o vychýlení zdi, resp. zborcení pozemku, to bylo způsobeno v důsledku dopravní nehody nákladního vozidla, které spadlo do zahrady žalobce a dále je způsobováno tím, že na zeleném pásu mezi plotem a komunikací parkují vozidla. Namítal, že podanou žalobou se žalobce snaží toliko přenést svou povinnost k opravám oplocení na žalovaného (resp. provedení opravy zdi žalobce na náklady žalovaného) s tvrzením, že jde o opěrnou zeď pozemku žalovaného bez jakéhokoliv jiného významu, přitom jako vlastník oplocení žalobce dříve vystupoval (se prezentoval) i ve styku se žalovaným.

3. Soud na základě provedeného dokazování, kdy jednotlivé důkazy hodnotil postupem podle ust. § 132 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), učinil následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu věci.

4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom (bylo nesporné), že vlastníkem pozemku žalobce je žalobce, a vlastníkem pozemku žalovaného je žalovaný. Mezi účastníky nebylo sporu ani o tom, že podezdívku s oplocením vybudoval právní předchůdce žalobce.

5. Za stěžejní pro další postup v řízení (a provádění dalšího dokazování) považoval soud skutkové zjištění o přesném umístění plotu, a to jednak s ohledem na to, jakého určení se žalobce domáhal (šlo o určení vymezující umístění plotu na styčné hranici obou pozemků), jednak proto, že umístění předmětného plotu bylo v řízení sporováno žalovaným. Za tímto účelem soud k obecnému důkaznímu návrhu žalobce „znaleckým posudkem“ ustanovil usnesením ze dne 5. 3. 2024, č.j. 7 C 103/2022-58 znalce [tituly před jménem] [adresa], kdy jedním z jeho znaleckých úkolů bylo určit konkrétní umístění zdi, a to vzhledem k pozemku žalobce, resp. pozemku žalovaného, tímto usnesením pak současně uložil žalobci, jako osobě, která jednak znalecký posudek navrhla k důkazu, jednak jako osobě, která ze znaleckého posudku vyvozovala pro sebe příznivá skutková zjištění, složit přiměřenou zálohu na provedení znaleckého posudku, jejíž výši určil na základě konzultace se jmenovaným znalcem. K ustanovení znalce a povinnosti složit zálohu na zpracování posudku se žalobce vyjádřil tak, že zálohu na posudek neuhradí, proto usnesením ze dne 28. 6. 2024, č.j. 7 C 103/2022-64 soud ustanovení znalce zrušil a ve věci nařídil jednání. Neobstojí proto argument žalobce z jeho závěrečné řeči, že soud měl posouzení těchto odborných otázek nařídit, aby se žalobce nedostal do důkazní nouze, neboť to byl sám žalobce, kdo svým procesním postupem zamezil možnosti odborného posouzení právně významných skutkových otázek tím, že odmítl uhradit zálohu na znalecký posudek, který měl tyto otázky zodpovědět. Namítat tuto skutečnost jako procesní pochybení soudu, v jehož důsledku žalobce neunesl důkazní břemeno, proto podle názoru soudu prvního stupně nemůže obstát.

6. Na nařízeném jednání (po zrušení ustanovení znalce [tituly před jménem] [jméno FO]) soud žalobce postupem podle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. vyzval (mimo jiné) k tomu, aby označil důkazy k prokázání svého tvrzení o umístění opěrné zdi na společné (styčné) hranici obou pozemků. K tomuto poučení soudu žalobce navrhl k důkazu znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] [adresa], znalec z oboru Stavebnictví a Ekonomika. Z písemného vyhotovení tohoto posudku soud zjistil, že znalec vycházel pro své závěry uvedené v posudku prakticky výlučně ze skutkových tvrzení žalobce, kdy některé pasáže (jako výchozí podklady, resp. vstupní informace) jsou do těla znaleckého posudku doslova zkopírovány z obsahu žaloby. Dále znalec uvedl, že zdroje informací si ověřil místním šetřením, což ale nebylo možné nejméně pokud jde o vývoj poměrů ohledně zdi v místě samém, stejně tak pokud jde o umístění zdi, tyto závěry znalec stanovil výlučně na základě tvrzení žalobce. Takové znalecké závěry, vycházející pouze z tvrzení žalobce, byly pro zjištění skutkového stavu nepoužitelné, znalecký posudek se soudu jevil jako krajně pochybný. Soud proto postupem podle ust. § 127 odst. 2 o.s.ř. za účelem odstranění pochybností provedl výslech znalce [tituly před jménem] [jméno FO] při jednání dne 20. 11. 2024. Z něho z pohledu stěžejní otázky umístění zdi (s ohledem na požadované určení) zjistil, resp. si ověřil, že svůj závěr o umístění zdi znalec založil opravdu čistě na tvrzení žalobce a nijak jej neověřoval. Pokud jde o historii stavu zdi, i zde znalec vycházel čistě z tvrzení žalobce, jak potvrdil při svém výslechu, neboť dokumentace k tomu již není k dispozici. K dotazu soudu znalec potvrdil, že místním šetřením, jak jej navrhoval žalobce za účelem prokázání umístění zdi na styčné hranici pozemků, umístění zdi zjistit nelze, stejný názor pak zastával i soud, neboť šlo o otázku odbornou.

7. Vzhledem k tomu, že soud ani po výslechu znalce [tituly před jménem] [jméno FO] neměl za prokázané umístění zdi na styčné hranici pozemků (viz. návrh požadovaného určení), opětovně podle ust. § 118a odst. 3 poučil žalobce, že neunáší důkazní břemeno ohledně umístění zdi na styčné hranici pozemků, když právě takové umístění žalobce pojal do svého petitu požadovaného určení. Žalobce navrhl k prokázání svého tvrzení o umístění zdi posudek úředně oprávněného zeměměřičského inženýra, případně posudek znalce v oboru geodezie, který si vymínil soudu předložit. Za tímto účelem bylo jednání odročeno. Nelze proto uznat argument žalobce, že pro něj bylo překvapivé, že prokázání konkrétního umístění zdi považuje soud za podstatné, to bylo ostatně zjevné jednak z procesního postupu soudu, jednak z několika poučení, kterých se žalobci ze strany soudu dostalo.

8. Dne 2. 1. 2025 žalobce soudu předložil zaměření předmětné zdi provedené [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 18. 12. 2024. Z něho soud zjistil, že vzhledem ke styčné hranici pozemků žalobce a pozemku žalovaného je plot, resp. jeho vnější základová hrana, umístěna na pozemku žalovaného s tím, že v důsledku zborcení části opěrné zdi a sesuvu zeminy z pozemku komunikace je v části zeď v takovém stádiu, že již ani neumožňuje přesné zaměření základové hrany v celé délce styčně hranice obou pozemků.

9. Na základě místního šetření pak soud zjistil (viz. fotodokumentace z místního šetření), že v místě, kde se nachází pozemek žalobce a pozemek žalovaného je vybudována zděná podezdívka se základy, která se vyklání směrem k pozemku žalobce. Na podezdívce je umístěn drátěný plot fixovaný kovovými sloupky zabudovanými do podezdívky. V části (vpravo při pohledu od domu žalobce) je pak plot zborcen a zemina se částečně (avšak nijak výrazně) sesypala na pozemek žalobce. Nad zborcenou částí pozemku (tam kde je plot zborcen) je asfaltová komunikace zachována (bez zjevného poškození), na okraji komunikace jsou betonové zátarasy zamezující přístupu ke zborcené části plotu. Ihned za plotem je prostor mezi plotem a komunikací dosypán (resp. zasypán) zeminou s rostlou trávou. O podezdívku (plot) je uprostřed délky plotu opřena hliníková konstrukce s podestou a schody zajišťující přístup z komunikace na pozemek žalobce. Jediná základová hrana předmětné zdi, která se dá fyzicky změřit a zaměřit je hrana zdi přiléhající k pozemku žalobce, neboť druhá hrana zdi, přiléhající k pozemku žalovaného, je zasypána zeminou a není tak fyzicky možné ji zaměřit, neboť není vůbec viditelná, což je zřejmé i laikovi. Proto nemůže obstát argument žalobce, že vnější (zaměřenou) hranou zdi je ta hrana zdi, která je blíže k pozemku žalovaného a při uvážení tloušťky zdi lze uzavřít, že pozemek je místěn na styčné hranici pozemků. Vnější hrana zdi, jak byla zaměřena, je však dle zaměření [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 18. 12. 2024 umístěna již na pozemku žalovaného a masa zdi (svou šířkou) pak dále zasahuje dále do pozemku žalovaného. Z provedeného dokazování je tedy bez pochybností prokázáno, že zeď není umístěna na styčné hranici pozemků, jak požadoval určit v rozsudečném výroku žalobce, ale naopak je umístěna výlučně na pozemku žalovaného.

10. Z potvrzení o účastí na dopravní nehodě ze dne 2. 6. 2019 soud zjistil, že v místě zborcení zdi došlo uvedeného dne k tomu, že nezajištěné nákladní vozidlo sjelo na okraj zelného pásu, kde svou vahou zapříčinilo vyvrácení plotu vč. podezdívky, zničení schodiště od vchodové branky a poničilo schodiště do domu a omítku. Jako poškozený majitel plotu byl uveden žalobce. K tomu pak soud podotýká, že z místního šetření nevyplynulo, že by toto zborcení zdi za dobu od uskutečněné nehody (2019) mělo nějaký zásadní vliv na místní komunikaci nad předmětnou zborcenou zdí, ani že by se pozemek nad zdí nějakým zásadním způsobem hroutil, vyjma přiměřeného (nijak výrazného) částečného rozsypání zeminy na pozemek žalobce.

11. Z ohlášení provedení nadezdívky ze dne 20. 10. 1941 soud zjistil, že tímto přípisem [jméno FO], právní předchůdce žalobce, oznámil Obecnímu úřadu stavebnímu v [adresa], že před svým domem (dům č.p. [Anonymizováno], tedy dům žalobce) hodlá zbudovat nadezdívku stávajícího oplocení včetně odvodňovacích rour a zasypání pozemku nad podezdívkou.

12. Z komunikace mezi žalobcem a [právnická osoba] (přípisy ze dne 11. 1. 2022, 14. 12. 2010, 21. 2. 2011, 6. 2. 2011, zápis z místního šetření ze dne 24. 6. 2019) soud zjistil, že v těchto přípisech žalobce řešil problematiku sporu s [právnická osoba] a dovolával se nápravy závadného stavu. Ze zápisu z místního šetření pak soud zjistil, že žalobce hodlal stavět nové oplocení a chtěl zamezit tomu, aby na nové oplocení byl horním pozemkem vyvíjen tlak. Z uvedené komunikace je však i patrné, že žalovaný obdobných sporů řeší mnoho.

13. Jakkoliv soud v řízení provedl k důkazu i znalecký posudek [Anonymizováno] předložený žalovaným při jednání, na němž byl vyhlášen rozsudek, soud z něj pro své rozhodnutí nečinil žádná podstatná skutková zjištění, když tento řešil technickou povahu předmětného plotu coby opěrné zdi komunikace, resp. pozemku, avšak soud své rozhodnutí založil na zjištěních jiných (a to především na otázce umístění zdi na hranici pozemků), jejichž vyřešení (s ohledem na žalobcem požadované určení) považoval za zásadní a jejichž prokázání předcházelo otázkám řešeným znaleckým posudkem [Anonymizováno] (povaha zdi coby opěrné). Ze stejného důvodu pak soud ani neprováděl výslech znaleckého ústavu postupem podle ust. § 127 odst. 2 o.s.ř., jakkoliv na něm žalobce trval, neboť takový postup považoval soud s ohledem na závěry, na nichž postavil své rozhodnutí, za nehospodárný a odporující zásadám procesní ekonomie.

14. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil nic podstatného, proto je ani dále nehodnotil.

15. Soud na základě provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že právní předchůdce žalobce [jméno FO], jako tehdejší vlastník pozemku žalobce, provedl výstavbu zděné podezdívky o výšce 120 cm s nadstavbovými kovovými sloupky a drátěným oplocením a příkop u tohoto oplocení osadil rourami o tl. 50 cm a zasypal je zeminou. Aktuálně je prostor za touto zdí zasypán zeminou zcela a zeď bez pochybností slouží částečně jednak jako opora pro zeminu (zamezuje rozsypání zeminy na pozemek žalobce, neboť v místě byla upravena nivelita pozemku tak, že byla eliminována jeho původní svažitost (ta je patrná z poměrů v místě, které soud ověřil z místního šetření), odstraněním svažitosti byla zvětšená rovinná plocha u domu žalobce, jednak zeď slouží i jako plot vymezující prostor pozemku užívaného žalobcem spolu s domem č.p. [Anonymizováno]. Původním účelem vybudování plotu bylo plnit funkci dnešní tzv. rozhrady, tedy oddělovat pozemek žalovaného od pozemku užívaného žalobcem, resp. jeho právním předchůdcem, a současně pak zamezení stékání odpadních vod na pozemek žalobce, na němž byla upravena svažitost s cílem zvětšení rovinné plochu u domu žalobce. Předmětná opěrná zeď je však dle geodetického zaměření [tituly před jménem] [jméno FO] předloženého žalobcem umístěna v celém svém půdorysu na pozemku žalobce, a to navíc pouze tam, kde zaměření provést bylo možné s tím, že v části pozemku zaměření zdi provést vůbec nelze, neboť je zborcená, ani potud by nebylo možné požadovanému určení vyhovět, když žalobce se určení domáhá ve vztahu k celé délce styčně hranice pozemků. Ke zborcení došlo v roce 2019 v důsledku dopravní nehody. Ke dni konání místního šetření nebylo zjištěno, že by zborcení mělo jakýkoliv vliv na přiléhající komunikaci, jak tvrdil žalobce s odkazem na „odborné názory“, které však v průběhu řízení ničím nedoložil, a odbornému posouzení právně významných otázek soudem ustanoveným znalcem zamezil tím, že neuhradil zálohu na znalecký posudek. Není přitom pochyb o tom, že stavebníkem předmětné zdi byl právní předchůdce žalobce a vlastníkem oplocení je tak žalobce jako jeho právní nástupce. Za takto prokázaného stavu, zejm. pokud jde o umístění zdi, však žalobce nemohl unést důkazní břemeno ke svým tvrzením o konkrétním umístění zdi na styčné hranici pozemků žalobce a pozemku žalovaného, jak jej pojal do rozsudečného výroku požadovaného určení. V řízení byla tedy tvrzení žalobce o umístění zdi vyvrácena. Za takto prokázaného stavu nemohl být žalobce se svým výrokem na určení úspěšný.

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

17. S ohledem na tvrzený okamžik zbudování místní komunikace (po roce 1965), jež nebyl účastníky sporován, a se kterým žalobce spojoval změnu povahy plotu na opěrnou zeď, soud věc posoudil podle příslušných ustanovení zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník.

18. Podle § 120 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Stavba není součástí pozemku. Totožná úprava součásti věci dle ust. § 120 odst. 1 obč. zák. pak byla zakotvena i v zák. č. 141/1950 Sb., občanský zákoník a je i součástí právní úpravy zakotvené v zák. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

19. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněném pod č. 4/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil názor, že součástí pozemku ve smyslu § 120 obč. zák. jsou mimo jiné i opěrné zdi. K závěrům v tomto rozhodnutí vysloveným se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 300/2005 s tím, že opěrná zeď tvoří součást pozemku, ke kterému přiléhá.

20. Z hlediska existence naléhavého právního zájmu na požadovanému určení pak dovolací soud ve věci sp.zn. 22 Cdo 2716/2011 uzavřel, že na určení vlastnického práva k součásti věci není podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn.[Anonymizováno][spisová značka]). Uvedený závěr vychází z toho, že součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 6295, vyložil, že „soud žalobě na určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby, která s ohledem na stupeň rozestavěnosti, není samostatnou věcí, nevyhoví. Správnými petitem je určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti pozemku“. Obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že „pokud výměníková stanice je součástí domu a že jsou z tohoto důvodu (jakožto vlastníci jednotek v domě vymezených) dovolatelé jejími (spolu)vlastníky, mohou žalovat o určení, že jsou (spolu)vlastníky výměníkové stanice jakožto součásti domu“.

21. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 300/2005 uzavřel, že opěrné zdi zásadně tvoří součást pozemku. Tak je tomu i v případě, kdy zeď slouží coby opora pozemku a nemá samostatný hospodářský význam, a tedy jako samostatná stavba nemá ani opodstatnění. Hlavním smyslem a důvodem existence zdi je totiž opora a ochrana pozemku.

22. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 17. 4. 2013, sp.zn. 22 Cdo 2716/2011, dále uzavřel, že pro vyhovění žalobě na určení vlastnického práva k opěrné zdi jako součásti pozemku, kdy součástí požadovaného určení (rozsudečného výroku) je (má být) i tvrzení o umístění opěrné zdi, je zcela zásadní prokázání skutkového zjištění o skutečném umístění zdi. Bez takového zjištění o konkrétním (přesném) umístění zdi nelze žalobě vyhovět.

23. Na základě shora uvedeného pak soud dospěl k následujícím právním závěrům. Žalobce (s ohledem na jeho skutková tvrzení) správně podle ust. § 120 odst. 1 obč. zák., a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz shora), formuloval petit na určení vlastnického práva k opěrné zdi jako součásti pozemku žalovaného. Jedině na takto formulovaném určení je (resp. může být) v případě opěrné zdi v obecné rovině dán naléhavý právní zájem, neboť za situace, kdy žalobce tvrdil špatný stav zdi a nejistotu ohledně toho, zda může do zdi zasáhnout s ohledem na sporné vlastnické právo, resp. spornou skutečnost, zda zeď je samostatnou stavbou, samostatnou věcí v právním smyslu, nebo součástí pozemku žalovaného, by požadovaným určením mohlo dojít k odstranění stavu právní nejistoty, kdy na takovém určení v obecné rovině lze shledat naléhavý právní zájem. Potud je (by bylo) nutno odmítnout námitku žalovaného, že žalobce na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem.

24. Podle ust. § 120 odst. 2 obč. zák. stavba není součástí pozemku. V řízení bylo prokázáno, že vlastníkem stavby je žalobce, když stavbu jako stavebník zřídil jeho právní předchůdce [jméno FO], a to v době, kdy ještě nebyla zřízena místní komunikace. Stavba plotu tak primárně plnila oddělovací funkci (plnila funkci dnešní tzv. rozhrady). Dále dle prohlášení [jméno FO] z r. 1941 měla plnit i funkci spočívající v zamezení přítoku odpadních vod přes hranici pozemků k jeho domu, kdy ke zdi měli být dle prohlášení [jméno FO] osazeny betonové odpadní roury a zasypány zeminou. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že uvedené dvě funkce plní stavba předmětného plotu dosud. Je přitom zjevné, že v současné době plní i další funkci, a to funkci bariéry zamezující sesypání zeminy na pozemek žalobce. Je přitom z provedeného dokazování zřejmé, že potřeba vybudování této bariery zde vznikla především v důsledku zásahů do nivelity (původní pozvolné svažitosti) terénu, a to především za účelem vytvoření rovinné plochy na pozemku kolem domu žalobce.

25. Avšak za situace, kdy žalobce předmětem požadovaného určení (rozsudečného výroku) učinil i tvrzení o konkrétním umístění zdi (viz. „nacházející se v celé délce průběhu styčně hranice“), byl předně povinen prokázat zásadní skutkové zjištění, že se zeď, kterou označoval za opěrnou, na styčné hranici pozemků skutečně nachází (k tomu srovnej viz. shora Nejvyšší soud ve věci sp.zn. 22 Cdo 2716/2011). Toto skutkové tvrzení však žalobce neprokázal, resp. v řízení byl prokázán opak, a to sice že zeď je ve celém svém půdorysu umístěna na pozemku žalovaného, pokud již bylo možné opěrnou zeď zaměřit, což navíc nebylo vůbec možné nejméně tam, kde byla zeď zřícena v důsledku dopravní nehody nákladního automobilu.

26. Z uvedených důvodů, s odkazem na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nebylo možno žalobě vyhovět, neboť umístění opěrné zdi na hranici pozemků účastníků řízení (jak toto umístění žalobce pojal do rozsudečného určení) bylo provedeným dokazováním vyvráceno, neboť zeď stojí na pozemku žalovaného. Za takto zjištěných okolností pak postrádalo významu se dále zabývat odbornými otázkami k posouzení povahy zdi jako opěrné, když i v tomto směru soud učinil procesní kroky vedoucí k dokazování v těchto otázkách (viz. usnesení o ustanovení znalce), které však byly zmařeny ze strany samotného žalobce. Na tomto místě je pak s ohledem na shora odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu potřeba připomenout, že v řízení bylo prokázáno, že zeď plní i jiné funkce (viz. shora), a nelze proto ani uzavřít, že nemá jiný hospodářský význam, než podpírat pozemek žalobce. Z uvedeného důvodu soud další dokazování s ohledem na zásadu hospodárnosti a procesní ekonomie neprováděl, když žalobci poskytl dostatek prostoru k prokázání jeho tvrzení o umístění zdi na hranici pozemků a žalobu výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř, kdy přiznal žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Podle nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. S ohledem na uvedené závěry Ústavního soudu soud přihlížel k podání žalovaného ze dne 23. 1. 2025 k této problematice a k němu uvádí, že argumenty tam uvedené uznat nelze. Předně nelze uznat námitku nedostatečné personální kapacity právního oddělení žalovaného k zastupování v řízení před soudy a námitku přidělení zaměstnanců se vzděláním v oboru právo na jinou agendu. Řešení personálních otázek je totiž výlučnou záležitostí žalovaného a takový argument proto nemůže obstát. Nelze uznat ani námitku specifické právní problematiky, když z provedeného dokazování vyplývá, že obdobných případů má žalovaný mnoho (viz. přípis TSK hl.m. Prahy ze dne 21. 2. 2011). Vycházeje z těchto úvah a právních závěrů Ústavního soudu shledal soud právní zastoupení žalovaného, coby veřejnoprávní korporace s dostatečným právním aparátem řešícím mnoho obdobných případů, advokátem, jako neúčelné, pročež lze přiznat žalovanému toliko náklady nezastoupeného účastníka podle vyhl. č. 254/2015 Sb., a to za 8 x vyjádření ve věci, 5 x účast na jednání soudu, po 300 Kč podle § 2 odst. 3 citované vyhl., celkem ve výši 3 900 Kč.

Poučení