52 A 22/2013 - 152

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D. v právní věci žalobce: J.P., bytem „X“, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2013, č.j. KrÚ-20693/2013 OŠK OKPP, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2013, č.j. KrÚ-20693/2013 OŠK OKPP, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před krajským soudem ve výši 3.000,-Kč, a to ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před Nejvyšším správním soudem ve výši 13.228,-Kč, a to ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Jana Hejduka, advokáta se sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1.

Odůvodnění

Vymezení předmětu řízení: Žalobou doručenou nadepsanému krajskému soudu dne 20. 5. 2013 byl podle § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) zahájen soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku. Uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně - Městského úřadu Králíky č.j. 4736/2009/SK/JP, ze dne 30. 10. 2012, kterým bylo podle ustanovení § 14 odst. 3 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „památkový zákon“) k žádosti P.P. ze dne 10. 8. 2009 vysloveno, že je nepřípustné provést v prvním patře uličního průčelí domu čp. 329 v ulici Valdštejnova, Králíky, Městská památková zóna Králíky, výměnu šesti bílých oken, dřevěných, špaletových, dvoukřídlých, vnějších ven otvíravých, členěných na šest tabulí, s větracími křídly v horní třetině, a to za okna nová plastová, dovnitř otvíravá se zachováním původního vzhledu a členění. Žalobní body: Žalobce v obecné rovině tvrdí nezákonnost napadeného rozhodnutí, když dle jeho názoru žalovaný porušil zásady činnosti správních orgánů, princip proporcionality, legitimního očekávání, materiální pravdy a zákazu zneužití správního uvážení. V konkrétní rovině pak žalobce uvádí následující žalobní námitky: Rozhodnutí žalovaného zasahuje do vlastnického práva žalobce, které je chráněno čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Žalobce vyslovuje svůj názor o protiústavnosti ustanovení § 14 a § 6 památkového zákona, na jehož základě byla vyhlášena Městská památková zóna Králíky. Žalobce má za to, že omezení vlastníků nemovitostí nacházejících se v památkové zóně, kteří jsou tak povinni vyžádat si závazné stanovisko podle § 14 památkového zákona a jsou v porovnání s vlastníky nemovitostí prohlášených za kulturní památku znevýhodněni, když jim nejsou ani částečně formou příspěvku kompenzovány s tím související náklady na údržbu a rekonstrukci nemovitosti, je v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť dochází bez náhrady k omezení vlastnického práva. Dle žalobce ve správním řízení týkající se jeho věci nebyl prokázán veřejný zájem, který by zdůvodňoval takové omezení vlastnického práva žalobce, a to bez náhrady. Žalobce namítá, že Vyhláška o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje KNV v Hradci Králové ze dne 17. 10. 1990 je neplatným právním předpisem. Žalobce tvrdí, že obsah schváleného nařízení a obsah nařízení vyhlášeného se v podstatných náležitostech liší, což způsobilo, že nedošlo k řádné publikaci tak, jak bylo nařízení schváleno a současně, že jeho obsah neodpovídá zákonným předpokladům. Žalobce pak celé řízení v jeho věci považuje za nezákonné a vydané rozhodnutí a za nicotné. Žalobce má za to, že tím, že předpis byl přijat KNV, nikoliv Ministerstvem kultury, došlo k překročení pravomoci orgánu, který navzdory své nepříslušnosti právní předpis vydal. Obsah nařízení přitom dle žalobce odporuje čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť zákon nepřipouští diferenciaci zón v zóně. Žalobce namítá, že nebyla posuzována proporcionalita mezi veřejným zájmem na ochraně památkových hodnot a zásahem do jeho vlastnického práva. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích sp. zn. 52 A 4/2011 byl správní orgán zavázán provést test proporcionality v rozsahu tam vymezeném (pravdivost tvrzení ohledně možnosti nahradit špaletová okna zcela kopírujícími plastovými, cena plastových oken, možnost renovace a její cena u stávajících oken, pořízení nových špaletových oken, adekvátnost náhražky plastovými okny za špaletové, spravedlnost požadavku na nová špaletová okna, dostatečnost nižšího omezení vlastníků nemovitosti ve smyslu povolení plastových oken). Žalobce má za to, že ve vztahu k posouzení otázky, zda mohou plastová okna zcela kopírovat stávající špaletová okna, došlo k porušení principu materiální pravdy, proporcionality a vázanosti názorem odvolacího orgánu. Zejména žalobce uvedl, že správní orgán neprovedl důkaz ohledáním předmětných oken a nezdokumentoval je relevantním způsobem. Rozhodnutí je tak nedostatečně zdůvodněno. Stejně tak ve vztahu k posouzení otázky, zda mohou plastová okna adekvátně nahradit stávající špaletová okna, nachází žalobce pouze vágní odpověď žalovaného. Žalobce uvedl, že v některých památkových zónách jsou dle informací dostupných na webových stránkách společnosti ADITUS CZ, s.r.o. plastová okna zjevně povolována. Ve vztahu k posouzení spravedlivého požadavku na vlastníka nemovitosti žalobce uvádí, že cena špaletového okna se pohybuje okolo 18.000,-Kč oproti ceně za plastové okno okolo 7.000,-Kč. Tvrzení správního orgánu o výrobci špaletového okna za poloviční cenu považuje za účelové a má za to, že v uvedeném smyslu došlo k porušení zásady materiální pravdy. Správní orgán prvního stupně zcela opomněl vypořádat se s tím, zda postačuje nižší zatížení vlastníka povolením plastových oken, a to zejména a s ohledem na užitné vlastnosti. Stejně tak žalovaný se s touto odvolací námitkou nevypořádal. Žalobce provedl vlastní analýzu používání plastových oken v památkových zónách a dospěl k závěru, že žalovaný používá nepřiměřeně extenzivní výklad ochrany veřejného zájmu. Za rozhodující se přitom dle žalobcových zjištění zpravidla považuje tvar, velikost, způsob otevírání, profilace a barevnost nových oken, nikoliv jejich materiál. Žalobce považuje za nesmyslné, aby byla státní správa v obdobných věcech vykonávána na území ČR diametrálně odlišným způsobem. To, jak jednají správní orgány v případě žalobce, považuje za šikanózní. Žalobce to považuje za porušení zásady legality, neboť státní správa není uplatňována způsoby a v mezích, které stanovuje zákon. Správní orgán vychází z nesprávně pochopeného předmětu řízení, čímž činí řízení zmatečným. Nešlo totiž o to, zda jdou špaletová okna vyrobit, či kdo je umí vyrobit, nýbrž o to, zda plastová okna rozměrů a vzhledu jako stávající okna vyhovují požadavkům památkové ochrany. V řízení mělo dojít k formálně korektnímu umožnění seznámení se s podklady, tedy předložit pouze to, co bude využito jako podklad, a ne k pouhému předložení celého spisu. Uvedený postup ztěžuje uplatnění práv účastníků řízení, čímž je zasahováno do práva žalobce garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stav oken je správnímu orgánu znám pouze z vjemů jeho pracovníků, absentují písemné záznamy, protokoly, úřední záznamy. Nejde přitom o notoriety. Žalobce se přitom k poznatkům získaným pravidelnou pochůzkovou činností správního orgánu nemohl vyjádřit, neboť s nimi nebyl seznámen. Stěžejním podkladem byl posudek Ing. Bukovského. Ten však nebyl znalcem pro dané řízení ustanoven, kdyby tomu tak bylo, namítal by žalobce námitku jeho podjatosti. Tento podklad, respektive způsob, jakým byl získán, poškozuje procesní práva účastníka řízení. Obsahově je posudek nekorektní, neobjektivní, účelový, nedostatečně odůvodněný a nesrozumitelný. Tím, že nebyl proveden jako znalecký posudek, došlo k porušení zásady procesní ekonomie. Žalobce v odvolání uvedl, že okna na předmětném domě nepokládá za historicky cenná, když pocházejí ze 70. let minulého století. Má za to, že nebylo v tomto ohledu provedené dostatečné dokazování, nebyla důkazně podchycena reálná podoba a stav oken. Byla tak porušena zásada materiální pravdy, neboť nebyl zjištěn skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti. Žalobce sporuje tvrzenou notorietu o dominantě oken v průčelí předmětného domu. Odvolací orgán použil k prokázání uvedeného fotografie, které nebyly podkladem ve správním řízení před správním orgánem prvního stupně. Z takto získaných podkladů nemohl žalovaný vycházet, neumožnil žalobci seznámit se s těmito podklady rozhodnutí. Fotografie nebyly pořízeny z míst, kam se dostane běžný turista. Došlo k porušení práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Správní orgány se zaštiťují metodickými publikacemi Národního památkového ústavu. V použité metodice se hovoří přímo o kulturních památkách. Necílí na památkové zóny. Podmínky ochrany jsou tak nepřiměřeně zostřovány na nemovitosti, které nejsou kulturními památkami. Jde pak o zneužití správního uvážení. Uvedený postup odporuje zásadě přiměřenosti, neboť není použit takový zásah, jehož intenzita dostačuje k dosažení požadovaného účelu. Žalovaný nehorázně uzavírá, že zvýšené náklady lze kompenzovat zisky z pronájmu přibližně v průběhu jednoho roku. To považuje žalobce za nesmyslnou argumentaci, čímž se žalovaný ocitá zcela mimo právní rámec. Bylo porušeno právo na rozhodnutí ve lhůtě přiměřené okolnostem. Hranice a rozsah městské památkové zóny jsou jinak vymezeny v územním plánu města a jinak v mapě památkové zóny. Způsob ochrany není uveden u většiny objektů městské památkové zóny v katastru nemovitostí. Žalobce uvedené okolnosti vnímá jako zásah do jeho právní jistoty. Správní orgány postupovaly neobjektivně ve vztahu k posouzení šíře profilu rámu okna, když toto posuzují pouze u plastových oken. Je tak porušována zásada materiální pravdy a předvídatelnosti rozhodnutí. Postup žalovaného ohledně hodnocení podkladů rozhodnutí ve smyslu jejich doplnění je nesrozumitelný a zmatečný. S ohledem na shora uvedené navrhl žalobce, aby krajský soud předložil věc k posouzení ústavnosti § 6 a § 14 památkového zákona a současně k posouzení ústavnosti Vyhlášky o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Dále žalobce navrhl, aby krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného včetně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, přičemž uplatnil právo na náhradu nákladů soudního řízení. Vyjádření žalovaného: Žalovaný poukázal na závazek České republiky vyplývající z Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy č. 73/2000 Sb.m.s., která v čl. 6 odst. 1 deklaruje závazek poskytnout prostřednictvím veřejných úřadů finanční podporu na údržbu a restaurování architektonického dědictví na svém území v souladu s celostátními, regionálními a místními pravomocemi a v rámci omezení dostupnými rozpočtovými prostředky. Žalovaný uvedl, že žalobce má možnost požadovat poskytnutí finančních prostředků ze státních programů, např. Zelená úsporám nebo z grantů poskytovaných Pardubickým krajem v oblasti památkové péče. Veřejný zájem na zásah do vlastnického práva žalobce je dle žalovaného dostatečně v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně prokázán. Přiměřenost do práv žalobce považuje rovněž za dostatečně prokázanou. Co se týče tvrzené neplatnosti právního předpisu Vyhlášky KNV, má žalovaný za to, že zejména jestliže došlo k její publikaci, což žalobce nepopírá, pak je třeba ji považovat za platnou. Vyhláška obsahuje veškeré náležitosti podle právní úpravy v době svého vzniku. Vymezování památkové zóny na části A, B, C a současně označení určující a dotvářející charakter městské památkové zóny je vyčerpávající charakteristikou významných kulturních hodnot území v souladu s § 6 památkového zákona a § 2 vyhlášky č. 66/1988 Sb. Žalovaný je přesvědčen, že postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, sp. zn. 52A 4/2011 ze dne 15. 9. 2011. Má za to, že veřejný zájem byl ve věci náležitě prokázán, když již ve shora citovaném rozsudku krajského soudu bylo uvedeno, že městský úřad: „pečlivě zkoumal žádost P.P. z hlediska zájmů památkové ochrany, když odůvodnil, proč trvá na tom, že nová okna nemohou být plastová, resp. musí být dřevěná.“ Z toho je zřejmé, že se žalovaný zabýval tím, zda by bylo přípustné osadit okenní otvory plastovými okny. Žalovaný postupoval v souladu s ustanovením § 38 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), když účastníku řízení musí být předložen celý správní spis. Požadavek na oddělené vedení podkladů rozhodnutí od ostatních částí spisu je v rozporu s požadavky na vedení spisové služby. K podkladu získaného pravidelnou pochůzkovou činností pracovníků správního orgánu prvního stupně žalovaný odkazuje na shora citovaný rozsudek krajského soud, neboť věc již byla řešena tak, že tento podklad nebyl shledán nezákonným. Žalovaný nepovažuje posudek Ing. Bukovského za znalecký posudek. Žalobce neuvedl žádný důvod podjatosti dotčené osoby. Ing. Bukovský neprováděl právní zhodnocení, to učinil správní orgán. K nedodržení zásady materiální pravdy z důvodu nepodchycení reálného stavu oken důkazním prostředkem uvádí, že stav byl dostatečně specifikován již v žádosti P.P. Žalovaný má za prokázané, že průčelí předmětného domu se uplatňuje na společných pohledech s dominantami města (areál kláštera Servitů na hoře Matky Boží a věž farního kostela sv. Michaela -všeobecně známá skutečnost, fotografie, písemnost příl. č. 127 správního spisu). Účastníci řízení měli možnost vyjádřit se k uvedené písemnosti, kopii si žalobce dle záznamu ve spise převzal dne 24. 10. 2012. Provedení důkazu fotografií pak již žalovaný považoval za nadbytečné, neboť se jedná o okolnost všeobecně známou. Odmítá přitom, že by byly fotografie pořízeny z nedostupného místa. Dle žalovaného je nutno dbát ochrany starších oken i v památkových zónách. Podíl na správě a údržbě domu je dle žalovaného relevantní, neboť v domě se nacházejí komerční prostory, jejichž užívání souvisí s rozvojem turistického ruchu, tedy samotný zásah do vlastnického práva není ve svých důsledcích nepřiměřený okolnostem případu. Dle žalovaného se jednalo o rozsáhlý případ a nelze jeho projednání bez dalšího vyhodnotit jako řízení s nedůvodnými průtahy. Žalovaný je toho názoru, že došlo k zásahu do práva žalobce, avšak v souladu s ustanovením § 6 památkového zákona. S ohledem na shora uvedené žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dosavadní průběh řízení a podstatné okolnosti ze správního spisu: V dané věci rozhodoval správní orgán prvního stupně a žalovaný na základě zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 9. 2011, č.j. 52 A 4/2011-63, kterým bylo žalovanému uloženo, aby se zabýval možností nahrazení stávajících okenních výplní plastovými okny a pokud ty nemohou být rovnocennou náhražkou, tak i přesto otázkou, zda lze po vlastnících domu čp. 329 v Králíkách, který není kulturní památkou, a tudíž neopravňuje vlastníky domu k žádosti o příspěvek, spravedlivě požadovat vynaložení nákladů na dřevěná okna, či zda s ohledem na zásadu proporcionality bude na místě jejich nahrazení plastovými okny obdobného vzhledu jako původní výplně. Procesní krajský soud vydal dne 31. 3 2014 rozsudek č.j. 52 A 22/2013-107, kterým žalobu zamítl, když vycházel z toho, že ve správním řízení byla znaleckým posudkem Ing. Bukovského prokázána potřeba osazení okenních otvorů dřevěnými okenními výrobky zaručujícími vlastnostmi materiálu původní historický vzhled. Uvedený rozsudek krajského soudu byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále rovněž „NSS“) ze dne 4. 12. 2014, č.j. 7 As 183/2014-43 zrušen, přičemž NSS se neztotožnil zejména s hodnocením rozsahu zjištění skutkových okolností, jak je provedl krajský soud. Konkrétně pak NSS učinil dílčí závěr, že nekonkretizovanou pochůzkovou činností správního orgánu a protokolem z ohledání místa dotčené nemovitosti nelze mít za prokázanou exponovanost místa dotčené nemovitosti z pohledu její kulturně historické hodnoty, když vyslovil, že „…protokol z místa ohledání ze dne 16. 2. 2012 nic o exponovanosti místa či o unikátním výhledu nehovoří“ (str. 6 rozsudku). NSS tak uložil krajskému soudu nové rozhodnutí věci s důrazem na řádné zhodnocení skutkového stavu věci a zhodnocení aplikace principu proporcionality žalovaným správním orgánem. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 10. 2012, č.j. 4736/2009/SK/JP bylo podle § 14 odst. 3 památkového zákona rozhodnuto, že je z hlediska zájmů státní památkové péče nepřípustné provést v prvním patře uličního průčelí domu čp. 329 v ulici Valdštejnova, Králíky, Městská památková zóna Králíky, výměnu šesti bílých oken, dřevěných špaletových, dvoukřídlých, vnějších ven otvíravých, členěných do latinského kříže a vnitřních, dovnitř otvíravých, členěných na šest tabulí, s větracími křídly v horní třetině, a to za okna nová plastová, dovnitř otvíravá okna se zachováním původního vzhledu a členění. (Předchozí rozhodnutí ze dne 30. 3. 2012, č.j. 4736/2009/SK/JP bylo pro vady řízení dne 13. 7. 2012 rozhodnutím žalovaného č.j. KrÚ-44744/2012 OŠKT OKPP zrušeno, přičemž žalovaný dal za pravdu žalobci v tom smyslu, že znalec nebyl řádně ustanoven, tudíž nelze s posudkem nakládat jako se znaleckým posudkem (str. 5 rozhodnutí žalovaného). Uvedené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je odůvodněno odkazem na památkový zákon a na Vyhlášku o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje, která nabyla účinnosti dne 1. 11. 1990. Na str. 5 je výslovně uvedeno, že plastová okna jsou nevhodná do prostředí městské památkové zóny pro svou „kulisovitost.“ Valdštejnova ulice přitom patří svým založením mezi nejstarší, pravděpodobně renesanční zástavbu Králík. V místech domu čp. 329 se otevírá unikátní pohled na nejvýznamnější dominantu města - horu Matky Boží s barokním klášterem. Dům stojí na jednom z nejexponovanějších míst ve městě, necitlivý zásah by měl vliv na památkovou hodnotu a autenticitu domu a okolí. Dále se správní orgán pečlivě věnuje historii domu. Plastová okna odmítá správní orgán z důvodu nepravdivosti ve vztahu k vlastnostem historické stavby, optický dojem odráží hladkost a nediferenciovanost. Rovněž se vyjadřuje k nutnosti zachování kovového materiálu na okenních komponentech a doplňcích. Zachování dřevěných oken konstrukčně totožných s původní dřevěnou konstrukcí zdůvodňuje rovněž nutností zachování stejného mikroklima uvnitř historické budovy, čehož plastovým oknem nelze dosáhnout. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 16. 2. 2012 bylo provedeno místní šetření, jímž byla dle správního orgánu prvního stupně prokázána exponovanost místa a stav oken (viz „Relevantní skutečnosti zjištěné při místním šetření dne 16. 2. 2012“ - str. 8 prvostupňového rozhodnutí). Je však třeba ve shodě s již vysloveným závazným závěrem NSS konstatovat, že protokol z místního šetření žádné takové zhodnocení o exponovanosti místa, či zachycení okolností exponovanost místa prokazujících, neobsahuje. Dále se rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyjadřuje k technickým požadavkům na okna, k zasklení nových oken, k rozměrům okna, k cenové kalkulaci, kde uvádí několik výrobců dřevěných špaletových oken, když cena u konkrétního truhláře ve městě Králíky činí za jedno dřevěné špaletové okno 8.700,-Kč. Argument levnějších plastových oken tak dle správního orgánu neobstojí. Dále správní orgán prvního stupně srovnal užitné vlastnosti dřeva a plastu a zhodnotil ekonomickou stránku věci. Svoje stanovisko o nepřípustnosti plastových oken odůvodnil správní orgán prvního stupně ekonomickým vyhodnocením pořízení dřevěných špaletových oken, když správní orgán dospěl ke srovnatelnosti s plastovým oknem a zejména konkrétním umístěním domu v městské památkové zóně, přičemž za účelem posouzení technických hledisek vycházel z „odborného posudku“ Ing. Bukovského, registrovaného soudního znalce (str. 10 prvostupňového rozhodnutí), který byl zpracován dne 29. 2. 2012. Správní orgán zdůvodňuje dostatečnou odbornost zpracovatele posudku (obor - technické obory, specializace - diagnostika a poruchy technologie pozemních staveb; obor stavebnictví, specializace výrobky pro stavby; obor projektování, specializace - projektování staveb) znalostí z odborného tisku o provádění posudků uvedeného subjektu pro národní kulturní památky včetně památek UNESCO. Oponentní stanovisko Ing. Dokoupila, autorizovaného inženýra pro pozemní stavby, které předložil elektronicky dne 27. 3. 2012 žalobce, vyhodnotil správní orgán prvního stupně jako formulovaný obecně, bez znalosti postupů památkové péče, bez technické specifikace stávajících oken. Zdůraznil přitom, že: „…závěry odborného posudku byly řádně odůvodněny a byly ověřeny znaleckou doložkou.“ Proto přiznal odbornému posudku Ing. Bukovského vyšší důkazní hodnotu (str. 11 prvostupňového rozhodnutí). Správní orgán prvního stupně současně připustil dočasné řešení plastovým okny, což opřel o vyjádření Ing. arch. Pavla Středy ze dne 21. 10. 2009. Rozhodnutím žalovaného ze dne 20.3.2013, č.j. KrÚ-20693/2013 OŠK OKPP, bylo zamítnuto odvolání žalobce (odvolací námitky z velké části ve shodě s žalobními námitkami) proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaný výslovně uvedl: „Odvolatelé namítají neprovádění dokazování a zejména poukazují na absenci provádění důkazu listinou. Je pravda, že žádný důkaz listinou v průběhu řízení nebyl proveden. Nedošlo k němu, protože s největší pravděpodobností žádná listina důležitá pro rozhodnutí neexistuje. Ani žádný z účastníků nikdy nenavrhl provedení takového důkazu. Dle názoru odvolacího orgánu opatřil prvoinstanční orgán dostatek podkladů pro rozhodnutí, a to zcela v souladu s § 50 správního řádu.“ (str. 4 žalovaného rozhodnutí). Na jiném místě rozhodnutí (str. 5 žalovaného rozhodnutí) však žalovaný opakuje svůj závěr vyslovený v předchozím zrušujícím rozhodnutí o tom, že znalecký posudek nelze považovat za znalecký posudek a je třeba jej „vážit jako důkaz srovnatelný s ostatním písemnostmi ve spise.“ Pokud jde o podklady rozhodnutí získané při pochůzkové činnosti, když o tom není proveden úřední záznam ve správním spise, uvedl žalovaný, že: „Podklady pro rozhodnutí získané při pravidelné obchůzkové činnosti mohou být pouze skutečnost obecně známé, jak je označuje § 50 odst. 1 správního řádu. Tyto skutečnosti jsou tedy všeobecně známé a mají možnost se s nimi seznámit i účastníci řízení.“ (str. 4 žalovaného rozhodnutí). Dále poukázal na „vložení“ fotografií správním orgánem prvního stupně do správního spisu (str. 5 žalovaného rozhodnutí). K podjatosti Ing. Bukovského žalovaný uvedl, že tento nebyl ustanoven jako znalec, navíc nebyl uplatněn žádný konkrétní důvod podjatosti (str. 5 žalovaného rozhodnutí). K použité publikaci: „Péče o výplně historických okenních a dveřních otvorů“ uvedl, že byla použita pouze jako jeden z podkladů a zejména, že důsledná ochrana je vyžadována i v této publikaci rovněž v městských památkových zónách (str. 5 žalovaného rozhodnutí). Co se týče sporované vyhlášky shora specifikované, byla vydána podle tehdy platného § 6 zák. č. 20/1987 Sb., a to včetně plánu památkové zóny, na který vyhláška odkazuje (str. 6). Co se týče testu proporcionality mezi veřejným zájmem na ochraně památkových hodnot a vlastnickým právem, byla oprávněnost veřejného zájmu dostatečně prokázána v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně – posouzení poměru vlastností plastových a dřevěných oken, včetně varianty renovace stávajících oken. Žalovaný odmítl tvrzené porušení zásady materiální pravdy, neboť se správní orgán prvního stupně věnoval popisu důvodů, proč není z hlediska ochrany zájmů státní památkové péče vhodné použít plastová okna. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí na základě včasně podané žaloby (§ 72 odst.1 s.ř.s.), v mezích žalobních bodů (§ 71 odst. 2 s.ř.s.), a podle právního a skutkového stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí k (§ 75 odst.1, 2 s.ř.s.), bez nařízení jednání (§ 51 odst.1 s.ř.s.), přičemž se řídil závazným právním názorem vysloveným v rozsudku NSS ze dne 4. 12. 2014, č.j. 7 As 183/2014-43. Žaloba je důvodná. Krajský soud pro přehlednost rozdělil žalobní námitky do třech základních žalobních bodů. I. Žalobní bod obsahující žalobní námitky směřující proti ústavnosti a zákonnosti vyhlášky o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje, která byla přijata usnesením plenárního zasedání Východočeského krajského národního výboru v Hradci králové dne 17. 10. 1990 a která nabyla podle čl. 8 vyhlášky účinnosti dne 1. 11. 1990. K tvrzené neústavnosti omezení vlastnického práva žalobce k nemovitosti ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod uvádí krajský soud následující argumentaci. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Podle citovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je na ústavní rovině zajištěna rovnost vlastníků před zákonem. V odst. 3 citovaného ustanovení je pak jednoznačně stanoveno, že vlastnictví zavazuje, to znamená, že vlastník není ve svém nakládání s předmětem vlastnictví neomezeným pánem, nýbrž musí se podvolit zákonem chráněným obecným zájmům. Podle § 1 památkového zákona: „Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelné bohatství státu. Účelem zákona je vytvořit všestranné podmínky pro další prohlubování politickoorganizátorské a kulturně výchovné funkce státu při péči o kulturní památky, o jejich zachování, zpřístupňování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově pracujících a tím přispívaly k dalšímu rozvoji společnosti.“ Ustanovení § 1 odst. 2 památkového zákona pak stanoví, že: „Péče státu o kulturní památky (dále jen "státní památková péče") zahrnuje činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž orgány a odborná organizace státní památkové péče (§ 25 až 32) v souladu se společenskými potřebami zabezpečují zachování, ochranu, zpřístupňování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. Ostatní orgány státní správy a organizace spolupracují v oboru své působnosti s orgány a odbornou organizací státní památkové péče a pomáhají jim při plnění jejich úkolů.“ Podle § 6 odst. 1 památkového zákona (znění platné a účinné k datu vydání napadeného rozhodnutí): „Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, může Ministerstvo kultury po projednání s krajským úřadem prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany.“ (Platné a účinné znění zákona v době rozhodné pro vydání vyhlášky viz níže). Ke koncepci památkového zákona a k vztahu faktického omezení vlastnického práva aplikací památkového zákona se již v minulosti vylovil Ústavní soud dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04, publikovaném pod č. 240/2005 Sb. a na www.nalus.usoud.cz, v souvislosti se zrušením části § 44 památkového zákona uvedl, že „Celá koncepce zákona o státní památkové péči, zrcadlící dobové ideologické axiomy, vychází z naprosté prevalence veřejného (státního) zájmu a popření ochrany práv jednotlivce, v dané souvislosti pak ochrany práva vlastnického. Z tohoto přístupu pak resultovalo i kontradiktorní stanovisko, dle něhož prohlášení věcí za kulturní památky, jež je spjato s omezením dispozičních i užívacích oprávnění vlastníka, "se nedotýká konkrétních práv vlastníků", pročež tehdejší zákonodárce nespatřoval důvod k aplikaci správního řádu v předmětném řízení. Dalším argumentem tehdejší koncepce, jež je pak v kontradikci s argumentem prvním, dle něhož omezením dispozičních a užívacích oprávnění vlastníka nemohou být dotčena jeho vlastnická práva, je pak argument jednoznačné dominance "zvláštních zájmů socialistické společnosti", jež "nemohou být podmíněny stanoviskem vlastníků a jejich osobními hledisky". Takto koncipovaný účel ustanovení § 44 zákona o státní památkové péči nelze než považovat za rozporný s ústavní ochranou vlastnického práva dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud je si přitom vědom ústavní ochrany kulturního bohatství ve smyslu ochrany veřejného statku (čl. 34 odst. 2 Listiny). V řadě svých rozhodnutí vyslovil přitom názor, dle kterého ke kolizi v rovině ústavněprávní dochází nejen mezi základními právy a svobodami navzájem, nýbrž i mezi základními právy a svobodami a jinými ústavně chráněnými hodnotami - veřejnými statky (sp. zn. Pl. ÚS 15/96, III. ÚS 256/01). Posouzení této kolize je výsledkem aplikace zásady proporcionality, jejímž nutným komponentem je i maxima plynoucí z čl. 4 odst. 4 Listiny, dle níž i v případě omezení základních práv a svobod plynoucího z priority s ním v kolizi se ocitajícího veřejného statku musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.“ NSS uvedený právní názor rozvedl v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č.j. 7 As 43/2009- 52, (dostupné na www.nssoud.cz): „To tedy znamená, že správní orgán musí při rozhodování na úseku památkové ochrany vždy pečlivě vážit, zda omezení vlastnického práva, kterým je i závazné stanovení, jakým způsobem vlastník nemovitosti nacházející se na území památkové rezervace smí, či naopak nesmí, tuto nemovitost opravit, upravit či přebudovat, je proporcionální veřejnému zájmu na zachování památkové hodnoty dané lokality. Zájem na památkové ochraně je totiž jen jedním z více zájmů veřejných a soukromých, které se střetávají, a tedy si vzájemně konkurují, v případech stavebních zásahů do nemovitostí. Vedle zájmu na památkové ochraně dané nemovitosti zde stojí také zcela legitimní zájem vlastníka nemovitosti na jejím ekonomicky udržitelném a dlouhodobě životaschopném využití, jakož i veřejný zájem na účelném uspořádání měst, v nichž se památková rezervace nachází, z hledisek např. dostupnosti různých služeb, dopravní obslužnosti, přiměřeného pohodlí a obvyklých civilizačních vymožeností obytných budov a jiných aspektů vytvářejících komfortní životní podmínky. Památková ochrana tedy nesmí volit extrémní řešení nezohledňující v potřebné míře i jiné konkurující legitimní zájmy, práva či hodnoty, a musí usilovat o co nejmenší omezení vlastnických práv dotčených vlastníků nemovitostí, která ještě vedou k dosažení cíle této ochrany Z citovaného nálezu Ústavního soudu a z citovaného rozsudku NSS je zřejmé, že žalobce jako vlastník nemovitosti, která sice není kulturní památkou, avšak nachází se v památkové zóně, je na jedné straně povinen strpět omezení jeho vlastnického práva, na straně druhé však toto omezení musí být podložen testem proporcionality, neboť se zde dostávají do konkurence hodnoty chráněné ústavním pořádkem ČR, a to vlastnické právo a památková ochrana. Uplatnění principu proporcionality dává odpověď na otázku upřednostnění jedné z ústavně chráněných hodnot a závisí na zcela konkrétních okolnostech individuálního případu. Námitka žalobce o protiústavnosti ustanovení § 14 a § 6 památkového zákona tak není důvodná, neboť případné nežádoucí dopady do vlastnického práva vlastníka nemovitosti jsou korigovány pomocí tesu proporcionality. Žalobce sporoval platnost a účinnost vyhlášení dotčené vyhlášky o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje, která byla přijata usnesením plenárního zasedání Východočeského krajského národního výboru v Hradci králové dne 17. 10. 1990 a která nabyla podle čl. 8 vyhlášky účinnosti dne 1. 11. 1990. Podle § 6 památkového zákona v platném a účinném znění ke dni 17. 10. 1990 (dále rovněž rozhodná doba): (1) Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo části krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, může krajský národní výbor po předchozím projednání s ministerstvem kultury prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany. (2) Podrobnosti o prohlašování památkových zón stanoví obecně závazný právní předpis. Z citovaného ustanovení § 6 odst. 1 památkového zákona ve znění platném a účinném ke dni 17. 10. 1990 je nepochybné, že Východočeský krajský národní výbor, resp. jeho plenární zasedání (příslušné podle § 24a zák. č. 69/1967 Sb., o národních výborech v tehdy platném a účinném znění), byl po projednání s Ministerstvem kultury oprávněn k prohlášení památkové zóny a k určení podmínek její ochrany. Dodržení zákonnosti postupu Východočeského krajského národního výboru nebylo zpochybněno ani stanoviskem Ministerstva kultury ze dne 18. 12. 2013, které si krajský soud vyžádal podle § 74 odst. 1 s.ř.s. (nejedná se tedy o důkazní prostředek), když příslušné ministerstvo uvedlo, že vyhláška „byla vydána na základě tehdy účinného § 6 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.“ Podle ustanovení § 6 odst. 2 památkového zákona v tehdy platném a účinném znění stanoví podrobnosti o prohlašování památkových zón obecně závazný předpis, kterým byla v rozhodné době, t.j. k 17. 10. 1990, vyhláška Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., v tehdy platném a účinném znění. Podle § 2 vyhlášky Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., v tehdy platném a účinném znění: (1) Pro prohlášení památkové zóny podle § 6 odst. 1 zákona je určující charakteristika významných kulturních hodnot území, vymezení hranice památkové zóny, popis předmětu ochrany a péče, stanovení podmínek pro stavební a další činnosti směřující k ochraně území a zvýšení kvality životního prostředí. (2) Území památkové zóny, popřípadě jejího ochranného pásma, je-li zřízeno, vyznačí příslušný orgán územního plánování při pořizování územně plánovacích podkladů a územně plánovací dokumentace v souladu se zvláštními předpisy.2) Nebyla-li pro území památkové zóny zpracována potřebná územně plánovací dokumentace, nebo je-li současná územně plánovací dokumentace v rozporu se zájmy státní památkové péče na území památkové zóny, dá krajský národní výbor podnět příslušnému orgánu územního plánování k pořízení potřebné územně plánovací dokumentace, jejímu doplnění či změně. (3) Krajský národní výbor oznámí prohlášení území za památkovou zónu ústřední organizaci státní památkové péče (dále jen "ústřední organizace") k vyznačení do Ústředního seznamu kulturních památek České socialistické republiky (dále jen "Ústřední seznam"). V citovaném ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., v tehdy platném a účinném znění není stanovena povinnost, aby text vyhlášky explicitně obsahoval charakteristiku významných kulturních hodnot území, ani takovou povinnost nelze výkladem dovodit, jednalo by se o nedůvodně extenzivní výklad. Charakteristika významných kulturních hodnot území je určující pro prohlášení památkové zóny, tedy jde zde o stanovení sjednocujícího kritéria či vícero kritérií, podle kterého či podle kterých, je vybíráno území, které se prohlašuje památkovou zónou. Nadto lze poukázat na čl. 1 odst. 1 dotčené vyhlášky, z kterého je zjevné, čeho se památková ochrana týká: „Účelem prohlášení památkových zón je zajistit zachování kulturně historických a urbanisticko-architektonických hodnot vybraných historických jader při rozvoji těchto měst.“ Tedy již stanovením účelu dotčené vyhlášky v jejím čl. 1 odst. 1 lze mít důvodně za to, že určující charakteristika významné kulturní hodnoty území - kulturně historické a urbanisticko-architektonické hodnoty historických jader měst - je v ní obsažena. K žalobní námitce směřující do nezákonnosti vyhlášky pro odchylky mezi schváleným a publikovaným zněním uvádí krajský soud následující. Podle 24a zák. č. 69/1967 Sb., o národních výborech v tehdy platném a účinném znění: (2) Obecně závazná nařízení národního výboru musí být v souladu se zákony, jinými obecně závaznými právními předpisy a obecně závaznými nařízeními národních výborů vyšších stupňů. (3) Obecně závazné nařízení národního výboru musí být vyhlášeno. Vyhlášení se provede tak, že se obecně závazné nařízení národního výboru vyvěsí na jeho úřední desce. Tento způsob vyhlášení je podmínkou platnosti obecně závazného nařízení národního výboru. Kromě toho se obecně závazné nařízení uveřejní způsobem v místě obvyklým a obecně závazná nařízení národních výborů vyšších stupňů též na úředních deskách místních národních výborů, obvodních národních výborů a městských národních výborů. Krajský soud tak nutně v souladu s ustanovením § 24a odst. 3 zák. č. 69/1967 Sb., o národních výborech v tehdy platném a účinném znění považuje za účinné znění to, které bylo řádně vyhlášeno. Tak jak byla právní norma vyhlášena, je závazná, platnosti nabývá dnem vyhlášení, tedy ve vyhlášené podobě se stává formálním pramenem práva. Uvedené odpovídá principu poznatelnosti práva a principu právní jistoty. Žalobcem předložená kopie „Usnesení 20. schůze plenárního zasedání Východočeského KNV, konaného dne 17. Října 1990 v Hradci Králové“ neobsahuje otisk úředního razítka ani podpis oprávněných osob. Vypuštěno bylo ustanovení čl. 2 o charakteristice významných kulturních hodnot, které odkazovalo na přílohy č. 1 až 33 vyhlášky, jejichž existence však nebyla doložena. Uvedený podklad neosvědčuje porušení procesu přijetí podzákonného právního normativního textu, a to jak pro jeho nedostatky formálních náležitostí, tak rovněž pro povahu tvrzených odchylek, když účel a obsah vyhlášky, tedy stanovení jednoznačně vymezených památkových zón je v obou zněních shodné, navíc musely být konkrétní památkové zóny předjednány s Ministerstvem kultury. Krajský soud proto nesdílí formální právní náhled žalobce na podmínky platnosti vyhlášky, a to právě z toho důvodu, že nelze mít za to, že by byl vyhlášen obsahově jiný právní předpis než ten, který byl schválen. Dotčená vyhláška splňuje kritéria zákonnosti podle § 6 odst. 1 památkového zákona ve znění tehdy platném a účinném a dále kritéria stanovená podzákonným předpisem vyšší právní síly tj. ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., v tehdy platném a účinném znění, přičemž pro posouzení souladu vyhlášky se zákonem je podstatné, že nebyl překročen rozsah pravomoci, tedy vyhláška nezasahuje do věcí vyhrazených zákonu a dále, že zde byla zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (viz shodně Ústava České republiky. Komentář: Bahýľová, L.; Filip, J.; Molek, P. a spol., Linde Praha 2010, s. 1289). Ohledně diferenciace zón se krajský soud ztotožňuje s vyjádřením žalovaného k této otázce, neboť uvedený postup je v souladu s § 6 odst. 2 památkového zákona. Vnitřním rozčleněním památkové zóny je konkrétněji nad rámec zákonných požadavků vyjádřen význam chráněného území z hlediska ochrany kultury, přičemž právě porovnávání zacházení s nemovitostmi ve shodné části území památkové zóny (A, B, C), když je výslovně řečeno, že jsou odstupňovány podle památkového významu /čl. 3 písm. g) dotčené vyhlášky/, může být nástrojem pro posouzení dodržení zásady obdobného zacházení v obdobných případech, která je zakotvena v § 2 odst. 4 správního řádu: Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Tedy dožaduje-li se žalobce rovného zacházení a poukazuje-li přitom na různost posuzování obdobných případů, je právě vnitřní rozčlenění památkové zóny nástrojem poskytujícím žalobci vymezení území, v němž by se měly nacházet nemovitosti srovnatelného kulturně památkového významu. Krajský soud tak žalobní námitky týkající se nezákonnosti dotčené vyhlášky vyhodnotil ve vztahu k zákonnosti napadeného rozhodnutí jako nedůvodné, neboť uzavřel, že rozhodnutí bylo vydáno na základě platného a účinného podzákonného právního předpisu, který, jak vplynulo z vypořádání předchozí žalobní námitky, není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. II. Pokud jde o okruh žalobních námitek směřujících do řádného zjištění skutkového stavu věci, uvádí krajský soud následující argumentaci. Krajský soud vychází ze závěru NSS obsaženého v jeho rozsudku ze dne 4. 12. 2014, č.j. 7 As 183/2014-43, že exponovanost místa z pohledu kulturně historické hodnoty nemovitosti nelze mít za prokázanou na základě nekonkretizované pochůzkové činnosti správního orgánu (ve správním spise není žádný úřední záznam, což připouští i žalovaný v žalovaném rozhodnutí) a protokolem z ohledání místa dotčené nemovitosti ze dne 16. 2.2 2012 nemovitosti z pohledu její kulturně historické hodnoty, když NSS vyslovil, že „…protokol z místa ohledání ze dne 16. 2. 2012 nic o exponovanosti místa či o unikátním výhledu nehovoří“ (str. 6 rozsudku). Jedná se přitom o procesní situaci, kdy žalobce kulturně historický význam nemovitosti, a to konkrétně oken ze 70. let minulého století podložený exponovaností polohy nemovitosti po celou dobu správního řízení sporuje. Nejedná se přitom o notorietu, tedy o skutečnost obecně známou ve smyslu § 50 správního řádu, tedy známou osobě, která není s místem obeznámena a které nejsou známy kulturně historické souvislosti dané lokality, jak se mylně domnívá žalovaný a jak uvedl v žalovaném rozhodnutí (str. 4 žalovaného rozhodnutí). Jedná se o poznatek, který je třeba získat na základě zrakového vnímání a zhodnocení takového vnímání lokace nemovitosti v kontextu kulturně historických hodnot, tedy v kontextu odborných hledisek. Případné zjištění poznatku o exponovanosti lokace nemovitosti z pohledu kulturně historického významu je proto závěrem, který musí být učiněn na základě provedeného dokazování (fotografie, popis výhledu z místa, objasnění historického významu lokality) a na základě zhodnocení dokazování, aby mohla být správnost takového závěru přezkoumána. Závěr žalovaného o exponovanosti místa dotčeného domu z pohledu historicky kulturního významu tak nemá oporu v provedeném dokazování. Prokázání té okolnosti, že dotčená nemovitost je situována na místě významně blízkém k dominantám města Králíky, je přitom i podle žalovaného klíčová právě pro posouzení toho, zda na průčelí předmětného domu žalobce lze osadit plastová okna či repliky původních dřevěných oken, případně jinou alternativu dřevěných oken. Z uvedeného úhlu pohledu tak krajský soud dospěl k závěru, že spisový materiál neobsahuje dostatek podkladu pro skutkový závěr o exponovanosti umístění nemovitosti, který by odůvodňoval zvolený postup žalovaného, t.j. vydání stanoviska o nutnosti osazení okenních otvorů dřevěnými okny vzhledově imitujícími původní dřevěná okna ze 70. let. Je tedy nutno uznat důvodnost žalobní námitky směřující do řádného zjištění skutkového stavu věci, a to konkrétně do zcela zásadního zjištění o významu místa nemovitosti, neboť od takového zjištění se nutně odvíjí posouzení přípustnosti či nepřípustnosti osazení okenních otvorů plastovými okny. Krajský soud se přitom následně neztotožnil ani se skutkovým závěrem žalovaného, že bylo v průběhu správního řízení prokázáno, že jedinou variantou pro zachování historického vzhledu domu jsou dřevěná okna (význam má toto posouzení soudu pro případ, že by exponovanost místa z pohledu kulturně historického byla v dalším řízení prokázána). Správní orgán prvního stupně dle odůvodnění svého rozhodnutí provedl důkaz „odborným posudkem“ a stanoviskem Ing. Dokoupila, zatímco žalovaný je toho názoru, že ve správním řízení nebylo prováděno dokazování listinou, neboť dle něj, jak již citováno shora, s největší pravděpodobností žádná listina důležitá pro rozhodnutí neexistuje (str. 4 žalovaného rozhodnutí). Uvedené listiny tak patrně dle odůvodnění svého rozhodnutí (str. 4 žalovaného rozhodnutí) považuje pouze za ostatní podklady pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu. Na jiném místě rozhodnutí (str. 5 žalovaného rozhodnutí) však žalovaný opakuje svůj závěr vyslovený ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí o tom, že konkrétní předložený znalecký posudek Ing. Bukovského nelze považovat za znalecký posudek a je třeba jej „vážit jako důkaz srovnatelný s ostatním písemnostmi ve spise.“ K tomu krajský soud považuje za nutné uvést právní úpravu dokazování správního řízení. Základní rozsah dokazování je upraven v § 3 správního řádu: Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Postup při dokazování je pak upraven v 51 a násl. správního řádu. Podle § 51 správního řádu: (1) K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. (2) O provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování. Podle § 52 správního řádu: Účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Z citované právní úpravy vyplývá povinnost správního orgánu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud provádí správní orgán dokazování mimo ústní jednání, musí o tom, zpravidla, nehrozí-li nebezpečí z prodlení, vyrozumět účastníka řízení. Žalobce byl vyrozuměn o provedení důkazu ohledáním místa dne 16. 2. 2012. O provádění dokazování listinami žalobce jako účastník řízení dle obsahu správního spisu vyrozuměn nebyl, ani o jejich provedení nebyl učiněn záznam podle § 53 odst. 6 správního řádu. Ač žalovaný tvrdí, že dokazování znaleckým posudkem neprovedl, z postupu správního orgánu, kdy tento nechal vyhotovit znalecký posudek a opírá o něj svoje rozhodnutí, vyplynulo, že sám dle své úvahy nedisponoval potřebnými odbornými znalostmi, aby mohl posoudit možnosti osazení okenních otvorů předmětného domu se zachováním historického vzhledu. Za takové procesní situace bylo na místě aplikovat ustanovení § 56 správního řádu. Podle § 56 správního řádu: Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a jestliže odborné posouzení skutečností nelze opatřit od jiného správního orgánu, správní orgán usnesením ustanoví znalce. Usnesení se oznamuje pouze znalci. O zamýšleném ustanovení znalce, popřípadě o ustanovení znalce správní orgán vhodným způsobem účastníky vyrozumí. Správní orgán znalci uloží, aby posudek vypracoval písemně a předložil mu jej ve lhůtě, kterou současně určí. Může znalce také vyslechnout. V citovaném ustanovení je zřetelně upraven postup pro provedení důkazu znaleckým posudkem. V dané věci však správní orgán znalce usnesením neustanovil, ani žalobce jako účastníka řízení o ustanovení znalce nevyrozuměl. Žalovaný se toto procesní pochybení pokusil napravit zrušením rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ze dne 30. 3. 2012, č.j. 4736/2009/SK/JP, a to rozhodnutím ze dne 13. 7. 2012, č.j. KrÚ-44744/2012 OŠKT OKPP, přičemž žalovaný dal za pravdu žalobci jako odvolateli v tom smyslu, že znalec nebyl řádně ustanoven, tudíž nelze s posudkem nakládat jako se znaleckým posudkem (str. 5 rozhodnutí žalovaného). Jestliže správní orgán na jedné straně nechá vyhotovit znalecký posudek, z nějž ve svém rozhodnutí vychází, na druhé straně však tvrdí, že se nejednalo o dokazování znaleckým posudkem, nýbrž jakýmsi „odborným posudkem,“ avšak při hodnocení důkazů se současně dovolává znalecké doložky (str. 11 prvostupňového rozhodnutí), dopustil se vady řízení při procesu dokazování, a to jak při zadání znaleckého posudku, kdy nebylo vydáno usnesení o ustanovení znalce, při provedení důkazu, kdy o něm nebyl žalobce vyrozuměn a rovněž tak při jeho hodnocení, když nemá jasno v tom, zda jej hodnotí jako listinný důkaz nebo jako znalecký posudek, když na jedné straně se označení za znalecký posudek brání, na druhé straně se však dovolává znalecké doložky zpracovatele posudku. Z textu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je přitom zjevné, že právě existence znalecké doložky byla rozhodná pro přiřazení vyšší důkazní hodnoty tomuto posudku v porovnání s konkurujícím stanoviskem Ing. Dokoupila, autorizovaného inženýra pro pozemní stavby, které předložil žalobce elektronicky dne 27. 3. 2012. Není tedy pravdivé tvrzení žalovaného obsažené v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (str. 4), že žádný z účastníků nikdy nenavrhl provedení důkazu listinou. Pokud žalovaný tvrdí, že nebyl znalecký posudek jako důkaz proveden, pak je jeho tvrzení v zásadním rozporu s odůvodněním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a stejně tak tvrzení, že nebyly provedeny žádné listinné důkazy, tedy nemohly být dle něj provedeny jako důkaz ani cenové nabídky na výrobu oken shromážděné ve správním spise. Pak žalovaný o takové listiny nemůže opírat svá skutková tvrzení, což však v napadeném rozhodnutí činil, když uzavřel, že nelze připustit osazení okenních otvorů plastovými okny. Nejedná se totiž o „ostatní podklady pro vydání rozhodnutí, “ neboť tyto důkazní materiály obsahovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci, které správní orgán nutně musel podrobit zhodnocení ve smyslu jejich věrohodnosti a důkazní hodnoty, aby z nich mohl vycházet při svém rozhodnutí. Skutkové závěry žalovaného o nutnosti osazení okenních otvorů dřevěnými okny tak nemají oporu v řádně provedeném dokazování. Dokazování totiž buď bylo provedeno v rozporu se správním řádem, nejsou o jeho provedení vedeny záznamy ve správním spise, nebo provedeno nebylo vůbec, avšak pak by žalovaný ve shodě se správním orgánem prvního stupně na nich nemohl vystavět svoje rozhodnutí, což však učinil. Tedy krajský soud uzavřel, že dokazování správním orgánem prvního stupně bylo provedeno, avšak v rozporu se správním řádem. Nejedná se přitom pouze o uvedený znalecký posudek, nýbrž i o shromážděné podklady od výrobců oken (na str. 4 žalovaného rozhodnutí se odkazuje na str. 11, 12, 13 prvostupňového rozhodnutí ohledně spravedlivého požadavku po vlastníkovi ve vztahu k nákladům na dřevěná okna a ohledně srovnání vlastností dřevěných a plastových oken, přičemž správní orgán prvního stupně výslovně na str. 12 uvádí, že při porovnání užitných vlastností oken v památkově chráněném prostředí: „…vychází orgán SPP ze závěrů učiněných v odborném stanovisku Ing. Bukovského a z vlastního hodnocení důkazů.“). Jak již bylo uvedeno, žalobce přitom v průběhu správního řízení předložil vyjádření, ze kterého vyplývá konkurující závěr o možnosti osazení plastovými okny. Nad rámec tohoto odůvodnění pak krajský osud uvádí, že žalobce předložil k žalobě listiny osvědčující možnosti imitace replik dřevěných historických oken plastovými okny (plastová okna „History okno“). Uvedená zásadní pochybení v dokazování, kterých se dopustil správní orgán prvního stupně a pochybení v hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí samotného žalovaného, vyústila v nutnost provedení nového řádného dokazování ve vztahu ke skutečnosti jednak o exponovanosti místa z hlediska jeho kulturně historického významu, což by mělo odpovídat zařazení nemovitosti do příslušné části památkové zóny, bylo-li provedeno (dle vyhlášky). Teprve dojde-li správní orgán na základě zjištění exponovanosti místa k podloženému závěru o nutnosti zachování původního vzhledu či původnímu vzhledu nejvíce podobného vzhledu nových okenních výplní, pak bude nutné provést dokazování ve vztahu k tomu, zda je možné a případně za jakých podmínek, zvolit plastová okna pro osazení okenních otvorů, neboť právě k osazení plastovými okny žádost žalobce o vydání závazného stanoviska směřovala. Správní orgán přitom pečlivě zvolí osobu znalce s ohledem na jeho obor a specializaci, přičemž se může jednat i o ústav, či vysokou školu, a následně provede znaleckým posudkem řádné dokazování při plném uplatnění procesních práv žalobce, která jsou součástí jeho práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. žalobce řádně vyrozumí o ustanovení znalce a o provádění dokazování, a to nejen ve vztahu ke znaleckému posudku, ale ve vztahu ke všem prováděným důkazním prostředkům, o důkazech listinou provede záznam v souladu s ustanovením § 53 odst. 6 správního řádu. Správní orgán umožní žalobci navrhovat ve věci důkazy, důkazními návrhy však podle § není vázán podle § 52 správního řádu, vždy je však povinen se s nimi řádně vypořádat, má-li se vyvarovat tzv. „opomenutých důkazů.“ Je přitom na žalovaném, aby podle § 2 odst. 4 správního řádu postupoval v obdobných případech obdobně, tedy aby nečinil při zatěžování vlastníků kulturně historicky srovnatelných významných nemovitostí nedůvodné rozdíly. Krajský soud přitom současně upozorňuje na to, že s ohledem na jedinečnost konkrétních městských památkových zón a v nich umístěných nemovitostí je v daném typu řízení o vydání závazného stanoviska podle § 14 odst. 3 památkového zákona nutno na druhé straně vyvarovat se paušalizace přístupu orgánů státní památkové péče. Pokud jde o použití publikace „Péče o výplně historických okenních a dveřních otvorů“ jako jednoho z podkladů pro posouzení kulturně historického významu nemovitosti, je její použití zákonným podkladem rozhodnutí, neboť má vztah k dané problematice, podává vodítko k postupu orgánu státní památkové péče. Platí však již shora uvedené, totiž že správní orgán ochrany památkové péče musí zohlednit jedinečnost konkrétní nemovitosti, která musí nabýt zcela konkrétního tvaru, musí být popsána a podložena. Dospěje-li správní orgán k závěru o nevhodnosti použití plastových oken, provede test proporcionality v rozsahu stanoveném mu shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 9. 2011, č.j. 52 A 4/2011-63, kterým bylo žalovanému uloženo, aby se zabýval tím, zda lze po žalobci jako vlastníku nemovitosti spravedlivě požadovat vynaložení nákladů na dřevěná okna, či zda s ohledem na zásadu proporcionality bude na místě jejich nahrazení plastovými okny obdobného vzhledu jako původní výplně. Žalovaný tak posoudí otázku spravedlivého požadavku na vlastníka nemovitosti, tj. ekonomickou zátěž, přičemž zváží umístění nemovitosti a veřejný zájem na ochraně původního vzhledu okenních výplní. III. K ostatním žalobním námitkám uvádí krajský soud následující argumentaci. Dojem žalobce o tom, že by žalovaný zaměňoval předmět řízení za schopnost vyrobit repliku dřevěného špaletového okna, namísto posouzení toho, zda lze zaměnit stávající dřevěná špaletová okna za plastová stejného vzhledu, není s ohledem na vypořádání okruhu námitek spadajících do žalobního bodu II. ve věci rozhodný, neboť žalovaný bude pokračovat v řízení, které povede ke zjištění shora vymezených rozhodných okolností. Pokud jde o námitku do způsobu, jakým žalovaný umožnil žalobci seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, když mu byl předložen kompletní správní spis, nelze na takovém postupu shledat nic nezákonného. Žalobní námitka ovšem patrně reflektovala právě to, že o provedení důkazů listinami nebyly provedeny záznamy, tedy nebylo zřejmé, co správní orgán prvního stupně považuje za důkazní prostředek a co za jiný podklad rozhodnutí, přičemž, jak popsáno shora, neměl o této otázce jasno ani žalovaný. Námitky do způsobu kompenzace výdajů s výměnou oken mají svoje uplatnění při testu proporcionality, kdy je vezme správní orgán v potaz. Pokud žalobce namítal nečinnost žalovaného, mohl žalobce uplatnit opravné prostředky proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Námitka, že hranice a rozsah městské památkové zóny jsou jinak vymezeny v územním plánu města a jinak v mapě památkové zóny a že způsob ochrany není uveden u většiny objektů městské památkové zóny v katastru nemovitostí, nemá sama o sobě vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí, jehož podkladem byl platný podzákonný předpis. Zákonnost napadeného rozhodnutí však byla zpochybněna námitkami vypořádanými pod bodem II. Závěr: Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobní námitky shrnuté pod žalobním bodem II směřující proti řádnému zjištění skutkového stavu věci byly důvodné, tudíž vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí, když žalobce byl způsobem provádění a hodnocení dokazování zkrácen na svém procesním právu na spravedlivý proces, což mohlo mít za následek nezákonnost vydaného rozhodnutí. Za daného stavu věci krajskému soudu nezbylo než napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 4, s.ř.s. zrušit a žalovanému vrátit k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný vázán vysloveným právním názorem soudu podle § 78 odst. 5 s.ř.s. Náklady řízení: Výrok o nákladech řízení se tak opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce byl ve věci úspěšný. Krajský soud přiznal žalobci náhradu uhrazeného soudního poplatku soudního řízení před krajským soudem ve výši 3.000,- Kč (pol. č. 18, bod 2 písm. a/ sazebníku zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Krajský soud přiznal žalobci náklady soudního řízení před NSS za mimosmluvní odměnu a hotové výdaje právního zastoupení /ve výši 3 100,-Kč za jeden úkon právní služby podle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb („advokátní tarif“)/, a to za: - dva úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, podání kasační stížnosti; - dvě náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu); tj. soud přiznal žalobci náklady právního zastoupení zvýšené o 21 % DPH (§ 57 odst. 2 s.ř.s.) ve výši 8.228,- Kč. Dále krajský soud přiznal žalobci úhradu soudního poplatku v řízení před NSS ve výši 5 000,-Kč (pol. č. 19 sazebníku zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Žalovaný je tak povinen zaplatit náhradu nákladů řízení před NSS k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Hejduka, advokáta se sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1., ve výši 13.228,- Kč, a to ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení