52 A 4/2011 - 63

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Pavla Peláka ve věci žalobce J. P., proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.12.2010 č.j. KrÚ - 72053/2010 OŠKT OKPP, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6.12.2010 č. j. KrÚ – 72053/2010 OŠKT OKPP se pro vady řízení zrušuje a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinennahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 000,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 6.12.2010 č.j. KrÚ - 72053/2010 OŠKT OKPP žalovaný zamítl odvolání žalobce a paní V.E., a potvrdil napadené rozhodnutí Městského úřadu Králíky, odboru školství, kultury a tělovýchovy (dále jen „městský úřad“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 20.8.2010 č.j. 4736/2009/ŠKT/JP, kterým bylo rozhodnuto tak, že: „Podle ust. § 14 odst. 3 památkového zákona orgán SPP z hlediska zájmů státní památkové péče považuje za nepřípustné provést v I. patře uličního průčelí domu č.p. 329 v ulici Valdštejnova v MPZ Králíky výměnu šesti bílých oken, dřevěných, špaletových, dvoukřídlých, vnějších ven otevíravých členěných do latinského kříže a vnitřních dovnitř otevíravých členěných na 6 tabulí, s větracími křídly v horní třetině, a to za okna nová plastová, dovnitř otvíravá okna se zachováním původního vzhledu (stejný rozměr, barva, světlost, členění).“ Žalobce se včasnou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, jeho zrušení, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a náhrady nákladů soudního řízení. Napadené rozhodnutí označil za nezákonné s tím, že zasahuje do jeho veřejných subjektivních práv, zejména do práva vlastnického, aniž by žalovaný dostatečně prokázal, že existuje takový veřejný zájem, který odůvodňuje omezení tohoto žalobcova práva. V této souvislosti namítl, že již vymezením Městské památkové zóny (dále jen „MPZ“) Králíky došlo k zásahu do vlastnických práv majitelů dotčených nemovitostí v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), když město ani vlastníci nemovitostí nebyli účastníky řízení o vyhlášení této zóny. Vady řízení, které podle něj způsobují nezákonnost rozhodnutí žalovaného žalobce vymezil v 11 žalobních bodech:

1. Žalovaný ani městský úřad nepostupovali v souladu s principem proporcionality, výměnu oken nepodrobili testu proporcionality, v důsledku tedy nepřiměřeně zasáhli do žalobcova vlastnického práva a zapříčinili nezákonnost a nesprávnost rozhodnutí. Žalobce opakovaně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 13.8.2009 č.j. 7 As 43/2009-52 podle něhož mimo jiné: „Památková ochrana tedy nesmí volit extrémní řešení nezohledňující v potřebné míře i jiné konkurující legitimní zájmy, práva či hodnoty, a musí usilovat o co nejmenší omezení vlastnických práv dotčených vlastníků nemovitostí, která ještě vedou k dosažení cíle této ochrany.“ Žalovaný se nevypořádal se zdůvodněním rozsahu svého zásahu, neozřejmil, jaké postavení v rámci celé MPZ zaujímá žalobcova nemovitost a tedy jak podstatná jsou z hlediska památkové ochrany MPZ předmětná okna, když MPZ je vytvořena z důvodu ochrany architektonického celku a tedy ochrana jednotlivostí je sice jeho součástí, nikoliv však podstatou. Mělo být uvedeno, čím převyšuje veřejný zájem nad žalobcovým vlastnickým právem. Přikázání způsobu výměny oken je pro žalobce komplikací technickou a též zásahem do ekonomické sféry. „Správní orgán měl zhodnotit, zda zásah spočívající v dočasné instalaci patřičných plastových oken by byl s ohledem na podmínky a současný stav MPZ ne sice optimální, ale ještě přípustný. K tomuto hodnocení měl být využit právě test proporcionality (viz např. rozsudek NSS ze dne 11.6.2009 č.j. 9 As 69/2008-50).“ Žalobce byl ochoten přistoupit na požadavky orgánu památkové péče ohledně velikosti, členění, hmoty a barevnosti oken, ovšem správní orgány označily výměnu dřevěných oken za plastová za nepřípustnou. Materiálová změna však podle žalobce je ve srovnání se změnou členění či způsobu otvírání oken zcela zanedbatelná. Vhodně zvolená plastová okna pozná při běžném pohledu jen odborník, navíc okna jsou přibližně 4 metry nad chodníkem a tedy při běžném průchodu nikdo materiál ani nezaznamená. Všimne si ovšem, zda jsou okna jedno- či dvoukřídlá, a jejich členění. Je tedy s podivem, že jiné členění jsou správní orgány ochotny připustit.

2. Žalovaný porušil princip legitimního očekávání. Městský úřad již výměnu původních oken za nová plastová v MPZ v několika případech povolil. Zhruba oken v MPZ je plastových. Fakt, že dříve správní orgán I. stupně sídlil v Ústí nad Orlicí a jmenoval se okresní úřad nemůže způsobit změnu rozhodovací praxe, když zákon o památkové péči nedoznal takových změn, které by zasáhly obsahovou stránku rozhodování. Správní orgány měly odůvodnit, proč v žalobcově případě nelze výměnu povolit, se zřetelem na skutečnost, že na území MPZ již legálně osazená plastová okna existují. Pokud snad došlo k zásadní změně rozhodovací praxe, měla být i tato změna zdůvodněna.

3. Žalovaný porušil zásadu předvídatelnosti. Žalovaný dvakrát městskému úřadu vytknul vady, zejména chybějící podklady, prvoinstanční rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí, napotřetí ovšem sám spis doplnil a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

4. Správní orgány porušily zásadu materiální pravdy. Správní orgán I. stupně rozhodl pouze na základě stanoviska Národního památkového ústavu (dále jen „NPÚ“) a metodické publikace NPÚ, stanovisko přitom neobsahuje individuální posouzení daného případu. Správní orgán I. stupně se nezajímal o stáří domu, stáří oken, nehodnotil hodnoty domu a dopad prací na ně, uvádí tvrzení, k nimž nemá podklady ve spise (např. tvrzení o dochovaných klasicistních oknech, když žalobce uvedl, že okna byla osazena kolem roku 1975). Podle žalobce správní orgán I. stupně vycházel nikoliv ze zjištěného stavu věci, ale ze svých domněnek, když stanovisko Ing. Arch. Středy o možnosti výměny za jistých okolností se pokusil ze spisu vyřadit a shromáždil účelově toliko podklady umožňující nevyhovět podané žádosti. Prvoinstanční rozhodnutí trpí vnitřními rozpory – tvrzení o dochovaných klasicistních oknech (konec klasicismu se datuje do první poloviny 19. století) na straně jedné a na straně druhé tvrzení, z nichž vyplývá, že okna byla nejspíše osazena v 30. až 60. letech 20. století. Tvrzení, že správnímu orgánu je stav oken znám v důsledku vlastní pochůzkové činnosti, není podloženo, ve spise chybí jakýkoliv úřední záznam o takových pochůzkách. Správní orgán I. stupně nerespektoval názor žalovaného vyjevený v rozhodnutí ze dne 30.6.2010 o nutnosti obstarat podklad specifikující hodnoty MPZ, stanovisko NPÚ si neopatřil. Žalobce poukázal na technickou dokumentaci, podle níž lze zachovat původní světlost i sílu rámů a kterou předložil již v řízení v roce 2007, správní orgán I. stupně však tento dokument opomněl, když si ze spisu opatřil pouze stanovisko NPÚ. Žalobce se musel opakovaně domáhat toho, aby do spisu byly zařazeny všechny písemnosti, na něž je v rozhodnutí odkazováno, opakovaně docházelo k porušení jeho práva podle § 36 odst. 3 správního řádu.

5. Ve výrokové části napadeného rozhodnutí chybí označení všech účastníků řízení, konkrétně P.P.

6. Písemnosti žalovaného jsou označeny v rozporu s § 70 zákona číslo 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o krajích“), když použité označení budí zdání písemnosti vyhotovené v rámci samosprávné činnosti.

7. V rozhodnutí jsou použity neurčité právní pojmy, aniž by byl vysvětlen jejich obsah (zájmy státní památkové péče, veřejný zájem, památková hodnota domu, vážná újma, emocionální kvalita okenních výplní, apod.).

8. Byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, tedy rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Správní orgán I. stupně podklady toliko vyjmenovává, nehodnotí je. Jako stěžejní uvádí vyjádření a metodickou publikaci NPÚ, ovšem vyjádření není závazným stanoviskem, proto podléhá stejnému hodnocení jako jiný podklad. Bez logických vysvětlení správní orgán I. stupně odmítá vyjádření Ing. Arch. S.

9. Správní orgán I. stupně uvedl zmatená tvrzení o ústním jednání, když nejprve tvrdil, že se konalo, a vědomě tak klamal účastníky řízení, poté uváděl, že není důvod ústní jednání svolávat, v posledním rozhodnutí pak tvrdil, že se konalo dne 2.8.2010, přestože se jednalo o jiný úkon účastníka. Toto jednání způsobilo „zmatek v řízení“ a ztížilo účastníkům řízení orientaci a tak možnost hájení jejich práv.

10. Správní orgány porušily zásady hospodárnosti a rychlosti řízení, když v řízení docházelo k bezdůvodným průtahům a lhůty mezi jednotlivými rozhodnutími byly na hranici vymezené zákonem, resp. někdy i za hranicí. Prvoinstanční správní orgán se opakovaně dopouštěl procesních pochybení, žalovaný pak nevyužil možnosti atrakce či delegace řízení.

11. Byla porušena zásada zákazu reformatio in peius, kdy po každém odvolání správní orgán navyšuje své požadavky. Původně byla povolena okna jednokřídlá, otvíravá dovnitř, v posledním rozhodnutí se hovoří o oknech dvojitých, ven a dovnitř otvíravých, kdy otvírání vnějších oken dovnitř je nepřijatelné. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 2.5.2011, kdy ji navrhl zamítnout jako nedůvodnou. K jednotlivým žalobním bodům pak uvedl:

1. Žalobci bylo v minulosti povoleno osazení plastových oken na dvorní fasádě, která není natolik významná pro vzhled MPZ jako fasáda uliční. K omezení jeho vlastnických práv tak došlo pouze do té míry, která vede k dosažení cíle spočívajícího v zachování kulturně historických a urbanisticko-architektonických hodnot historického jádra města. Napadené rozhodnutí je třetím v řadě, když předchozí dvě byla rozhodnutími zrušovacími, kdy městskému úřadu bylo uloženo mimo jiné právě provedení testu proporcionality. V posledním rozhodnutí městský úřad popsal hodnoty MPZ a jejich vztah k domu i oknům, a to včetně proporcionálního posouzení ekonomických dopadů rozhodnutí. Zpráva veřejného ochránce práv ze dne 25.11.2010 výslovně uvádí, že prvoinstanční rozhodnutí respektuje požadavky na ochranu hodnot MPZ a je v souladu s veřejným zájmem, a poukazuje na rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 16.12.2009, v němž byl vysloven právní názor, že výměnou dřevěných oken za plastová dojde ke znehodnocení objektu a prostředí MPZ. Účastníci řízení nikdy neprokázali, že jsou ochotni použít takový typ plastových oken, který splňuje požadavky na subtilnost profilů rámů křídel. Řízení bylo vedeno o nespecifikovaném druhu plastových oken. Žalobce nikdy nedoložil ekonomickou rozvahu dokládající rozdíl mezi osazením plastových oken splňujících požadavky veřejného zájmu a jinými variantami požadovanými orgány státní památkové péče. Do vlastnického práva žalobce, potažmo majitelů domu bylo nesporně zasaženo, avšak na základě zákona číslo 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní památkové péči“), který v § 6 stanoví, že památkovou zónu lze vyhlásit, pokud určitá část sídelního útvaru vykazuje významné kulturní hodnoty. K vyhlášení MPZ došlo plně v souladu s platnou legislativou.

2. Na některých domech v MPZ jsou plastová okna, ale rozhodně to není . Na 11 domech jsou plastová okna (případně vrata) bez souhlasného závazného stanoviska, na 14 domech pak v souladu s ním, ovšem ve zcela odlišných případech než je žalobcův – šlo o okna objektů v okrajových částech pouze doplňujících charakter MPZ, často šlo o novostavby či novodobé přístavby. V centrální části, kde je i dům žalobce, byla povolena výměna v 5 případech, z toho 4x se jednalo o okna do dvorní části. Tedy z celkem 158 objektů na území MPZ jsou plastová okna na 25 domech, když u 11 z nich se jedná o protiprávní stav a u většiny ostatních jde o zcela odlišnou situaci než je projednávaný případ. Oba správní orgány se namítanému porušení zásady legitimního očekávání věnovaly (žalovaný na straně 18 a městský úřad na stranách 3 a 4). K žádné změně rozhodovací praxe nedošlo, případy jsou posuzovány shodně, tedy tak, že plastová okna jsou povolována výjimečně, na místech, která vykazují jen minimální památkové hodnoty. To, že kdysi došlo v několika málo případech, z dnes již těžko zjistitelných důvodů, k jinému rozhodnutí, není možné zobecňovat.

3. Důvody doplnění podkladů do spisu žalovaným jsou podrobně popsány v napadeném rozhodnutí na straně 18. Pokud by jen kvůli doplnění písemností do spisu žalovaný zrušil prvoinstanční rozhodnutí a vrátil věc k novému projednání, došlo by pouze ke vložení písemností do spisu, věcná správnost rozhodnutí by zůstala stejná. Žalovaný k doplnění přistoupil v souladu se zásadou procesní ekonomie. Před vydáním napadeného rozhodnutí bylo respektováno právo účastníků řízení podle § 36 odst. 3 správního řádu.

4. Pro posouzení věci je podstatně důležitější pojmenovat hodnoty, které jsou chráněny. Žalobce nepovažuje za důležité, že okna odpovídají oknům, která se začala používat v době klasicismu. Navrhuje důkazy, které však mohou pouze prokázat, že osazování těmito okny přetrvalo na území MPZ až do poslední čtvrtiny 20. století. Stáří oken přitom není nijak zásadní. K vyřazení stanoviska Ing. Arch. S. došlo dříve, při vydání napadeného rozhodnutí bylo toto součástí spisu. Pochůzka za účelem zjištění stavu na místě nebyla městským úřadem nikdy učiněna. Stav je pracovníkům městského úřadu znám z jiných pracovních úkolů a též z procházení mimo pracovní činnost. Tvrzení, že žalovaný vyzval v rozhodnutí ze dne 30.6.2010 městský úřad k doplnění důkazu, není pravdivé. V rozhodnutí se toliko konstatuje, že ke specifikaci kulturně historických a urbanisticko-architektonických hodnot je oprávněný NPÚ. Ve spise je několik odborných vyjádření, která popis daných hodnot obsahují, a městský úřad uvedené hodnoty ve svém rozhodnutí dostatečně popsal.

5. Ve výrokové části jsou dle žalovaného označeni všichni účastníci řízení.

6. Veškeré písemnosti žalovaného obsahují náležitosti dle § 70 odst. 2 zákona o krajích, písemnosti vydané v rámci samostatné působnosti by nemohly obsahovat název odboru.

7. Z odůvodnění je jednoznačně zřejmé, co je myšleno pojmy „zájmy státní památkové péče“, „veřejný zájem“, „vážná újma“. Pojmy „památková hodnota domu“ a „emocionální kvalita okenních výplní“ nejsou neurčitými právními pojmy, jedná se toliko o slovní spojení užité v textu, kdy ne každé slovo je právním pojmem.

8. Z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je zcela jasné, jak stanoviska NPÚ ovlivnila názor městského úřadu. Je rovněž dostatečně odůvodněn postoj k vyjádřením Ing. Arch. S., kdy druhé jeví známky účelovosti, neboť dne 16.10.2009 byl vysloven autorem názor o vhodnosti použití dřevěných oken a dne 21.10.2009 bylo připuštěno osazení okny z plastu, aniž by bylo patrné, co vedlo autora ke změně názoru.

9. Žalovaný připouští, že v prvoinstančních rozhodnutích byl pojem „ústní jednání“ použit neoprávněně, ovšem žalobcova práva tím nebyla nijak omezena, resp. žalobce žádný důkaz o takovém omezení svých procesních práv nikdy nepředložil.

10. Žalobce poukazoval na příliš dlouhé lhůty vždy v situaci, kdy nebylo možné použít opatření proti nečinnosti. Ani jeden z účastníků se neobrátil na krajský úřad s návrhem na opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. V momentě, kdy žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí uplatnil zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení, žalobce toto označuje za porušení zásady předvídatelnosti. vždy uvedeno, že výměna oken za plastová je nepřípustná, a o konkrétních požadavcích není rozhodováno. Žalobce reagoval replikou ze dne 16.5.2011, v níž odkázal na podanou žalobu a zároveň k vyjádřením žalovaného k jednotlivým žalobním bodům uvedl:

1. Pokud by žalobce uvedl konkrétní typ oken, musel by v případě dohody se správním orgánem na jiném typu podat novou žádost. Obecné vymezení je zcela v pořádku, když k upřesnění má dojít za součinnosti správního orgánu a účastníků řízení. V předchozím řízení v roce 2007 žalobce uvedl konkrétní typ oken, na způsob vedení řízení a rozhodnutí správního orgánu to však nemělo vliv. Žalobce je líčen jako potížista, nicméně právě on byl ochoten se dohodnout na umístění, rozměrech, členění, barevnosti, profilaci, trval toliko na materiálu a způsobu otvírání oken, což dokládá i fakt, že v průběhu řízení účastníci přehodnotili své stanovisko a byli ochotni jednat o dvoukřídlých oknech, přestože žádost byla podána na okna jednokřídlá. Žalobce neví, proč by měl předkládat ekonomickou rozvahu, když plastová okna nechce pouze kvůli nižší ceně, ale především proto, že plast bude trvanlivější a bezúdržbový.

2. Žalobce počet domů s plastovými okny odhadoval, při procházce nabyl dojmu, že zhruba každý čtvrtý dům má vyměněná okna, když tato vypadají jako plastová. Odhad mohl být nepřesný i proto, že povolená eurookna jsou zaměnitelná s plastovými, přestože jsou dřevěná. O porušení zásady legitimního očekávání by šlo i tehdy, pokud by jen jediný dům v MPZ měl povolena plastová okna a jednalo by se o případ shodný či podobný s případem žalobce, přičemž k takové situaci došlo. Výsledky činnosti správních orgánů musí vycházet z příslušných podkladů a není proto těžké zjistit, proč došlo v některých případech, obdobných případu žalobcovu, k povolení plastových oken. 4. „Žalovaný se ve svém vyjádření snaží udělat ze žalobce hlupáka.“ Po celé řízení bylo žalobci tvrzeno, že se jedná o „dochovaná klasicistní okna“. Žalobce rozeznává rozdíl mezi „klasicistním oknem“ a „oknem vypadajícím jako klasicistní“. Tento rozdíl má z hlediska památkové ochrany značný vliv, neboť plastové okno sice nikdy nemůže být oknem klasicistním, avšak může jako klasicistní vypadat. Žalobce by netrval na údajích o stáří domu a oken, pokud by správní orgán nevyslovoval nepodložené závěry.

5. Žalobce trvá na tom, že ve výroku chybí uvedení účastníků řízení, výklad provedený žalovaným odpovídá výkladu náležitostí dle starého správního řádu a staré judikatury. Žalobce se až dosud domníval, že text počíná běžet pod nadpisem, když tímto rozumí slovo „rozhodnutí“, žalovaný se však domnívá, že text běží již před nadpisem.

6. Žalobce si je vědom rozdílu mezi ust. § 70 odst. 1 a § 70 odst. 2 zákona o krajích. Nezáleží na tom, jaká slova, ale v jakém pořadí se uvádějí. Písemnost vydaná v samostatné působnosti může být označena názvem odboru – viz § 66 či § 59 odst. 1 písm. l) zákona o krajích. Připustíme-li analogii k § 111 zákona o obcích, lze najít množství odborné literatury i judikatury (žalobce uvedl konkrétní příklady).

9. Nesprávné používání pojmů je pro účastníky matoucí, což dokládá např. odvolání V. E. z důvodu nepřizvání k ústnímu jednání, kdy toto se ovšem ve skutečnosti nekonalo. nepřiměřenému prodlužování zákonných lhůt proti nečinnosti nezasáhl, ačkoliv tak učinit mohl i z moci úřední.

11. Závazným stanoviskem ze dne 1.8.2007 byla žalobci povolena výměna oken za nová jednokřídlá s dvojsklem, dovnitř otvíravá s variantním členěním do latinského kříže či na 6 tabulek, bílé barvy, dřevěná. V rozhodnutí ze dne 20.8.2010 se však uvádí: „Při zamýšlené výměně je nutno zachovat okna jako dvojitá, ven a dovnitř otvíravá. Z památkového hlediska je zcela zásadní, aby vnější okna zůstala otvíravá ven. Otevírání vnějších oken dovnitř je z památkového hlediska nepřijatelné.“ Nejedná se snad o porušování zásad správního řízení, včetně zásady zákazu reformatio in peius? Pokud bych přistoupil na okna otvíravá ven, byl bych první a jediný ve městě. Další navrženou variantu – okna zrestaurovat – ponechávám vzhledem k fotografiím bez komentáře. K žalobcově replice zaujal stanovisko žalovaný vyjádřením ze dne 14.6.2011, kdy uvedl, že „v předmětné věci již sdělil vše podstatné a nemá důvod dále rozvádět diskusi k jednotlivým žalobním bodům“. Následně pak „provedl sumarizaci důvodů“ meritorního rozhodnutí. Rozhodnutí vychází z běžné praxe po celé ČR. Pokud dochází k odchylkám, jedná se vždy o selhání jednotlivce, nikoliv systémové. V minulosti nebyla na území Pardubického kraje rozhodovací praxe jednotná, proto došlo v několika případech k povolení plastových oken. Na tyto případy ovšem nelze pohlížet jako „na precedens“. Názor NPÚ je ze spisu zcela zřejmý. Žalobcův případ byl posouzen individuálně, což dokládá i obsáhlost spisu, která rozhodně není běžná. Správnímu orgánu I. stupně trvalo dlouho, než „jednoznačně popsal hodnoty městské památkové zóny a vztah předmětného objektu k nim, ale učinil tak, i když jejich nalezení v dlouhém a složitém odůvodnění není jednoduché“. Žalobce chce svým případem otevřít cestu k plastovým oknům u dalších nemovitostí v Králíkách, nicméně změny systému lze dosáhnout toliko na centrální úrovni u Ministerstva kultury coby nejvyššího metodického orgánu, či cestou legislativní. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona číslo 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, když účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili (žalobce v podání ze dne 18.3.2011 a žalovaný v podání ze dne 10.3.2011). Soud přitom v souladu s § 75 s.ř.s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, tj. ze stavu k datu 6.12.2010, kdy bylo rozhodnutí žalovaného vydáno, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů. Dospěl přitom k následujícím skutkovým a právním závěrům. Ze správního spisu vyplynuly níže uvedené okolnosti: Dne 10.8.2009 podala P. P. k městskému úřadu žádost o vydání závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči k výměně „zcela dosloužilých oken 2.N.P. v průčelí ul. Valdštejnova domu č.p. 329 za nová jednokřídlá, dovnitř otvíravá plastová okna, členěná tak, aby byl úplně zachován původní vzhled (tzn. rozměr, barva, světlost, atd…..)“. Podíloví spoluvlastníci domu, žalobce (podíl ) a paní V.E., (podíl ), vyslovili s navrženou výměnou souhlas, a to podpisem uvedené žádosti. Dne 2.8.2010 P. P. svou žádost o vydání závazného stanoviska pozměnila tak, že požadovala nadále výměnu dosavadních špaletových oken za okna nová plastová, dovnitř otvíravá s tím, že po proběhlých jednáních netrvá na oknech jednokřídlých a chápe požadavek orgánů památkové péče na provedení oken jako dvoukřídlých. Rozhodnutí městského úřadu ze dne 29.9.2009 č.j. 4736/2009/SK/JP a ze dne 7.4.2010 č.j. 4736/2009/SK/JP, jimiž byla požadovaná výměna označena za nepřípustnou, byla žalovaným zrušena rozhodnutími ze dne 15.1.2010 č.j. KrÚ - 4111/2010/OŠKT OKPP a ze dne 30.6.2010 č.j. KrÚ – 29728/2010/OŠKT OKPP, a to pro procesní vady v prvním případě a pro nedostatečné uplatnění zásady proporcionality a pro procesní vady v případě druhém. Třetí rozhodnutí o žádosti P. P. ze dne 20.8.2010 č.j. 4736/2009/ŠKT/JP, jímž městský úřad vyslovil, že považuje za nepřípustné provést v I. patře uličního průčelí domu č.p. 329 v ulici Valdštejnova v MPZ Králíky výměnu šesti bílých oken, dřevěných, špaletových, dvoukřídlých, vnějších ven otevíravých členěných do latinského kříže a vnitřních dovnitř otevíravých členěných na 6 tabulí, s větracími křídly v horní třetině, a to za okna nová plastová, dovnitř otvíravá okna se zachováním původního vzhledu (stejný rozměr, barva, světlost, členění)“, žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil a odvolání žalobce a V. E. zamítl. Po přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dospěl k závěru, že městský úřad odstranil všechny v minulosti vytknuté nedostatky, dopustil se pouze jednoho pochybení, a to když nedoplnil do spisu písemnosti, které použil jako podklad svého rozhodnutí. Toto pochybení žalovaný posléze napravil, když sám písemnosti do spisu vložil a účastníkům řízení umožnil se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž NSS již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008 č.j. 7 Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s.ř.s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003 č.j. 2 Ads 33/2003-78). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovaných v judikátu NSS ze dne 28.7.2009 č.j. 8 Afs 51/2007-87 ). Rozšířený senát NSS v rozsudku ze dne 8.3.2011 č.j. 7 Azs 79/2009-84 dále judikoval, že krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 s.ř.s., tj. ex officio, v případě, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, byť je žalobce výslovně v žalobě nenamítl (tj. jedná se o případy, kdy rozhodnutí není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek, přičemž tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu či z jeho absence nebo z rozhodnutí samotného, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku NSS ze dne 13. 6. 2008 č.j. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení). Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod proto, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2 s.ř.s.) a rovněž se nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Pokud se týká namítaného zásahu do vlastnických práv vymezením MPZ Králíky, tuto námitku nebyl soud oprávněn přezkoumávat, neboť se nevztahuje k žalobou napadenému rozhodnutí. Ve vztahu ke shora vymezeným 11 žalobním bodům pak soud dospěl k následujícím závěrům. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce uplatnil v žalobních bodech ad 1. až 4. včetně tytéž námitky jako v odvolání proti rozhodnutí městského úřadu. Z tohoto důvodu je pro zhodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného, resp. důvodnosti prvních čtyř žalobních bodů podstatné, jakým způsobem se s těmito námitkami vypořádal v rámci rozhodování o odvolání žalobce žalovaný coby správní orgán. Soud ve správním soudnictví by se totiž v takovém případě nemohl vyjadřovat k námitce, kterou uplatnil žalobce již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně takovým způsobem, že by nahrazoval činnost odvolacího správního orgánu. Krajský soud není další třetí instancí ve správním řízení. V případně drobných odchylek, tj. jestliže krajský soud se zcela neztotožní s tím, jak se odvolací orgán vypořádal s odvolacími námitkami, může pouze korigovat právní názor, o který se opírá žalované rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 28.7.2009 č.j. 8 Afs 51/2007-87). Zároveň je nutné připomenout, že pokud žalobce uplatní stejným způsobem námitku jak v odvolání, tak i v žalobě, nemůže soud ve správním soudnictví v takovém případě zcela změnit právní názor odvolacího správního orgánu, tedy uvést k uvedené odvolací námitce jiný právní názor, než žalovaný v napadeném rozhodnutí, protože by se jednalo o změnu právního názoru odvolacího orgánu. Podstatná změna právního názoru odvolacího orgánu soudem ve správním soudnictví by mohla vést k nezákonnosti rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.10.1999 sp.zn. IV. ÚS 279/99). Krajský soud se tedy musel v dané věci zaměřit na posouzení zákonnosti úvah žalovaného v případě výše zmíněných odvolacích námitek shodných s námitkami uvedenými v žalobních bodech ad 1. až 4. Ve vztahu k jednotlivým žalobním bodům dospěl soud k následujícím skutkovým a právním závěrům: Ad 1. Nedodržení zásady proporcionality namítal žalobce již v odvolání a žalovaný k této námitce zaujal v napadeném rozhodnutí následující stanovisko: „Dle názoru odvolacího orgánu je v odůvodnění rozhodnutí jednoznačně popsáno, že nesouhlas s osazením plastových oken není nikterak extrémním řešením, které by majitele objektu neúměrně zatížilo. To, že tento názor považuje odvolatel za pomýlený, je pochopitelné, ale důležité v této otázce zůstává, zda se správní orgán vypořádal s principem proporcionality. Zde odvolací orgán došel k názoru, že se jím prvoinstanční orgán zabýval podstatně konkrétněji nežli odvolatel, který opakovaně tvrdí, že je krácen na svých právech, ale žádným konkrétním důkazem toto své tvrzení nepodpořil, ačkoliv řízení v této věci trvá již od srpna roku 2009.“ Žalovaný tedy prakticky odkázal na prvoinstanční rozhodnutí s tím, že z něj jednoznačně vyplývá, že princip proporcionality byl respektován. Takovýto postup je jistě možný, neboť rozhodnutí městského úřadu a rozhodnutí žalovaného tvoří jeden celek. Soud se proto zaměřil na to, zda, případně jakým způsobem se prvoinstanční správní orgán vypořádal s konfliktem soukromého vlastnického práva žalobce a veřejného zájmu na ochraně kulturního dědictví. Ve svém rozhodnutí městský úřad nejprve na straně 4 konstatoval, že dům č.p. 329 ve Valdštejnově ulici se nachází v části A, tedy v nejvýznamnější části MPZ, a jeho průčelí je situováno do prostoru určujícího charakter MPZ. Dále pak na straně 5 uvedl: „Ke kulturně historickým hodnotám okenních výplní patří hodnota historického dokumentu (schopnost vypovídat o době svého vzniku), dobový výtvarný projev, estetická a emocionální kvalita spojená s patinou a tradiční stavitelství. Veřejným zájmem je ochrana MPZ včetně preference užívání a rozvoje tradičních dovedností a materiálu. Plastové produkty nepatří mezi tradiční materiály. Valdštejnova ulice patří svým založením k nejstarší, pravděpodobně renesanční, zástavbě Králík a tvoří spolu s Dlouhou ulicí páteř urbanistického záměru zakladatele města. Právě v místech, kde stojí dům č.p. 329 se v zakřivení ulice otevírá unikátní pohled na nejvýznamnější dominantu města a MPZ – Horu Matky Boží s barokním klášterem. Dům do tohoto prostředí zapadá svou hmotou i respektováním výškové hladiny zástavby a díky své urbanistické poloze se stává významným představitelem uličního řadového domu z doby založení města…… Historická hodnota domu spočívá zejména v jeho hmotě a urbanistické poloze v zakřivené, souvislé uliční zástavbě Valdštejnovy ulice. Dům stojí právě v jednom z pohledově nejexponovanějších míst ve městě, a proto by jakýkoli necitlivý zásah do vzhledu domu měl negativní vliv na památkovou hodnotu a autenticitu domu i jeho okolí. V minulosti, na konci 60. let 20. století, již byl postižen takzvanou obnovou fasády, při které z ní byly odstraněny všechny zdobné prvky, nejcennějším dochovaným architektonickým článkem tak zůstávají okna – když už ne původním materiálem, tak alespoň velikostí, rozmístěním a členěním.“ Dále pak prvoinstanční správní orgán podrobně rozebral historii domu (majitelé, využití, stavební úpravy) a nutnou podobu oken s tím, že nepřijatelné jsou odsazení vnějších oken od líce fasády do hloubky zdiva, použití jiného typu oken, změna otevírání vnějších oken dovnitř, zvětšení průřezů dřevěných prvků, změna plochy skel a zaoblení koutů rámů, jediným vhodným materiálem pro okenní rámy a křídlo je dřevo, okenní křídla by měla být barvy bílé či slonové kosti, rámy též, případně tmavé, kování je nutné zachovat, resp. respektovat původní tvar a materiál, přičemž jediným vhodným materiálem je kov, novodobé plasty jsou zcela nepřijatelné. K charakteristice plastových oken pak výslovně uvedl, že „ve své povrchové podobě nejsou pravdivá k vlastnostem historické stavby, jejich optický dojem odráží hladkost a nediferencovanost. Také stárnutí materiálu neodpovídá harmonické souhře všech na fasádě použitých materiálů a povrchů. Plastová okna se dřevěným oknům nemohou ve výše uvedených kritériích ani přiblížit, natož vyrovnat a jejich užití v památkově chráněném prostoru, což je hlavní uliční čára, je proto z hlediska státní památkové péče zcela nepřípustné……. Novodobé konstrukce oken ať už z plastů nebo i dřevěná tzv. eurookna mají jiné charakteristiky tepelného odporu a propustnosti vodní páry a jsou určené zejména pro novostavby. V interiérech historických objektů mohou tyto fyzikální vlastnosti působit někdy i značné problémy (např. rozvoj plísní).“ Dále pak na straně 7 konstatoval: „Dům č.p. 329 byl již v minulosti postižen devastující tzv. „obnovou fasády“ koncem 60. let 20. století. Případné odstranění toho nejkrásnějšího, co na domě zůstává – dochovaných klasicistních oken, by bylo pro tento dům zcela zničující a pro MPZ Králíky vážnou újmou, snižující její věrohodnost. Případná likvidace starých oken by vedla ke značnému ochuzení osobitého vzhledu historického jádra města. Popsané řešení přináší i určité nevýhody, jako je vysoká klimatická expozice materiálů nebo obtížnější přístupnost (mytí, opravy), ty jsou však bohatě kompenzovány vysokou estetickou a kulturně historickou hodnotou takových oken. Orgán SPP se zabýval i ekonomickou stránkou výměny oken za nová plastová a cenou za renovaci stávajících oken. Nepřiměřené požadavky na osazení netradičními prvky (samočisticí skla, rámy z exotického dřeva) by zcela jistě přinesly neúměrné zvýšení ceny oken oproti plastovým produktům. Naproti tomu požadavek na opravu oken formou výměny dožilých částí není ekonomicky likvidační, cena srovnatelných oken se výrazně neliší od nových plastových.“ Je zcela zřejmé, že městský úřad se velice podrobně věnoval rozboru MPZ, významu žalobcova domu v jejím rámci a z něho vyplývající nutnosti respektovat při výměně oken určité požadavky. Jinými slovy pečlivě zkoumal žádost P. P. z hlediska zájmů památkové ochrany, když odůvodnil, proč trvá na tom, že nová okna nemohou být plastová, resp. musí být dřevěná. Veřejný zájem na ochraně památek, zachování charakteru a vzhledu MPZ je však pouze jednou stranou mince. Na straně druhé tu stojí právo žalobce rozhodovat o svém majetku, tj. právo vlastnické. Ve vztahu k němu městský úřad připustil vysokou klimatickou expozici materiálů a obtížnější přístupnost, které jsou však podle něj „bohatě kompenzovány vysokou estetickou a kulturně historickou hodnotou“. K ekonomické stránce věci pak uvedl, že „nepřiměřené požadavky na osazení netradičními prvky by zcela jistě přinesly neúměrné zvýšení ceny oken oproti plastovým produktům, naproti tomu požadavek na opravu oken formou výměny dožilých částí není ekonomicky likvidační, cena srovnatelných oken se výrazně neliší od nových plastových“, avšak neuvedl jediný podklad, z něhož by tento závěr vyplýval. Ve správním spise soud nenalezl jedinou listinu, z níž by byly zřejmé náklady na výměnu oken za nová dřevěná a nová plastová, není též jasné, na základě čeho dospěl městský úřad k závěru, že postačí vyměnit dožilé části, když Petra Pauková v žádosti výslovně uvedla, že okna jsou již zcela dosloužilá, resp. že výměna dožilých částí je ekonomicky zhruba stejně náročná jako výměna oken za nová plastová. Žalovaný se pak otázce žalobcova vlastnického práva, rozsahu jeho omezení v případě trvání na zachování dřevěných oken nevěnoval vůbec, když pouze odkázal na prvoinstanční rozhodnutí. Pokud pak žalovaný v napadeném rozhodnutí žalobci vytýkal, že „tvrdí, že je krácen na svých právech, ale žádným konkrétním důkazem toto své tvrzení nepodpořil, ačkoliv řízení v této věci trvá již od srpna roku 2009“, a v žalobě pak uváděl, že účastníci „nikdy neprokázali, že jsou ochotni použít takový typ plastových oken, který splňuje požadavky na subtilnost profilů rámů křídel……….žalobce nikdy nedoložil ekonomickou rozvahu dokládající rozdíl mezi osazením plastových oken splňujících požadavky veřejného zájmu a jinými variantami požadovanými orgány státní památkové péče“, lze s tímto souhlasit, není však možné tímto odůvodnit skutečnost, že samy správní orgány se otázkou ekonomické náročnosti výměny oken za plastové a srovnání s cenou výměny za dřevěné, případně (pokud by bylo prokázáno, že tento postup je vůbec možný) s cenou výměny toliko dožilých částí oken nezabývaly. Žalobce se opakovaně domáhal aplikace zásady proporcionality, opakovaně odkazoval na příslušnou judikaturu NSS, opakovaně on i P. P. uváděli, že se přizpůsobí požadavkům vyjma požadavku na materiál, a bylo tedy povinností správních orgánů se s jeho argumentací vypořádat, neboť povinností správního orgánu je mimo jiné postupovat tak, „aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“ (§ 3 zákona číslo 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „správní řád“). Soud tedy uzavírá, že první žalobní bod je důvodný, neboť správní orgány nedostatečně aplikovaly zásadu proporcionality, když se podrobně zaobíraly toliko otázkou veřejného zájmu na ochraně památek, nikoliv však žalobcovým vlastnickým právem, rozsahem jeho omezení z této ochrany vyplývajícím a otázkou, zda by nebylo možno žalobce omezit méně. V tomto směru lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 13.8.2009 č.j. 7 As 43/2009-52, který se zásadě proporcionality věnuje velice podrobně ve skutkově prakticky shodné věci, a z něhož lze příkladmo citovat následující: „…..správní orgán musí při rozhodování na úseku památkové ochrany vždy pečlivě vážit, zda omezení vlastnického práva, kterým je i závazné stanovení, jakým způsobem vlastník nemovitosti nacházející se na území památkové rezervace smí, či naopak nesmí, tuto nemovitost opravit, upravit či přebudovat, je proporcionální veřejnému zájmu na zachování památkové hodnoty dané lokality……. Vedle zájmu na památkové ochraně dané nemovitosti zde stojí také zcela legitimní zájem vlastníka nemovitosti na jejím ekonomicky udržitelném a dlouhodobě životaschopném využití…… Památková ochrana tedy nesmí volit extrémní řešení nezohledňující v potřebné míře i jiné konkurující legitimní zájmy, práva či hodnoty, a musí usilovat o co nejmenší omezení vlastnických práv dotčených vlastníků nemovitostí, která ještě vedou k dosažení cíle této ochrany.“ V citovaném rozsudku NSS vymezil dvě otázky, které je nutno zodpovědět. Za prvé, zda plastová okna mohou být rovnocennou náhražkou oken stávajících, a pokud ano, zda postačí k dosažení cílů památkové ochrany. Za druhé, pokud rovnocennou náhražkou ani nejmodernější plastová okna být nemohou, zda lze po vlastníkovi „spravedlivě požadovat, aby nesl sám výrazně vyšší finanční náklady……………anebo zda s ohledem na podmínky konkrétní památkové rezervace postačí při poměření všech relevantních konkurujících si zájmů nižší stupeň omezení vlastníka v nakládání s jeho nemovitostí, a tedy povolení plastových oken i za cenu, že z památkářského hlediska půjde o suboptimální stavební zásah“. Soud tedy na úplný závěr znovu konstatuje, že první žalobní bod shledal důvodným. Ad 2. Námitku obsaženou v druhém žalobním bodu žalobce vznesl rovněž již v odvolání, resp. v průběhu správního řízení a stanovisko k ní zaujaly oba správní orgány. Městský úřad především zdůraznil, že orgánem státní památkové péče se stal až s účinností od 1.1.2003, do té doby byl takovým věcně příslušným orgánem okresní úřad. Právě okresní úřad povolil instalaci plastových oken v několika objektech MPZ, kdy jeden z nich se po osazení plastovými okny stal kulturní památkou (radnice – č.p. 5). Od roku 2003 nejsou v území určujícím charakter MPZ, tedy v části A MPZ – uliční průčelí plastová okna povolována. Jediné kladné rozhodnutí bylo vydáno v roce 2009 na základě oponentního posudku, ovšem toto bylo v následném přezkumném řízení označeno za odporující právním předpisům. V roce 2004 pak NPÚ vydal metodický materiál s názvem „Péče o výplně historických okenních a dveřních otvorů“, z něhož jednoznačně vyplývá důraz na zachování tradičních materiálů – strana 11 bod 3 „při nahrazování zničených výplňových konstrukcí (oken, dveří, výkladců, apod.) je nutné pečlivě dbát na použití stejného materiálu s cílem zachování autenticity památek“. Žalovaný pak na straně 5 napadeného rozhodnutí konstatoval, že městský úřad „jednoznačně uvedl, že jediné rozhodnutí, které sám vydal, bylo odvolacím orgánem označeno za nezákonné……… Současně prvoinstanční orgán sdělil, že ostatní legálně osazená plastová okna na území MPZ Králíky byla instalována na základě závazných stanovisek vydaných před rokem 2003. Tento rok je z hlediska posuzování předmětné záležitosti velice důležitý. Jednak až v roce 2004 došlo k vydání metodické publikace NPÚ, která sjednotila výkon státní památkové péče v této oblasti. Za druhé, v roce 2003 byla ukončena reforma veřejné správy v ČR a kompetence k rozhodování v dotčené oblasti byla památkovým zákonem svěřena obecním úřadům obcí s rozšířenou působností. Právě z důvodu této změny kompetence může jen velice obtížně prvoinstanční orgán posuzovat rozdíly mezi závaznými stanovisky vydanými okresním úřadem, pokud řízení sám nevedl a spisový materiál k nim nemá k dispozici.“ Soud na rozdíl od žalobce je toho názoru, že správní orgány se otázce změny praxe v povolování plastových oken v MPZ věnovaly dostatečně, a pokud tuto odůvodnily přesunem kompetence k rozhodování v této oblasti z okresních úřadů (k 1.1.2003 zrušených) na obecní úřady obcí s rozšířenou působností, vydáním metodické publikace NPÚ a s tím spojeným větším důrazem na zachování autenticity památek, a to především formou trvání na tradičních materiálech, považuje soud takovéto zdůvodnění za dostačující a v souladu se zákonem. Ostatně i zde lze odkázat na již citovaný rozsudek NSS č.j. 7 As 43/2009-52, v němž je zdůrazněna odborná kompetence orgánů SPP, které musí znát nejnovější trendy v památkové ochraně, musí je umět zhodnotit, musí stále zvažovat, zda dosavadní správní praxe je v souladu s aktuálním stavem vědeckého poznání, a pokud ne jsou povinny tuto přizpůsobit. Soud tedy uzavírá, že druhý žalobní bod neshledal důvodným. Ad 3. Rovněž námitka pod žalobním bodem číslo 3 se objevila v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí a žalovaný na ni reagoval. Žalovaný potvrdil, že městský úřad nedoplnil do spisu čtyři písemnosti (konkrétně se jednalo o tyto: závazné stanovisko městského úřadu č.j. 5741/2007/SK/JP, stanovisko NPÚ č.j. NPÚ-361/4562/2006/SaK, rozhodnutí městského úřadu č.j. 9373/2007/ÚPSÚ/MV-2/MV/330/OhSt/PoSP a záznam o usnesení poznamenaném do spisu č.j. KrÚ-9061/2010 OŠKT OKPP), přestože je použil jako podklad pro své rozhodnutí. Ze správního spisu je dále zřejmé, že žalovaný předmětné písemnosti do spisu vložil, účastníky řízení poučil o jejich právu podle § 36 odst. 3 správního řádu (právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí) s tím, že mohou nahlédnout do spisu v pondělí či ve středu od 8:00 do 17:00 hodin, případně jiný den, a to do 29.11.2010. Účastníci řízení byli o svém právu vyrozuměni včas, možnosti nahlédnout do spisu využila toliko P. P.. Ze spisu je dále zřejmé, že žalobci byly všechny dokumenty známy, sám na ně ve svých podáních odkazoval a tedy tím, že byly do spisu vloženy až v průběhu odvolacího řízení, mu nevznikla žádná újma na jeho právech. Soud se tedy ztotožňuje se žalovaným, který v napadeném rozhodnutí konstatoval, že: „Pokud by pro tento jediný nedostatek odvolací orgán napadené rozhodnutí zrušil a vrátil k novému projednání, jak požadovali odvolatelé, došlo by k provedení téhož úkonu, tedy vložení písemností do spisu, ale věcná správnost rozhodnutí by se tím nezměnila. Odvolací orgán se zabýval rovněž otázkou, zda tímto krokem nedojde k porušení zásady dvoustupňovosti správního řízení a došel k závěru, že ne, protože doplněné podklady jsou použity pouze jako důkaz toho, že správní orgán v dalších obdobných případech rozhoduje obdobně. Jde o dokumenty, které se týkají jiných případů, a na těchto dokumentech, které jsou buď pravomocně ukončené, nebo jiným způsobem vydané není možno nic měnit, ani není možno je v rámci tohoto řízení přezkoumávat. Slouží pouze k podpoření tvrzení a závěrů toho, co uvádí prvoinstanční orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí………..Účastníkům řízení byla v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a uplatnit své připomínky a náměty v termínu do 29.11.2010. Tuto možnost využila paní P. P., která se seznámila s podklady pro rozhodnutí dne 25.11.2010. V rámci tohoto seznámení s podklady požádala odvolací orgán o pořízení kopií písemností nově zařazených do spisu. Tyto kopie jí byly poskytnuty.“ Ani třetí žalobní bod neshledal soud důvodným. Ad 4. Část námitek obsažených ve čtvrtém žalobním bodu žalobce vznesl již v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, proto je opětovně nutné zjistit, jak o nich rozhodl žalovaný. Námitka nedoložení některých podkladů do správního spisu (konkrétně se jednalo o tyto: závazné stanovisko městského úřadu č.j. 5741/2007/SK/JP, rozhodnutí městského úřadu č.j. 9373/2007/ÚPSÚ/MV-2/MV/330/OhSt/PoSP, stanovisko NPÚ č.j. NPÚ-361/4562/2006/SaK a záznam o usnesení poznamenaném do spisu č.j. KrÚ-9061/2010 OŠKT OKPP) byla podrobně rozebrána a shledána soudem nedůvodnou pod bodem ad 3. a soud tedy odkazuje na argumentaci výše. K námitce nedoložení poznatků získaných pochůzkovou činností se vyjádřil žalovaný na straně 3 napadeného rozhodnutí takto: „……podle § 50 odst. 1 správního řádu je možno jako podklad pro rozhodnutí použít skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti. Písemnost takovýchto podkladů je velice problematicky realizovatelná. Jen velice těžko je možno písemně zaznamenávat každou myšlenku oprávněné úřední osoby po celou dobu její pracovní činnosti. Bezmyšlenkovité dodržování této zásady by bylo v rozporu s další základní zásadou správního řízení, kterou je zásada rychlosti řízení a procesní ekonomie.“ S touto argumentací se soud ztotožňuje a dodává. V souladu s § 3 správního řádu je správní orgán povinen rozhodnout na základě zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ke zjištění skutkového stavu mu pak slouží podklady rozhodnutí, které jsou toliko demonstrativně (tj. jejich výčet není úplný a za podklady lze označit i další zdroje informací, které zákon výslovně neuvádí) vypočteny v § 50 odst. 1 správního řádu. Toto ustanovení výslovně říká: „Podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.“ Již jen z této citace je zřejmé, že se nemusí vždy jednat o podklady v písemné podobě. Skutečnosti obecně známé nebude jistě třeba písemně zaznamenávat, pouze se jako obecně známé v odůvodnění rozhodnutí označí. Skutečnosti známé z úřední činnosti též není třeba zachycovat do spisu formou záznamu či jinou, v rozhodnutí je však třeba takové skutečnosti opět označit a současně uvést (odlišnost od skutečností známých obecně), z jaké úřední činnosti jsou správnímu orgánu známy. Městský úřad této povinnosti dostál, když na straně 2 prvoinstančního rozhodnutí uvedl: „Jelikož je orgánu SPP dobře znám skutečný stav předmětných oken zjištěný vlastní pochůzkovou činností v rámci pracovní náplně příslušného referenta, kdy uliční průčelí se nachází na místě veřejně přístupném ve vzdálenosti několika set metrů od sídla orgánu SPP, nebylo svoláno místní šetření podle ust. § 51 správního řádu, protože skutečný stav okenních výplní je orgánu SPP znám a je průběžně monitorován.“ Porušení zásady materiální pravdy soud shledává. Je pravdou, že městský úřad zhodnotil veškeré podklady, které byly ve spise obsaženy, uvedl, které jsou pro něj rozhodující (stanoviska NPÚ) a které naopak ve svém rozhodování nezohlednil a proč (např. stanovisko Ing. Arch. S. ze dne 21.10.2009) a v tomto ohledu dostál své povinnosti uvést úvahy, jež ho vedly k vydání rozhodnutí. Nicméně je rovněž pravdou, že městský úřad neshromáždil podklady v takovém rozsahu, aby mohl zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Městský úřad se detailně věnoval zájmu na ochraně památek, zachování hodnoty MPZ, postavení žalobcova domu v rámci této MPZ, avšak prakticky opomenul žalobcovo vlastnické právo. Zcela převzal stanoviska NPÚ, ať už konkrétně vydaná v této věci či vyplývající z metodické publikace z roku 2004, nezkoumal však dopad dodržení požadavků orgánu státní památkové péče na žalobce, nevěnoval se jeho tvrzením spojeným s odkazy na příslušné listiny, že plastová okna lze podle tvrzení výrobce provést ve shodné podobě s okny stávajícími (např. protokol ze dne 7.6.2010 a vyjádření žalobce ze dne 28.6.2010), nevyzval žalobce k doložení jeho tvrzení a ani sám nepřikročil ke zjištěním, zda lze skutečně osadit plastová okna v takové podobě, že nebudou rozeznatelná od stávajících, pokud ano, jaké náklady by si taková okna vyžádala a jaké náklady naopak bude nutné vynaložit na instalaci oken dřevěných, resp. na jejich renovaci, pokud je tato možná, jaká omezení budou taková okna mít pro vlastníky domu a zda tato omezení lze spravedlivě žádat. Bez úplného zjištění skutkového stavu pak nelze dostát řádné aplikaci zásady proporcionality, jak je podrobně rozebrána pod bodem ad 1. Rozpor mezi tvrzeními o klasicistních oknech a oknech osazených v 30. až 60. letech 20. století soud neshledává, neboť jak z prvoinstančního rozhodnutí, tak i z podkladů rozhodnutí (např. záznam o zjištěních z archivní dokumentace stavebního úřadu v Králíkách ze dnů 20. a 21.7.2010) vyplývá, že klasicistními okny jsou nazývána okna dvojitá, dovnitř a ven otvíravá. Rovněž se soud neztotožňuje s žalobcovou námitkou, že bylo porušeno jeho právo podle § 36 odst. 3 správního řádu. O právu seznámit se s podklady rozhodnutí a případně se k nim vyjádřit byli všichni účastníci řízení řádně a včas vyrozuměni jak v průběhu řízení před městským úřadem, tak v průběhu řízení odvolacího. Žalobce toto své právo uplatnil před vydáním prvoinstančního rozhodnutí, před vydáním napadeného rozhodnutí na ně rezignoval. Soud tedy u čtvrtého žalobního bodu uzavírá, že shledal důvodnou námitku porušení zásady materiální pravdy, když dospěl k závěru, že městský úřad rozhodl na základě skutkového stavu, který nebyl zjištěn úplně, a žalovaný tuto vadu nenapravil. Bez zjištění týkajících se možné podoby plastových oken, nákladů na ně, nákladů na okna dřevěná podle požadavků zájmů památkové ochrany, případně na jejich renovaci, pokud bude možná, a zjištění rozsahu žalobcova omezení v případě úplného respektování požadavků NPÚ nelze řádně aplikovat zásadu proporcionality (viz argumentace u bodu ad 1.) a tedy nelze řádně a zákonně rozhodnout o podané žádosti podle § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči. Ad 5. Žalobce namítl, že ve výrokové části napadeného rozhodnutí chybí označení jednoho účastníka řízení, a to P. P., když podle jeho názoru výroková část začíná až pod nadpisem „rozhodnutí“. Podle § 68 odst. 1 správního řádu obsahuje každé rozhodnutí tři části, a to část výrokovou, dále odůvodnění a nakonec poučení účastníků. Běžná podoba rozhodnutí skutečně odpovídá žalobcovým tvrzením, když nejprve je uvedeno označení „rozhodnutí“ a poté postupně následují všechny tři části. Žalobou napadené rozhodnutí označení všech účastníků řízení uvádí ihned v úvodu, před nadpisem „rozhodnutí“. Po nadpisu „rozhodnutí“ následuje specifikace toliko dvou účastníků řízení, konkrétně žalobce a paní V. E., coby odvolatelů proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Uvedení účastníků řízení před pojmem „rozhodnutí“ lze označit za pochybení, nicméně jedná se o pochybení toliko formální, kdy náležitosti rozhodnutí nebyly uvedeny v obvyklém pořadí. Z tohoto však rozhodně nelze dovodit absenci specifikace jednoho z účastníků řízení v rozhodnutí. Identifikace P. P. je provedena sice před nadpisem „rozhodnutí“, nicméně na stejné straně rozhodnutí, na níž je tzv. hlavička rozhodujícího správního úřadu a celá výroková část. Je tedy nepochybně součástí rozhodnutí, třebaže formálně umístěnou na jiném než obvyklém místě. Práva účastníků řízení tímto nebyla nijak dotčena, s P. P.bylo od počátku jednáno jako s účastnicí řízení, její práva byla plně respektována, ostatně stejně jako práva zbylých dvou účastníků řízení. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 28.7.2005 č.j. 8 Afs 18/2005-78, jehož právní větu, byť se týká rozhodnutí vydaného v režimu zákona číslo 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze plně použít i pro účely řízení upraveného správním řádem. NSS mimo jiné vyslovil, že: „Smyslem právní úpravy je mj. poskytnout daňovému subjektu spolehlivý a srozumitelný podklad pro zhodnocení správnosti vydaného rozhodnutí a umožnit mu zodpovědně se rozhodnout pro to, zda bude proti výměru brojit odvoláním. Má-li vydané rozhodnutí všechny zákonné náležitosti, pak jejich samotné grafické učlenění na hmotném substrátu naprosto nelze zúžit na esenciální náležitost rozhodnutí, a jen z ní také dovozovat platnost či neplatnost rozhodnutí.“ Soud tedy uzavírá, že označení účastníků řízení před nadpisem „rozhodnutí“ je formálním pochybením, které však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí a žádným způsobem nezkrátilo účastníky řízení na jejich právech, tudíž tato žalobní námitka je nedůvodná. Ad 6. V tomto žalobním bodu žalobce namítl označení písemností žalovaného v rozporu s § 70 zákona o krajích, když použité označení s ohledem na pořadí použitých slov budí zdání písemnosti vyhotovené v rámci samosprávné činnosti. Podle § 70 odst. 1 zákona o krajích „všechny písemnosti vyhotovené orgány kraje týkající se samostatné působnosti se v záhlaví označují názvem kraje s uvedením názvu příslušného orgánu, který písemnost vyhotovil“. Podle § 70 odst. 2 věty první zákona o krajích „všechny písemnosti vyhotovené orgány kraje týkající se přenesené působnosti se v záhlaví označují slovy "Krajský úřad" s uvedením názvu kraje a současně se uvede i název odboru či zvláštního orgánu, který písemnost vyhotovil“. Orgány kraje jsou podle zákona o krajích zastupitelstvo, rada, hejtman, zvláštní orgány zřizované hejtmanem pro výkon přenesené působnosti, pokud tak stanoví zvláštní zákon (§ 65 odst. 1), a krajský úřad tvořený ředitelem a zaměstnanci kraje (§ 68 odst. 1) a členěný na odbory a oddělení (§ 68 odst. 2). Každý z uvedených orgánů plní úkoly jak v samostatné tak v přenesené působnosti, a to včetně krajského úřadu. V případě krajského úřadu tedy jediný rozdíl mezi listinou vydanou v samostatné a v přenesené působnosti, pokud se týká jejího označení v záhlaví, bude v pořadí slov „Krajský úřad“ a název kraje. V prvním případě bude nejprve uveden název kraje a poté označení „Krajský úřad“ případně i se specifikací příslušného odboru a oddělení. V případě listiny vydané v přenesené působnosti bude nejprve uvedeno označení „Krajský úřad“ poté bude následovat název kraje a nakonec označení odboru či zvláštního orgánu. Písemnosti žalovaného jsou v záhlaví označeny „Pardubický kraj, Krajský úřad, Odbor školství, kultury a tělovýchovy, oddělení kultury a památkové péče“. Správně přitom mělo být uvedeno „Krajský úřad Pardubického kraje, Odbor školství, kultury a tělovýchovy, oddělení kultury a památkové péče“. Vzhledem k dalším okolnostem se však jedná o pochybení, které nemá vliv na zákonnost rozhodnutí a nijak nekrátí práva žalobce. V napadeném rozhodnutí a rovněž v ostatních písemnostech žalovaného se standardně ve výroku, resp. v dalším textu vždy uvádí „Krajský úřad Pardubického kraje“. Ze zákona o státní památkové péči jednoznačně vyplývá, že památkovou péči vykonává krajský úřad v přenesené působnosti (§ 25 odst. 1: „Státní památkovou péči vykonávají orgány státní památkové péče, jimiž jsou Ministerstvo kultury, krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností.“). Z písemností žalobce a rovněž ostatních účastníků řízení je zřejmé, že tito neměli sebemenší pochybnost o tom, který orgán Pardubického kraje ve věci rozhoduje a že se jedná o výkon přenesené působnosti. Soud tedy uzavírá, že v záhlaví napadeného rozhodnutí i v ostatních písemnostech žalovaného došlo k pochybení, když mělo být správně uvedeno „Krajský úřad Pardubického kraje“ a dále následovat označení odboru a oddělení. Jedná se však o pochybení nemající vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného a nekrátící práva žalobce. Žalobní bod je nedůvodný. Ad 7. V tomto žalobním bodu žalobce namítl, že v rozhodnutí jsou použity neurčité právní pojmy, aniž by byl vysvětlen jejich obsah. Konkrétně zájmy státní památkové péče, veřejný zájem, památková hodnota domu, vážná újma, emocionální kvalita okenních výplní, apod. Žalobce sice namítl užití neurčitých právních pojmů, nicméně neosvětlil, jakým způsobem ho toto mělo zkrátit na jeho právech. Ze správního spisu i ze žaloby a repliky k vyjádření žalovaného je přitom zřejmé, že žalobce se precizně orientuje v řízení, jeho podání jsou fundovaná, doložená odkazy na konkrétní judikaturu a je z nich zcela zřejmé, že žalobce ví, co je danými pojmy myšleno. Již jen pro neuvedení konkrétního zkrácení práv užitím daných pojmů soud považuje daný žalobní bod za nedůvodný, nicméně pro úplnost dodává. Je nutné zdůraznit, že každé soudní či úřední rozhodnutí je psáno právním jazykem, kdy se jedná o jazyk determinovaný právě oblastí použití. Jedná se především o jazyk spisovný, který obsahuje vedle obecného základu spisovného jazyka i své zvláštní pojmy. Ovšem ne každý pojem, který v obecném základu spisovné češtiny nenajdeme, je třeba označovat jako právní pojem neurčitý. Hlavním požadavkem kladeným na právní jazyk je právě jeho určitost a jednoznačnost, aby nevznikaly pochybnosti, co vlastně je obsahem zákona, rozhodnutí, atp. Některé pojmy jsou přímo definovány zákonem, jiné vymezila právní věda a u dalších se jejich význam stabilizoval praxí, když jsou užívány vždy ve stejném významu (tzv. tradice). Pojmy uvedené příkladmo žalobcem nelze považovat za neurčité. Tyto byly užity v rozhodnutí vydaném v oblasti státní památkové péče a jejich význam je tedy nutné posuzovat v kontextu předpisů tuto oblast upravujících, zejména zákona o státní památkové péči. Tento zákon v § 1 odst. 2 přímo definuje pojem „státní památková péče“, tedy co se rozumí pojmem „zájmy státní památkové péče“ je zcela zřejmé a vzhledem k existenci legální definice nebylo povinností žalovaného, potažmo městského úřadu v rozhodnutí toto spojení vysvětlovat. Pojmy „veřejný zájem“ a „vážná újma“ jsou pojmy užívanými v oblasti práva zcela běžně, napříč právními odvětvími, a jejich obsah je zcela zřejmý, správní rozhodnutí vydaná v tomto řízení pak nenechají o přesném významu obou pojmů nikoho na pochybách. Pokud se týká pojmů „památková hodnota domu“ a „emocionální kvalita okenních výplní“ i ty jsou nerozlučně spjaty právě se státní památkovou péčí, tj. péčí státu o kulturní památky, jeho snahou podrobit určité památkově hodnotné objekty vyšší než běžné ochraně, a z rozhodnutí, zejména prvoinstančního, je opět zcela zřejmé, jaký obsah nesou. Soud tedy pouze rekapituluje, že žalobní námitku pod bodem 7. žaloby shledal nedůvodnou. Ad 8. Zde žalobce namítl porušení zásady volného hodnocení důkazů, kdy správní orgán I. stupně podklady toliko vyjmenovává, nehodnotí je a bez logických vysvětlení odmítá vyjádření Ing. Arch. S. Tuto vadu soud neshledal. Městský úřad ve svém rozhodnutí uvedl veškeré podklady, z nichž vycházel, tyto podrobně rozebral a odůvodnil, které a proč vzal za zásadní pro své rozhodnutí. Věnoval se i oběma vyjádřením Ing. Arch. S., když zdůraznil, že ve druhém vyjádření se připouští toliko dočasná instalace plastových oken, což vzhledem k životnosti plastových oken 30 let a více není vhodným řešením. Soud tedy osmou žalobní námitku shledává nedůvodnou. Ad 9. V tomto žalobním bodu žalobce namítal, že správní orgán I. stupně uváděl matoucí tvrzení o konání ústního jednání, kdy nejprve tvrdil, že se konalo, poté uváděl, že není důvod ústní jednání svolávat a v posledním rozhodnutí tvrdil, že se konalo dne 2.8.2010, přestože se jednalo o jiný úkon účastníka. Žalobce toto jednání městského úřadu označil za působící „zmatek v řízení“ a ztěžující účastníkům řízení orientaci a tak možnost hájení jejich práv. Především je nutné zdůraznit, že předmětem přezkumu je pouze poslední rozhodnutí žalovaného a ve spojení s ním poslední rozhodnutí městského úřadu. Námitky vztahující se k předcházejícím dvěma rozhodnutím prvoinstančního správního orgánu, oběma navíc zrušeným žalovaným, nelze přezkoumávat. Pokud se týká rozhodnutí posledního, městský úřad v něm opravdu uvedl, že se dne 2.8.2010 konalo ústní jednání, a rovněž záznam z uvedeného data je nazván „zápis z ústního jednání ze dne 2.8.2010“, nicméně tyto skutečnosti je nutné zasadit do souvislostí. Uvedenému zápisu předcházel přípis ze dne 28.7.2010 adresovaný a doručený všem účastníkům řízení, nazvaný „poskytnutí možnosti účastníkům řízení vyjádřit se k podkladům před vydáním závazného stanoviska“. Tímto přípisem městský úřad oznámil účastníkům řízení, že shromáždil dostatečné podklady potřebné pro vydání závazného stanoviska a poučil je o jejich právu k těmto podkladům se vyjádřit podle § 36 odst. 3 správního řádu, a to nejpozději do 6.8.2010. Dne 2.8.2010 se na městský úřad dostavili žalobce a P. P., kteří využili svého práva a požádali též o zhotovení kopií dvou listin. Poté došlo dne 20.8.2010 k vydání prvoinstančního rozhodnutí. V tomto rozhodnutí se na straně 2 doslova uvádí: „Orgán SPP po obdržení rozhodnutí č.j. KrÚ- 29728/2010 shromáždil další požadované důkazy do spisu a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Dne 2.8.2010 proběhlo ústní jednání v prostorách městského úřadu Králíky s paní P. P., panem J.P. a pracovníky odboru ŠKT panem Ing. Slavomírem Plánským a Bc. Janem Divíškem……“ Ze správního spisu a též z rozhodnutí městského úřadu je tedy zcela zřejmé, že dne 2.8.2010 proběhlo na městském úřadu toliko seznámení se dvou účastníků řízení s podklady rozhodnutí, nikoli ústní jednání, jak správní orgán I. stupně v zápisu a posléze v rozhodnutí chybně uvedl. Ze spisu i z odůvodnění rozhodnutí je tato chyba jasná, není pochyb o tom, že o žádné ústní jednání nešlo a že žalobce i paní P. přesně věděli, za jakým účelem se dne 2.8.2010 na městský úřad dostavili. Jedná se tedy o chybu, nicméně ne takového charakteru, aby měla vliv na zákonnost rozhodnutí či na práva účastníků řízení. Ostatně ani žalobce konkrétně netvrdil, jakým způsobem ho toto nesprávné označení úkonu proběhlého dne 2.8.2010 zkrátilo na právech, resp. ztížilo mu hájení jeho práv. Žalobní bod je nedůvodný. Ad 10. Pokud se týká námitky porušení zásady hospodárnosti a rychlosti řízení, není soud oprávněn se jí v tomto soudním řízení zabývat. Měl-li žalobce pochybnosti o dodržování zákonných lhůt, případně chtěl dosáhnout vydání rozhodnutí, které doposud vydáno nebylo, ač již lhůta pro jeho vydání uplynula, měl postupovat podle § 80 správního řádu („ochrana před nečinností“), případně též, pokud by nebyl úspěšný, podat žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s.ř.s. Jen na okraj soud dodává, že ze správního spisu vyplývá, že lhůty pro vydání rozhodnutí stanovené § 71 správního řádu skutečně dodržovány nebyly, a bude na žalovaném, aby do budoucna jejich dodržování zajistil, a to např. i postupem podle § 80 správního řádu. Pokud se pak týká žalobce, případně i dalších účastníků řízení, má soud zato, že i ti by mohli přispět ke zrychlení řízení, pokud by vyvinuli aktivitu v předkládání podkladů ke svým tvrzením. Žalobce např. opakovaně tvrdil možnost instalace plastových oken shodných podobou s okny stávajícími (protokol o ohledání místa ze dne 7.6.2010, vyjádření ze dne 28.6.2010), svá tvrzení však nijak nedoložil. Soud si je plně vědom povinnosti správních orgánů rozhodnout na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, ovšem na druhou stranu je přesvědčen, že v případě větší aktivity žalobce, resp. i dalších účastníků řízení v označování, případně též předkládání podkladů ke svým tvrzením, by se řízení urychlilo. Ad 11. V posledním žalobním bodu žalobce namítl porušení zásady zákazu reformatio in peius, kdy po každém odvolání správní orgán navyšuje své požadavky. Toto pochybení soud neshledal. P. P. požádala o povolení výměny stávajících oken za okna plastová dovnitř otvíravá, když původní požadavek na okna jednokřídlá pozměnila tak, že se již nebrání oknům dvoukřídlým. Její žádost je opakovaně zamítána, přičemž je zdůrazňováno, že okna plastová jsou v uličním průčelí v části A MPZ z památkového hlediska nepřijatelná. Pokud snad v roce 2007 byla žalobci povolena okna plastová, jednokřídlá, dovnitř otvíravá, jednalo se o okna ve dvorním průčelí, tedy v části doplňující charakter MPZ, s nejnižší, byť ne nulovou, památkovou hodnotou. Jde tedy o případ neporovnatelný se stávajícím. Uvedený žalobní bod je nedůvodný. Žalobu s ohledem na vše výše řečené soud vyhodnotil jako důvodnou, když důvodnými žalobními námitkami shledal námitky pod žalobními body ad 1. (nedostatečná aplikace zásady proporcionality) a ad 4. (porušení zásady materiální pravdy). Soud proto postupoval podle § 78 odst. 1 s.ř.s., napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení dle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v dalším řízení zajistí, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a který umožní úplnou aplikaci zásady proporcionality. Především je třeba zjistit, zda je pravdivé tvrzení žalobce, že plastová okna mohou podobou zcela kopírovat stávající okna špaletová, jaká by byla cena takových plastových oken, zda je stávající špaletová okna možné renovovat, případně za jakou cenu, nebo zda přichází v úvahu pouze pořízení nových oken a cena takových nových špaletových oken. Poté je třeba zodpovědět otázku, zda plastová okna mohou být adekvátní náhražkou dosavadních oken špaletových a zda postačí k dosažení cílů památkové ochrany, pokud rovnocennou náhražkou být nemohou, zda lze po vlastnících domu č.p. 329, který není kulturní památkou a tudíž neopravňuje k žádosti o příspěvek, spravedlivě požadovat vynaložení nákladů na nová špaletová okna, resp. jejich renovaci, nebo zda v souladu se zásadou proporcionality bude nižší omezení vlastníků, tedy povolení plastových oken, a to i vzhledem k jejich užitným vlastnostem. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. podle úspěchu ve věci. Úspěšný byl žalobce, kterému vznikly náklady v podobě zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000,- Kč. Náhradu těchto nákladů soud žalobci vůči žalovanému přiznal s tím, že žalovaný je povinen žalobci částku 2 000,- Kč zaplatit ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení