52 A 30/2016 - 115

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., ve věci žalobce: D.A., nar. X“, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 15.1.2016, č.j. KrÚ 3328/2016/ODSH/13, takto:

Výrok

I. Žaloba s e zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 29.10.2015, č.j. OSA/P-3100/15-D/73, podle kterého se žalobce jako provozovatel vozidla tov. značky SEAT, reg. zn. XY dopustil dvou správních deliktů podle ust. § 125f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“). Těchto správních deliktů se žalobce dopustil tím, že nezajistil, aby při užití výše uvedeného vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovených zákonem o silničním provozu, k čemuž došlo tak, že 1) dne 18.08.2014 v 19:12 hod., kdy byl přestupek zjištěn a zadokumentován, poblíž domu v ulici Karla IV. 2590 v Pardubicích bylo zaparkováno toto vozidlo v rozporu s dopravní značkou B 28 (zákaz zastavení) a 2) dne 21.8.2014 v 17:53 hod., kdy byl přestupek zjištěn a zadokumentován, poblíž domu v ulici Jindřišská 801 v Pardubicích bylo toto vozidlo zaparkováno v rozporu se zmíněnou dopravní značkou č. B 28 (zákaz zastavení), čímž se nezjištěný řidič tohoto dopustil přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zák. o silničním provozu. Za spáchané delikty byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce odůvodnil žalobu následujícím způsobem: Předně namítl, že řízení o správních deliktech bylo zahájeno v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, kdy správní orgán „zahájil řízení s provozovatelem vozidla, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku“. K tomu uvedl další argumentaci zahrnující tvrzení, že pokud měl správní orgán „skutečný zájem“ na zjišťování, zda byl pan R. pachatelem přestupku, předvolal by k ústnímu jednání i žalobce jako provozovatele vozidla, žalobce jako provozovatel vozidla byl „totiž fakticky svědkem a byl právě tou osobou, která mohla k věci uvést více informací, které by vedly k rozhodnutí o vině pana R.“. Dále žalobce namítl, že ve věci neproběhlo ústní jednání, žalobce tak byl zkrácen na právu garantovaném článkem č. 38/2 Listiny základních práv a svobod a článkem č. 6 odst. 1 a 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“). Poukázal na judikaturu, nově uvedl rozsudek NSS ze dne 7.1.2016, č.j. 9As 139/2015-30. Podle dalšího tvrzení žalobce se správní orgán nevypořádal se žalobcem navrženými důkazy, kdy žalobce navrhl provedení ohledáním místa, k tomuto důkazu se správní orgán nevyjádřil. Zopakoval svou námitku o tom, že mělo být provedeno ústní jednání, kde by bylo možné zjistit „skutkový průběh a skutkové okolnosti“. Zároveň v této části žaloby (bod 23) konstatoval zástupce žalobce, že dle názoru žalobce nelze akceptovat přístup správních orgánů, které vnímají řízení o správním deliktu provozovatele vozidla tak, že není potřeba nic dokazovat. Dle názoru žalobce je v tomto případě vhodné, aby správní soud dostál jednomu ze svých (často opomíjených) účelů, který je kultivovat státní správu, a to tak, že zruší žalobou napadené rozhodnutí a vysloví právní názor, že řízení o správním deliktu provozovatele vozidla není řízením, kde by „nebylo potřeba nic dokazovat“, ale je řízením, ve kterém se dokazuje vše, vyjma zavinění. Další námitkou žalobce bylo tvrzení o nesprávném uvedení místa spáchání přestupků, kdy ve výroku I. je uvedeno, že se řidič dopustil přestupku v ulici Karla IV., ve výroku II. je pak uvedeno, že se dopustil spáchání přestupku v Jindřišské ulici, k tomu doložil fotografie. Ze spisu není seznatelné, zda se dopravní značka „Zákaz zastavení“ nachází v ulici Jindřišská nebo Karla IV. Další námitka se týkala odůvodnění výše uložené sankce, správní orgán má uvést a formulovat východiska pro rozhodnutí o výše ukládané sankce. Podle názoru žalobce měla být uložena sankce ve výši 1 500 Kč, tj. na samé spodní hranici zákonného vymezení, sankce ve výši 2 000 Kč tak nebyla na místě. Závěrem žalobce namítl, že správní delikt je již promlčen, kdy správní řád ani silniční zákon nestanoví lhůtu k projednání správního deliktu, k tomu uvedl Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů, obcí s rozšířenou působností. K tomu pak uvedl další svoje úvahy, které potvrzují podle jeho názoru důvodnost této námitky, kdy odkázal i na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.2.2016, č.j. 30A 80/2015-43, v případě pochybností o prekluzivní lhůtě pro fyzické osoby měl správní orgán postupovat podle zásady in dubio mitius. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl argumentaci uvedenou v žalovaném rozhodnutí, navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Předně krajský soud z konstantní soudní judikatury uvádí názor, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3.4.2014, č.j. 7As 126/2013-19), anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24.4.2014, č.j. 7Afs 85/2013-33, který lze aplikovat jak na odůvodnění rozsudku soudu, tak i analogicky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ V prvé řadě se krajský soud zabýval prvním žalobním bodem, který obsahoval námitky zahrnující tvrzení o tom, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu ve smyslu ust. § 125f odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu. S tímto tvrzením žalobce krajský soud nesouhlasí. Krajský soud se předně zabýval namítaným nesplněním podmínek pro zahájení řízení po správním deliktu ve smyslu ust. § 125f odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu. Podle tohoto ustanovení správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek NSS ze dne 16.11.2014, čj. 1As 131/2014-45). Na prvním místě je tedy odpovědnost za přestupek, což vyplývá i z ust. § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla. Zcela jasným primárním úmyslem zákonodárce právní úpravy správního deliktu dle ust. § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích „je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem, resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu povinnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci – nástroje spáchání protiprávnosti – z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou“ (srov. rozsudek NSS ze dne 11.12.2014, čj. 3As 7/2014-21). „Bylo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku (srov. rozsudek NSS ze dne 22.10.2015, čj. 8As 110/2015-46). Jen v případě, pokud mají správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, tak jen v tom případě se o to musí pokusit (srov. výše zmíněný rozsudek NSS). Takovým případem může být například situace, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu informace o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu. V takovém případě správní orgány by měly a mohly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.8.2014, čj. 30A 92/2013-27 citovaný v rozsudku NSS ze dne 22.10.2015, čj. 8As 110/2015-46). V projednávané věci sice žalobce označil k výzvě správního orgánu jako údajného řidiče J.R., nar. „X“, bytem „X“, avšak tato osoba se k nařízenému ústnímu jednání o přestupcích nedostavila, ačkoliv předvolání k ústnímu jednání jí bylo řádně doručeno. Správní orgán I. stupně pak řízení o přestupcích zastavil. Protože proti tomuto rozhodnutí nebylo podáno odvolání, nabylo rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení právní moci. Není pravdou, že by správní orgán v řízení o přestupcích „vedl pouze formálně, bez skutečného zájmu o řízení“. To je zavádějící a účelové tvrzení žalobce, ostatně žalobce ani v žalobě neuvedl, jaké konkrétní ustanovení platné právní úpravy měl správní orgán I. stupně nerespektovat a nebyl by tak prokázán „skutečný zájem správního orgánu o řízení“. Postup správního orgánu v dané věci se neřídil jeho „zájmem o řízení“, ale platnou právní úpravou, a ta byla správním orgánem I. stupně respektována. Platná právní úprava neukládá správnímu orgánu, aby v případě, kdy žalobce označí jako údajného řidiče a pachatele přestupku jinou osobu, aby předvolával k ústnímu jednání žalobce. K tomu přece správní orgán neměl žádný zákonný důvod, ani to platná právní úprava nestanoví. Rovněž není krajskému soudu jasné, jak by mohl žalobce při ústním jednání „uvést více informací, které by vedly k rozhodnutí o vině pana R.“, určitě kdyby takové informace měl, tak by je hned konkrétně v řízení před správním orgánem I. stupně uvedl, v daném případě tyto „informace“ neuvedl ani ostatně před správním orgánem I. stupně a ani v žalobě, když pouze po převzetí svého zastoupení v řízení o správním deliktu společností „FLEET Control, s.r.o.“ (která je známá svým účelovým a obstrukčním jednáním, jak soud ještě dále uvede), účelově změnil celou verzi „svého příběhu“. Je totiž přinejmenším podivné, že až v řízení o správním deliktu se žalobce „zčista jasna“ přihlásil k tomu, že zmíněné vozidlo sám řídil a uvedl k tomu svou vlastní verzi celé události. V řízení o správním deliktu totiž žalobce prostřednictvím uvedeného zmocněnce začal tvrdit, že v době spáchání 1.přestupku (dne 18.4.2014) řídil zmíněné vozidlo on sám, že mu do cesty „vběhl pes“, kterého se následně vydal „odchytit“, aby nezpůsobil jinou dopravní nehodu. V případě druhého přestupku ze dne 21.8.2014 opětovně překvapivě začal tvrdit, že vozidlo řídil opět sám, a popřel existenci dopravního značení. Přece normální a logickou reakcí řádného, rozumného a běžného občana by bylo, že by na výzvu správního orgánu ke sdělení k osobě řidiče hned uvedl tuto svou verzi, pokud by byla pravdivá. Žalobce, resp. jeho zástupci (ať už to byla společnost FLEET Control v řízení o přestupku jako obecný zmocněnec nebo právní zástupce žalobce v předmětné žalobě) uvádí vnitřně rozpornou a účelově zvolenou procesní strategii. V žalobě totiž tvrdí, že „žalobce jako provozovatel vozidla byl totiž fakticky svědkem a byl právě tou osobou, která mohla k věci uvést více informací, které by vedly k rozhodnutí o vině pana R.“, takže v žalobě v podstatě potvrzuje svou verzi o tom, že v době spáchání přestupků byl řidičem zmíněného vozidla, jehož je žalobce provozovatel, pan R.. Avšak na druhé straně se v žalobě domáhá nápravy neúplného zjištění skutkového stavu, kdy v průběhu řízení o správním deliktu tvrdil zcela něco jiného, tedy že zmíněné vozidlo řídil on sám a k tomu doložil své tvrzení o honičce s volně pobíhajícím psem v místě spáchání přestupku ze dne 18.8.2014. Žalobce v důsledku výše zmíněné účelově zvolené procesní strategie, kdy až v řízení o správním deliktu uvedl verzi o tom, že on sám řídil zmíněné vozidlo, se sám dobrovolně zbavil možnosti uplatnit svůj zmíněný „příběh“ v přestupkovém řízení, ve kterém by měl možnost zbavit se odpovědnosti za zmíněné přestupky uplatněním svých věcných námitek týkajících se zmíněných přestupků (zahrnující zejména tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neprovedení ohledání na místě atd.). To však žalobce neučinil a nemůže tak správním orgánům vyčítat, že až v řízení o správním deliktu, kde již nastupuje místo odpovědnosti za přestupek řidiče motorového vozidla objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, týkající se protiprávního jednání řidiče motorového vozidla v souvislosti se spácháním uvedených přestupků. Kdyby tomu tak nebylo, tak by v podstatě nebylo třeba rozlišovat mezi objektivní odpovědností provozovatele motorového vozidla a mezi odpovědností řidiče motorového vozidla za spáchaný přestupek, kdy až v řízení o zmíněném správním deliktu by se mohl provozovatel motorového vozidla prohlásit za jeho řidiče v době spáchání přestupku a dožadoval by se toho, aby jeho odpovědnost za protiprávní jednání byla posouzena zcela jinak, než je tomu v případě objektivní odpovědnosti za zmíněný správní delikt. O to se přesně žalobci, či spíše, společnosti FLEET Control a následně i právnímu zástupci v řízení o této žalobě, účelově jednalo. Právě proto uplatnil právní zástupce žalobce v žalobě námitku o tom, že mělo být prováděno dokazování za osobní účasti žalobce, že mělo být nařízeno jednání atd. Zcela však tato účelová strategie pomíjí skutečnost, že pokud se sám žalobce zbavil možnosti vyvinit se z odpovědnosti za spáchané přestupky v přestupkovém řízení, když označil za řidiče motorového vozidla jinou osobu, tak v řízení o správním deliktu nastala zcela jiná situace, kterou nelze ztotožňovat se stavem, kdy je přestupek projednáván v přestupkovém řízení. V řízení o správním deliktu se totiž žalobce může zbavit své odpovědnosti pouze tím, že by prokázal, že by jeho vozidlo před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích bylo buď odcizeno, nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo že by podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel (srov. ust. § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu). Žalobce tak nemohl legitimně očekávat, že když řízení o přestupku vůči jím uvedenému údajnému řidiči, panu R., bylo zcela v souladu s platnou právní úpravou zastaveno, takže na jedné straně bude tvrdit, že si správní orgán neobstaral více informací, „které by vedly k rozhodnutí o vině pana R.“, tedy že bude setrvávat na svém původním tvrzení, že zmíněných přestupků se dopustil pan R., nikoliv žalobce, ale současně v průběhu správního řízení a potažmo i v žalobě budu uplatňovat takové námitky, které by mohl uplatňovat jen v řízení o přestupcích, nikoliv v řízení o odpovědnosti za zmíněný správní delikt, která je na rozdíl od povinnosti za přestupek objektivního charakteru. Samozřejmě je i třeba v řízení o tomto správním deliktu vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu týkajícího se přestupkového jednání, avšak nelze po správních orgánech vyžadovat, aby namísto zjištění předpokladu odpovědnosti za zmíněný správní delikt opětovně zkoumaly předpoklady odpovědnosti za zmíněný přestupek, a to dokonce v dané věci ve vztahu k žalobci jako provozovateli zmíněného motorového vozidla. Ústní jednání a další dokazování, např. ohledání na místě, by do řízení nevneslo žádné nové skutečnosti, přičemž žalobcem uvedená překvapivá verze o tom, že v době spáchání přestupků řídil vozidlo on (v případě jednoho přestupku dokonce odchytával volně pobíhajícího psa) je zjevně účelová a krajskému soudu je z jeho rozhodovací činnosti (srov. např. ve věci řešené pod sp.zn. 52A 100/2015) známo, že zmocněnec žalobce společnost FLEET Control, s.r.o. tuto verzi v různé podobě používá opakovaně v obdobných řízení o tomto správním deliktu (např. že se žalobci udělalo špatně, že zaparkoval z důvodů krvácení z nosu a snížení krevního tlaku atd.). Proto správní orgány tomuto tvrzení žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu správně nepřihlédly a s verzí žalobce se věcně nezabývaly (pouze žalovaný konstatoval, že nebyly naplněny podmínky krajní nouze s odkazem na rozsudek NSS ze dne 26.11.2009, č.j. 5As 97/2008-73), když, jak nyní krajský soud pouze navíc doplňuje, tato verze je nevěrohodná a k ověření její verze nebylo třeba provádět žádné dokazování a nařizovat ústní jednání (krajský soud opětovně připomíná, že se jedná o objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla, nikoliv zjišťování viny či neviny přestupce). O tom, že společnost FLEET Control, s.r.o. zastupuje v obdobných věcech účelově, s obstrukčními úmysly, nemá krajský soud pochyby. Tato společnost totiž nabízí pojištění řidičů proti odpovědnosti v obdobných věcech na stránkách www.nechcipokutu.cz, kdy v případech zastupování touto společností nelze nevidět i spojení Petra Kocourka, který sám vystupuje jako zmocněnec v obdobných věcech a současně i jako manažer různých projektů nabízejících řidičům pojištění proti pokutám (bratři Jiří Kocourek a Petr Kocourek jsou již dostatečně známí svým účelovým a obstrukčním jednáním; Jiří Kocourek je jednatelem zmíněné společnosti a Petr Kocourek je jejím ředitelem, jedná se i o jiné projekty, např. „Řešíme pokuty o.s.“, „Motoristická vzájemná pojišťovna“ atd., což lze identifikovat z dokladů o zaplacení soudních poplatků v obdobných věcech), kdy žalobci jsou v soudních řízeních převážně zastupováni „nikoliv náhodou“ advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem. V případě Petra Kocourka a jeho bratra Jiřího Kocourka jejich obstrukční, zdržovací taktika je známa i NSS (srov. např. rozsudky NSS ze dne 27.2.2014, č.j. 4As 118/2013-61, ze dne 26.1.2015, č.j. 8As 109/2014-70). K zastoupení jmenovaným advokátem soud uvádí z judikatury NSS, podle které „není náhodou“, že v obdobných věcech se stejnou procesní strategií účelového charakteru, sledující již zcela evidentně mimoprocesní cíle (srov. rozsudek NSS ze dne 4.5.2011, č.j. 1As 27/2011- 81), přebírá zastoupení v záhlaví uvedený advokát (k tomu srov. rozsudek ze dne 3.7.2014, č.j. 9As 162/2014-31), přičemž námitka týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neprovedení dokazování, nenařízení ústního jednání, je pak výsledkem strategie aplikované výše zmíněným zmocněncem v řízení o správním deliktu a obhajované poté v žalobě, navíc je však i nedůvodná. K jednotlivým námitkám pak krajský soud uvádí následující: Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013 – 28, odst. 15, nebo ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19; na okraj možno poznamenat, že vládní návrh nového přestupkového zákona již s tímto specifikem nepočítá, srov. § 80 návrhu, dostupný na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=555&CT1=0). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004, č. j. 3 As 32/2004 – 53). Tento právní názor prezentuje senát 52A Krajského soudu v Hradci Králové setrvale (z poslední doby srov. rozsudek ze dne 18. 11. 2015, č. j. 52A 22/2015 – 53, dostupný na www.nssoud.cz, na jehož vyčerpávající odůvodnění krajský soud tímto odkazuje) a jeho správnost byla potvrzena i Nejvyšším správním soudem (srov. např. bod 23 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46). Právní názor osmého senátu Nejvyššího správního soudu nebyl dosud zákonem předvídaným způsobem (§ 17 s. ř. s.) překonán, naopak byl potvrzen v další rozhodovací praxi NSS (srov. rozsudek NSS ze dne 6.4.2016, č.j. 3 As 260/2015-58). Opačné názory, na něž žalobce poukazoval, senát 52A vždy označoval za nesprávné a od své ustálené rozhodovací praxe se nehodlá ani v tomto případě odchýlit. Právní názor vyslovený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, nebyl zpochybněn ani v žalobcem zmiňovaném rozsudku téhož soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Pouze pro úplnost krajský soud připomíná, že soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Žalobci proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Lze též poukázat na to, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě. Ostatně pokud by krajský soud akceptoval tezi žalobce, že v řízení o správním deliktu (obvinění trestní povahy) je vždy (bezvýjimečně) nutné nařídit ústní jednání, nebylo by zřejmě možno využít ani institutu zkrácených (rozkazních /příkazních/) řízení, ačkoliv v řízeních o obviněních trestní povahy (ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se tento institut běžně užívá (srov. § 314e až 314g trestního řádu, § 150 správního řádu, § 87 zákona o přestupcích). Lze tedy uzavřít, že v dané věci nemuselo být nařízeno ústní jednání, jak tvrdí žalobce. Deliktní jednání bylo spolehlivě prokázáno listinami založenými ve správním spise a nebyla tak splněna podmínka nezbytnosti ústního jednání.1 Žalobce se mohl se všemi rozhodnými skutečnostmi (listinami) seznámit postupem dle § 38 odst. 1 správního řádu (nahlížení do spisu) či podle § 36 odst. 3 správního řádu (seznámeni s podklady rozhodnutí před jeho vydáním), o čemž byl správním orgánem prvého stupně řádně poučen (což žalobce ani nezpochybňoval). To, že žalobce v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt svá práva nevyužil, nemůže vytýkat správním orgánům, nýbrž pouze a jenom sobě, resp. zvolenému zástupci. Žalobce tak nebyl krácen na svých právech, nebylo ani nutno žalobce informovat o tom, že správní orgán bude číst listiny založené ve správním spise, neboť takový postup se předpokládá vždy (těžko by mohl správní orgán rozhodnout bez toho, aby listiny ve správním spise založené četl). Správní řízení je zásadně neveřejné a písemné a bylo by absurdní, aby správní orgány v každém řízení informovaly účastníky písemně vedeného řízení o tom, že budou v určitý den, hodinu a minutu číst listiny založené ve správním spise, s nimiž se může účastník řízení seznámit postupem dle § 38 odst. 1 či 36 odst. 3 správního řádu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 As 197/2014 – 262). Takový postup by paralyzoval chod veřejné správy (ve všech řízeních, v nichž se jednání nenařizuje, neboť se vychází pouze z listin založených ve správním spise, by totiž stejně v důsledku žalobcem prosazované interpretace § 51 odst. 2 správního řádu došlo k jakémusi „kvazijednání“ a smysl § 49 odst. 1 správního řádu by se zcela vytratil) a interpretaci právních předpisů vedoucí k takovým absurdním důsledkům je třeba (per reductione ad absurdum) odmítnout. Postup § 51 odst. 2 správního řádu je vyhrazen pro provádění těch důkazů, při jejichž provádění spolupůsobí vedle věcného obsahu důkazu i další skutečnosti (například při výslechu svědka způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti zdroje důkazu - nemohou být vyjádřeny např. v protokolu. Jiná situace je u důkazu listinou, který se provádí 1 Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí. Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u „listin“ podle odst. 1 tohoto ustanovení. Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou „přidanou hodnotu (srov. Vedral J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2012, str. 536 – 537, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, a ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 23/2013 - 53). 2 V odůvodnění rozsudku ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 As 197/2014 – 26, Nejvyšší správní soud uvedl: „Smyslem ustanovení § 51 odst. 2 věta první správního řádu je umožnit účastníkům řízení, aby mohli být přítomni při provádění důkazů, nebylo-li k jejich provedení nařízeno ústní jednání. Díky přítomnosti při provádění důkazů se mohou účastníci lépe seznámit s jejich obsahem a v návaznosti na to se detailně vyjádřit k důkazu. Je-li však jako důkaz prováděn audiovizuální záznam, který byl pořízen z webových stránek jediného účastníka řízení, není vadou řízení, pokud nebyl tento účastník informován o provedení důkazu mimo ústní jednání. Bylo by naprosto bezúčelné, aby stěžovatel musel informovat žalobce o tom, že v uvedený den a hodinu si hodlá promítnout audiovizuální záznam, který byl pořízen z webových stránek samotného žalobce, a tak jím provést důkaz. Uvedené platí tím spíše, že správní orgán není povinen sdělovat účastníkům řízení předběžný úsudek o důkazu plynoucí z provedeného důkazního prostředku. Své úvahy o hodnocení důkazu vtělí správní orgán až do odůvodnění správního rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu). V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že v těchto případech platí také zásada písemnosti stanovená § 15 odst. 1 správního řádu, na kterou navazuje § 17 správního řádu, který upravuje obsah správního spisu. Podle § 17 odst. 1 věta druhá správního řádu přílohou, která je součástí spisu, jsou zejména důkazní prostředky, obrazové a zvukové záznamy a záznamy na elektronických médiích. S obsahem audiovizuálního záznamu se tedy žalobce mohl seznámit při nahlížení do spisu, např. v souvislosti se seznamováním se s podklady před vydáním rozhodnutí.“ přečtením (po kterém účastník řízení může zásadně vznášet pouze námitky zpochybňující pravost a správnost listiny, takové námitky však může účastník řízení vznést kdykoliv v průběhu správního řízení nebo v okamžiku, kdy je vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu). Proto např. může i v civilním řízení odvolací soud, aniž důkaz listinou provedl při odvolacím jednání, tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 997, a rozsudky ze dne 27. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, ze dne 2. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 3539/2012, ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 4406/2011, a ze dne 24. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, a důvody rozsudku ze dne 25. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 32 Cdo 1102/2013). Ostatně i poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu se shodl na tom (viz závěr č. 115 ze dne 8. 6. 2012, dostupný na http://www.mvcr.cz/clanek/zavery-poradniho-sboru- ministra-vnitra-ke-spravnimu-radu.aspx), že při dokazování prostřednictvím písemných podkladů jsou práva účastníka řízení zajištěna postupem podle § 36 odst. 3 správního řádu, § 51 odst. 2 správního řádu se neuplatní (pouze pokud by správní orgán přistoupil k získání podkladů jakožto pramenů důkazů jiným způsobem, např. přizváním pracovníka jiného orgánu ke sdělení určitých skutečností významných k objasnění stavu věci, měl by se i zde uplatnit § 51 odst. 2 správního řádu a účastník řízení by měl být o úkonu vyrozuměn). Při vědomí rozdílů mezi soudním řízením správním a správním řízením krajský soud pro úplnost dodává, že ani v řízení před správním soudem se dokazování správním spisem neprovádí, byť z jeho obsahu správní soudy vycházejí a důkazní prostředky (důkazy) v něm obsažené hodnotí. Např. v odůvodnění rozsudku ze dne 12. 11. 2015, č. j. 7 As 238/2015 – 31, Nejvyšší správní soud uvedl: „Dokazování nicméně není potřeba provádět obsahem správního spisu, neboť ten je obrazem a výsledkem správního řízení, dokládá skutkový a právní stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS).“ Nad rámec nutného odůvodnění je možno dodat i to, že nekonání jednání není automaticky vadou řízení mající za následek zrušení žalovaného rozhodnutí ani v přestupkovém řízení. Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře obdobnou otázkou zabýval, a to například v rozsudku ze dne 16. 3. 2005, č. j. 3 As 46/2004 - 60, v jehož odůvodnění konstatoval, že správní orgán, který v prvním stupni v řízení o přestupku rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání (§ 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), se dopustil vady řízení. Tato vada však nemusí mít bez dalšího vliv na zákonnost rozhodnutí. Totéž platí i pro případné porušení § 51 odst. 2 správního řádu. I kdyby tedy v daném případě došlo k porušení výše citovaných ustanovení správního řádu (§ 49 odst. 1, § 51 odst. 2 správního řádu), jak tvrdí žalobce, nemělo by toto pochybení vliv na zákonnost rozhodnutí v situaci, kdy správní orgány vycházely pouze z listin, s nimiž se žalobce mohl v průběhu řízení seznámit a vznést vůči nim výhrady. Ostatně uvedené závěry potvrdil v obdobné věci i NSS v rozsudku ze dne 29.6.2016, č.j. 2 As 33/2016-53, když navíc uvedl následující: „Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s touto stěžovatelovou námitkou, přičemž poukazuje na velké množství vlastních rozsudků, které se týkaly totožné otázky (srov. např. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 8 As 110/2015, ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 1 As 166/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 1 As 7/2016), tedy povinnosti správního orgánu nařídit ústní jednání v případě projednávání správního deliktu provozovatele vozidla. I zde se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání v řízení o správních deliktech v situacích, kdy to není nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (k podrobné argumentaci odůvodňující tento závěr srov. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, body 21 - 24, srov. i rozsudek ze dne 17. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015 - 29). Vzhledem k tomu, že v této části kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel v zásadě stejnou argumentaci jako již dříve v řízení o žalobě, lze z důvodu procesní ekonomie v podrobnostech na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění krajského soudu odkázat (ohledně možnosti takového postupu srov. např. rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47). Obecně tedy platí, že ústní jednání správní orgán nařídí, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení. Nejvyšší správní soud tak posuzoval otázku, zda bylo ústní jednání nezbytné v této konkrétní věci, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. Skutkový stav projednávané věci je přitom zcela jednoduchý. Stejně jako ve výše zmiňovaném rozhodnutí č. j. 8 As 110/2015 - 46, i nyní jde o nesprávné parkování. Městský úřad rozhodoval na základě oznámení o podezření ze spáchání přestupku, výpisu z registru provozovatelů vozidel a fotodokumentace. Z těchto podkladů je patrno, že vozidlo stěžovatele stálo na vyhrazeném placeném parkovišti v době min. od 16:19 hod. do 16:44 hod, aniž byl zaplacen parkovací poplatek. Městský úřad vyrozuměl stěžovatele o zjištění protiprávního jednání nejprve ve výzvě podle § 125h zákona o silničním provozu, na kterou stěžovatel nereagoval a nesdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Po odložení přestupkové věci městský úřad zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla se stěžovatelem. V oznámení o zahájení řízení stěžovatele zároveň poučil o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu) ve lhůtě deseti dnů s tím, že po uplynutí lhůty k vyjádření přistoupí k vydání rozhodnutí. Stěžovatel na výzvu nereagoval. Městský úřad následně rozhodl na základě důkazů založených ve spise. Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv stěžovatele nezbytné nařizovat ústní jednání. Postupem správního orgánu byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování, např. výslechem zasahujícího policisty (srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2014, č. j. 3 As 128/2013 - 36, nebo ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70). Stěžovatel přitom měl dostatek prostoru k tomu, aby svá práva v řízení uplatnil. Stěžovatel navíc ani nesdělil žádné konkrétní skutečnosti, které chtěl uplatnit při jednání, a jeho námitka je tak zcela obecná a formalistická. Městský úřad proto nepochybil, pokud v souladu se zásadou procesní ekonomie v řízení ústní jednání nenařídil a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise. Poukazuje-li stěžovatel na výše označený rozsudek devátého senátu, nelze konstatovat, že by s ním byl postup správních orgánů v rozporu. Ani tento rozsudek totiž nepovažoval provedení ústního jednání za nezbytnou součást řízení o správním deliktu. Poukázal pouze 2 As 33/2016 na to, že i za situace, provádí-li se dokazování mimo jednání, je vhodné předem o tom informovat účastníky řízení a příp. vyhotovit protokol. S uvedeným závěrem nelze než souhlasit, nicméně nutno poukázat také na konstantní judikaturu, dle níž platí, že ne každá procesní vada má vliv na zákonnost rozhodnutí. Takovou vadou je i provedení důkazu listinou mimo jednání bez toho, aby o tom byl vyhotoven protokol. Důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení. Pokud by se samozřejmě jednalo o provádění jiného důkazu mimo ústní jednání (například výslech svědka), v takovém případě se uplatní devátým senátem nastíněný postup, aby nebyl účastník řízení jakkoli zkrácen na právech. Nejvyšší správní soud se i u přestupkového řízení, kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti úpravě správních deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen postup stanovený správním řádem (viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, nebo ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 107/2011 nebo ze dne 22. 10. 2008, č. j. 6 As 51/2007 – 228). Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudcích ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 – 163, a ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, dospěl k závěru, že pokud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle § 17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle § 36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu. Od těchto závěrů se nemá Nejvyšší správní soud důvod odchýlit ani v nyní projednávané věci. Všechny listiny, z nichž správní orgán vycházel, byly po celou dobu řízení součástí spisu a stěžovatel byl obeznámen s možností se s nimi seznámit, případně je konfrontovat, nicméně zůstal pasivní. Ani tato námitka, kdy stěžovatel zpochybňoval toliko formální postup správních orgánů, není důvodná.“ Pokud žalobce namítá, že „se správní orgán nevypořádal se žalobcem navrženými důkazy“, tak v žalobě neuvádí, o jakéže konkrétně se to jednalo „navržené důkazy“. Pokud měl žalobce na mysli neprovedení dokazování za účelem ověření jeho zcela nepochybně účelové verze uplatněné až společností FLEET Control s.r.o. v řízení o správním deliktu, tj. že zmíněné vozidlo řídil v době přestupků sám žalobce, tak k tomu plně postačovalo byť i strohé konstatování správního orgánu I. stupně o tom, že „se vede již řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a že řízení o přestupku již bylo zastaveno“. K tomu se obdobně vyjádřil i žalovaný, který v odůvodnění žalovaného rozhodnutí uvedl, že tyto přestupky spáchal neznámý řidič a řízení o přestupcích bylo zastaveno, žalovaný konstatoval, že nebyly naplněny podmínky krajní nouze. Další rozsáhlé zdůvodnění neprovedení dokazování v dané věci nebylo třeba ani uvádět, krajský soud pouze doplňuje, že žalobcem uvedené zpochybnění skutkového stavu věci uvedením verze o tom, že řídil on sám zmíněné motorové vozidlo v době spáchání přestupků, kdy v jednom případě „odchytával“ volně pobíhajícího psa, jak tvrdil, by mohl uplatnit v přestupkovém řízení, nikoliv v případě v řízení o zmíněném správním deliktu, protože v dané věci správní orgány vycházely ze skutečnosti, že řízení o přestupku již bylo zastaveno (argumentace soudu viz o účelovosti zmíněného tvrzení viz výše). Žalobce ve vztahu k námitce týkající se vymezení místa spáchání přestupků přehlédl, že se v dané věci nejednalo o jeden přestupek, ale o dva přestupky, kterých se neznámý řidič zmíněného vozidla nedopustil pouze na jednom místě (srov. výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně). Oba přestupky byly fotograficky zdokumentovány, z fotodokumentace založené ve spise přestupkové jednání jednoznačně vyplývá, tato byla navíc pořízena strážníky městské policie, o jejichž věrohodnosti nelze pochybovat, když neexistují takové okolnosti, kde by bylo možné zpochybnit jejich zásah a popis přestupkového jednání v úředním záznamu. Ve vztahu k výši uložené sankce žalobce přehlédl, že v dané věci správní orgán I. stupně při stanovení výše sankce v souladu s ust. § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu použil rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, tedy v daném případě za uvedený přestupek stanovuje sankci od 1 500 Kč do 2 500 Kč, přičemž v dané věci se nejednalo pouze o jeden přestupek, ale o přestupky dva, tudíž pokud stanovil správní orgán sankci pouze ve výši 2 000 Kč, tak tato byla přiměřená a nebylo třeba ještě dále tuto sankci podrobněji odůvodňovat. Za uvedená dvě přestupková jednání totiž mohla být žalobci uložena sankce v rozpětí 3 000 Kč až 5 000 Kč, když se jedná o přestupky dva. Krajský soud nepovažuje v projednávané věci za případný pohled žalobce na účel rozhodování správního soudu v dané věci, resp. jeden z účelů správního soudnictví, kterým je podle názoru žalobce „kultivovat státní správu, a to tak, že zruší žalobou napadené rozhodnutí …“. Jako důvod pro zrušení rozhodnutí správního orgánu nestanoví platná právní úprava „kultivaci“ státní správy, když ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují o dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon (§ 2 s.ř.s.). Důvodem pro rozhodnutí, kterým soud zruší rozhodnutí správního orgánu, je buď nezákonnost či existence vad řízení, a to ještě takových vad řízení, které mají vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí (o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech, se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdy by k vadě řízení vůbec nedošlo – srov. rozsudek NSS ze dne 26.10.2009, č.j. 8Afs 46/2009-46). Právo účastníka řízení na spravedlivý proces totiž není samoúčelné, nýbrž jeho účel spočívá v ochraně jiných základních práv, tentokrát již hmotných. Nedává totiž rozumný smysl, aby se někdo soudil toliko za účelem ochrany svých procesních práv (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.5.2015, sp.zn. II. ÚS 1449/15). Proto nemůže obstát účelový názor zástupce žalobce o možnosti zrušit žalované rozhodnutí za účelem „kultivace“ státní správy, a to tím spíše, když žaloba svými účelovými námitkami v podstatě završuje účelovou a obstrukční strategii zmíněného obecného zmocněnce, protože jednání in fraudem legis nepožívá právní ochrany, což je obecnou právní zásadou, vlastní celému právnímu řádu z jeho povahy (srov. např. Nález Ústavního soudu ze dne 17.4.2013, sp.zn. Pl. ÚS 25/2012, navíc je od 1.1.2014 výslovně zakotvena i v § 8 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Proto, jestliže žalobce prostřednictvím svého takto účelově jednajícího zmocněnce uvedl v řízení o správním deliktu překvapivě zcela jinou verzi, než původně označil jako řidiče zmíněného vozidla pana R., když za řidiče označil sám sebe a k tomu uvedl svůj zmíněný příběh s odchytem volně pobíhajícího pejska a žalobce očekával, že správní orgán za účelem „vyvrácení“ takovéto na první pohled zcela nevěrohodné a účelové verze bude provádět dokazování, nařídí jednání atd., a pokud tímto způsobem neučiní, takže jen z důvodů kultivace státní správy bude třeba rozhodnutí správního orgánu zrušit, tak se žalobce hrubě mýlí. Ale to už je součástí obstrukční procesní strategie završené předmětnou žalobou, s cílem vyvolat umělé a účelové pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu věci u soudu rozhodujícího ve správním soudnictví a docílit toho, že soud za účelem „došetření“ věci rozhodnutí žalovaného zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení, a to z důvodu pouhé žalobcem tvrzené „kultivace“ státní správy. Toto tvrzení však zakrývá skutečnou podstatu způsobu obrany žalobce, tj. vytvoření účelových a nevěrohodných námitek s jediným cílem, tj. aby byl žalobce zbaven odpovědnosti za zmíněný správní delikt, ačkoliv k tomu nejsou dány zmíněné liberační důvody, dané platnou právní úpravou (jedná se o důvody uvedené v ust. § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu). V dané věci se žalobce však své odpovědnosti nezprostil, krajský soud musel žalobu jako nedůvodnou zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Odpovědnost provozovatele motorového vozidla dle ust. § 125f zákona o silničním provozu je objektivního charakteru a z platné právní úpravy nevyplývá, že by tato odpovědnost měla zaniknout z důvodu „promlčení“. Žalobce se ve vztahu k námitce týkající se „promlčení“, tj. zániku odpovědnosti žalobce za předmětný správní delikt, dovolává podkladu vyhotoveného Ministerstvem dopravy ČR, pod čj. 8/2013-160/OST/5, (dále jen „metodika“), ve kterém je obsažena metodika k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hlavního města Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000Sb., zákonem č. 297/2011Sb. Tato metodika se týkala doporučení postupu správních orgánů při posouzení otázky zániku odpovědnosti provozovatele motorového vozidla za zmíněný správní delikt, když reagovala na novou právní úpravu, tj. zákon č. 297/2011Sb., kterou byl změněn zákon o silničním provozu mj. tak, že byl nově tento správní delikt provozovatele vozidla stanoven zákonem o silničním provozu s účinností od 1.1.2012, přičemž § 125f upravující tento správní delikt byl tímto zákonem, tj. zákonem č. 297/2011Sb., do zákona o silničním provozu, vložen. V ní byl obsažen názor, že je třeba analogicky uplatnit § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, tedy že správní delikt nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tato metodika byla v té době aktuální vzhledem k tomu, že zákon o silničním provozu neupravoval zánik odpovědnosti za tento správní delikt. Stalo se tak až přijetím zákona č. 230/2014 Sb. s účinností od 7.11.2014, kdy bylo mj. novelizováno ust. § 125e (společná ustanovení o správních deliktech), a to odst. 5, který nově zní takto: “Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f.“ Podle této nové změny zákona o silničním provozu (zákon č. 230/2014 Sb.) tak již se na odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu, tedy i v projednávané věci, vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby, které řeší okamžik zániku odpovědnosti za správní delikt, když dle ust. § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájí řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Toto ustanovení, tj. § 125e odst. 3 se tak vztahuje též i na odpovědnost fyzické osoby, tj. v daném případě žalobce, za správní delikt provozovatele vozidla podle ust. § 125f zákona o silničním provozu (tj. dle ust. 125e odst. 5 zákona o silničním provozu), tedy v daném případě nemohla uplynout lhůta pro zánik odpovědnosti žalobce, protože ta zaniká do 4 let ode dne, kdy byl spáchán přestupek (přestupek byl spáchán dne 15.7.2014, odpovědnost žalobce by zanikla tedy až 15.7.2018). Zároveň v dané věci byla splněna druhá zákonná podmínka, tj. správní orgán zahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o odpovědnosti žalobce za zmíněné přestupky dozvěděl, takže odpovědnost žalobce za tento správní delikt nemohla zaniknout (§ 125e odst. 3, § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu). V dané věci nebyl porušen princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnost (retroaktivity) právních norem, tj. v dané věci zákona č. 230/2014 Sb., kterým bylo výše zmíněným způsobem novelizováno ustanovení § 125e zákona o silničním provozu a bylo tak s účinností od 7.11.2014 (tj. až po spáchání přestupku) stanoveno výslovně právní úpravou, že i na odpovědnost fyzické osoby za uvedený správní delikt se vztahuje ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby, tedy i právní úpravy lhůt pro zánik odpovědnosti právnických osob za správní delikt. Zákaz retroaktivity právních norem je totiž v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod vymezen ve vztahu k posouzení trestnosti jednání, nikoliv k posouzení doby, po kterou lze trestný čin stíhat (není pochyb o tom, že tento závěr se vztahuje i na správní delikty, jejichž povaha je v konstantní soudní judikatuře a právní doktríně považována za druh „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod zakotvujícího právo na spravedlivý proces). Ostatně tento závěr vyslovil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 19/93, když uvedl, že „otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblastí těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat“. A právě v dané věci se nejedná o takový případ, kdy by došlo k aplikaci nové právní úpravy (cit. zákon č. 230/2014 Sb.) na posouzení trestností zmíněného deliktního jednání žalobce, neboť před nabytím účinnosti tohoto zákona bylo toto jednání z hlediska jeho trestnosti (tj. nikoliv z hlediska posouzení doby, po kterou lze postihnout žalobce za tento delikt) upraveno stejně jako po nabytí účinnosti cit. zákona, tj. před 7.11.2014 i po 7.11.2014 bylo takové jednání postižitelné jako předmětný správní delikt. Na daný případ tak nelze aplikovat judikaturu vztahující se k posouzení trestnosti z pohledu zákazu retroaktivity (např. nález Ústavního soudu ze dne 13.6.2002, sp.zn. III. ÚS 611/01). V dané věci se tak jedná o posouzení otázky týkající se doby, v jaké lze toto jednání žalobce postihnout z hlediska jeho odpovědnosti za tento správní delikt. Je sice pravdou, že v době spáchání přestupků ještě nenabyla účinnosti zmíněná právní úprava (zák.č. 230/2014 Sb.), která pro uvedené deliktní jednání žalobce jako fyzické osoby výslovně stanovila výše uvedené lhůty (z hlediska zániku odpovědnosti za tento delikt). To však neznamená, že v té době žádná lhůta pro zánik odpovědnosti za tento delikt neexistovala. Zásahy „veřejné moci do soukromé sféry jsou v zásadě vždy limitovány během času“ (srov. rozsudek NSS ze dne 19.2.2009, č.j. 1 Afs 15/2009-105, bod 20). V dané věci tak i v době spáchání přestupku, kdy ještě neplatil zákon č. 230/2014 Sb., musela existovat lhůta pro zánik této odpovědnosti. Krajský soud se ztotožňuje s názorem Ministerstva dopravy uvedenému ve zmíněné metodice, tj. že v té době bylo třeba uplatnit analogicky pro zánik odpovědnosti za tento delikt jednoroční lhůtu danou pro zánik odpovědnosti za přestupek dle zákona o přestupcích jako lhůtu pro zánik odpovědnosti za tento delikt. Krajský soud se však neztotožňuje s názorem žalobce, že i po nabytí účinnosti zákona č. 230/2014 Sb. bylo možné tuto jednoroční lhůtu aplikovat. V důsledku nové právní úpravy, tj. zák.č. 230/2014 Sb., která stanovila pro zánik této odpovědnosti lhůty delší (tj. výše zmíněnou subjektivní dvouroční a objektivní čtyřletou lhůtu) došlo jen k prodloužení již běžící zmíněné jednoroční lhůty, kdy se nejedná o trestnost tohoto jednání, ale jen otázku, jak dlouho lze toto jednání postihnout (srov. již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 21.12.1993, sp.zn. Pl. ÚS 19/93). Takové prodloužení zmíněné lhůty lze považovat i s přihlédnutím k zásadě právní jistoty a legitimního očekávání pro žalobce za únosné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21.9.2015, sp.zn. Pl. ÚS 18/14) a to tím spíše, že v době spáchání přestupků platily tyto stejné lhůty pro zánik odpovědnosti právnických osob za tento delikt. K „promlčení“, tedy k zániku odpovědnosti žalobce za tento správní delikt nedošlo, námitka je nedůvodná. Navíc v neposlední řadě nelze přehlédnout skutečnost, že k zániku odpovědnosti za správní delikt přihlíží soud ex officio, tedy i když to účastník řízení nenamítne (srov. rozsudek NSS ze dne 18.9.2014, č.j. 9 As 33/2014-29). A právě v rozsudku NSS ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46, nastala obdobná situace, kdy sice prekluze odpovědnosti za stejný správní delikt sice nebyla žalobcem namítána, ale pokud by byla argumentace žalobce důvodná, musel by k této prekluzi přihlédnout NSS ex officio. Což se nestalo a kasační stížnost proti rozsudku podepsaného soudu ze dne 8.7.2015, č.j. 52 A 65 /2014-38 zamítl, aniž by dospěl k závěru o zániku odpovědnosti za tento delikt (jak vyplývá ze skutkových okolností této věci, k přestupkovému jednání spočívajícím v nesprávném parkování došlo dne 15.4.2013, tedy rovněž v době, kdy ještě neplatil zák.č. 230/2014 Sb. a žalované rozhodnutí týkající se rovněž stejného správního deliktu dle § 125f odst. 1 zák.č. 361/2000 Sb. bylo vydáno též až po uplynutí jednoho roku od spáchání přestupku, tj. 12.6.2014, kdy již platila nová 4letá objektivní lhůta pro zánik této odpovědnost dle zák.č. 230/2014 Sb., jenž ještě ale neuplynula). Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce nebyl v řízení úspěšný a neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, když mu žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.