52 A 64/2018 - 76

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem, ve věci žalobce: D. A. zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 - Dolní Chabry proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, IČ 70892822 sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 15.2.2018, č.j. KrÚ 13505/2018/ODSH/13, takto:

Výrok

I . Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 29. 11. 2017, č. j. OSA/P-3100/15-D/139, kterým byl žalobce jako provozovatel vozidla tovární značky Seat, reg. zn. XXX XXXX, uznán vinným ze spáchání dvou přestupků podle ust. § 125f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“). Těchto přestupků (dle právní úpravy platné do 30.6.2017 se jednalo o správní delikty – ke změně správních deliktů na přestupky došlo zákonem č. 183/2017 Sb.) se žalobce dopustil tak, že nezajistil, aby při užití výše uvedeného vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovených zákonem o silničním provozu (§ 10 odst. 3 zákona o silničním provozu), k čemuž došlo tak, že 1) dne 18. 8. 2014 v době minimálně od 19:12 do 19:17 hod. v ulici Karla IV. poblíž domu čp. 2590 v Pardubicích bylo zaparkováno toto vozidlo v rozporu s dopravní značkou B28 (zákaz zastavení) a 2) dne 21. 8. 2014 v době minimálně od 17:53 hod. do 17:58 hod. bylo zmíněné vozidlo zaparkováno v rozporu s dopravní značkou B28 (zákaz zastavení) rovněž v ulici Karla IV. poblíž domu čp. 2590, čímž se nezjištěný řidič zmíněného vozidla dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 k) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Přestože proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo podáno pouze blanketní odvolání, tak žaloba obsahuje následující žalobní body s rozsáhlou argumentací, uvedenou na 16 stranách žaloby, přičemž se jedná o následující žalobní body: 1. „Absence výzvy k úhradě určené částky“, ve kterém žalobce zpochybňuje postup správních orgánů dle platné právní úpravy, zejména v souvislosti se zasláním výzvy dle § 125h odst. 4 zákona o silničním provozu. 2. „Nemožnost vést řízení o správním deliktu provozovatele vozidla“ – v tomto žalobním bodu žalobce zpochybňuje rovněž postup správních orgánů z formálně právních důvodů s tím, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, tvrdí, že je sporné, zda byla splněna podmínka dle § 125f odst. 4 písm. b) silničního zákona, nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení o spáchaných přestupcích řidičem zmíněného vozidla. Správní orgán měl důkazy, dle kterých se přestupků dopustil J. R., „nebylo na místě zastavit řízení“ proti této osobě. 3. „Sankce“ – v tomto žalobním bodu poukázal žalobce na předchozí zrušující rozsudek NSS, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného správního orgánu I. stupně právě z nedostatečného odůvodnění zmíněné sankce. Správní orgán ve svém rozhodnutí nezvažoval mimořádné snížení pokuty, ani upuštění od uložení správního trestu. 4. „Nedostatečná identifikace porušení právní povinnosti (pouze odkaz na § 10 bez uvedení odstavce)“ – rovněž v tomto žalobním bodu rozsáhle žalobce argumentuje proti odůvodnění žalovaného rozhodnutí s tím, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně byl pouze odkaz na porušení ustanovení § 10 silničního zákona, toto ustanovení však „disponuje pěti odstavci, z nichž každý stanoví zcela odlišné povinnosti“. 5. „Zavinění“– v tomto žalobním bodu žalobce tvrdí, že odpovědnost za zmíněné přestupky žalobce nebyla objektivní, ale subjektivní, k odstranění zavinění ze skutkové podstaty zviněného přestupku podle názoru žalobce došlo zákonem č. 183/2017 Sb., přičemž zavinění jakožto znak přestupku (tehdy správního deliktu) fyzické osoby nepodnikající podle § 125f silničního zákona došlo až po období od 1.7.2017 do 13.7.2017, kdy znakem tohoto přestupku (tehdy správního deliktu) bylo zavinění. Správní orgán měl použít právní úpravu příznivější pro žalobce. Zároveň tvrdí, že určení účinnosti právního předpisu zákona č. 183/2017 Sb. je v rozporu s předepsanými pravidly, zákon nabývá účinnosti podle obecné úpravy, tj. 15 dnem od vyhlášení zákona, zákon č. 183/2017 Sb. nabyl účinnosti 1.7.2017, v rozporu se zákonem č. 309/1999 Sb. (§ 3 odst. 3). 6. „Sankce – neuvedení ustanovení, dle kterého bylo rozhodováno“. V tomto žalobním bodu tvrdí, že správní orgán rozhodoval o sankci nezákonně, výrok rozhodnutí neobsahoval přesné ustanovení, dle kterého bylo rozhodováno. Ve výroku rozhodnutí absentuje řádný odkaz na ustanovení právního předpisu, dle kterého bylo rozhodováno, dle kterého byla uložena pokuta, takové rozhodnutí „postrádá elementární prvky přezkoumatelnosti“. V rozhodnutí nelze seznat, zda uložená sankce ve výši 2 000 Kč je sankcí na samé spodní, či horní hranici zákonného rozmezí nebo je v jeho středu. 7. „Protiústavnost“ – žalobce namítl, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla je v rozporu s ústavou, žalobce navrhl, aby soud přerušil toto řízení do rozhodnutí Ústavního soudu, který projednává návrh Krajského soudu v Ostravě na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. 8. „Materiální aspekt“– v tomto žalobním bodu zpochybňoval žalobce odůvodnění rozhodnutí o přestupcích, kdy zpochybňoval úvahy správního orgánu, které označil za „nepřiléhavé“, kdy polemizoval s názorem správního orgánu. 9. „Nepřezkoumatelnost změny názorů“ – v tomto žalobním bodu zpochybňoval žalobce postup správních orgánů, kdy reagoval na předchozí, zrušující rozsudek NSS, který se týkal skutečnosti, že správní orgán ve zrušeném rozhodnutí uznal žalobce vinným z dvou skutků, kdy první se měl stát v ulici Karla IV. a druhý v ulici Jindřišská, správní orgán reagoval tak, že v novém rozhodnutí již tento výrok změnil s tím, že k oběma skutkům došlo v ulici Karla IV. Z rozhodnutí podle tvrzení žalobce „se nepodává“, co vedlo správní orgán ke změně tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí není řádně odůvodněno. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí, navrhl, aby soud žalobu zamítl. Krajskému soudu bylo dne 9.5.2018 doručeno podání advokáta Mgr. Václava Voříška, které obsahovalo námitku podjatosti vůči předsedovi senátu JUDr. Janu Dvořákovi. V tomto podání jsou obsaženy již známé, obstrukční námitky jmenovaného advokáta, přičemž se s nimi měl možnost seznámit určitě již celý Nejvyšší správní soud, neboť tento advokát tyto námitky podává téměř pravidelně. Zároveň obsahují stěžejní důvod této námitky, tj. to, že jmenovaný advokát spatřuje podjatost jmenovaného předsedy senátu v jeho sdělení, které učinil při jednom jednání, že si na něj „vede složku a ještě neví, co s ní udělá“. Poté tento advokát uvedl další důvod podjatosti, tj. důvod, který spatřuje v odůvodnění rozsudku krajského soudu ve zcela jiné věci, tj. ve věci 52 A 64/2017 (rozsudek podepsaného soudu ze dne 18.4.2018, č.j. 52 A 64/2017-96), ve kterém zdejší soud v podstatě pouze citoval závěry Nejvyššího správního soudu o obstrukčních praktikách jmenovaného advokáta, nic víc (v předmětné námitce zmíněný advokát tvrdí, že v jím přiloženém rozsudku ve věci č.j. 52 A 64/2017-96 bylo uvedeno, že „advokát fabuluje“, „advokát se snaží protahovat soudní jednání“ atd., přičemž se jednalo pouze o citaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž snaha zmíněného advokáta protahovat soudní jednání u zdejšího soudu byla zhodnocena např. v rozsudku NSS ze dne 27.9.2016, č.j. 1 As 101/2016-7). To, že jmenovaný advokát maří jednání soudu, a to i neustále podávanými námitkami podjatosti, bylo uvedeno v řadě usnesení NSS, např. ze dne 30.3.2017, č.j. Nao 118/2017-145, tvrzení „o ničím nepodložené fabulaci“ ze strany tohoto advokáta a zneužití práva z jeho strany z důvodu opakovaně vznášených nedůvodných námitek podjatosti bylo uvedeno v usnesení NSS ze dne 25.5.2017, č.j. Nao 175/2017-161, dále v usnesení NSS ze dne 28.3.2017, č.j. Nao 122/2017-136 atd.). Nejedná se tedy o vlastní názory zdejšího soudu uvedené ve zmíněném rozsudku, který byl vydán ve zcela odlišné věci než v nyní projednávané, jedná se jen o opakování názoru NSS, přičemž pokud takový postup shledává zástupce žalobce nesprávným, měl si podat kasační stížnost proti zmíněnému rozsudku. Uvedení těchto skutečností ze zmíněného rozsudku jako důvodu námitky podjatosti spatřuje zdejší soud jako zcela účelové a navíc Mgr. Václav Voříšek musí jistě znát platnou právní úpravu, ze které vyplývá, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo jeho rozhodování v jiných věcech (§ 8 odst. 1 s.ř.s.). Proto okolnosti týkající se jiné věci vedené pod sp.zn. 52 A 64/2017 nemohou být důvodem pro vznesení námitky podjatosti, to tento advokát musí vědět, přičemž tuto skutečnost soustavně nerespektuje a neustále námitky obdobného charakteru podává. Navíc stále „dokola“ opakuje své tvrzení o zmíněné „složce“, přičemž obdržel od NSS řadu rozhodnutí, v nichž s touto námitkou se již NSS v řadě rozhodnutí, týkajících se námitky podjatosti vznesených ze strany tohoto advokáta, vypořádal (srov. např. usnesení NSS ze dne 28.3.2017, č.j. Nao 122/2017-136, usnesení ve věci sp.zn. Nao 118/2017, Nao 119/2017 atd.). Proto krajský soud v dané věci dospěl k závěru, že se jedná o stále tytéž, obdobné námitky, které již NSS označil v usnesení ze dne 28.3.2017, č.j. Nao 122/2017-136, bod 14 za „případ zneužití procesního práva“, přičemž ponechal v tomto usnesení na zvážení zdejšího soudu, zda nepřihlédne k takovému úkonu, tj. ke zmíněné námitce, se zachováním možnosti vznést důvody pro vyloučení zákonného soudce až v případě kasační stížnosti proti konečnému rozhodnutí (srov. analogicky § 15 odst. 2, 3 občanského soudního řádu). Protože se jedná o opakovaný postup jmenovaného advokáta, kdy ten naprosto odmítá a ignoruje zmíněná rozhodnutí NSS a pokračuje ve své zmíněné činnosti, spočívající jednak v opakovaném uvedení důvodu podjatosti, který NSS již v řadě svých rozhodnutí vyhodnotil jako obstrukčního charakteru (zmíněná „složka“) a dále spočívající v uvedení důvodu podjatosti, který podle platné právní úpravy důvod podjatosti vůbec založit nemůže (§8 odst. 1 s.ř.s.), tedy jedná se z jeho strany nepochybně o pokračující případ zneužití procesního práva, krajský soud postupoval tak, že zmíněnou námitku podjatosti nepředložil NSS, ale postupoval podle § 15 odst. 2, 3 občanského soudního řádu a k takovému úkonu vůbec nepřihlédl, přičemž rozhodl ve věci s tím, že nic nebrání zástupci žalobce podat kasační stížnost, ve které může takový postup zdejšího soudu zpochybnit. Ve věci proto krajský soud rozhodoval meritorně, viz dále. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Na tomto místě soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13). Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č.j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3.4.2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24.4.2014, č.j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 6.4.2016, č.j. 6 Afs 3/2016-45, bod 19: „Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí zcela srozumitelné a přezkoumatelné. Je pravda, že krajský soud podrobně a výslovně nereagoval na každou jednotlivost, kterou stěžovatelka v žalobě namítla. Sám však na úvod rozhodnutí avizoval, že s ohledem na obsáhlost žaloby zvolí jinou cestu vypořádání žaloby, a to sice že zformuluje právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí. Takový přístup je zcela legitimní a aproboval ho i Ústavní soud….“: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ [nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Také Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, že „pokud si tedy stěžovatelka myslí, že na její košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat krajský soud stejně košatým a obsáhlým rozsudkem, mýlí se. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání mimořádně rozsáhlých, jako je i podání stěžovatelky, by bylo velmi obtížné sepsat ‚přezkoumatelný‘ rozsudek.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2014 č. j. 10 Afs 18/2015-48, bod 13). Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz). Soud dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz). K soudnímu přezkumu ve správním soudnictví je třeba i pro danou věc uvést, že v rozsudku ze dne 20. 10. 2015 ve věci č. 4037/10 – Fazia Ali v. Spojené království Evropský soud pro lidská práva uvedl, že pojem „úplný přezkum“ však není vykládán doslova a Soud (zde míněno ESLP) se v zásadě spokojí, bude-li přezkum dostatečný (sufficient review). Je třeba též přihlédnout ke specifičnosti řízení ve správním soudnictví, v rámci něhož může být skutkový přezkum v zásadě omezený a odvolací soudní orgán se může zaměřit spíše na přezkum předchozího řízení než na přijímání skutkových závěrů. Z článku 6 Úmluvy tak nevyplývá právo na přístup k soudu, který může nahradit názor správního orgánu svým vlastním názorem; v této souvislosti Soud (ESLP) zdůrazňuje, že musí být respektována rozhodnutí správních orgánů založená na vhodnosti (expediency), která jsou mnohdy přijímána ve specializovaných oblastech práva, jakými jsou např. územní plánování, ochrana životního prostředí či regulace lovu (např. Bryan proti Spojenému království, č. 19178/91, rozsudek ze dne 22. listopadu 1995, § 47). Při posuzování dostatečnosti soudního přezkumu je podle ESLP nutno posoudit: (i) pravomoci příslušného soudního orgánu, (ii) oblast, jíž se rozhodnutí správního orgánu týká, a to zejména z pohledu, zda obsahuje posouzení otázek vyžadujících zvláštní odborné znalosti, (iii) míru správního uvážení, kterou v dané věci příslušné správní orgány mají, (iv) způsob, jakým bylo rozhodnutí přijato, zejména z pohledu záruk, které měli účastníci správního řízení k dispozici, a (v) obsah sporu včetně rozsahu soudní žaloby. Soud proto musí přezkoumat právní zakotvení soudního přezkumu jako celek, včetně procesních záruk, které účastníci řízení mají k dispozici, a ověřit, zda byly skutkové okolnosti v řízení jako celku náležitě přezkoumány. Z toho vyplývá, že soud ve správním soudnictví v dané věci nemůže svým rozhodnutím nahradit odborné věcné závěry správních orgánů, k nimž jsou jen tyto povolány z hlediska jejich odborné kompetence. Z obsahu správního spisu vyplývají a mezi účastníky nejsou sporné následující rozhodné skutečnosti: Žalovanému rozhodnutí předcházelo rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2016, č.j. KrÚ 328/2016/ODSH/13, přičemž podle předchozí platné právní úpravy platné do 30. 6. 2018, tj. do změny zákona o silničním provozu (zák. č. 250/2016 Sb.), se v případě výše zmíněných přestupků jednalo o správní delikty. Tímto předchozím rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání dvou správních deliktů, kterých se žalobce dopustil tím, že jako provozovatel zmíněného vozidla v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití tohoto vozidla, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené tímto zákonem, přičemž toto vozidlo bylo zaparkováno v uvedených dnech a v uvedené době v případě prvního deliktu v ulici Karla IV. 2590 v rozporu se zmíněnou dopravní značkou a dále v případě druhého deliktu bylo ve zmíněné době dne 21. 8. 2014 zaparkováno poblíž domu v ulici Jindřišká 801 v rozporu se zmíněnou dopravní značkou. V tomto předchozím zrušeném rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně a zamítnuto odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí, bylo tedy označeno jinak místo spáchání zmíněných přestupků nezjištěným řidičem uvedeného vozidla, když v případě tohoto protiprávního jednání na rozdíl od nyní žalovaného rozhodnutí bylo zmíněné vozidlo zaparkováno nikoliv v ulici Karla IV. 2590, ale v ulici Jindřišká 801 v Pardubicích. V nyní projednávané věci došlo ke změně, kdy po zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2016 rozsudkem NSS ze dne 3. 8. 2017, č. j. 9 As 346/2016-56 žalovaný postupoval tak, že zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Správní orgán I. stupně poté již postupoval podle nové právní úpravy, kdy došlo ke změně správních deliktů na přestupek, tedy v daném případě správní orgán I. stupně zahájil řízení o dvou přestupcích (namísto původních správních deliktů), přičemž vycházel správně z nové právní úpravy, podle které na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona (§ 112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), přičemž podle § 112 odst. 5 cit. zákona bylo-li řízení o přestupku a řízení o dosavadním jiném správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním deliktu, pravomocně skončeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje se při přezkumném řízení nebo novém řízení podle tohoto zákona. Předchozí, Nejvyšším správním soudem zrušené rozhodnutí žalovaného ze dne 15.1.2016, nabylo právní moci před přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 250/2016 Sb. (tj. před 1.7.2017), proto správní orgán v novém řízení postupoval již podle nové právní úpravy. Podle této nové právní úpravy jsou postupy správních orgánů v podstatě téměř totožné, kdy stále platí §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, podle něhož provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Zároveň stále platí odpovědnost provozovatele vozidla za nedodržení této povinnosti, přičemž důsledky stanoví zákon o silničním provozu i po nabytí účinnosti změny, přijaté zákonem č. 183/2017 Sb., právní úprava odpovědnosti provozovatele vozidla za nedodržení zákonných povinností a jednání v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, přičemž se již nejedná o správní delikt, ale o přestupek s tím, že se jedná stále o povinnost objektivní, přestože se jedná o přestupek provozovatele vozidla, což bylo výslovně stanoveno v § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu s účinnosti od 1.7.2017 (tyto změny byly obsaženy v zákoně č. 183/2017 Sb., který nabyl účinnosti ve vztahu k těmto přestupkům – článek CCL VII. zákona č. 183/2017 Sb.). Po výše uvedené změně zákona o silničním provozu obsahuje zákon o silničním provozu stále stejnou právní úpravu týkající se postupu správních orgánů při zjišťování skutečného pachatele přestupku a postupu správního orgánu při zjištění odpovědnosti provozovatele vozidla za přestupek dle § 125f odst. 1 tohoto zákona. Tedy i podle nové právní úpravy, která byla aplikována po zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného a následně i po zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, platil postup ustavený v § 125f zákona o silničním provozu, tedy že pokud správní orgán učiní nezbytné kroky ke zjištění skutečného pachatele a řízení o přestupku nezahájí a odloží, protože nezjistil skutečnost odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, anebo řízení o přestupku zastaví podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, protože obviněnému z přestupku (řidiči) nebylo spáchání skutku prokázáno, tak zahájí řízení z hlediska objektivní odpovědnosti proti provozovateli vozidla pro přestupek dle §125f odst. 1 zákonu o provozu na pozemních komunikacích, přičemž podle předchozí právní úpravy platné do 30.6.2017 se jednalo o správní delikt. V daném případě mohl správní orgán vycházet ze skutečnosti, že takto již správní orgán I. stupně postupoval, tedy vyzval provozovatele vozidla, tj. žalobce k úhradě určené částky a poučil jej o možnosti sdělit totožnost řidiče, kterému svěřil v uvedené dny řízení zmíněného vozidla, tedy učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele uvedených přestupků. Jak vyplývá ze správního spisu a z rozhodnutí správního orgánu I. stupně, žalobce označil jako řidiče J. R. a předvolal ho k ústnímu jednání, když předtím zahájil správní řízení s touto osobou. J. R. se však bez omluvy nedostavil, proto správní orgán dle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích projednal přestupky v jeho nepřítomnosti a následně řízení zastavil dle § 176 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, protože obviněnému z přestupku, tj. údajnému řidiči J. R., nebylo spáchání přestupku prokázáno. Z těchto skutečností týkajících se postupu správních orgánů při zjišťování odpovědnosti za přestupky řidiče zmíněného vozidla vycházely správní orgány vzhledem ke shodné právní úpravě týkající se tohoto postupu nejen při vydání žalovaného rozhodnutí, které je předmětem tohoto soudního přezkumu, ale správní orgány i při vydání předchozích rozhodnutí, tj. jak rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rozhodnutí žalovaného ze dne 15.1.2016, které již výše zmíněným rozsudkem NSS ze dne 3.8.2017, č.j. 9 As 346/2016-56 bylo zrušeno (dále jen „zrušující rozhodnutí NSS“). Jak vyplývá z předchozího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7.12.2016, č.j. 52 A 30/2016-115, kterým byla žaloba proti tomuto předchozímu rozhodnutí žalovaného ze dne 15.1.2016 zamítnuta a zároveň jak vyplývá i ze zrušujícího rozsudku NSS, jak krajský soud, tak i NSS neshledaly žádné pochybení na straně správního orgánu při zjišťování odpovědnosti daného řidiče J. R. za zmíněné přestupky. Žalobce totiž již tehdy zpochybňoval postup správních orgánů při zjištění této okolnosti a zpochybňoval jejich postup při zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Krajský soud v předchozím, Nejvyšším správním soudem zrušeném rozsudku, se podrobně k této otázce vyjádřil s tím, že Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku neshledal žádné pochybení v postupu správních orgánů, který se týkal učinění nezbytných kroků ke zjištění odpovědnosti řidiče zmíněného vozidla za uvedené přestupky. V bodu 37 zrušujícího rozsudku NSS je uvedeno, že „soud souhlasí s hodnocením krajského soudu při posouzení námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. neprovedení navržených důkazů. Rozsáhlé dokazování nebylo třeba provádět, neboť skutkový stav byl dostatečně zjištěn na základě spisu. Stěžovatelova později uvedená verze o skutečnostech vedoucích ke spáchání přestupku (tj. odchytávání volně pobíhajícího psa) se jeví jako nevěrohodná. Stěžovatel ani neuvedl důvod, pro který tuto verzi nesdělil správnímu orgánu při první výzvě, která mu byla ve věci doručena, ale až po několika měsících trvajícím správním řízení a navíc až po označení pana R. za údajného přestupce v dané věci“. Přes tuto skutečnost žalobce v žalobě rozsáhlým způsobem opět zpochybňuje tento postup (žalobní body ad 1, ad 2). Jak vyplývá ze zrušujícího rozsudku NSS, důvodem pro zrušení předchozího rozsudku krajského soudu a předchozího rozhodnutí žalovaného, bylo jednak nedostatečně specifikované místo spáchání správních deliktů ve výroku prvostupňového rozhodnutí a dalším důvodem bylo nedostatečné odůvodnění výše uvedené sankce za správní delikt. Proto v dané věci nebyly podstatné námitky žalobce, obsažené v žalobních bodech ad 1 ad 2, které se týkaly postupu správního orgánu při zjištění povinnosti řidiče za zmíněné přestupky, ale podstatné bylo, jak správní orgán I. stupně a následně žalovaný se zabývali otázkou určení místa spáchání správních deliktů (nyní přestupků) a následně i otázkou odůvodnění výše sankce. Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného z důvodu nedostatečně specifikovaného místa spáchání správních deliktů proto, že „k porušení povinnosti mělo dojít tím, že vozidlo bylo zaparkováno v zóně zákazu zastavení vyznačené dopravní značkou, a to v prvním případě poblíž domu na ulici Karla IV. 2590 v Pardubicích a v druhém poblíž domu v ulici Jindřišská 801 v Pardubicích. Z přiložené fotodokumentace však vyplývá, že vozidlo bylo zaparkováno v obou případech na stejném místě, tedy na stejné ulici. Je nelogické, aby se v jednom případě jednalo o ulici Karla IV. a v druhém případě o ulici Jindřišskou, pokud jde o stále stejnou ulici. Oba výroky jsou z hlediska místa spáchaní vytýkaného jednání neurčité, není zřejmé, na jaké ulici vlastně vozidlo v rozhodných dnech stálo, není zřejmé, zda stálo mezi oběma označenými domy či jinde. Z výroku prvostupňového rozhodnutí nelze určit, kde přesně bylo při obou správních deliktech vozidlo zaparkováno. Tuto vadu rozhodnutí nelze překonat ani poukazem na fotografie, které jsou součástí spisu a jimiž byl proveden důkaz listinou. Ty totiž naopak svědčí závěru, že ke správnímu deliktu došlo na stejném místě. Krajský soud v rozsudku uvedl, že se nejednalo o jeden přestupek, ale o dva, kterých se neznámý řidič vozidla dopustil pouze na jednom místě. Oba přestupky byly fotograficky zdokumentovány a z fotodokumentace přiložené ve spisu jednání jednoznačně vyplývá. Soud se s tímto hodnocením neztotožňuje, fotodokumentaci a místo vymezení spáchání přestupku nepovažuje za jednoznačné.“ (srov. zmíněný zrušující rozsudek NSS, body 41, 42 a 43). Základním důvodem pro zrušení předchozího rozsudku krajského soudu a žalovaného rozhodnutí tak byla vada rozhodnutí, kdy z fotodokumentace vyplývalo, že přestupky byly spáchány na stejném místě, avšak ve výroku tohoto rozhodnutí tato místa byla určena jinak, tj. jednou se měla jednat o ulici Karla IV. 2590 a jednou parkování na místě poblíž domu v ulici Jindřišká 801. Proto bylo nyní na správních orgánech, zejména na správním orgánu I. stupně, aby tuto vadu odstranil, což se mu podařilo. Jak totiž vyplývá ze správního spisu, správní orgán I. stupně poté, kdy mu žalovaný zrušil jeho rozhodnutí a vrátil věc k novému projednání na základě zmíněného zrušujícího rozsudku NSS, požádal o součinnost s Městskou policií Pardubice tak, aby byla upřesněna místa stání zmíněného vozidla v obou případech. Podle vyjádření Městské policie Pardubice bylo vozidlo zaparkováno v obou případech v ulici Karla IV. u čp. 2590 (přesněji mezi budovou čp. 2590 a budovou Parkovacího domu Karla IV.) a zároveň Městská policie Pardubice vysvětlila rozdílnou polohu vozidel v případě předchozích rozhodnutí správních orgánů. Z tohoto vysvětlení vyplývá, že poloha vozidla je automaticky snímána signálem GPS při zadávání přestupku strážníkem do mobilního telefonu nebo tabletu přes mobilní aplikaci a v případě těchto přestupků došlo k tříštění signálu v tomto vnitrobloku a tudíž k nepřesné lokaci místa stání vozidla. V obou případech, v souladu s výše uvedenou dokumentací, se jedná tedy o stejné místo parkování v rozporu s dopravní značkou B28 (zákaz zastavení), tedy v ulici Karla IV., poblíž domu čp. 2590 v Pardubicích. Na tomto závěru neshledává krajský soud nic nezákonného, nelogického či nesrozumitelného, neboť žalobce se v průběhu správního řízení při vydávání nových rozhodnutí vůbec nebránil a nezpochybňoval zmíněný postup. Podle názoru krajského soudu tak zmíněná vada byla odstraněna a v případě určení místa spáchaných přestupků ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahuje již správné údaje, které jsou v souladu s uvedenou fotodokumentací. Na rozdíl od předchozích rozhodnutí žalovaného a předchozího, zrušeného rozhodnutí krajského soudu, uvádí žalobce v nyní projednávané žalobě celou plejádu námitek proti novému rozhodnutí, když ovšem proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal jen blanketní žalobu. Žalobce tak v podstatě „vynechal“ možnost napadnout rozhodnutí správního orgánu I. stupně řádným odvoláním a v podstatě požaduje po krajském soudu, aby nahradil činnost žalovaného. Samozřejmě, že zdejšímu soudu je známo usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 2.5.2017, č. j. 10 As 24/2015-71, které takovou možnost připouští, ovšem současně k tomu NSS vyslovil závěr, že sice krajský soud „nemůže odmítnout jak opožděné nebo účelové žalobní tvrzení či důkazní návrhy jen proto, že je obviněný z přestupku neuplatnil, ač tak dle § 73 odst. 2 zákona č. 200/1997 Sb. o přestupcích, učinit mohl, řízení před správními orgány. Krajský soud však na základě skutkového a právního stavu věci, který je dle § 75 odst. 2 s.ř.s. povinen v mezích žalobních bodů přezkoumat, může tato žalobní tvrzení shledat irelevantními nebo nevěrohodnými a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako nadbytečné (§ 52 odst. 1 s.ř.s.), tyto své závěry musí krajský soud náležitě odůvodnit. V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 75 s.ř.s. je krajský soud povinen zkoumat, zda správní orgány bez ohledu na způsob obhajoby obviněného v řízení o přestupku dostály své povinnosti zjistit stav věci, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu). Pokud krajský soud zjistí, že správní orgány takto nepostupovaly, bude na něm, aby na základě žalobním tvrzení a navrhovaných důkazů pochybnosti o skutkovém stavu sám odstranil (§77 odst. 2 s.ř.s.). To může učinit porovnáním se důkazy již provedenými v řízení před správními orgány, zopakováním důkazů již provedených nebo provedením důkazů nových. Soudy nedostatky ve zjištění skutkového stavu takového rozsahu, že jejich odstraňování by znamenovala nahrazovat činnost správních orgánů soudem, uloží krajský soud tuto povinnost správnímu orgánu.“ V projednávané věci k takovému závěru, tedy když by vznikla povinnost soudu z uvedeného důvodu, tj. z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zrušit žalované rozhodnutí, soud nedospěl. V postupu správních orgánů, resp. správních orgánu I. stupně při zjišťování odpovědnosti řidiče za spáchání zmíněných přestupků, neshledal důvod nejen krajský soud v předchozím, zrušeném rozsudku, ale ani Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku, přestože žalobce tento postup, stejně jako v dané žalobě zpochybňoval. V takovém případě v projednávané věci mohl soud shledat tyto námitky irelevantními nebo nevěrohodnými a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako nadbytečné (srov. výše zmíněné usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 2.5.2017, č. j. 10 As 24/2015-71). Tím spíš pak může krajský soud takto postupovat, když je soudu z jeho rozhodovací činnosti známo, že žaloby v obdobných věcech podával již všem soudům v České republice dostatečně známý Mgr. Jaroslav Topol, které zastupoval v substituci anebo jako v dané věci přímo žalobu podal Mgr. Václav Voříšek, a „to nikoliv náhodou“ (k tomu srovnej blíže rozsudky NSS ze dne 27.11.2014, č. j. 10 As 203/2014-47, ze dne 31.10.2014, č. j. 8 As 119/2014-34, k advokátovi Mgr. Jaroslavu Topolovi srov. např. rozsudek NSS ze dne 3.7.2014, č. j. 9 As 162/2014-31, k advokátovi Mgr. Václavu Voříškovi srov. rozsudek NSS ze dne 27.9.2016, č.j. 1 As 101/2016-79, v němž je hodnocena snaha tohoto advokáta protahovat soudní jednání a dále srov. rozsudky NSS ze dne 27.9.2016, č.j. 1 As 101/2016-79 a zejména pak ze dne 8.6.2017, č.j. 1 As 47/2017-27, v nichž je hodnocena snaha tohoto advokáta protahovat soudní jednání a mařit je a že jeho postup „vykazuje znaky systematického obstrukčního jednání“, jak uvádí NSS v bodu 22 rozsudku ze dne 8.6.2017, č.j. 1 As 47/2017-27 a dále v usnesení NSS č.j. Nao 169/2017-150 je jeho činnost opakovaně hodnocena tak, že maří jednání soudu v usnesení NSS č.j. Nao 169/2017-150 a ze dne 30.3.2017, č.j. Nao 118/2017-145 je jeho činnost hodnocena tak, že maří jednání soudu, dále v usnesení NSS ze dne 25.5.2017, č.j. Nao 175/2017-161 bylo jeho tvrzení vyhodnoceno za „ničím nepodloženou fabulaci“, o zneužití práva ze strany Mgr. Václava Voříška svědčí i opakovaně vznášené, nedůvodné námitky podjatosti, což lze vyvodit z usnesení NSS ze dne 28.3.2017, č.j. Nao 122/2017-136 a další jeho opakované námitky podjatosti uplatněné u zdejšího soudu např. ve věci sp.zn. 52 A 57/2016, přestože mu musel být znám závěr NSS z tohoto usnesení NSS o zneužití práva z jeho strany). K dalším obstrukčním metodám zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška patří i jeho návrhy na odročení jednání ze zdravotních důvodů, ostatně NSS v rozsudku ze dne 23.5.2018., č.j. 6 As 224/2017-34 (bod 18) uvedl k tomu následující závěry: „Nejvyšší správní soud za popsané procesní situace námitku projednání věci v nepřítomnosti stěžovatele a jeho zástupce shledal neopodstatněnou. Především ani Nejvyššímu správnímu soudu do současné doby stěžovatel, resp. jeho zástupce nedoložil, že by skutečně dne 21. 6. 2017 byl ošetřen z důvodu akutního onemocnění v Nemocnici na Bulovce, jak sám avizoval. I Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známa opakovaná procesní strategie, při níž tak jako v tomto případě, je při podání žaloby zástupcem (různých žalobců) Mgr. Topol, aby pak těsně před jednáním či v den nařízeného jednání soudu došlo ke změně zástupce, jímž je nově JUDr. V. Voříšek, který současně s předložením plné moci vznese námitku podjatosti proti ve věci rozvrhem práce od počátku řízení určenému soudci, popř. podá návrh na odročení jednání z důvodů zdravotních či jiných, nijak konkrétně nedoložených. Následně i opakuje tutéž námitku v kasační stížnosti, jako v této věci, např. právě ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 52A 105/2016, kdy došlo k akutnímu onemocnění téhož zástupce dne 10. 5. 2017. Konečně, že i v dané věci šlo o postup účelový, zjevně vyplývá z obdobného postupu při změně zastoupení ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 52 A 71/2016 a usnesení kasačního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 119/2017 - 92, o námitce podjatosti vůči témuž soudci krajského soudu, a lze toliko dodat, že přesto zástupce žalobce následně uvedený obstrukční postup zopakoval jak v květnu, tak v červnu 2017.“ Nelze přehlédnout, že žalobce zastupovala ve správním řízení společnost FLEET CONTROL, s.r.o., která je rovněž soudu známa svým účelovým a obstrukčním jednáním a která v případě předchozího rozhodování správních orgánů až ve správním řízení v zastoupení žalobce začala tvrdit, že v době spáchání prvního přestupku (dne 18.4.2014) řídil zmíněné vozidlo sám žalobce, že mu do cesty „vběhl pes“, kterého se následně vydal „odchytit“, aby nezpůsobil jinou dopravní nehodu. V případě druhého přestupku ze dne 21.8.2014 opětovně překvapivě tato společnost začala v zastoupení žalobce tvrdit, že vozidlo řídil opět sám žalobce a popřela existenci dopravního značení. S těmito účelovými námitkami se krajský soud vypořádal v předchozím, zrušujícím rozsudku, přičemž i Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku označil tuto verzi této „společnosti“ za „nevěrohodnou“ (srov. bod 37 zrušujícího rozsudku NSS). K tomu NSS v této části rozsudku dokonce uvedl „stěžovatel ani neuvedl důvod, pro kterou verzi nesdělil správnímu orgánu při první výzvě, která mu byla doručena, ale až po několika měsících trvajícím správním řízení, a navíc až po označení pana R. za údajného přestupce v dané věci“. O tom, že se jedná o účelový a obstrukční pokus této společnosti, nemá krajský soud žádných pochyb, když tato společnost vymýšlí různé verze se snahou zbavit žalobce od povinnosti za správní delikt (v současné době se jedná o přestupek). O tom, že společnost Fleet Control, s. r. o. zastupuje v obdobných případech věcech účelově, s obstrukčními úmysly, nemá krajský soud pochyby. Jak již uvedl v předchozím zrušeném rozsudku, přičemž tyto závěry považuje za potřebné zopakovat i v tomto rozsudku, tato společnost totiž nabízí pojištění řidičů v obdobných věcech na stránkách www.nechcipokutu.cz, kdy v případech zastupování touto společností nelze nevidět i spojení P. K., který sám vystupuje jako zmocněnec v obdobných věcech a současně i jako manažer různých projektů nabízejících řidičům pojištění proti pokutám (bratří J. a P. K. jsou již dostatečně známí svým účelovým a obstrukčním jednáním; J. K. je jednatelem zmíněné společnosti a P. K. je jejím ředitelem, jedná se i o jiné projekty, např. „Řešíme pokuty o.s.“, „Motoristická vzájemná pojišťovna“, atd., což lze identifikovat z dokladů o zaplacení soudních poplatků v obdobných věcech), kdy žalobci jsou v soudních řízeních převážně zastupováni „nikoliv náhodou“ advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem a následně v současné době advokátem Mgr. Václavem Voříškem (viz výše). K hodnocení této činnosti uvedl NSS v rozsudku ze dne 15.12.2017, č.j. 4 As 199/2017-30, následující výstižné závěry: „Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud konstatuje, že v rámci hodnocení osobnosti pachatele správního deliktu však je možné přihlédnout k okolnosti (kterou je ovšem třeba postavit najisto), že již před spácháním deliktu uzavřel smlouvu se společnosti FLEET Control, s. r. o. Ta, jak Nejvyšší správní soud vyslovil v již zmíněném rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, „poskytuje své služby v rámci tzv. pojištění proti pokutám za dopravní přestupky (jak plyne už z názvu a obsahu webové stránky provozované na jí drženém doménovém jméně nechcipokutu.cz).“ Pokud obviněný z deliktu platí této společnosti za takové „pojištění“, lze usuzovat, že to svědčí o jeho celkově negativním vztahu k dodržování povinností stanovených právními předpisy upravujícími provoz na pozemních komunikacích. Je totiž zřejmé, že taková osoba pohrdá pravidly silničního provozu a nehodlá se jimi řídit, přičemž spoléhá na to, že pomocí služeb poskytovaných v rámci příslušného „pojištění“ nebude za takové protiprávní jednání nijak postižena. Netřeba zdůrazňovat, že jednání řidičů, kteří již předem počítají s tím, že pravidla silničního provozu nebudou respektovat a že jim za to nehrozí žádná sankce, je vysoce společensky nebezpečné a znamená ohrožení životů, zdraví a majetku jiných účastníků silničního provozu. Takovou skutečnost lze v rámci hodnocení osoby odpovědné za správní delikt (samozřejmě nikoli paušálně, nýbrž při zohlednění konkrétního případu) hodnotit jako přitěžující okolnost.“ V případě P. K. a jeho bratra J. K. jejich obstrukční, zdržovací taktika, je známa i NSS (srov. např. rozsudek ze dne 27.2.2014, č. j. 4 As 118/2013-61, ze dne 26.1.2015, č. j. 8 As 109/2014- 70). Tato účelová strategie, jež sleduje zcela evidentní mimoprocesní cíle (srov. rozsudek NSS ze dne 4.5.211, č. j. 1 As 27/2011-81), přičemž zastoupení přebírá buď Mgr. Jaroslav Topol, nebo Mgr. Václav Voříšek, přičemž v obdobných věcech jsou stejně jako v projednávané věci, podávána blanketní odvolání, aby pak žaloby se hemžily spoustou námitek, které zpochybňují postup správních orgánů při zjišťování jednak odpovědnosti řidiče za přestupky, dále zjišťování objektivní odpovědnosti za správní delikty provozovatele vozidla (v současné době přestupky, rovněž s objektivní odpovědností). Výše uvedené uvádí krajský soud proto, že jestliže rozšířený senát NSS připustil možnost takového postupu, tak současně vyslovil, že pokud krajský soud shledá i bez ohledu způsob obhajoby obviněného v řízení o přestupku to, že správní orgány dostály své povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 3 správního řádu), tak může krajský soud shledat tvrzení žalobce irelevantními nebo nevěrohodnými a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako nadbytečné, přičemž navíc v případě prokázání účelového a obstrukčního postupu, kdy bylo podáno pouze blanketní odvolání a žaloba obsahuje námitky, které takto účelově a obstrukčně jednající osoby uplatňují i v jiných řízeních, tak již podle názoru krajského soudu není třeba se detailně vypořádávat s rozsáhlou argumentací těchto žalobců. Ostatně NSS již v rozsudku ze dne 23.4.2015, č. j. 2 As 215/2014-43 uvedl, že „je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu svých námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření jevit dle kontextu věci jako účelová. V daném případě je možno učinit závěr, že procesní kroky zástupce žalobce ve správním řízení (zmíněná společnost Fleet Control, s. r.o.) vykazují znaky obstrukcí, účelového jednání a v podstatě zneužití práva, což takový závěr je možné učinit po nabytých „jistých zkušeností s tím, jak taková osoba v jiných správních a soudních řízeních vystupovala“ (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27.7.2016, č. j. 6 As 106/2016-31, dále ze dne 28.2.2013, č. j. 8 as 130/2012-10, či některá z mnoha rozhodnutí Ústavního soudu např. usnesení ze dne 22.11.2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12). To se týká i účelově podávaných žalob, když v případě „typizovaných“ námitek, které již jsou uplatňovány opakovaně (v dané věci postup správních orgánu při zjišťování odpovědnosti řidiče za přestupky) takové námitky již mohou být vypořádány „velmi stručně“, ostatně jak vyplývá i ze zmíněného rozhodnutí rozšířeného senátu NSS a z další judikatury NSS. V daném případě je namístě naopak závěr, že tyto účelové námitky mají jediný cíl, tj. zbavit odpovědnosti žalobce za spáchání zmíněných přestupků, přičemž na rozsáhlou žalobu v takovém případě není podle názoru krajského soudu ten povinen „odpovídat“ rozsáhlou argumentací, a to tím spíše, když v dané věci byla uložena žalobci sankce v bagatelní výši, tj. ve výši 2 000 Kč, kdy žalobce navíc se od této povinnosti za přestupky hodlal zbavit tím, že se nechal zastoupit v řízení pro takový „bagatelní případ“ společností, která využívá účelové, obstrukční postupy vedoucí jen, tj. zbavit odpovědnosti řidiče či provozovatele vozidel jejich odpovědnosti. Navíc v rozsudku ze dne 20. 10. 2015 ve věci č. 4037/10 – Fazia Ali v. Spojené království Evropský soud pro lidská práva však uvedl, že pojem „úplný přezkum“ však není vykládán doslova a Soud (zde míněno ESLP) se v zásadě spokojí, bude-li přezkum dostatečný (sufficient review). Je třeba též přihlédnout ke specifičnosti řízení ve správním soudnictví, v rámci něhož může být skutkový přezkum v zásadě omezený a odvolací soudní orgán se může zaměřit spíše na přezkum předchozího řízení než na přijímání skutkových závěrů. Z článku 6 Úmluvy tak nevyplývá právo na přístup k soudu, který může nahradit názor správního orgánu svým vlastním názorem; v této souvislosti Soud (ESLP) zdůrazňuje, že musí být respektována rozhodnutí správních orgánů založená na vhodnosti (expediency), která jsou mnohdy přijímána ve specializovaných oblastech práva, jakými jsou např. územní plánování, ochrana životního prostředí či regulace lovu (např. Bryan proti Spojenému království, č. 19178/91, rozsudek ze dne 22. listopadu 1995, § 47). Při posuzování dostatečnosti soudního přezkumu je podle ESLP nutno posoudit (i) pravomoci příslušného soudního orgánu, (ii) oblast, jíž se rozhodnutí správního orgánu týká, a to zejména z pohledu, zda obsahuje posouzení otázek vyžadujících zvláštní odborné znalosti, (iii) míru správního uvážení, kterou v dané věci příslušné správní orgány mají, (iv) způsob, jakým bylo rozhodnutí přijato, zejména z pohledu záruk, které měli účastníci správního řízení k dispozici, a (v) obsah sporu včetně rozsahu soudní žaloby. Soud proto musí přezkoumat právní zakotvení soudního přezkumu jako celek, včetně procesních záruk, které účastníci řízení mají k dispozici, a ověřit, zda byly skutkové okolnosti v řízení jako celku náležitě přezkoumány. V dané věci soud v rámci svého přezkumu ověřil, že uvedené podmínky pro naplnění spravedlivého správního řízení byly splněny. Žalobce měl dostatek možností se se správním spisem seznámit, účastnit se řízení, byl s postupem správního orgánu v průběhu řízení seznamován. Účelem soudního přezkumu je zaměřit se spíše na přezkum předchozích řízení než na přijímání skutkových závěrů, v soudním řízení tedy je prostor ke skutkovému přezkumu věci toliko v omezeném případě, kdyby správní orgán postupoval v rozporu s oprávněnými zájmy účastníků, např. pokud by krátil nedůvodně jejich procesní práva, aplikoval nesprávně zákonné předpisy atd. Skutečnost, že správní orgán rozhodne tak, že shledá pachatele vinným a uloží mu sankci, není výrazem nerespektování práv žalobce. V dané věci bylo podle názoru krajského soudu zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupcích (§3 správního řádu), přičemž zmíněné dvě vady řízení (k druhé vadě, tj. k otázce odůvodněné sankce se soud ještě dále vyjádří), které vedly NSS ke zrušení jak předchozího rozsudku krajského soudu, tak i předchozího rozhodnutí žalovaného, byly poté správními orgány I. stupně odstraněny (viz výše), žalobní tvrzení soud shledává irelevantními a nevěrohodnými a to tím spíše, když jednak žalobce zcela účelově nevyužil blanketní odvolání a v takovém případě může soud shledat žalobní tvrzení za nevěrohodná a irelevantní (srov. výše zmíněné usnesení rozšířeného senátu NSS), ale zejména z důvodu účelového a obstrukčního postupu, která zvolil jeho zástupce ve správním řízení (společnost Fleet Control, s.r.o.), a potažmo i zástupce žalobce v tomto soudním řízení. Přesto k jednotlivým žalobním bodům ve stručnosti krajský soud uvádí následující závěry: Ad 1, ad 2: Krajský soud se již v předchozím, zrušeném rozsudku podrobně zabýval otázkou splnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu (nyní se jedná o správních deliktech spáchaných žalobcem výše zmíněným způsobem – nyní se jedná o přestupky), přičemž nedospěl k závěru, že by v dané věci nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správních deliktech (nyní o přestupcích) ve smyslu ust. § 125f odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu, tedy že správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Tyto závěry krajského soudu neshledal ani NSS ve zrušujícím rozsudku nesprávnými, proto krajský soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, tedy znovu opakuje, že v dané věci byly zmíněné podmínky pro zahájení řízení o správních deliktech (nyní o přestupcích) ve smyslu zmíněné platné právní úpravy splněny. V projednávané věci původně žalobce označil k výzvě správního orgánu jako údajného řidiče J. R., avšak tato osoba se k nařízenému ústnímu jednání o přestupcích nedostavila, ačkoliv předvolání k ústnímu jednání jí bylo řádně doručeno. Správní orgán I. stupně pak řízení správně o přestupcích zastavil. Protože proti tomuto rozhodnutí nebylo podáno odvolání, nabylo rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení právní moci. Platná právní úprava neukládá správnímu orgánu, aby v případě, kdy žalobce označí jako údajného řidiče a pachatele přestupku jinou osobu, aby předvolával k ústnímu jednání žalobce, k tomu neměl správní orgán žádný zákonný důvod. Není náhodou, že po převzetí svého zastoupení v řízení o správním deliktu společností FLEET CONTROL, s. r.o., která je známá všem soudům v České republice svým účelovým a obstrukčním jednáním, tak žalobce prostřednictvím této společnosti, účelově změnil celou verzi „svého příběhu“. Je totiž přinejmenším podivné, že až v řízení o správním deliktu se žalobce „zčista jasna“ přihlásil k tomu, že zmíněné vozidlo sám řídil a uvedl k tomu svou vlastní verzi celé události, tedy že v případě prvního přestupku ze dne 18.4.2014 řídil zmíněné vozidlo on sám, že mu do cesty „vběhl pes“, kterého se následně vydal „odchytit“, v případě druhého přestupku ze dne 21.8.2014 opět překvapivě začal tvrdit, že vozidlo řídil opět sám, popřel existenci dopravního značení. Přece normální a logickou reakcí řádného, rozumného a poctivého občana by bylo, že by na výzvu správního orgánu ke sdělení k osobě řidiče hned uvedl tuto svou verzi, pokud by byla pravdivá (výjimkou by snad mohla být nějaká zdravotní indispozice, duševní onemocnění atd.). Žalobce, resp. jeho zástupce, již v předchozí žalobě, o které rozhodoval krajský soud předchozím svým rozhodnutím zrušeným zrušujícím rozsudkem NSS (viz výše), uváděl vnitřně rozpornou a účelově zvolenou procesní strategii, totiž tehdy tvrdil, že „žalobce jako provozovatel vozidla byl totiž fakticky svědkem a byl právě tou osobu, která mohla k věci více uvést více informací, které by vedly k rozhodnutí o vině pana R.“, takže v této předchozí žalobě v podstatě potvrdil svou verzi o tom, že v době spáchání přestupku byl řidičem zmíněného vozidla, jehož je žalobce provozovatel, pan R. Avšak na druhé straně v této předchozí žalobě se domáhal nápravy neúplného zjištění skutkového stavu, kdy v průběhu řízení o správním deliktu uplatnil zcela jinou verzi, tedy že on sám řídil zmíněné vozidlo a doložil své tvrzení o honičce s volně pobíhajícím psem a o neexistenci dopravního značení. Žalobce se tedy sám dobrovolně zbavil možnosti uplatnit svůj zmíněný příběh v přestupkovém řízení, ve kterém by měl možnost zbavit se odpovědnosti za zmíněné přestupky uplatněním na základě svých věcných námitek. Je třeba dodat, že v předchozím zrušeném rozsudku krajský soud tuto verzi označil za nevěrohodnou, tento závěr potvrdil i NSS ve zrušujícím rozsudku. O obstrukčním a účelovém jednání, zneužívajícím právo, svědčí nejen již výše uvedené skutečnosti týkající se společnosti FLEET CONTROL, s.r.o., ale již i judikatura NSS, dle které „Společnost FLEET Control s. r. o. při zastupování provozovatelů vozidel ve správních řízení užívá obdobnou procesní taktiku opakovaně, a to nejen, že jako údajný řidič je oznámen cizinec (např. rozsudky NSS ve věci sp. zn. 1 As 237/2015-31, sp. zn. 6 As 208/2016), jemuž se nedaří doručovat, stejně jako jejich obecným zmocněncům, jimiž jsou různé osoby, k nimž patří i P. K. (viz rozsudek Krajského soud v Hradci Králové- pobočka Pardubice č. j. 52 A 58/2014-77, též i rozsudek. NSS sp. zn. 8 As 109/2014), ale jako údajný řidič jsou oznámeny dokonce i osoby, které vozidlo v době spáchání přestupku prokazatelně řídit nemohly pro svůj zdravotní stav (např. rozsudek NSS č. j. 6 As 73/2016-40) a nemohly se bránit ani ve správním řízení, protože ještě před jejich označením provozovatelem vozidla k výzvě správního orgánu zemřely (toto jednání soud označil za účelový hyenismus a zjevnou procesní obstrukci). Konečně jako údajný řidič bývá provozovateli vozidel, zastupovanými společností FLEET Control s.r.o., označen i sám P. K. (např. rozsudky NSS č. j. 8 As 110/2015-46 a č. j. 6 As 239/2015), k problémům, ke kterým pravidelně dochází při doručování P. K., se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 9. 2015, č. j. 8 As 57/2015-46). K tomu lze doplnit, že již v minulosti tato společnost oznamovala jako řidiče mj. právě M. H. L.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2015, čj. 2 As 109/2015-21). Za této situace, a to tím spíše, když v projednávané věci byla ve správním řízení obecným zmocněncem žalobce uvedená „společnost“ a účelovou a procesní strategii v obhajobě jmenovaný advokát, který v obdobných věcech zastupuje žalobce, kteří zcela evidentně se chtějí zbavit účelovým způsobem své odpovědnosti za protiprávní jednání za pomocí procesních obstrukcí a různých nevěrohodných „příběhů“ své odpovědnosti provozovatele vozidla, nepřistoupí krajský soud na „hru“ této účelové a obstrukční procesní strategie, tedy nebude podrobně reagovat na účelové námitky a vyvracet různá účelová tvrzení, která se buď opakují nebo jsou účelově měněna v průběhu správního řízení ze strany těchto zmocněnců a ze strany zmíněného zástupce. V takovém případě se totiž jedná již o zneužití práva, kterému nelze poskytnout právní ochranu. Právě proto soud neuvěřil dalšímu „objevnému“ tvrzení zástupce žalobce v žalobě, který reagoval na odstranění zmíněné vady, týkající se přesného určení místa spáchaných přestupků v souladu s předloženou fotodokumentací ve správním řízení ukončeném vydáním nyní žalovaného rozhodnutí tak, že začal nově tvrdit, že žalobce určenou částku neuhradil, protože „věděl“, že jím provozované vozidlo v ulici Jindřišká s určitostí on ani nikdo jiný nezaparkoval. Nic mu přece nebránilo, aby on sám na tuto situaci hned reagoval a uplatnil toto své tvrzení v odpovědi na zmíněnou výzvu správního orgánu. Navíc ani v dané žalobě, stejně jako v předchozí, žalobce nevysvětlil, proč mění svá tvrzení, když původně označil jako řidiče „pana R.“, v dané žalobě dokonce tvrdí, že „neexistovala žádná pochybnost o tom, že přestupku se dopustil pan R.“, poté prostřednictvím zmíněné společnosti FLEET CONTROL, s.r.o., kdy zřejmě žalobce má uzavřené pojištění proti pokutám v silničním provozu, začal najednou tvrdit, že vozidlo řídil on. Tvrzení žalobce jsou tak účelová, nevěrohodná, obstrukční, zneužívající platnou právní úpravu, kdy jedinou snahou žalobce, je zbavit se odpovědnosti za spáchané přestupky, což v případě uzavřeného pojištění proti pokutám není nic divného. Místo toho, aby žalobce uhradil zmíněnou částku určenou ve výzvě správního orgánu, tak spoléhá na své pojištění, na svého účelově jednajícího zmocněnce ve správním řízení a rovněž na účelově zastupujícího advokáta v tomto soudním řízení, kdy se tak bagatelní věcí (pokuta ve výši 2 000 Kč) zabývá opakovaně zdejší krajský soud rozsáhlými rozsudky, když by měl reagovat na každou námitku účelového charakteru v žalobě, a posléze i NSS, přičemž v dané věci je předpoklad, že se opakovaně NSS bude tímto případem zabývat. Proto krajský soud opětovně poukazuje na zmíněný závěr opírající se o názor rozšířeného senátu NSS, že v takovém případě je možné tyto námitky označit jako nevěrohodné či irelevantní (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015-71). Proto z předchozí argumentace krajského soudu uvedené ve zrušeném rozsudku k těmto žalobním bodům soud již považoval za nutné pouze aplikovat jeden významný názor NSS, podle něhož „bylo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku“ (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46). V tomto rozsudku NSS je poté uveden závěr, že pouze v případě, pokud mají správní orgány (až již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, tak jen v tom případě se o to musí pokusit. V dané věci tedy postačovalo, když správní orgán reagoval na sdělení žalobce o údajném řidiči, tohoto předvolal k ústnímu jednání, a jelikož ten se nedostavil, tak nebyl povinen dál v přestupkovém řízení pokračovat a řízení bylo zastaveno. A to tím spíš takto mohl správní orgán postupovat, když v daném případě se jednalo o účelovou a obstrukční strategie zneužívající platnou právní úpravu (argumentace soudu viz výše). Tyto žalobní body ad 1 a ad 2 tak soud uznal nedůvodnými. Ad 3) Druhým ze dvou důvodů pro zrušení předchozího rozsudku NSS byla skutečnost, že podle názoru NSS, uvedeném ve zrušujícím rozsudku, nebylo odůvodnění výše sankce v předchozím rozhodnutí správního orgánu dostatečné a přesvědčivé. Podle názoru NSS toto předchozí rozhodnutí v části odůvodňující výši sankce bylo nepřezkoumatelné, když „výše uvedené sankce musí být zdůvodněna takovým způsobem, aby její odůvodnění nepřipouštělo rozumné pochybnosti o tom, že odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.“ (srov. bod 45, 46 zrušujícího rozsudku NSS). V novém rozhodnutí správní orgán I. stupně odůvodnil výši sankce následujícím způsobem: „Jelikož jednání provozovatele je přestupkem provozovatele (dle právní úpravy platné do 30. 6. 2017 správním deliktem), nenastupuje zde odpovědnost za zavinění (nedbalostní nebo úmyslné), ale odpovědnost za výsledek – tedy odpovědnost zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, k čemuž nedošlo, neboť se nezjištěný řidič uvedeného vozidla dopustil dvou přestupků dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, v návaznosti na porušení § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích. S ohledem na shora uvedené skutečnosti má správní orgán výše uvedené přestupky za plně prokázané. Bezpečnost a plynulost silničního provozu a jejich dodržování má pro společnost velký význam, zejména proto, že při porušení či ohrožení tohoto zájmu může dojít ke škodám na majetku či zdraví občanů. Při stanovení výše sankce správní orgán v souladu s úst. § b125f odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích použil rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, v daném případě tedy 1 500 - 2 500 Kč. Sankci uprostřed zákonné sazby správní orgán ukládá s ohledem na skutečnost, že obviněný se přestupku dopustil opakovaně. Správní orgán tak apeluje na obviněného, aby příště více dbal na svou povinnost dle § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích.“ Takové odůvodnění, v případě, kdy byla uložena zmíněná pokuta v podstatě v bagatelní výši (2 000 Kč), považuje soud za dostatečné a naopak nepovažuje za nutné, aby správní orgány v takových jednoduchých věcech rozsáhlým způsobem odůvodňovaly výši sankce. V tomto případě vzhledem k účelovosti a obstrukčnosti jednání a v podstatě vzhledem i ke společenské nebezpečnosti takového jednání (obhajoba postupů zneužívajících právo viz argumentace soudu výše) nepovažuje krajský soud za nutné, aby rozhodnutí správního orgánu obsahovalo „sáhodlouhé“ úvahy správního orgánu, týkající se odůvodnění tak bagatelní výše sankce. I když se v přestupkových věcech uplatňují zásady trestního práva, nelze ztotožňovat nároky na odůvodnění výše sankce v trestním řízení s daným případem, kdy je ukládána výše zmíněná, bagatelní sankce, a navíc se jedná o případ, ve kterém zástupci žalobce používají obstrukční a účelovou strategii za účelem, aby zbavili odpovědnosti žalobce za zmíněné přestupky. Rovněž je třeba zdůraznit, že právní závěr vymezující sankci a její výměru je pouze důsledkem ostatních, v odůvodnění rozhodnutí již vyřešených, věcných a právních otázek. Proto je třeba na rozhodnutí podrobované testu přezkoumatelnosti nahlížet jako na celek (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, bod 54). Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zřejmé, že žalobce se během jednoho týdne dopustil dvou přestupků dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Správní orgány tedy zcela správně reflektovaly množství, frekvenci i závažnost protiprávního jednání žalobce a uložily mu pokutu uprostřed zákonné sazby. Na tomto místě je třeba dodat, že zákon v daném případě stanoví rozmezí, jehož spodní hranice činí 1. 500 Kč a horní hranice 2.500 Kč (§ 125f odst. 3, § 125g odst. 3 zákona o silničním provozu ve spojení s § 125c odst. 4 písm. f/ zákona o silničním provozu). Rozdíl mezi spodní a horní hranicí tak činí pouhých 1.000 Kč, přičemž i horní hranice zjevně nepřekračuje pásmo bagatelity. Za této situace nelze klást přemrštěné požadavky na odůvodnění výše uložené sankce, jestliže je zjevné, že ani pokuta uložená při samé horní hranici zákonem stanoveného rozmezí nemůže v žádném případě citelněji zasáhnout do práv delikventa a působí vždy spíše výchovně než represivně. Lze tedy shrnout, že jakkoli je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž mění podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. V projednávané věci proto nelze vzhledem k okolnostem případu dospět k závěru, že by odůvodnění výše uložené sankce bylo nepřezkoumatelné. Žalobní bod ad 3) tedy shledal krajský soud rovněž nedůvodným. Ad 4) – tento žalobní bod obsahuje typickou účelovou námitku zástupce, kterou neuplatnil v odvolání, ale až v žalobě, kdy navrhl, aby bylo žalované rozhodnutí zrušeno pro nesrozumitelnost výroku rozhodnutí, a to z toho důvodu, že v něm je nedostatečná identifikace porušení právní povinnosti (pouze odkaz na § 10 zákona o silničním provozu bez uvedení odstavce). Vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu musí vždy spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným, přičemž v rozhodnutí trestního charakteru je nezbytné postavit na jisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jíž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73. V dané věci výrok rozhodnutí splňuje všechny náležitosti a není pravdou, že by v něm nebylo uvedeno, o jaké porušení právních povinností se v případě zmíněných přestupků žalobce jednalo. Je sice pravdou, že výroky rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvádí odkaz na § 10 zákona o provozu na pozemních komunikacích, avšak přímo citují uvedení porušené právní povinnosti dle § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, takže pouhé neuvedení odstavce tohoto ustanovení nemůže mít za následek nesrozumitelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ostatně žalobce moc dobře ví, o jaké ustanovení se jedná (respektive jeho právní zástupce), když v průběhu správní řízení aiv žalobě byly uváděny konkrétní věcné námitky směřující k popření správními orgány přímo uvedené zákonné povinnosti žalobce, tedy když ten, jak je uvedeno ve výrocích v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, „… v rozporu s § 10 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, konkrétně tím, že dne …“ Takové vymezení je dostatečně srozumitelné a krajský soud se vzhledem k účelovosti této námitky nebude dále vyjadřovat k rozsáhlé argumentaci žalobce, respektive jeho zástupce, která má jediný cíl, totiž zbavit účelově žalobce povinnosti za zmíněné přestupky. Tento žalobní bod shledal krajský soud nedůvodným. Ad 5) – Je již typické pro tohoto účelově jednajícího zástupce žalobce, stejně jako pro společnost FLEET CONTROL a P. K., který v podstatě řídí celý projekt těchto účelově jednajících zástupců a nepřímo i advokátů (Mgr. Topol, Mgr. Voříšek), že v podstatě „vymýšlí“ různé procesní pasti (což konstatoval i NSS a krajský soud to pouze opakuje, což je třeba zdůraznit i pro zástupce žalobce, který podává opakovaně námitky podjatosti předsedy zdejšího senátu i proto, že spatřuje důvody podjatosti v odůvodnění jiných rozsudků tohoto soudu (viz výše uvedené vyjádření soudu k námitce podjatosti uplatněné zástupcem žalobce v této věci), přičemž toto účelové jednání nemá „jiné objektivní vysvětlení než obstrukci či nevhodné procesní taktizování“ (srov. rozsudek NSS ze dne 25.9.2007, č. j. 2 Afs 52/2007-50), přitom takový způsob jednání nepožívá soudní ochrany (srov. rozsudek NSS ze dne 18.8.2005, č. j. 2 Afs 202/2014-43). Žalobce v tomto žalobním bodu (ad 5) „vymyslel“ konstrukci, kdy v podstatě zpochybnil den nabytí účinnosti zákona č. 183/2017 Sb., tedy den 1.7.2017, přičemž od tohoto data se i na jiné správní delikty hledí jako na přestupky podle nového přestupkového zákona (§ 112 zákona č. 250/2016 Sb.), přičemž zákonem č. 183/2017 Sb. k tomuto datu, tj. od 1.7.2017, v § 125f odst. 3 nově stanoveno, že „k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek podle odstavce 1 se nevyžaduje zavinění“, tedy v daném případě zmíněných přestupků se jedná o objektivní odpovědnost, když k tomuto závěru postačuje nahlédnutí do platné právní úpravy. Žalobní bod ad 5) shledal soud rovněž nedůvodným, když tyto námitky v dané věci byly irelevantní (viz zmíněný názor rozšířeného senátu NSS výše). Ad 6) – Přestože tyto rozsáhlé námitky mohl uplatnit žalobce již v odvolacím řízení, tak v podstatě pomíjí, že účelově vynechal z posouzení těchto námitek odvolací orgán a přenáší tyto námitky, obrazně řečeno, „na půdu“ krajského soudu. Krajský soud tak přezkoumává námitky, které v podstatě napadají rozhodnutí správního orgánu I. stupně, takže žalobce tyto námitky nevyčerpal v opravném prostředku. To sice možné je, jak konstatoval Nejvyšší správní soud, avšak v takovém případě, již nelze poskytnout žalobci právní ochranu v soudním řízení v takové míře, jako kdyby žalobce tyto námitky uplatnil v odvolacím řízení, tedy napadl by nejprve rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Pokud by tomu tak nebylo, tak by každý účastník správního řízení mohl podávat v těchto věcech pouze blanketní odvolání a krajský soud by v tomto soudním řízení pouze nahrazoval činnost odvolacího správního orgánu. V takovém případě by jedna ze základních zákonných podmínek pro soudní přezkum ve správním soudnictví, tj. vyčerpání základních řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon (§ 5 s.ř.s.), bylo pouze formálním krokem. Proto krajský soud je sice povinen se s těmito námitkami vypořádat, jak judikoval rozšířený senát NSS ve zmíněném usnesení, avšak žalobce nemůže mít právo na to, aby se v takovém případě krajský soud podrobně vypořádal s jeho námitkami, navíc účelového charakteru. Jak již soud výše uvedl, neshledal důvodu pro zrušení rozhodnutí v případě námitky týkající se uložené sankce. Výše sankce je řádně odůvodněna, s poukazem na konkrétní ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, není pravdou, že by v rozhodnutí nebylo vymezeno rozmezí pokuty pro tento přestupek, správní orgán I. stupně konstatoval, že sankci uložil „uprostřed zákonné sazby“. Dále je třeba přihlédnout i k dalším skutečnostem, o kterých se zmínil krajský soud již v argumentaci k žalobnímu bodu ad 3 (bagatelní výše sankce, účelovost jednání zástupců žalobce atd.). Žalobní bod ad 6) rovněž shledal krajský soud nedůvodným. Ad 7) Krajský soud neshledal důvod, aby přerušoval toto řízení z důvodu, který uvedl žalobce v tomto žalobním bodu, tedy že byl podán návrh k Ústavnímu soudu na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. K dané otázce se vyjádřil již i NSS v rozsudku ze dne 23.3.2016, č. j. 6 As 128/2015-32, a tato otázka již byla posuzována Ústavním soudem, a to v usnesení ze dne 22.12.2015, sp. zn. I. ÚS 508/15, a pouhá skutečnost, že byl opětovně podán návrh na zrušení zmíněného ustanovení zákona o silničním provozu, tak za této situace nemůže vést krajský soud, tím spíše zdejší soud, který rozhodně nesouhlasí s výše uvedenými praktikami účelového a obstrukčního charakteru, o kterých se zmiňuje zcela pravidelně ve svých rozsudcích, když účelem této argumentace je obhajoba základního legitimního cíle, tj. ochrana bezpečnosti silničního provozu (ostatně k tomu se vyjádřil i NSS v rozsudku ze dne 22.10.2015, č. j. 8 As 110/2015-46 v souvislosti se zmíněným ustanovením zákona o silničním provozu), aby toto řízení přerušoval. V neposlední řadě je třeba konstatovat, že Ústavní soud již o návrhu rozhodl, a to nálezem ze dne 16.5.2018, sp.zn. Pl. ÚS 15/16, kdy návrh Krajského soudu v Ostravě na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu zamítl. Žalobní bod ad 7) rovněž shledal krajský soud nedůvodným. Ad 8) – Krajskému soudu je známo z jeho rozhodovací činnosti, že zmínění zástupci žalobců v přestupkových věcech (Mgr. Topol, Mgr. Voříšek) na tuto materiální stránku odkazují, tedy namítají, že se správní orgány nezabývaly materiální stránkou přestupku, a to dokonce i např. v případech výrazného překročení povolené rychlosti v obci. V dané věci je třeba přihlédnout k tomu, že se jedná o objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla, kdy se nezkoumá otázka zavinění, přičemž již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty přestupku zákon předpokládá, že při jejich naplnění běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti (škodlivosti) činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. O nenaplnění materiálního znaku správního deliktu by bylo možno uvažovat pouze tehdy, pokud by stupeň nebezpečnosti (škodlivosti) činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy pokud by neodpovídal ani nejlehčí běžně se vyskytujícím případům „trestného“ činu této skutkové podstaty. O takový případ se však v projednávané věci zjevně nejedná. Žalobce porušil svoji právní povinnost, tedy nezajistil dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, aby při užití zmíněného vozidla na uvedené pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích ustanovená tímto zákonem, kdy tento řidič nerespektoval značku D28, tedy zákaz zastavení. Parkování v prostoru, kde platí zákaz zastavení, nepochybně je porušením povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích a v takovém případě nelze zkoumat, jak se si to zjevně účelově myslí zástupce žalobce, že v podstatě ta dopravní značka B28 byla v daném místě umístěna jen formálně. Navíc, sám zástupce žalobce odhaluje účelovost a obstrukčnost svých námitek, když v bodu 91 žaloby tvrdí, že „protiprávní jednání, které je přičítáno žalobci, spočívalo v tom, že vozidlo stálo v zapadlém, prostorném dvorku, na kterém nejsou jiná vozidla ani osoby, po dobu 5 minut vedle vrat do dílny, která již byla zavřená.“. Otázkou je, jak najednou může zástupce žalobce vědět, že toto vozidlo na uvedeném místě opakovaně stálo pouze „po dobu 5 minut“, když on sám na místě nebyl, když v žalobě tvrdil, že vozidlo řídil „pan R.“. Pokud skutečně řídil vozidlo „pan R.“, no tak tuto námitku měl vznést „pan R.“ v přestupkovém řízení, které bylo zastaveno. Pokud tak činí zástupce žalobce jako provozovatele zmíněného vozidla až v žalobě, tak se jedná zcela o účelovou, vykonstruovanou námitku, kterou nepodkládá ani zástupce žalobce žádným důkazem. Tento žalobní bod je rovněž nedůvodný. Ad 9) – K vymezení místa spáchání přestupku se krajský soud již dostatečně vyjádřil, a to i v souvislosti se zrušujícím rozsudkem NSS. V dané věci byla pouze odstraněna nejasnost týkající se skutečnosti, že z fotodokumentace vyplynulo, že přestupky byly spáchány na jednom místě, ve výroku však byla tato místa určena uvedením odlišných názvů ulic, což bylo ve správním řízení napraveno. Pokud by správní orgán nemohl tuto vadu odstranit, tak by nepochybně i NSS ve svém zrušujícím rozsudku vyslovil, že takový postup možný není. Tento žalobní bod rovněž považuje krajský soud za nedůvodný a nemíní již uvádět k tomu rozsáhlou argumentaci (rozšířený senát NSS sice ve zmíněném svém usnesení uvedl, že krajský soud může shledat v takovém případě námitky za irelevantní či nevěrohodné, tj. když krajský soud shledá, že skutkový stav byl zjištěn spolehlivě, argumentace soudu viz výše). Rovněž tento žalobní bod byl shledán nedůvodným. Nesouhlas žalobce a jeho právního zástupce se zveřejňováním osobních údaji žalobce a právního zástupce na webu NSS se již týká řízení o kasační stížnosti, které nepochybně může zástupce žalobce iniciovat. Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, když mu žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení