52 C 124/2013-382

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Mottlem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 48 456 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 31. 5. 2013 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 36 544 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 31. 5. 2013 do zaplacení, se zamítá.

III. Žaloba, aby žalovaný byl povinen poskytnout žalobci zadostiučinění formou písemné omluvy, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 61 710 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou advokátky žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal žalobou zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla nesprávným úředním postupem Policie České republiky, Policejního prezídia, Ministerstva vnitra, Městského soud v Praze, spočívající v nepřiměřené délce správního řízení a navazujícího soudního řízení ve správním soudnictví o žádosti žalobce o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zahájeného dne 9. 4. 2008 podáním žádosti o poskytnutí informace, na základě čeho je po osobách vstupujících do budovy Policie České republiky, Policejního prezidia, požadován občanský průkaz, a skončeného dne 2. 7. 2012, kdy mu byla požadovaná informace poskytnuta. Odpovědnými orgány za tento nesprávný úřední postup jsou Policie České republiky, Policejní prezídium (jako povinný subjekt k poskytnutí informací), Ministerstvo vnitra (jako jeho nadřízený orgán), Městský soud v Praze, jemuž rozhodnutí o žalobě na ochranu proti nečinnosti Ministerstva vnitra trvalo 3 roky a 2 měsíce. Žalobce požadoval zadostiučinění ve formě omluvy ve znění vymezeném žalobou a dále v peněžité formě ve výši 85 000 Kč; přiměřenost výše peněžitého zadostiučinění žalobce odvozoval i od rozhodnutí soudů ve srovnatelném obdobném případu žalobce [titul] [jméno] [příjmení] proti České republice – Ministerstvu financí, jemuž bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu (rozsudkem Obvodního soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]) za nepřiměřenou délku řízení o žádosti o poskytnutí informace o platech pracovníků Kanceláře prezidenta republiky trvajícího 18 měsíců a 27 dnů (tj. za 1 rok a 7 měsíců) peněžité zadostiučinění ve výši 47 250 Kč.

2. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že žalobci již byla poskytnuta omluva ze strany Ministerstva vnitra, a to dne 21. 11. 2016 na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 25. 4. 2016, č. j. [číslo jednací], a Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, č. j. [číslo jednací]. Po zrušení obou rozsudků Nejvyšším soudem, a to rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. [číslo jednací], jak ve vyhovujících a zamítavých částech, nebyla poskytnutá omluva vrácena Ministerstvu vnitra, byly vráceny pouze náklady řízení dne 21. 7. 2021. Ohledně požadavku žalobce na poskytnutí zadostiučinění v penězích namítala žalovaná, že intenzita zásahu do osobní, rodinné, pracovní či jiné sféry žalobce přiznání satisfakce v penězích neodůvodňuje. Průběh posuzovaného řízení sice byl způsobilý vyvolat v žalobci pocit frustrace a určité bezmoci v jednání s orgánem veřejné moci, avšak tato frustrace neměla bezprostřední dopad do zvýšeně chráněných osobnostních sfér žalobce. Žalobce toto řízení mohl za pro něho zvýšeně významné považovat jen do okamžiku, kdy mu bylo žalovanou poskytnuto požadované nařízení Ministerstva vnitra, tedy do poloviny roku 2010. Další část řízení se týkala obecných informací, a tudíž pro něho nemohla být natolik významná. Žalovaná uzavřela, že vzhledem k tomu, že již bylo žalobci poskytnuto zadostiučinění ve formě omluvy, jedná se o dostatečnou formu zadostiučinění za újmu, kterou žalobce v daném případě utrpěl; vzhledem k nízkému významu požadované informace a k malé míře negativního dopadu do žalobcovy psychické sféry není odůvodněno poskytnutí jiné formy zadostiučinění.

3. Soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. [číslo jednací], kterým konstatoval (výrokem I), že nepřiměřenou délkou správního a soudního řízení vedeného o žádosti žalobce o informace ze dne 9. 4. 2008, které trvalo až do 2. 7. 2012, bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) a též základní právo na svobodu projevu a na vyhledávání a šíření informací garantované čl. 10 Úmluvy a čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), dále (výrokem II) uložil žalované povinnost písemně se žalobci omluvit omluvou ve znění uvedené ve výroku II rozsudku, dále (výrokem III) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 35 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, zamítl žalobu ve zbytku (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).

4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. [číslo jednací], rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a II, změnil ve vyhovujícím výroku III tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované řízení spadá pod čl. čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v intenci Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 byl vznik imateriální újmy žalobci presumován. Odvolací soud shledal, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, za přiměřené odvolací soud považoval zadostiučinění formou konstatování porušení práva žalobce a formou omluvy, naopak neshledal důvod k peněžitému odškodnění s tím, že intenzita zásahu do osobnostní, rodinné, pracovní či jiné sféry žalobce, neodůvodňovala přiznání satisfakce v penězích.

5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. [číslo jednací], rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru (s odkazy zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. [spisová značka]), že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky rozlišení odpovědnosti za nepřiměřenou délku soudního řízení a odpovědnosti za průtahy ve správním řízení, když odvolací soud rozhodl o jednotě uvedených řízení a posuzoval přiměřenost jejich délky jako jeden celek. Nejvyšší soud vysvětlil, že posuzované řízení probíhalo částečně před správními orgány i před správním soudem, přičemž správní řízení o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, nesplňovalo podmínku pro aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť se přímo netýkalo majetkových ani jiných soukromých práv a nemělo ani přímý dopad do majetkové sféry účastníka. U tohoto řízení převažovala veřejnoprávní povaha nad přítomností soukromoprávního prvku, nejednalo se o řízení civilní povahy. Posuzované správní řízení tedy nebylo řízením, na které dopadal čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebylo tak možno se dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale do úvahy zde připadal pouze nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení. Nejvyšší soud dále dovodil, že žalobní nárok nelze právně hodnotit jinak než jako sestávající z dílčích nároků majících však již pro uvedenou odlišnost odpovědnostního titulu samostatný skutkový základ. Skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení, proto neumožňovala učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek. Nejvyšší soud dále shledal, že řízení před soudy obou stupňů bylo zatíženo vadami řízení spočívající v neurčitosti žaloby, jež nebyla odstraněna postupem soudu, který žalobce nevyzval, aby specifikoval, zda a případně jakého zadostiučinění se ve vztahu k těmto řízením domáhá; vadou řízení bylo i přiznání zadostiučinění formou konstatování porušení práva vedle zároveň další formy zadostiučinění. Nejvyšší soud uložil soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k odstranění vady žaloby tak, aby žalobce rozlišil, jakého zadostiučinění se domáhá z důvodu průtahů ve správním řízení a jaké zadostiučinění požaduje z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení. Vyslovené právní názory Nejvyšší soud označil pro další řízení za závazné.

6. Ústavní soud nálezem ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. [ústavní nález], vyslovil následující závěry. Předmětem správních řízení i navazujících soudních řízení správních bylo rozhodování ve věci základního práva stěžovatelů na informace dle čl. 17 Listiny. Stěžovatelé měli právo na projednání této věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které zahrnuje i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Toto právo se vztahuje jak na správní řízení, tak na navazující soudní řízení správní, přičemž z ústavněprávního pohledu je navíc třeba na řízení od okamžiku podání žádosti o informace až do konečného rozhodnutí o ní nahlížet jako na jeden celek. Porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) představuje nesprávný úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Domáhá-li se jednotlivec nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené tímto nesprávným úředním postupem při rozhodování ve věci týkající se některého se základních práv, jako je i právo na informace, uplatní se domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje nemajetkovou újmu. Obecné soudy jim však svým postupem znemožnily se tohoto práva domáhat, čímž porušily čl. 36 odst. 3 Listiny, a částečným odmítnutím žalob pro vady, jimiž netrpěly, pak stěžovatelům upřely přístup k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (bod 17). Na správní řízení, jejich předmětem bylo základní právo nebo svoboda, se tedy vztahuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny. V případě jeho porušení se mohou jednotlivci na základě čl. 36 odst. 3 Listiny domáhat jakožto náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem rovněž náhrady za nepřiměřenou délku řízení. Neobstojí proto závěry obecných soudů, že tohoto práva se lze domáhat pouze u správních řízení, jejichž předmětem bylo občanského právo nebo závazek ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a že jinak se lze domáhat toliko náhrady újmy za jednotlivé průtahy v řízení (bod 53). Ústavní soud shrnuje, že z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo„ občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů (bod 66).

7. Ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. [ústavní nález], je zřejmé, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu reprezentovaná právě rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. [spisová značka], z ústavněprávních hledisek neobstála, byly tak vyvráceny předchozí závěry Nejvyššího soudu, podle nichž se lze domáhat náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délku řízení pouze u správních řízení, jejichž předmětem bylo občanského právo nebo závazek ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a že jinak se lze domáhat toliko náhrady újmy za jednotlivé průtahy v řízení. Proto soud v dalším řízení nemohl respektovat závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený pro toto řízení rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. [číslo jednací], soud proto přistoupil k posouzení žalobního nároku v intencích závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. [ústavní nález], přičemž při posouzení žalobního nároku a stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z ustanovení § 13 odst. 1 věta první a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“, dále ze závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [stanovisko NS] a žalobní nárok posuzoval jako nárok z odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.

8. Při právním posouzení soud vycházel ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn v předchozím řízení, přičemž závěry o skutkovém stavu nebyly v řízení odvolacím a dovolacím v tomto řízení zpochybněny. Dále soud doplnil dokazování spisem Městského soudu v Praze vedeným pod sp. zn. [spisová značka], z něhož zjistil průběh řízení v správním soudnictví.

9. Takto lze shrnout zjištěný skutkový stav, z něhož soud vycházel při právním posouzení, že posuzované správní řízení, v důsledku jehož nepřiměřené délky žalobci vznikla imateriální újma, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhá, bylo zahájeno dne 9. 4. 2008 podáním žádosti žalobce o poskytnutí informací dle zák. č. 106/1999 Sb. u Policie ČR, Policejního prezidia a současně u Ministerstva vnitra, na základě kterého konkrétního právního nebo jiného předpisu, směrnice, pokynu či nařízení je po osobách vstupujících do budovy Policie ČR, Policejního prezidia, požadován občanský průkaz, kdo a kdy tento předpis (směrnici, pokyn či nařízení) vydal, kdy a kde byl tento předpis (směrnice, pokyn či nařízení) uveřejněn a z čeho vyplývá jeho závaznost pro osoby, které nejsou podřízeny orgánu, který předpis vydal. Zároveň žádal o zaslání výtisku (jiného autorizovaného textu) tohoto předpisu, aby se s ním mohl seznámit. Dále zažádal o sdělení rozsahu osobních údajů, které jsou o osobách vstupujících do budovy Policie ČR, Policejního prezidia, zaznamenávány, za jakým účelem, po jakou dobu jsou evidovány, jak je s nimi následně naloženo a jak je zabezpečena jejich ochrana před třetími (nepovolanými) osobami. Sdělením ředitele kabinetu ministra vnitra ze dne 11. 4. 2008, [číslo jednací] byl žalobce vyrozuměn o odložení žádosti, neboť žádané informace se nevztahují k působnosti Ministerstva vnitra a o jejím postupu Policejnímu prezídiu ČR. Dne 28. 4. 2008 byl žalobci doručen dopis Policejního prezídia ČR, [číslo jednací], kterým mu bylo sděleno, že tímto dopisem jsou vyřizovány obě jeho žádosti ze dne 9. 4. 2008. Informace v dopise obsažené se vztahovaly k první části žádosti ohledně zjišťování totožnosti a evidování osobních údajů o osobách vstupujících do budovy Policejního prezídia a byly neúplné. Ohledně zbývajících částí žádosti, týkajících se právního podkladu pro osobní prohlídky osob vstupujících do předmětné budovy, nebyly poskytnuty informace žádné. Žalobce proto dne 7. 5. 2008 podal stížnost na postup při vyřizování své žádosti ze dne 9. 4. 2008 s tím, že informace nebyly poskytnuty plně nebo vůbec a nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti či její části. Žádal proto, aby nadřízený orgán přezkoumal postup povinného subjektu a přikázal mu vyřídit žádost o poskytnutí informací řádně ve lhůtě stanovené, ne delší než 15 dnů. Rozhodnutím ředitele kabinetu ministra vnitra ze dne 21. 5. 2008, [číslo jednací], bylo Policejnímu prezídiu, jako povinnému subjektu, přikázáno ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto rozhodnutí vyřídit předmětnou žalobcovu žádost. Žalobce byl následně dopisem Policejního prezidia ze dne 6. 6. 2008, [číslo jednací], informován ohledně požadovaných předpisů, avšak jen útržkovitě s odůvodněním, že jde o předpisy určené pro„ vnitřní potřebu“, které nejsou určeny ke zveřejňování a z tohoto důvodu byla žádost žalobce ve zbývající části odmítnuta. Tímto dopisem bylo žalobci současně sděleno, že ohledně nařízení ministerstva vnitra ze dne 26. 11. 1999, č. 119/1999, ve znění [číslo] [číslo] [anonymizováno] [číslo] ze dne 22. 12. 2000 a [číslo] [číslo] ze dne 11. 7. 2002, byla jeho žádost odložena a postoupena k vyřízení bezpečnostnímu odboru Ministerstva vnitra, do jehož kompetence daná věc spadá. Následným dopisem ředitele bezpečnostního odboru Ministerstva vnitra ze dne 17. 6. 2008, [číslo jednací], byly žalobci sděleny obecné informace o tom, co je předmětem nařízení ministra vnitra [číslo] ze dne 26. 11. 1999, ve znění [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] ze dne 22. 12. 2000 a [číslo] [číslo] ze dne 11. 7. 2002, přičemž toto sdělení obsahovalo protichůdné informace o charakteru a působnosti tohoto nařízení. Dopis byl zakončen sdělením, že předmětné nařízení obsahuje informace vztahující se výlučně k vnitřním pokynům souvisejícím se zabezpečením ochrany objektů a předmětů chráněného zájmu, a proto nelze v souladu se zákonnými ustanoveními poskytnout jejich plné znění. Vzhledem k tomu, že o odmítnutí části jeho žádosti mělo být rozhodnuto formálně podle správního řádu usnesením, což se nestalo, podal žalobce dne 18. 7. 2008 rozklad, o němž nebylo rozhodnuto vůbec. Žalobce proto podáním ze dne 2. 10. 2008 žádal Ministerstvo vnitra o přijetí opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu Ani o této žádosti nebylo ministrem vnitra rozhodnuto. Žalobce proto podal dne 1. 1. 2009 žalobu na ochranu proti nečinnosti žalované k Městskému soudu v Praze, který o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 9. 3. 2012, jímž žalované uložil povinnost vydat rozhodnutí o žalobcově rozkladu ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Na základě tohoto rozsudku vydal dne 9. 5. 2012 ministr vnitra rozhodnutí [číslo jednací], kterým zrušil rozhodnutí ředitele bezpečnostního odboru [číslo jednací] a věc mu vrátil k novému projednání. Dne 2. 7. 2012 bylo žalobci doručeno sdělení ředitele bezpečnostního odboru Ministerstva vnitra ze dne 14. 6. 2012, [číslo jednací], kterým jsou mu na základě žádosti podané dne 9. 4. 2008 poskytnuty požadované informace, a to nařízení Ministerstva vnitra [číslo] ze dne 26. 11. 1999, uveřejněné dne 26. 11. 1999 ve Věstníku Ministerstva vnitra, částka 145, nařízení Ministerstva vnitra [číslo] ze dne 24. 2. 2009, uveřejněné dne 24. 2. 2009 ve Věstníku Ministerstva vnitra, částka 28 a dále příloha [číslo] nařízení Ministerstva vnitra [číslo] ze dne 25. 1. 2005, uveřejněné dne 25. 1. 2005 ve Věstníku Ministerstva vnitra, částka 9, které byly přílohami tohoto sdělení. Konečně vzal za soud prokázané, že žalobce u žalované podal dne 30. 11. 2012 žádost o odškodnění imateriální újmy vzniklé mu v tomto správním řízení. Žalovaná jeho žádosti nevyhověla s odůvodněním, že konstatování porušení práva vyplývá již z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, č. j. [číslo jednací].

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

12. Délka posuzovaného správního řízení zahrnující i řízení ve správním soudnictví (vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka]), posuzováno od jeho zahájení podáním žádosti o informace dne 9. 4. 2008 a skončeného dne 2. 7. 2012 poskytnutím požadované informace, činila celkem 1 546 dnů (tj. 4 roky, 2 měsíce a 23 dnů). Uvedená skutečnost jednoznačně opodstatňuje závěr, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému nepřiměřenou délkou řízení. Zároveň je zřejmé, že vzhledem k uvedené délce řízení v tomto případě konstatování porušení práva ani poskytnutí omluvy není dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a je namístě poskytnutí zadostiučinění v penězích.

13. Soud proto při určení výše přiměřeného zadostiučinění v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. [stanovisko NS] stanovil základní částku zadostiučinění částkou 15 000 Kč za jeden rok řízení (sníženou na polovinu za první dva roky řízení), tj. při dolní hranici rozmezí vymezeného stanoviskem (15 000 až 20 000 Kč za rok řízení) při vědomí toho, že do posuzovaného řízení se promítá i délka řízení soudního, u něhož není zákonem stanovena lhůta pro rozhodnutí a zásadně se za nepřiměřenou považuje délka řízení až přesahující dvou let, nešlo v tomto případě tedy o extrémní délku posuzovaného řízení správního včetně navazujícího řízení soudního, přičemž ani soud neshledal důvody pro použití částky vyšší. Částky odškodnění při horní hranici rozmezí jsou v soudní praxi používány při odškodnění extrémně dlouhých řízení, mezi něž posuzované řízení svou délkou nepatří. Takto soud stanovil základní částku zadostiučinění ve výši 48 456 Kč (2 krát 365 dnů krát 20,54 Kč + 816 dnů krát 41 Kč).

14. Následně soud zvažoval modifikaci této základní částky v důsledku působení jednotlivých faktorů obsažených v § 31a odst. 3 písm. a) až e) zákona, přičemž dospěl k závěru, že zde není důvod pro navýšení ani snížení této základní částky zadostiučinění. Kritérium celkové délky řízení již soud posuzoval při určení základní částky zadostiučinění a délku řízení neshledal extrémní, délka řízení nezavdává další důvod k dalšímu navýšení odškodnění. Průběh posuzovaného správního řízení ani navazujícího soudního řízení ve správním soudnictví nezavdává zvláštní důvod pro navýšení či ponížení částky odškodnění, řízení nebylo ani obzvláště složité, ani jednoduché. Jednání poškozeného, kterým by přispěl k průtahům v řízení, nebylo dokumentováno, postupu orgánů veřejné moci během řízení ve správním řízení byl sice k žádosti žalobce odmítavý, nicméně správní orgán byl veden svým nesprávným právním názorem a revidoval jej až v důsledku rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, poté žádosti žalobce bezodkladně vyhověl; ani v postupu správního orgánu soud nespatřuje důvod pro modifikaci zadostiučinění. Konečně ani v okolnosti významu předmětu řízení pro poškozeného soud nespatřuje důvod pro nějakou modifikaci odškodnění, význam řízení soud vzal jako standardní, byť bylo dotčeno základní právo žalobce na přístup k informacím dle čl. 17 Listiny, v řízení nebylo prokázáno, že by právě odepření žalobcem požadovaná informace o tom, na základě čeho je po osobách vstupujících do budovy Policie České republiky, Policejního prezidia, požadován občanský průkaz, nějak zvlášť zasáhlo do jeho osobnostní sféry, že by následně nejistota spojená s výsledkem posuzovaného řízení, jehož se žalobce účastnil, aby se uvedené informace dobral, nějak zásadně ovlivnila jeho život a měla dopady do osobnostní sféry, zvláště při vědomí, že žalobce již v té době byl praktikujícím právníkem, jenž se soudními i správními řízeními přicházel pravidelně do styku, a to ať už sám jako účastník, či v zastoupení jiných, a byl tak v jeho průběhu dobře orientován – což jeho nejistotu z výsledku a dopady spojené s nepřiměřenou délku spíše umenšovalo než cokoliv jiného, neboť profesionální právník nemůže být průběhem řízení, jež se nevyvíjí dle jeho představ, nijak zvlášť zaskočen. Proto soud nakonec základní částku zadostiučinění ani nezvýšil, ani nesnížil na základě uvedených kritérií. Přitom tak dospěl k výsledné částce zadostiučinění, které se nevymyká z odškodňovací soudní praxe a je srovnatelná i s žalobcem citovaným případem [jméno] [příjmení] (vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka]), v němž došlo k přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o žádosti o poskytnutí informace o platech pracovníků Kanceláře prezidenta republiky trvajícího 18 měsíců a 27 dnů (tj. za 1 rok a 7 měsíců) ve výši 47 250 Kč, když soud je si vědom, že porovnávané řízení bylo sice významně kratší, ale zas akcentuje právě rozdíl ve významu řízení, kdy o informace o platech pracovníků veřejné správy je přeci jen významem vyšší, než informace o tom, na základě čeho jsou kontrolovány osoby vstupující do budovy policejního prezídia.

15. Na základě uvedeného soud žalobě vyhověl výrokem I tohoto rozsudku a ve zbytku ji zamítnul (výroky II a III rozsudku). Žalobu v části požadavku žalobce na poskytnutí omluvy soud zamítl z toho důvodu, že požadovaná omluva žalobci již ze strany státu poskytnuta byla (omluva poskytnutá Ministerstvem vnitra dne 21. 11. 2016 na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 25. 4. 2016, č. j. [číslo jednací], a Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, č. j. [číslo jednací]). Byť byly tyto rozsudky následně zrušeny Nejvyšším soudem, již jednou poskytnutá omluva přesto nebyla ze strany státu vzata zpět, omluva byla poskytnuta na základě právního důvodu, jak plyne z odůvodnění i tohoto rozsudku, a v tomto již plněním došlo ke splnění žalobní povinnosti, nelze proto žalobě znovu vyhovět a ukládat povinnost k tomu, co stát již splnil.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle plného úspěchu žalobce ve věci, neboť žalobce dosáhl satisfakce uložením povinnosti žalované nahradit mu nemateriální újmu, jejíž výše závisela na posouzení soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 820/2014), a to v souhrnné výši 61 710 Kč. Tato náhrada sestává z odměny advokátky žalobce za 15 úkonů právní služby po 3 100 Kč (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ advokátní tarif“), jež v řízení provedla advokátka žalobce a které soud shledal účelnými, a to převzetí a příprava zastoupení, účast na jednání soudu dne 25. 4. 2016, sepis odvolání ze dne 8. 6. 2016, vyjádření ve věci samé ze dne 25. 7. 2016, sepis dovolání ze dne 23. 1. 2017, sepis vyjádření ve věci samé ze dne 8. 4. 2019, účast na jednání soudu dne 28. 11. 2019, sepis vyjádření ve věci samé ze dne 10. 1. 2020 a 31. 1. 2020, účast na jednání soudu dne 24. 6. 2020, sepis vyjádření ve věci samé ze dne 2. 2. 2021 a 25. 6. 2021, účast na jednání soudu dne 30. 6. 2021, sepis vyjádření ve věci samé ze dne 30. 7. 2021 a 10. 8. 2021 a účast na jednání soudu dne 11. 8. 2021; nad rámec těchto úkonů se nejednalo o úkony advokátky žalobce, případně šlo o nevýznamná procesní podání. Dále jsou náklady řízení tvořeny paušální náhradou hotových výdajů advokátky žalobce po 300 Kč připadající na každý uvedený úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou 21% DPH z odměny a paušálních náhrad výdajů ve výši 10 710 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

17. Lhůta k splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); je-li účastník řízení zastoupen advokátem, náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení