53 A 10/2017 - 41

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem ve věci žalobce: Ing. H. N., trvale bytem zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. ODSH 114128/2016/addv SO10, č.j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 4081/16/Ha, čj. SO/8605/2016, uznal žalobce vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Tohoto přestupku se dle správního orgánu prvního stupně dopustil tím, že jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky VW PASSAT CC, reg. zn. x, v rozporu s § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu dne 2. 5. 2016 v době kolem 18:37 hodin na silnici I/3 ve směru jízdy od Tábora do Českých Budějovic za mimoúrovňovou křižovatkou se silnicí II/146 překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo obec – stanovenou na 90 km/h – o více než 50 km/h; při odečtení možné 3% tolerance silničního rychloměru AD9C byla žalobci naměřena rychlost 159 km/h. Za tento přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 5 000 Kč, zákaz činnosti na 6 měsíců spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a náhradu nákladů řízení v částce 1 000 Kč. Krajský soud k tomu poznamenává, že správní orgán prvního stupně ve věci rozhodoval znovu poté, co jeho dřívější rozhodnutí ze dne 7. 7. 2016 žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 10. 2016 částečně zrušil a věc mu k dalšímu řízení.

2. Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 28. 12. 2016 žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 1. 8. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce předně namítl, že přestupek byl již prekludován, neboť k němu mělo dojít 2. 5. 2016; přestupek tak bylo možné projednat pouze do 2. 5. 2017. Žalobce vyjádřil přesvědčení, dle něhož čl. II odst. 3 zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon č. 204/2015 Sb.“), nabyl účinnosti až 1. 10. 2016. K podpoře své argumentace žalobce odkázal na metodický pokyn Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 21. 9. 2016, čj. JMK 142349/2016.

5. Žalobce uvedl, že měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze, a výsledek měření je tudíž nepoužitelným důkazem. Měření rychlosti totiž bylo provedeno ve chvíli, kdy žalobce prováděl objížděcí manévr, což je dle názoru žalobce patrno z fotografie pořízené při měření, na níž se svým vozidlem překračuje dvojitou podélnou souvislou čáru. Pokud by se nejednalo o objíždění, dopustil by se v tomto ohledu přestupku, za který by jej nepochybně policisté také pokutovali. Pokud tedy žalobce činil objížděcí manévr, nebyla osa jízdy rovnoběžná s osou jízdy měřícího vozidla, pročež mu byla naměřena vyšší rychlost; měřící zařízené totiž dle strany 11 návodu k obsluze počítá s konstantní hodnotou úhlu, pod jakým se měřené vozidlo k rychloměru přibližuje neb ose od něj vzdaluje (22°). Jde o situaci podobnou měření rychlosti v zatáčce, které návod k obsluze použitého měřidla nepřipouští. Žalobce v tomto ohledu navrhl provést důkaz návodem k obsluze a dále dotazem na RAMET C. H. M, a. s., zda lze v souladu s tímto návodem provádět použitým rychloměrem měření činícím objížděcí manévr. Žalobce taktéž vyjádřil domněnku, dle níž policisté účelově v místě měření zpomalili v místě, kde protijedoucí vozidlo muselo objíždět překážku na silnici.

6. Žalobce shrnul námitky uplatněné v původním řízení před správním orgánem prvního stupně, jakož i námitky odvolací. Žalobce namítl, že pneumatika měřícího vozidla byla v rozporu s návodem k obsluze podhuštěná, což má vliv na přesnost rychloměru (jako důkazní návrhy žalobce označil: výpověď žalobce a jeho spolujezdce, návod k obsluze). Dle názoru žalobce dále v mezidobí mezi ověřením rychloměru a provedením měření s vysokou pravděpodobností došlo k výměně pneumatik na měřícím vozidle, a tedy ke změně obvodu kol, což má za následek nepřesnost měření rychlosti (důkazní návrhy: návod k obsluze, vyjádření provozovatele vozidla k tomu, zda a kdy došlo k výměně pneumatik). V rozporu s návodem k obsluze pak byly zvoleny místo měření a dosah rychloměru v blízkosti kovových svodidel (důkazní návrhy: ohledání místa, návod k obsluze).

7. V odvolacím řízení žalobce uvedl, že podhuštění pneumatiky lze poznat pohledem, což dokládal dvěma fotografiemi podhuštěné a právně nahuštěné pneumatiky; tvrzení správního orgánu v tomto ohledu nebylo podložené a je nepřezkoumatelné. Z tvrzení, dle něhož by kontrola tlaku v pneumatikách „měla být samozřejmostí“, nevyplývá, že byla skutečně provedena. Žalobce podotkl, že pokud by policisté přiznali, že postupovali v rozporu s návodem k obsluze, vystavili by se riziku kárného provinění. Dle názoru žalobce pak není zřejmé, z jakého důvodu nebylo nutné vyslechnout spolujezdkyni a vyžádat vyjádření provozovatele měřícího vozidla; těmto důkazním návrhům měl správní orgán prvního stupně vyhovět. Správní orgán prvního stupně se dále nevypořádal s námitkou reflexe, a zcela opominul důkazní návrh na ohledání místa měření.

8. Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 10. 2016 zrušil původní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 7. 7. 2016, neboť ten při vyměření sankce nesprávně přihlížel též k přestupkům starším než tři roky, a zároveň žalovaný správnímu orgánu prvního stupně uložil, aby se odvolacími námitkami žalobce zabýval v novém rozhodnutí.

9. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 28. 12. 2016 žalobce v odvolání namítl, že nebylo možné uložit zákaz řízení všech motorových vozidel, neboť údajný přestupek byl spáchán pouze vozidlem skupiny B a není zřejmé, proč by žalobce nemohl jezdit s traktorem. Správní orgán prvního stupně se dále nedostatečně zabýval měřením rychlosti, ačkoli žalobce v tomto ohledu uplatnil několik námitek a důkazních návrhů; správní orgán prvního stupně pouze presumoval správnost provedeného měření a technický stav měřidla, nicméně neprovedl důkaz o tom, že měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze, resp. že byl v pořádku tlak v pneumatikách měřícího vozidla, popř. že po výměně pneumatik došlo ke kalibraci měřidla. Správní orgán prvního stupně se zabýval pouze jednoduchou reflexí, nicméně v případě měření v blízkosti kovových svodidel může dle návodu k obsluze dojít též k trojité reflexi. Žalobce uvedl, že ověření rychloměru zaniklo, jelikož na rychloměru byla poškozená úřední značka (v této souvislosti žalobce navrhl ohledání vozidla). Správní orgán prvního stupně pouze presumoval, že došlo ke kontrole tlaku v pneumatikách, přitom se správní orgán ani nezeptal vyslýchaných policistů, zda toto skutečně učinili. Dle názoru žalobce k ovlivnění měření dojde i tehdy, kdy podhuštění pneumatiky není natolik výrazné, aby řidič mohl poznat jiné chování vozidla při jízdě; v tomto ohledu měl správní orgán prvního stupně vyslechnout spolujezdce žalobce (žalobce poukázal na své právo předvolat svědka ve svůj prospěch). Závěrem pak žalobce požádal o přezkoušení použitého rychloměru podle § 11a odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii.

10. Námitky uplatněné v řízení o přestupku žalobce označil za důvodné a navrhl jejich projednání coby námitek žalobních.

11. Správní orgán prvního stupně v rozporu s příkazem žalovaného obsaženým v jeho rozhodnutí ze dne 26. 10. 2016 s žalobcovými námitkami nevypořádal a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelným je pak též napadené rozhodnutí žalovaného, jelikož žalovaný nijak nezkoumal, zda správní orgán prvního stupně jeho pokynu vyhověl. Žalobce v této souvislosti namítl též překvapivost rozhodnutí žalovaného, neboť pokud se správní orgán prvního stupně se všemi odvolacími námitkami a důkazními návrhy uplatněnými proti prvnímu prvoinstančnímu rozhodnutí, mohl žalobce zcela legitimně očekávat, že žalovaný i druhé rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zruší.

12. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou pak nepřezkoumatelná též proto, že se nezabývaly „prvními“ odvolacími námitkami a důkazními návrhy. Dle názoru žalobce se přitom nejedná o situaci, kdy by správní orgány sice neodpověděli na každou námitku zvlášť, ale poskytli dostatečně přesvědčivou argumentaci, která v důsledku námitky obviněného vyvrací. Přestože žalobce „prvními“ odvolacími námitkami zpochybňoval úvahy správního orgánu prvního stupně, ten je v novém řízení nikterak nekorigoval a nově se v jeho rozhodnutí objevila pouze úvaha, dle níž pokud by měření proběhlo nesprávně, nedošlo by vůbec k pořízení snímku a rychloměr by vykázal chybovou hlášku.

13. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů spatřuje žalobce též v tom, že se v souvislosti s posouzením zavinění nezbývaly otázkou, zda žalobce mohl a měl vědět, jakou rychlostí jede, a zda mohl a měl vědět, že svým jednáním může ohrozit či porušit zákonem chráněný zájem, jakož i tím, zda novější právní úprava, která nabyla účinnosti po spáchání údajného přestupku, není pro žalobce příznivější ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 7 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích; z těchto rozhodnutí pak není zřejmé, podle jaké časové verze příslušných zákonů správní orgány rozhodovaly.

14. Žalovaný se řádně nevypořádal ani s námitkou, dle níž žalobce na rychloměru viděl poškozenou úřední značku, jakož i s důkazním návrhem na ohledání rychloměru za účelem ověření, zda jsou na něm nepoškozené úřední značky. Ke konkrétním námitkám nesprávnosti úvah správního orgánu prvního stupně pak žalovaný pouze okopíroval úvahy správního orgánu prvního stupně, načež uvedl, že se s nimi ztotožňuje; takový postup označil žalobce s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu za neudržitelný. Žalovaný nově pouze uvedl, že pokud žalobce měl pochybnosti o měření rychlosti, měl podle § 11a odst. 1 zákona o metrologii požádat o přezkoušení rychloměru, a jelikož tak neučinil, nemá žalovaný o provedeném měření pochybnost. Tuto úvahu označil žalobce za nesrozumitelnou, jelikož žalobce o přezkoušení v druhém odvolání požádal; jedná se proto o tzv. opomenutý důkaz. K měření v rozporu s návodem přitom může dojít i při měření s ověřeným měřidlem. Žalovaný se rovněž nijak nevypořádal se žádostí žalobce o přerušení řízení do vyřízení žádosti o přezkoušení rychloměru.

15. Nepřezkoumatelná je též úvaha správního orgánu prvního stupně, dle níž pokud by bylo měření provedeno nesprávně, nedojde ke změření, je nepřezkoumatelná, jelikož správní orgán neuvedl, odkud takové zjištění čerpá (žalobce v tomto ohledu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle níž je pro závěr o měření v souladu s návodem k obsluze nutno takový návod provést coby důkaz). Samotný rychloměr přitom není schopen každé porušení návodu rozpoznat.

16. Konečně je nepřezkoumatelný též závěr správních orgánů, dle něhož se měřené vozidlo nacházelo v radarovém svazku, resp. ve správné pozici na snímku, jelikož správní orgány neuvedly, z čeho, jak a proč tak dovozují.

17. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je dále nepřezkoumatelné i proto, že se nezabýval podmínkami uložení zákazu činnosti podle § 14 zákona o přestupcích, a toto ustanovení nikde v rozhodnutí ani nezmínil.

18. Žalobce namítl, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně absentuje odkaz na ustanovení, podle kterých byla uložena pokuta a zákaz činnosti, jakož i odkaz na ustanovení, které obsahuje pravidla pro výměru sankce za přestupek (§ 12 až 14 zákona o přestupcích). V řízení nebylo prokázáno ani místo přestupku. Z fotodokumentace přestupku místo jeho spáchání neplyne a samotný úřední záznam Policie ČR v tomto ohledu také nepostačuje.

19. Ve vztahu k zákazu řízení žalobce uvedl, že při spáchání údajného přestupku řídil motorové vozidlo skupiny B, a mohl mu tedy být ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o přestupcích uložen zákaz řízení pouze této skupiny motorových vozidel. Dle citovaného ustanovení lze zakázat pouze tu činnost, kterou došlo ke spáchání přestupku, a současně, kterou lze vykonávat pouze na základě veřejnoprávního povolení. Tímto povolením je získání řidičského oprávnění, které se uděluje pro každou skupinu motorových vozidel zvlášť (v této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, čj. 9 As 7/2009-76). Žalobce upozornil, že veřejnoprávní povolení (tj. řidičské oprávnění) je podmínkou toliko pro řízení motorových vozidel na pozemních komunikacích, žalobci proto bylo možné uložit zákaz řízení motorových vozidel skupiny B pouze s omezením tohoto zákazu na pozemní komunikace. Za absurdní označil žalobce úvahu žalovaného, dle níž za přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu lze uložit zákaz řízení všech skupin motorových vozidel, neboť tento přestupek lze spáchat při řízení jakéhokoliv motorového vozidla; pokud lze určitý přestupek spáchat různými činnostmi, ještě to neznamená, že je za spáchání takového přestupku možné zakázat všechny činnosti, kterými lze přestupek spáchat.

20. Za překvapivý označil žalobce postup správního orgánu prvního stupně, jenž nejdříve naznačil, že považuje za nezbytné vyslechnout též policistu H., avšak tento výslech již neprovedl poté, co jmenovaný policista onemocněl a nedostavil se na ústní jednání. Žalobce proto legitimně očekával, že správní orgán prvního stupně nařídí nové ústní jednání, na které pana H. znovu předvolá.

21. Žalobce dále zdůraznil, že nepředvolání jeho spolujezdce bylo nejen v rozporu se zájmem na řádném zjištění skutkového stavu, ale došlo též k porušení ústavního práva žalobce na dosažení předvolání svědka ve svůj prospěch.

22. Žalobce závěrem obsáhle zdůvodnil svůj nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu takovým způsobem, aby se z textu zveřejněného rozhodnutí podávalo jméno, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály.

23. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

24. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyjádřil nesouhlas s žalobcovým hodnocením účinnosti čl. II odst. 3 zákona č. 204/2015 Sb., k níž dle názoru žalovaného došlo v důsledku čl. XXVI tohoto zákona již 1. 10. 2015. Svůj názor žalovaný opřel o metodickou pomůcku Ministerstva vnitra.

25. Žalovaný uvedl, že návod k obsluze použitého měřidla, jímž zároveň navrhl provést důkaz (konkrétně poukázal na strany 9, 13, 20 a 145), klade požadavky výhradně na obsluhu měřícího zařízení např. při výběru stanoviště pro měření tak, aby vozidlo s měřícím zařízením bylo vždy v rovnoběžné pozici ve vztahu k jízdnímu pruhu či pruhům, v nichž se pohybují měřená vozidla. Návod však neklade (a klást ani nemůže) žádné požadavky na trajektorii pohybu měřených vozidel. Ani případný objížděcí manévr měřeného vozidla proto nemůže zapříčinit, že by měření bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze. Za snímku z měření je nadto zřejmé, že měřící vozidlo je v rovnoběžné poloze k vozidlu měřenému.

26. Žalovaný dále odmítl, že by se se správní orgán prvního stupně po zrušení svého původního rozhodnutí nevypořádal s žalobcovými námitkami, což ostatně žalovaný potvrdil v žalobou napadeném rozhodnutí. Své úvahy o správnosti měření pak správní orgány obou stupňů opírají o návod k obsluze; jak plyne ze strany 20 návodu, rychloměr AD9C při výpočtu rychlosti měřených vozidel kontroluje správnost podmínek měření a analyzuje situaci při vlastním měření.

27. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dále nepostrádá odkaz na ustanovení obsahující pravidla pro vyměření sankce, neboť uvedení takovýchto ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu, ani § 77 zákona o přestupcích nepožadují.

28. Žalovaný uvedl, že hlavním smyslem trestu zákazu činnosti dle § 14 odst. 1 zákona o přestupcích je zabránit pachateli přestupku v recidivě. Spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu přitom není vázáno na konkrétní skupinu řidičského oprávnění.

29. Správní orgán prvního stupně dle názoru žalovaného nepostupoval nepředvídatelně, pokud rozhodl bez provedení výslechu policisty H. Ze spisového materiálu je totiž zřejmé, že zástupce žalobce se zúčastnil ústního jednání spojeného s výslechem svědku dne 14. 6. 2016, v jehož průběhu správní orgán prvního stupně ukončil dokazování a stanovil žalobci lhůtu pro do 23. 6. 2016 pro zaslání písemného vyjádření. Až teprve po tomto datu správní orgán prvního stupně vydal své původní rozhodnutí. Možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí měl pak žalobce též před vydáním druhého rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť byl prostřednictvím svého zástupce řádně předvolán k ústnímu jednání a následně byl dle § 36 odst. 3 správního řádu poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí do ukončení ústního jednání dne 5. 12. 2016.

30. Neprovedení výslechu spolujezdkyně žalobce pak správní orgán prvního stupně řádně odůvodnil nadbytečností tohoto důkazního prostředku. Dostatečně odůvodnil též svůj závěr, dle něhož se žalobce dopustil vytýkaného přestupku z nevědomé nedbalosti.

31. Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou, dle níž není zřejmé, na základě jaké časové verze aplikované právní úpravy správní orgány ve věci rozhodly; správní orgány vycházejí vždy z platného znění právních předpisů, což je zřejmé i z formulace „ve znění pozdějších předpisů“. Skutečnost, že v rozhodnutí není uvedeno datum časové verze příslušného zákona, nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí. Otázkou možné retroaktivní aplikace pro pachatele přestupku příznivější úpravy se přitom správní orgány zabývají automaticky.

32. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

33. Žalovaný při jednání konaném dne 28. 1. 2019 setrval na svém procesním stanovisku. Žalobce ani jeho zástupce se přes včas doručené předvolání k jednání bez omluvy nedostavili; krajský soud proto usnesením rozhodl o jednání v jejich nepřítomnosti.

34. Krajský soud při jednání provedl důkaz návodem k obsluze použitého měřiče AD9C ze dne 2. 4. 2013, z něhož zjistil, že činnost měřicí jednotky během měření lze rozdělit do čtyř fází: start měření, měření rychlosti, ověření výsledků, ukončení měření. Tyto fáze jsou na straně 20 návodu popsány následovně: 1) Během fáze start měření počítač měřicí jednotky vyhodnotí, že do anténního svazku radarové hlavy vjelo vozidlo, zahájí měření a vyhodnotí rychlost a směr jízdy. V dalších fázích měření je pak blokováno měření signálu od vozidel jedoucích opačným směrem. 2) Po přechodu do fáze měření rychlosti vyhledá měřicí jednotka v posloupnosti změřených hodnot takový úsek, kdy jsou vytvořeny podmínky pro maximální přesnost. Po získání dostatečného počtu takových měření je vypočtena průměrná hodnota kmitočtu signálu v tomto úseku a z ní rychlost jízdy vozidla. 3) Následuje fáze ověření výsledku měření. Měřicí jednotka v této fázi kontroluje další průběh signálu po změření rychlosti. Pokud se hodnota kmitočtu během průjezdu měřeného vozidla úsekem stanovené délky neliší od průměrné hodnoty o více, než je hodnota stanovené chyby měření, je měření považováno za správné. V opačném případě je měření anulováno. 4) Po úspěšném ověření následuje hledání konce vozidla a okamžiku ukončení měření.

35. Dále ze strany 21 návodu k obsluze vyplývá, že mimo tyto čtyři kroky stanoví jednotka vhodný okamžik pro pořízení snímku přijíždějícího nebo odjíždějícího vozidla podle nastavení měřidla. Přijíždějící vozidla, která jsou nad stanoveným limitem, se snímají ihned po jejich vjezdu do anténního svazku, tj. po ukončení měření rychlosti, ale ještě před ověřením výsledků. Snímek je připraven k uložení, ale teprve po ověření výsledků měření tzv. verifikaci, je uložen do paměti. V případě neúspěšného výsledku ověření se snímek automaticky smaže a měření je zrušeno. Odjíždějící vozidla jsou snímána až po ukončení celého cyklu měření a po zjištění konce vozidla. Pokud nedojde k ověření výsledků měření, je měření ukončeno ještě před aktivací kamery.

36. Zbylé důkazní návrhy krajský soud usnesením zamítl pro nadbytečnost, resp. irelevanci (viz dále odůvodnění k jednotlivým námitkám).

V. Právní hodnocení krajského soudu

37. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

38. Žaloba není důvodná. V.A K námitkám nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí 39. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jejich zrušení; těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil.

40. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Krajský soud přitom neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů trpěla v tomto ohledu jakýmikoli nedostatky.

41. Žalobce předně spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v tom, že údajně nedostatečně vypořádal námitku podhuštění pneumatiky měřícího vozidla. Správní orgán prvního stupně se s touto námitkou vypořádal na straně 7 svého rozhodnutí ze dne 28. 12. 2016, kde uvedl, že podhuštění pneumatiky je pouhým okem obtížně poznatelné, ledaže by podhuštění bylo velmi vysoké a na první pohled zjevné, což by však zároveň mělo vliv na bezpečnost jízdy a jízdní vlastnosti měřícího vozidla. Měření ve vysoké rychlosti s vysoce podhuštěnou pneumatikou pak správní orgán prvního stupně označil za nepravděpodobné. Metrologické vlastnosti měřidla přitom nemůže ovlivnit ani výměna pneumatik. Žalovaný se s těmito závěry na straně 6 napadeného rozhodnutí ztotožnil a doplnil, že policista provádějící měření, který byl v řízení vyslechnut jako svědek, byl k obsluze měřidla řádně proškolen. Na těchto úvahách krajský soud nic nepřezkoumatelného – ve světle shora vytyčených kritérií – neshledal. Za této situace je pak zcela dostatečný též závěr správního orgánu prvního stupně, dle něhož by byl výslech spolujezdkyně žalobce již nadbytečný.

42. K témuž závěru dospěl krajský soud také v souvislosti s údajně nepřezkoumatelným vypořádáním námitky reflexe, jakož i údajně opominutým důkazem ohledáním místa měření. Touto otázkou se správní orgán prvního stupně zabýval na straně 8 svého rozhodnutí ze dne 28. 12. 2016, přičemž vycházel – stručně řečeno – z předpokladu opřeného o návod k obsluze použitého měřidla, dle něhož již samotný snímek vozidla v radarovém svazku tuto námitku vyvrací, jelikož vozidlo bylo zachyceno na snímku zcela zřetelně a v obvyklé poloze (nebylo proto již nutno provádět v daném ohledu další dokazování). S tímto závěrem se ztotožnil též žalovaný na straně 6 žalobou napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění obou těchto rozhodnutí přitom není patrno, že by se správní orgány zabývaly pouze tzv. jednoduchou reflexí, nýbrž lze naopak dovodit, že své závěry vztahují na všechny typy reflexe.

43. Není zároveň pravda, že by správní orgány neuvedly, odkud svá zjištění čerpaly, neboť tímto zdrojem byl návod k obsluze použitého měřidla. Námitka, dle níž měl být tento návod proveden ve správním řízení coby důkaz, pak z povahy věci nepředstavuje námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nýbrž námitku rozporu skutkových zjištění s obsahem správního spisu; krajský soud se jí proto zabýval až v příslušné části odůvodnění svého rozhodnutí (viz oddíl V.C).

44. Krajský soud proto ani neshledal, že by se snad správní orgány obou stupňů nezabývaly oněmi „prvními odvolacími námitkami“, neboť jejich podstatou byla právě otázka podhuštění pneumatiky měřícího vozidla a možné reflexe. Shora uvedené úvahy správních orgánů přitom krajský soud považuje nejen za zcela přezkoumatelné, nýbrž i za správné, jak bude vyloženo dále, a nebylo je proto ani zapotřebí v reakci na odvolací námitky jakkoli měnit či doplňovat.

45. Žalobce dále spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v tom, že se údajně nevypořádal s žalobcovými námitkami uvedenými v odvolání ze dne 8. 8. 2016, resp. v jeho doplnění ze dne 5. 9. 2016; nepřezkoumatelným je pak též napadené rozhodnutí žalovaného, jelikož nezkoumal, zda správní orgán prvního stupně jeho pokynu zabývat se těmito námitkami vyhověl. Důvody uvedeného odvolání spočívaly ve čtyřech okruzích námitek, a to konkrétně v námitkách týkajících se údajně podhuštěné pneumatiky měřícího vozidla, námitkách týkajících se údajné reflexe, nesprávného vyměření udělené sankce a nedostatečně vymezeného místa spáchání přestupku. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 26. 10. 2016 zrušil výrok I. Prvního rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pro nedostatek důvodů v otázce vyměření sankce, přičemž uložil správnímu orgánu prvního stupně zabývat se zbylými skutkovými námitkami. Jak již krajský soud shora uvedl, správní orgán prvního stupně se prvními dvěma okruhy zabýval na stranách 7 a 8 svého opětovného rozhodnutí, přičemž v jeho výroku zároveň zpřesnil vymezení místa spáchání přestupku (touto otázkou se blíže zabýval také na straně 9 svého rozhodnutí). Zdůvodněním uložené sankce se pak správní orgán prvního stupně podrobně zabýval na stranách 10 a 11 svého opětovného rozhodnutí. Krajský soud proto neshledal, že by toto rozhodnutí trpělo nepřezkoumatelností. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je pak patrno, že ve vztahu k vypořádání odvolacích námitek neshledal žádné pochybení ani žalovaný. Námitka překvapivosti postupu žalovaného je pak zcela nepřípadná. Nelze totiž dovozovat překvapivost rozhodnutí jen na základě toho, že správní orgán nesdílí pohled účastníka řízení.

46. Správní orgán prvního stupně se dostatečně zabýval též otázkou formy zavinění. V této souvislosti na straně 9 rozhodnutí ze dne 28. 12. 2016 uvedl, že žalobci coby držiteli řidičského oprávnění jsou jistě známy rychlostní limity na pozemních komunikacích. Správnímu orgánu prvního stupně se však nepodařilo zjistit motiv či pohnutku žalobcova jednání, pročež presumoval zavinění v nejmírnější podobě – nevědomé nedbalosti, která je však k naplnění skutkové podstaty vytýkaného přestupku dostačující.

47. Správní orgány dále nepochybily, pokud se výslovně nezabývaly otázkou možné retroaktivní aplikace pozdější právní úpravy, která by byla pro žalobce příznivější, neboť ve vztahu k aplikovaným ustanovením k žádným pozdějším změnám nedošlo. Ostatně ani žalobce sám v tomto ohledu nic bližšího neuvádí. Krajský soud se pak neztotožnil ani s námitkou, dle níž z napadených rozhodnutí není patrno, z jaké časové verze právní úpravy vycházela. Obsahu napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že správní orgány aplikovaly příslušná ustanovení ve znění relevantním pro posuzovanou věc.

48. Žalovaný řádně vypořádal též námitku, dle níž žalobce na rychloměru viděl poškozenou úřední značku, jakož i se souvisejícím důkazním návrhem na ohledání rychloměru. Na straně 6 svého rozhodnutí k tomu žalovaný uvedl, že měl-li žalobce pochybnosti o provedeném měření, měl již na místě důsledně trvat na postupu dle § 11a zákona o metrologii, podle něhož je uživatel stanoveného měřidla (tedy Policie ČR) je povinen na žádost osoby, která může být dotčena jeho nesprávným měřením, požádat o přezkoušení stanoveného měřidla. Jelikož tak žalobce neučinil, neměl žalovaný o správnosti měření pochybnost. Na této úvaze neshledal krajský soud nic nepřezkoumatelného. Je evidentní, že pokud měl žalobce důvodné pochybnosti o provedeném měření, měl požadovat přezkoušení měřidla ihned, nikoli až v odvolání proti druhému prvoinstančnímu rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2016, čj. 1 As 300/2015-35, podle něhož „[p]rokazovat stav věci (nebo místa činu) v minulosti je obecně problematické. Je tomu proto, že v průběhu času se mění stav věci, její vlastnosti, vzezření, funkčnost, apod., ať už v důsledku jejího užívání, vnějších objektivních zejména přírodních jevů (např. počasí) nebo i vědomými dodatečnými zásahy do věci prováděné člověkem. Proto, je-li stav určité věci (místa) důležitý pro objasnění zjišťovaného skutkového stavu, patří její ohledání mezi prvotní úkony v konkrétním řízení. Není ovšem úkonem povinným, zejména za situace, kdy o stavu věci s ohledem na další skutečnosti zjištěné dosud provedenými jinými důkazy, nejsou pochybnosti.“ Za této situace pochopitelně nebylo nezbytné, aby žalovaný přerušoval řízení do vyřízení žádosti o přezkoušení rychloměru.

49. Nedůvodná je též námitka nepřezkoumatelnosti pak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně z důvodu absence posuzování splnění podmínek pro uložení zákazu činnosti dle § 14 zákona o přestupcích. Jak již krajský soud shora uvedl, odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří pro účely posuzování jejich přezkoumatelnosti jeden celek, přičemž splněním podmínek dle posledně citovaného ustanovení se na straně 5 svého rozhodnutí zabýval dostatečně žalovaný. V.B K námitce prekluze posuzovaného přestupku 50. Krajský soud dále přikročil k posouzení námitky prekluze posuzovaného přestupku, přičemž ani této námitce nepřisvědčil.

51. Článek I bod. 6 zákona č. 204/2015 Sb. vnesl do někdejšího § 20 zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nově pravidlo, dle něhož se zahájením řízení o přestupku přerušovala roční lhůta pro jeho projednání, v důsledku čehož započala běžet lhůta nová. Článek II bod. 3 zákona č. 204/2015 Sb. pak stanovil, že „[u]stanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Dle čl. XXVI citovaného zákona pak „[t]ento zákon nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení [pozn.: tj. 1. 10. 2016], s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3 až 8, 11 až 16, 17, 18, 23 až 25 a 29, čl. III bodů 1, 4 až 32, 34 až 40, čl. IV a čl. XII bodu 3, která nabývají účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení [pozn.: tj. 1. 10. 2015].“ 52. Otázkou účinnosti novelizovaného znění § 20 zákona o přestupcích se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 6. 9. 2018, čj. 7 As 86/2018-38, dovodil, že citované ustanovení ve znění novely je možné aplikovat na činy spáchané po jeho účinnosti, tj. po 1. 10. 2015. Uvedený závěr odůvodnil mimo jiné tím, že nezahrnutí čl. II bod 3 zákona č. 204/2015 Sb. „do výjimek uvedených v čl. XXVI je třeba s ohledem na povahu přechodných ustanovení považovat za nedůslednost zákonodárce, který nemohl zamýšlet, aby v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 neplatilo přechodné pravidlo mající toliko akcesorický charakter“ (v podrobnostech krajský soud dále pro stručnost pouze odkazuje na odstavce [13] až [27] citovaného rozsudku). Krajský soud přitom neshledal žádný důvod se od tohoto závěru jakkoli odchýlit.

53. Jelikož k nyní posuzovanému přestupku došlo dne 15. 2. 2016, je nutno na tento případ již aplikovat § 20 odst. 2 a 3 zákona o přestupcích v novelizovaném znění: „(2) Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením. (3) Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky.“ 54. Správní orgán prvního stupně zahájil řízení o přestupku oznámením ze dne 25. 5. 2016, přičemž žalobci bylo toto oznámení doručeno prostřednictvím jeho zástupce téhož dne. Lhůta pro projednání přestupku pak byla ve smyslu citovaných ustanovení dále přerušena rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 7. 7. 2016, které bylo z části zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 10. 2016, a dále opětovným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 28. 12. 2016. Vzhledem k tomu, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 1. 6. 2017, je zřejmé, že k uplynutí roční (ani maximální dvouleté) prekluzivní lhůty v projednávaném případě nedošlo. V.C K námitkám týkajícím se správnosti měření 55. Nedůvodnými shledal krajský soud též námitky týkající se správnosti měření, které dle žalobcova názoru proběhlo v rozporu s návodem k obsluze použitého měřidla.

56. Předně krajský soud v této souvislosti poznamenává, že jakkoli lze žalobci přisvědčit v tom, že by takovýto návod, pokud na něj správní orgány poukazují, měl obecně být učiněn součástí správního spisu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, čj. 2 As 215/2014-43), v projednávané věci toto pochybení správních orgánů nemá vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. Krajský soud totiž při jednání sám provedl důkaz návodem k obsluze použitého měřiče, přičemž učinil v podstatě táž skutková zjištění, k jakým v daném ohledu dospěly správní orgány (viz shora oddíl IV.).

57. Žalobce namítl údajné podhuštění jedné z pneumatik měřícího vozidla, avšak vzhledem k tomu, že žalobce toto své tvrzení relevantním způsobem nepodložil, nemá je krajský soud za prokázané.

58. Z listin založených ve správním spise (zejména dokladu o proškolení zasahujícího policisty k obsluze použitého měřidla, ověřovacího listu tohoto měřidla, samotného záznamu provedeného měření a protokolu o výpovědi zasahujícího policisty), jakož i z vyjádření žalovaného, které bylo zasláno krajskému soudu, vyplývá, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze měřícího zařízení, tzn., že i stav vozidla odpovídal požadavkům, které jsou na něj ze strany výrobce rychloměru kladeny. Vzhledem k tomu, že se jedná o vozidlo pravidelně používané k měření rychlosti a k rychloměru je vydán platný ověřovací list, nemá krajský soud v kontextu žalobcem tvrzených skutečností za prokázané, že toto vozidlo by nevyhovovalo nárokům na něj kladeným. Krajský soud nemá rozumný důvod pochybovat ani o tom, že výměna pneumatik na měřícím vozidle neprobíhá v souladu s návodem k obsluze rychloměru (nepovažuje proto ani za nutné provádět v tomto ohledu jakékoli dokazování). Žalobce neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by rozumně zpochybňovaly skutkový stav zjištěný správními orgány.

59. Nadto krajský soud konstatuje, že žalobce uvedl podhuštění pouze pravé přední pneumatiky měřícího vozidla (srov. žalobcovo vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 21. 6. 2016). Případné drobné zmenšení obvodu jedné z pneumatik by přitom nebylo způsobilé ovlivnit přesnost měření. Tento svůj názor krajský soud opírá o obecně známou funkci diferenciálu, který mj. umožňuje rozdílné otáčky kol hnací nápravy vozidla. Skutečnost, že jedno hnací kolo by kvůli podhuštění otáčelo jinak než kolo druhé, proto nemůže mít takový vliv, který by rozumným způsobem zpochybnil průběh samotného měření. Za této situace považuje krajský soud důkazní návrhy výslechem žalobce a jeho spolujezdkyně za nadbytečné, neboť tyto důkazní prostředky nejsou způsobilé na uvedeném hodnocení cokoliv změnit. Ani správní orgány proto nepochybily, pokud výslech žalobcovy spolujezdkyně neprovedly.

60. Nad rámec souzené věci krajský soud poznamenává, že žalobce k samotnému rozpoznání podhuštěné pneumatiky měřícího vozidla více neuvádí a není zřejmé, jak moc měla být pneumatika podhuštěna. Podhuštění pneumatiky může být pro běžného řidiče pouhým okem obtížně rozpoznatelné. Např. i nerovný povrch, na kterém vozidlo stojí, může vyvolat zdání podhuštěné pneumatiky. Z vyjádření žalobce není krajský soud přesvědčen o tom, že by žalobce mohl skutečně kvalifikovaně posoudit, zda pneumatika měřícího vozidla byla podhuštěna, ledaže by toto podhuštění bylo velmi vysoké a zcela zjevné na první pohled. Krajský soud je toho názoru, že pokud by bylo jedno z předních kol měřícího vozidla vysoce podhuštěno, mělo by to závažný dopad na bezpečnost jízdy tohoto vozidla. Jeví se jako málo pravděpodobné, že by policejní hlídka vysoké podhuštění kola svého vozidla nezaznamenala či ignorovala, neboť takové podhuštění kola by mělo za následek jednak pokles vozidla v jeho příslušné části a dále i znatelný vliv na jízdní vlastnosti vozidla. Provádění měření ve vysoké rychlosti s vysoce podhuštěnou pneumatikou považuje krajský soud za nepravděpodobné.

61. Krajský soud v této souvislosti zároveň připomíná závěr Nejvyššího správního soudu obsažený v rozsudku ze dne 27. 9. 2017, čj. 1 As 252/2016-48, dle něhož měl žalobce namítat podhuštění pneumatiky „přímo při kontrole policejní hlídkou. Neučinil-li tak a byl-li pasivní, v důsledku objektivní okolnosti (běh času) již správní orgány nebyly s to tuto skutečnost zpětně vyšetřit. Žalovanému tudíž nelze vytýkat, že údajně podhuštěné pneumatiky dále nevyšetřoval a že se právě s odkazem na ustanovení návodu omezil toliko na posouzení, zda by podhuštění v hypotetické rovině vůbec mohlo mít vliv na měření.“ 62. Totéž pak samozřejmě platí i ve vztahu k námitce údajného poškození úřední značky na použitém rychloměru. Žalobcem navrhované ohledání vozidla v řízení před soudem proto s ohledem na časový odstup více než 2,5 roku není způsobilé toto žalobní tvrzení prokázat; uvedená námitka proto zůstává pouze v rovině neprokázaného tvrzení.

63. Nedůvodná je též námitka, podle které mohlo být měření zkresleno v důsledku reflexe. Jak totiž krajský soud zjistil z návodu k obsluze měřiče AD9C, tento rychloměr provádí v průběhu vyhodnocování naměřených hodnot kontrolní měření, které je schopno případnou nepřesnost měření odhalit a toto měření následně anulovat. Ostatně s prakticky totožnou otázkou ve vztahu k témuž typu rychloměru nebyl krajský soud konfrontován poprvé. V daném ohledu lze poukázat například rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2015, čj. 10 A 77/2015-30, a na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2016, čj. 6 As 229/2015-43, dle něhož „po dobu trvání ověření přesnosti měření rychloměru je chyba měření objektivně vyloučena a v případě nesprávného nastavení přístroje, resp. v této fázi, pokud by nedošlo k ověření výsledku hodnoty naměřené, by přístroj rychlost nezměřil (anuloval by hodnotu měření).“ Krajský soud proto v tomto ohledu nepovažuje za nutné provádět jakékoli další dokazování.

64. Tytéž závěry se pak uplatní i ve vztahu k žalobcovu tvrzení, dle něhož v době měření prováděl se svým vozidlem úhybný manévr. Ostatně ani fotografie obsažená v záznamu z měření tuto skutečnost neprokazuje. Na uvedené fotografii je sice vozidlo žalobce zobrazeno s oběma levými koly za dvojitou podélnou souvislou čarou, avšak kola vozidla jsou zároveň v rovnoběžné poloze ve směru jízdy (skutečnost, že i překročení vodorovného dopravního značení mohlo potenciálně představovat přestupek, na tomto posouzení nemůže nic změnit). Nelze navíc přehlédnout, že popsané tvrzení žalobce poprvé uplatnil až v nyní projednávané žalobě. Takovouto skutkovou námitku pak sice nelze a priori odmítnout jako opožděnou či účelovou (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, čj. 10 As 24/2015-71, č. 3577/2017 Sb. NSS), avšak ve spojení se shora uvedeným ji krajský soud vyhodnotil jako zcela nevěrohodnou. Žalobcova domněnka, dle níž policisté účelově v místě měření zpomalili v místě, kde protijedoucí vozidlo muselo objíždět překážku na silnici, je proto již jen čirou spekulací.

65. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nevznikla důvodná pochybnost přesnosti provedeného měření, správní orgány nepochybily, pokud nevyčkaly výsledku případného přezkoušení rychloměru dle § 11a odst. 1 zákona o metrologii. V.D K námitce nesprávného zákazu řízení všech motorových vozidel 66. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž žalovaný chybně uložil žalobci zákaz řízení všech motorových vozidel, ačkoli přestupek spáchal ve vozidle, pro jehož řízení je zapotřebí řidičské oprávnění skupiny B.

67. K podpoře své argumentace žalobce poukázal na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 7/2009-76. Prakticky totožnou námitkou opírající se o uvedené rozhodnutí se přitom již zabýval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 3. 2017, čj. 7 As 332/2016-44, v němž uvedl, že „je třeba poopravit stěžovatelovu interpretaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 9 As 7/2009 - 76. Stěžovatel se z něj snaží dovodit, že když se přestupku dopustil při řízení vozidla skupiny C, měla mu být uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení toliko vozidel skupiny C. To však z jím citovaného rozsudku neplyne. V něm Nejvyšší správní soudu pouze konstatoval, že pokud se řidič vozidla skupiny C dopustí při řízení tohoto typu vozidla přestupku, který je vázán na daný typ vozidla (v daném případě stěžovatel nebyl držitelem platného osvědčení o profesní způsobilosti řidiče), není nepřiměřeným trestem, pokud je mu uložen zákaz řízení motorových vozidel spadajících do kategorie řidičské oprávnění skupiny C. Z rozsudku však nelze dovodit, že by mohlo být řidiči zakázáno pouze řízení toho typu vozidla, které řídil v době spáchání přestupku. V případě takových přestupků, jako je například právě překročení nejvyšší povolené rychlosti, kterého se lze dopustit jakýmkoli typem motorového vozidla, by ostatně takové zmírnění sankce nedávalo smysl.“ Citovaný závěr je zcela aplikovatelný i v nyní projednávané věci.

68. Krajský soud se proto ztotožnil s posouzením žalovaného, který dovodil, že hlavním smyslem trestu zákazu činnosti dle § 14 odst. 1 zákona o přestupcích je zabránit pachateli přestupku v recidivě, přičemž spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu není vázáno na konkrétní skupinu řidičského oprávnění. V.E K ostatním námitkám 69. Nedůvodná je též námitka, dle níž výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně absentuje odkaz na ustanovení, podle kterých byla uložena pokuta a zákaz činnosti, jakož i odkaz na ustanovení, které obsahuje pravidla pro výměru sankce za přestupek (§ 12 až 14 zákona o přestupcích).

70. Ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu stanoví, že „[v]e výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.“ Dle § 77 zákona o přestupcích pak „[v]ýrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).“ 71. Judikatura v tomto ohledu následně dovodila, že správní orgán rozhodující o přestupku (či dříve také o tzv. jiném správním deliktu) je povinen uvést ve výroku svého rozhodnutí ta zákonná ustanovení, podle nichž rozhodl o vině a sankci za projednávaný delikt; je totiž nutno trvat na požadavku určitosti a přesnosti výroku za účelem přesné identifikace a právní kvalifikace posuzovaného přestupkového jednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2005, čj. 6 As 57/2004-54, č. 772/2006 Sb. NSS). Této povinnosti však správní orgán prvního stupně bezezbytku dostál, neboť z výroku jeho rozhodnutí je zcela zřejmé, že v posuzované věci se žalobce dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, přičemž mu uložil pokutu dle § 125c odst. 5 písm. d) a zákaz činnosti dle § 125c odst. 6 písm. b) téhož zákona. Povinnost správního orgánu uvést ve výroku rozhodnutí o přestupku aplikovaná zákonná ustanovení nelze vykládat tak, že se vztahuje na veškerá ustanovení právního řádu, která na věc mohou (byť třeba jen teoreticky dopadat). Ad absurdum by totiž v opačném případě správní orgány musely vždy ve výrocích o vině a trestu odkazovat například též například na ustanovení upravující základní zásady správního řízení či ustanovení ústavněprávního charakteru apod. V projednávané věci proto správní orgány nepochybily, pokud na ustanovení týkající se způsobu výměry sankce odkázaly až v odůvodnění svých rozhodnutí (resp. konkrétně v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného).

72. Za dostatečné pak krajský soud považuje také prokázání místa spáchání přestupku, tj. místo, kde bylo provedeno měření rychlosti, které správní orgán prvního stupně označil jako „silnici I. tř. č. 03 ve směru jízdy od obce Tábor k obci České Budějovice“ (v k. ú. obce Lhotice), a to konkrétně „za mimoúrovňovou křižovatkou s silnicí II. tř. č. 146“. Místo spáchání přestupku totiž dokládají nejen úřední záznam a oznámení o přestupku, nýbrž i svědecká výpověď zasahujících policistů L. P. a J. C., jakož i mapový podklad s vyznačeným místem spáchání přestupku, který je taktéž součástí správního spisu. Žalobce přitom takto zjištěný skutkový stav věci žádným relevantním způsobem nezpochybnil.

73. Ve vztahu k namítané překvapivosti postupu správního orgánu prvního stupně v souvislosti s nevyslechnutím dalšího ze zasahujících policistů M. H. krajský soud ze správního spisu ověřil, že správní orgány postupovaly v řízení přesně tak, jak žalovaný popsal ve vyjádření k žalobě (viz shora odstavec 29). Žalobce byl dostatečně seznámen s průběhem dokazování i jeho ukončením, přičemž mu byl zároveň poskytnut dostatečný prostor k vyjádření k podkladům rozhodnutí. Za této situace proto krajský soud neshledal, že by snad postup správního orgánu prvního stupně mohl být pro žalobce jakkoli překvapivým.

74. Pokud jde o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu s uvedením jména, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály, pak krajský soud pouze poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů zveřejňuje.

VI. Závěr a náklady řízení

75. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

76. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení