53 Co 145/2024

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Lady Záviškové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupená [jméno zástupce zainteresované osoby] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO: [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] za níž jedná [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o zaplacení částky 734 766 992,48 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 12. 2023, č. j. 47 C 80/2022-625 takto:

Výrok

I. Odvolací řízení o odvolání žalované proti výroku I. se v rozsahu částky 1 853 752 Kč zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. v rozsahu částky 477 500 Kč potvrzuje. ř

III. Ve výroku II. se rozsudek v rozsahu částky 81 033 681 Kč potvrzuje.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Výrok IV. tohoto rozsudku se opravuje tak, že správně zní: „..náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč...“.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 331 252 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 721 858 772, 63 Kč (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 800 Kč (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě na náhradu škody a nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním žalobkyně, která byla obviněna z účastenství ve formě organizátorství na pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku (usnesení ze dne 8. 11. 2017 vydané [Orgán veřejné moci], [Orgán veřejné moci], pod č.j. [spisová značka]). Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 3 To 103/2020-2816 žalobkyni podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že žalobkyně spáchala skutek v ní popsaný. Trestní stíhání trvalo od 8. 11. 2017 do 21. 4. 2021, přičemž vazební stíhání žalobkyně trvalo 957 dnů. Žádá odškodnění nemajetkové újmy ve výši 300 000 000 Kč, dále částky 52 500 Kč jakožto zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení. Vzhledem k fatálním dopadům do soukromého i profesního života se domáhala též zadostiučinění za vazební stíhání ve výši 1 435 000 Kč a za ztrátu možnosti adoptovat dítě ve výši 250 000 Kč. Dále se domáhá náhrady škody v podobě ušlého zisku, a to ve vztahu k [právnická osoba] ve výši 31 514 000 Kč, ve vztahu k psychologicko-poradenské činnosti ve výši 30 380 880 Kč, v souvislosti s provozem hotelu na [adresa] ve výši 359 024 711,63 Kč, za zaměstnání u [právnická osoba] pak nárokovala ušlou mzdu ve výši [částka]. Rovněž požadovala za výdaje ve vazbě částku 283 681 Kč a za ztrátu možnosti použít částku 10 mil. Kč, která musela být v její věci složena jako peněžitá záruka, náhradu ve výši 750 000 Kč.

3. Další nároky žalobkyně na náhradu škody představující náklady právního zastoupení ve výši 5 355 972,31 Kč, náklady na zpracování znaleckých posudků ve výši 156 995,54 Kč, resp. 172 400 Kč, ušlý zisk v spojitosti s činností na [právnická osoba] ve výši 64 000 Kč a náhradu škody na zdraví a ztížení společenského uplatnění v celkové výši 5 mil. Kč vyloučil soud prvního stupně k samostatnému projednání.

4. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení, provedených listinných důkazů, zejména ze spisu Krajského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 1 T 14/2018, účastnického výslechu žalobkyně a výslechu svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 4. až 19.).

5. Soud prvního stupně po citaci § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), shledal, že odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, neboť žalobkyně byla, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně trestně stíhána. Rozebral východiska pro posouzení nároku žalobkyně na nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání, přičemž shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Ve shodě se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 pak posuzoval kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity takové nemajetkové újmy, a to a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy došlo. Trestní stíhání žalobkyně trvalo od 8. 11. 2017, kdy jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 21. 4. 2021, kdy byla žalobkyně obžaloby pravomocně zproštěna, tedy zhruba 3 roky a 5 měsíců. Při přihlédnutí k průběhu trestního řízení, zejména ke složitosti věci, hodnotil délku trestního stíhání žalobkyně stále jako přiměřenou. Žalobkyně byla obviněna z účastenství ve formě organizátorství na pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, kdy si měla objednat vraždu manžela. Jednalo se o trestnou činnost, jež způsobuje v očích veřejnosti zvýšení společenského odsouzení, neboť šlo jednak o zvlášť závažný zločin, jednak se jej měla dopustit na osobě blízké. Žalobkyni hrozil jeden z vůbec nejpřísnějších trestů, a to odnětí svobody od 15 do 20 let, nebo výjimečný trest. Újmu žalobkyně nadto podstatným způsobem zvyšuje okolnost, že byla dvakrát uznána vinnou, i když nepravomocně, byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody 16 let a vysoký peněžitý trest. Prvostupňový soud kritérium povahy trestního řízení zhodnotil tím, že vyšel při porovnání z trestních stíhání, která byla vedena pro stejné trestné činy, nebo pro trestné činy obdobné se stejnou sazbou.

6. Jde-li o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně, uzavřel, že jí vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná se (zcela pochopitelnými)[Anonymizováno]subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobkyně, tj. zejména do práva na ochranu soukromého, potažmo rodinného a pracovního života, na zachování osobní cti a dobré pověsti. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci shrnul, že žalobkyně prokázala, že jí v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Zahájení trestního stíhání vedlo ke skutečnosti, že žalobkyně byla ve špatném psychickém stavu, začala brát antidepresiva a musela vyhledat pro neúnosný stres psychoterapeutickou pomoc. Zcela zásadní byl dopad do pracovní sféry žalobkyně, jež byla též podstatnou dobu trestního stíhání vazebně stíhána, ale i po svém propuštění dne 19. 5. 2020 do 21. 4. 2021 jí byl uložen zákaz vycestování a byla nucena se zdržovat v místě bydliště a nosit elektronický náramek. Zejména s ohledem na povahu trestní věci se žalobkyně i po svém propuštění opakovaně setkávala s tím, že lidé její psychoterapeutickou pomoc odmítli s tím, že ji nemohou jako trestně stíhané důvěřovat. S ohledem na povahu skutku, jenž jí byl kladen za vinu, lze mít za to, že další zaměstnání žalobkyně v psychologicko-poradenské oblasti, i přes kladná hodnocení uvedené na webových stránkách [webová stránka], se jeví jako více než nepravděpodobné. Dále bylo zjištěné, že žalobkyně byla v důsledku trestního stíhání zasažena i na svém dobrém jméně a cti, když celá trestní kauza byla medializována, což způsobilo ostrakizaci žalobkyně v očích společnosti (lidé se ptali jejího muže, jak to s její kauzou vypadá apod.). Konečně nelze odhlédnout, že žalobkyně si v důsledku trestního stíhání změnila příjmení z [jméno FO] na [jméno FO]. Žalobkyně byla rovněž podstatně zasažena v rodinném a sociálním životě, neboť i když užší rodina žalobkyni podporovala, změnilo to zcela chod rodiny, syna vychovával manžel, když předtím bydlel převážně se žalobkyní. Žalobkyně přišla o možnost podílet se na výchově syna (zohledněno v nemajetkové újmě za vazbu). Pokud jde o sféru sociální, uvěřil, že žalobkyně přerušila společenské kontakty, stranila se společnosti. Přihlédl i ke skutečnosti, že žalobkyně byla do té doby osobou bezúhonnou, vysokoškolsky vzdělanou. Přisvědčil jí i v tom, že již sama okolnost, že je vůči ní vedeno trestní stíhání a s tím spojené pocity frustrace, stresu, nejistoty, jak celá kauza dopadne, jistě mohly mít negativní dopad na její zdraví, avšak nutno podotknout, že škoda na zdraví ve formě diagnostikovaného poškození zdraví je samostatným uplatnitelným nárokem se samostatným skutkovým základem a neodškodňuje se v režimu nemajetkové újmy podle § 31a OdpŠk a není ani přiléhavé při aplikaci kritéria zohlednění následků ve sféře poškozeného zohledňovat tuto újmu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn. 30 Cdo 4280/2011 či 30 Cdo 2888/2019). Ostatně žalobkyně náhradu škody na zdraví uplatnila samostatně. Jde-li o medializaci věci, zohlednil, že v předložených článcích je opakovaně skloňováno její jméno, je zde opakovaně zobrazována na fotografiích z konání hlavního líčení, nedospěl však k závěru a žalobkyně tuto skutečnost ani netvrdila, že by sdělovací prostředky porušily zásadu presumpci neviny. Medializace případu je prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu a nelze ji přičítat žalované k tíži (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).

7. Jako přiměřené zadostiučinění považoval částku 400 000 Kč. Zdůraznil, že nic, než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobkyni stejně dostat nemůže, když úplné odčinění negativních prožitků není již z povahy věci možné, a to ani poskytnutím vyšší částky. Vyšel z toho, že žalobkyně byla do doby naříkaného řízení bezúhonná, byla stíhána pro zvlášť závažný zločin s trestní sazbou až 20 let, jehož se měla dopustit na osobě blízké, byla opakovaně nepravomocně odsouzena s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce 16 let a vysokého peněžitého trestu (1-3 mil. Kč), došlo k poškození jejího dobrého jména, důstojnosti a cti, stejně jako její pracovní a rodinné sféry. Žalobkyně byla stíhána vazebně, věc byla poměrně medializována. Naopak nemajetkovou újmu žalobkyně snižuje, že měla podporu v rodině, zejména v manželovi. Naopak nebylo prokázáno, že by vedení trestního stíhání způsobilo žalobkyni ekonomické problémy (manžel žalobkyně ekonomickou nouzi i přes finanční náročnost obhajoby vyvrátil), ani nebyla prokázána disharmonie mezi manžely.

8. Přiznaná výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Prvostupňový soud provedl srovnání s věcí vedenou u tamního soudu pod sp. zn. 26 C 172/2017 (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 169/2020), kdy poškozené byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána částka 500 000 Kč, avšak ve srovnávaném případě se jednalo o intenzivnější negativní následky. I v daném případě byla poškozená trestně stíhána pro trestný čin proti životu a zdraví, tj. povaha trestného činu byla obdobná. Poškozené sice hrozila trestní sazba až 6 let, avšak trestní stíhání trvalo téměř o dva roky déle – 5 let a 2 měsíce. Poškozená byla rovněž obdobně vystavena nejistotě, tlaku trestního stíhání, měla psychické problémy, stres, žila v nejistotě, jak trestní stíhání dopadne. Oproti žalobkyni byla dokonce pravomocně odsouzena, v případě žalobkyně se jednalo o nepravomocné odsouzení. Také byla poškozena její pověst, neboť řízení bylo rozsáhle medializováno (zde soud shledává medializaci ještě výraznější, když poškozená měla jako zdravotní sestra pochybit při porodu). Shodně jako v projednávané věci byla poškozená zasažena zejména v pracovní oblasti. S ohledem na povahu skutku ztratila poškozená možnost dalšího zaměstnání ve zdravotnictví, tedy uvedené je okolnostem projednávané věci velice obdobné Vazební stíhání zdejší žalobkyně prvostupňový soud nezohlednil, neboť bylo samostatným nárokem. Rovněž ve věci neshledal zvláštní okolnosti, k nimž by bylo třeba přihlédnout v souvislosti se zahájením či vedením trestního řízení. Žalobkyně sama žádné přesvědčivé srovnání s jiným obdobným případem, podle kterého její újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka, tj. 300 000 000 Kč, neprovedla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

9. Další nárok žalobkyně spočívající ve ztrátě možnosti adoptovat dítě ve výši 250 000 Kč shledal jako bezdůvodný. Žalobkyně přes výzvu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neuvedla, jaké konkrétní kroky za účelem adopce dítěte podnikla. V řízení bylo toliko prokázáno, že nad touto myšlenkou spolu s manželem uvažovali (dopis vyšetřovateli, výpověď manžela a bratra žalobkyně), avšak žádné konkrétní kroky před jejím vzetím do vazby neučinili. Naopak ze sdělení Odboru sociální péče se podává, že žalobkyně ani její manžel nikdy nebyli v evidenci uchazečů ani evidováni, ani není založena žádná komunikace s žádným z nich. Prvostupňový soud také nemohl odhlédnout od toho, že při adopci dítěte je dáván důraz na přirozený rodičovský věk (známo z úřední činnosti). Nejeví se jako pravděpodobné, že by legální adopcí mohlo být dosaženo adopce, pokud mezi adoptovaným dítětem a manželem žalobkyně, narozeným v roce 1947, by byl více jak 50 letý věkový rozdíl.

10. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za vazební stíhání ve výši 1 435 000 Kč zkoumal kritéria vytyčená Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, tedy a) povahu trestní věci, b) celkovou délku vazby, c) následky v osobní sféře žalobce. V R 52/2012 pak Nejvyšší soud uvedl, že adekvátním, avšak orientačním odškodněním nemajetkové újmy způsobené nezákonnou vazbou je částka od 500 Kč do 1 500 Kč za den trvání vazby. K povaze trestní věci odkázal na její posouzení v bodu 37. napadeného rozsudku. Vazba byla odůvodněna § 67 písm. a) a b) trestního řádu, šlo o přísnější koluzní vazbu. Vzhledem k fatálním dopadům do soukromého a profesního života žalobkyně požadovala částku 1 500 Kč na den trestního stíhání. Soud prvního stupně se s tímto požadavkem ztotožnil a za 955 dnů vazby jí přiznal odškodnění za jeden den vazby á 1 500 Kč, tj. celkem 1 432 500 Kč. Žalobkyně ve vztahu k tomuto nároku nenavrhla svůj výslech, avšak i bez něho soud uvěřil, že takto dlouhým pobytem ve vazbě bylo významně zasaženo do osobního a profesního života, když ztratila možnost vychovávat svého syna [jméno FO], v důsledku pobytu ve vazbě byl výrazně omezen její společenský a rodinný život, kdy kontakt s nejbližšími je umožněn toliko v omezené míře. Není pak pochyb, že žalobkyně se z vazby nemohla věnovat svým podnikatelským aktivitám a ztratila své zázemí, naopak byla nucena se nedobrovolně vystavit vězeňskému režimu. Zejména k extrémní délce doby trvání vazby, při vědomí osobní svobody jako jedné z nejvyšších hodnot v demokratickém právním státě, přiznal zadostiučinění při samotné horní hranici.

11. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy z nepřiměřeně dlouhého řízení ve výši 52 500 Kč se zabýval tím, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy a rovněž kritérii vyplývajícími z § 31a odst. 3 OdpŠk. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 8. 11. 2017, kdy bylo zahájeno trestní stíhání, do 21. 4. 2021, kdy byla žalobkyně obžaloby zproštěna, tj. 3 roky a 5 měsíců. Předmětem řízení bylo obvinění žalobkyně a jejího milence ze zločinu vraždy. Skutková složitost byla dána zejména rozsáhlým dokazováním, ať už jde o listinné důkazy či svědecké výslechy. Nelze odhlédnout, že jen sama žalobkyně si pro účely obhajoby nechala zpracovat 5 znaleckých posudků (z oboru zdravotnictví [tituly před jménem] [jméno FO], dále [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] a rovněž znalecký posudek z biomechaniky). Ve věci byli přibráni znalci i soudem. Znalecké zkoumání tak značně ovlivnilo délku napadeného řízení. Bylo třeba objasnit vztahy, motivy obžalovaných, posoudit jejich věrohodnost. Hmotněprávní složitost považoval za standardní, i když nelze přehlédnout, že se řízení vedlo na prvním stupni již u krajského soudu. Po procesní stránce bylo řízení složité, zejména pokud jde o opakované rozhodování o vazbě obžalovaných, jejich námitkách, opakovaně bylo rozhodováno o svědečném, znalečném. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Soud prvního stupně rozhodoval dvakrát, stejně jako odvolací soud. Žalobkyně se na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílela.

12. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, uzavřel, že k žádným významným průtahům nedocházelo, ostatně žalobkyně ani žádné konkrétní netvrdila. Řízení bylo ovlivněno zejména složitostí věci a aktivitou obžalovaných, jinak bylo plynulé a bez zbytečných průtahů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010). Důvodem pro navýšení základní částky zadostiučinění není rozdílný právní názor jednotlivých instancí oproti např. zrušení rozsudku z důvodu nepřezkoumatelnosti či nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Význam řízení pro žalobkyni posoudil jako standardní. Ačkoli se obecně podle judikatury ESPL poskytuje poškozenému zvýšený význam řízení v trestních věcech (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04), pokud žalobkyně současně uplatnila nárok na nemajetkovou újmu z nezákonného stíhání, ke zvýšenému významu se nepřihlíží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Prvostupňový soud tak uzavřel, že po zhodnocení zákonných kritérií je délka řízení trvající 3 roky a 5 měsíců přiměřená, pročež nebyl naplněn již první předpoklad pro vznik nemajetkové újmy, tj. odpovědnostní titul.

13. Ve vztahu k nároku na náhradu škody z [právnická osoba] ve výši 31 514 000 Kč, tato částka měla představovat a) ušlý zisk z obchodní činnosti [právnická osoba] ve výši 24 000 Kč denně za dobu 1261 dnů nezákonného trestního stíhání žalobkyně (tj. celkem 30 264 000 Kč) a b) částku 1 250 000 Kč jako dotaci, o kterou by žalobkyně žádala v rámci Programu rozvoje venkova a která by jí byla poskytnuta, pokud by nebyla nezákonně trestně stíhána. Prvostupňový soud žalobu zamítl i v tomto rozsahu, neboť pokud jde o nárok na dotaci, žalobkyně ani přes výzvu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala, že by před vzetím vazby učinila jakékoliv konkrétní kroky pro její poskytnutí. Při svém výslechu uvedla, že pro její získání by bylo nutné absolvovat i vzdělávací kurz, ten před svým zadržením neabsolvovala. O podání dotace toliko uvažovala, neboť ji už dostal bratr. Nadto žalobkyně nikdy nebyla vedena jako zemědělská podnikatelka. Pokud jde o ušlý zisk tvrzený žalobkyní na jejím možném výdělku z prodeje mléka zvířat, z jejího výslechu, rovněž svědka [jméno FO] a zejména svědka [jméno FO] vyplynulo, že v době před vzetím do vazby žalobkyni nikdy žádný zisk vyplacen nebyl. Jestliže se něco prodalo, kryly se z toho náklady na provoz farmy a rozvíjení [právnická osoba] bylo toliko v procesu. Prvostupňový soud tak neměl za prokázané, že by za normálního běhu věcí (nadto, kdy v roce 2020 bratr žalobkyně dotaci státu vrátil a provoz [právnická osoba] ukončil) bez škodné události došlo k rozmnožení majetkových hodnot. Konečně nelze odhlédnout, že stran tohoto nároku žalobkyně nikdy nepředložila např. žádné daňové přiznání apod., ze kterého by vyplýval zisk [právnická osoba].

14. Prvostupňový soud zamítl také nárok na náhradu škody z Psychologickou-poradenské a lektorské činnosti ve výši 30 380 880 Kč, neboť po provedeném dokazování a výzvě podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. nemá za prokázané, že by bez škodné události došlo k rozmnožení majetkových hodnot žalobkyně. Shodně jako v případě [právnická osoba] žalobkyně neprokázala, jakých zisků dosahovala v době před svým vzetím do vazby a že nebýt nezákonného trestního stíhání, těchto (nebo i vyšších) zisků by dosáhla v letech 2017-2020. V řízení bylo toliko prokázáno, že žalobkyně vedla živnost zaměřenou na psychologické poradenství (provozovnu měla registrovánu na adrese [adresa]), od konce roku 2016 do svého vzetí do vazby hradila za provoz webových stránek [webová stránka] a na stránkách [webová stránka] jsou zachycena kladná hodnocení její praxe. Z časových souvislostí pak nelze odhlédnout, že se jednalo teprve o rozvíjející se podnikatelský záměr žalobkyně-faktury za údržbu webových stránek jsou vystaveny v roce 2017, kdy ve stejném roce došlo k převzetí provozovny žalobkyně až 27. 9. 2017 a zároveň jejího zápisu do živnostenského rejstříku – na základě oznámení z 5. 12. 2017.

15. Ve vztahu k nároku na náhradu škody z provozu hotelu na [adresa] ve výši 359 024 711,63 Kč žalobkyně uváděla, že s manželem [jméno FO] vypracovala před zahájením nezákonného trestního stíhání podnikatelský záměr provozování sítě turistického ubytování na [adresa]. Nemovitosti určené ke stavbě hotelu byly již před zahájením trestního stíhání žalobkyně zakoupeny do SJM žalobkyně a [jméno FO]. V důsledku zahájení vazebního trestního stíhání nebyla žalobkyně schopna se plánovaným podnikatelským aktivitám nadále věnovat. Od záměru výstavby a provozování hotelu následně upustil i její manžel, když se s ohledem na svůj pokročilý věk a obavy o zdraví a život vlastní manželky nebyl schopen již projektu nadále sám věnovat. Z provedeného dokazování (memorandum k hotelovému komplexu [podezřelý výraz]) však vyplynulo, že pozemky vlastnil manžel žalobkyně ještě před uzavřením manželství v roce 2013. Stavební povolení bylo uděleno již v roce 2009, přesto ke dni zahájení trestního stíhání žalobkyně nebyly započaty žádné stavební práce, což potvrzuje i samotná výpověď svědka [jméno FO], že podnikání v afrických zemích je komplikované. Konečně oba uvedli, že role žalobkyně byla administrativní a tlumočnická. Se zřetelem k těmto okolnostem ve spojení s rezignací na výzvu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. na prokázání škody zamítl prvostupňový soud žalobu i v tomto rozsahu.

16. Ohledně nároku na náhradu škody za zaměstnání u [právnická osoba] ve výši 498 752 Kč vyšel prvostupňový soud ze skutečnosti, že žalobkyně byla před zahájením nezákonného trestního stíhání zaměstnána v období od 24. 3. 2016 do 31. 8. 2020 u společnosti [právnická osoba], IČO: [IČO] s průměrným čistým příjmem ve výši 15 586 Kč měsíčně. Žalobkyně byla propuštěna z vazby po 32 měsících, ušlý zisk tak činí částku 498 752 Kč. Za použití volného uvážení přiznal náhradu za celých 32 měsíců, když žalobkyně byla zadržena již dne 7. 11. 2017 a propuštěna dne 19. 6. 2020. S ohledem na dobu pobytu ve vazbě nepovažoval soud prvního stupně za spravedlivé požadovat po žalobkyni, aby hned první pracovní den nastoupila v plném rozsahu do zaměstnání. Nadto v uvedeném nároku nebyla zohledněna inflace, k níž by s ohledem na běžný chod věcí pravděpodobně došlo. V neposlední řadě pak byla žalobkyně i po propuštění z vazby omezena na osobní svobodě zákazem vycestování, pravidelným dohledem probační služby a nošením elektronického náramku, což jsou jistě okolnosti, které pracovní činnost taktéž do určité míry omezují.

17. Ohledně nároku na náhradu škody za výdaje ve vazbě ve výši 283 681 Kč prvostupňový soud uvedl, že žalobkyně byla od 7. 11. 2017 do 19. 6. 2020 vazebně stíhána. Za tuto dobu na vazební účet uhradila žalobkyně částku 160 000 Kč (32 měsíců vazebního stíhání x 5 000 Kč měsíčně). Dále po celou dobu pobytu ve vazbě musela žalobkyně nákladným a složitým způsobem obstarávat své běžné životní potřeby – takto si žalobkyně např. hradila kredit na telefon (pevnou linku) v částce celkem 29 000 Kč, nakupovala poštovní známky, obálky a dopisní papíry pro udržování pravidelného písemného kontaktu s okolním světem v částce přibližně 10 368 Kč (3x týdně dopis za 27 Kč). Dále žalobkyně začala užívat léky, které před zahájením vazebního trestního stíhání nikdy neužívala – [podezřelý výraz], [podezřelý výraz], [podezřelý výraz] a další, celkem za částku doplatku 4 313 Kč. Tyto léky užívá žalobkyně na předpis své ošetřující psychiatrické lékařky do současnosti, včetně léku na [diagnóza]. Žalobkyně také v době pobytu ve vazbě hradila nárokové balíky celkem v částce 80 000 Kč (1x za 3 měsíce, tedy celkem 10 balíků po 8 000 Kč). Prvostupňový soud tento nárok zamítl s poukazem na poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., když z provedeného dokazování (výslech svědka [jméno FO], výpisy z vězeňského konta) bylo předmětem nárokových balíků zajištění stravy pro žalobkyni nad rámec stravování poskytovaného ve vazbě, tedy se jednalo o běžné životní náklady, které by žalobkyně hradila i při svém pobytu na svobodě. Pokud jde o výdaje na léky, poštu a pevnou linku, nelze než uzavřít, že pokud by žalobkyně byla na svobodě, k zajištění styku s blízkými by jistě volila minimálně mobilní telefon, jehož úhrada se taktéž musí měsíčně hradit, rovněž by se stýkala s rodinnými příslušníky osobně a musela by vynaložit např. cestovní výdaje.

18. K nároku na náhradu škody za nutnost složit kauci žalobkyně uvedla, že vzhledem ke svým podnikatelským zkušenostem a znalostem investičních trhů má za to, že prostředky použité na peněžitou záruky ve výši 10 000 000 Kč složené jejím manželem, aby byla propuštěna z vazby, mohly být za dobu 12 měsíců zhodnoceny o 7,5 %, tj. o částku 750 000 Kč. K důkazu byl proveden výslech svědka [jméno FO] a [jméno FO], kteří shodně uvedli, že se počítalo s tím, že částka bude vrácena dříve a že by ji asi svědek [jméno FO] investoval, tak jako jiné své volné finanční prostředky. Bez ohledu na skutečnost, že tyto prostředky byly hrazeny manželem žalobkyně, a nikoliv přímo žalobkyní a tyto pravděpodobně nemohly pocházet ani ze SJM, když žalobkyně uvedla, že veškeré své finanční prostředky – cca 2 mil. Kč použila ke své obhajobě, nelze dospět k důvodnosti nároku. Žalobkyně ani po poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. netvrdila, do jakých konkrétních investičních nástrojů mělo být investováno, že ve vztahu k tvrzeným investicím již proběhly nějaké konkrétní kroky a k jejich zmaření došlo jen v důsledku vazebního stíhání, potažmo povinnosti složit kauci. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalovaná měla úspěch jen částečný, ale její neúspěch byl vzhledem k tarifní hodnotě sporu toliko v nepatrné části.

19. Proti výroku II. v rozsahu částky 81 033 681 Kč (50 000 000 Kč představující náhradu ušlého zisku vniklého znemožněním podnikání na [adresa], v rámci [právnická osoba] a psychologické poradny, 30 000 000 Kč jako nemateriální újmu způsobenou trestním stíháním, 283 681 Kč jako náhradu škody za výdaje ve vazbě a 750 000 Kč jako náhradu škody v souvislosti s povinností složit kauci) a výroku III. rozsudku podala odvolání žalobkyně. Namítá, že soud prvního stupně nezvolil správný srovnávací případ ke stanovení nemajetkové újmy za nezákonné trestního stíhání. Ve srovnávacím případu se jednalo o spáchání nedbalostního trestného činu, za který hrozil trest odnětí svobody ve výši šesti let. Naopak v této věci byla žalobkyně obviněna ze spáchání trestného činu vraždy, kdy obětí měl být její manžel a mělo se jedná o úmyslné jednání. Má za to, že míra odsouzení ze strany společnosti a míra společenské škodlivosti je mezi těmito případy zcela nesouměřitelná. Soudu prvního stupně lze přisvědčit, že neexistuje žádný vhodný srovnávací případ. Nemajetková újma způsobená žalobkyni je nesrovnatelně vyšší zejména kvůli povaze a závažnosti trestného činu. Negativní dopady do její osobnostní sféry byly takové, že byla nucena změnit si i příjmení. Žalobkyně má za to, že by jí měla být přiznána nemajetková újma za nezákonné trestní stíhání ve výši 1 000 000 Kč. Rovněž nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že trestní stíhání nebylo nepřiměřeně dlouhé. Zdůraznila, že z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že samotným zproštěním obžaloby není obviněnému poskytnuta satisfakce za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíhání, a to ani ve formě konstatování porušení práva. Namítala rovněž, že pokud by nedošlo k nezákonnému trestnímu stíhání, žalobkyně by nikdy ve vazbě nebyla a náklady, které vynaložila v rámci svého pobytu ve vazbě na různé osobní potřeby, by nikdy nevznikly. Nesouhlasí ani s tím, že by po poučení podle § 118 a odst. 1, 3 o. s. ř. nedoplnila tvrzení ke svému nároku na náhradu škody ve výši 750 000 Kč představované ušlým ziskem, když na podporu svých tvrzení navrhla výslech manžela, výpis z [právnická osoba] účtu jejího manžela, výpověď pana [jméno FO] a svojí účastnickou výpovědí. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v rozsahu výroku II. tak, že se žalované ukládá povinnost zaplatit žalobkyni částku 80 000 000 Kč, a to alespoň 50 000 000 Kč ve vztahu k ušlému zisku vzniklého znemožnění podnikání na [adresa], v rámci [právnická osoba] a Psychologické poradny a dále 30 000 000 Kč jako nemateriální škodu, která jí byla trestním stíháním způsobena.

20. Proti výroku I. rozsudku podala odvolání žalovaná, po částečném zpětvzetí pak pouze do částky 477 500 Kč. Žalobkyně uvedla jen zcela obecná tvrzení o dopadu výkonu vazby do jejího osobního a profesního života, a proto nelze usuzovat, že by na ni měl pobyt ve vazbě jiný než běžný dopad takového omezení osobní svobody, když žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly zvýšení její újmy netvrdila. Není důvodu přiznávat odškodnění nad denní sazbu maximálně 1 000 Kč za den. Navrhla, aby odvolací soud výrok I. rozsudku změnil tak, že se žaloba co do částky 477 500 Kč zamítá.

21. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované zdůraznila, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud přiznal žalované odškodnění za den vazby na horní hranici sazby.

22. Žalovaná vyjádření k odvolání žalobkyně shrnula, že žalobkyni bylo opakovaně dáváno poučení a stanovovány lhůty, jak k doplnění tvrzení, tak důkazů k nim, a byla poučována o důsledcích neunesení svých procesních břemen. Není přípustné, aby zcela nová a v žalobě neobsažená tvrzení byla součástí odvolání a odvolací soud k nim přihlížel. Zdůrazňuje, že žalobkyně uváděla pouze obecná tvrzení ve vztahu k nemajetkové újmě. Po poučení dne 15. 8. 2023, aby prokázala, že jí vznikla jiná, než běžná újma z trestního řízení, bylo reagováno pouze doplněním tvrzení o medializaci a založením článků z internetového zpravodajství. Co se týče zásahu do rodinného života, ty byly vyvráceny svědectvím manžela. Svědek vzájemný vztah popsal jako harmonický. Oproti stavu před trestním stíhání uvedl, že po propuštění žalobkyně z vazby žijí ve společné domácnosti, když před trestním stíháním žila žalobkyně se svým synem, sestrou a jejím partnerem. Odmítl, že by jí vyčítal vynaložené náklady na její právní zastoupení, jak tvrdila. Žalobkyně naopak netvrdila, že by jí znemožňovala podnikání ztráta důvěry jejich klientů, ale uvedla, že o takové věci s klienty nechce mluvit. Z kopie citovaných webových stránek bylo patrné, že žalobkyně v psychologickém poradenství po zproštění obžaloby dále podnikala a její zákazníci jí udělovali pozitivní recenze. Pokud se sama žalobkyně rozhodla, že nenavrhne důkaz svou účastnickou výpověď, což je často klíčový důkaz, je to čistě otázkou procesní strategie žalobkyně, která je právně zastoupena. Ve vztahu k ušlým ziskům z podnikání zdůraznila, že žalobkyně v žalobě uvedla, kolik by si mohla vydělat podnikáním, kdyby nebyla nezákonně umístěna do vazby. Žalovaná má však za to, že samotná celková částka a její výpočet se zcela vymyká jakýmkoliv reálným očekáváním dosahování zisku při běžném chodu událostí. Žalobkyně neprokázala, že by její podnikání před zahájením trestního stíhání bylo ziskové. Tvrzenou škodou mohla stěží prokázat prostředky, které v žalobě označila. V řízení nebylo prokázáno, že by [právnická osoba] dosahovala zisku, ze kterého by žalobkyně profitovala či by zapojení žalobkyně do tohoto podnikání tento podnik rozvíjelo, přinášelo nové obchodní příležitosti a že nebýt nezákonného trestního stíhání, podnikání by se rozvinulo a dosahovalo zisku. Rovněž ve vztahu k podnikání v oblasti psychologického poradenství žalobkyně nedoložila žádný relevantní doklad. Nadto podnikání v tomto oboru po propuštění znovu obnovila. Mimo realitu je i tvrzený ušlý zisk z provozu hotelu na [adresa]. Manžel žalobkyně popsal její roli při podnikání jako pomoc s administrativou a tlumočením, neboť nehovoří anglicky. Stěží lze tak uvěřit, že výstavbu hotelu zmařilo uvěznění žalobkyně. Žalobkyně nemohla být ani investorkou, neboť pozemky, na který se hotel měl stavět, patřily jejímu manželovi už před uzavřením manželství, stejně jako většina finančních prostředků, ze kterých mohla být stavba financována.

23. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích podaného odvolání, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání podle § 212 a § 212a o. s. ř. Odvolací soud rozhodl o částečném zastavení odvolacího řízení o odvolání žalované podle § 207 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná vzala své odvolání co do částky 1 853 752 Kč zpět dříve, než o něm bylo rozhodnuto. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ani žalované není důvodné.

24. Odvolací soud v projednávané věci odkazuje na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku, na jeho skutkové i právní závěry, na něž rovněž pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje. Nad rámec právě uvedeného k odvolacím námitkám účastníků uvádí, že nemohou zvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně. Odvolací předně nepřisvědčil argumentaci žalované, že stanovené odškodnění vazby ve výši 1 500 Kč za den vazby není přiléhavé projednávané věci z důvodu, že žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly zvýšení její újmy (že by na ni měl pobyt ve vazbě jiný než běžný dopad takového omezení osobní svobody). Odvolací soud naopak zejména s ohledem na extrémní délku vazby v trvání 955 dnů, a také okolnost, že byla ve vazbě z důvodu nejen útěkové, ale i přísnější koluzní vazby, tedy podle § 67 písm. a) i b) tr. řádu, považuje stanovené odškodnění na horní hranici za odpovídající, i kdyby ostatní dopady vazby bylo možno považovat za běžné. V rámci skupiny všech možných posuzovaných případů však i jen skutečnost, že žalobkyně byla před vzetím do vazby bezúhonná, řádně pracovala, žila v partnerském vztahu a měla v péči dítě, přičemž v důsledku dlouhotrvající vazby došlo k narušení všech těchto sfér jejího života, řadí dopady vazby na ni mezi ty s vyšším hodnocením.

25. Odvolací soud však neshledal důvodné ani odvolací námitky žalobkyně. I zde shledává závěry učiněné soudem prvního stupně přiléhavými skutečnostem, které se podařilo dokazováním, přes opakovaná poučování žalobkyně podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., objasnit. Vzhledem k rozsahu podaného odvolání (částka 81 033 681 Kč, z toho 50 000 000 Kč představující náhradu ušlého zisku vniklého znemožněním podnikání na [adresa], v rámci [právnická osoba] a psychologické poradny, 30 000 000 Kč jako nemateriální újmu způsobenou trestním stíháním, 283 681 Kč jako náhradu škody za výdaje ve vazbě a 750 000 Kč jako náhradu škody v souvislosti s povinností složit kauci) se odvolací soud zabýval jen námitkami směřujícími proti posouzení těchto nároků. Ve vztahu k ušlému zisku znemožněním podnikání na [adresa], v rámci [právnická osoba] a psychologické poradny žalobkyně nemá odvolací soud co by vytknul závěrům soudu prvního stupně, který zcela přiléhavě rozebral, proč těmto návrhům nevyhověl, resp. proč je má za neprokázané. Nelze než souhlasit s námitkou žalované, že tvrzenou škodu v podobě ušlého zisku mohla žalobkyně stěží prokázat prostředky, které v žalobě označila, resp. doplnila po poskytnutých poučeních. Je si totiž třeba uvědomit, že za ušlý zisk je považována ta újma, jež poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být poškozeným najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Vymezení ušlého zisku pak musí být podloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 28Cdo 5171/2008). Tyto parametry v souzené věci naplněny nebyly.

26. Žalobkyně nikterak neprokázala, že by učinila jakékoli kroky k tomu, aby jí byla poskytnuta dotace ve výši 1 250 000 Kč v rámci Programu rozvoje venkova. V této souvislosti nelze než poukázat na skutečnost, že žalobkyně nebyla nikdy vedena jako zemědělská podnikatelka, ač to byla podmínkou poskytnutí dotace, stejně jako bylo nutné absolvovat vzdělávací kurz, který však žalobkyně před zadržením neabsolvovala. Pouze na základě její výpovědí a svědka [jméno FO], bratra žalobkyně, nelze než uzavřít, že žalobkyně maximálně o podání žádosti o dotaci uvažovala, neboť ji dostal její bratr, avšak i pro nesplnění předpokladů nelze mít za to, že rozmnožení majetkových hodnot žalobkyně o dotaci se dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat. Nadto samotná dotace nepředstavuje příjem žalobkyně, ale jednalo by se jen o účelovou dotaci, kterou bylo třeba použít v rámci zemědělského podnikání. Stejně tak nebylo možno vyhovět ani nároku žalobkyně na ušlý zisk z obchodní činnosti samotné [právnická osoba] v podobě prodeje mléka vyčíslený na 24 000 Kč denně po dobu 1261 dnů nezákonného trestního stíhání žalobkyně, když bylo prokázáno, že žalobkyni v době před vzetím do vazby nikdy žádný zisk vyplacen nebyl a veškeré příjmy z prodeje kryly náklady na provoz [právnická osoba]. Lze souhlasit i s tím, že žalobkyně k důkazu ani nikdy nepředložila například daňové přiznání, ze kterého by vyplýval jakýkoliv zisk této [právnická osoba]. Nelze než dojít k závěru, že ušlý zisk, tak jak jej koncipovala žalobkyně, je zcela hypotetický bez toho, že by byly prokázány jakékoliv existující skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že vzetí žalobkyně do vazby a její nezákonné trestní stíhání zasáhlo do teprve rozvíjejícího se zemědělského podnikání jejího bratra, které by reálně vedlo k zisku i na straně žalobkyně.

27. Obdobně nebylo možné shledat jako důvodným ani nárok na ušlý zisk z psychologicko poradenské činnosti žalobkyně, neboť ani v tomto případě žalobkyně neprokázala, že by jakýchkoliv zisků dosahovala již v době před svým vzetím do vazby a že nebýt nezákonného trestního stíhání by zisku v tvrzené výši mohla reálně dosáhnout. Z listin, které žalobkyně dokládala, nebylo možné, jakkoliv dospět k závěru, že by se s ohledem na pravidelný běh událostí dalo očekávat dosažení takového zisku. V této souvislosti nelze přehlédnout, že i zde se jednalo teprve o rozvíjející se podnikatelský záměr, což vyplývá zejména ze skutečností, že provozovnu, kterou měla registrovánu na adrese [adresa], a kde měla provozovat tuto činnost, převzala žalobkyně do užívání až dne 27. 9. 2017, a to bez zařízení, přičemž k jejímu zapsání do živnostenského rejstříku došlo až ke dni 5. 12. 2017. Pokud by žalobkyně do doby jejího zadržení dne 7. 11. 2017 již skutečně poskytovala služby psychologického poradenství, nic jí nepochybně nebránilo (žalobkyně opak ani netvrdila), aby své příjmy z této činnosti soudu po poučení doložila. Navíc samotné stanovení výše ušlého zisku je problematické. Jednak žalobkyně ušlý zisk vyčísluje jako příjem bez vazby na jakékoli výdaje nezbytné k dosažení těchto příjmů, jednak vychází z toho, že by tuto činnost provozovala 8 hodin denně a o víkendech by ještě pořádala semináře. Nelze však přehlédnout, že se žalobkyně domáhá tohoto ušlého zisku s tvrzením, že současně jí ušel zisk v souvislosti s její aktivní účastí na podnikání [právnická osoba], aktivním podílem na přípravě projektu hotelu na [adresa] a při současném zaměstnání na plný pracovní úvazek jako zaměstnance společnosti [právnická osoba]. (v souvislosti s nemožností vykonávat toto zaměstnání přitom byla žalobkyně odškodněna částkou 498 752 Kč).

28. Soud prvního stupně se také adekvátním způsobem vypořádal s nárokem na náhradu ušlého zisku v souvislosti s provozem hotelu na [adresa]. Ač byl prokázán podnikatelský záměr na vybudování turistického ubytování na [adresa], nelze přehlédnout, že pozemky vlastní manžel žalobkyně od roku 2009, kdy bylo uděleno i stavební povolení. Přesto do zahájení trestního stíhání žalobkyně nebyly započaty žádné stavební práce. Z výpovědi svědka [jméno FO] pak vyplynulo, že podnikání v afrických zemích je komplikované. Nelze proto jakkoli dovodit, že by bylo reálné očekávat, že by se zrovna v roce 2017 a následujících mělo podařit postavit hotelový komplex a přivést jej k zisku. Nelze přehlédnout, že náklady na jeho realizaci, jak uváděl svědek [jméno FO], by byly v řádech desítek milionů korun. Ušlý zisk je přitom dán až rozdílem celkových výnosů z podnikání a nákladů potřebných k jejich dosažení. Nadto lze jen stěží uzavřít, že by zisk v požadovaném rozsahu měl být ušlým ziskem právě žalobkyně, když z výpovědi svědka [jméno FO] vyplynulo i to, že mu žalobkyně jako manželka pomáhala zejména s administrativou a tlumočením (na rozdíl od něj umí anglicky, a mohla tak komunikovat s příslušnými institucemi).

29. Ani ve vztahu k nároku na náhradu škody za nutnost složit kauci nebylo najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se majetkový stav žalobkyně zvýšil. Žalobkyně neprokázala, že zde byl nějaký konkrétní záměr o nakládání s částkou 10 000 000 Kč použitou na uhrazení kauce. Nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu. Navíc tyto prostředky poskytl manžel žalobkyně, pročež při tvrzení žalobkyně, že veškeré své finanční prostředky ve výši cca 2 000 000 Kč použila ke své obhajobě, nelze dojít k závěru, že by k případnému zvýšení majetkových hodnot mělo dojít na straně žalobkyně.

30. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledává nedůvodným i nárok na náhradu škody za výdaje ve vazbě ve výši 283 681 Kč. Ostatně sama žalobkyně uvádí, že po celou dobu pobytu ve vazbě si musela obstarávat své běžné životní potřeby. Je nepochybné, že by si tyto běžné životní potřeby obstarávala nepochybně minimálně ve stejném rozsahu, i kdyby ne struktuře, i při pobytu na svobodě. Nelze tak hovořit o tom, že by došlo ke snížení majetkových hodnot žalobkyně, a tedy ke vzniku škody.

31. Odvolací soud dále shledává správným i závěr soudu prvního stupně, který stanovil přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši 400 000 Kč. Odvolací soud zde odkazuje na rozbor východisek pro určení jeho výše uvedený v bodě 30. až 35 napadeného rozsudku. Soud prvního stupně také správně vydefinoval jednotlivá judikaturou nastavená hodnotící kritéria, a to délku řízení 3 roky a 5 měsíců, povahu trestní věci (pokus zvlášť závažného zločinu vraždy) a dále dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně podrobně rozebrané v bodě 41. napadeného rozsudku. Namítala-li žalobkyně v odvolání, že soud prvního stupně nezvolil správný srovnávací případ ke stanovení nemajetkové, odvolací soud se s touto námitkou neztotožňuje. Ač lze souhlasit s tím, že soudem prvního stupně použitý případ byl pouze částečně srovnatelný, vypořádal se prvostupňový soud přiléhavým způsobem s odlišnostmi z tohoto a srovnávaného případu vyplývajícími. Definoval podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění vysvětlil, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění. Na jeho hodnocení lze tedy plně odkázat (bod 42. až 44. napadeného rozsudku).

32. Odvolací soud však poukazuje i na další srovnávací případ, a to rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 29 Co 413/2019-155, který splňuje charakter srovnání zejména v tom směru, že v dané věci byl pachatel stíhán pro zločin vraždy své matky, a to dokonané vraždy, tedy míra odsouzení takovéhoto jednání ze strany společnosti i míra společenské škodlivosti je zcela souměřitelná se zločinem, pro něž byla stíhána žalobkyně. V daném případě se jednalo o osobu velmi mladého věku, která byla rovněž bezúhonná. Během trestního stíhání byl vzat do vazby, v níž strávil 353 dnů. Následně byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že byl spáchán skutek, pro který byl trestně stíhán. Obdržel zadostiučinění ve výši 200 000 Kč. Ve věci žalobkyně bylo přiznáno odškodnění ve výši dvojnásobku, když bylo třeba zohlednit zejména tu skutečnost, že žalobkyně byla na rozdíl od srovnávaného případu opakovaně nepravomocně shledána vinnou, a to v souhrnu 12 měsíců (6 měsíců před prvním zrušením rozsudku a 6 měsíců před druhým rozsudkem o zproštění žalobkyně obžaloby), přičemž jí byl uložen opakovaně trest odnětí svobody v trvání 16 let a náhrada škody v rozmezí 1 000 000 Kč až 3 000 000 Kč. Tato odlišnost vede odvolací soud k závěru, že částka 400 000 Kč je částkou odpovídající spravedlivému odškodnění takovéhoto nezákonného trestního stíhání žalobkyně.

33. Na závěr pak odvolací soud uzavírá, že za správné považuje i posouzení nároku žalobkyně na zadostiučinění z důvodu délky trestního stíhání. Odvolací soud plně odkazuje na hodnocení jednotlivých kritérií § 31a Odpšk, jak vyplývá z bodů 52. až 60. napadeného rozsudku. Uzavřel-li prvostupňový soud, že stíhání trvající 3 roky a 5 měsíců je svou délkou přiměřené složitosti věci, postupu orgánů veřejné moci a významu předmětu řízení pro žalobkyni, když kritérium chování žalobkyně se do posouzení jako standartní nijak nepromítlo, nelze tomuto závěru nic vytknout. I když se odvolací soud neztotožňuje se závěrem, že význam předmětu řízení je třeba hodnotit jako standartní z důvodu, že je současně odškodňováno nezákonné rozhodnutí, ale je třeba jej hodnotit jako zvýšený, i přesto lze uzavřít, že trestní stíhání nebylo nepřiměřeně dlouhé, a to zejména pro složitost věci. Soud prvního stupně správně rozebral, že skutková složitost byla dána zejména rozsáhlým dokazováním, ať už jde o listinné důkazy, svědecké výslechy, ale zejména o znalecké dokazování, které značně ovlivnilo délku řízení. Nelze odhlédnout, že sama žalobkyně si pro účely obhajoby nechala zpracovat 5 znaleckých posudků, znalci pak byli přibráni i soudem. Bylo třeba objasnit vztahy, motivy obžalovaných a posoudit jejich věrohodnost. Rovněž po procesní stránce bylo řízení složité, zejména kvůli opakovanému rozhodování o vazbě obžalovaných, jejich námitkách, opakovaně bylo rozhodováno i o svědečném a znalečném. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, když prvostupňový soud rozhodoval dvakrát, stejně jako soud odvolací. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, řízení bylo ovlivněno zejména složitostí věci a aktivitou obžalovaných, jinak bylo plynulé a bez zbytečných průtahů.

34. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud potvrdil výroky I. a II. rozsudku v rozsahu napadeném odvoláním podle § 219 o. s. ř.

35. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalované vznikly náklady odvolacího řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů á 300 Kč za odvolání a vyjádření k odvolání podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Vzhledem k tomu, že při vyhlášení výroku III. tohoto rozsudku došlo ke zřejmé nesprávnosti, odvolací soud vyhlášený výrok opravil podle § 211 o. s. ř. za použití § 164 a § 167 odst. 2 o. s. ř. tak, že paušální náhrada hotových výdajů činí celkem částku 600 Kč.

Poučení