53 Co 147/2025 - 142

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Lady Záviškové a JUDr. Jitky Šimanové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 52 065 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 2024, č. j. 36 C 100/2024-116 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 881,40 Kč k rukám [Jméno advokáta B], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 52 065 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 19. 9. 2024 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 13 077,60 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě podané dne 26. 9. 2024, kterou se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodné obohacení, které žalované vzniklo coby plnění, poskytnuté žalobkyní na základě neplatné pojistné smlouvy [název] č. [číslo] (dále jen „ pojistná smlouva“). Žalovaná vznesla námitku promlčení.

3. Soud prvního stupně na podkladě provedených listinných důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 17. až 27.), vypořádal se s tím, proč další návrhy na doplnění dokazování neprováděl, resp. z jakých důvodů nečinil z některých již provedených důkazů žádná skutková zjištění (bod. 28. a 29.), přičemž učinil skutkový závěr, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne 10. 10. 2012 pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo investiční životní pojištění a doplňkové rizikové pojištění. Součástí pojistné smlouvy jsou Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění spojená s investičními fondy [název] a Speciální pojistné podmínky pro [název] pojištění. Pojistná smlouva byla ukončena výpovědí ze strany žalobkyně ke dni 31. 1. 2015. Žalobkyně na základě pojistné smlouvy uhradila žalované platby v celkové částce 52 065 Kč. Veškeré platby byly uhrazeny v letech 2012–2015, poslední platba dne 23. 2. 2015.

4. Soud prvního stupně věc posoudil s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle předpisů účinných k datu sjednání smlouvy dne 10. 10. 2012, a to podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, vždy ve znění účinném ke dni 10. 10. 2012 (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“).

5. Poté se po citaci § 37 odst. 1 a § 457 obč. zák., § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě a za použití § 3036 o. z. také § 100 odst. 1 a § 107 obč. zák. zabýval vznesenou námitkou promlčení (případného) práva na vydání bezdůvodného obohacení. Vyšel z toho, že objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného obohacení je podle § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby (lhůty) od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo usnesení sp. zn. 33 Odo 306/2005 a sp. zn. 28 Cdo 1957/2012).

6. Prvostupňový soud uzavřel, že pokud by i žalobkyni svědčilo právo na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy, začalo by se promlčovat ohledně jednotlivých zaplacených částek, jakmile byly uhrazeny, přičemž zaplacením začala běžet nejen objektivní, ale i subjektivní promlčecí lhůta. U smlouvy neplatné pro neurčitost (ale také pro zneužívající ujednání) jde o případ, kdy smluvní strana může tento nedostatek rozpoznat ihned. V průběhu času se stav neurčitých či zneužívajících ujednání nijak nemění, smlouva konkrétního znění je zcela stejně (ne)určitá (či obsahující stejná zneužívající ujednání) v okamžiku uzavření jako kdykoli později. Žalobkyně mohla neurčitost smlouvy (či obsah zneužívajících ujednání) rozpoznat již v okamžiku jejího uzavření. Ostatně všechny stěžejní argumenty, které proti smlouvě v žalobě snesla, bylo možné uplatnit okamžitě po podpisu smlouvy. S ohledem na časový odstup mezi podáním žaloby a poslední uhrazenou splátkou v roce 2015 je zřejmé, že došlo k promlčení práva na vydání případného bezdůvodného obohacení jak ve dvouleté subjektivní, tak i v tříleté objektivní promlčecí době, přičemž rozhodující je v daném případě promlčecí doba subjektivní, tedy dvouletá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3113/2023-233). Neshledal současně žádný důvod, pro který by neměl k námitce promlčení přihlížet. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. jejímu uplatnění nebrání. Nelze klást k tíži žalované, že žalobkyně v průběhu trvání pojistné smlouvy nečerpala od žalované žádné pojistné plnění, když ani jedna ze stran netvrdila, že by došlo k pojistné události kryté pojistnou smlouvou. Zejména s ohledem na časový odstup takřka deseti let od úhrady poslední platby na základě pojistné smlouvy do podání žaloby a skutečnost, že tvrzené důvody neplatnosti pojistné smlouvy mohly být rozpoznány ihned, nespatřoval na uplatnění námitky promlčení nic, co by odporovalo dobrým mravům. Žalobkyni nic nebránilo právo uplatnit dříve a ani žalovaná jí v tom nevytvořila žádnou překážku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2020/2023). Nepřisvědčil přitom argumentaci žalobkyně, že žalovaná o namítané neplatnosti pojistné smlouvy věděla, resp. že věděla o obsahu zneužívajících ustanovení pojistné smlouvy, když takový závěr z provedeného dokazování nevyplynul a nadto by byl zcela nelogický. Soudu prvního stupně bylo z úřední činnosti známo, že žalovaná u totožných pojistných produktů svým klientům běžně vyplácela jak pojistná plnění, tak odkupné. Takový postup žalované by byl jistě zcela v rozporu se závěrem, že by věděla o neplatnosti uzavřené pojistné smlouvy. Soud prvního stupně měl naopak za to, že až do doby „hromadného“ podávání obdobných žalob měly obě dvě strany pojistnou smlouvu za platně uzavřenou a postupovaly podle ní. Nesouhlasil ani s argumentací, že vyhovění námitce promlčení by jakkoliv zkracovalo práva spotřebitele, když se jedná o nástroj v právu běžný, zakládající právní jistotu oběma stranám.

7. I přes uvedený závěr se prvostupňový soud zabýval i námitkou platnosti samotné pojistné smlouvy. V bodech 46. až. 50. rozsudku rozebral pojistnou smlouvu a poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, včetně aktuálního rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, z něhož plyne, že je-li smlouva absolutně neplatná pro neurčitost ujednání spočívající v tom, že smlouva neobsahuje určení výše a způsobu stanovení rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů, pak vedle toho nemůže obstát závěr, že současně obsahuje nepřiměřená ujednání. Uzavřel proto, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. Zdůrazňuje nesprávnost závěru soudu prvního stupně ohledně vědomosti žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení. S přihlédnutím zejména k rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. 2127/21 argumentuje pro závěr, že soud prvního stupně vycházel z pouhé dedukce a nikoli z prokázané vědomosti. V této věci je třeba vycházet nikoliv ze subjektivní, ale objektivní promlčecí lhůty. Opětovně zdůrazňuje rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Pokud si žalobkyně jako běžný spotřebitel měla být vědoma vzniku bezdůvodného obohacení při uzavření pojistné smlouvy, logicky si těchto okolností musela být vědoma též žalovaná. Námitkou promlčení tak žalovaná těžila z vlastní vědomé nepoctivosti a protiprávního jednání, když musela vědět o neplatnosti svých pojistných smluv, avšak tato pochybení nijak neřešila a řadu let se vědomě bezdůvodně obohacovala na úkor svých klientů. Tento zjevně nezákonný a nemravný postup žalované pak soud prvního stupně aproboval. Poukazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu k principu právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, je třeba aplikovat i směrnici č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“). Soudní ochrana spotřebitele nesmí být formální a soudy mají povinnost přihlédnout ke zneužívajícím klauzulím i bez výslovného podnětu spotřebitele (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/17). Napadený rozsudek je v rozporu s unijním právem, s judikaturou SDEU, a rovněž Ústavního soudu. Poukazuje i na rozhodovací praxi senátu Městského soudu v Praze 29 Co, podle kterého je směrnice aplikovatelná na pojistné smlouvy, přičemž pokud napadená ujednání, resp. celá smlouva nejsou sepsány jasným a srozumitelným jazykem, jedná se o zneužívající ujednání. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že smluvní ujednání může být vadné z několika souběžných důvodů. Vada neurčitosti a vada nepřiměřenosti smluvního ujednání se v tomto případě překrývají. Napadené rozhodnutí porušilo právo žalobkyně na soudní ochranu podle § 36 odst. 1 LZPS. Dává ke zvážení návrh na položení předběžné otázky k SDEU. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení.

9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Má za to, že soud prvního stupně správně uzavřel, že nárok žalobkyně je promlčen, ať již pro uplynutí subjektivní či objektivní lhůty. S během těchto lhůt a jejich počátkem se v podaném vyjádření podrobně vypořádává. Žalobkyně byla informována o ukončení pojistné smlouvy dopisem ze dne 4. 2. 2015, včetně oznámení o jejím vypořádání. Již v únoru 2015 se tak dozvěděla o tom, že jí nárok na odkupné nevznikl. K tomuto okamžiku lze proto vztahovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Žaloba byla podána až dne 26. 9. 2024. Žalobní nárok byl však byl promlčen i pro uplynutí objektivní promlčecí doby. Považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznila, že v řízení nevyšlo najevo, že by snad žalovaná žalobkyni v dřívějším uplatnění jejího tvrzeného nároku bránila. Námitku, že by se měla na úkor žalobkyně vědomě obohacovat, považuje za absurdní. Žalovaná po celou považovala smlouvu za platnou, po celou dobu trvání pojistného vztahu poskytovala žalobkyni pojistnou ochranu, byla připravena vyplatit pojistné plnění a v případě ukončení smlouvy i odkupné. To, že k žádné pojistné události nedošlo a že žalobkyně smlouvu vypověděla dříve, než se stačily prostředky začít zhodnocovat, a vzniklo jí právo na odkupné, nemůže jít k tíži žalované.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

11. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění, která v převážném rozsahu i přiléhavě právně posoudil. Soud prvního stupně postupoval zcela správně, když se nejprve zabýval důvodností vznesené námitky promlčení. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že je-li v řízení uplatněna námitka promlčení, má se soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení přednostně zabývat otázkou promlčení práva, a nikoli nárokem samým (srov. např. usnesení sp. zn. 32 Cdo 1201/2020). Uzavřel-li pak soud prvního stupně, že nárok žalobkyně je promlčen, jedná se o závěr správný. K promlčení však došlo z důvodu uplynutí objektivní promlčecí doby, která počala běžet ohledně jednotlivých plateb pojistného, jakmile byly uhrazeny, nikoli i z důvodu uplynutí doby subjektivní, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně.

12. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle § 107 odst. 2 se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost ale nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji podle závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, odvozovat od okamžiku, kdy mohla žalobkyně reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojila právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno. Ztotožňuje-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na podkladě této (podle něho absolutně neplatné) smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího, je s judikaturou dovolacího soudu reflektující citovaný právní závěr Ústavního soudu v rozporu. Současně však platí, že objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Je-li mezi účastníky nesporné, že poslední platba žalobkyně byla učiněna v roce 2015, je nárok uplatněný žalobou podanou dne 26. 9. 2024 bez pochybností promlčen uplynutím objektivní promlčecí doby. Nebylo proto nezbytné, aby bylo vedeno dokazování k otázce vědomosti žalobkyně, jak byla právě nastíněna, neboť stačí, že došlo k uplynutí jedné z promlčecích dob.

13. Namítá-li žalobkyně, že na projednávanou věc dopadají závěry rozsudku SDEU ve věci C-485/19, C- 208/20 nebo C- 561/21, a proto nelze stanovit počátek běhu promlčecí doby podle citovaných ustanovení občanského zákoníku, je nezbytné poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, ve věci týkající se rovněž tzv. životního pojištění, podle jehož odůvodnění „závěry rozsudku SDEU C 485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro stěžovatelovu věc použitelné. (…) je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investici svého druhu. Z daného rozhodnutí Ústavního soudu pak plyne, že u životního pojištění nelze aplikovat závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr. I SDEU uznal, že ochrana spotřebitele nemá absolutní povahu a stanovení přiměřených lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je slučitelné s unijním právem. Nejvyšší soud posléze vztáhl obecná východiska vyplývající z unijního práva a judikatury SDEU na okolnosti nyní posuzované věci a vysvětlil, že neplatnost pojistné smlouvy nebyla důsledkem porušení unijních pravidel (nepřiměřené ujednání ve smyslu generální klauzule podle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS), nýbrž šlo neplatnost a z ní odvozovaný nárok vyplývající z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv, tj. absence určitého ujednání podle § 37 obč. zák., tedy vadu projevu (srov. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3579/2022). Ústavní soud závěry obecných soudů týkající se podmínek, za kterých se spotřebitel (i podle unijních předpisů) může domáhat účinné ochrany, nepovažoval za porušující ústavně zaručená práva stěžovatele (srov. již zmiňované rozhodnutí IV. ÚS 2429/23).

14. Na těchto závěrech pak Nejvyšší soud setrvává i po vydání rozsudku SDEU C-521/24, jak plyne z jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, kterým byl zrušen rozsudek zdejšího soudu senátu 29 Co, na jehož judikaturu o nemožnosti aplikace úpravy týkající se objektivní promlčecí lhůty přitom žalobkyně opakovaně poukazovala. Nejvyšší soud v něm odkázal na závěry svého rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/2023 odmítnuta. V něm dovodil, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je podle ustálené judikatury SDEU vázána na případy zjevného porušení unijního práva. Takovým není situace, kdy důvodem (absolutní) neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání.

15. Přestože soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí žaloby z důvodu promlčení, vypořádal se nad rámec tohoto posouzení i s námitkou neplatnosti samotné smlouvy. Argumentace, že nelze přiznat právní ochranu jednání žalované v případě, kdy výsledek smluvních ujednání je výrazně v neprospěch spotřebitele, resp. k námitce, že měla být aplikována tzv. zásada efektivity, je nepřiléhavá. Závěry, které vyslovil Nejvyšší soud v již odkazovaném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 499/2023, byly aprobovány i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu. V nich Nejvyšší soud akcentoval, že je třeba odlišit soudní přezkum naplnění (obecných) požadavků na platnost právního úkonu (smlouvy), typicky právě z hlediska jeho určitosti, která představuje kvalitu jeho obsahu (jednajícím se nepodařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž tuto se nepodařilo překlenout ani za použití výkladových pravidel), od obsahové kontroly ujednání ve smlouvě (testu přiměřenosti) – tedy zda konkrétní (platná) ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Nejvyšší soud dále v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023 rozvedl, že aplikace zásady efektivity (účinné soudní ochrany) se bude týkat především sporů, jejichž předmětem je přímý nárok spotřebitele vyplývající z porušení unijního práva (typicky jde o nároky vyplývající ze zneužívajících ujednání). V projednávané věci však o takovou situaci nejde. Jde o nárok ze smlouvy kombinující prvky investiční s pojištěním uzavřené se subjektem podléhajícím orgánu dohledu (Česká národní banka), přičemž ani soud, ani orgán dohledu žádný závěr o tom, že by uzavřená smlouva obsahovala zneužívající ujednání, neučinily. Neplatnost smlouvy byla důsledkem vady některých ujednání, nikoliv důsledkem porušení unijních pravidel, které spočívá v použití zneužívajících ujednání. Nárok žalobkyně není důsledkem porušení jejích práv garantovaných unijním právem, ale jde o nárok vyplývající z porušení obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv. Protože důvod neplatnosti posuzované pojistné smlouvy spočívá v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu), pak takové neurčité ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Závěr soudu prvního stupně vystavěný na právě citované judikatuře, tedy že posuzovaná smlouva je absolutně neplatná podle § 37 obč. zák. pro neurčitost, je závěrem správným.

16. Ani odvolací soud neshledává důvody, pro které by nemělo být k námitce promlčení přihlíženo. V této věci nenastala žádná judikaturou předvídaná situace (zejména, že by námitka promlčení byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil), pro kterou by bylo možno výjimečně úspěšně uplatnit nemravnost vznesené námitky promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 nebo usnesení sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019 nebo sp. zn. IV. ÚS 2429/23). Žalobkyně ostatně žádné konkrétní okolnosti, které by jí bránily podat žalobu včas, v řízení ani netvrdila. Stejně tak okolnost, že účastníci (smluvního) vztahu nebyli po celou dobu jeho trvání v dobré víře, že takový vztah je v souladu s právním řádem, sama o sobě nezakládá hodnocení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy. Nelze totiž a priori přijmout výklad, podle něhož by se účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, nemohl úspěšně bránit vznesením námitky promlčení (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1984/22). V této souvislosti je vhodné zdůraznit i to, že závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy by bylo možno přijmout pouze na základě skutečností, které měly za následek promlčení nároku žalobkyně, a nikoliv jej dovozovat z okolností, které měly svědčit pro samotnou neplatnost pojistné smlouvy či údajnou vědomost žalované o této skutečnosti.

17. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř., a to včetně nákladového výroku.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalované náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, představující náklady právního zastoupení, které jsou tvořeny odměnou za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) á 3 220 Kč podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“), 2 paušálními náhradami hotových výdajů á 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH. Náklady odvolacího řízení činí částku 8 881,40 Kč.

Poučení