53 Co 176/2025 - 141

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Lady Záviškové a JUDr. Jitky Šimanové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] t. č. ve [zařízení] [adresa] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [správní orgán] sídlem [adresa] o 76 500 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2025, č. j. 11 C 83/2023-114 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se konstatuje, že v řízení vedeném Městským soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka], pokud v něm bylo rozhodováno o zabrání motorového vozidla [název], registrační značky [SPZ], bylo porušeno právo žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že výše nákladů řízení činí 15 250 Kč, jinak se potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 400 Kč k rukám advokátky [Jméno advokátky], do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 76 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 12. 2023 do zaplacení ve lhůtě 15 dnů (výrok I.) žalobu ohledně zaplacení částky 65 500 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 17 130 Kč ve lhůtě 15 dnů (výrok III.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 142 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, ke kterému došlo nepřiměřeně dlouhým rozhodováním o zabrání vozidla žalobce v rámci trestního řízení vedeného Městským soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka]. Nepřiměřeně dlouhé rozhodování o vozidle mu způsobilo nejistotu, zda bude moci s předmětným vozidlem disponovat a výtěžek z prodeje použít na úhradu svých závazků a případně i právní služby.

3. První rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 9. 2024, jímž byla žaloba z důvodu promlčení žalobou uplatněného nároku zamítnuta, byl zrušen usnesením Městského soudu v [místo] ze dne 11. 12. 2024, neboť při zkoumání otázky promlčení nebylo přihlédnuto k tomu, že řízení o zabrání vozidla pokračovalo i řízením před Ústavním soudem.

4. Soud prvního stupně v přezkoumávaném rozsudku podrobně popsal průběh trestního řízení vedeného před Městským soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] (bod 12.), v němž byl žalobce uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu, zvlášť závažného zločinu loupeže spáchaného ve spolupachatelství, přečinu nedovoleného ozbrojování a přečinu neoprávněného užívání cizí věci. Jde-li o rozhodování o zabrání vozidla, Vrchní soud v [místo] usnesením ze dne 20. 9. 2022, č. j. [spisová značka], částečně zrušil usnesení Městského soudu v [místo] ze dne 18. 7. 2022, č. j. [spisová značka] a znovu rozhodl tak, že se zabírá osobní motorové vozidlo [název], registrační značky [SPZ] včetně svazku klíčů, když vzal za prokázané, že vozidlo žalobce nabyl za prostředky získané z loupeže, tedy z prostředků pocházejících z trestné činnosti, za kterou byl rovněž v předmětném trestním řízení odsouzen. Žalobcem podaná ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v [místo] byla odmítnuta usnesením ze dne 10. 1. 2023 jako zjevně neopodstatněná. Dále soud prvního stupně v rámci skutkových zjištění popsal zdravotní stav žalobce, vývoj inflace, jakož i předběžné uplatnění nároku u žalované, a po právní stránce posoudil věc podle § 5, § 14, § 15, § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“).

5. Nalézací soud vycházel z toho, že řízení bylo zahájeno 16. 4. 2013, kdy byl žalobce zadržen a bylo vydáno a žalobci doručeno první usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, které skončilo usnesením Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti žalobce proti usnesení o zabrání věci dne 10. 1. 2023, které bylo obhájkyni žalobce doručeno 11. 1. 2023; řízení tak trvalo celkem 9 let a téměř 9 měsíců, respektive téměř 117 měsíců. Pro účely odškodnění rozdělil soud prvního stupně řízení na dvě relativně samostatné části, ve kterých se průběh řízení značně lišil a ve kterých je nutno kritéria § 31a zákona hodnotit rozdílným způsobem. První část řízení (část A) trvala od zahájení trestního stíhání dne 16. 4. 2013 do usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti proti odsuzujícím rozsudkům a usnesení Nejvyššího soudu (27. 6. 2018, tj. 5 let a 2,5 měsíce, respektive 62,5 měsíců). Další fáze (část B) trvala od usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti proti odsuzujícím rozsudkům a usnesení Nejvyššího soudu (27. 6. 2018) do doručení usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti proti usnesení o zabrání věci (11. 1. 2023), tj. dobu 4 let a 6,5 měsíců, respektive 54,5 měsíců. Soud prvního stupně v bodě 26. popsal složitost řízení v části A, pokud jde o složitost řízení v části B, ve které již bylo rozhodováno jen o zajištěných věcech, tak řízení po skutkové stránce nebylo složité, bylo však složitější po stránce procesní (bod 27. rozsudku). Jde-li o postup orgánů veřejné moci v části A posuzovaného řízení, nelze jim v tomto směru ničeho vytknout, odlišně je však třeba hodnotit část B, která byla výrazně zatížena nekoncentrovaným postupem Městského soudu v [místo] a dalšími okolnostmi, který je nutno přičíst k tíži státu (bod 29. odůvodnění). Žalobce sám svým jednáním k délce řízení částečně přispěl, tyto skutečnosti však soud prvního stupně v kontextu celkové délky řízení nepovažoval za podstatné. Pokud jde o význam předmětu řízení, to bylo řízením trestním, tedy řízením s typově zvýšeným významem, žalobce byl navíc stíhán pro trestnou činnost, za kterou mu hrozilo uložení, a v části A posuzovaného řízení skutečně bylo uloženo, nepodmíněného trestu odnětí svobody v řádu desítek let. Žalobci bylo v průběhu řízení zajištěno a následně zabráno velké množství věcí, zejména předmětné vozidlo [název]. Žalobce byl přitom nemajetný. V době zahájení trestního stíhání mu bylo již 62 let a trpěl řadou zdravotních obtíží a průběh řízení vnímal intenzivněji než člověk mladší a plný fyzických i duševních sil. Tyto skutečnosti význam předmětu řízení dále zvyšovaly. Oproti tomu soud prvního stupně zmínil, že žalobce je protřelý recidivista, byl již opakovaně soudně trestán a již před posuzovaným řízením vykonal řadu nepodmíněných trestů odnětí svobody. Další trestní řízení tak pro něj nemohlo představovat takový zásah jako pro osobu, která se do střetu s orgány činnými v trestním řízení dostává poprvé. Uvedené je naopak skutečností, které význam předmětu celého posuzovaného řízení snižuje. S ohledem na to tak soud pro účely úvahy o přiměřenosti délky řízení hodnotil význam předmětu části A posuzovaného řízení jako velmi výrazně zvýšený a význam předmětu části B jako výrazně zvýšený.

6. Na základě všech popsaných hledisek dospěl soud prvního stupně k závěru, že celkovou délku řízení 9 let a 9 měsíců nelze považovat za dobu přiměřenou a došlo v něm tedy k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věty třetí zákona. Tento nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu představovanou stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak i udržován. Žádné skutečnosti, které by tuto domněnku vyvrátily, žalovaná neuvedla. Nelze dále odhlédnout od toho, že žalobce byl uznám vinným ze spáchání rozsáhlé a závažné trestné činnosti, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v celkové výměře 25 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a že všechny jemu zajištěné věci byly zabrány jako věci užité při páchání trestné činnosti, anebo představující výtěžek z trestné činnosti. S odkazem na judikaturu soud prvního stupně přihlížel k tomu, že poškozený byl uznám vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, přičemž ve vztahu k části A řízení, ve které nebyly zjištěny průtahy na straně státu, není možné učinit závěr o nepřiměřené délce řízení a za tuto část řízení žalobci zadostiučinění nenáleží. Pokud jde o část B, zde sice bylo rozhodnuto o zabrání všech zajištěných věcí žalobce v souvislosti s jeho úmyslnou trestnou činností, avšak na druhé straně na straně státu došlo ke skutečnostem, které tuto část řízení významně prodloužily a v konečném důsledku způsobily, že řízení jako celek je nutno považovat za nepřiměřeně dlouhé. Ve vztahu k části B je tedy žalobci na místě poskytnout zadostiučinění v penězích, když pouhé konstatování porušení práva se nejeví jako přiměřené a dostačující.

7. Při stanovení výše zadostiučinění soud prvního stupně sice vycházel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, zároveň však odůvodnil (s ohledem na současnou ekonomickou realitu a výrazné snížení hodnoty peněz), že je třeba vycházet nikoli z rozmezí odškodnění 15 000 Kč až 20 000 Kč za 1 rok trvání řízení, nýbrž z rozmezí 22 500 Kč až 30 000 Kč za 1 rok trvání řízení, přičemž v tomto případě nelze odškodnění krátit na polovinu za první 2 roky řízení, neboť se odškodňuje řízení až od šestého roku jeho trvání. Základní částku odškodnění soud prvního stupně snížil o 30 % z důvodu procesní složitosti a naopak ji navýšil o 10 % pro vyšší věk žalobce a jeho špatný zdravotní stav, celkově tak odškodnění snížil o 20 %, tedy na částku 76 500 Kč. V ostatním neshledal nárok důvodným a žalobu v rozsahu uvedeném ve výroku II. zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich výši odůvodnil (body 44-46).

8. Proti tomuto rozsudku (proti vyhovujícímu výroku I.) podala žalovaná odvolání. Souhlasí se zjištěním o celkové délce řízení, nikoliv však s tím, že řízení je třeba dělit na více částí. Řízení ohledně odebrání věci je součástí samotného trestního řízení a pokud by žalobce nebyl trestně stíhán, nebylo by tu ani žádné řízení o odebrání věci. Setrvává na názoru, že řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. I pokud by bylo možno dospět k závěru, že řízení (ať celkově či v jeho druhé části) bylo nepřiměřeně dlouhé, zdůraznila, že skutečnost, že žalobce byl uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu, zvlášť závažného zločinu loupeže spáchaného ve spolupachatelství, přečinu nedovoleného ozbrojování a přečinu neoprávněného užívání cizí věci spáchaného ve spolupachatelství, a byl mu uložen (i) úhrnný a souhrnný trest odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, pak je třeba při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy při hodnocení významu předmětu řízení přihlížet k tomu, že žalobce takto byl uznám vinným ze spáchání úmyslného trestného činu. Ani v obecném pojetí spravedlnosti není možné finančně odškodnit usvědčeného a odsouzeného pachatele takto extrémně zavrženíhodných trestních činů. Rovněž význam řízení ohledně zabrání věci žalobci byl pro žalobce zcela mizivý. Žalobce byl vzat do vazby a z té po jeho pravomocném odsouzení pokračoval do výkonu trestu. Je tak zřejmé, že by předmětné vozidlo jakkoliv užívat nemohl a nemohl být ani v žádné nejistotě, neboť po jeho pravomocném odsouzení mu muselo být zřejmé, že bude rozhodnuto o zabrání tohoto vozidla.

9. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku se zdůrazněním, že rozhodně není vyloučeno, že by se svého práva na odškodnění nemohla domáhat osoba, která je pravomocně odsouzena za spáchaný trestný čin, neboť každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Je podle něj nesporné, že délka řízení, ať již byla soudem prvního stupně rozdělena na dvě části, trvala nepřiměřeně dlouho, přičemž tato otázka je nesporná. Délku řízení jednoznačně zavinil soud nejméně tím, že v odsuzujícím rozsudku opomněl rozhodnout o ochranném opatření, čímž došlo k výraznému prodloužení doby řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to ve vyhovujícím výroku I. a souvisejícím výroku III. o nákladech řízení, a dospěl poté k závěru, že odvolání je zčásti (pokud jde o formu zadostiučinění) důvodné.

11. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil v tom, že posuzované trestní řízení vedené před Městským soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka], pro účely posouzení nároku na odškodnění nemajetkové újmy rozdělil na dvě části. Část řízení A se týkala samé podstaty vedeného trestního řízení, v němž šlo o rozhodnutí o vině a trestu (trestní řízení v užším slova smyslu), a na část B, v němž bylo rozhodováno o zabrání věci – předmětného motorového vozidla. I když o zajištění motorového vozidla bylo rozhodováno již od počátku trestního řízení, do ukončení trestního řízení v užším slova smyslu (27. 6. 2018) nelze o nepřiměřené délce řízení o zajištění (zabrání) vozidla uvažovat, neboť v části A řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení nedošlo (jak vyložil i soud prvního stupně). O zabrání vozidla přitom mělo být rozhodnuto již v odsuzujícím rozsudku, a pokud by se tak stalo, nebylo by nepřiměřenou délkou řízení stiženo ani rozhodování o zabrání tohoto vozidla. Jelikož ovšem Městský soud v [místo] ve svém rozsudku nerozhodl o návrhu státního zástupce na uložení ochranného opatření ve formě zabrání věci, byl nucen Vrchní soud v [místo] ve svém rozsudku ze dne 7. 9. 2016 výrok rozsudku Městského soudu v [místo] doplnit tak, že se rozhodnutí o návrhu státního zástupce na uložení ochranného opatření ve formě zabrání věci vyhrazuje k rozhodnutí soudu prvního stupně ve veřejném zasedání. Zároveň odvolací soud zdůrazňuje, že řízení v části B, v němž se rozhodovalo o zabrání vozidla, nelze považovat za řízení s typově vyšším významem pro poškozeného, neboť již nešlo o trestním řízení v užším slova smyslu, v němž se rozhodovalo o vině a o uložení trestu, nýbrž šlo „pouze“ o to, zda bude žalobci uložen i trest ochranného opatření v podobě zabrání motorového vozidla; svou povahou tedy šlo spíše o řízení s majetkovým charakterem, které je (obecně) řízením s běžným významem.

12. Odvolací soud souhlasí i s tím, že řízení v části B bylo nepřiměřeně dlouhé, a to převážně z důvodů na straně orgánů státu (v podrobnostech viz bod 27. rozsudku). Naopak odvolací soud nesouhlasí s tím (jak bylo naznačeno výše), že presumovaná nemajetková újma, která žalobci vznikla nepřiměřeně dlouze vedeným řízením (v části B) zasluhuje finanční odškodnění. V této souvislosti je podstatné hodnocení významu předmětu řízení pro žalobce jako poškozeného, jak na to poukazuje ve svém odvolání i žalovaná.

13. Obsahem obžaloby podané v uvedeném trestním řízení je i hodnocení opisu rejstříku trestů ohledně žalobce, podle kterého (před podáním obžaloby) v něm žalobce měl celkově 13 záznamů, a to především pro násilnou trestnou činnost a dále majetkovou a drogovou trestnou činnost. Obžaloba v tomto ohledu a při posuzování speciální recidivy považovala za významný rozsudek Krajského soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka], na základě nichž byl žalobce mimo jiné odsouzen pro trestný čin loupeže k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 roků, přičemž následně byl rozhodnutím Okresního soudu v [adresa] ze dne 23. 6. 2010 podmíněně propuštěn na zkušební dobu sedmi roků s dohledem, avšak následně mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody rozsudkem Městského soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka] v trvání sedmi roků, a to opět mimo jiné za trestný čin loupeže; naposledy byl před podáním obžaloby odsouzen rozsudkem Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], ve spojení s usnesením Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], jímž byl odsouzen mimo jiné pro přečin nedovolené ozbrojování. Vrchní soud v [místo] potom ve svém rozsudku ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. [spisová značka] ve vztahu k hodnocení osoby pachatele [Jméno žalobce] (zdejšího žalobce) uvedl, že ten je speciálním recidivistou alespoň v posledních 20 letech v oblasti trestné činnosti nejen majetkové, ale především násilné, kdy neváhal použít střelných zbraní nejen k zastrašení poškozených, ale i jejich případné fyzické likvidaci, a to bez sebemenších výčitek svědomí. Jeho náprava je (pokračuje odvolací soud) podle znalců z odvětví psychiatrie a psychologie zcela vyloučena jak vzhledem k stupni jeho narušení, tak vzhledem k jeho věku a ani jeho neutěšený zdravotní stav není na místě příliš přeceňovat jako polehčující okolnost, když tím tento obžalovaný argumentoval již v roce 1998, kdy byl souzen pro usmrcení pracovnice [právnická osoba], přičemž tento zdravotní stav mu v dalším pokračování zvlášť závažné násilné a majetkové trestné činnosti zjevně nepřekážel, jakmile se dostal na svobodu.

14. Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat zvlášť velkou pozornost. Dle tohoto stanoviska lze kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů podle předmětu řízení, u nichž je dán vyšší typový význam řízení pro poškozeného, který není třeba prokazovat, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Jedním z takových řízeních je i řízení trestní (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), to však nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být v řízení ke skutkové obraně vyvráceno. Bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše odškodnění újmy podle § 31a odst. 2 zákona (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5839/2016). Ani v řízení trestním v tzv. užším smyslu (řízení o vině, popřípadě o uložení trestu), které je řízením typově se zvýšeným významem předmětu řízení, bez dalšího nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3290/2018, usnesení sp. zn. 30 Cdo 336/2017, sp. zn. 30 Cdo 881/2016 a další). V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2595/2010 Nejvyšší soud uvedl, že obecně lze souhlasit s tím, že v případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného a je třeba trvat na tom, aby proběhlo v co nejkratším čase, stále je však třeba mít na paměti, že smyslem kompenzačního řízení je odškodnit nemajetkovou újmu, která žalobci nepřiměřenou délkou řízení skutečně vznikla, přičemž za určitých okolností lze uzavřít, že nemajetková újma je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě; v každém řízení je totiž třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovouto okolností může být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, když trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil (k tomu srovnej dále i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4085/18). Uvedená judikatura se vztahuje (dokonce) k trestnímu řízení v tzv. užším smyslu, v němž jde o uznání viny, případně o uložení trestu, přičemž v posuzovaném případě se o takové řízení nejedná (řízení o zabrání vozidla po skončení tzv. užší fáze trestního řízení nelze ze své podstaty považovat za řízení s typově vyšším významem). V této souvislosti je nutno zdůraznit, že žalobce měl již před zahájením trestního stíhání v této věci s trestním řízením bohaté zkušenosti, což jej významně odlišuje od těch poškozených, kteří se v postavení trestně stíhané osoby ocitají poprvé, a mají tedy pouze rámcovou představu o průběhu trestního stíhání a vlivech, jež takové stíhání na jejich život může mít. Nelze předpokládat, že by mnohonásobný pachatel závažné (i násilné) trestné činnosti utrpěl nemajetkovou újmu jen tím, že o zabrání věci po skončení trestního řízení v užším slova smyslu bylo dále rozhodováno (byť nepřiměřeně dlouho). Pokud se jedná o hledisko obecně sdílené představy spravedlnosti a morálky, to se uplatní jako prostředek ověření a korektiv ve vztahu k zadostiučinění, k němuž soud dospívá úvahou o konkrétních skutkových okolnostech věci. Odvolací soud je přesvědčen, že k bohaté trestní minulosti žalobce je nutno při stanovení formy zadostiučinění přihlédnout. Mnohonásobné páchání závažné trestné činnosti totiž svědčí o skutečnosti, že žalobce nejevil respekt k hodnotám, na nichž společnost trvá, a to opakovaně a navzdory dřívějším trestním řízením, odsouzením a uloženým trestům. Trestní stíhání v minulosti na žalobce zjevně neměla natolik velký vliv, aby své jednání bezprostředně přizpůsobil alespoň v základních rysech, a nedostával se tak do rozporu s trestněprávními normami. Nelze tedy ani předpokládat, že navazující řízení o zabrání vozidla mohlo způsobit žalobci větší než nepatrnou nemajetkovou újmu a nejeví se tak spravedlivým, aby mu bylo poskytnuto odškodnění v peněžní formě. Koneckonců pokud by se žalobce nedopustil závažné trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, nebylo by rozhodováno ani o uložení trestu v podobě zabrání vozidla (žalobce se totiž stal vědomým „hybatelem děje“ a měl si být vědom toho, že spácháním trestného činu bude vystaven určité jistotě). Vyšší než nepatrný význam řízení pro žalobce nemůže vyplývat ani z jeho vyššího věku (v době rozhodování o zabrání vozidla mu nebylo více než 75 let), ani zdravotních obtíží (čímž argumentoval již v roce 1998, kdy byl rovněž souzen pro závažnou násilnou trestnou činnost), přičemž tento zdravotní stav mu po propuštění v páchání další trestné činnosti nijak nevadil (jak uvedl Vrchní soud ve svém rozsudku – citováno výše). Odvolací soud tak uzavírá, že s ohledem na zjištěné okolnosti nemohla vzniknout žalobci v části B řízení vedeného před Městským soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] větší než nepatrná nemajetková újma a že přiznání finančního zadostiučinění by bylo v rozporu s obecně chápanými principy spravedlnosti.

15. Konstatace porušení práva je přitom zároveň zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, přičemž je zároveň třeba, aby ve výroku rozsudku, kterým se porušení práva poškozeného konstatuje, bylo výslovně uvedeno, k porušení jakého práva konkrétně došlo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3389/2012).

16. S ohledem na shora uvedené odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

17. Výrokem II. odvolací soud změnil nákladový výrok III. rozsudku soudu prvního stupně (za situace, kdy celkový výsledek řízení je třeba i tak považovat za plný procesní úspěch žalobce) podle § 221a o.s.ř. jen co do výše přiznaných nákladů řízení. Změna se týká úkonu právní služby vykonaného v roce 2025 (účast u jednání soudu dne [datum]), když soud prvního stupně vycházel z tarifní hodnoty 76 500 Kč, odvolací soud však vychází z tarifní hodnoty 30 000 Kč podle § 9a odst. 2 písm. b) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, přičemž odměna za takový úkon činí 2 300 Kč. Celkem jde tedy za řízení před soudem prvního stupně o 3 úkony právní služby po 3 100 Kč, 3 paušální náhrady 300 Kč, 1 úkon právní služby s odměnou 2 300 Kč spojený s režijním paušálem ve výši 450 Kč, dále jde o paušální náhradu výdajů 300 Kč (sepis žaloby žalobcem), spolu se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč tak jde celkem o částku 15 250 Kč.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) po 2 300 Kč, spolu s paušální náhradou výdajů 2× 450 Kč jde celkem o náklady ve výši 5 400 Kč.

Poučení