53 Co 195/2025 - 622

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudců JUDr. Lady Záviškové a JUDr. Miloslava Sládka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] oba zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o zaplacení částky 1 440 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 2. 2025, č. j. 28 C 453/2020-580 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 55 530 Kč k rukám [Jméno advokátky B], advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci částku 1 440 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 16. 11. 2020 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit 1. a 2. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 692 187,76 Kč (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal vůči žalovaným zaplacení žalované částky s odůvodněním, že žalovaní užívají nemovitou věc – pozemek parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] (v SJM žalobce a svědkyně [jméno FO]), jehož součástí je stavba rodinného domu nezapsaného v katastru nemovitostí (dále také jen „dům“) a nic za to nehradí, ačkoli jim byla rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. [spisová značka] uložena povinnost nemovitost vyklidit. Žalobce vyzval žalované k vydání bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného za užívání celého domu včetně zahrady ve výši 40 000 Kč měsíčně za 3 roky zpětně, a to výzvou ze dne 14. 8. 2020, resp. ze dne 2. 11. 2020. Žalovaní namítali, že jim svědčí právní důvod k užívání domu, nadto užívali pouze jeho . Vznesli rovněž námitku započtení plateb nájemného za období od 1. 8. 2019 do 30. 11. 2020 ve výši 160 000 Kč a dále nutných nákladů, které žalovaní vynaložili na specifikované opravy a údržbu nemovitosti.

3. Soud prvního stupně provedl dokazování listinnými důkazy, dále účastnickým výslechem žalobce i obou žalovaných a rovněž svědkyně [jméno FO], přičemž dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 9. až 24.) a vypořádal se i s tím, proč další důkazy neprováděl (bod 25. až 27.).

4. Po citaci § 713 odst. 1, 2 a 3, § 714 odst. 1 a § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a relevantní judikatury vyšel soud prvního stupně z toho, že žalobce se domáhá po žalovaných zaplacení částky 1 440 000 Kč s příslušenstvím představující ekvivalent obvyklého nájemného za pronájem domu [název] za dobu od 1. 8. 2017 do 15. 11. 2020. Tento dům byl vybudován na pozemku zakoupeném za trvání manželství žalobce a jeho bývalé manželky, svědkyně [jméno FO], a náleží spolu s pozemkem do jejich zaniklého a dosud nevypořádaného SJM. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce v roce 2008 nabídl 1. žalovanému a jeho rodině možnost bydlení v domě zcela zdarma s tím, že rozsah užívání byl při jeho zahájení určen skutečností, že v té době v domě bydlel nájemník, který obýval byt v 1. patře. Soud prvního stupně v této souvislosti připomněl, že nabídku učinil žalobce za přinejmenším konkludentního souhlasu manželky v době, kdy jejich manželství nebylo rozvedeno. Žalobce existenci dohody, že žalovaní nebyli povinni hradit za bydlení žádné částky, a to ani za služby, neboť je v té době hradil nájemník za celý dům, i v době po rozvodu manželství, opakovaně potvrdil. Bylo přitom osvědčeno, že o této dohodě od počátku věděla a souhlasila s ní i paní [jméno FO]. Žalobce po určité době žalované vyzval k tomu, aby si přepsali na sebe a hradili náklady na služby a energie, přičemž bylo osvědčeno, že tak činili přinejmenším v rozhodném období.

5. Pokud jde o sporný rozsah užívání domu [název], konstatoval, že v řízení nebylo žalobcem tvrzeno a ani prokázáno, že by po odstěhování nájemníka žalobce změnil původní dohodu o užívání bytu v přízemí a zpřístupnil žalovaným k užívání i další část domu, tj. byt v 1. patře. Naopak bylo osvědčeno, že žalobce část domu-garáž užíval sám za účelem sezónního parkování vozidla a část domu-byt v 1. patře rovněž sám na základě svého rozhodnutí uzamkl a rozhodl o omezení dodávky el. energie. Uzavřel tak, že rozsah užívání byl od počátku dán dohodou žalobce a žalovaných, a souhlasem dalšího spoluvlastníka svědkyně [jméno FO] a týkal se vždy pouze bytu v přízemí, a to po celou dobu užívání.

6. Prvostupňový soud měl také za prokázané, a to i výslechem žalobce, že žalovaní plnili podmínky dohody o bezplatném užívání bytu, neboť hradili přinejmenším v rozhodném období náklady na služby v domě, tedy platby za odběry el. energie a vody a prováděli běžnou údržbu domu a zahrady, a že další náklady – údržbu, revize, pojištění hradila [jméno FO]. Odběr el. energie byl pak prokázán pouze v prostoru bytu v přízemí, nikoli v 1.patře, náklady s tím spojené hradili výlučně žalovaní. Sám žalobce přitom uvedl, že odběry byly odděleny, a ještě v roce 2019 potvrdil v komunikaci se svědkyní [jméno FO], že je připraven poskytnout součinnost při obnově odběru. O omezení odběru el. energie do 1.patra tedy věděl. Splněna pak byla bez dalšího i další podmínka užívání bytu v přízemí, a to umožnění užívání bytu v 1. patře nájemníkem, resp. nebylo prokázáno, že by žalovaní jakkoli bránili případnému konkrétnímu zájemci – nájemníkovi, kterého by žalobce zajistil a s nímž by uzavřel nájemní smlouvu, v užívání bytu v 1. patře. Důvody uváděné žalobcem, které měly spočívat v extenzívním užívání domu žalovanými, které vylučovaly zajištění nového nájemce, zůstaly pouze v rovině jeho tvrzení. Prvostupňový soud v této souvislosti poukázal i na skutečnost, že žalovaní vyklidili byt v přízemí již před více než rokem a půl, tvrzené důvody znemožňující pronájem by tedy nutně musely odpadnout, a přesto ani do současnosti není podle nesporného tvrzení účastníků dům pronajat, a to ani zčásti. Lze tak uzavřít, že žalovaní po celou dobu užívání bytu dohodnuté podmínky bezplatného užívání bytu plnili.

7. Soud prvního stupně vycházel dále z toho, že žalobce žalované v roce 2017 vyzval, podle svého tvrzení z důvodu vedení řízení o správu nemovitostí v SJM, které se domáhala jeho bývalá manželka, aby sdělili, zda budou v nemovitosti dále bydlet s tím, že za takového předpokladu měli úplatu hradit k rukám svědkyně [jméno FO], nebo zda nemovitost opustí. Bylo tedy na rozhodnutí žalovaných, zda v bytě v přízemí zůstanou nadále bydlet, a na rozhodnutí svědkyně [jméno FO], zda bude za užívání bytu, s nímž od počátku souhlasila, požadovat od žalovaných úplatu, případně v jaké výši.

8. Vyšel z toho, že manželé (toto uspořádání platí i pro manžele po rozvodu jejich manželství, kdy jejich již zaniklé SJM dosud nebylo vypořádáno) jednají v záležitostech týkajících se SJM v běžných záležitostech samostatně, případně se souhlas druhého manžela předpokládá. Odlišný režim platí pro záležitosti, které nelze považovat za běžné, když ohledně takových záležitostí týkajících se SJM nebo jeho součástí je zapotřebí souhlasu obou manželů, byť právně jedná jen jeden z nich. Takovýto souhlas, resp. přivolení, nemusí být předchozí, postačí i dodatečné, a to i konkludentní, kdy manžel, který dozví-li se o právním jednání druhého manžela, ničeho nenamítá a takovému právnímu jednání neoponuje. O správě věcí v SJM, včetně předmětné nemovitosti, probíhalo před prvostupňovým soudem soudní řízení (sp. zn. [spisová značka]), jež bylo pravomocně ukončeno dne [datum]. Až do tohoto okamžiku žalobce nebyl samostatně oprávněn rozhodovat o ukončení původní dohody o užívání bytu v přízemí k bydlení svého syna s rodinou (žalovaných). Ve vztahu k nájemní smlouvě, kterou uzavřela v roce 2019 se žalovanými svědkyně [jméno FO], uplatnil žalobce námitku relativní neplatnosti. Posouzení platnosti nájemní smlouvy bylo učiněno teprve v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o správě SJM.

9. Prvostupňový soud tak dospěl k závěru, že žalovaní v rozhodném období užívali část nemovitosti-byt v přízemí k rodinnému bydlení na základě původního společného souhlasu rodičů-manželů žalobce a svědkyně [jméno FO], který platil i v době po rozvodu jejich manželství, a následně na základě výslovného souhlasu svědkyně [jméno FO] až do doby, než byla rozhodnutím soudu svěřena správa této nemovitosti žalobci. Poukázal i na okolnost, že účastníci jsou členy rodiny a lze tak předpokládat, že převážná část jednání byla mezi nimi činěna neformálně, ústními dohodami. Jestliže v roce 2017 žalobce žalované vyzval, aby případnou úplatu za užívání hradili přímo svědkyni [jméno FO], lze vycházet z toho, že žalobce souhlasil s tím, že takové rozhodnutí náleží samostatně svědkyni [jméno FO]. Žalobce sám žalovaným nikdy nesdělil, že požaduje za užívání bytu úplatu, ani její případnou výši, a současně bylo prokázáno, že ke změně svého postoje k bydlení syna dospěl až v závislosti na soudním řízení o správě SJM, které ale žalovaní nemohli nijak ovlivnit. O tom, že žalobce jednal podle předchozí dohody o bezúplatném užívání bytu v přízemí, resp. že následně přenechal rozhodnutí druhému spoluvlastníkovi, svědčí i chování samotného žalobce, který žalované až do roku 2020 nikdy nevyzval k tomu, že mu mají za bydlení platit, naopak vždy tvrdil, že se na případné platbě za užívání má domluvit se synem a jeho rodinou jeho bývalá manželka. Tento závěr soudu odpovídá i platné judikatuře Nejvyššího soudu ohledně právně relevantní vůle účastníků vycházející z jejich následného chování (srov. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 338/2012). Podmínka plnění bez právního důvodu, resp. z právního důvodu, který odpadl, nebyla splněna, neboť plnění-poskytování bezplatného bydlení za splnění dohodnutých podmínek, bylo realizováno na základě souhlasu vlastníků domu.

10. I pokud by však bylo prokázáno, že žalovaní užívali byt v přízemí domu bez právního důvodu, a že by tím došlo na jejich straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, nemohl by být uplatněný nárok žalobce minimálně zčásti shledán důvodným, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaní neužívali rodinný dům celý, ale pouze jeho část, a to byt v přízemí. Část domu – garáž užíval sám žalobce pro svoji potřebu, a část domu žalobce uzamkl a ponechal bez dalšího využití. Přesto se žalobce domáhal bezdůvodného obohacení ve výši, jako by žalovaní užívali celou nemovitost, včetně příslušenství, na základě komerčního nájemního vztahu. Pouze pro úplnost k požadavku na úhradu obvyklého nájemného uvedl, že žalobce v řízení prokazoval, že jednou z podmínek užívání bytu žalovanými bylo vlastním nákladem zajišťovat opravy a údržbu domu a zahrady, což by v případě komerčního nájemného náleželo do povinností pronajímatele, případně by se taková povinnost promítla do výše nájemného. Jelikož však prvostupňový soud dospěl k závěru, že na straně žalovaných nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, nebylo třeba se zabývat konkrétní výší požadovaného nároku žalobce na obvyklé nájemné z důvodu nadbytečnosti. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal, že nebyly provedeny navržené důkazy, pročež soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým a následně i právním závěrům. Žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení za období od 15. 11. 2017 do 15. 11. 2020 ve výši 40 000 Kč měsíčně, představující zhruba polovinu nájemného obvyklého v místě a čase a předmětu užívání. Žalobce vyzval žalované k hrazení obvyklého nájmu (výzva ze dne 12. 6. 2017- odvolání souhlasu s užíváním a dne 1. 8. 2017- výzva k úhradě, budou-li nadále dům užívat). Vytkl prvostupňovému soudu, že i přes pravomocné rozhodnutí soudu o povinnosti žalovaných nemovitost vyklidit uzavřel, že žalovaným svědčila k užívání dohoda se žalobcem. Rozhodnutím ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo totiž najisto postaveno, že žalovaní od 12.6. 2017 užívají nemovitost bez právního důvodu. Poukázal i na rozhodnutí soudu o přerušení řízení právě do rozhodnutí v řízení o vyklizení. Žalovaným nesvědčí ani původní souhlas žalobce, který byl navíc žalobcem dne 12. 6. 2017 odvolán, nesvědčí jim ani nájemní smlouva ze dne 1. 8. 2019, ani jimi tvrzený souhlas bývalé manželky žalobce. Soud prvního stupně se tak neřídil § 135 odst. 2 o. s. ř. Považuje proto napadený rozsudek za překvapivý. Za nesprávný považuje rovněž jeho závěr, že žalovaní užívali jen přízemí domu, když provedeným dokazováním bylo jasně zjištěno, že žalovaní měli do 1. patra domu přístup. Má za nesporné, že 1. patro domu žalovaní užívali, což bylo prokázáno i v rámci exekučního řízení (exekuce nařízená Obvodním soudem pro [adresa], sp. zn. [spisová značka] vedená proti [jméno FO] o vydání klíčů k nemovitosti). Žalobce popírá, že by žalovaní provedli v nemovitosti investice-rekonstrukce, když jedním z důvodů, proč v roce 2017 odvolal svůj souhlas s tím, aby žalovaní nemovitost užívali a vyzval je k vyklizení, bylo neplnění podmínky, že se žalovaní budu o nemovitost starat a udržovat ji. Bylo-li pravomocně postaveno najisto, že žalovaní užívají cizí věc bez právního důvodu, jsou povinni vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši nájemného obvyklého v místě a čase. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví nebo jej zrušil a vrátil k dalšímu projednání. U odvolacího jednání doplnil, že souhlas svědkyně [jméno FO], bývalé manželky, k odvolání dohody o bezplatném užívání nevyžadoval. Dohodu o bezplatném užívání domu uzavřel se žalovanými sám, tak ji i sám ukončil. Vycházel z toho, že až do roku 2014 nebyla mezi bývalými manžely neshoda o tom, kdo se jak bude o majetek v SJM starat. Jednali na základě dlouhodobé konkludentní dohody o správě SJM. Svědkyně rovněž uváděla jak v řízení o správě SJM, tak i o vypořádání SJM, že dům spravovat nechce. To, že svědkyně udělila žalovaným po jím učiněné výzvě k vrácení domu souhlas s dalším jeho bezplatným užíváním, se dozvěděl až v roce 2019 v souvislosti s nájemní smlouvou.

12. Žalovaní ve vyjádření k odvolání zdůraznili, že prvostupňový soud správně posoudil obsah přípisů, které žalobce žalovaným v roce 2017 doručil a správně dovodil, že žalobce umožnil žalovaným, aby část nemovitosti nadále užívali, přičemž rozhodování o způsobu a výši hrazeného nájemného přenechal na svědkyni [jméno FO]. Soud prvního stupně se napadeným rozsudkem nijak neodchýlil od rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa], č. j. [spisová značka], neboť neshledal, že by jím bylo rozhodnuto, že žalovaným nesvědčil žádný právní titul k užívání části nemovitosti od 12. 6. 2017, jak tvrdí žalobce. Obvodní soud pro [adresa] v řízení o vyklizení nemovitosti sice zkoumal, zda žalovaným svědčí právní titul k užívání její části, avšak k rozhodnutí o tom, že žalovaným právní titul nesvědčí, dospěl až v okamžiku, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že osobou oprávněnou ke správě nemovitosti je žalobce. Poukázali přitom na kontext všech propojených řízení, včetně řízení o správě nemovitostí v SJM. Žaloba z bezdůvodného obohacení je však vedena za období od 1. 8. 2017 do 15. 11. 2020, tedy za období, kdy nemovitost byla ve společné správě bývalých manželů [jméno FO]. K okamžiku vydání rozhodnutí o vyklizení nemovitosti, tj. ke dni 14. 6. 2022, resp. ke dni 26. 10. 2022, nesvědčil žalovaným právní titul na základě této nájemní smlouvy. Přestože tato smlouva byla soudy považována za neplatnou, nelze dovodit skutečnost, že by svědkyně [jméno FO] žalovaným neudělila souhlas s užíváním části nemovitosti jinak než nájemní smlouvou. Ta naopak souhlasila s užíváním části domu ze strany žalovaných od počátku až do jejich vyklizení, což je prokázáno jednak jejím jednáním a jednak obsahem její svědecké výpovědi. Skutečnost, že Obvodní soud pro [adresa] v řízení o vyklizení dospěl k závěru, že žalovaným nesvědčí žádný právní titul k užívání části nemovitosti, byla posuzována podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku. Ostatně rozhodnutí o vyklizení nemovitosti má ze své podstaty právní účinky ex nunc. Pokud soud rozhodne o tom, že ke dni vydání rozhodnutí právní titul k užívání nemovitosti neexistuje, a uloží tak uživateli povinnost nemovitost vyklidit, neznamená takové rozhodnutí, že by právní titul k užívání nemovitosti nikdy v minulosti neexistoval nebo existovat nemohl. V daném řízení sp. zn. [spisová značka] se prvostupňový soud podrobně nezabýval rozsahem užívání nemovitosti žalovanými či žalobcem, a je proto nepřiléhavá námitka o nesprávnosti skutkového závěru, že žalovaní užívali jen část nemovitosti. Soud prvního stupně se od rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 14. 6. 2022, č.j. [spisová značka], neodchýlil, když správně zjistil, že v žalovaném období, tj. od 1. 8. 2017 do 15. 11. 2020 existoval právní titul k užívání části nemovitosti ze strany žalovaných, a nedocházelo tak k jejich bezdůvodnému obohacení. Navrhli potvrzení napadeného rozsudku. U odvolacího jednání zdůraznili, že svědkyně [jméno FO] po celou dobu, tj. od roku 2008 souhlasila s bezplatným užíváním domu žalovanými. Tento souhlas udělila opětovně i v roce 2017 poté, co žalobce vyzval žalované k vyklizení domu. Učinila tak ústně, neboť tak činili v rámci rodiny. Byla to běžná praxe, svědkyně vycházela z toho, že její souhlas je dostačující. Námitku relativní neplatnosti jednání žalobce, který odvolal souhlas s bezplatným užíváním domu žalovanými, nevznesla. Žalobci svědčil souhlas až poté, co bylo rozhodnuto o správě SJM v dubnu 2021.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Odvolací soud předně k námitce žalobce o překvapivosti závěru o dohodě z roku 2008 jako právním titulu k užívání domu s poukazem na závěr vyslovený v řízení o vyklizení vedeném u prvostupňového soudu pod sp. zn. [spisová značka], kterým byla žalovaným uložena povinnost dům vyklidit s tím, že v něm bylo postaveno najisto, že žalovaní od 12. 6. 2017 užívají nemovitost bez právního důvodu, a soud prvního stupně se tak neřídil § 135 odst. 2 o. s. ř., zdůrazňuje, že v daném řízení bylo primárně posuzováno, zda žalovaným svědčí nájemní smlouva uzavřená svědkyní [jméno FO] se žalovanými v roce 2019. Jelikož žalobce vznesl námitku relativní neplatnosti této smlouvy, byla nájemní smlouva shledána neplatnou, pročež ke dni rozhodování o vyklizení žalovaným nesvědčil titul v podobě nájemní smlouvy. Jelikož v té době již byla pravomocným rozsudkem v řízení o správě SJM svěřena výlučná správa domu žalobci, bylo tak jen na něm, zda souhlas s užíváním domu žalovaným odebere. Otázka, zda případně žalovaným svědčil právní titul v podobě dohody v předcházejícím období tak nebyla pro rozhodnutí o vyklizení významná, a byla ve výsledku řešena jen okrajově. Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom znamená, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15). Z obsahu podání žalobce, napadeného rozhodnutí i podaného odvolání vyplývá, že žalobce měl možnost vyjádřit se ke všem podstatným skutkovým i právním otázkám, a tuto šanci i plně využil. Obdobně nelze z rozhodnutí zdejšího soudu ohledně přerušení řízení do právní moci rozhodnutí v řízení o vyklizení z důvodu řešení stejné otázky dovozovat závaznost v něm vyslovených závěrů, resp. vázanost závěry vyslovenými v řízení o vyklizení. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že odvolací soud rozhodoval dne 1. 7. 2021 v situaci, kdy byl 1. rozsudek o vyklizení zrušen odvolacím soudem (6. 4. 2021) s pokynem, aby se soud zabýval i otázkou tvrzené dohody o užívání z roku 2008 jako titulu k užívání domu. Jak bylo vysvětleno shora, ač tato otázka byla následně řešena, nebyla ve výsledku stěžejní pro závěr, že žalovaní nemají právní titul k užívání, a jsou tak povinni dům vyklidit. Nelze tak vycházet z toho, že by v daném řízením bylo postaveno najisto, že žalovaní užívají nemovitost bez právního důvodu již od 12. 6. 2017.

15. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy (resp. dokonce v rozsahu větším, než je pro posouzení věci nezbytné, jak bude vysvětleno dále), mohl z jeho skutkových zjištění vycházet i soud odvolací. Odvolací soud nepřisvědčil výtce žalobce, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, zejména znalecký posudek, neboť s ohledem na zamítnutí nároku žalobce by nebylo hospodárné provádět dokazování ve vztahu k výši požadovaného bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně přitom řádně odůvodnil neprovedení dalších důkazů (bod 26. rozsudku).

16. Odvolací soud sdílí právní závěr prvostupňového soudu, že žalovaným v předmětném období svědčí právní titul užívání domu bezplatně, a to dohoda z roku 2008. Správně rozebral, že s takovou dohodou uzavřenou žalobcem se žalovanými souhlasila i svědkyně [jméno FO], přinejmenším konkludentním jednáním. V rámci své výpovědi pak svědkyně jednoznačně uvedla, že s tímto užíváním po celé období souhlasila.

17. Tuto dohodu, s ohledem na dobu jejího uzavření, je třeba posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jako výpůjčku podle § 659 a násl., resp. jako výprosu, která, ač nebyla zákonem upravena, byla právní teorií přijímána, když se za ni považoval případ, kdy na rozdíl od výpůjčky nebyla dohodnuta doba užívání věci. V takovém případě bylo možné žádat kdykoli okamžité vrácení. Žalobce vyzval žalované výzvami ze dne 12. 6. 2017 a opětovně dne 1. 8. 2017 k vyklizení domu, tedy požádal o jeho vrácení. Předmětný dům stále náleží do zaniklého a dosud nevypořádaného SJM žalobce a svědkyně [jméno FO]. Právní vztahy bývalých manželů v přechodném období, které vzniká mezi zánikem SJM a jeho vypořádáním, je nutné posuzovat obdobně podle předpisů o SJM.

18. Podle § 714 odst. 1 o. z. v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud. Podle odstavce druhého jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.

19. Právní úprava tak rozlišuje jednání manželů v běžných a neběžných záležitostech – v běžných záležitostech může jednat každý z manželů, v neběžných záležitostech musejí jednat oba manželé společně. I v poměrech obč. zák. byla správa majetku v SJM založena (§ 145 odst. 2) na východiscích, podle nichž obvyklou správu majetku náležejícího do SJM mohl vykonávat každý z manželů, v ostatních záležitostech bylo třeba souhlasu obou manželů. Odevzdání věci do výprosy, stejně jako žádost o její vrácení, představuje nikoli běžnou záležitost (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3286/2020 ve vztahu k rozhodnutí o časově neomezeném užívání domu v SJM osobou odlišnou od manželů). K žádosti o vrácení výprosy tak bylo třeba souhlasu obou bývalých manželů, tj. žalobce i svědkyně [jméno FO]. Žalobce tento souhlas neměl, a jak sám uvedl, ani tento souhlas nevyžadoval, když vycházel z toho, že dohodu o bezplatném užívání domu uzavřel s žalovanými sám, a tak ji sám i ukončil, přičemž i tvrdil, že jednal na základě dlouhodobé konkludentní dohody o správě SJM. Odvolací soud však zdůrazňuje, že v roce 2017, kdy došlo k žádosti o vrácení domu, se žalobce nemohl dovolávat jakékoli dohody o správě SJM, když již od roku 2016 bylo vedeno řízení o správu SJM. Žalobce tedy nejenže neměl souhlas bývalé manželky, a ani o něj neusiloval, ale byl si dobře vědom jejího výslovně vyjadřovaného nesouhlasu s ukončením dohody o bezplatném užíváním domu v SJM žalovanými. Přesto takové právní jednání žalobce učinil sám, zjevně spoléhaje na to, že svědkyně [jméno FO] s ohledem na předchozí vzájemné fungování, jak se podává zejména z rozsudku o správě SJM, proti dalšímu jednání žalobce učiněného bez souhlasu, nic neučiní. Nelze rovněž přehlédnout, že vše probíhalo převážně bezformálně, v rámci rodiny, přičemž bylo zjevné, že bývalí manželé se dostali do „začarovaného kruhu“, kdy jeden z manželů činil kroky k ukončení výprosy, druhý k jejímu opětovnému založení, vždy bez souhlasu druhého z bývalých manželů, když v řízení bylo zjištěno, že svědkyně [jméno FO] po celou dobu až do vyklizení žalovaných souhlasila s výprosou, resp. nemovitost dala do výprosy opětovně poté, co ji žalobce ukončil, přičemž ani jeden z účastníků k jednání druhého z bývalých manželů nevznášel námitku relativní neplatnosti. Žalovaní se pak v takovém dlouhodobě konfliktním jednání rodičů 1. žalovaného mohli jen stěží orientovat. Odvolací soud vycházeje z okolností tohoto konkrétního případu hodnotí jednání žalobce k vrácení výprosy, při zjevném ignorování nezbytnosti souhlasu bývalé manželky, jako nepoctivé (§ 6 o. z.), zjevně se příčící dobrým mravům, a tedy absolutně neplatné podle § 588 o. z. Za popsané situace bylo naopak na žalobci, aby si vyžádal souhlas bývalé manželky právnímu jednání směřujícímu k ukončení výprosy (§ 714 odst. 1 věta druhá o. z.). Odvolací soud tak uzavírá, že až do doby, kdy byla správa domu svěřena výlučně žalobci (11. 4. 2021), svědčila žalovaným jako právní titul k užívání domu výprosa. Otázka, zda případné podmínky výprosy byly plněny či nikoli, není pro posouzení věci významná. Žalovaní se tak na úkor žalobce v rozhodném období bez spravedlivého důvodu neobohatili. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř.

20. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaní byli v odvolacím řízení zcela úspěšní. Náleží jim proto náhrada nákladů, jež vynaložili na právní zastoupení v tomto stadiu řízení. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“) částku 11 248 Kč (snížená podle § 12 odst. 4 AT u každého z nich o 20 %) a paušální náhrada podle § 13 odst. 4 AT částku 450 Kč. Za dva úkony právní služby, a to za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, náleží každému ze žalovaných částka 27 765 Kč po zaokrouhlení (2x 11 248 Kč, 1 x 450 Kč a 21 % DPH). Celkové náklady činí částku 55 530 Kč.

Poučení