53 Co 202/2024 - 181

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Lady Záviškové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci žalobkyně: [právnická osoba] v likvidaci, IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] proti žalované: Česká republika – [orgán veřejné moci], IČO [IČO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení částky 93 267 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 3. 2024, č. j. 21 C 30/2023-137 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 13 125 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 22. 7. 2023 do zaplacení, jinak se potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 34 912 Kč k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 875 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně od 22. 7. 2023 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 64 392 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně od 22. 7. 2023 do zaplacení (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 30 798 Kč (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nepřiměřeně dlouho trvajícím řízením před [správní orgán] v souvislosti s přiznání k DPH ze dne 26. 10. 2012 za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012, v němž žalobkyně uplatnila nadměrný odpočet ve výši 530 103 Kč a na ně navazujícím soudním řízením správním, které skončilo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2022, č. j. [spisová značka], který byl žalobkyni doručen dne 24. 10. 2022. Celková délka řízení ode dne 26. 10. 2012 do dne 24. 10. 2022 činila 10 let.

3. Žalovaná vznesla námitku překážky rei iudicatae ohledně zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení před orgány Finanční správy (řízení vedené od 26. 10. 2012 do 16. 4. 2019), které již bylo uplatněno v řízení u Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka].

4. Usnesením ze dne 6. 12. 2023, č. j. [spisová značka] ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024, č. j. [spisová značka] bylo řízení co do částky 140 985 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 22. 7. 2023 do zaplacení zastaveno. Předmětem řízení tak zůstal požadavek žalobkyně na odškodnění nepřiměřené délky řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. [spisová značka] v délce 3 let a 6 měsíců, tj. od 17. 4. 2019 do 24. 10. 2022 ve výši 93 267 Kč s příslušenstvím.

5. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 5. až 10.), na něž odvolací soud odkazuje. Poté se po citaci § 1, § 5 písm. a), b), § 13 odst. 1, 2 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), zabýval otázkou, zda v průběhu řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Předmětem tohoto řízení je délka řízení od 17. 4. 2019 do 24. 10. 2022, tedy jen 3 roky a 6 měsíců, avšak bylo nutné vzít v úvahu i celkovou délku předcházejícího správního řízení, i když bylo již předmětem jiného odškodňovacího řízení a které se týkalo řízení o žádosti o úrok, které bylo zahájeno dne 30. 11. 2015 a před správním orgánem skončilo dne 16. 4. 2019, na což navázala žaloba podaná dne 12. 6. 2019. Řízení o úroku tak v souhrnu trvalo od 30. 11. 2015 do 24. 10. 2022 bez jednoho měsíce 7 let, přičemž před správním soudem vznikla nečinnost v době od 9. 8. 2019 do dne 29. 9. 2020 v trvání 1 roku, u Nejvyššího správního soudu od předložení spisu ke kasační stížnosti dne 18. 12. 2020 do 14. 10. 2022. Za dobu přiměřenou pro rozhodnutí před Nejvyšším správním soudem jako soudem sjednocujícím judikaturu a také s ohledem na množství podaných kasačních stížnosti považoval dobu jednoho roku, takže prodleva nastala také po dobu jednoho roku. Soud prvního stupně při globálním pohledu na řízení uzavřel, že trvalo nepřiměřeně dlouho.

6. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zejména Stanoviskem sp. zn. Cpjn 206/2010 považoval za adekvátní s ohledem na celkovou délku řízení a předmět řízení částku 15 000 Kč za 1 rok řízení. Ke zvýšení základní částky neshledal důvod, když odkázal např. na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1303/21, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017 nebo sp. zn. 30 Cdo 432/2023. Přiměřené zadostiučinění za 3 roky a 6 měsíců odpovídá základní částce 52 500 Kč.

7. Prvostupňový soud tuto částku modifikoval v souladu s § 31a odst. 3 Odpšk tak, že ji snížil o 5 % z důvodu rozhodování na dvou stupních soudní soustavy. Naopak pro postup soudu v podobě konkrétních průtahů v řízení ji zvýšil o 10 %. Z hlediska významu řízení základní částku dále snížil o 50 %. Nejednalo se o řízení, které by bylo typově řízením s vyšším význam, např. řízení trestní, opatrovnické či pracovněprávní. V souladu s konstantní judikaturou se zabýval tím, co bylo tzv. ,,v sázce“ pro žalobkyni v rámci tohoto řízení. Neztotožnil se s názorem, že se jedná o jakési „quasideliktní řízení“, když předmětem tohoto řízení byla otázka úroku z prodlení v délce jednoho měsíce odpovídající částce maximálně 6 000 Kč, tedy bagatelní částce, a to i ve vztahu k majetkové situaci žalobkyně jako podnikatele prokazované účetní závěrkou za rok 2012. Dospěl proto k závěru o značně sníženém významu řízení pro žalobkyni, když poukázal i na judikaturu týkající se tzv. „kompenzačních řízení na druhou“ (srov. např usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2577/14). Závěry judikatury je třeba přiměřeně vztáhnout i na požadavek úhrady úroků z úroků z nesprávně stanovené daně, které má samo o sobě kompenzační charakter. Základní výši přiměřeného zadostiučinění snížil o 45 % a dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění odpovídá částce 28 875 Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byla co do základu věci úspěšná a výše plnění pak závisela na úvaze soudu.

8. Proti výroku I. a III. rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítala, že se žalobkyně domáhá odškodnění za dílčí vyměřovací řízení od 26. 10. 2012 do 15. 10. 2013 (dále jen „řízení č. 1“) a řízení týkající se žádosti o úrok od 30. 11. 2015 do 16. 4. 2019 (dále jen „řízení č. 2“), ke kterému nově „připojuje“ navazující soudní řízení správní, které skončilo dne 24. 10. 2022. Toto řízení však již bylo částečně zastaveno z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté ohledně řízení č. 1 a 2. Je proto třeba posoudit pouze délku soudního řízení správního (řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. [spisová značka]). Prvostupňový soud však zahrnul do celkové délky řízení rovněž délku řízení č. 1 a 2, aniž to zdůvodnil, a přiznal žalobkyni poměrnou část finančního zadostiučinění za soudní řízení správní. Žalovaná rozebírá závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, z něhož mimo jiné vyplývá, že by nemělo být připuštěno, aby uplatnění dalšího nároku bylo využíváno ke svévolnému rozmnožování sporů či dokonce k prodlužování trvání průtažného řízení. Nelze připustit, aby žalobkyně požadovala odčinění újmy za nepřiměřenou délku řízení několikrát za totožný úsek řízení, ke kterému vždy připojí pouze jinou uprostřed navazující část řízení a bude požadovat opakované započtení celkové délky řízení, a to zvláště v oblasti daní, kde mohou být řízení mnohdy velmi rozvětvená. Má za to, že prvostupňový soud měl samostatně posoudit délku soudního řízení správního, jehož délka byla přiměřená. Žalobkyni žádná újma nevznikla, neboť zde není dán nesprávný úřední postup. Nesouhlasí dále se závěrem, že za přiměřenou dobu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu lze považovat délku 1 roku, neboť ze Stanoviska plyne, že není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou. Je běžné, že Nejvyšší správní soud rozhoduje ve věci zhruba 2 roky, což lze považovat za přiměřenou dobu k vydání rozhodnutí. Nesouhlasí ani s posouzením významu řízení pro žalobkyni, když má za to, že je pouze nepatrný, a proto postačí samotné konstatování porušení práva. Nepatrný význam je dán bagatelní hodnotou předmětu řízení. Žalobkyně se v soudním řízení správním domáhala přiznání úroků za 1 další měsíc s hodnotou max. 6 000 Kč. Nadto se jednalo o řízení o úroku z úroků, které již samo o sobě má kompenzační charakter. Žalobkyně za účelem dosažení zadostiučinění řetězí kompenzační řízení jak u správce daně, tak u civilních soudů. Žalobkyně obdržela finanční zadostiučinění několikanásobně převyšující peněžité plnění, které bylo předmětem posuzovaného řízení, aniž by pro to svědčily mimořádné okolnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Nelze přehlédnout, že význam předmětu řízení nemusí být pro poškozeného po celou dobu řízení neměnný. Pro žalobkyni nebylo v části soudního řízení soudního v sázce nic tak významného, aby jí nepostačovalo odškodnění ve formě morální satisfakce.

9. Proti výroku II. a III. rozsudku podala odvolání i žalobkyně. Vytkla soudu prvního stupně, že nevalorizoval základní částku odškodnění. Nesouhlasí ani s tím, že předmětem řízení byla pouze otázka přiznání částky cca 6 000 Kč, když nezohlednil náklady soudního řízení správního. Podstatou rozhodování ve správním soudnictví nadto není přezkoumávání důvodnosti peněžitých nároků, ale zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. V sázce jsou i náklady na případné pokračování daňového řízení, došlo-li by ke zrušení rozhodnutí ve správním soudnictví. V sázce byl také další nárok žalobkyně na zaplacení úroků z neoprávněného jednání správce daně v případě, že by daňová rozhodnutí byla shledána nezákonnými. Poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 432/2023, z něhož dovozuje, že řízení o úroku z úroku podle § 254 daňového řádu není kompenzačním řízením na druhou, neboť nepředstavuje odškodnění, ať už majetkové či nemajetkové újmy, a proto by k tomuto aspektu nemělo být přihlíženo. Ohledně nákladů řízení zdůraznila, že jí měla být přiznána náhrada za úkon právní služby, a to žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění, a rovněž za přípravu na jednání soudu prvního stupně.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podaných odvolání, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a to podle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolání žalované shledal důvodným jen zčásti.

11. Odvolací soud v projednávané věci pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje na skutkové a v převážném rozsahu i právní závěry vyslovené v napadeném rozsudku. Odvolací soud předně souhlasí s dílčím závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení je třeba považovat za nepřiměřeně dlouhé. Odlišně však určil celkovou délku řízení, když ta počíná již dnem 26. 10. 2012, kdy bylo zahájeno řízení o vratitelném přeplatku, s čímž bylo bezpodmínečně spjato řízení o úroku z vratitelného přeplatku zahájené dne 30. 11. 2015 (srov. závěry ve věci zdejšího soudu sp. zn. 53 Co 47/2023). Řízení pak trvalo až do právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka], tj. dne 24. 10. 2022. Při globálním posouzením řízení, jak bylo rozebráno v citovaném rozhodnutí sp. zn. 53 Co 47/2023, je třeba zohlednit jak řízení o vratitelném přeplatku a úroku z něj, ale rovněž i navazující soudní řízení správní. Nelze tak přisvědčit žalované, že by měla být posuzována samostatně jen část řízení před správními soudy. Celková doba řízení tak činila 10 let a tím spíše se tak uplatní závěr soudu prvního stupně o nepřiměřené délce takového řízení. V důsledku porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení pak vznikla žalobkyni nemajetková újma, přičemž tuto újmu je třeba odškodnit v penězích, neboť konstatování porušení práva není v dané věci dostačující. Odlišnost celkové délky řízení však nemá vliv na závěr, že v tomto řízení je poskytováno zadostiučinění pouze za dobu 3 let a 6 měsíců, neboť nárok za předchozí období, tj. od 26. 10. 2012 do 16. 4. 2019 byl již vypořádán právě v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 53 Co 47/2023) a v tomto rozsahu bylo řízení v této věci částečně zastaveno. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1226/2024 přitom vyplývá, že je nerozhodné, jak byl nárok posouzen po právní stránce, tedy v tomto případě, že byl nárok shledán nedůvodným pro promlčení.

12. Prvostupňový soud správně vyšel při stanovení základní částky ze Stanoviska, tedy z částky 15 000 Kč za rok řízení s tím, že je-li doodškodňováno řízení, nepočítá se již s krácením této částky za první dva roky. Základní částka tak činí za 3 roky a 6 měsíců 52 500 Kč. Domáhá-li se žalobkyně valorizace této částky, nelze než poukázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, z níž plyne, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1548/19), ani změna životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4059/19). K odchýlení se od této judikatury neshledal Nejvyšší soud důvodu ani v recentnějších rozhodnutích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, či sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1844/21). K témuž závěru se přihlásil ve své rozhodovací činnosti i Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud rovněž opakovaně, v poslední době například v rozhodnutí ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1916/2023, zdůraznil, že z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavená výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice ESLP (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 384/2021).

13. Odvolací soud se však již zcela neztotožnil s úvahami soudu prvního stupně ohledně aplikace jednotlivých kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 zákona, jež tuto částku modifikovaly, a jejich procentuálního vyjádření. Odvolací soud předně nesouhlasí se závěrem, že složitost věci se na projednávaném řízení projevila jen z důvodu, že bylo rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy a nadto že této skutečnosti odpovídá snížení jen o 5 %. Kritérium složitosti se hodnotí nejen ohledně počtu instancí (samostatný důvod), ale i v dalších jejích složkách (skutková, právní a procesní). Složitost skutková i procesní její posouzení neovlivňuje. Relevantní však kromě stupňů soudní soustavy, za něž snižuje základní částku o 10 %, považuje odvolací soud i složitost právní, protože projednávaná věc si vyžádala posouzení i prostřednictvím žaloby podané ve správním soudnictví, a to včetně kasační stížnosti, když se jednalo o složitou problematiku daňovou, při neustálené rozhodovací praxi ve věci anatocismu. To vedlo odvolací soud ke snížení základní částky odškodnění o dalších 10 %. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil závěru, že pro postup orgánů veřejné moci je namístě zvýšit základní částku pro neodůvodněné průtahy. Nikoli každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy totiž zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 3113/2022). Za takové zvlášť závažné pochybení nelze považovat vydání rozhodnutí Městským soudem v Praze dne 27. 10. 2020 v řízení zahájeném žalobou ze dne 12. 6. 2019 (známo soudu z úřední činnosti), ani projednání kasační stížnosti před Nejvyšším soudem správním ve lhůtě necelých dvou let, jelikož se jedná o dobu, kterou lze při projednávání takovýchto věci před správními soudy očekávat. Uvedené není důvodem pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy, neboť délka i této části řízení se již projevila v závěru o porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

14. Naopak odvolací soud souhlasí s posouzením významu předmětu řízení pro žalobkyni, a proto zcela odkazuje na přiléhavé závěry soudu prvního stupně (bod 20. napadeného rozsudku). Odvolací soud se neztotožnil s námitkami žalobkyně směřujícími proti hodnocení významu předmětu řízení, tedy že soud prvního stupně považoval za předmět řízení částku 6 000 Kč a nijak nezohlednil náklady soudního řízení správního, resp. případné další náklady. I když soud prvního stupně skutečně vycházel z toho, že v sázce pro žalobkyni byl úrok z úroku v rozsahu do 6 000 Kč, i kdyby se zohledňovaly případné náklady řízení ve správním soudnictví (do úvahy přicházelo pouze uložení povinnosti zaplatit náklady žalované v podobě paušálů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ty nadto uloženy nebyly; k dalším hypotetickým nákladům již přihlížet nelze), ani tak by se nejednalo o částku jakkoliv významnou, ale spíše bagatelní, s ohledem na žalobkyni jako podnikatele s majetkovou situací vyplývající z účetní závěrky za rok 2012. Odvolací soud nepřisvědčil ani další námitce, že řízení o úroku z úroku podle § 254 daňového řádu není kompenzačním řízení na druhou z důvodu, že nepředstavuje odškodnění, ať už majetkové či nemajetkové újmy, a proto by k tomuto aspektu nemělo být přihlíženo. Prvostupňový soud však opřel svou úvahu o usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. US 2577/14, podle něhož jeho závěry ve vztahu ke „kompenzačním řízením na druhou“ je třeba přiměřeně vztáhnout i na požadavek úhrady úroků z úroků z nesprávně stanovené daně podle § 254 daňového řádu a tedy, že i takovéto řízení má samo o sobě kompenzační charakter. Uvedený závěr pak cituje i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 432/2023, na něž žalobkyně sama odkazuje. Žalobkyní citovaná následná pasáž z tohoto rozhodnutí ale dostatečně přesvědčivě neodůvodňuje odlišnost od posouzení učiněného Nejvyšší správním soudem např. v rozsudku ze dne 16. 9. 2021, č. j. [spisová značka], tedy že úrok podle § 254 daňového řádu představuje paušalizovanou náhradu újmy za nezákonné rozhodnutí, stejně jako od citovaného závěru Ústavního soudu. Odvolací soud tak uzavírá, že přiměřené zadostiučinění po snížení základní částky o 70 % (- 10%, - 10%, -50%) odpovídá částce 15 750 Kč. Jeho výši lze hodnotit i jako korespondující požadavkům judikatury, na niž žalovaná poukazovala (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011), když nelze učinit závěr, že by přiznané finanční zadostiučinění několikanásobně převyšovalo peněžité plnění, které bylo předmětem posuzovaného řízení.

15. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku 28 875 Kč, odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že žalobu zamítl ještě pro částku 13 125 Kč s požadovaným příslušenstvím, jinak jej jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně lhůty k plnění, stejně jako výrok II. rozsudku.

16. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (nikoli jak uváděl soud prvního stupně § 142 odst. 1 o. s. ř.) a § 224 odst. 2 o. s. ř. Přestože byla žalobkyně v obou fázích řízení úspěšná jen s částí svého nároku, jde o řízení, v němž rozhodnutí závisí na úvaze soudu, a proto i v případě jen částečného úspěchu je na místě přiznat žalobkyni plnou náhradu účelně vynaložených nákladů. Tyto náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení za 7 úkonů právní služby před soudem prvního stupně (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika ze dne 13. 6. 2023 a dne 15. 8. 2023, odvolání ze dne 27. 12. 2023, účast na jednání dne 19. 3. 2024, dovolání ze dne 25. 3. 2024), za 1 úkon před soudem odvolacím (vyjádření k odvolání) podle § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), 8 paušálními náhradami á 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH. Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně nepřiznal požadované náklady za uplatnění nároku u žalované vzhledem k § 31 odst. 4 OdpŠk, podle něhož nemá žalobkyně právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Závěrům, které žalobkyně dovozovala z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1125/2003, nelze přisvědčit. Ústavní soud pouze zdůraznil, že výluka z nároku na náhradu nákladů zastoupení žadatele v rámci řízení o předběžném projednání nároku u příslušného úřadu se již neuplatní v řízení před soudem, kde výluka z povinnosti hradit náklady zastoupení (míněno všechny náklady zastoupení) již dána není. Odvolací soud rovněž shodně nepřiznal náklady za vyjádření ze dne 13. 6. 2023, jelikož se jednalo jen o vyjádření k postupu soudu. Nadto zástupce žalobkyně téhož dne podal vyjádření ve věci samé, za které byla přiznána odměna, přičemž mu nic nebránilo, aby vyjádření k procesnímu postupu připojil k vyjádření ve věci samé. Nejednalo se tak o účelně vynaložený úkon. Nebyly přiznány ani náklady za přípravu na jednání dne 19. 3. 2024. Dovozovat tento nárok poukazem na takový nárok přiznávaný nezastoupenému účastníkovi nelze. Nároky zastoupeného a nezastoupeného účastníka jsou právními předpisy konstruovány odlišně. Žalobkyně přitom přiléhavě poukazuje na úkon převzetí a příprava zastoupení, za který jí náleží a také jí byla přiznána odměna a paušální náhrada, takový úkon však nemá účastník nezastoupený, a ani mu ho přiznat nelze, stejně jako zastoupenému účastníkovi za přípravu k jednání. Příprava na jednání je již subsumována v odměně za účast na takovém jednání, ledaže by příprava představovala poradu mezi zástupcem a žalobkyní, resp. jejím likvidátorem, což však nebylo tvrzeno ani prokazováno. Celkové náklady žalobkyně tak činí částku 34 912 Kč. Lhůtu k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř., s ohledem na technickoorganizační podmínky čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.