21 C 30/2023 - 137

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Šorbanovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 93 267 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 28 875 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 22. 7. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky ve výši 64 392 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 22. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 30 798 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního a soudního řízení. Uvedla, že podala dne 26. 10. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012, v němž uplatnila nadměrný odpočet ve výši 530.103 Kč. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) platebním výměrem ze dne 15. 10. 2013, č.j. [Anonymizováno], žalobkyni uplatněný nadměrný odpočet přiznal a dne 25.10. 2013 vyplatil. Následně žalobkyně podala dne 30. 11. 2015 žádost o přiznání úroku přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu ode dne 29. 11. 2012 do dne odepsání nadměrného odpočtu z bankovního účtu správce daně. Správce daně této žádosti částečně vyhověl a přiznal žalobkyni úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu za období od 1. 1. 2013 do 25. 10. 2013 ve výši 57.711 Kč, a to rozhodnutím ze dne 1. 8. 2018 od správce daně č. j. [Anonymizováno], podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb.,daňový řád (dále jen „daňový řád“), úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012, a to ode dne 1. 1. 2013 do dne 25. 10. 2013 ve výši 57.711 Kč. Žalobkyně nesouhlasila s dobou, za niž jí byl úrok přiznán, a podala proti rozhodnutí správce daně odvolání. Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání svým rozhodnutím ze dne 16. 4. 2019, č. j. [Anonymizováno]. Žalobkyně proti němu brojila žalobou, kterou zamítl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27.10. 2020, č. j. [spisová značka]. A kasační stížností směřující proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. [spisová značka], který byl žalobkyni doručen dne 24. 10. 2022. Celková délka řízení tak činila (ode dne 26. 10. 2012 do dne 24. 10. 2022) 10 let, přičemž do délky řízení před správními soudy se započítává i řízení před správním orgánem. Průtahy v řízení zapříčinila především pomalá činnost daňových orgánů, když věc vyřizovaly ode dne 26. 10. 2012 do dne 16. 4. 2019. Žalobkyně požadovala za první dva roky částku 18 075 Kč a za dalších 8 let částku 18 075 Kč za každý rok. Takto vypočtené odškodnění ve výši 162 675 Kč zvýšila žalobkyně o 20%, protože je přesvědčena, že řízení před daňovými orgány bylo zatíženo mimořádným průtahem, když daňové řízení probíhalo déle než 6,5 roku. Pro význam řízení s ohledem na předmět řízení, kdy se jednalo o quasisankci pro žalovanou, tedy dá se klást na roveň trestního řízení, žalobkyně zvýšila částku o dalších 20 % (ve skutečnosti o 24 %) na částku 234 252 Kč. Navíc předmět řízení, co se týče výše finanční částky měl význam pro žalobkyni i z důvodu její majetkové situace.

2. Žalovaná ve svém vyjádření vznesla námitku překážky rei iudicatae. Uvedla, že žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení před orgány Finanční správy ČR již v rámci soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C 6/2022. Žalobkyně se žalobou ze dne 4. 3. 2022 domáhala zadostiučinění ve výši 176.304 Kč s příslušenstvím za řízení vedené od 26. 10. 2012 do 17. 1. 2022, které se fakticky sestávalo z následujících dílčích řízení:

1. Dílčí vyměřovací řízení (dále jen „Řízení č.1“)ode dne 26. 10. 2012 (podání přiznání k DPH žalobkyní) do dne 15. 10. 2013 (žalobkyni byl doručen platební výměr č. j. [Anonymizováno]), se kterým se prolínalo soudní řízení správní týkající se zásahové žaloby proti postupu k odstranění pochybností; 2. Řízení (dále jen „Řízení č.2“)týkající se žádosti o úrok ode dne 30. 11. 2015 (podání žádosti o přiznání úroku z vratitelného přeplatku) do dne 16. 4. 2019 (OFŘ zamítlo odvolání žalobkyně rozhodnutím č. j. [Anonymizováno]); a 3. Řízení (dále jen „Řízení č.3“)týkající se žádosti o úrok z úroku ode dne 1. 8. 2018 (podání žádosti o přiznání úroku z částky 57.711 Kč) do dne 16. 4. 2019 (OFŘ zamítlo odvolání žalobkyně rozhodnutím č. j. [Anonymizováno]), kdy navazující soudní řízení skončilo dne 17. 1. 2022 (žalobkyni doručeno usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 3151/21, ze dne 4. 1. 2022). V nyní vedeném řízení se žalobkyně domáhá odškodnění za Řízení č. 1. (Dílčí vyměřovací řízení) a za Řízení č. 2. (Řízení týkající se žádosti o úrok), a to včetně soudního řízení správního, které navazovalo na rozhodnutí OFŘ č. j. [Anonymizováno], ze dne 16. 4. 2019. Nároky žalobkyně se tedy liší tím, že nyní žalobkyně nepožaduje zadostiučinění za Řízení č. 3. (Řízení týkající se žádosti o úrok z úroku), ale pouze za Řízení č. 1. (Dílčí vyměřovací řízení) a č. 2. (Řízení týkající se žádosti o úrok), ke kterému nově „připojuje“ navazující soudní řízení správní, které skončilo dne 24. 10. 2022. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu ze dne 4. 3. 2022 zamítnul rozsudkem č. j. [spisová značka] ze dne 16. 11. 2022. Obvodní soud pro Prahu 1 došel k závěru, že Řízení č. 1 a Řízení č. 2 mají být posuzována v jednotě řízení, ovšem Řízení č. 3 (Řízení týkající se žádosti o úrok z úroku) je řízením samostatným. Na základě této argumentace vyhověl soud námitce promlčení ve vztahu k Řízení č. 1 (Dílčí vyměřovací řízení) a Řízení č. 2. (Řízení týkající se žádosti o úrok) a posuzoval pouze délku Řízení č. 3 (Řízení týkající se žádosti o úrok z úroku), kterou zhodnotil jako přiměřenou. Rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka] byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], ze dne 20. 4. 2023. Nyní probíhá ve věci řízení o dovolání. Vzhledem k tomu, že bylo o úseku řízení vedeného od 26. 10. 2012 do 16. 4. 2019 před orgány Finanční správy ČR již pravomocně rozhodnuto Obvodním soudem pro [adresa], brání soudnímu projednání této části nároku překážka rei iudicatae. Je proto třeba posoudit pouze délku navazujícího soudního řízení správního, které bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná uvedla, že soudní řízení bylo zahájeno dne 12. 6. 2019, kdy žalobkyně podala žalobu k Městskému soudu v Praze a bylo skončeno dne 24. 10. 2022 nabytím právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu. Řízení trvalo tři roky a čtyři měsíce, kdy má za to, že za dobu přiměřenou lze považovat dobu tří let, pokud řízení probíhá na jednom stupni, samozřejmě v závislosti na jednotlivosti a právní složitosti každého případu. Dle žalované řízení bylo standardně složité. Daňová problematika patří k jednoduchým oblastem. Dle významu řízení pro žalobkyni se pak nejedná o řízení, které by mělo zvýšený význam pro její osobu, naopak lze hodnotit význam nepatrný, s ohledem na předmět řízení, kdy se jednalo o úrok z odpočtu v řádu 5 700 Kč, nejedná se o žádné trestní řízení.

3. Usnesením ze dne 6. 12. 2023, č. j. 21 C 30/2023, soud řízení co do částky 140 985 Kč s 15 % úrokem z prodlení z této částky od 22. 7. 2023 do zaplacení zastavil, rozhodnutí k odvolání žalobkyně bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024, č. j. [spisová značka] potvrzeno. Byť žalobkyně při jednání uvedla, že nyní k žalobě o zmatečnosti byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. [spisová značka]-124 zrušen a nejedná se již tak o rei iudicatae, soud uvádí, že je jednak vázán při svém rozhodování svým usnesením o částečném zastavení, které je v právní moc,i a jednak pak by pouze došlo ke změně kvalifikace důvodu, pro který je řízení částečně zastaveno z překážky věci rozsouzené na překážku věci zahájené.

4. Předmětem řízení tak zůstal požadavek žalobkyně za odškodnění nepřiměřené délky řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Af 27/2019 a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Afs 353/2020 v délce 3 let a 6 měsíců tedy, po 16. 4. 2019 do 24. 10. 2022 ve výši 93 267 Kč s příslušenstvím.

5. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním: Žalobkyně podala dne 26. 10. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012, v němž uplatnila nadměrný odpočet ve výši 530.103 Kč. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) platebním výměrem ze dne 15. 10. 2013, č. j. 5047873/13/2005-24905-107384, žalobkyni uplatněný nadměrný odpočet přiznal a dne 25. 10. 2013 vyplatil. Následně žalobkyně podala dne 30. 11. 2015 žádost o přiznání úroku z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu ode dne 29. 11. 2012 do dne odepsání nadměrného odpočtu z bankovního účtu správce daně. Správce daně této žádosti částečně vyhověl a přiznal žalobkyni úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu za období od 1. 1. 2013 do 25. 10. 2013 ve výši 57.711 Kč, a to rozhodnutím ze dne 1. 8. 2018 od správce daně č. j. [Anonymizováno], podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb.,daňový řád (dále jen „daňový řád“). Žalobkyně nesouhlasila s dobou, za niž jí byl úrok přiznán, a podala proti rozhodnutí správce daně odvolání. Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání žalobkyně svým rozhodnutím ze dne 16. 4. 2019, č. j. [Anonymizováno]. Žalobkyně proti němu brojila žalobou, kterou zamítl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27.10. 2020, č. j. 3 Af 27/2019-29. A s kasační stížností směřující proti tomuto rozsudku naložil stejně Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. 4 Afs 353/2020-32, který byl žalobkyni doručen dne 24. 10. 2022 (nesporná tvrzení mezi účastníky).

6. Dne 12. 6. 2019 byla k Městskému soudu v Praze podána žaloba ve věci zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 16. 4. 2019, č. j. [Anonymizováno]. Předmětem řízení pak bylo úrok za období jednoho měsíce, kdy žalobkyně měla za to, že ji kromě přiznaného úroku náleží úrok i za období od 29. 11. 2012 do 31. 12. 2012. Za období od 1. 1. 2013 do 25.10.2013 jí byl přiznán celkem úrok v částce 57 711 Kč, tudíž předmětem řízení tak fakticky byla otázka přiznání částky cca 6 000 Kč. Ze strany soudu byl dán referát dne 17. 6. 2019, kdy byla výzva k zaplacení soudního poplatku, rozeslání žaloby s povinností vyjádření protistrany, kdy dne 13. 6. 2019 byl zaplacen soudní poplatek. Žádostí ze dne 28. 6. 2019 soud požádal o zaslání spisového materiálu od Odvolacího finančního ředitelství. Dne 7. 8. 2019 došlo vyjádření žalované k žalobě, dne 9. 8. 2019 byl doručen spisový materiál. Dne 29. 9. 2020 soud nařídil jednání na den 27. 10. 2020, kdy tohoto dne bylo vyhlášeno zamítavé rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, č. j. 3 Af 27/2019-29, kdy rozhodnutí bylo doručeno účastníkům dne 9. 11. 2020. Proti rozhodnutí byla podána kasační stížnost, a to dne 13. 11. 2020, ze strany Nejvyššího správního soudu dne 7. 12. 2020, č. j. 4 Afs 353/2020-9 byla žádost o předložení soudního spisu správního soudu s ohledem na kasační stížnost. Městský soud v Praze zaslal spis Nejvyššímu správnímu soudu s doručením 18. 12. 2020, kdy Nejvyšší soud kasační stížnost zamítl 14. 10. 2022 a rozhodnutí nabylo právní moci 24. 10. 2022, kdy řízení tak bylo skončeno (prokázáno obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 3 Af 27/2019).

7. Žalobkyně uplatnila u žalované žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění dne 21. 1. 2023, žádosti ve lhůtě šesti měsíců ani později vyhověno nebylo (prokázáno žádostí o přiznání přiměřeného zadostiučinění ze dne 21. 1. 2023 spolu s dokladem o dodání do datové schránky žalované, dokladem žalované o doručení žádosti o odškodnění ze dne 3. 2. 2023).

8. Průměrná roční míra inflace v České republice v roce 2022 byla 15,1 %. V předchozích letech stoupala ročně v řádech jednotek procent či desetin procent (prokázáno výpisem ze statistického zjišťování ze dne 11. 1. 2023).

9. Ve vztahu k hospodářské situaci žalobkyně v roce 2012 bylo zjištěno, že soubor aktiv u žalobkyně v této době činil 2 505 000 Kč. Dlouhodobý majetek byl v řádu 86 000 Kč, pasiva ve výši 2 505 000 Kč, vlastní kapitál činil 250 000 Kč (prokázáno Rozvahou ve zjednodušeném rozsahu ke dni 31. 12. 2012 v rámci účetní závěrky žalobkyně za rok 2012).

10. Na základě provedeného dokazování má soud ve vztahu k předmětu řízení za prokázaný následující skutkový stav: Žalobkyně podala dne 26. 10. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012, v němž uplatnila nadměrný odpočet ve výši 530 103 Kč. Finanční úřad pro hlavní město Prahu platebním výměrem ze dne 15. 10. 2013, č. j. [Anonymizováno], žalobkyni uplatněný nadměrný odpočet přiznal a dne 25. 10. 2013 vyplatil. Následně žalobkyně podala dne 30. 11. 2015 žádost o přiznání úroku z vratitelného ode dne 29. 11. 2012 do dne odepsání nadměrného odpočtu z bankovního účtu správce daně. Správce daně této žádosti částečně vyhověl a přiznal žalobkyni úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu za období od 1. 1. 2013 do 25. 10. 2013 ve výši 57.711 Kč, a to rozhodnutím ze dne 1. 8. 2018 od správce daně č. j. [Anonymizováno]. Žalobkyně nesouhlasila s dobou, za niž jí byl úrok přiznán, a podala proti rozhodnutí správce daně odvolání, kdy požadoval přiznání úroku za jeden měsíc navíc. Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání žalobkyně svým rozhodnutím ze dne 16. 4. 2019, č. j. [Anonymizováno]. Žalobkyně proti němu podala dne 12. 6. 2019 žalobu, kterou zamítl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27.10. 2020, č. j. 3 Af 27/2019-29. Předmětem řízení fakticky byla otázka přiznání částky ve výši cca 6 000 Kč. Kasační stížností směřující proti tomuto rozsudku Nejvyšším správním soudem byla zamítnuta dne 14. 10. 2022, č. j. 4 Afs 353/2020-32, rozhodnutí nabylo právní moci 24. 10. 2022. Žalobkyně již v minulosti uplatnila u soudu žalobu na odškodnění nepřiměřené délky řízení před správním orgánem za období od 26. 10. 2012 do 16. 4. 2019, věc byla projednána a rozhodnuta Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C 6/2022. Žalobkyně uplatnila u žalované žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění dne 21. 1. 2023, žádosti ve lhůtě šesti měsíců ani později vyhověno nebylo. Průměrná roční míra inflace v České republice v roce 2022 byla 15,1 %. V předchozích letech stoupala ročně v řádech jednotek procent či desetin procent. Ve vztahu k hospodářské situaci žalobkyně v roce 2012 soubor aktiv u žalobkyně v této době činil 2 505 000 Kč. Dlouhodobý majetek byl v řádu 86 000 Kč, pasiva ve výši 2 505 000 Kč, vlastní kapitál činil 250 000 Kč.

11. Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle ustanovení § 5 OdpŠk odpovídá stát za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, nebo b) nesprávným úředním postupem.

13. Podle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má dle odst. 2 citovaného ustanovení ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Podle ustanovení § 31a OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo podle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Soud posoudil předmětnou věc podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., když se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení zadostiučinění ve výši 93 267 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení. V řízení nebylo sporu a bylo prokázáno, že žalobkyně u žalované uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb. dne 21. 1. 2023, požadavku vyhověno nebylo, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).

16. Pro úspěšnost žalob o náhradu škody nebo nemajetkové újmy proti státu je zásadní kumulativní splnění tří zákonných podmínek: existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody nebo nemajetkové újmy a existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí (nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím) a vznikem škody nebo nemajetkové újmy na straně žalobce.

17. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a zjištěný skutkový stav se soud zabýval v prvé řadě otázkou, zda v průběhu řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Délku řízení je nutné ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva hodnotit jako nepřiměřenou, pokud délka řízení neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a zároveň spočívá v příčinách vzniklých z působení samotného státu, v tomto případě soudu, nikoliv účastníků řízení. Celkově ve svých rozhodnutích Evropský soud pro lidská práva upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat, pouze však za předpokladu, že celková doba řízení není nepřiměřená. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. Stanovisko).

18. Při posuzování této otázky se soud zabýval jednak celkovou délkou řízení a jednak tím, zda v průběhu výše uvedeného řízení došlo k průtahům ve vyřizování věci. Délka řízení, která je předmětem tohoto řízení je od 17. 4. 2019 do 24. 10. 2022, která je sice jen 3 roky a 6 měsíců, avšak v této souvislosti je nutno vzít v úvahu i celkovou délku předcházejícího správního řízení, které však již bylo předmětem jiného odškodňovacího řízení a které se týkalo řízení o žádosti o úrok, které bylo zahájeno dne 30. 11. 2015 a před správním orgánem skončilo dne 16 .4. 2019, kdy na to navázala žaloba podaná dne 12. 6. 2019. proto soud vzal v úvahu celkovou délku řízení a počítal s dobou, která byla předmětem žaloby a byla od 17. 4. 2019 do 24. 10. 2022. Řízení pak bylo v celém rozsahu skončeno 24.10.2022. Řízení o úroku tak trvalo (od 30. 11. 20215 do 24. 10. 2022- bez jednoho měsíce 7 let, přičemž před správním soudem vznikla nečinnost v době od 9. 8. 2019 do dne 29. 9. 2020 (1 roku), u Nejvyššího správního soudu od předložení spisu ke kasační stížnosti dne 18. 12. 2020 do 14.10.2022, kdy vezme-li soud v úvahu i úlohu Nejvyššího správního soudu jako soudu sjednocující judikaturu ve správním soudnictví a množství podaných kasačních stížnosti pak dobu přiměřenou na rozhodnutí lze považovat v délce jednoho roku, tak prodleva nastala také po dobu 1 roku. S ohledem na celkovou délku i správního řízení v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva soud po zhodnocení řízení globálně, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Řízení ve svém souhrnu trvalo nepřiměřeně dlouho.

19. Dále se soud zabýval otázkou, zda vznikla v osobnostní sféře žalobkyně nemajetková újma. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu zásadně nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva (srov. Stanovisko). Vzhledem k tomu, že žalovaná ani netvrdila, že by žalobkyni újma nevznikla, soud vyšel z výše uvedené právní domněnky a vzal vznik újmy na straně žalobkyně za prokázaný. Konečně se pak soud zabýval tím, zda je dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Vzhledem k tomu, že Stanovisko (resp. judikatura Evropského soudu pro lidská práva) vychází z toho, že právě nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, neboť tato újma vzniká samotným porušením práva, dospěl soud k závěru, že je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a újmou žalobkyně. Soud tak konstatoval, že všechny tři kumulativní podmínky pro úspěšnost žaloby o náhradu škody nebo nemajetkové újmy proti státu jsou splněny.

20. Soud následně řešil, v jaké výši zadostiučinění žalobkyni poskytnout. Při stanovení výše odškodnění soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v Brně, a to zejména se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v Brně sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, kdy se soud domnívá, že je možné za každý rok řízení přiznat částku ve výši 15 000 Kč s tím, že za prvé dva roky z předmětu řízení již částku nekrátil, když řízení již předtím více jak 3 roky trvalo. Částku 15 000 Kč soud považuje za adekvátní s ohledem na celkovou délku řízení a předmět řízení. Ke zvýšení základní částky není důvodu, kdy lze pro stručnost odkázat na konstantní judikaturu nejen Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21), ale rovněž Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, ze dne 27. 11. 2019 uvedl, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění odpovídající okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace ani změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn.[Anonymizováno]30 Cdo 1964/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.6. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, usnesení ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Na ustálenost v hodnocení této právní otázky odkázal Nejvyšší soud rovněž v rozhodnutí č. j. 30 Cdo 432/2023-213, ze dne 8. 3. 2023. Žalobkyní zmíněný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice č. j. 27 Co 331/2022-141, ze dne 15. 3. 2023 vůbec otázku zvýšení základní částky s ohledem na inflaci neřešil a k této věci se nevyjadřoval. Přiměřené zadostiučinění by odpovídalo přibližně základní částce za 3 roky a 6 měsíců ve výši 52 500 Kč. Soud však tuto částku dále modifikoval v souladu s ust. § 31a odst.3 Z.č.82/1998 Sb., a to následovně. Základní částku přiměřeného zadostiučinění snížil o 5 % z důvodu rozhodování na dvou stupních soudní soustavy. V důsledku shora uvedeného postupu soudu (konkrétních průtahů řízení) částku naopak zvýšil o 10%, z hlediska významu řízení pro žalobce soud základní částku snížil o 50 %. Z hlediska významu řízení pro žalobkyni soud vycházel ze skutečnosti, že se jednalo o řízení, kde z hlediska typu řízení není řízením, které by mělo vyšší význam řízení pro žalobkyni jako je tomu např. v řízení trestních, opatrovnických či pracovněprávních. Soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že se jedná o jakési „quasideliktní řízení“, když naopak předmětem tohoto řízení byla otázka části úroku z prodlení v délce jednoho měsíce odpovídající částce maximálně 6 000 Kč, tedy bagatelní částce, a to i ve vztahu k majetkové situaci žalobkyně jako podnikatele prokazované účetní závěrkou za rok 2012. Soud k významu řízení pro žalobkyni se zabýval tou skutečností, co bylo tzv. ,,v sázce“ v rámci tohoto řízení, kdy Nejvyšší soud v mnohých případech již judikoval, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného (blíže rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.10.2011 sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Poskytované odškodnění v penězích pak musí být přiměřené kritériím § 31a odst. 1 zák. 82/1998 Sb. a stavu nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4219/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1393/16. Z hlediska předmětu sporu tak soud dospěl k závěru o značně sníženém významu řízení pro žalobkyni. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, na téma dalšího odškodňování kompenzačních řízení uvedl, že v případě (slovy Ústavního soudu) tzv. „kompenzačních řízení na druhou“, v nichž poškozený požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům, není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy (a obdobně i správními nebo finančními úřady). Přesto podle Ústavního soudu je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. Uvedené posouzení soudu ochrany ústavnosti je třeba přiměřeně vztáhnout i na požadavek úhrady úroků z úroků z nesprávně stanovené daně, které má samo o sobě kompenzační charakter.

21. Celkově tak soud upravil základní výši přiměřeného zadostiučinění tak, že jej snížil o 45 % a dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění by odpovídalo částce 28 875 Kč. Zároveň přiznal i zákonný úrok z prodlení ve výši dle Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od 17.6.2015, když žalované uběhla šestiměsíční zákonná lhůta k uspokojení nároku na odškodnění ve smyslu ust. § 15 Z.č.82/1998 Sb. uplynutím dne 21. 7. 2023, a ode dne následujícího je již v prodlení (výrok I.). Co do zbytku žalované částky žalobu zamítl (výrok II), když pro přiznání vyššího zadostiučinění neshledal důvody.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobkyně byla co do základu věci úspěšná a výše plnění pak závisela na úvaze soudu. Náklady řízení ve věci sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a) a. t.) sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání –repliku ze dne 13. 6. 2023 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., za písemné podání –repliku ze dne 15. 8. 2023 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za odvolání ze dne 27. 12. 2023 dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t., z částky 3 100 Kč za účast na jednání dne 19. 3. 2024 dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., včetně 7 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a. t. a 21 % DPH, celkem tedy ve výši 30 798 Kč. Soud proto rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. rozsudku. Soud nepřiznal požadované náklady za uplatnění nároku u žalované s poukazem na § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., kdy žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. A rovněž za vyjádření ze dne 13. 6. 2023 k procesnímu postupu soudu, když se jedná pouze o vyjádření k postupu soudu, navíc právní zástupce téhož dne podal vyjádření ve věci samé, za které byla přiznána odměna. Právnímu zástupci nebránilo ničeho, vyjádření k procesnímu postupu připojit k vyjádření ve věci samé. Nejedná se tak o účelně vynaložený úkon. Stejně tak nebyla přiznána příprava na jednání na den 19. 3. 2024, když pro tento úkon není žádná opora v zákoně, právní zástupce žalobkyně nedoložil, že by došlo k uskutečnění porady mezi jeho osobou a žalobkyní, respektive jejím likvidátorem.

23. Lhůta k plnění ve vyhovujícím výroku o věci samé i ve výroku nákladech řízení byla stanovena v souladu s ust.§ 160 odst.1 část věty za středníkem o.s.ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení