74 C 6/2022

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Editou Votočkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 176 304 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 176 304 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 2100 Kč a to do tří dnů od doručení tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalované uhrazení částky 176 304 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svůj nárok odvozovala z řízení, které bylo vedené před Finančním úřadem [obec a číslo] o nadměrném odpočtu DPH za 3.čtvrtletí roku 2012. Žalobkyně dál uvedla, že bylo vedeno základní vyměřovací řízení za 3.čtvrtletí roku 2012 a na něj dvě navazující řízení o úroku z prodlení a o úroku z úroku z prodlení. Vzhledem k tomu, že úrok je příslušenstvím daně podle § 2 odst. 5 z. č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), má akcesorickou povahu. Proto„ základní řízení“ a obě navazující řízení o úroku z prodlení a o úroku z úroku z prodlení představují jedno, tzv.„ globální řízení“. [příjmení] řízení tak bylo zahájeno dne [datum] a trvalo dle žalobkyně do [datum], tedy 9 let a 2 měsíce. Takové řízení je dle žalobkyně řízením nepřiměřeně dlouhým. Základní částku vypočtenou dle Stanoviska NS ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 žalobkyně navýšila o 20 % a to z důvodu mimořádného průtahu. Žalobou uplatněnou částku tak žalobkyně považuje za řádně vypočtenou a odůvodněnou, když řízení mělo pro žalobkyni zásadní význam, neboť částka, o níž bylo orgány státní správy rozhodováno, dvakrát převyšovala celkový majetek žalobkyně.

2. Žalovaná naopak sporovala argumenty žalobkyně, když zejména zdůraznila, že v žalobě popsaná délka daňového řízení představuje dobu, v níž probíhala tři dílčí samostatná řízení, nikoliv žalobkyní tvrzené řízení jedno. Nejprve proběhlo dle obrany žalované dílčí vyměřovací řízení (v délce trvání 1 roku), o dva roky později bylo podáním žalobkyně zahájeno řízení o žádosti ve věci prvního úroku, které včetně souvisejícího soudního řízení trvalo 3 roky a 4 měsíce, a nakonec řízení ve věci druhého úroku (tedy úroku z úroku prvního), ve kterém byla žalobkyně zcela neúspěšná, a které trvalo (včetně řízení před soudy) 3 roky a 5 měsíců. Konkrétně jde o období, která lze přesně vymezit následovně: a) Dílčí vyměřovací řízení trvající ode dne [datum] (podání přiznání k DPH žalobkyní) do dne [datum] (nadměrný odpočet byl poukázán žalobkyni z účtu správce daně); b) Řízení týkající se žádosti o úrok ode dne [datum] (podání žádosti o přiznání úroku z pozdě vráceného vratitelného přeplatku) do dne [datum] (OFŘzamítlo odvolání žalobkyně rozhodnutím č. j. 16009/19/5300-21445-712211); a c) Řízení týkající se žádosti o úrok z úroku ode dne [datum] (podání žádosti o přiznání úroku z částky 57.711 Kč) do dne [datum] (OFŘ zamítlo odvolání žalobkyně rozhodnutím č. j. 16302/19/5300-21445-712211), kdy navazující soudní řízení skončilo dne [datum] (žalobkyni doručeno usnesení Ústavního soudu).

3. Dále žalovaná upozornila, že více než dva roky po skončení dílčího vyměřovacího řízení žádné daňové řízení neprobíhalo, a to až do [datum], kdy žalobkyně požádala o vyplacení úroku z vratitelného přeplatku. Žalovaná dále ve svém vyjádření ze dne [datum] (č.l. 33 spisu) vznesla námitku promlčení, neboť žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy až dne [datum], tedy až 8 let a 4 měsíce po skončení dílčího vyměřovacího řízení a až 2 roky a 10 měsíců po skončení řízení týkajícího se žádosti o úrok. Žalovaná je přesvědčena, že vzhledem k opožděnému uplatnění nároku ze strany žalobkyně subjektivní šestiměsíční lhůta na náhradu nemajetkové újmy dle § 32 odst. 3 [příjmení] ve vztahu k prvním dvěma dílčím řízením již uplynula. Konečně pak žalovaná upozornila na §254 odst. 6 daňového řádu ve znění platném ke dni [datum], kdy byl žalobkyni přiznán úrok z vratitelného přeplatku ve výši 57 711 Kč a zdůraznila, že žalobkyně byla za délku řízení již kompenzována úrokem z prodlení, neboť úrok plní zároveň satisfakční funkci a vyjadřuje paušalizovanou náhradu škody za případný nesprávný úřední postup.

4. Z provedeného dokazování má soud ve vztahu k základnímu vyměřovacímu řízení za 3 čtvrtletí roku 2012 za prokázáno, že: Dne [datum] podala žalobkyně na FÚ pro Hlavní město Prahu řádné přiznání k DPH za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2012, kde vykázala nadměrný odpočet ve výši 530 103 Kč. Následně pak [datum] správce daně vydal po skončení postupu k odstranění pochybností výměr č.j. 5047873/13/2005-249105-017384, kterým vyměřil žalobkyni nadměrný odpočet za zdaňovací období a to ve výši 530 103 Kč, platový výměr byl doručen do datové schránky žalobkyně dne [datum]. Dne [datum] byl tento odpočet poukázán z účtu správce daně (viz daňový spis Finančního úřadu pro Hlavní město Prahu - Územní pracoviště [obec a číslo] pro daňový subjekt [právnická osoba], [IČO] ve věci daňového přiznání k DPH za 3. 2012).

5. Dále má soud za prokázáno, že žalobkyně dne [datum] podala k Odvolacímu finančnímu ředitelství podnět k odstranění nečinnosti (podnět k odstranění nečinnosti ze dne [datum]).

6. Soud má taktéž za prokázáno, že žalobkyně podala k Městskému soudu v Praze správní žalobu ve věci nezákonného zásahu, když tvrdila, že postup k odstranění pochybností u daně z přidané hodnoty za 3.čtvrtletí 2012 u žalobkyně byl žalovanou nezákonně zahájen, nezákonně prováděn po dobu delší než která je přípustná a byl nezákonně prodlužován prováděním nezákonných úkonů. Žaloba byla Městským soudem v Praze rozsudkem č.j. 5 A 118/2013-47 ze dne 27.8.2014 zamítnuta, následně však tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozhodnutím č.j. 2 Afs 174/2014-28 ze dne 28.ledna 2015 a věc vrátil Městskému soudu v Praze, který následně rozhodl rozsudkem č.j. 5 A 118/2013-80, ze dne 11.listopadu 2015 tak, že postup k odstranění pochybností ve věci daně z přidané hodnoty za 3.čtvrtletí roku 2012, prováděný u žalobkyně, byl ode dne [datum] nezákonným zásahem (viz rozsudek MS v [obec] č.j. 5 A 118/2013-47 ze dne 27.8.2014, rozsudek NSS č.j. 2 Afs 174/2014-28 ze dne 28.ledna 2015, rozsudek MS v [obec] č.j. 5 A 118/2013-80, ze dne 11.listopadu 2015)

7. Ve vztahu k řízení o úroku z vratitelného přeplatku má soud za prokázáno, že: Dne [datum] podala žalobkyně ke správci daně žádost o přiznání úroků z vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 5 daňového řádu. Dne [datum] pak správce daně rozhodnutím č.j. 7347298/15/2005-52524-107384 nepřiznal žalobkyni požadovaný úrok z vratitelného přeplatku a žalobkyně podala [datum] proti rozhodnutí o nepřiznání úroků odvolání. Dne [datum] podala žalobkyně další žádost o přiznání úroků, správce daně toto podání posoudil jako doplnění odvolání ze dne [datum] a dne [datum] postoupil výše uvedená podání Odvolacímu finančnímu ředitelství. Dne [datum] Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím č.j. 34945/16/5300-21441-704561 odvolání žalobkyně zamítlo a závěry správce daně potvrdilo. Dne [datum] podala žalobkyně správní žalobu k Městskému soudu v Praze proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Dne [datum] vydalo v průběhu soudního řízení správního Odvolací finanční ředitelství v souladu s § 124 daňového řádu rozhodnutí, jímž změnilo výrok svého rozhodnutí a žalobkyni byl přiznán úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu ve výši 57 711 Kč. Dne [datum] byl úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu převeden na nedoplatek žalobkyně na dani z příjmu právnických osob. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně se necítila plně uspokojena a nadále požadovala úrok z prodlení také za období od [datum] do [datum], žalobu před správním soudem nevzala zpět. Z tohoto důvodu dne [datum] rozhodl Městský v [obec] o žalobě rozsudkem č.j. 9 AF 62/2016 ze dne 23.5.2018 tak, že rozhodnutí odvolacího FŘ Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum] zrušil a věc vrátil správci daně k dalšímu řízení. Dne [datum] vydal správce daně rozhodnutí č. j. 6394247/18/2005-53524-107384, jímž žalobkyni přiznal úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu na DPH za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2012 ode dne [datum] do dne [datum] ve výši 57.711 Kč, proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně opět odvolání. Dne [datum] Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím č.j. 16009/19/5300-21445-712211 odvolání žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí zamítlo. (viz daňový spis Finančního úřadu pro Hlavní město Prahu pracoviště [obec a číslo] pro daňový subjekt [právnická osoba], [IČO] ve věci daňového přiznání k DPH za 3. 2012, Spis Odvolacího finančního pro daňový subjekt [právnická osoba], [IČO] ve věci daňového přiznání k DPH za 3. 2012).

8. V řízení o přiznání úroku z vratitelného přeplatku podala žalobkyně dva podněty proti nečinnosti. Podnět ze dne [datum] směřoval ke správcem daně nevrácenému úroku, který měl být dle žalobkyně vrácen na osobní daňový účet daňového subjektu. Druhý podnět proti nečinnosti ze dne [datum] byl podán ve vztahu k odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správce daně ze dne [datum], [číslo] o němž Odvolací finanční ředitelství nerozhodlo do šesti měsíců, tedy do [datum], ale rozhodlo až dne [datum] (viz podněty žalobkyně proti nečinnosti ze dne [datum] a [datum]).

9. Ve vztahu k řízení o úroku z úroku z vratitelného přeplatku má soud za prokázáno, že: Dne [datum] podala žalobkyní žádost o přiznání úroků podle § 155 odst. 5 daňového řádu z částky 57 711 Kč. Dne [datum] správce daně svým rozhodnutím č.j. 6678877/18/2005-53524-107834 žádost zamítl a úrok z úroku nepřiznal. Dne [datum] bylo toto rozhodnutí doručeno do datové schránky zástupci žalobkyně a dne [datum] podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolání. Dne [datum] Odvolací finanční ředitelství odvolání žalobkyně zamítlo rozhodnutím č.j. 1632/19/5300-21445-712211. Toto rozhodnutí dne [datum] žalobkyně napadla správní žalobou a dne [datum] Městský soud v Praze žalobu zamítl a to pod č.j. 14AF 26/2019-38. Žalobkyně podala proti rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost a dne [datum] Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobkyně zamítl rozsudkem č.j. 9AFS 52/2021-42. Žalobkyně podala dále ústavní stížnost Ústavnímu soudu a [datum] Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně pod sp. značkou I. ÚS 3151/21, právní moci nabylo rozhodnutí ústavního soudu dne [datum], čímž bylo řízení o úroku z úroku z nadměrného odpočtu skončeno.

10. Soud má dále za prokázáno, že žalobkyně podala dne [datum] k Ministerstvu financí ČR žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění. Z předložených účetních závěrek žalobkyně má soud za prokázané, že vlastní kapitál žalobkyně představoval v roce 2011 částku 200 000 Kč, v roce 2012 částku 250 000 Kč a v roce 2013 částku 528 000 Kč.

11. Skutkově tak lze shrnout, že žalobkyně byla účastnicí správního řízení před finančním úřadem, které se týkalo podání přiznání k DPH. (1) Dílčí vyměřovací řízení trvalo od [datum] (podání přiznání k DPH žalobkyní) do dne [datum] (nadměrný odpočet byl poukázán žalobkyni z účtu správce daně) a týkalo se částky 530 103 Kč; (2) řízení o žádosti o úrok z pozdě vráceného přeplatku trvalo ode dne [datum] (podání žádosti o přiznání úroku z pozdě vráceného vratitelného přeplatku) do dne [datum] (Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání žalobkyně rozhodnutím č. j. 16009/19/5300-21445-712211) a týkalo se částky 57 711 Kč; (3) řízení týkající se žádosti o úrok z úroku trvalo ode dne [datum] (podání žádosti o přiznání úroku z částky 57.711 Kč) do dne [datum] (žalobkyni doručeno usnesení Ústavního soudu). Žalobkyně podala žádost k Ministerstvu financí ČR dne [datum].

12. Po právní stránce soud nejprve posuzoval, jaká organizační složka státu je oprávněná za ČR jednat a zda bude na dané řízení možné aplikovat č.l. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluvy“). K tomu bylo třeba posoudit charakter žalobního nároku, tedy zda mají být řízení před správními orgány a správními soudy ve věcech daňového řízení pro určení nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení posuzovány dle č.l.6 Úmluvy a s ohledem na to brány jako jeden celek či nikoliv. Soud již v návaznosti na návrh žalované na přerušení řízení za účelem vyčkání vyřešení této otázky však odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 pod sp. zn. 30 Cdo 1291/2022, kde bylo rozvedeno, že„ v případě práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení probíhajících před správními orgány a následně soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014), nyní tedy včetně řízení podléhajících čl. 38 odst. 2 Listiny – poznámka Nejvyššího soudu). Je tomu tak proto, že z hlediska účastníků řízení je posuzován stále tentýž nárok, byť před různými orgány veřejné moci. Protože nemajetková újma způsobená porušením práva na přiměřenou délku řízení spočívá v tom, že je účastník řízení nepřiměřeně dlouho udržován v nejistotě ohledně toho, jak pro něho řízení skončí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010), je zřejmé, že se daná nejistota, v níž újma spočívá, vztahuje k celé době, po kterou je věc projednávána (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“ (viz bod 30). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí rovněž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 252/04, kde Ústavní soud„ (v odstavci 21 a 22) výslovně označil jak daňové řízení, daňovou kontrolu, ale i (co do předmětu nynějšího sporu určující) řízení o daňovém přeplatku jako řízení, na něž se vztahuje garance čl. 38 odst. 2 Listiny (viz bod 32). Soud proto vycházel z dané judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR a dovodil, že na řízení je třeba aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy (resp. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a řízení posuzovat jako jeden celek. Dále se soud řídil § 6 odst. 2 písm. b) zák. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za škodu ve znění k podání žaloby, podle něhož platí, že za stát jedná příslušný úřad (tj. ministerstva a jiné ústřední správní úřady), došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu. V tomto případě je pak s ohledem na daňové řízení vedené před finančním úřadem příslušným úřadem oprávněným jednat za stát dle § 6 odst. 2 písm. b) zák. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za škodu Ministerstvo financí ČR, s nímž bylo i řádně jednáno.

13. Podle § 13 z. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za škodu platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené8a) lhůtě.

14. Dle ustanovení čl. 38 Listiny: " (1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. (2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem." 15. Dle ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy: "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (…)“ 16. Dle § 32 odst. (3) z. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za škodu platí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

17. Dle § 155 odst. 5 z. č. 280/2009 Sb., daňový řád ve znění do [datum] platí, že je-li poukazován správcem daně vratitelný přeplatek na žádost po lhůtě stanovené v odstavci 3 nebo po lhůtě stanovené zákonem pro vrácení vratitelného přeplatku, který se vrací bez žádosti, náleží daňovému subjektu úrok z vratitelného přeplatku, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Tento úrok daňovému subjektu náleží ode dne následujícího po dni, ve kterém uplynula stanovená lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku, do dne jeho poukázání daňovému subjektu. Úrok se nepřizná, nepřesahuje-li 100 Kč O výši úroku rozhodne správce daně bezodkladně po vrácení tohoto přeplatku; § 254 odst. 3 a 6 se použije obdobně.

18. Soud musel vyřešit mezi účastníky zejména spornou otázku, zda se v případě shora uvedených řízeních (o vratitelném přeplatku, o úroku z vratitelného přeplatku a o úroku z úroku z vratitelného přeplatku) jednalo o tři samostatná řízení nebo o jedno řízení„ globální“, neboť mezi danými řízeními je vzájemná podmíněnost. Tato otázka měla vliv i na posouzení vznesené námitky promlčení žalovanou stranou.

19. Soud se zabýval charakterem nároku na úroku z pozdě vráceného přeplatku a dále také nárokem na úrok z úroku z vratitelného přeplatku, aby mohl posoudit, jak moc jsou daná řízení spojená se„ základním“ řízením o vratitelném přeplatku z nadměrného odpočtu.

20. V komentáři publikovaném v ASPI ([jméno] [anonymizováno]) je k §155 odst. 5 daňového řádu uvedeno, že„ o tom, že daňovému subjektu náleží úrok z vratitelného přeplatku, rozhodne správce daně bezodkladně poté, co dojde k vrácení (či převedení) vratitelného přeplatku. Prvním impulzem však bude samotné zjištění, že nedošlo ke včasnému vrácení (či převedení) vratitelného přeplatku. To zjistí buďto správce daně sám, nebo na základě upozornění daňového subjektu (může jít o neformální podnět či námitku podle § 159). Po zjištění prodlení správce daně neprodleně vratitelný přeplatek vrátí či převede podle dispozice daňového subjektu. Datum vrácení (tj. den odepsání z účtu správce daně v souladu s odst. 6) je pak klíčovým okamžikem pro výpočet úroku z vratitelného přeplatku. Představuje totiž ukončení doby úročení. Je logické, že k přiznání úroku z vratitelného přeplatku může dojít až poté, co je známo, dokdy prodlení na straně správce daně trvalo. Správce daně by měl co nejrychleji přistoupit k vydání rozhodnutí, na základě něhož dojde k vyplacení úroku z vratitelného přeplatku. V ideálním případě správce daně rozhodne tak, aby úrok z vratitelného přeplatku mohl vrátit spolu s vratitelným přeplatkem, což odpovídá nejen zásadě rychlosti (§ 7 odst. 1), ale též zásadě hospodárnosti a procesní ekonomie (§ 7 odst. 2). Půjde o rozhodnutí deklaratorní, neboť nárok na úrok z vratitelného přeplatku vzniká daňovému subjektu přímo ze zákona, pokud je naplněna podmínka prodlení na straně správce daně. Rozhodovací činnost správce daně se tak fakticky redukuje pouze na přiznání práva, které již existuje.“ 21. V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 52/2021 ze dne 16.9.2021, ve věci posuzování možnosti žádat přiznání úroku z úroku, se Nejvyšší správní soud velmi podrobně vypořádal s otázkou charakteru úroku z pozdě vráceného a přeplatku, když uvedl, že„ úrok dle § 155 odst. 5 daňového řádu představuje paušalizovanou náhradu újmy za prodlení s vrácením nadměrného odpočtu, tedy takříkajíc„ cenu peněz“ zadržovaných správcem daně. Nejde tedy o úrok z„ protiprávního činu“ správce daně, nýbrž o úrok za období, kdy je v souladu s právem prověřována výše uplatněného nadměrného odpočtu. Skutečnost, že zadržování nadměrného odpočtu podle § 155 je kompenzací újmy, která daňovému subjektu vznikla v důsledku jednání správce daně souladného se zákonem, zatímco úrok podle § 254 daňového řádu je důsledkem nezákonného rozhodnutí“. (…) Zatímco tak přiznání úroku z úroků dle § 254 daňového řádu má oporu v analogii iuris s občanským zákoníkem, přiznání úroků z pozdního vrácení úroků vzniklých v souvislosti s prověřováním nadměrného odpočtu nemá žádnou oporu v právním řádu. Nepřiznáním takových úroků z úroků dochází k naplnění obecného zákazu anatocismu. (…) Pokud by stěžovatelce naopak vznikla v důsledku zadržování úroků z prodlení vyčíslitelná škoda, bylo by možné domoci se jí podle zákona č. 82/1998 Sb., jak naznačil už městský soud. V právním státě totiž není přípustné, aby byla daňovému subjektu způsobována škoda v důsledku prodlévání správce daně s vyplacením částky, která mu právem náleží. Proti takovému prodlévání by se ostatně mohla bránit i zásahovou žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s.“ 22. Z výše uvedeného soud dovodil, že řízení o úroku z vratitelného přeplatku je řízením, které je bezpodmínečně spjato s řízením o vratitelném přeplatku z nadměrného odpočtu, nárok vzniká přímo ze zákona a to na základě jediné podmínky, kterou je prodlení na straně orgánu státní správy. Tato dvě řízení tak dle názoru zdejšího soudu tvoří jeden celek. Oproti tomu však úrok z úroku je řízení, s nímž daňový řád nepočítá (jde o zakázaný anatocismus), jedná se o řízení, jehož zahájení je zcela na vůli navrhovatele, musí být zahájeno na základě samostatného návrhu a není bezpodmínečně spjato s řízením„ základním“, tedy se řízením o nadměrném odpočtu. Toto řízení je řízením samostatným.

23. Soud proto dospěl k závěru, že se v případě žalobních tvrzení nejednalo o řízení jediné, ale jednalo se fakticky o řízení dvě. První bylo zahájeno [datum] (podání přiznání k DPH žalobkyní) a trvalo včetně řízení o žádosti o úrok z pozdě vráceného přeplatku do dne [datum] (Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání žalobkyně rozhodnutím č. j. 16009/19/5300-21445-712211). Druhé řízení pak trvalo ode dne [datum] (podání žádosti o přiznání úroku z částky 57.711 Kč) a skončilo do dne [datum] (žalobkyni doručeno usnesení Ústavního soudu). Žalobkyně podala žádost k Ministerstvu financí ČR dne [datum].

24. S ohledem na skutečnost, že„ první“ řízení skončilo dne [datum], lze konstatovat, že v souladu s §32 odst. 3 z.č. 82/1998 Sb. uplynula promlčecí doba k uplatnění nároku dne [datum]. Námitka promlčení vznesená žalovanou je tak v této části po právu.

25. Soud se pak fakticky zabýval pouze„ druhým“ řízením, tedy řízením o úroku z úroku, které skončilo dne [datum] a možná náhrada za újmu za toto řízení tak promlčena nebylo. Soud na základě dokazování zjistil, že toto řízení trvalo cca 3 roky a 5 měsíců. Vzhledem k tomu, že řízení probíhalo před dvěma stupni správních orgánů, dále pak před Městským soudem v Praze, před Nejvyšším správním soudem a následně i před Ústavním soudem, dospěl soud k závěru, že délka řízení není nepřiměřená a chybí zde tak odpovědnostní titul, na základ kterého by bylo možné žalobě vyhovět. Okrajem soud pak poznamenává, že řízení bylo navíc vedeno pro úrok z úroku, tedy úrok z částky 57 711 Kč, což je pro žalobkyni s ohledem na výši jejího vlastního kapitálu marginální částka a význam řízení pro žalobkyni by tak byl mizivý.

26. Soud proto tak, jak je uvedeno ve výroku prvním tohoto rozsudku, žalobu v plném rozsahu zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 100 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 2 100 Kč představující 300 Kč za každý ze sedmi úkonů (5 x vyjádření ve věci samé a 2 x účast na jednání) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.