53 Co 21/2022- 360

Rubrum

Městský soud v v [obec] jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Renáty Zimové a JUDr. Lady Záviškové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. MUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím k odvoláním účastníků proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 26 C 52/2018-309 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od [datum] do zaplacení mění tak, že se žaloba zamítá, jinak se v tomto výroku a ve výroku II. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Shora citovaným, v pořadí třetím, rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od [datum] do zaplacení (I.), žalobu s požadavkem na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím zamítl (II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši [částka] (III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka], která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřeně dlouho trvajícím trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [spisová značka], o nároku žalobce ve výši dalších [částka] s příslušenstvím z titulu zajištění finančních prostředků a majetku v tomto trestním řízení již bylo rozhodnuto v průběhu předchozího řízení, rozsudkem soudu prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 26 C 52/2018-200, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 53 Co 354/2020-255, byla ohledně něj a specifikovaného úroku z prodlení žaloba zamítnuta.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, považuje řízení za ještě přiměřeně dlouhé v porovnání s jeho skutkovou složitostí, když spolu se žalobcem bylo společně stíháno dalších 33 osob. Většina obžalovaných byla obžaloby zproštěna, i žalobce byl ohledně několika skutků zproštěn obžaloby, avšak byl pravomocně odsouzen pro spáchání zvlášť závažného zločinu krácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 odst. 1 a 3 tr. zák.

4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce u žalované předběžně svůj nárok uplatnil podáním doručeným [datum], dále ozřejmil obsah a rozsah provedeného dokazování, podrobně zejména průběh trestního řízení zjištěný ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. [spisová značka], skutečnosti zjištěné účastnickou výpovědí žalobce, výpověďmi svědků a lékařskou zprávou a po skutkové stránce uzavřel, že trestní stíhání žalobce trvalo 9 let a 6 měsíců, když bylo zahájeno [datum] doručením usnesení o zahájení trestního stíhání a skončilo [datum] vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žalobcova odvolání i odvolání státního zástupce. Žalobci byl v rámci trestního řízení zajištěn majetek, žalobce je vážně nemocný a při ukládání trestu byla zohledněna doba od trestné činnosti do rozhodnutí soudu. Zároveň poukázal na rozsudek téhož soudu prvního stupně, č.j. 23 C 203/2018-177, v němž z titulu nepřiměřené délky téhož trestního řízení byl žalobce odškodněn částkou [částka].

5. Na podkladě uvedených skutkových zjištění odkázal soud prvního stupně na ust. §§ 13 a31a zák. č. 82/1998 Sb. (odškodňovací zákon) i některá rozhodnutí dovolacího soudu a shrnul, že při zhodnocení skutkových zjištění opatřených ve věci v mezích zákonných kritérií má dobu trvání namítaného řízení za nepřiměřenou, i když v namítaném řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo k nečinnosti, průtahům a rozhodování v nepřiměřených lhůtách.

6. Řízení měl soud prvního stupně za nadstandardně složité po stránce skutkové, právní i procesní, jeho právní složitost se odvíjela od typu trestné činnosti, pro kterou bylo trestní řízení vedeno, když posouzení daňových trestných činů je po právní stránce komplikovanější. Za zásadní měl složitost skutkovou a související složitost procesní, když v trestním řízení bylo vyhotoveno několik znaleckých posudků, slyšeno několik desítek svědků, řízení bylo vedeno proti 34 obžalovaným, byly prováděny desítky šetření u různých daňových subjektů. S objemem prováděných důkazů pak souvisí zcela mimořádná procesní složitost předmětu řízení, neboť většinu úkonů bylo nutno činit ve vztahu ke všem účastníků řízení a jejich právním zástupcům.

7. Soud prvního stupně nezjistil dlouhotrvající nečinnost ze strany soudu ani Policie ČR, stejně tak neshledal, že by se žalobce na délce řízení svým chováním jakkoli podílel.

8. Považoval však za odpovídající zvýšit odškodnění žalobce z důvodu významu, který pro něj řízení mělo, když samotné trestní řízení je považováno za řízení typově významnější, po jeho podstatnou část byl zajištěn žalobcův majetek a žalobcův zdravotní stav není dobrý.

9. Na podkladě závěru o tom, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu z titulu jeho nepřiměřené délky, soud prvního stupě shledal, že je namístě odčinit presumovanou újmu způsobenou jím žalobci v penězích, když pouhé konstatování porušení práva by v daném případě nepostačovalo. Za každý rok trvání řízení přiznal žalobci částku [částka], za prvé dva roky částku poloviční, a dospěl k základní částce [částka]. Z důvodu složitosti řízení redukoval základní částku o 50%, o 30% ji naopak zvýšil pro význam řízení pro žalobce s tím, že takové zvýšení zohledňuje i skutečnost, že při ukládání trestu bylo soudy přihlédnuto k délce doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Podle takových úvah přiznal žalobci jako odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou dlouhotrvajícím trestním řízením částku [částka] s úrokem z prodlení jdoucím po uplynutí 6 měsíců od předběžného uplatnění nároku a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

10. Pokud žalobce žádal, aby při rozhodování byla zohledněna také délka odškodňovacího řízení, které probíhá ode dne [datum], kdy žalobce žádal o předběžné projednání nároku u žalované, do [datum], kdy soud ve věci rozhodl třetím rozsudkem, soud prvního stupně jeho požadavku nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že odškodňovací řízení ještě netrvá nepřiměřeně dlouhou dobu.

11. O nákladech řízení rozhodl ohledně jeho části do vydání druhého rozsudku odvolacího soudu s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. při závěru, že každý z účastníků uspěl pouze ohledně jeho části, za zbývající část řízení odkázal na ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšnému žalobci přiznal náklady za zastoupení advokátem.

12. Rozsudek napadli včasnými a přípustnými odvoláními oba účastníci.

13. Žalobce odvolání směřoval do výroku rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta a s ním souvisejícího výroku o nákladech řízení. S odkazem na zjištěnou délku řízení, na níž se nijak nepodílel, má za nepřiměřeně nízkou základní částku, z níž soud prvního stupně vycházel, a která neodpovídá intenzitě způsobeného zásahu ani hodnotě peněžních prostředků v současné ekonomické situaci. Mělo být podle něj vycházeno z maximální částky respektované judikaturou, tedy z částky [částka] za rok trvání řízení. Za nesprávný má i závěr o nikoli dlouho trvajícím řízení odškodňovacím, i z důvodu jeho nepřiměřené délky měla být peněžitá náhrada vyšší. Znovu vyslovil nesouhlas s tím, že nebylo odškodněno dlouhotrvající zajištění jeho majetku v průběhu trestního řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval jeho námitkami proti postupu soudu v trestním řízení, když vyhovění návrhům na vyloučení jeho věci k samostatnému řízení by vedlo k mnohem rychlejšímu projednání. Adekvátně nebylo přihlédnuto ani k jeho dlouhodobě závažnému zdravotnímu stavu. Namítl, že v rámci trestu soud řádně nezohlednil celkovou délku trestního řízení a není proto na místě nárok žalobce odmítnout či ponížit, zejména pokud nebylo stanoveno, o jakou dobu byl trest snížen z důvodu délky trestního řízení. Pokud soud prvního stupně odkazuje na jiný rozsudek, kterým měla být přiznána částka [částka], žalobce s tímto rozsudkem nebyl seznámen a nemůže se k němu vyjádřit, porovnání s rozsudkem, který nebyl předmětem dokazování a není veřejně přístupný, není procesně ani hmotněprávně možné a vede k nepřezkoumatelnosti rozsudku. Dále nesouhlasí s hodnocením složitosti věci, když samotný počet obžalovaných samozřejmě nemůže být brán v neprospěch jednoho z nich, zejména za situace, kdy tento navrhoval, aby jeho věc byla vyloučena k samostatnému projednání. Co se týká složitosti skutkové a procesní, je nutné uvést, že dle názoru žalobce uvedené věci řeší soudci, jejichž nápad trestních věcí je podstatně menší, než běžný nápad soudců, co se týká počtu, a mají jistě disponovat dostatečným aparátem na to, aby vše provedli co možná nejrychleji. Žalobce trvá na tom, že prodleva mezi vyhlášením rozsudku, vypracováním rozsudku, závěrečným řečmi a zejména odvolacím rozhodnutím, a to zejména ve věci zajištění majetku, byla nepřiměřeně dlouhá a že zde stát tedy pochybil zcela jednoznačně. Složitost řízení má za nadsazenou, nijak nebylo zohledněno, že se na průtazích nepodílel. Za nesprávné má i přiznání úroku z prodlení až od [datum] i rozhodnutí o nákladech řízení, když mu i při částečném úspěchu ve věci měla být přiznána plná náhrada. Pro srovnání nepřiměřeně nízké částky odškodnění jeho nemajetkové újmy poukázal na rozsudky sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 a 30 Cdo 3858/2013, a sp. zn. 15 C 232/2010, sp. zn. 20 Co 57/2011. Navrhl změnu napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně tak, že bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9 % od [datum] a dále pak i úrok z prodlení ve výši 9% z částky [částka] od [datum] do [datum] a povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

14. Odvolání žalované směřuje do výroku žalobě vyhovujícímu a výroku o náhradě nákladů řízení. S poukazem na předcházející dvojí zrušení rozsudků soudu prvního stupně odvolacím soudem má za to, že i napadený rozsudek postrádá náležitosti požadované ust. § 157 odst. 2 o.s.ř., když neuvádí, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil. Rozsudek je zcela nepřesvědčivý, když v něm absentuje uvedení toho, jak soud pracoval se závěry učiněnými v rozsudku č. j. 23 C 203/2018-177, na něž je odkazováno, ani se zjištěním, že trestní soud v rámci rozhodování o trestu zohlednil nepřiměřenou délku řízení. Účastníci řízení proto fakticky neví, zda soud prvního stupně tuto skutečnost zohlednil ve prospěch žalobcem uplatněného nároku a z tohoto důvodu navýšil základní částku, či naopak tuto základní částku zohlednil v neprospěch žalobce. Podle názoru žalované soud prvního stupně nesprávně aplikoval odškodňovací zákon na zjištěný skutkový stav, nezohlednil všechny zjištěné skutečnosti. V prvé řadě nevzal v potaz, že již samotný trestní soud zohlednil při ukládání trestu i celkovou délku trestního řízení, přičemž na tuto skutečnost odkázal i odvolací trestní soud. Dále nezohlednil i samotný fakt, že trestní řízení bylo vedeno důvodně a u žalobce nebyla zjištěna žádná jiná závažná okolnost, která by odůvodňovala přiznání vyšší částky, než v případě jiného ze spoluobžalovaných. Zde již odvoláním napadený rozsudek vykazuje zjevné znaky libovůle soudu, když soud prvního stupně, přestože si je vědom pravomocného rozhodnutí téhož soudu v obdobném případě, se zcela bezdůvodně odklonil od této rozhodovací praxe, nezdůvodnil příčiny tohoto odklonu a pouze sveřepě setrvává na svém závěru, že žalobci by se měla dostat na zadostiučinění částka [částka], jak rozhodl napoprvé i napodruhé. Pokud jde o zdravotní stav žalobce, tak z dokazování jasně vyplynulo, že tento nebyl dobrý již před zahájením trestního stíhání a dle názoru žalované žalobce v průběhu řízení neprokázal, že by jen a pouze v důsledku nepřiměřené délky důvodně vedeného trestního řízení vůči němu došlo u něj ke zhoršení zdravotního stavu. Zde soud dospěl na základě provedeného dokazování zjevně k nesprávným skutkovým zjištěním, přičemž současně nesprávně právně posoudil příčinnou souvislost mezi tvrzeným zhoršením zdravotního stavu žalobce a délkou řízení. Navrhla zrušení napadeného výroku rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu zamítnutím žaloby.

15. Odvolací soud projednal věc při jednání, z titulu podaných odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a dílem opodstatněným shledal pouze odvolání žalované.

16. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud prvního stupně si pro rozhodnutí o věci opatřil dostatek skutkových zjištění (o průběhu posuzovaného trestního řízení, o uplatnění nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy u žalované dne [datum] a o nevyhovění žádosti žalobce žalovanou), správně odkázal na odpadající právní úpravu i některou judikaturu, s jejich aplikací na projednávanou věc se však odvolací soud nemůže bez výhrad ztotožnit, to mu však nebrání vypořádat se s odvolacími výtkami a věcně rozhodnout.

17. Odvolací soud zejména sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že po posouzení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je třeba délku předmětného trestního řízení hodnotit jako nepřiměřenou. Byť shodně se soudem prvního stupně neshledal závady v postupu orgánů činných v trestním řízení, tato skutečnost není způsobilá zmírnit objektivně zjištěnou délku tohoto řízení, která, jak poukazuje žalobce, je s ohledem na průměrnou délku dospělého života člověka značná. Je-li účelem satisfakce odškodnit nejistotu poškozeného po dobu trvání namítaného řízení, je zde zjevně značně dlouhé období, po které taková nejistota žalobce trvala.

18. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 763/2009 uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí odškodňovacího zákona, je namístě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (část V.) tento soud odkazem na judikaturu ESLP zdůraznil, že ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích a že v tomto ohledu je tedy namístě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). V usnesení sp. zn. 30 Cdo 40/2009 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11) potom Nejvyšší soud uvedl, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného. Na těchto závěrech potom setrval Nejvyšší soud např. v rozsudcích ve věcech sp. zn. 30 Cdo 3643/2017 nebo sp. zn. 30 Cdo 2531/2016.

19. Z uvedeného tedy podle odvolacího soudu plyne, že aby bylo možno odškodnit nemajetkovou újmu formu konstatování porušení práva, musí být splněn alespoň jeden ze dvou předpokladů – buď musí být délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo význam předmětu řízení pro poškozeného musí být pouze nepatrný. Naplnění ani jedno z uvedených předpokladů však z provedeného dokazování nevyplývá, a ani tehdy, kdy odvolací soud, jak bude uvedeno níže, nahlíží na některé otázky projednávané věci odlišně od soudu prvního stupně, neboť závěr o tom, že se žalobce svým jednáním na délce řízení nijak nepodílel, není sporován, dovodit vznik jen nepatrné újmy na straně žalobce také nelze. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že odpovídajícím odškodněním žalobce je odškodění v penězích.

20. Zároveň správně určil celkovou délku řízení /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. a) odškodňovacího zákona v trvání 9 let a 6 měsíců, tento závěr není ani stranami sporován a má oporu v ustálené judikatuře (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Posuzované trestní řízení bylo ve vztahu k žalobci zahájeno dne [datum], kdy mu bylo doručeno první usnesení policejního orgánu o zahájení jeho trestního stíhání, a skončilo dne [datum] vyhlášením rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

21. Rámcově správně co do vlivu na celkovou délku řízení se podle náhledu odvolacího soudu soud prvního stupně vypořádal s otázkou složitosti namítaného řízení /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b) odškodňovacího zákona Pokud jde o kritérium složitosti řízení, to ve své konkretizaci zahrnuje jednak počet instancí, v nichž byla věc hodnocena, jednak složitost věci samé o sobě. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (viz NS ČR 30 Cdo 675/2013 nebo 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srov. bod IV písm. a) Stanoviska).

22. Soudem prvního stupně podrobně zjištěný průběh trestního řízení vypovídá o jeho extrémní složitosti, a to především složitosti skutkové a právní a z nich logicky plynoucí složitosti procesní. Stíháno bylo celkem 34 osob, jejich jednání spolu vzájemně souviselo věcně i časově, trestné činnosti se vždy dopouštěli minimálně dvě osoby společně, přípravné řízení trvalo co do shromažďování důkazů potřebných k podání obžaloby jen ve vztahu k žalobci 2,5 roku. K důkazu bylo zapotřebí opatřit, povést a zhodnotit tisíce listin, byly slyšeny desítky svědků, zpracovány znalecké posudky, prováděny rekognice, hodnoceny byly odposlechy. Řízení se týkalo nakládání fiktivními daňovými doklady, obecně je po skutkové i právní stránce hodnocení trestné činnosti tohoto typu považováno složité. Počet stíhaných osob i četnost jejich skutků se pak logicky promítla do enormní zátěže věci po stránce skutkové i právní, ta se spolehlivě podává i z výroků rozhodnutí soudů obou stupňů. Na skutková zjištění i závěry soudu prvního stupně o skutkové a právní složitosti věci lze bez výhrad odkázat. Této náročnosti trestní věci podle náhledu odvolacího soudu plně odpovídá modifikace odškodnění, kterého se má žalobci dostat v rozsahu 15% pro složitost skutkovou a dalších 15% pro složitost právní.

23. Skutková i právní náročnost věci se pak nutně projevila v náročnosti zajištění řádného průběhu trestního procesu. I v této otázce lze plně odkázat na zjištění a závěry soudu prvního stupně. Podle nich v řízení proběhly více jak tři desítky jednacích dnů před soudem prvního stupně, pět jednacích dnů potřeboval pro rozhodnutí ve veřejném zasedání i odvolací soud. Jen zajištění účasti všech potřebných osob u jednotlivých hlavních líčení představovalo náročnou činnost, v tomto směru soud prvního stupně přiléhavě poukázal na referáty, kterými byla hlavní líčení nařizována, i na skutečnost, že pro závady v doručování bylo zapotřebí odročovat hlavní líčení nařízená k vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Nelze přehlížet, že rozhodování ve věci samotné nebylo jediným rozhodováním, kterého bylo zapotřebí, průběžně byl vydáván nespočet rozhodnutí procesních. Jen sám žalobce (a nepochybně i další obvinění/obžalovaní) plně využíval prostředků, které mu trestní řád dává, podával stížnosti proti rozhodnutím orgánů v přípravném řízení i v řízení před soudem, opakovaně se domáhal rozhodování ve věci zajištění jeho majetku, v této otázce jen o jeho návrzích a opravných prostředcích opakovaně rozhodoval odvolací soud, dvakrát dokonce i Ústavní soud, dožadoval se rozhodnutí o vyloučení své věci k samostatnému řízení. Zde lze jen zdůraznit, že subjekt, který řízení k další fázi, ať již k procesnímu nebo věcnému rozhodování, přebíral, musel vždy nastudovat spis tak, aby mohl vykonat úkony, které mu náleží. Z důvodů extrémní procesní náročnosti trestní věci má odvolací soud za to, že je namístě modifikovat satisfakci žalobce ve prospěch žalované snížením o dalších 40%. Pokud v tomto směru žalobce namítá, že o podobně složitých věcech rozhodují soudci specializovaní, vybavení k tomu potřebným aparátem, nelze než uvést, že ani tato skutečnost nemohla potřebu náročného procesního postupu nijak ovlivnit, dbát důsledně procesních předpisů bylo zapotřebí v každém případě, naopak lze předpokládat, že specializovaný senát nebude natolik zatížen další běžnější agendou a náročným věcem se tak může věnovat plně.

24. Pokud jde o jednání žalobce jako poškozeného /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c) odškodňovacího zákona, shodně se stranami sporu i soudem prvního stupně lze uzavřít, že se žalobce vyjma četného a přípustného využívání procesních prostředků k uplatnění svých práv na délce řízení svým jednáním nijak nepodílel, není proto důvodu jeho satisfakci jakkoli modifikovat.

25. Ve vztahu k postupu orgánů státu v namítaném řízení / kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) odškodňovacího zákona snáší žalobce celou řadu výtek, odvolací soud je však za důvodné nemá, nesdílí výhrady žalobce o tom, že by orgány činné v trestním řízení nepostupovaly řádně. Již ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí uvedl, že pro projednávanou věc není případná námitka žalobce, že jeho trestní věc měla a mohla být vyloučena k samostatnému projednání, což by délku vedení řízení proti němu zkrátilo. Podle § 20 odst. 1 věta prvá trestního řádu proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisejí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. Konání společného řízení by mohlo být vyloučeno tehdy, pokud by takovému postupu bránily důležité důvody, např. by u jednoho z obviněných bylo stíhání přerušeno pro jeho nepříznivý zdravotní stav. To se však nestalo, byť žalobce sám tímto směrem snahu vyvíjel, jeho žádosti o přerušení trestního stíhání nebylo vyhověno. K této otázce zároveň lze poukázat na to, že podmínky vedení společného řízení proti všem 34 osobám vyplývaly z charakteru a četnosti jejich trestné činnosti, když jak z obžaloby, tak z rozsudků vydaných v trestním řízení se spolehlivě podává, že ohledně každého z řešených skutků jednaly vždy nejméně dvě osoby, jejich jednání bylo osobně, skutkově i časově různě provázáno. Jen četnost skutků projednávaných ve vztahu k žalobci vždy ve spojení s další osobou dokládá, že samostatné projednání jeho věci by mohlo být nejen procesně, ale i časově náročnější, než stíhání společné (sám žalobce tvrdil, že byl odsouzen ohledně dvou desítek skutků a ohledně devíti zproštěn obžaloby).

26. Za zcela nepřípadné ve vztahu k hodnocení kritéria postupu orgánů státu má odvolací soud opakované poukazy žalobce týkající se zajištění jeho majetku v trestním řízení. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 53 Co 354/2020-255, se odvolací soud k této otázce podrobně vyjádřil, rozsudek je pravomocný. Pokud z titulu zajištění žádal žalobce odškodnění, jeho nárok byl zamítnut především s tím závěrem, že není dán odpovědnostní titul žalované, když v otázce zajištění majetku nebylo vydáno žádné nezákonné rozhodnutí, což se podává především z rozhodnutí Ústavního soudu o stížnostech žalobce, který měl stížnosti za zjevně neopodstatněné a zajištění majetku za nikoli nerovnovážný zásah do práv žalobce s přihlédnutím ke značné složitosti trestní věci a předpokládané výši způsobené škody. Pokud ani Ústavní soud v této otázce neshledal žádného pochybení, nemohou argumenty žalobce obstát.

27. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že postup orgánů státu během řízení byl plynulý, úkony směřující k vydání rozhodnutí byly činěny v přiměřených lhůtách, úkony na sebe navazovaly a jednání se konala v běžných lhůtách. Za jediné období, kdy soud prvé instance jednal s delší časovou prodlevou, lze mít období od vyhlášení usnesení o ukončení dokazování, k čemuž došlo [datum], když dalším navazujícím úkonem bylo až usnesení o zrušení zajištění nemovitostí a finančních prostředků, vydané soudem [datum], nicméně v tomto období byly řešeny další procesní otázky a zároveň celé období po ukončení dokazování je nutno vzhledem k výše popsané skutkové a právní složitosti předmětu řízení vnímat jako přípravu rozhodnutí ve věci, když hlavní líčení k vyhlášení rozhodnutí bylo nařízeno pokynem z února [rok], původně na červen [rok], pro problémy s doručováním na září [rok]. Je zřejmé, že v této době bylo připravováno rozsáhlé rozhodnutí ve věci samé, kdy soud byl nucen se vypořádat s veškerými provedenými důkazy, přičemž jenom v tomto ohledu je třeba upozornit na to, že spisy z přípravného řízení čítají celkem 84 svazků, k tomuto přibylo až do konce řízení dalších 15 svazků. Rovněž z rozsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který čítá 413 stran, lze mít za to, že předmětné období mezi ukončením dokazování a vyhlášením rozsudku bylo účelně využito k přípravě rozhodnutí, což dokládá skutečnost, že odvolací soud v drtivé většině rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, respektive podaná odvolání státního zástupce a obžalovaných zamítl, tedy fakticky potvrdil, že čas strávený soudem prvního stupně přípravou rozhodnutí ve věci byl účelně vynaložen. I doba od předložení spisu odvolacímu soudu do doby jeho rozhodnutí je akceptovatelnou právě s ohledem na rozsah spisového materiálu, a tedy související skutkovou a právní složitost řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně proto nemá odvolací soud za důvodnou jakoukoli modifikaci satisfakce žalobce z důvodu postupu orgánů státu.

28. Pokud jde o kritériu významu řízení pro žalobce / § 31a odst. 3 písm. e) odškodňovacího zákona odvolací soud závěry soudu prvního stupně nesdílí.

29. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u věcí trestních, péče o nezletilé, pracovněprávních sporů, věcí osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 515/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2542/2014).

30. V případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, která negativně ovlivňuje a zatěžuje jeho osobní život, a z tohoto důvodu je třeba trvat na tom, aby trestní řízení proběhlo v co nejkratším čase. Smyslem kompenzačního řízení je odškodnit nemajetkovou újmu, která žalobci nepřiměřenou délkou řízení skutečně vznikla. Za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2595/2010). V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, Nejvyšší soud výslovně uvedl, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení je třeba při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlížet k tomu, že poškozený (pachatel) byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu. Pokud by soud neměl za zjištěnou skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly způsobem, který lze očekávat, ale dopustily se vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, přičemž docházelo též průtahům řízení, zpravidla by nebylo vůbec možno uvažovat o odškodnění újmy v peněžité formě. V uvedených rozhodnutích vychází dovolací soud z toho, že součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest. Poškozený (pachatel) se vědomě stal„ hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno. Oproti tomu poškozený, jenž se trestného činu nedopustil, v zásadě pociťuje nejistotu vyplývající z obavy z trestu právě po dobu trestního stíhání a z důvodu vedeného trestního stíhání, nikoliv vlastní činnosti. Rovněž je nutné vnímat rozdíl spočívající v možnosti pachatele trestné činnosti přičinit se o rychlejší vyřízení trestní věci, a to nikoliv pouze případným doznáním se ke spáchání trestného činu, ale též např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení. Tím samozřejmě není popřena možnost důsledně využít práva na obhajobu. Obviněný, který trestný čin nespáchal, má naopak v zásadě právě jedinou možnost postupu v trestním řízení, a to svou důslednou obhajobu v rámci standardního trestního řízení, což zpravidla vyžaduje delší čas. Případné doznání či přistoupení k odklonu se u takto obviněného nepředpokládá, a nelze jej vnímat jinak než škodlivě. Řečeno jinak, obviněný pachatel úmyslného trestného činu na sebe nejistotu uvrhuje sám, a je-li zahájeno trestní řízení, přestává být tato nejistota v pouhé potencionální sféře (stává se hmatatelnější). Pachatel úmyslného trestného činu má rovněž možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu, typicky se doznat, což má zpravidla rovněž odezvu ve snížení v úvahu připadajícího trestního postihu. Co se týká významu předmětu řízení, bylo by na věc možno nahlížet (vnější optikou) tak, že v porovnávaných příkladech jsou ve hře stejná práva a povinnosti, stejně důležitá pro život jednotlivce, neboť v obou situacích může řízení skončit jak rozhodnutím zcela zprošťujícím, tak i odsuzujícím. Význam řízení ovšem nepochybně rozdílný je, neboť obviněný pachatel úmyslného trestného činu v trestním řízení prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat„ vyváznutí“ bez trestu, v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuálně smířen. Obviněný, který se trestné činnosti nedopustil, v trestním řízení podstupuje nejistotu spočívající v možnosti, že dojde k tzv. justičnímu omylu, který jej vystaví neoprávněnému trestu a popř. i jiným negativním důsledkům (např. neoprávněnému společenskému zavržení). Uvedené nepopírá skutečnost, že nepřiměřená délka trestního řízení působí újmu i obviněnému, který je v daném průtažném řízení shledán vinným. Demonstrována ovšem je výrazná odlišnost ve vznikající újmě. Jestliže má náhrada nemateriální újmy sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. část V. stanoviska Cpjn 206/2010), pak je třeba relativizovat východisko, dle nějž by v obdobných případech nemělo být (vůbec) přihlíženo k výsledku trestního řízení. Odůvodněn pak bývá i výjimečný závěr, že pachatelům trestných činů je zpravidla újma trpěná nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž byli odsouzeni za trestný čin, kompenzována konstatací porušení práva, což platí zvláště pro případ pachatelů úmyslných trestných činů.

31. Pro projednávanou věc jsou výše uvedené judikaturní závěry nepochybně využitelné, když není sporu o tom, že žalobce byl pravomocně odsouzen pro pokračující zvlášť závažný zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a to v devatenácti bodech obžaloby, když svým jednáním úmyslně zkrátil daň v celkové výši [částka] ke škodě České republiky (str. 74 rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]).

32. Pokud se tedy žalobce odvolává intenzivnější újmy z důvodu zvýšeného významu řízení, nelze mu přisvědčit, když tvrzená nejistota na jeho straně mohla spočívat pouze v tom, zda bude jeho trestná činnost prokázána (popřípadě v jakém rozsahu) a zda mu bude uložen trest (a jaký), neboť jednání, za které byl pravomocně odsouzen, se nemohl dopustit z nedbalosti, šlo o jednání úmyslné, možnosti trestního postihu si nutně musel být vědom. Jakkoli je tedy odškodňována délka řízení trestního, nelze jeho obecně uznávaný typově zvýšený význam zohlednit. Z uvedených důvodů neshledává odvolací soud případnou ani tu část odvolací argumentace, v níž se žalobce dovolává svého nepříznivého zdravotního stavu, když podle k důkazu provedené lékařské zprávy se jeho vážný zdravotní stav odvíjí od infarktu prodělaného v roce 1997, kdy bylo žalobci 35 let. V takto nepříznivém zdravotním stavu se žalobce dopouštěl trestné činnosti, a to nutně s vědomím, že může být odhalena. Ani tato okolnost tedy nemůže vést k závěru, že by z uvedeného důvodu byl význam trestního řízení pro žalobce zvyšován, trestní stíhání si přivodil vlastním jednáním realizovaným nehledě na svůj zdravotní stav, nehledě na něj pak musí nést jeho následky, zvlášť tehdy, pokud žádné zhoršení během trestního řízení netvrdí ani neprokazuje. Odhlédnout nelze ani od toho, že předmětná lékařská zpráva je datována rokem 2010. Ze stejných důvodů není namístě dovozovat zvýšený význam řízení pro žalobce ani z titulu zajištění jeho majetku v průběhu trestního řízení, které navíc nebylo shledáno nepřiměřeným s ohledem na parametry trestního stíhání ani Ústavním soudem. Z pohledu kritéria významu řízení tak odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledává jediného důvodu pro modifikaci základní částky.

33. Výše uvedené proto odvolací soud shrnuje tak, že jakkoli po dobu 9 let a 6 měsíců trvání trestního řízení byl žalobce v nejistotě ohledně jeho výsledku, újma, která mu tím mohla být způsobena, nemůže být újmou vysoké či zvýšené intenzity, jakkoli nejde o újmu zcela nepatrnou.

34. Pokud účastníci shodně napadají závěr soudu prvního stupně týkající se zohlednění délky trestního řízení ve výši trestu, který byl žalobci uložen, nutno uvést, že jde vskutku o závěr nedostatečně vysvětlený a tedy i nepřesvědčivý. Je pravdou, že podle rozhodnutí soudů v trestním řízení bylo při ukládání trestu žalobci přihlédnuto k dlouhé době, která uplynula od spáchání trestné činnosti a že judikatura vyšších soudů připouští, že jistá forma zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení může být přiznána v podobě zmírnění ukládaného trestu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3867/2011 to je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. Podle ESLP musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné, z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil. K uvedené otázce pak dovolací soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2640/2010 uvedl, že je nezbytné důsledně rozlišovat důvody, které soud v trestním řízení k uložení nižšího trestu vedly, neboť ne všechny lze považovat za jinou náhradu újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení ve smyslu § 31a odst. 2 odškodňovacího zákona. Ilustrativní je v tomto směru znění § 39 odst. 3 trestního zákoníku, podle kterého při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Doba uplynulá od spáchání trestného činu a délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouho, jsou dvě samostatné okolnosti, ke kterým se při stanovení druhu a výměry trestu přihlíží a nelze je proto vzájemně zaměňovat nebo směšovat. Lze si ostatně představit i situaci, kdy od spáchání trestné činnosti uplyne dlouhá doba, ale samotné trestní stíhání proběhne v době přiměřené. Jestliže byl žalobci uložen nižší trest nikoli proto, aby jím byla kompenzována nepřiměřená délka trestního řízení, ale proto, že se po dlouhou dobu od spáchání trestné činnosti jiného trestně postižitelného jednání nedopustil a byl osobou dosud soudně netrestanou, tak je úvaha soudu v tom směru, že délka trestního řízení byla žalobci kompenzována již v rámci jí uloženého trestu v trestním řízení, je nesprávná.

35. V projednávané věci zjevně soudy v trestním řízení nakládaly s pojmem doby uplynulé od spáchání trestného činu, nikoli s pojmem nepřiměřeně dlouho trvajícího trestního řízení, a proto není jediného důvodu jejich závěry pro účely zde projednávané věci jakkoli zohledňovat.

36. Veškeré výše uvedené skutečnosti a závěry odvolací soudu shrnuje tak, že nepřiměřeně dlouho trvajícím trestním řízením byla žalobci způsobena újma standardní intenzity, satisfakci, která za ni má být poskytnuta, je namístě pro extrémní skutkovou, právní a procesní složitost namítaného řízení snížit v souhrnu o 70%, když žádné další okolnosti, které by vedly k další modifikaci, nemá odvolací soud za zjištěné a prokázané.

37. Pokud jde o samotnou výši peněžité satisfakce a její výchozí částku, i s ohledem na výše uvedené závěry nemá odvolací soud za důvodné námitky žalobce o tom, že je nepřiměřeně nízká, za důvodné. Soud prvního stupně ve vztahu k namítanému řízení vyšel z částky [částka] za jeden rok trvání řízení a nijak nepochybil. Judikatura vyšších soudů standardně pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi [částka] až [částka] za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení, tj. [částka] až [částka] za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční. Při stanovení nižší částky odškodnění za prvé dva roky řízení si přihlíží k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením) nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení. [příjmení] [částka] je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 806/2012). V projednávané věci ve vztahu k samotnému trestnímu řízení ani odvolací soud neshledal žádné natolik podstatné okolnosti, které by mohly vést k úvaze, že je namístě využít částku vyšší než základní, jakkoli řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, nešlo o délku extrémní, a šlo o řízení standardního významu pro žalobce.

38. Nicméně odvolací soud nemá za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení odškodňovacího. Jeho celková délka k datu rozhodování odvolacího soudu činí čtyři roky (březen 2018 – březen 2022), jde o řízení typově zvýšeného významu, proběhlo opakovaně před soudy dvou stupňů, není zatíženo průtahy ze strany soudů, a naopak ze strany žalobce je zatíženo celou řadou žádostí jeho právní zástupkyně o odročení jednání. Jakkoli by v souhrnu výše uvedených skutečností mohla být jeho délka považována ještě za přiměřenou, nelze přehlížet, že se na ní velmi významně podílí skutečnost, že pro závažné vady byly pravé dva rozsudky soudu prvního stupně zcela a posléze částečně zrušeny. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Při respektování uvedených závěrů nelze otázku délky tohoto odškodňovacího řízení hodnotit jinak, než je nepřiměřená, když nebýt dvojího zjevně nesprávného rozhodování soudu prvního stupně, o věci mohlo být rozhodnuto ve lhůtě přibližně o dva roky kratší (poprvé odvolací soud rozhodoval v lednu 2020), což by nepochybně byla lhůta přiměřená.

39. Z výše uvedeného důvodu žalobce opodstatněně žádá, aby se mu dostalo satisfakce vyšší, činí tak důvodně a v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp.zn. 30 Cdo 5189/2016 Odvolací soud proto z uvedeného důvodu pro účely kompenzace újmy žalobce způsobené nepřiměřeně dlouhotrvajícím trestním řízením a na ně navazujícím nepřiměřeně dlouhým odškodňovacím řízením dospěl k závěru, že je v projednávané věci namístě vycházet ze základu odškodnění nikoli částkou [částka], ale částkou [částka] za každý rok trvání trestního řízení. Podle této úvahy se má žalobci dostat základní částka [částka] (8,5 x [částka] [anonymizováno]), pokud je modifikována snížením o 70% zbývá 30% představovaných částkou [částka] ([částka] [anonymizováno] x 0,3). Pokud tedy byla výrokem I. napadeného rozsudku žalobci přiznána částka [částka], je namístě jeho změna zamítnutím žaloby v rozsahu částky [částka] ([částka] [anonymizováno] – [částka] [anonymizováno]).

40. Ohledně výše přiznaného odškodnění oba účastníci důvodně vytýkají soudu prvního stupně poukaz na další rozhodnutí téhož soudu týkající se nároků na odškodnění z titulu délky téhož trestního řízení. Jakkoli podle § 121 o.s.ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí, které nebylo publikováno a minimálně žalovanému nebylo vůbec známo, navíc bez podrobnějšího vysvětlení jeho rozhodných východisek. Odkaz soudu prvního stupně na uvedený rozsudek téhož soudu sp.zn. 23 C 203/2018 je především zcela nepřípadný, když přehlíží, že se týkal zcela odlišného skutkového stavu, neboť tamní žalobce byl v namítaném trestním řízení zproštěn obžaloby.

41. Stejně tak nepřípadné jsou odkazy žalobce na konkrétní rozhodnutí ke srovnání, když ve všech třech případech, na které odkazuje, uplatňovali nároky poškození, jejichž trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby a nikoli pravomocným odsouzením pro úmyslný trestný čin jako v případě zde projednávaném.

42. Pokud se žalobce v rámci závěrečného odvolacího návrhu domáhal změny napadeného výroku rozsudku vyhověním žalobě i ohledně úroku z prodlení za dobu od [datum], lze jen uvést, že předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 53 Co 354/2020-255, byla žaloba ohledně úroku z prodlení za dobu od [datum] do [datum] z částky [částka] pravomocně zamítnuta a předmětem dalšího řízení zůstala pouze částka [částka] s úrokem z prodlení za dobu od [datum].

43. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o.s.ř. v jeho výroku žalobě vyhovujícímu (I.) změnil tak, že ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení žalobu zamítl, jinak jej podle § 219 o.s.ř. v tomto výroku (tedy ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení) a ve výroku žalobu zamítajícím jako věcně správný potvrdil.

44. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o.s.ř. s tím, že úspěch účastníků ve sporu byl plně vyrovnaný, když žalobce předmětem řízení učinil dva samostatné nároky stejné výše, ohledně jednoho z nich uspěl a ohledně druhého nikoliv.

Poučení