53 Co 228/2025 - 142

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudců JUDr. Lady Záviškové a JUDr. Miloslava Sládka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A]., IČO [IČO žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 35 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 2025, č. j. 27 C 175/2023-85 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 900 Kč k rukám [Jméno advokátky], advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 35 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 7. 2021 do zaplacení (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 13 300 Kč (výrok II.) a dále jí uložil povinnost zaplatit ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na nákladech řízení částku 984 Kč (výrok III.).

2. Předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 5. 2024, č. j. 27 C 175/2023-29, byl rozsudkem odvolacího soudu ze dne 17. 10. 2024, č. j. 53 Co 236/2024-61, zrušen a vrácen k dalšímu řízení. Soud prvního stupně tak opětovně rozhodoval o žalobě z titulu smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 22. 4. 2016 uzavřené mezi původním vlastníkem, tj. společností [právnická osoba] jako pronajímatelem, a žalovaným jako nájemcem (dále jen „smlouva o nájmu“) s tvrzením žalobkyně, že žalovaný ukončil smlouvou o nájmu výpovědí ze dne 26. 2. 2021 doručenou žalobkyni dne 26. 3. 2021, a nájem proto skončil ke dni 31. 7. 2021. Žalovaný dluží žalobkyni nájem i za měsíc 7/2021.

3. Žalovaný namítal, že nájem ukončil výpovědí ze dne 26. 2. 2021, kterou týž den doručil žalobkyni (osobně, e-mailem), a proto výpovědní doba v délce 4 měsíců počala běžet již dne 1. 3. 2021. Pro případ, že by obrana žalovaného nebyla shledána důvodnou, vznesl námitku započtení, když žalobkyně dosud nevrátila žalovanému jistotu ve výši 35 000 Kč.

4. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení účastníků, provedených listinných důkazů, fotodokumentace, účastnického výslechu žalovaného a výslechu svědkyně [jméno FO] dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 3. až 14.). V bodu 15. pak zdůvodnil neprovádění dalších důkazů nadbytečností s ohledem na řetězec důkazů (jak vysvětleno níže).

5. Po právní stránce hodnotil nárok žalobkyně podle § 2302 odst. 1 a § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). Po citaci § 2229, § 2991 odst. 1, 2, § 2992, § 2993 a § 1982 odst. 1, 2, § 1987 odst. 1, 2 o. z. uzavřel, že řetězcem provázaných důkazů bylo prokázáno, že výpověď smlouvy o nájmu byla žalobkyni doručena již dne 26. 2. 2021, a to osobně žalovaným za přítomnosti svědkyně [jméno FO] do poštovní schránky v místě sídla žalobkyně a současně byla žalobkyni zaslána téhož dne výpověď se zaručeným podpisem e-mailem. Čtyřměsíční výpovědní doba tudíž uplynula s koncem měsíce června 2021 a žalobkyni nárok na zaplacení nájemného za měsíc červenec 2021 nevznikl. Uvedené vyplynulo z výpovědi žalovaného, svědkyně [jméno FO], z fotodokumentace týkající se doručení výpovědi do sídla žalobkyně v [adresa], [Jméno žalobkyně B], e-mailové zprávy zaslané žalovaným [tituly před jménem] [jméno FO] předmětného dne 26. 2. 2021, a to včetně přílohy (výpovědi smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 26. 2. 2021) elektronicky podepsané žalovaným zaručeným podpisem, a to na e-mailové adresy [e-mail] a [e-mail], když obsah e-mailu dokládá rovněž osobní doručení výpovědi na adresu sídla žalobkyně. O stejných skutečnostech svědčí rovněž k důkazu provedená e-mailová komunikace mezi [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO], tehdejší zaměstnankyní žalovaného, konkrétně e-mail ze dne 20. 1. 2021 od [tituly před jménem] [jméno FO] pro [jméno FO], dále e-mail ze dne 22. 7. 2021 od [tituly před jménem] [jméno FO] pro [jméno FO] včetně jemu předcházejícího e-mailu ze dne 22. 7. 2021 od [jméno FO] pro [tituly před jménem] [jméno FO], zaslaný na adresy [e-mail] a [e-mail], která prokazuje důvodnost zaslání výpovědi smlouvy o nájmu na uvedené adresy. Adresa [e-mail] byla sdělena jako kontaktní pro záležitosti týkající se nájmu a tehdejší jednatel žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] používal adresu [e-mail] při komunikaci ohledně nájmu i v případech, kdy jednal za žalobkyni. Skutečnost, že bylo doručováno na adresu sídla žalobkyně, vyplynula z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně ve spojení s obsahem smlouvy o nájmu, z reakce na dopis ze dne[Anonymizováno]10. 3. 2021 sepsaný právním zástupcem žalobkyně dne 12. 3. 2021 a z reakce na datovou zprávu ze dne 12. 3. 2021 sepsanou žalovaným dne 19. 3. 2021.

6. Prvostupňový soud uzavřel, že žalovanému nevzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení. Vyšel z toho, že dne 22. 4. 2016 uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o nájmu. Žalovaný ukončil nájemní vztah výpovědí datovanou 26. 2. 2021. Výpovědní doba v délce 4 měsíců podle bodu 12.4. smlouvy o nájmu počala běžet již dne 1. 3. 2021, neboť výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 26. 2. 2021 ještě týž den žalovaný osobně vhodil do poštovní schránky žalobkyně na adrese jejího sídla [adresa], čímž došlo k jejímu doručení žalobkyni. Pokud žalobkyně nezajistila výběr poštovní schránky nebo došlo ke ztrátě výpovědi některým ze zaměstnanců žalobkyně, nelze toto přičítat žalovanému k tíži. Navíc dne 26. 2. 2021 zaslal žalovaný výpověď smlouvy o nájmu žalobkyni rovněž e-mailem včetně zaručeného podpisu do emailové schránky [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], tehdejšího člena [orgán] žalobkyně, který byl statutárním orgánem žalobkyně, a to na e-mailovou adresu [e-mail], a rovněž na e-mailovou adresu [e-mail], a to i s informací, že došlo také k fyzickému doručení uvedené výpovědi na adresu sídla žalobkyně [adresa]. Uvedená emailová adresa byla kontaktní emailovou adresou, kterou [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], používal, a která byla žalovanému sdělena. Žalovaný pro vysvětlení, proč odeslal žalobkyni výpověď ještě jednou prostřednictvím [právnická osoba] dne 22. 3. 2021, jejímž doručením argumentuje žalobkyně, uvedl, že poté, co osobně vhodil výpověď smlouvy o nájmu do poštovní schránky žalobkyně a zaslal ji i prostřednictvím emailu, obdržel od žalobkyně dopis ze dne 12. 3. 2021, ve kterém právní zástupce žalobkyně uvedl, že o žádné výpovědi neví. Žalovaný proto z opatrnosti, již potřetí, zaslal žalobkyni výpověď smlouvy o nájmu. V tomtéž dopise ze dne 12. 3. 2021 žalobkyně uvedla, že žalovaný mohl využít pro doručení výpovědi datovou schránku žalobkyně. Žalobkyně však minimálně v danou dobu neměla povolený příjem datových zpráv od soukromých subjektů, což je důvod, proč žalovaný nezvolil tuto cestu doručení. Uvedenou skutečnost žalovaný žalobkyni sdělil dopisem ze dne 19. 3. 2021 nazvaným Reakce na datovou zprávu ze dne 12. 3. 2021, který zaslal právnímu zástupci žalobkyně datovou schránkou. Soud prvního stupně nepovažoval způsob doručování výpovědi žalovaným žalobkyni za neobvyklý, obzvláště za situace, kdy šlo o dobu Covidu, kdy nebylo zcela jasné, zda by prostřednictvím [právnická osoba]. byla výpověď včas do konce měsíce února doručena žalobkyni, přičemž z jednání žalovaného byla patrná snaha stihnout doručení výpovědi ještě v únoru. V dané době rovněž nebylo automatické a ani povinností doručovat datovou schránkou, resp. aby byla přijímána písemnost od soukromých osob datovou schránkou, pokud to neměl konkrétní subjekt dovoleno, takový postup nebyl povolen.

7. Žalovaný nadto vznesl řádně a včas eventuální námitku započtení, když proti pohledávce žalobkyně uplatněné žalobou započetl svou pohledávku včetně příslušenství vyplývající z titulu práva na vrácení složené jistoty ve výši 35 000 Kč. Žalovaný zaplatil žalobkyni před započetím nájmu jistotu ve výši 35 000 Kč, což vyplynulo z bodu 8.1. smlouvy o nájmu. Práva a povinnosti ohledně jistoty přešla na žalobkyni, jak plyne z výpisu z katastru nemovitostí o vlastnictví předmětu nájmu žalobkyní. Jistota nebyla žalovanému vrácena, přestože byla žalobkyně k vrácení vyzvána výzvou ze dne 26. 10. 2023 s podacím lístkem ze dne 30. 10. 2023 a dokladem o doručení. Žalobkyně neoznámila žalovanému použití jistoty na žádný konkrétní účel. Pokud naznačovala, že jistota mohla patrně být použita na úhradu nájemného za prosinec 2020, bylo prokázáno, že jistota na úhradu nájemného za prosinec 2020 použita nebyla. Žalobkyně vedla proti žalovanému soudní řízení o zaplacení nájemného za prosinec 2020 u tamního soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaný chtěl, aby na úhradu tohoto nájemného byla použita jistota, žalobkyně uvedené odmítla a nadále pokračovala v řízení. Žalovaný následně zaplatil žalobkyni dne 29. 9. 2021 částku 177 735,50 Kč, která zahrnovala i úhradu nájemného za prosinec 2020. Žalovaný žalobkyni sdělil e-mailem ze dne 30. 9. 2021, jaké jednotlivé položky včetně nájemného za prosinec 2020 tato částka zahrnuje, tj. na co je platba určena. Řízení bylo následně zastaveno. Uvedené bylo prokázáno dokladem o platbě uvedené částky, e-maily ze dne 30. 9. 2021, vyjádřením žalovaného ze dne 11. 10. 2021 v rámci řízení sp. zn. [spisová značka] ve spojení s usnesením soudu ze dne 22. 6. 2023, č. j. [spisová značka], když prvostupňový soud považoval za zcela nadbytečné provádět důkaz celým spisem v dané věci. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Předně vytkla soudu prvního stupně, že provedl dokazování v rozporu s pravidly o. s. ř., když provedl jen důkazy navržené žalovaným, včetně jeho účastnické výpovědi, důkazy navržené žalobkyní naopak zamítl pro nadbytečnost, ačkoli navrhla i svou účastnickou výpověď. Bylo přitom právem žalobkyně oponovat procesně účinně (výpovědí, případně kamerovými záznamy) žalovanému, když tyto návrhy, a to i ke zjištění, zda datová schránka žalobkyně byla zpřístupněna třetím subjektům, byly zcela relevantní. Zpochybňuje dále úvahu soudu prvního stupně o „řetězci provázaných důkazů“. Ve vztahu k výpovědi svědkyně vytkla vadu řízení spočívající v poučení podle § 126 o. s. ř. bez poučení o právu odmítnout výpověď, rovněž namítla, že výslech žalovaného nebyl učiněn až po výslechu svědkyně, tedy v rozporu s § 131 odst. 1 o. s. ř. (jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak). Nijak se nevypořádal ani s věrohodností výpovědi žalovaného a svědkyně [jméno FO], které spolu s fotografiemi mají představovat zmiňovaný řetězec. Žalobkyně poukázala nejen na dřívější zaměstnanecký poměr svědkyně k žalovanému, ale zejména okolnost, že v den, kdy měli pobývat v kanceláři a jet doručovat výpověď, byl vyhlášen v souvislosti s pandemií covid-19 nouzový stav, přičemž v posledních týdnech a dnech předtím trvala výrazná kulminace epidemie. Považuje proto za dost málo pravděpodobné, aby se v tomto období, kdy profese, u nichž to bylo možné, realizovaly pracovní činnost distančně (homeoffice), advokát scházel se sekretářkou v kanceláři a k tomu by řešili tak nestandardní postupy, jako je doručování výpovědi osobně (vozidlem) do sídla adresáta. Dále podrobně argumentuje proti závěrům prvostupňového soudu, kterými posuzoval námitku započtení vznesenou žalovaným. Soud prvního stupně v rámci posouzení odkázal na řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka], aniž by k tomu provedl důkaz. V řízení došlo i k procesní vadě spočívající v nedostatku poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ohledně námitek žalobkyně proti kompenzační námitce. Ve vztahu k nákladům řízení namítla nesprávnost přiznání DPH, když právní zástupkyně nebyla v rozhodném období jejím plátcem. Navrhla napadený rozsudek zrušit a vrátit věc k dalšímu jednání.

9. Žalovaný ve vyjádření k odvolání vyvracel odvolací námitky žalobkyně. Má za to, že prvostupňový soud postupoval správně, když návrhy žalobkyně zamítl, jelikož je považoval za nadbytečné. Nadto lze pochybovat o tom, že by navržené důkazy, navíc nekonkrétní (kamerové záznamy) mohly přinést jakákoli nová zjištění. Poukázal na obvyklou dobu jejich ukládání ve vztahu ke zkoumanému dni. Soud přitom není povinen provést účastnický výslech druhé strany, provede-li výslech jedné z nich. Navíc statutární orgán žalobkyně ani u jednání nebyl přítomen. Ve vztahu k fotografiím zdůrazňuje, že předložil dvě fotografie v elektronické podobě umožňující zobrazení informací o datu a čase jejich vzniku, což považuje za dostatečnou verifikaci fotografií a není mu zřejmé, jakou další verifikaci měla žalobkyně na mysli. Skutečnost, že výpověď byla do poštovní schránky žalobkyně osobně vhozena v únoru 2021, byla v řízení dostatečně prokázána, když provedené důkazy se vzájemně podporují. K porušení § 126 o. s. ř. uvedl, že právo odepřít výpověď je upraveno na ochranu svědka, nikoliv pro účastníky, navíc svědkyně je advokátní koncipientkou vykonávající praxi a je si nepochybně tohoto práva vědoma. Žalovaný má za to, že nemohlo dojít k závažnému porušení procesních předpisů. Poukazovala-li žalobkyně na pandemii Covid 19, namítá, že se jednalo o prodloužení nouzového stavu, který trval kontinuálně již od října 2020, nikoli o nový stav. V té době již výrazně pominula prvotní panika z nové nemoci a lidé za dodržení předepsaných opatření docházeli do práce. Nesouhlasil ani s tím, že by řízení bylo stiženo vadou spočívající v nesprávném pořadí provedení účastnického výslechu žalovaného a následného výslechu svědkyně [jméno FO]. K námitce eventuálního odůvodnění má žalovaný za to, že byť je možné, že pojednání o eventuální námitce započtení vznesené žalovaným je nadbytečné, nic to nemění na skutečnosti, že prvostupňový soud v jiných částech odůvodnění vyložil, jaké důvody jej vedly k zamítnutí žaloby. Co se týče náhrady nákladů řízení, jejich výše byla přiznána ve správné výši bez náhrady DPH, ačkoli se o něm v odůvodnění nedopatřením hovoří. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

11. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění, která následně ve vztahu k otázce doručení výpovědi správně posoudil, když uzavřel, že k doručení smlouvy o nájmu došlo dne 26. 2. 2021, pročež výpovědní doba skončila ke dni 30. 6. 2021. Při takovém závěru bylo posuzování námitky započtení nadbytečné a výtky žalobkyně směřující proti provádění dokazování k této otázce, ač přiléhavé, na správnost rozhodnutí nemají vliv. Nad rámec právě uvedeného odvolací soud uvádí, že posuzování více důvodů pro vyhovění/zamítnutí žaloby nepředstavuje postup neobvyklý, natož nemožný, když v soudních rozhodnutích se objevuje nikoli výjimečně.

12. Odvolací soud se předně zabýval tím, zda řízení před soudem prvního stupně netrpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K námitce žalobkyně, že svědkyně byla nesprávně poučena podle § 126 o. s. ř., když jí nebylo dáno poučení o právu odmítnout vypovídat, odvolací soud přisvědčuje žalovanému v tom, že právo odepřít výpověď je upraveno na ochranu svědka, nikoliv účastníka, a navíc svědkyně je právním profesionálem a byla si nepochybně tohoto práva vědoma. Takové pochybení nemohlo mít na správnost rozhodnutí žádný vliv. Obdobně na jeho správnost nemohlo mít vliv pořadí, v němž bylo prováděno dokazování účastnickým výslechem a výslechem svědkyně. Podle § 118 odst. 3 o. s. ř. je věcí předsedy senátu, aby nad rámec pravidel stanovených v odstavci 1 a 2 průběh jednání určoval v závislosti na povaze projednávané věci a okolnostech případu. Zákon neukládá předsedovi senátu dbát, aby svědci, kteří dosud nebyli vyslechnuti, nebyli přítomni jednání, ale ponechává na něm, aby v souvislosti s provedením důkazu výslechem svědků v každé jednotlivé věci posoudil, jaké opatření ve vztahu k přítomnosti dosud nevyslechnutých svědků při jednání zvolí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1392/2004). Přistoupil-li soud nejprve k výslechu přítomného účastníka a teprve následně k výslechu svědkyně v jednací síni v době výslechu žalovaného nepřítomné, nelze takovému postupu nic vytknout. Naopak jej lze hodnotit jako vhodný i z hlediska hodnocení věrohodnosti těchto důkazů. Povinný postup výslechů z § 131 odst. 1 o. s. ř. neplyne.

13. Z občanského soudního řádu také nevyplývá nárok na reciprocitu důkazů, a to ani účastnických výpovědí, když je vždy na rozhodnutí soudu, které důkazy provede. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 663/2000 nebo sp. zn. IV. ÚS 67/2000). Soud prvního stupně se vypořádal s tím, z jakého důvodu žalobkyní navržené důkazy zamítl (výpověď žalobkyně, kamerové záznamy). Odůvodnil-li jejich zamítnutí nadbytečností, není ani této úvaze co vytknout, když platí, že „nadbytečným“ je takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak, tj. jinými důkazy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1643/2023). V řízení přitom bylo spolehlivě prokázáno, že žalovaný za účasti svědkyně [jméno FO] doručil výpověď smlouvy o nájmu do poštovní schránky v sídle žalobkyně dne 26. 2. 2021. Navrhovala-li žalobkyně účastnický výslech jednatele k tomu, zda zaznamenal pohyb před kanceláří, zda si všimnul žalovaného či svědkyně, její výslech by závěr o doručení výpovědi zvrátit nemohl, stejně jako tvrzení, že nedostala email ani výpověď.

14. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu, nyní prostoru sloužícího podnikání) předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Tím je třeba rozumět konkrétní možnost (nepřítomné) osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 442/2003, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a sp. zn. 26 Cdo 864/2004). Kritérium objektivní možnosti seznámit se s obsahem adresovaného hmotněprávního úkonu se přitom uplatní i při doručování písemností právnickým osobám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1030/2004).

15. Byla-li výpověď prokazatelně vhozena do poštovní schránky žalobkyně, žalobkyně nabyla objektivní příležitosti seznámit se s obsahem takového hmotněprávního úkonu. Není přitom nezbytné, aby se s ním skutečně seznámila, když stačí, že takovou objektivní příležitost měla. Vycházeje z doručení výpovědi osobně vhozením do schránky není rozhodné, zda žalobkyně obdržela dne 26. 2. 2021 výpověď i e-mailem. I odvolací soud má za to, že i tento e-mail se dostal do dispozice žalobkyně, když byl zaslán jednak na e-mailovou adresu [e-mail], která byla žalovanému sdělena jako kontaktní pro záležitosti týkající se nájmu, a jednak na adresu [e-mail], kterou tehdejší jednatel žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] používal jako adresu při komunikaci ohledně nájmu. Jedná se o adresy, které žalobkyně používala a které byly žalovanému sděleny. Pokud byla e-mailová zpráva uložena do e-mailové schránky adresáta, kterou adresát běžně užívá, lze – při absenci objektivních překážek doručení – uzavřít, že zásilka se dostala do dispoziční sféry adresáta (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3499/2023). Je tak možné uzavřít, že výpověď se dostala do sféry dispozice žalobkyně ve smyslu ustálené judikatury. Otázka, zda případně žalovaný mohl žalobkyni doručovat do datové schránky či nikoli, není významná za situace, kdy žalovaný takovou povinnost neměl (srov. zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů) a účastníci si takový způsob nesjednali, pročež bylo zcela nadbytečné provádět dokazování ke zjištění, zda datová schránka žalobkyně byla v danou dobu zpřístupněna třetím subjektům.

16. Zpochybňovala-li žalobkyně věrohodnost výpovědi žalovaného a svědkyně [jméno FO] z důvodu dřívějšího zaměstnaneckého poměru svědkyně k žalovanému, ale zejména z důvodu, že v den, kdy žalovaný a svědkyně měli pobývat v kanceláři a jet doručovat výpověď, byl vyhlášen v souvislosti s pandemií covid-19 nouzový stav, odvolací soud zdůrazňuje, že pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) výpovědi musí existovat relevantní skutkové okolnosti zjištěné v konkrétní projednávané věci, jako kupř. rozpory ve výpovědi svědka, jakož i rozpory mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, rozumová a duševní úroveň svědka, jeho chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky), jeho osobní nikoli však obecně postulovaný vztah k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1751/97 či recentní rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 2221/2023). Odvolací soud shodně jak to implicitně učinil soud prvního stupně hodnotí provedené důkazy jako věrohodné. Pouhý zaměstnanecký vztah k žalovanému, navíc bývalý, nečiní výpověď svědkyně nevěrohodnou, když žádné okolnosti, které by k tomu přistoupily, ani odvolací soud neshledal. Shodně ani u výpovědi žalovaného nebyly zjištěny žádné relevantní skutkové okolnosti, ať již rozpory v jeho výpovědi či rozpory mezi jeho výpovědí a jinými provedenými důkazy. Naopak věrohodnost těchto výpovědí je podporována zejména tím, že korespondují s dalšími provedenými důkazy, zejména fotografiemi, z jejichž elektronické podoby lze zjistit i údaje o datu a čase jejich vzniku a rovněž s e-mailem zaslaným dne 26. 2. 2021 (časově následujícím po vhození výpovědi do schránky žalobkyně) obsahujícím i sdělení, že došlo k fyzickému doručení uvedené výpovědi na adresu sídla žalobkyně. Součástí tohoto e-mailu byla rovněž výpověď podepsaná elektronickým podpisem, přičemž e-mail byl zasílán na adresy k tomu žalobkyní sdělené, jak shora vysvětleno. Všechny tyto důkazy vzájemně jednoznačně prokazují závěr o osobním doručení výpovědi žalovaným do poštovní schránky žalobkyně dne 26. 2. 2021. Úvahy soudu o „řetězci provázaných důkazů“ tak nejsou nijak nepřiléhavé.

17. Poukazuje-li žalobkyně při zpochybňování výpovědí žalovaného a svědkyně na pandemii Covid 19, ani tato námitka nemůže být úspěšná. Jen na základě toho, že lidé ve větší míře využívali homeoffice a do práce osobně chodili méně, neboť byl nouzový stav, nelze zpochybnit věrohodnost vzájemně korespondující výpovědi žalovaného a svědkyně, jež nadto odpovídají i k důkazu provedeným fotografiím a časově navazujícímu emailu.

18. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř., když správným shledal i výrok o náhradě nákladů řízení, jelikož výpočet nákladů řízení je správný, tj. bez DPH. Údaj, že bylo počítáno i s DPH, je tak zjevnou nesprávností.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalovanému náleží právo na náhradu nákladů, a to náklady právního zastoupení, které jsou tvořeny odměnou za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) á 2 500 Kč podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“) a 2 paušálními náhradami hotových výdajů á 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT. Náklady odvolacího řízení činí částku 5 900 Kč.