53 Co 314/2025 - 140

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lady Záviškové a soudců Mgr. Dity Staňkové a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím a omluvu o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 5. 2025, č. j. 11 C 161/2024-97 takto:

Výrok

I. Odvolací řízení se ohledně částky 40 000 Kč zastavuje.

II. Ve výroku I. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 60 000 Kč od 19. 6. 2024 do 31. 1. 2025, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Ve výroku III. se rozsudek potvrzuje.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 83 433 Kč k rukám [Jméno advokáta], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalované povinnost se žalobci písemně omluvit dopisem specifikovaným ve výroku II. (výrok II.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 54 151 Kč (výrok IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal poskytnutí zadostiučinění ve výši 500 000 Kč a omluvy za nemajetkovou újmu vyvolanou nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením ze dne 30. 10. 2015, kterým byl žalobce obviněn ze závažné hospodářské kriminality. Obžaloba byla podána dne 13. 11. 2018. Trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem vydaným Městským soudem v [adresa] dne 5. 10. 2020 pod sp. zn. [spisová značka] z důvodu podle § 226 písm. b) tr. řádu. Trestní stíhání žalobce v době vyhlášení napadeného rozsudku nadále pokračovalo, neboť v době od uplatnění nároku do podání žaloby bylo ve věci podáno dovolání. V rámci trestního stíhání došlo k zajištění veškerého majetku žalobce. Žalobce popisuje zásahy v osobnostní sféře týkající se psychického stavu, zdraví, životní pohody, dobrého jména u kolegů a spoluobčanů, na osobním a rodinném životě a na profesním životě a podnikání.

3. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení, provedených listinných důkazů, výpovědí žalobce a svědkyně [jméno FO], manželky žalobce, dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 12. až 21.).

4. Soud prvního stupně po citaci § 5, § 8 odst. 1, § 14, § 15 a § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále jen „OdpŠk“), nejprve posuzoval, zda jsou v daném případě splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za vzniklou škodu, tj. existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, dále vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Žalobce uplatnil nárok na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí, a to ve výši 500 000 Kč. Žalobce byl nejprve stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku a posléze pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, za který mu hrozilo uložení trestu odnětí svobody ve výměře 5 až 10 let. S ohledem na výši trestní sazby a výši škody, která měla být trestnou činností způsobena, žalobci zjevně hrozilo uložení výrazného nepodmíněného trestu odnětí svobody (státním zástupcem bylo v závěrečné řeči navrhováno 7 let) a též propadnutí zajištěných náhradních majetkových hodnot v řádu milionů Kč. To je okolnost, která vzniklou nemajetkovou újmu výrazně zvyšuje. Žalobce byl stíhán pro daňovou trestnou činnost, kdy s takovým trestním stíháním bývá obecně spojeno nižší společenské odsouzení než např. v případě trestné činnosti proti životu a zdraví či lidské důstojnosti. Stíhanou trestnou činností však měla být způsobena škoda ve výši cca 284 mil. Kč, což naopak společenské odsouzení, a tedy i nemajetkovou újmu zvyšuje. Nemajetkovou újmu pak zvyšuje i skutečnost, že žalobce byl obžaloby zproštěn dle § 226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že stíhaný skutek není trestným činem. Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 30. 10. 2015, doručeným žalobci dne 3. 11. 2015, a definitivně bylo skončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024 o odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce, které bylo doručeno obhájci žalobce dne 31. 1. 2025 a žalobci dne 6. 2. 2025. Trestní stíhání tedy trvalo celkem 9 let a 1,5 měsíce, resp. stran vědomosti žalobce 9 let a téměř 3 měsíce. Soud prvního stupně uvěřil tvrzení žalobce, že dopady předmětného trestního stíhání subjektivně vnímal po celou uvedenou dobu. K tomu přispělo i nešťastné rozhodování trestních soudů, kdy po prvním rozsudku Vrchního soudu v [adresa] žalobce nabyl dojmu, že je pravomocně zproštěn obžaloby, což uváděl i v odškodňovacím řízení u Obvodního soudu pro [adresa] (uvedl to též Městský soud v [adresa] v usnesení o zrušení zajištění náhradních majetkových hodnot), nicméně následně se situace stala nepřehlednou, řešil se chybějící výrok o zamítnutí odvolání státního zástupce, a to prostřednictvím dovolání nejvyššího státního zástupce a doplňujícího rozsudku Vrchního soudu v [adresa], kdy i po jeho vydání nejvyšší státní zástupce trval na podaném dovolání. Informace, že žalobce ještě může být odsouzen, byla žalobci sdělována i v civilních řízeních, ve kterých se domáhal náhrady škody či zadostiučinění za nemajetkové újmy a jeho žaloby byly pro předčasnost zamítány. Prvostupňový soud tak nedospěl k závěru, že subjektivně by měla být délka trestního stíhání vůči žalobci zvažována po kratší než po shora uvedenou dobu. Soud prvního stupně se nezabýval hodnocením, zda uvedená délka trestního stíhání byla či nebyla přiměřená okolnostem projednávané věci, neboť je mu z jeho činnosti známo, že se žalobce v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] samostatně domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení, a případnou nepřiměřenost délky řízení tak nelze u újmy z titulu nezákonného trestního stíhání zohledňovat. Prvostupňový soud konstatoval, že dobu 9 let a 3 měsíců, po které předmětné trestní stíhání trvalo a po kterou mohlo na žalobce negativně působit, je nutno označit za objektivně dlouhou, a délku trestního stíhání je tak nutno považovat za kritérium, které intenzitu nemajetkové újmy zvyšuje. V rámci okolností trestního stíhání a činnosti orgánů státu soud prvního stupně nepřihlížel k žalobcem namítanému vyjadřování soudů v předchozích odškodňovacích řízeních. Dále bylo zjištěno, že byly u žalobce prokázány obecné dopady trestního[Anonymizováno]stíhání do osobnostní sféry žalobce, spojené většinou s každým trestním stíháním, tj. psychická zátěž, stres, nervozita, pocit nejistoty, obavy z odsouzení. Tyto pocity frustrace byly u žalobce umocňovány zklamáním z toho, že jej do věci vmanipuloval člověk, kterému věřil a o kterém si myslel, že je jeho přítelem. Za takovou skutečnost však žalovaná neodpovídá. Výrazný zásah do osobnostní sféry žalobce a též jeho manželky představovalo provedení domovní prohlídky, při kterém došlo k narušení jejich soukromí a vnímání bezpečnosti domácího prostředí. Bylo prokázáno částečné narušení vztahu s manželkou. Jejich hádky však pramenily spíše z toho, že měli z důvodu zajištění žalobcova majetku méně peněz, a museli tak snížit svůj životní standard než z vlastního faktu trestního stíhání žalobce. Jiných členů rodiny se trestní stíhání žalobce nedotklo. Stejně tak se trestní stíhání žalobce nedotklo jeho vztahů s přáteli, kteří o trestním stíhání většinově ani nevěděli, na tyto vztahy mělo trestní stíhání dopad jen zprostředkovaný, když se žalobce kvůli omezeným příjmům nemohl účastnit aktivit, které s přáteli dříve absolvoval (hory, lyže, zahraniční zájezdy). Trestní stíhání nemělo dopady ani na vztahy žalobce v místě bydliště. O trestním stíhání žalobce se nevědělo, sousedé si zřejmě všimli jen provedení domovní prohlídky, ale ani v souvislosti s ní nebyly prokázány žádné konkrétní dopady (žalobce hovořil o narušení dobré pověsti, manželka takové dopady popřela, domovní prohlídka nijak nenarušila činnost žalobce ve výboru SVJ). Za prokázané vzal soud prvního stupně narušení majetkové sféry žalobce v důsledku trestního stíhání v rámci, kterého byly žalobci zajištěny prostředky na účtu ve výši cca 0,5 mil. Kč a nemovitý majetek v odhadní ceně cca přes 3 mil. Kč. Žalobce se dotklo předmětné zajištění jako takové, když v jeho důsledku jednak ztratil přístup k majetkovým rezervám vytvořeným pro případ neočekávaných událostí, jednak bylo i ohroženo bydlení žalobce a jeho manželky, která však o tom ani nevěděla. V důsledku omezení možnosti disponovat s úsporami na účtu se pak ztížily i životní podmínky, kdy žalobce s manželkou žili jen z důchodu žalobce a příjmu manželky, který však nebyl zanedbatelný (cca 30-35 tis. Kč měsíčně). Došlo tak i k určitému poklesu životní úrovně, když se žalobce nadále nemohl věnovat aktivitám, které provozoval dříve (lyže, tenis, golf, zahraniční cesty). Prvostupňový soud se nezabýval tím, zda prokázaný vznik Parkinsonovy choroby u žalobce představuje následek trestního stíhání, tj. zda k rozvoji této choroby u žalobce došlo v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním. Byla zohledněna jen skutečnost, že žalobce byl v době trestního stíhání osobou trpící řadou zdravotních problémů (vedle Parkinsonovy choroby též problémy se srdcem, tlakem a další choroby odpovídající jeho věku), v důsledku čehož probíhající trestní stíhání vnímal intenzivněji než člověk zdravý a plný fyzických sil. Ke stejnému zohlednění došlo i z hlediska věku žalobce, kterému bylo v době zahájení trestního stíhání [věk] let a v době jeho skončení již [věk] let. Prokázány nebyly dopady trestního stíhání do pracovní sféry žalobce. Žalobce byl v době zahájení trestního stíhání již několik let ve starobním důchodu a nebyl schopen uvést žádnou konkrétní pracovní příležitost, o kterou měl přijít. Nebylo prokázáno ani hledání jiného stálého zaměstnání. Bylo rovněž přihlédnuto ke skutečnosti, že žalobce již měl dřívější zkušenost s orgány činnými v trestním řízení, tj. v minulosti již byl trestně stíhán a byl i odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Odškodňované trestní stíhání tak na něho muselo mít o něco méně intenzivní dopad než na osobu, která se do střetu s orgány činnými v trestním řízení dostává zcela poprvé. Prvostupňový soud uzavřel, že v důsledku trestního stíhání vznikla žalobci významná nemajetková újma, za kterou je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, když pouhé konstatování porušení práva není dostatečné. Povahu trestné činnosti v rámci porovnání zohlednil tím, že vycházel z případů poškozených, kteří byli stíháni pro stejný nebo obdobný typ trestné činnosti se stejnou či obdobnou hrozící trestní sazbou. Pro účely odškodnění nemajetkové újmy vzniklé vydáním nezákonného rozhodnutí je délka trestního stíhání relevantní v tom směru, že po tuto dobu trvají či mohou trvat zásahy do osobnostní sféry poškozeného, a soud prvního stupně proto s tímto kritériem pracoval tak, že porovnával případ žalobce s případy poškozených, kteří byli stíháni po dobu obdobnou, a pokud nikoliv, pak toto kritérium zohlednil jakožto kritérium odlišné, resp. rozlišující. Soud prvního stupně nepovažoval případy předložené žalobcem za vhodné k porovnání, neboť se jednalo o trestní stíhání veřejně známých osob, u kterých došlo i v důsledku rozsáhlé medializace jejich případů k neporovnatelným zásahům zejména do pracovní sféry. Nejvíce podobným případem bylo shledáno řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Oproti tomuto případu byl žalobce zproštěn již v prvním kole rozhodování, jeho věc však byla řešena až u Nejvyššího soudu. Následky u žalobce byly mírnější než v porovnávané věci, jeho trestní stíhání však trvalo výrazně delší dobu, byl ohrožen vyšší trestní sazbou a trestnou činností měl způsobit násobně vyšší škodu, v důsledku čehož mu zřejmě hrozilo uložení přísnějšího trestu. S ohledem na skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu v porovnávané věci byl vydán v lednu 2020, a s ohledem na vývoj inflace v letech 2020 až 2024, která činila téměř 40 %, tak soud prvního stupně považoval za adekvátní zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Výše poskytovaného zadostiučinění by totiž měla odpovídat též poměrům v ČR a měla by reagovat na změny ekonomické situace a cenové úrovně tak, aby byla zachována jeho satisfakční funkce. O přiznání příslušenství rozhodl podle § 1968, § 1970 a § 605 o. z. a v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. O náhradě nákladů řízení pak podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na platnou judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013).

5. Proti výroku III. a IV. rozsudku podal žalobce odvolání. Uvedl, že byla nesprávně právně posouzena výše přiměřenosti poskytovaného zadostiučinění, přičemž namítal, že postup soudů při posuzování výše odškodnění je nesprávný a ve svém důsledku se jedná o projev neúcty státu k jedinečnosti života poškozených. Částka 100 000 Kč není schopná dostát reparační funkci zadostiučinění. Rozpočtením na roky se jedná o poskytnutí částky 11 000 Kč za rok, 900 Kč za měsíc, 30 Kč na den, což je částka naprosto marginální, která není schopná nic kompenzovat. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3271/20, I. ÚS 4293/18, I. ÚS 1029/21. Zdůraznil, že v případě mediálně známých osob a medializovaných řízení dochází k diametrálně odlišnému odškodnění než u ostatních případů, což vede ke „kastování“ české společnosti. Odškodnění u mediálně známých osob je kvalitativně vyšší, není možné ho odůvodnit rozdíly v kauze, ale je zcela zřejmé, že dochází k diskriminaci části společnosti, která má zcela jinou, nižší, úroveň odškodňování. Jako příklad uvedl trestní stíhání [jméno FO] a [jméno FO]. Žalobce připouští, že by rozdíly v odškodnění mohly být např. ve výši dvounásobku, nikoliv však ve výši patnáctinásobku, což je zjevně nepřiměřená výše odškodnění. Z hlediska žalované pak není schopna působit preventivně sankční funkce zadostiučinění (viz nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 428/23). Namítl i nesprávné posouzení počátku běhu lhůty pro přiznání příslušenství žalované částky. Žalobce považuje za počátek běhu této lhůty den následující po dni, kdy došlo žalobci stanovisko, kterým žalovaná nárok žalobce neuznala s tím, že ho nebude odškodňovat. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že přizná žalobci nárok na další finanční odškodnění.

6. Žalovaná podala odvolání proti výroku I., II. a IV. rozsudku, přičemž následně vzala odvolání částečně zpět do výroku I. co do částky 40 000 Kč a do výroku II. s odůvodněním, že na základě napadeného rozsudku zaplatila žalobci částku 40 000 Kč a rovněž zaslala žalobci uloženou omluvu, neboť souhlasí s tím, že trestní stíhání žalobce bylo nezákonné a žalobci vznikla nemajetková újma, kterou není možné odčinit jinak než v penězích. Pokud by se žalobce na žalovanou se žádostí o odškodnění obrátil po definitivním skončení jeho trestního stíhání, tj. po 31. 1. 2025, pak by žalovaná nepochybně plnila ve stejném rozsahu, jako v odvolání nenapadené části rozsudku. Žalovaná se ztotožnila se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, vyjádřila však nesouhlas s dílčími závěry právního hodnocení. Zejména nesouhlasila s tím, že mělo dojít k výraznému zásahu do osobnostní sféry žalobce v důsledku provedení domovní prohlídky u žalobce. Provedení domovní prohlídky předcházelo zahájení trestního stíhání žalobce o více než tři roky. Prohlídka nebyla provedena na základě nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce a časově se ani nekryje s obdobím, za které je žalobce odškodňován. To je vymezeno usnesením o zahájení trestního stíhání a konečným rozhodnutím v žalobcově věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 303/2019). Nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou bylo přistoupeno k navýšení odškodnění o inflaci mezi lety 2020 až 2024, a to navíc nelogickým a matematicky nesprávným způsobem. Pokud prvostupňový soud vyšel z odškodnění ve výši 50 000 Kč na základě obdobného případu, přičemž konstatoval, že při inflaci téměř 40 % je adekvátním zadostiučiněním částka 100 000 Kč, odporuje takový výpočet logice, když v případě 40 % navýšení by mělo dojít k maximální částce odškodnění ve výši 70 000 Kč. Jakékoliv navyšování o inflaci oproti srovnávacím případům však odporuje judikatuře Nejvyššího soudu i Městského soudu v [adresa] (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3616/2023, 30 Cdo 1744/2025 nebo Ústavního soudu III. ÚS 21/2024, II. ÚS 252/2024, IV. ÚS 1761/24, II. ÚS 2139/24). Žalovaná dále namítla, že pokud soud prvního stupně věděl, že žalobce vede u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] se žalovanou další spor ohledně zadostiučinění za nepřiměřenou celkovou délku trestního stíhání, neměl kritérium délky řízení zohledňovat při stanovení výše odškodnění, neboť by tak mohlo dojít k nepřípustnému dvojímu odškodnění téhož. Dále namítla, že prvostupňový soud nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí doby, když se žalovaná nemohla dostat do prodlení již od 19. 6. 2024, neboť žalobcem uplatněný nárok byl v době podání žádosti o předběžné projednání, jakož i v době podání žaloby, zcela nedůvodný. V době podání žádosti i žaloby stále probíhalo dovolací řízení v neprospěch žalobce, které bylo skončeno až rozhodnutím ze dne 17. 12. 2024 doručeným obhájci žalobce dne 31. 1. 2025. Teprve tímto okamžikem se žádost/žaloba stala důvodnou. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3462/24, I. ÚS 1849/2024 a III. ÚS 2848/23. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený výrok rozhodnutí tak, že se žaloba co do částky 60 000 Kč a úroku z prodlení z částky 40 000 Kč zamítá.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvedl, že považuje použití „valorizace“ výše zadostiučinění při srovnání s jinými staršími kauzami za naprosto konformní, neboť základní funkcí zadostiučinění jako náhradového institutu je realizace principu satisfakční funkce (kompenzační a reparační), přičemž jen satisfakce vztažená k životní úrovni v době jejího poskytnutí může naplňovat satisfakční funkci náhrady. Nelze hovořit o tom, že když se dynamicky vyvíjí společnost, tak se náhrada nevyvíjí a zůstává v absolutní výši konstantní. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/23 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4842/2010. Námitka žalované, že přiznaná výše odškodnění v částce 100 000 Kč je nepřiměřená, je nedůvodná a jedná se o projev neúcty k jedinečnosti lidského života. Tato částka je naopak bagatelní pro osobu, která byla po dobu 9 let stíhána pro zvlášť závažný zločin, kdy žalobce byl ohrožen sazbou 5 až 10 let odnětí svobody a byl zproštěn z důvodu podle § 226 písm. b) tr. řádu, a to za situace, kdy měl 7 let zajištěn svůj hodnotnější majetek (úspory a nemovitosti, kdy jedna z nemovitostí – byt – byla základem uspokojování jeho bytových potřeb) Žalobce setrval na argumentaci uvedené v odvolání a zdůraznil, že i nadále platí u výše odškodnění v částce 100 000 Kč (29 Kč na den), že se jedná o sazbu, která je podstatně pod hranicí jiných odškodnění u medializovaných případů ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]).

8. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, odvolání žalované shledal pouze zčásti opodstatněným.

9. Soud prvního stupně zjistil rozhodné skutečnosti v rozsahu nezbytném pro posouzení věci, přičemž jeho právním závěrům nelze co vytknout, a odvolací soud na ně pro stručnost svého rozhodnutí odkazuje. Soud prvního stupně zcela správně vycházel z celkové délky trestního stíhání žalobce 9 let a 1,5 měsíce, resp. stran vědomosti žalobce 9 let a téměř 3 měsíce, přičemž správně uzavřel, že se v daném případě jednalo o dobu objektivně dlouhou. V souladu s citovanou judikaturou prvostupňový soud zjišťoval, zda jsou dány objektivní důvody proto, aby se žalobce mohl cítit poškozen a podrobně zkoumal zásahy do jeho osobnostní sféry a jejich konkrétní projevy. Tyto konkrétní zásahy a jejich projevy pak pečlivě popsal v odůvodnění napadeného rozsudku a odvolací soud se v zásadě s jeho závěry ztotožňuje včetně aplikace obdobného případu vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že je namístě výši zadostiučinění navýšit na částku 100 000 Kč oproti porovnávanému případu. K navýšení však odvolací soud nevedly úvahy prvostupňového soudu o vývoji inflace v letech 2020 až 2024, ale zejména skutečnost, že u žalobce došlo k výraznému zásahu do majetkové sféry, kdy nemohl téměř po celou dobu trvání trestního řízení, resp. cca 7 let, nakládat se svým majetkem. Oproti porovnávanému rozhodnutí se navíc jedná o výrazně delší dobu trvání trestního stíhání žalobce, přestože odvolací soud vyšel z výpovědi žalobce ze dne 8. 11. 2023, v níž uvedl, že v době výpovědi s ohledem na zproštění obžaloby, považoval trestní řízení pro jeho osobu za skončené a nebyl již ve stresu z trestního stíhání, a tedy odvolací soud vycházel z toho, že dopady trestního stíhání subjektivně vnímal jen do 11/2023, tedy nikoli po celou objektivní dobu trvání trestního řízení. Odvolací soud se i za této situace považuje odškodnění žalobce částkou 100 000 Kč za přiměřené. Odvolací soud naopak nezohlednil negativní dopady na žalobce v souvislosti s domovní prohlídkou, neboť proběhla o řadu let dříve, než vůbec došlo k zahájení trestního stíhání žalobce. Pokud jde o porovnání s jinými kauzami, které označil žalobce, jedná se o zcela odlišnou situaci. Ve zmíněných případech došlo k odsouzení obviněných, byť nepravomocnému, jednalo se o případy značně medializované u osob, které měly i politickou funkci [jméno FO], [jméno FO]) a tyto kauzy výrazně ovlivnily jejich profesní život, přičemž ztratily politikou funkci, musely omezit jiné pracovní aktivity, dlouhodobě se potýkaly s poškozením své pověsti a kariérních příležitostí, tj. jednalo se u nich o dlouhodobý osobní i profesní dopad procesu ([jméno FO]). O takovou situaci se však u žalobce nejedná, naopak bylo prokázáno, že o jeho trestním stíhání kromě manželky v podstatě nikdo nevěděl, dopady do profesní sféry nebyly prokázány vůbec. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v ostatních bodech odůvodnění se lze ztotožnit s rozhodnutím soudu prvního stupně a z důvodu stručnosti na ně odkazuje. Přiznané zadostiučinění je vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci a v daném případě došlo i k naplnění nezbytné individualizace rozhodnutí v souladu s body 43 a 52 nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3183/15. Nelze se však ztotožnit s počátkem běhu promlčecí doby, kdy odvolací soud považuje námitku žalované za důvodnou, neboť až konečným rozhodnutím ze dne 17. 12. 2024 doručeným obhájci žalobce dne 31. 1. 2025, bylo postaveno najisto, že je žádost žalobce resp. jeho žaloba důvodná. Ostatně lze i ohledně příslušenství vyjít z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, č. j. 30 Cdo 2186/2023-125, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že v případě rozhodnutí s neúplným či chybějícím výrokem není dle trestního řádu vyloučeno vydání rozhodnutí „doplňujícího“, a tedy v té části, kde výrok chybí zcela nebo je neúplný, nelze věc pokládat za rozhodnutou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1500/11). Odvolací soud proto uzavřel, že do prodlení se žalovaná dostala až dne 1. 2. 2025.

10. Z důvodu částečného zpětvzetí odvolání odvolací soud zastavil řízení ohledně částky 40 000 Kč podle § 207 odst. 2 o. s. ř. a dále napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil ve výroku I. tak, že se zamítá žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 60 000 Kč od 19. 6. 2024 do 31. 1. 2025, jinak jej v tomto výroku a ve výroku III. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., když přiznal úspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů, jež účelně vynaložil. Náklady řízení před soudem prvního stupně představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a dále v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. (dále jen „a. t.“) odměna za zastupování za 2 úkony právní služby á 3 100 Kč (převzetí věci, podání žaloby), podle § 7 bod 5. a. t., když tarifní hodnotou byla podle § 9 odst. 4 písm. a) a. t., ve znění účinném do 31. 12. 2024, částka 50 000 Kč, 6 úkonů právní služby á 5 100 Kč (písemné vyjádření ze dne 20. 1. 2025, účast u jednání dne 26. 3. 2025 přesahující dvě hodiny, doplnění žaloby ze dne 26. 3. 2025, účast u jednání dne 16. 5. 2025 přesahující dvě hodiny) a jeden úkon á 2 550 Kč (účast u jednání, kde byl vyhlášen rozsudek dne 21. 5. 2025) podle § 7 bod 5. a. t., když tarifní hodnotou byla podle § 9a odst. 2 písm. a) a. t. , ve znění účinném od 1. 1. 2025, částka 100 000 Kč, dále 2 x náhrada hotových výdajů á 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a 7 x náhrada hotových výdajů á 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025, včetně 21 % DPH z odměny a paušálních náhrad, t. j. částka 52 151 Kč. Odvolací soud se ztotožňuje se stanoviskem soudu prvního stupně ohledně nepřiznání odměny za sepis doplnění důkazního návrhu ze dne 14. 3. 2025 a sepis doplnění žaloby ze dne 26. 3. 2025. V souladu s odůvodněním napadeného rozsudku v bodě 44. je nepovažuje za účelně vynaložené. Náklady odvolacího řízení činí odměna za 4 úkony, a to odvolání, vyjádření k odvolání žalované, vyjádření k částečnému zpětvzetí odvolání na výzvu soudu, účast u jednání, tj. 4 x 5 100 Kč, 4 náhrady hotových výdajů 450 Kč a 21 % DPH, tj. 29 282 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů za doplnění odvolání, když žalobce mohl odvolání podat v úplném znění v rámci jednoho podání. Náhrada nákladů řízení činí celkem částku 83 433 Kč.

Poučení