53 Co 381/2024 - 1548

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Lady Záviškové a JUDr. Jitky Šimanové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] c) [Jméno žalobce C], narozená [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] d) [Jméno žalobce D], narozená [Datum narození žalobce D] bytem [adresa] zastoupených advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] e) [jméno FO], narozený [datum] bytem [adresa] f) [jméno FO], narozená [datum] bytem [adresa] zastoupených advokátkou [advokát B] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [samosprávný celek], IČO: [IČO] sídlem [adresa] zastoupené advokátkou [advokát C] sídlem [adresa] 2. [společnost], IČO: [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení částky 189 060 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaných č. 1 a 2 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 6. 2024, č. j. 26 C 669/2008-1489 ve znění opravného usnesení ze dne 25. 9. 2024, č. j. 26 C 669/2008-1509 takto:

Výrok

I. Odvolání žalované č. 1 proti výroku I. rozsudku se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II., III., X. a XI. potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích IV., V. a VI. mění tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované č. 1 náhradu nákladů řízení ve výši 11 035,20 Kč k rukám [Jméno advokátky B], advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích VII., VIII. a IX. mění tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované č. 2 náhradu nákladů řízení ve výši 10 032 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná č. 1 je povinna zaplatit žalobcům a), b), c) a d) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 26 990 Kč k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalovaná č. 1 je povinna zaplatit žalobcům e) a f) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16 964,20 Kč k rukám [Jméno advokátky A], advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku.

VII. Žalovaná č. 2 je povinna zaplatit žalobcům a), b), c) a d) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 166 Kč k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

VIII. Žalovaná č. 2 je povinna zaplatit žalobcům e) a f) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 600,70 Kč k rukám [Jméno advokátky A], advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 1 661 600 Kč od 1. 12. 2003 do zaplacení, ve výši 2 % ročně z částky 148 800 Kč od 1. 12. 2003 do 31. 3. 2004, co do úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 449 570 Kč od 1. 12. 2003 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 40 260 Kč od 1. 12. 2003 do 31. 3. 2004 (výrok I.), uložil žalované č. 1 povinnost zaplatit žalobcům částku 148 800 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 148 800 Kč od 1. 4. 2004 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované č. 2 povinnost zaplatit žalobcům částku 40 260 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 40 260 Kč od 1. 4. 2004 do zaplacení (výrok III.), uložil žalované č. 1 povinnost zaplatit žalobcům a), b), c), d), e), f) na náhradě nákladů řízení částku 1 807 020,50 Kč a žalobcům žalobcům a), b), c), d) částku 132 877 Kč k rukám [tituly před jménem] [jméno FO] (výroky IV. a V.), uložil žalované č. 1 povinnost zaplatit žalobcům e) a f) na náhradě nákladů řízení částku 108 901,60 Kč k rukám [Jméno advokátky A] (výrok VI.), uložil žalované č. 2 povinnost zaplatit žalobcům a), b), c), d), e), f) na náhradě nákladů řízení částku 489 066,50 Kč a žalobcům a), b), c), d) částku 35 963 Kč k rukám [tituly před jménem] [jméno FO] (výroky VII. a VIII.), uložil žalované č. 2 povinnost zaplatit žalobcům e) a f) na náhradě nákladů řízení částku 29 474 Kč k rukám [Jméno advokátky A] (výrok IX.) a dále uložil žalované č. 1 zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 39 204 Kč a žalované č. 2 částku 3 527 Kč (výroky X. a XI.).

2. Ve věci již bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 15. 11. 2010, č. j. 26 C 669/2008-310, jímž byla žaloba zamítnuta. K odvolání byl rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, č. j. [spisová značka]. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 3214/2013-331, byly tyto rozsudky zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že důvodem neplatnosti dohody o vydání pozemků není, uzavře-li povinná osoba dobrovolně dohodu o vydání pozemku podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“) a opomine přitom zastavěnost vydávaných pozemků. Opětovně bylo rozhodnuto soudem prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. [spisová značka] tak, že žaloba byla zamítnuta. K odvolání byl rozsudek zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2018, č. j. [spisová značka] s tím, aby se prvostupňový soud zabýval i dalšími námitkami žalovaných o neplatnosti dohody o vydání pozemků, posoudil otázku dobré víry ve všech souvislostech a dále posoudil otázku bezdůvodného obohacení ve vztahu k jednotlivým žalovaným. Následný zamítavý rozsudek soud prvního stupně ze dne 16. 5. 2019, č. j. 26 C 669/2008-829 byl ve vztahu k původní žalované č. 1 ([právnická osoba]) potvrzen, ve zbývajícím rozsahu byl znovu zrušen, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. [spisová značka] s tím, aby prvostupňový soud posoudil otázku bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi žalobci a 2. a 3. žalovanou, zejména jeho rozsah a výši, neboť nebyly shledány důvody neplatnosti dohody o vydání věci.

3. Soud prvního stupně tak opětovně rozhodoval o nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého faktickým užíváním bez právního důvodů pozemků, původně parc. č. [číslo], katastrální území [adresa], a to žalovanými. Pozemky byly žalobcům vydány dohodou o vydání věci a žalobci je nabyli do podílového spoluvlastnictví. Žalobci požadovali po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 4. 2002 do 1. 4. 2003 nejprve v částce 1 Kč/m2/den, následně po zpětvzetí žaloby pro částku 1 661 600 Kč ve vztahu k nynější žalované č. 1 a pro částku 449 570 Kč ve vztahu k nynější žalované č. 2 (včetně příslušenství), nyní pouze částky 30 Kč/m2/rok vždy ve vztahu k výměře užívané každou ze žalovaných, celkem částky 189 060 Kč.

4. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů, včetně znaleckých posudků a výslechu znalkyně dospěl ke skutkovým zjištěním, které podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku v bodech 17. až 53., načež učinil obsáhlý skutkový závěr pod bodem 54. rozsudku. Odvolací soud na uvedená zjištění odkazuje.

5. Prvostupňový soud poté za použití § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. a po citaci § 37 odst. 1, § 41, § 129 odst. 1, § 130 odst. 1, § 134 odst. 1 a 3, § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 14b zákona č. [číslo] Sb., o [název], uzavřel, že soudu přísluší zabývat se v projednávané věci námitkou neplatnosti dohody o vydání věci jako otázkou předběžnou. Zdůrazil, že až do zahájení tohoto řízení nikdo neměl pochybnosti o dohodě, ani o tom, že pozemky byly vydány z majetku žalované č. 1, přičemž sama žalovaná č. 1 činila kroky k vypořádání se se žalobci. Sama se pak nikdy určení svého vlastnického práva k vydaným pozemkům nedomáhala, ač jí v tomto postupu nic nebránilo. Žalované č. 1 zjevně nevadil tvrzený rozpor mezi zápisem vlastnického práva žalobců v katastru nemovitostí a jí tvrzeným skutečným vlastnickým právem. Obě žalované byly nečinné a pasivní a ani jedna z nich nevyužila ani jiné právní instrumenty k ochraně svých práv, např. podle § 17 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Uvedené pozemky tvoří veřejné prostranství, které je užívané k uspokojování potřeb obyvatel a návštěvníků [samosprávný celek], tvoří funkční celek v rámci významného [název] dopravního uzlu, jehož součástí jsou přestupní stanice mezi linkami městské hromadné dopravy a dopravně spojují různá místa sídelního útvaru [samosprávný celek]. Celoměstský systém zeleně na výše uvedených pozemcích přitom nebyl upravován žádnou změnou ani úpravou Územního plánu [samosprávný celek]. Jeho vymezení je platné od 1. 1. 2000, kdy nabyl účinnosti Územní plán sídelního útvaru [samosprávný celek]. Žalovaná č. 1 uzavřela i smlouva o dílo na kontinuální základní celoroční údržbu těchto ploch zeleně [název] významu. Soud prvního stupně měl za to, že není rozhodné kolik námitek neplatnosti dohody jsou žalované schopny vznést, ale zásadní je, že s faktickým a právní stavem pozemků byly srozuměny a v tomto směru žádné právní kroky ke změně zápisu vlastnického práva neučinily. Po žalobcích, kteří vycházeli z údajů zapsaných ve veřejném rejstříku nelze požadovat vyšší bdělost než po žalovaných. V této souvislosti ve shodě s odvolacím soudem odkázal na judikaturu Ústavního soudu o dobrověrném nabyvateleli. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 247/14 se podává, že společným znakem judikatury Ústavního soudu je poskytnutí ústavněprávní ochrany dobrověrnému nabyvateli, který odvozoval své vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od právního úkonu, jenž byl později shledán absolutně neplatným. Nezbytným předpokladem pro tento originární způsob nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele, kterou jsou obecné soudy povinny důsledně posoudit s ohledem na individuální okolnosti každého případu (srov. obdobně již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 nebo nález ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 415/15). I v případě posouzení dohody o vydání věci jako neplatné by žalobcům svědčila dobrá víra ve smyslu citované judikatury. Žalobci s ohledem na individuální okolnosti případu (vydání pozemků dohodami podle restitučních předpisů, dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí, po dlouhou dobu žádné zpochybňování vlastnického práva žalobců ze strany žalovaných včetně jednání o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, právní jednání žalobců ve vztahu k pozemkům) mohli legitimně spoléhat na to, že předmětné pozemky nabyli od osoby k tomu oprávněné, přičemž při porovnání v kolizi stojících zájmů je třeba dát přednost zájmu žalobců. Jelikož tento způsob nabytí vlastnického práva nelze zaměňovat s nabytím vlastnického práva vydržením, neboť se jedná o originární způsob nabytí vlastnického práva, nejsou odvolací námitky žalovaných ohledně nesplnění podmínek pro vydržení relevantní (obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 505/15). I v tomto případě by žalobci byli aktivně věcně legitimováni k vymáhání nároku z bezdůvodného obohacení.

6. Prvostupňový soud dále rozebral, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na plnění. To, že na předmětných nemovitých věcech je umístěna stavba, nebylo ve věci sporným, naopak žalovaná č. 2 sama doložila příslušné stavební povolení a kolaudační rozhodnutí. Rozhodovací praxe je dlouhodobě ustálena v závěru, že pokud vlastník místní komunikace vystaví tuto komunikaci na pozemku třetí osoby, aniž by mu k tomu svědčil řádný právní titul, dochází tím na jeho straně k bezdůvodnému obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016 nebo ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009). Soud prvního stupně neshledal důvod, proč by se měl od této ustálené judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na novelizaci zákona o pozemních komunikacích. Ústavní soud například v nálezu ze dne 19. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, shrnul, že pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Podle § 34 zákona č. 108/2000 Sb., o obcích, je veřejným prostranstvím mimo jiné veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11 či ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2127/12).

7. V řízení bylo prokázáno, že žalobci byli v rozhodném období od 1. 4. 2002 do 1. 4. 2003 vlastníky předmětných pozemků a pozemky parc. č. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] o celkové výměře 4 960 m2 byly v předmětném období využívány žalovanou č.

1. Pozemek parc. č. [číslo], o výměře 2 983 m2, je užíván jako zeleň s asfaltovou stezkou, pozemek parc. č. [číslo], o výměře 349 m2, je užíván jako zeleň mezi silnicí a tramvajovou tratí; pozemek parc. č. [číslo], o výměře 145 m2, je užíván jako zeleň mezi komunikacemi; pozemek parc. č. [číslo], o výměře 231 m2, je hliněný či vyštěrkovaný pozemek umístěný převážně pod mostní komunikací; parc. č. [číslo], o výměře 1 252 m2, je využíván jako zeleň, chodník a schodiště na lávku, částečně pozemek pod lávkou. V rozhodném období byli žalobci vlastníky i pozemku parc. č. 2168/34 o výměře 1 342 m2, na kterém se nachází tramvajová trať a byla užívána žalovanou č. 2, což nebylo ani touto žalovanou sporováno. Uzavřel tak, že žalobci mají právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 148 800 Kč ve vztahu k žalované č. 1 (výměra 4 960 m2 a zjištěná obvyklá cena nájemného ve výši 30 Kč/m2/rok) a ve výši 40 260 Kč ve vztahu k žalované č. 2 (výměra 1 342 m2 a zjištěná obvyklá cena nájemného ve výši 30 Kč/m2/rok).

8. Ve vztahu k námitce promlčení uzavřel, že uplatňovaný nárok není promlčen. Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení byla podána dne 25. 3. 2004 a žalobci požadovali bezdůvodné obohacení od 1. 4. 2002 do 1. 4. 2003, je tedy zřejmé, že dvouletá subjektivní promlčecí doba neuplynula. Námitka žalované č. 1, že je třeba vycházet z podání ze dne 5. 11. 2004, doručeného soudu dne 8. 11. 2004, nikoliv z původní žaloby, a tudíž právo žalobců je vzhledem k této skutečnosti částečně promlčeno, a to až do doby 7. 11. 2004, není relevantní, neboť již rozsudkem ze dne 15. 11. 2010, č.j. 26 C 669/2008-310, bylo rozhodnuto o nepřipouštění změny žaloby. Prvostupňvý soud tak rozhodoval o původní žalobě, po jejím částečném zpětvzetí. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. O nákladech řízení státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř., a to podle výsledku řízení. O částečném zastavení řízení co do úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z původně uplatněných částek rozhodl za souhlasu žalovaných podle § 96 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.

9. Proti výrokům I., II., IV., V., VI. a X. rozsudku podala žalovaná č. 1 odvolání. Nadále namítá absolutní neplatnost dohody o vydání věci. Má za to, že se soudy nevypořádaly se všemi námitkami neplatnosti, které byly ve vztahu k dohodě vzneseny. Zdůraznila, že dohoda o vydání nebyla nikdy schválena zastupitelstvem [samosprávný celek] podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, což je nezbytným předpokladem platnosti takového právního jednání. Rovněž má za to, že dohoda nemohla být vůbec uzavřena, neboť nebyly splněny podmínky zákona č. 403/1990 Sb., když absentuje důvod pro vydání. V dohodě jsou uvedeny pouze 3 pozemky, a nikoliv stavby. Je v ní rovněž uvedeno, že dochází k vydání pozemků nezatížených. Důvodem její neplatnosti je i nedostatek její určitosti. Poukazuje i na to, že podle zákona č. 403/1990 Sb. byla oprávněná osoba povinna vyzvat povinnou osobu k vydání věci do 6 měsíců od účinnosti zákona, tj. do 30. 4. 1991, jinak nárok zanikl a povinná osoba byla povinna uzavřít dohodu do 30 dnů, tj. nejpozději do 31. 5. 1990 (správně 1991- poznámka odvolacího soudu). Dohoda byla uzavřena až dne 16. 10. 1992, téměř rok a půl po uplynutí zákonné lhůty. Součástí dohody pak nebyl ani geometrický plán, který byl vyhotoven až po jejím uzavření. Státním notářstvím pak byla předmětná dohoda registrována až o několik let později. Stejně tak i návrh na vklad byl podán až v roce 1997. Žalobci ani nemohou tvrdit, že vlastnické právo vydrželi. Považuje za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že do zahájení tohoto řízení nikdo neměl pochybnosti o vlastnickém právu žalobců k pozemkům, a že tudíž fakticky žalovaná č. 1 toto právo uznává. Žalovaná č. 1 naopak dlouhodobě jasně trvá na tom, že žalobcům vlastnické právo nikdy nenáleželo. Zdůrazňuje, že zcela logicky pak měly pozemky zůstaly ve vlastnictví žalované č. 1, a tedy jejich vlastníkem má být žalovaná č. 1, neboť pozemky nikdy neměly být z jejího vlastnictví vydány. Vznáší rovněž námitky proti závěrům znaleckého posudku s tím, že má za to, že pochybení znalce, který nepřizval žalované na místní šetření, způsobuje samo o sobě vadnost posudku. Ostatně sám znalec připustil, že by to mohlo mít na závěry posudku teoretický vliv. Nesouhlasí ani s postupem při určení výše obvyklého nájemného. Dále namítá nepřezkoumatelnost způsobu vyčíslení náhrady nákladů řízení. Nesouhlasí s tím, že rozhodnutí o plnění záviselo na znaleckém posudku. Žalobci nejprve požadovali bezdůvodné obohacení ve výši 1 Kč/m2/den, ačkoliv příslušné výměry [ústřední orgán] č. [číslo] a č. [číslo] stanoví maximální výši nájemného u pozemků sloužících k nepodnikatelským účelům na území [samosprávný celek] ve výši 30 Kč/metr 2/rok. Žalobci přitom ještě před ustanovením znalce vzali žalobu vůči žalované č. 1 částečně zpět, když svůj nárok omezili právě maximální hranicí výměru [ústřední orgán]. Z časové souvislosti je zjevné, že nelze aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná č. 1 tak měla ve věci úspěch v rozsahu 91,78 %, a proto by jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Dále podrobně rozebírá nesprávnost vyčíslení tarifní hodnoty, nepřípustný způsob spojení náhrady nákladů řízení každého ze žalobců do jednoho společného nároku ve vztahu k oběma žalovaným, a nesprávnost stanoveného počtu žalobců, které zastupoval v daném konkrétním čase [tituly před jménem] [jméno FO], když nejprve zastupoval jen 5 žalobců, a nikoliv 6. Vytýká soudu prvního stupně i skutečnost, že úkony právní služby žalobci nebyli nijak specifikovány. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá a žalobci jsou povinni uhradit žalované č. 1 náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení odvolacího. Při jednání odvolacího soudu opětovně poukázala na absenci své pasivní věcné legitimace, a to minimálně ve vztahu k pozemku parc. č. [číslo], představujícího zeleň s asfaltovou cestou.

10. Proti výrokům III., VII., VIII., IX. a XI. rozsudku podala odvolání žalovaná č.

2. Argumentovala obdobně jako žalovaná č. 1 pro neplatnost dohody s tím, že se soud prvního stupně nesprávně dalšími uváděnými důvody její neplatnosti nezabýval. Předně totiž nebyly splněny podmínky zákona č. 403/1990 Sb., neboť dohoda o vydání věci musela být uzavřena do 31. 5. 1990, k čemuž však nedošlo. Rovněž je neplatná proto, že věci byly vydány neoprávněnou osobou, že v ní není žádná zmínka o uzavřené hospodářské smlouvě k pozemku, na němž je umístěna tramvajová dráha, přičemž vydání takové věci ani nebylo úmyslem stran dohody. Nesouhlasí s výší bezdůvodného obohacení, jak byla znalcem stanovena. Nerozporuje metodu simulovaného nájemného, ale namítá, že nebylo zohledněno, že se na pozemcích nachází trvalé stavby tramvajové dráhy, což má zásadní vliv na faktickou využitelnost, a tedy i hodnotu pozemku. Pozemek je neobchodovatelný. Poukazuje i na závěry znalce v řízení před Obvodním soudem pro [adresa], kde byla stanovená cena za 1 m2 o poznání nižší než podle výměru Ministerstva financí. Má také za to, že samotný výslech znalce proběhl nestandartním způsobem, a také postup při řešení otázky nákladů řízení považuje za nepřijatelný. Namítá, že měla být žalobcům přiznána pouze částečná úhrada v souvislosti s ponížením částky bezdůvodného obohacení. Měla by být rovněž zvážena moderace nákladů řízení soudem. Namítá nepřezkoumatelnost rozsudku. Navrhla, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku změnil tak, že se žaloba zamítá a přiznal žalované č. 2 plnou náhradu nákladů řízení.

11. Žalobci a) až d) ve vyjádření k odvolání obou žalovaných zdůraznili, že žalovaná č. 1 zcela nově rozporuje zákonný rámec vlastního aktu vyvlastnění. Žalovaná č. 1 před vydáním pozemků nebyla jejich vlastníkem, když působila pouze v pozici pověřeného správce majetku státu. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., účinného od 24. 5. 1991, nemohl z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce přejít majetek, pokud oprávněná osoba uplatnila nárok na jeho vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. O vydání pozemků bylo požádáno řádně v zákonné lhůtě podle § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., a to dne 12. 4. 1990 u státního podniku [právnická osoba]. K zániku práva na vydání tak nedošlo. Dohoda o vydání nebyla schválena zastupitelstvem [samosprávný celek], neboť podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb. se schválení týká v něm vyjmenovaných úkonů. Vydávání státního majetku podle speciálního předpisu mezi ně nepatří. Žalovaní opakovaně předkládají další a další důvody neplatnosti dohody, ovšem všechny takové možné důvody již byly odvolacím soudem vyřešeny, mimo jiné s odkazem na ústavněprávní ochranu dobrověrného nabyvatele. Jejich vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo založeno již dne 28. 12. 1992, a to registrací u státního notářství, a nikoliv až následným zaevidováním již existujícího práva do katastru nemovitostí, jenž nově vznikl ke dni 1. 1. 1993. Navrhli potvrzení napadených výroků rozsudku.

12. Žalobci e) a f) k odvolání obou žalovaných zdůrazňují, že bylo v řízení prokázáno, že žalobci jsou ideálními spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Námitky zpochybňující platnost dohody o vydání nemohou obstát. Není rovněž důvod zpochybňovat závěry znaleckého posudku, když znalec při výslechu velmi podrobně vysvětlil způsob provedení znaleckého zkoumání. Ani nepřítomnost žalovaných při místním šetření nemá na relevanci znaleckých závěrů vliv. Navrhli potvrzení rozsudku. K námitce 1. žalované o nedostatku pasivní věcné legitimace u jednání odvolacího soudu zdůraznili, že na pozemku parc. č. [číslo] je lávka a zeleň. Pozemek je součástí parku [adresa] s celoměstským významem. Jeho údržbu zajišťuje žalovaná č. 1 prostřednictvím společnosti [společnost]., a nikoli [samosprávný celek].

13. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je odvolání žalované č. 1 proti výroku I. o zastavení řízení subjektivně přípustné. Odvolání proti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně může podat jen ten, komu nebylo takovým rozhodnutím (poměřováno jeho výrokem) plně vyhověno, popřípadě komu byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá (byť nepříliš významná) újma na jeho právech a tu lze odstranit zrušením nebo změnou rozhodnutí soudu prvního stupně. Jde o poměření nejpříznivějšího výsledku, který by mohl být odvoláním napadaným rozhodnutím (z pohledu konkrétního výroku) soudem pro takovou osobu založen a výsledku, který daným rozhodnutím (skutečně) nastal, a úvahu, zda je takto nastalá („procesní“) újma osoby odstranitelná změnou či zrušením odvoláním napadaného rozhodnutí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2323/99 či sp. zn. 33 Cdo 825/2000). V projednávané věci bylo řízení k částečnému zpětvzetí žaloby částečně zastaveno, žalované č. 1 tak tímto rozhodnutím nemohla vzniknout žádná újma, natož aby byla odčinitelná změnou či zrušením odvoláním napadaného výroku rozsudku. Odvolacímu soudu proto nezbylo než v tomto rozsahu odvolání podané žalovanou č. 1 odmítnout podle § 218 písm. b) o. s. ř.

14. Odvolací soud poté přezkoumal zbývající napadené výroky rozsudku včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), když neshledal důvodnou výtku žalovaných, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Rozhodnutí totiž zpravidla není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu odvolání, na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek NS sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v projednávané věci vzhledem k odvolacím námitkám žalovaných zjevně nebyly. Postupem soudu prvního stupně jim tak nemohla být způsobena žádná újma. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné pouze proti výrokům o nákladech řízení mezi účastníky.

15. Soud prvního stupně zjistil na podkladě provedeného dokazování skutkový stav věci správně a pro posouzení věci v dostatečném rozsahu, a proto z něj vychází i odvolací soud. Soud prvního stupně nepochybil ani v právním posouzení věci samé, pročež na tyto jeho právní závěry odvolací soud pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje. Nad rámec právě uvedeného k odvolacím námitkám žalované uvádí, že nemohou zvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně. Odvolací nepřisvědčil argumentaci žalovaných, že dohoda o vydání věci je neplatná, a proto žalobcům nesvědčí aktivní věcná legitimace v řízení. Ač lze přisvědčit tomu, že se prvostupňový soud nevypořádal samostatně s každou ze vznesených námitek neplatnosti dohody, neboť byla vypořádána pouze námitka zastavěnosti dohodou vydávaných pozemků, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. [spisová značka], a dále posledním zrušujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. [spisová značka], námitka neurčitosti dohody a také její neplatnosti v souvislosti s plnou mocí ze dne 29. 9. 1992 udělenou advokátovi [tituly před jménem] [jméno FO], odvolací soud kromě již těchto vyslovených závěrů setrvává rovněž na svém závěru, jenž se týká dobrověrného nabyvatele. Odvolací soud již jednou zdůraznil, že i kdyby z jakéhokoli jiného důvodu, tak jak byly žalovanými v řízení postupně uváděny, byla dohoda o vydání věci shledána neplatnou, svědčila by žalobcům dobrá víra ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 247/14 se podává, že společným znakem jeho judikatury je poskytnutí ústavněprávní ochrany dobrověrnému nabyvateli, který odvozoval své vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od právního úkonu, jenž byl později shledán absolutně neplatným. Nezbytným předpokladem pro tento originární způsob nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele, kterou jsou obecné soudy povinny důsledně posoudit s ohledem na individuální okolnosti každého případu (srov. obdobně již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 nebo nález ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 415/15). Odvolací soud tak opětovně uzavírá, že i v případě posouzení dohody o vydání věci jako neplatné by žalobcům svědčila tato dobrá víra. Žalobci se s ohledem na individuální okolnosti případu, a to vydání pozemků dohodami podle restitučních předpisů, dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí, po dlouhou dobu žádné zpochybňování vlastnického práva žalobců ze strany 1. a 2. žalované včetně jednání o vypořádání vzájemných majetkových vzahů, právní jednání žalobců ve vztahu k pozemkům, mohli legitimně spoléhat na to, že pozemky nabyli od osoby k tomu oprávněné. Žalovaným pak zjevně tvrzený rozpor mezi zápisem vlastnického práva žalobců v katastru nemovitostí a jimi tvrzeným skutečným vlastnickým právem nevadil, když se žalované nikdy určení svého vlastnického práva k vydaným pozemkům nedomáhaly, ač jim v tom nic nebránilo. Při porovnání v kolizi stojících zájmů je proto třeba dát přednost zájmu žalobců. Vzhledem k tomu, že tento způsob nabytí vlastnického práva nelze zaměňovat s nabytím vlastnického práva vydržením, neboť se jedná o originární způsob nabytí vlastnického práva, nejsou odvolací námitky žalovaných ohledně nesplnění podmínek pro vydržení relevantní (obdobně usnesení Ústavního soudu II. ÚS 505/15). I v tomto případě by tak žalobci byli aktivně věcně legitimováni k vymáhání nároku z bezdůvodného obohacení. Nezabýval-li se proto soud prvního stupně dalšími námitkami neplatnosti právě s poukazem na tento právní názor odvolacího soudu, nelze takový postup považovat za nesprávný. Odvolací soud rovněž přisvědčuje závěru soudu prvního stupně, že uplatněný nárok není promlčený, přičemž zcela odkazuje na přiléhavé odůvodnění této otázky v napadeném rozsudku (bod. 70).

16. K otázce vzniku bezdůvodného obohacení na straně vlastníka stavby zbudované na cizím pozemku opětovně poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází vždy již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Ústavní soud oak například v nálezu ze dne 19. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, shrnul, že pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Podle § 34 zákona č. 108/2000 Sb., o obcích, je veřejným prostranstvím mimo jiné veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11 či ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2127/12). V řízení přitom bylo prokázáno, že pozemky parc. č. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] o celkové výměře 4 960 m2 byly v předmětném období užívány, a to pozemek parc. č. [číslo], o výměře 2 983 m2, jako zeleň s asfaltovou stezkou, pozemek parc. č. [číslo], o výměře 349 m2, jako zeleň mezi silnicí a tramvajovou tratí; pozemek parc. č. [číslo], o výměře 145 m2, jako zeleň mezi komunikacemi; pozemek parc. č. [číslo], o výměře 231 m2, je hliněný či vyštěrkovaný pozemek umístěný převážně pod mostní komunikací; parc. č. [číslo], o výměře 1 252 m2, jako zeleň, chodník a schodiště na lávku a částečně pozemek pod lávkou. Jedná se tak převážně o pozemky související s komunikacemi ve vlastnictví žalované č. 1 (plochy tvořící příslušenství komunikací-zejména chodníky, schodiště, lávka, přístupové cesty k lávce, silniční vegetace, vegatace pod lávkou). Namítala-li pak žalovaná č. 1, že minimálně ve vztahu k pozemku parc. č. [číslo], kdy se jedná o veřejnou zeleň, není ve věci pasivně věcně legitimována, nelze této námitce přisvědčit. Jak soud prvního stupně přiléhavě rozebral, dané pozemky představující veřejné prostranství užívané k uspokojování potřeb obyvatel a návštěvníků [samosprávný celek], když tvoří funkční celek v rámci významného [název] dopravního uzlu, jehož součástí jsou přestupní stanice mezi linkami městské hromadné dopravy a dopravně spojují různá místa sídelního útvaru [samosprávný celek]. Tyto pozemky jsou začleněny do celoměstského systému zeleně, a to včetně pozemku parc. č. [číslo], na němž se kromě zeleně nachází i asfaltová cesta vedoucí od lávky. Daný pozemek je součástí celoměstky významného parku na [místo]. Celoměstský systém zeleně na pozemcích, na nichž se nachází i zeleň, jako shora uvedeno, nebyl upravován žádnou změnou ani úpravou Územního plánu [samosprávný celek]. Jeho vymezení je platné od 1. 1. 2000, kdy nabyl účinnosti Územní plán [samosprávný celek]. Žalovaná č. 1 navíc zajišťuje jejich údržbu, když uzavřela i smlouva o dílo na kontinuální základní celoroční údržbu těchto ploch zeleně [název] významu se společností [právnická osoba]. Odvolací soud tak má za to, že poměrům věci je přiléhavé, aby při zohlednění závěrů Nejvyššího soudu vyslovených např. v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 276/2019, svědčila ve vztahu ke všem citovaným pozemkům pasivní věcná legitimace žalované č. 1, a tato byla také povinna vydat žalobcům požadované bezdůvodné obohacení, a nikoli [samosprávný celek], která tyto pozemky nemá ve správě a nestará se o ně. Bezdůvodné obohacení pak žalobcům náleží i ve vztahu k pozemku parc. č. [číslo] o výměře 1 342 m2 užívaného žalovanou č. 2, neboť na daném pozemku se nachází dráha-tramvajová trať ve vlastnictví této žalované.

17. Pokud se jedná o samotné bezdůvodné obohacení a jeho výši, i zde odvolací soud odkazuje na závěry soudu prvního stupně, který vyšel ze znaleckého posudku [společnost 2]., neboť jej ve spojení s výpovědí [tituly před jménem] [jméno FO] a rovněž i [tituly před jménem] [jméno FO], v korespondující části, považoval za dostatečně vypovídající o odborných otázkách. Ani odvolací soud nesdílí námitky žalovaných proti správnosti závěrů znaleckého posudku. Znalec i přes nedostatek zcela srovnatelného materiálu, zvolil přiměřené reprezentanty ke srovnání, v počtu, který mu umožnil učinit relevantní závěr o obvyklé ceně nájemného. Obvyklé nájemné stanovil za použití několika různých metod včetně simulovaného nájemného určeného z tržní hodnoty, a to při absenci nájemních smluv, zejména ve vztahu k žalované č.

2. Jednotlivé výsledky použitých metod se přitom od sebe nijak významně neliší. Opřít se o tržní hodnotu užívané věci je možnost, jež kterou připouští ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018). Z konstatní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (např. rozsudek ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010 nebo ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2368/2017). V této věci tak nelze než uzavřít, že znalec dodržel soudem uložené zadání, když zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech. Znalecké závěry netrpí vzájemnými rozpory. Znalec vycházel z dostupných materiálů a snažil se cenu stanovit tak, aby co nejlépe vyjadřovala situaci na trhu v rozhodné době, přičemž k této ceně dospěl z podkladů pro ocenění v této době po její korekci za použití koeficientů vývoje pozemků v čase. Odvolací soud považuje takto vypracovaný znalecký posudek za přesvědčivý, a proto z něj vycházel stejně jako soud prvního stupně. Vzhledem k tomu, že znaleckým posudkem stanovené obvyklé nájemné pro rozhodné období bylo stanoveno vyšší, než vyplývá z výměru [ústřední orgán] č. [číslo], resp. [číslo], potvrdil odvolací soud závěr soudu prvního stupně, který výši bezdůvodného obohacení stanovil v maximální možné výši podle těchto výměrů, tedy ve výši 30 Kč/m2/rok, ve vztahu ke každé ze žalovaných podle výměr pozemků užívaných každou z nich.

18. Správnost znaleckého posudku a jeho použitelnost pro posouzení této věci neovlivňuje skutečnost, že pochybením znalkyně nebyly žalované přizvány k místnímu šetření, které sloužilo jako podklad pro vypracování znaleckého posudku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 212/2021). Navíc znalkyně při jednání vyzvala žalované, aby jí případně sdělily a doplnily údaje s tím, že vypracuje doplněk znaleckého posudku, a rovněž jim nabídla provedení nového místního šetření, na což však žalované nijak nereagovaly. Přesto i z tohoto důvodu zpochybňují závěry znaleckého posudku. Nepřítomnost žalovaných na místním šetření však sama o sobě nemá za následek vadnost posudku ani nezpůsobuje vadu řízení, je-li takový posudek v řízení použitý.

19. Z všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný ve výrocích II., III. o věci samé a rovněž ve výrocích X. a XI. o nákladech státu. Prvostupňový soud přiznal znalci [tituly před jménem] [jméno FO] znalečné usnesením ze dne 30. 9. 2021, č. j. 26 C 669/2008-1136 ve výši 22 321 Kč, ze dne 30. 9. 2021, č. j. 26 C 669/2008-1138 ve výši 601 Kč a ze dne 14. 12. 2021, č. j. 26 C 669/2008-1169 ve výši 1 300 Kč, tedy částku 24 222 Kč. Znalci [společnost 2]. přiznal znalečné usnesením ze dne 4. 12. 2023, č. j. 26 C 669/2008-1384 ve výši 70 847 Kč, ze dne 24. 5. 2024, č. j. 26 C 669/2008-1443 ve výši 2 662 Kč, tedy částku 73 509 Kč. Celkem vyplacené znalečné činí částku 97 731 Kč. Po odečetení částky 10 000 Kč, kterou složili žalobci, zbývá k úhradě částka 87 731 Kč. Žalovaná č. 1 složila zaplatila zálohu na náklady důkazu ve výši 35 000 Kč. Závěry soudu prvního stupně, že z této částky tak je povinna uhradit celou částku za znalečné vyplacené [tituly před jménem] [jméno FO], tedy částku 24 222 Kč, jelikož se tento znalecký posudek vůbec netýkal žalované č. 2 a zbývající částku 63 509 Kč je třeba rozdělit mezi žalované poměrně podle uložené povinnosti (žalovaná č. 1 v rozsahu 78,7 % z celku a žalovaná č. 2 v rozsahu 21,3 %), jsou zcela správné. Na žalovanou č. 1. tak připadá částka 49 981,58 Kč, resp. po odečtení zbývající části složené zálohy ve výši 10 778 Kč, částka 39 204 Kč. Na žalovanou č.

2. částka 13 527,41 Kč, resp. po odečtení složené zálohy ve výši 10 000 Kč, částka 3 527 Kč, jak je uvedeno v napadených výrocích. O povinnosti nahradit náklady státu žalovanými rozhodl odvoalcí soud i přesto, že to neodpovídá pravidlu (viz bod 20 a násl.). Bylo by však zcela formalistické a neodpovídající spravedlivému uspořádání nákladových poměrů mezi účastníky v této konkrétní věci, aby žalobci hradili náklady státu představované znalečným nad rámec složené zálohy žalobci podle úspěchu ve věci. Znalecké posudky byly vyhotovovaný buď k námitce žalované č. 1 ([tituly před jménem] [jméno FO]) nebo obou žalovaných ([společnost 2].) k tvrzení, že nemá být v dané věci aplikována ani maximální částka 30 Kč/m2/rok podle výměrů Ministrstva financí, ale částka nižší. Žalovaní přitom nebyli se svou obranou úspěšní, naopak žalobci byli úspěšní co do základu po učiněném zpětvzetí.

20. Nákladové výroky IV., V., VI. a VII., VIII., IX. odvoalcí soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť je má za nesprávné. Soud prvního stupně postupoval ve vztahu k nákladům řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. s odůvodněním, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Odvolací soud se s tímto posouzením neztotožňuje. Žalobci se podanou žalobou domáhali na nynější žalované č. 1 zaplacení částky 1 810 400 Kč příslušenství a na nynější žalované č. 2 částky 489 830 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 17. 1. 2022 vzali žalobu zpět ve vztahu k žalované č. 1 o částku 1 661 600 Kč a žalované č. 2 o částku 449 570 Kč, když žalobci svůj nárok omezili v souladu s výměrem [Anonymizováno], které stanoví maximální regulovanou cenu ve výši 30 Kč/m2/rok. Podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. to tak byli žalobci, kteří zavinili, že řízení v tomto rozsahu muselo být zastaveno, aniž by bylo ze strany žalovaných žalobcům plněno, a jsou proto povinni zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. V tomto rozsahu je třeba považovat částečné zpětvzetí za neúspěch žalobců ve smyslu § 142 o. s. ř. Výše plnění sice byla stanovena v souvislosti se znaleckým posudkem ze dne 26. 10. 2023, ten však na rozsah neúspěchu žalobců v souvislosti se zpětvzetím žaloby neměl vliv.

21. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou č. 1 byli žalobci úspěšní pouze co do částky 148 800 Kč, žalovaná č. 1 naopak co do částky 1 661 600 Kč. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou č. 2 byli žalobci úspěšní co do částky 40 260 Kč, žalovaná č. 2 naopak co do částky 449 570 Kč. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou č. 1 a rovněž ve vztahu mezi žalobci a žalovanou č. 2 byla úspěšná žalovaná č. 1, resp. žalovaná č. 2, každá v rozsahu 83,6 % (úspěch žalovaných shodně 91,8 %- úspěch žalobců 8,2 %).

22. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou č. 1, která byla zastoupená advokátem, přiznal odvolací soud žalované č. 1 náklady sestávající se pouze z paušální náhrady hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, u „statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, bez toho, že by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým“ (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 376/12 nebo nález ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09). Uvedený závěr lze namístě aplikovat i při posouzení účelnosti nákladů v projednávané věci, v níž jde o spor o vydání bezdůvodného obohacení, který tvoří běžnou agendu žalované č. 1, k jejímuž obstarávání a vyřizování je nepochybně dostatečně personálně obsazena. Nejedná se o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou či dosud neřešenou, aby bylo možné zastoupení žalované č. 1 advokátem považovat za adekvátní postup (srov. např. usnesení NS ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4746/2014). Samotná délka sporu rovněž není rozhodná. V projednávané věci tak náklady na právní zastoupení u žalované č. 1 nepředdstavují účelně vynaložené náklady, a proto jí nemohou být přiznány. Žalované č. 1 vzniklo právo jen na paušální náhradu nákladů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (zákon č. 139/2015 Sb.) za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb. Z § 1 odst. 1 vyhlášky plyne, že upravuje výši paušální náhrady, která náleží účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., přičemž uvedené je třeba aplikovat i pro daný případ, kdy náklady vzniklé zastoupením účastníka advokátem nebyly shledány jako účelně vynaložené, a nebyly účastníkovi přiznány. V takovém případě má sám účastník právo na paušální náhradu podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za každý úkon, který sám nebo prostřednictvím svého zástupce vykonal. Jedná se o 46 úkonů, a to vyjádření ze dne 18. 1. 2016, 18. 2. 2016, 14. 2. 2017, 15. 3. 2017, 3. 4. 2019, 14. 5. 2019, odvolání proti rozsudku č. j. 26 C 669/2008-691, odvolání proti rozsudku č. j. 26 C 669/2008-829, vyjádření k odvolání žalobců ze dne 16. 9. 2019, vyjádření ze dne 7. 1. 2020, 14. 1. 2020- závěrečný návrh, 11. 9. 2020, 22. 11. 2021, 28. 1. 2022- souhlas se zpětvzetím, 29. 5. 2024 -závěrečný návrh, odvolání proti rozsudku č. j. 26 C 669/2008-1489, dále za účast na jednáních u soudu prvního stupně dne 21. 1. 2016, 22. 12. 2016, 4. 5. 2017, 22. 11. 2017, 30. 11. 2017 -vyhlášení rozsudku, 15. 1. 2019, 10. 4. 2019 a 16. 5. 2019, účast u jednání odvolacího soudu dne 6. 2. 2020, účast na jednáních u soudu prvního stupně dne 3. 9. 2020, 10. 11. 2021, 26. 4. 2022, 25. 4. 2024, 13. 6. 2024 a 21. 6. 2024 – vyhlášení rozsudku a také ke každému jednání za přípravu na něj, s výjimkou jednání, při nichž došlo pouze k vyhlášení rozsudku (16 podání, 15 jednání a 13 příprav na jednání). Náhrada činí částku 13 200 Kč. Odvolací soud naopak nepřiznal náhradu za vyjádření ze dne 15. 6. 2018, 10. 1. 2019, 26. 11. 2019, 28. 2. 2020, 23. 3. 2020, 27. 7. 2020, jež považuje za neúčelné úkony. Argumentace uplatněná v předchozích výjádřeních se opakuje, stejně jako v případě vyjádření ze dne 12. 11. 2021, kdy nebylo zjevného důvodu, proč neučinit jedno společné podání s podáním ze dne 22. 11. 2021. Za neúčelné považuje odvoalcí soud i vyjádření ze dne 31. 12. 2021, stejně jako ze dne 19. 1. 2022, neboť jsou argumentačně obdobné. Rovněž vyjádření ze dne 29. 4. 2022, 12. 9. 2022 a 23. 4. 2024 nepřináší nové argumenty ve věci. Obsahem vyjádření ze dne 18. 7. 2022 je pak opětovný souhlas se zpětvzetím. Žalovaná č. 1 má tak právo na náhradu v rozsahu 83,6 % vzniklých nákladů, tj. na částku 11 035,20 Kč.

23. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou č. 2 nezastoupenou advokátem odvolací soud přiznal náklady sestávající se z paušální náhrady hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (zákon č. 139/2015 Sb.), a to za úkony vyjádření ze dne 21. 12. 2015, 10. 2. 2016, 12. 12. 2016, 3. 3. 2017, 19. 6. 2017, 13. 5. 2019, odvolání proti rozsudku č.j. 26 C 669/2008-691, vyjádření k odvolání žalobců proti rozsudku č.j. 26 C 669/2008-829, ze dne 15. 8. 2022- souhlas se zpětvzetím, 12. 1. 2024, 31. 5. 2024 závěrečný návrh, odvolání proti rozsudku č.j. 26 C 669/2008-1489, dále za účast na jednáních u soudu prvního stupně dne 21. 1. 2016,[Anonymizováno]22. 12. 2016, 4. 5. 2017, 22. 11. 2017, 30. 11. 2017 -vyhlášení rozsudku, 15. 1. 2019, 10. 4. 2019 a 16. 5. 2019, účast u jednání odvolacího soudu dne 6. 2. 2020, účast na jednáních u soudu prvního stupně dne 3. 9. 2020, 10. 11. 2021, 26. 4. 2022, 25. 4. 2024, 13. 6. 2024 a 21. 6. 2024 – vyhlášení rozsudku a také ke každému jednání za přípravu na něj, s výjimkou jednání, při nichž došlo pouze k vyhlášení rozsudku (12 podání, 15 jednání a 13 příprav na jednání). Náhrada činí částku 12 000 Kč. Náhrsdu naopak nepřiznal za vyjádření ze dne 20. 3. 2019 a 12. 11. 2022 neboť je nepovažoval za účelné, jelikož jsou argumentačně totožné (argumentace uplatněná v předchozích výjádřeních se opakuje. Žalovaná č. 2 má tak právo na náhradu v rozsahu 83,6 % vzniklých nákladů, tj. na částku 10 032 Kč.

24. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobci byli v odvolacím řízení zcela úspěšní. Náleží jim proto plná náhrada nákladů, jež účelně vynaložili v tomto stadiu řízení.

25. Ve vztahu mezi žalovanou č. 1 a žalobci a) až d) činí odměna za jeden úkon právní služby podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) z tarifní hodnoty 74 400 Kč určené podle rozsahu podílu jednotlivých žalobců na nemovitostech, stejně jako ve vztahu k žalobcům e) a f), částku 4 100 Kč, sníženou podle § 12 odst. 4 AT u každého z nich o 20 %, tj. částka 3 280 Kč a paušální náhrada podle § 13 odst. 4 AT ve výši 300 Kč a s účinností od od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč. Za dva úkony právní služby náleží žalobcům a) až d) částka 26 990 Kč (2 úkony x 3 280 Kč x 4 žalobci, 1 x 300 Kč a 1 x 450 Kč), a to za vyjádření k odvolání 11. 11. 2024 a účast u jednání odvolacího soudu dne 16. 1. 2025, a žalobcům e) a f) částka 16 964,20 Kč (2 úkony x 3 280 Kč x 2 žalobci, 2 x 450 Kč a 21 % DPH), a to za vyjádření k odvolání dne 8. 1. 2025 a účast u jednání odvolacího soudu dne 16. 1. 2025. Žalovaná č. 1 je tak povinna zaplatit žalobcům a) až d) náhradu nákladů řízení ve výši 26 990 Kč a žalobcům e) a f) ve výši 16 964,20 Kč.

26. Ve vztahu mezi žalovanou č. 2 a žalobci a) až d) činí odměna za jeden úkon právní služby podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) z tarifní hodnoty 20 130 Kč určené podle rozsahu podílu jednotlivých žalobců na nemovitostech, stejně jako ve vztahu k žalobcům e) a f), částku 1 940 Kč, sníženou podle § 12 odst. 4 AT u každého z nich o 20 %, tj. částka 1 552 Kč a paušální náhrada podle § 13 odst. 4 AT ve výši 300 Kč, s účinností od od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč. Za dva úkony právní služby náleží žalobcům a) až d) částka 13 166 Kč (2 úkony x 1 552 Kč x 4 žalobci, 1 x 300 Kč a 1 x 450 Kč), a to za vyjádření k odvolání ze dne 11. 11. 2024 a účast u jednání odvolacího soudu dne 16. 1. 2025, a žalobcům e) a f) částka 8 600,70 Kč (2 úkony x 1 552 Kč x 2 žalobci, 2x 450 Kč a 21 % DPH), a to za vyjádření k odvolání dne 8. 1. 2025 a účast u jednání odvolacího soudu dne 16. 1. 2025. Žalovaná č. 2 je tak povinna zaplatit žalobcům a) až d) náhradu nákladů řízení ve výši 13 166 Kč a žalobcům e) a f) ve výši 8 600,70 Kč.

Poučení