54 A 2/2022 – 50

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: X, narozený dne X bytem X zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha 6 – Dejvice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2021, č. j. KUJCK 131015/2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajský soud v Českých Budějovicích obdržel dne 31. 1. 2022 žalobu proti rozhodnutí žalovaného, jímž bylo částečně změněno (stran specifikace zákonných ustanovení) rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 7. 2021, č. j. MUCK 34841/2021/OS/TF (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a ve zbytku bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím uznal správní orgán I. stupně žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a uložil žalobci pokutu ve výši 6 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Přestupkové jednání žalobce spočívalo v tom, že dne 21. 5. 2020 v 9:12 hodin řídil motorové vozidlo tovární značky X registrační značky X po silnici I. třídy číslo X v katastrálním území X ve směru od X, přičemž z nedbalosti neplnil povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích dle § 4 písm. b) zákona o silničním provozu, neboť se neřídil pravidly silničního provozu podle § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu, když nerespektoval nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec 90 km/h, stanovenou zákonem o silničním provozu a jel rychlostí 156 km/h, čímž po odečtení možné chybové odchylky měření radaru +/– 3 % nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec překročil o nejméně 61 km/h, tedy více než o 50 km/h.

3. Žalobce předně namítal nezákonnost výroku o sankci, která spočívala jednak v tom, že byla žalovaným provedena změna výroku, aniž by o ni byl žalobce předem vyrozuměn a měl možnost na ni reagovat vyjádřením. Další důvod nezákonnosti spatřoval žalobce v nesprávné úvaze o přitěžujících okolnostech, pro které mu měl dle žalobce správní orgán I. stupně uložit správní trest nad spodní hranici zákonného rozmezí. Zejména se žalobce neztotožnil s přitěžující okolností, že v místě přestupku byla hustá doprava, což nebylo nijak prokázáno. Rovněž okolnost, že brzdná dráha je v případě rychlé jízdy delší, nemůže obstát, neboť by docházelo k porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Delší brzdná dráha je dle názoru žalobce přímým následkem přestupku a dokonce důvodem, pro který je jízda vyšší rychlostí protiprávní. Vzhledem k tomu, že žalobce dvě ze tří přitěžujících okolností označil za nezákonné, domnívá se, že jedna samotná přitěžující okolnost týkající se osoby žalobce nemůže obstát jako opora pro výrok o správním trestu.

4. Další žalobní námitkou žalobce brojil proti závažné procesní vadě spočívající v porušení principu subordinace, v nedostatečném zjištění skutkového stavu a v porušení zásady legitimního očekávání. Porušení principu subordinace žalobce spatřoval v tom, že v řízení před správním orgánem I. stupně nebyli vyslechnuti oba zasahující policisté, ačkoliv jej k tomu žalovaný zavázal v rámci předcházejícího řízení. Takovým postupem došlo z pohledu žalobce k porušení zásady legitimního očekávání. Skutečnost, že byl správním orgánem I. stupně vyslechnut jeden ze dvou zasahujících policistů nepostačuje pro učinění závěru, že byl respektován závazný právní názor vyslovený v předcházejícím rozhodnutí ze dne 19. 1. 2021, č. j. KUJCK 5690/2021. Žalovaný měl dle žalobce prvostupňové rozhodnutí zrušit pro nerespektování závazného právního názoru tím, že tak neučinil, porušil princip subordinace a zásadu legitimního očekávání.

5. V neposlední řadě žalobce vznesl pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu a o místě měření. Žalobce zmínil, že v místě údajného měření rychlosti nejel a napojil se na silnici I/39 z vyústění komunikace č. 15915, přičemž chvíli po jeho napojení jej předjelo jiné vozidlo. Snímek, jímž je argumentováno a který má údajně dokazovat přítomnost žalobce v uváděném místě měření, není dle žalobce průkazný. Žalobce uvedl, že ze snímku nelze rozpoznat okolí místa měření, ani nelze dovodit, že se jedná o silnici první třídy. Údaje zaznamenané na snímku z měření v kolonce GPS jsou dle žalobce zmanipulované. V kolonce GPS šířka byl údaj „SIL I/39 27 KM“, což žalobce považuje za podivné a prokazuje to manipulaci s údaji. Žalobce uvedl, že proti jeho tvrzení o tom, že místem měření neprojel, stojí pouze snímek z rychloměru, který dle něj vykazuje znaky manipulace či nestandardnosti, a tvrzení jednoho ze zasahujících policistů, která se nejeví jako věrohodná s ohledem na různost časových úseků, po kterou dle sdělení zasahujícího policisty při jeho svědecké výpovědi mohlo být vozidlo ztraceno z dohledu.

6. Nad rámec věci žalobce a jeho zástupce podotkli, že nesouhlasí s vyvěšováním jejich osobních údajů na webových stránkách Nejvyššího správního soudu. Dále zástupce uvedl, že žádá zdejší soud o zdržení se nepravdivého a urážlivého výroku v odůvodnění rozhodnutí, zástupce žalobce se takovým postupem cítí být viktimizován.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

7. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, neboť je přesvědčen, že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou žádné pochybnosti, a vypořádal se se všemi odvolacími námitkami, které byly vzneseny. Podle žalovaného nebylo jeho povinností žalobce dopředu informovat o tom, jak ve věci rozhodne, provedená změna rozhodnutí spočívala pouze v upřesnění zákonného podkladu pro uložení správního trestu, a tak tím nebylo nijak zasaženo do práv žalobce. Žalobní námitku brojící proti neprovedení výslechu druhého zasahujícího policisty označil žalovaný za účelovou a obstrukční. Žalovaný je přesvědčen, že ve věci bylo postupováno na základě řádně zjištěného skutkového stavu, v souladu s právními předpisy a za současného dodržení všech zásad přestupkového řízení.

III. Obsah správního spisu

8. Do správního spisu byl založen úřední záznam ze dne 21. 5. 2020, č. j. KRPC–53334–3/PŘ–2020–020007 popisující průběh jednání podezřelého ze spáchání předmětného přestupku, založena byla také pořízená fotodokumentace již zastaveného vozidla. Dále byl ve spise záznam o přestupku obsahující údaje o datech zaznamenaných měřícím zařízením a důkazové obrázky pořízené rychloměrem. Správní orgán I. stupně nejprve vydal dne 1. 6. 2020, č. j. MUCK 26595/2020/ODSH/TF příkaz uznávající žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, nicméně proti tomu uplatnil žalobce odpor, a tak byl příkaz zrušen. Žalobce byl vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí, a to opakovaně (1. 7. 2020, 13. 8. 2020). Žalobce požádal o konání ústního jednání, nicméně bez náležité omluvy se na něj nedostavil ani žalobce ani jeho zástupce. Následovalo vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 26. 8. 2020, č. j. MUCK 41433/2020/ODSH/TF, jímž byl žalobce shledán vinným z nyní posuzovaného přestupku, avšak v odvolacím řízení bylo toto rozhodnutí žalovaným dne 19. 1. 2021, pod č. j. KUJCK 5690/2021 zrušeno a věc vrácena zpět správnímu orgánu I. stupně, neboť žalovaný postrádal sdělení zasahujících policistů o tom, zda po celou dobu pronásledování vozidla žalobce udrželi vizuální kontakt, a další související skutečnosti.

9. Následně správní orgán I. stupně nařídil ústní jednání a předvolal zasahujícího policistu. Při výslechu zasahující policista mj. vypověděl, že z důvodu terénní nerovnosti mohli vozidlo žalobce ztratit z dohledu na zhruba 10 až 15 vteřin. Následovalo vydání prvostupňového rozhodnutí, proti kterému žalobce brojil odvoláním, o němž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, jak bylo popsáno v odstavci 1 tohoto rozsudku.

IV. Právní názor soudu

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„s. ř. s.“).

11. Žaloba není důvodná.

12. Úvodem krajský soud předesílá, že není povinností soudu detailně odpovědět na každou žalobcem uplatněnou námitku. Krajský soud poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, nebo ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, která připouštějí možnost soudu reagovat komplexním a uceleným názorem na množství přednesených námitek, aniž by soud musel vypořádávat zvlášť každou jednotlivou žalobní argumentaci. Ústavní soud konstatoval, že: „…není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 – 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 – 30, bod 41). Úkolem krajského soudu tudíž je vypořádání se s obsahem a smyslem žalobní argumentace.

13. K námitce týkající se nezákonnosti výroku o sankci krajský soud uvádí, že ve výroku o trestu neshledává porušení zákona. Žalobce namítal, že nebyl zpraven o provedení změny výroku o trestu, k tomu krajský soud uvádí, že žalovaný nezměnil výrok o trestu, jak se žalobce domnívá, neboť výše uložené pokuty i délka uloženého zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel zůstaly nezměněny. Žalovaný pouze doplnil odkaz na aplikovaná zákonná ustanovení, nejednalo se tudíž o změnu uloženého trestu, ale jen o doplnění zákonných ustanovení. Žalobci by dozajista muselo být umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí žalovaného jako odvolacího správního orgánu tehdy, pokud by do nich aktivně zasáhl, resp. doplnil o nové podklady. Rovněž, pokud by odvolací správní orgán naznal, že je zapotřebí se odchýlit od právního názoru vysloveného v řízení před správním orgánem I. stupně či by posoudil skutkový stav odlišně od správního orgánu I. stupně, tak by musel o takovém odlišném právním názoru účastníky řízení vyrozumět a dát jim možnost se vyjádřit, jestliže by takový nově pojmutý právní názor mohl být překvapivý. Krajský soud odkazuje na právní větu k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007, č. j. 8 As 30/2006–88. „Nic nebrání orgánu rozhodujícímu o odvolání, aby ve výroku rozhodnutí změnil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nejen v případě, že dospěje k závěru, že toto rozhodnutí je po věcné stránce vadné, ale i tehdy, pokud shledá, že výrok rozhodnutí je nutno nahradit obsahově shodným, ale lépe formulovaným výrokem.“ (pozn. podtrženo soudem) I v nyní projednávané věci se jednalo o obsahově shodný výrok, proto je krajský soud přesvědčen, že žalovaným provedená změna nemohla v žalobci vzbudit dojem překvapivého rozhodnutí, neboť učiněná změna pro něj fakticky neznamenala žádnou odlišnost. Krajský soud konstatuje, že s ohledem na to, v čem změna výroku o trestu spočívala, nelze konstatovat jakékoli pochybení žalovaného, jestliže žalobci neumožnil se k takové změně vyjádřit.

14. Žalobce dále brojil proti přitěžujícím okolnostem, k nimž mělo být přihlíženo v rámci rozhodování o sankci. Správní orgán I. stupně při odůvodňování výše pokuty uvedl, že přestupkového jednání se žalobce dopustil „v místě husté osobní dopravy vedoucí směrem do rekreační oblasti Lipensko a tranzitní dopravy směrem na Prachatice a dále do Německa“, z toho však nelze dovozovat, že se jednalo o přitěžující okolnost, jak uvádí žalobce. Podle § 40 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) se jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal přestupek tak, že využil něčí bezbrannosti, podřízenosti nebo závislosti na jiné osobě, spáchal více přestupků, spáchal přestupek opakovaně, zneužil ke spáchání přestupku svého zaměstnání, postavení nebo funkce, spáchal přestupek jako člen organizované skupiny, nebo spáchal přestupek na dítěti, osobě těhotné, nemocné, zdravotně postižené, vysokého věku nebo nemohoucí.

15. Krajský soud dodává, že zmínka správního orgánu I. stupně o hustotě dopravy v místě spáchání přestupku nemohla být okolností přitěžující, neboť není podřaditelná pod, třebaže deklaratorní, výčet přitěžujících okolností, nicméně ani správní orgán I. stupně ani žalovaný nezmiňovali, že by existovaly jakékoli přitěžující okolnosti. Žalobce namítá skutečnosti, které nekorespondují s odůvodněním napadeného a prvostupňového rozhodnutí, neboť ta neobsahují zmínku o přitěžujících okolnostech. Správní orgán I. stupně v rámci hodnocení povahy a závažnosti přestupku posuzoval také okolnosti spáchání přestupku, což mimo jiné jistě je i místo spáchání přestupku. Podle krajského soudu se lze shodnout s žalovaným, že úsek komunikace vedoucí do rekreační oblasti Lipensko je vytíženějším dopravním úsekem, na což dne 20. 5. 2020 (den spáchání přestupku) již nemusela mít zásadní vliv epidemie viru SARS–COV–2, jak se domnívá žalobce, neboť již docházelo k postupnému výraznému rozvolňování protiepidemiologických opatření. Skutečnost, že po dobu pronásledování vozidla žalobce policisté neminuli jiné vozidlo, neprokazuje tvrzení žalobce, že se nejednalo o úsek s hustou dopravou.

16. V souvislosti s posuzováním povahy a závažnosti přestupku správní orgán I. stupně polemizoval také nad nebezpečností jízdy žalobce, konkrétně o kolik je prodloužena brzdná dráha v souvislosti s rychlou jízdou. Krajský soud nesouhlasí s žalobcem, že by došlo k rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání. Skutková podstata spáchaného přestupku je naplněna při překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 50 km/h, žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 61 km/h, čili o dalších 11 km/h, s čímž se logicky prodlužuje také případná brzdná dráha. Krajský soud je přesvědčen, že v odůvodnění uložené sankce správním orgánem I. stupně nedošlo k dvojímu přičítání, nýbrž zdůraznění zvýšené závažnosti spáchaného přestupku již tak dosti závažného přestupku i v případě překročení rychlosti o 50 km/h. S každým 1 km/h se brzdná dráha prodlužuje, a tím se také zvyšuje závažnost přestupku. Správní orgán I. stupně nepřičítal žalobci dvakrát totéž jednání. Krajský soud z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí naznal, že svou argumentací poukazující na povahu a závažnost spáchaného přestupku vysvětluje pouze výši uložené pokuty jen lehce nad spodní hranici zákonné sazby, avšak nejednalo se o okolnosti přitěžující.

17. Žalobce odkazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve vztahu k zásadě zákazu dvojího přičítání, krajský soud ji však neshledává přiléhavou. Ve vztahu k rozsudku NSS ze dne 22. 8. 2019, č. j. 3 As 281/2017–47 krajský soud uvádí, že v odkazované věci byla řidiči skutečně přičítána k tíži již samotná skutková podstata přestupku, a to překročení rychlosti o 50 km/h a více, přičemž řidič překročil spodní rychlostní limit skutkové podstaty o pouhé 3 km/h, přesto byla pokuta uložena v horní polovině zákonné sazby. Nicméně, jak bylo již zmíněno, v nyní projednávané věci došlo k překročení spodního rychlostního limitu skutkové podstaty o 11 km/h, což nelze považovat za zcela nepatrné překročení spodního rychlostního limitu skutkové podstaty a pokuta byla uložena lehce nad spodní sazbou, tudíž nelze hodnocení nyní projednávané ztotožňovat s případem v odkazovaném rozsudku NSS. Také rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2020, č. j. 2 As 23/2019–34 nelze shledat aplikovatelným na nyní projednávanou věc, neboť řidiči bylo přičítáno k tíži překročení rychlosti, a to na místě veřejně přístupném, což je pojmovým znakem skutkové podstaty přestupku spočívajícího v překročení rychlosti, resp. jinak tomu ani nemohlo být. Zjevně tak nelze aplikovat tento rozsudek na projednávanou věc. Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku spočívající v tvrzeném rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání.

18. Za spáchaný přestupek mohla být žalobci uložena pokuta v rozmezí od 5000 Kč do 10 000 Kč dle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu. Správním orgánem I. stupně uložená pokuta ve výši 6 000 Kč, tak byla jen lehce nad spodní hranicí, krajský soud má za to, že pro uložení pokuty ve výši 6 000 Kč měl správní orgán I. stupně dostatečné odůvodnění a shledává uloženou pokutu naprosto adekvátní. Správní orgán I. stupně zohlednil veškeré okolnosti případu a dospěl při svých úvahách k odpovídajícímu závěru, a tedy uložení pokuty lehce nad samou spodní hranici zákonem stanovené výše pokuty. S ohledem na okolnosti případu nelze hodnotit uloženou pokutu za nepřiměřeně vysokou a zároveň celá situace nevykazuje žádné znaky či okolnosti, které by bylo možné posoudit jako polehčující okolnosti takové intenzity, že by bylo na místě mimořádné snížení pokuty, či které by bylo možné označit za přitěžující okolnosti odůvodňující uložení pokuty v horní polovině sazby či dokonce nad její hranici, resp. přistoupit k mimořádnému zvýšení pokuty. Projednávaný přestupek vykazuje znaky zcela běžného přestupkového jednání bez jakýchkoli ojedinělostí, čemuž odpovídá uložená sankce zcela v rámci zákonného rámce opřená o dostatečné odůvodnění.

19. Další žalobní námitkou bylo brojeno proti postupu správního orgánu I. stupně, který navzdory zrušení prvotního rozhodnutí ze dne 26. 8. 2020 z důvodu neprovedení svědecké výpovědi zasahujících policistů, provedl v následném správním řízení svědeckou výpověď pouze jednoho ze dvou zasahujících policistů, což mělo mít za následek porušení žalobcem uváděného principu subordinace a zásady legitimního očekávání. Krajský soud nerozporuje, že žalovaný v rozhodnutí ze dne 19. 1. 2021, č. j. KUJCK 5690/2021 uložil správnímu orgánu I. stupně, aby provedl svědeckou výpověď zasahujících policistů, aby byli dotázáni, zda po celou dobu pronásledování udrželi s vozidlem žalobce vizuální kontakt a nemohlo tak dojít k záměně vozidla či výměně řidičů. Ačkoliv správní orgán I. stupně následně provedl svědeckou výpověď pouze jednoho zasahujícího policisty, krajský soud má za to, že to nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalovaný ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 19. 1. 2021 uvedl, jaké skutečnosti je třeba prokázat, aby byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností. Zasahující policista vypověděl, že s vozidlem žalobce měli přerušený vizuální kontakt zhruba 10 až 15 sekund díky terénním nerovnostem, zároveň ale vyloučil možnost výměny řidičů během přerušeného vizuálního kontaktu, neboť žalobce byl ve vozidle sám, a také vyloučil, že by mohlo dojít k záměně vozidel, neboť před ani za vozidlem žalobce jiné vozidlo neprojíždělo. Krajský soud shodně jako žalovaný, resp. i správní orgán I. stupně považuje skutkový stav za dostatečně zjištěný a nevyvstávají o něm žádné pochybnosti. Nelze rozporovat, že ve zrušujícím rozhodnutí bylo uvedeno, že je zapotřebí provedení svědeckých výpovědí zasahujících policistů, aby byly zodpovězeny nejasnosti ve skutkovém ději, nicméně předvolaný zasahující policista poskytl přesvědčivé odpovědi, o nichž nebyl důvod pochybovat. Krajský soud má za to, že výslech druhého zasahujícího policisty by byl skutečně nadbytečný a nepřinesl by žádné nové informace o skutkovém ději.

20. Krajský soud považuje za vhodné poukázat na již žalovaným avizovaný rozsudek NSS ze dne 19. 8. 2016, č. j. 6 As 144/2016–36: „Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že v obecné rovině záznam z měřícího zařízení obsahující fotografii měřeného vozidla povětšinou slouží jako podstatný důkaz o vině řidičů za přestupky na úseku rychlé jízdy. Fotografie pořízená měřícím zařízením standardně umožňuje bez rozumných pochybností rozeznat měřené vozidlo a jeho registrační značku. Pro dokreslení situace správní orgány jako podpůrný podklad využívají úřední záznamy a oznámení o přestupku vyhotovené zasahujícími policisty (srov. pro ilustraci např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2011, č. j. 7 As 18/2011 – 54). Ačkoliv vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, lze říci, že uvedená kombinace podkladů často poskytuje dostatečné množství informací pro to, aby správní orgán dostál požadavkům § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, tedy aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Je–li tomu tak, i správní soudy uznávají, že v takových případech není na místě provádět výslech zasahujících policistů, neboť by byl nadbytečný (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. ledna 2015, č. j. 8 As 109/2014 – 70).“ (pozn. podtrženo soudem)

21. Krajský soud je přesvědčen, že důkazy založené do správního spisu poskytují dostatečnou oporu pro vyslovené závěry, výpověď zasahujícího policisty byla zcela konzistentní a v souladu s již zjištěnými skutečnostmi. Za situace, kdy je k dispozici dostatečné množství podkladů tvořících úplný a ucelený řetězec důkazů poskytujících podrobný obraz skutkových událostí, má krajský soud za to, že již není zapotřebí provedení svědecké výpovědi i druhého zasahujícího policisty, neboť skutkový stav byl zjištěn tak, že o něm správní orgány ani soud nemají pochybnosti.

22. V postupu správního orgánu I. stupně krajský soud nespatřuje porušení závazného právního názoru, jestliže byla namísto provedení svědeckých výpovědí obou zasahujících policistů provedena svědecká výpověď pouze jednoho z nich. Zásadním důvodem, pro který došlo k vrácení věci zpět správnímu orgánu I. stupně, bylo objasnění některých doplňujících skutečností nezbytných pro úplné zjištění skutkového stavu. Objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností podle krajského soudu nastalo, aniž by musela být provedena svědecká výpověď i druhého zasahujícího policisty. Jak bylo zmíněno již v odstavcích výše, ve zjištěních o skutkovém stavu panovala jednota bez jakýchkoli nesrovnalostí, za takové situace bylo správně vyhodnoceno jako nadbytečné provedení svědecké výpovědi i druhého policisty.

23. Nelze spatřovat porušení legitimního očekávání žalobce v tom, že ve věci bylo vydáno rozhodnutí, aniž by vypovídal také druhý policista. Žalobce byl dne 29. 6. 2021 poučen v protokolu o ústním jednání, které podepsal, také o tom, že ve věci bude vydáno písemné rozhodnutí, jestliže nebude shledána nutnost nařídit pokračování ústního jednání, přičemž byla žalobci poskytnuta prodloužená lhůta k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Žalobce mohl předpokládat, že ve věci bude či může být rozhodnuto meritorně, a přizpůsobit tomu svůj postup.

24. Skutečnost, že nedošlo k odchýlení se od závazného právního názoru žalovaného, potvrzuje sám žalovaný, který potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Zjevně sám žalovaný byl uspokojen postupem správního orgánu I. stupně, který svědeckou výpověď jednoho ze zasahujících policistů provedl, čímž byly veškeré pochybnosti ohledně skutkového stavu rozptýleny. Krajský soud má za to, že zrušujícím rozhodnutím bylo správnímu orgánu I. stupně uloženo především objasnit nevyjasněné skutečnosti, které byly specifikovány, a to za pomoci provedení svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Krajský soud nicméně neshledává závaznost ve vztahu k nutnosti provedení svědecké výpovědi obou zasahujících policistů, neboť z výpovědi policisty byl potvrzen skutkový stav, který byl založen na uceleném řetězci důkazů. Vzhledem k tomu, že není obligatorně vyžadována svědecká výpověď obou zasahujících policistů a mnohdy není třeba svědecká výpověď ani jednoho z policistů (viz citace z rozsudku NSS v odstavci 20 tohoto rozsudku), je krajský soud ve shodě s žalovaným přesvědčen, že došlo k dodržení závazného právního názoru uloženého rozhodnutím ze dne 19. 1. 2021, č. j. KUJCK 5690/2021 a neporušení teoretického principu subordinace, jak namítal žalobce. Princip subordinace je slovníkem cizích slov zpravidla překládán jako služební podřízenost, resp. lze vykládat tento pojem jako vztah podřízenosti a nadřízenosti neboli hierarchie, v tomto případě se jedná o vztah podřízenosti a nadřízenosti mezi správním orgánem I. stupně a žalovaným.

25. Žalobce se pokoušel dezinterpretovat závěry žalovaného, resp. důvody zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 26. 8. 2020 tak, že zavádějícně v žalobě uvedl, že žalovaný považoval shromážděné listinné podklady za nedostatečné, nicméně takový závěr žalovaný ve zrušujícím rozhodnutí neučinil. Žalovaný pouze uvedl, jaké otázky je třeba v dalším řízení zodpovědět, neboť na ně předložený spisový materiál neposkytl odpověď. Správní orgán I. stupně podklady pro rozhodnutí ve věci doplnil o svědeckou výpověď zasahujícího policisty, který vyvstalé otázky ohledně některých skutkových událostí objasnil, a tak již nic nebránilo v rozhodnutí ve věci na základě podkladů založených do správního spisu.

26. Krajský soud v úvodu právního názoru odkazoval na usnesení Ústavního soudu, který vyslovil, že postačuje, staví–li soud proti jednotlivým námitkám vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně věc vyloží tak, že podpora správnosti závěrů je sama o sobě dostatečná. Podle názoru krajského soudu jsou vyslovené závěry aplikovatelné také ve vztahu k odůvodnění správních orgánů. Žalovaný reagoval na odvolací námitky v napadeném rozhodnutí a poskytl ucelenou argumentaci podloženou o relevantní důkazy. Ačkoliv se žalobci může zdát, že mu nebyla poskytnuta odpověď na každou jeho dílčí námitku, ve svém souhrnu je argumentace žalovaného přesvědčivá, konzistentní a nebylo shledáno žádné porušení zákonných ustanovení ze strany správních orgánů. Krajský soud tak k námitce nedodržení závazného právního názoru uzavírá, že uložená povinnost doplnit skutečnosti o skutkovém stavu věci byla naplněna, a tak není pochyb o jeho respektování.

27. Závěrem žalobce zpochybňoval řádné zjištění místa měření. Žalobce namítal, že místem měření neprojížděl, nýbrž jel od obce Květušín a na silnici I/39 se napojil z vyústění komunikace č. 15915, chvíli po jeho napojení na komunikaci jej předjelo vozidlo a následně jej zastavila policejní hlídka. Krajský soud shledává tuto námitku shodně jako žalovaný za bezpředmětnou, neboť nejsou pochybnosti, že žalobce byl zachycen na snímcích pořízených laserovým měřičem rychlosti, který na snímku zaznamenává nejen naměřenou rychlost, ale také další údaje specifikující místo měření. V záznamu o přestupku jsou uvedeny údaje o místě spáchání přestupku za pomoci GPS souřadnic. Do správního spisu je založeno osvědčení o způsobilosti obsluhy ručního laserového měřiče rychlosti LaserCam4 či ověřovací list č. 8012–OL–70263–19 vydané Českým metrologickým institutem. I s ohledem na uvedené nemá krajský soud důvod pochybovat o průkaznosti údajů o místě měření zaznamenaných v záznamu o přestupku. Ačkoliv v kolonce GPS šířka nejsou zaznamenány standardní údaje o GPS souřadnicích, ale je označen příslušný kilometr konkrétní silnice, jenž je možné protnout za pomoci zaznamenaných souřadnic uvádějících GPS délku, tak za pomoci obou zaznamenaných údajů lze určit místo měření. Krajský soud je přesvědčen, že na snímcích pořízených rychloměrem je místo měření zaznamenáno způsobem umožňujícím přesné určení místa spáchání přestupku.

28. Samotný údaj o GPS délce jistě není směrodatný, jak uvedl žalobce, avšak při znalosti skutečnosti poznamenané v kolonce GPS šířka sdělující, že k měření dochází na 27. km silnice I/39, již oba tyto údaje poskytují zřejmé informace o místě a nevzbuzují pochybnosti. Krajský soud vylučuje, že by mohlo dojít k manipulaci s rychloměrem tak, aby byl zaznamenán svévolný údaj o místě měření. Krajský soud považuje za nadbytečné zabývat se způsobem, jakým jsou údaje o místě měření zaznamenávány do rychloměru. Skutečnost, že na snímku z rychloměru není prima facie zjevné vodorovné dopravní značení, není nijak podezřelé, neboť jen obtížně lze ze snímku pro jeho velké přiblížení vyvozovat znaky v okolí, na což ostatně upozorňoval též žalobce.

29. Krajský soud má za to, že nebylo zapotřebí dalšího dokazování ve vztahu k námitce nejasnosti místa spáchání přestupku. Prostá zmínka žalobce, že místem měření rychlosti nejel a po nájezdu na silnici I/39 jej předjelo jiné vozidlo, na vysloveném závěru nemůže nic změnit, neboť sám žalobce pro svá tvrzení neposkytl žádné důkazy. Podklady založené do správního spisu jsou v přímém rozporu s takovým tvrzením, žalobce byl zachycen laserovým rychloměr při překročení rychlosti v místě dostatečně specifikovaném, ze svědecké výpovědi vyplynulo, že žádné vozidlo před vozidlem žalobce ani po něm neprojelo, a tak nemohlo dojít k záměně vozidel. Nadto zasahující policista jednoznačně vypověděl, že sledovali vozidlo modré barvy tovární značky BMW.

30. Ani snaha žalobce o znevěrohodnění vypovídajícího policisty nebyla úspěšná. Zasahující policista nejprve k věci vypověděl, že „(…) cca 10 vteřin mohlo být vozidlo z dohledu ztraceno, více rozhodně ne a jinak jsme jej po celou dobu měli na dohled (…)“ Na doplňující otázky správního orgánu I. stupně k pronásledování vozidla žalobce a udržení vizuálního kontaktu zasahující policista uvedl, že na cca 10 – 15 vteřin vozidlo žalobce ztratili z dohledu kvůli terénním nerovnostem. Krajský soud je přesvědčen, že dovozování nevěrohodnosti zasahujícího policisty pouze v důsledku toho, že prvně uvedl 10 vteřin a následně přerušení vizuálního kontaktu specifikoval na možných 10 až 15 vteřin je naprosto vyloučené. Ať už byl vizuální kontakt přerušen na 10 či 15 vteřin, stále se jedná o natolik krátký časový úsek, že nemohlo dojít např. k výměně řidičů. Ve všech ohledech byla výpověď zasahujícího policisty konzistentní a potvrzovala skutečnosti zřejmé ze spisu, krajský soud tak považuje jeho svědeckou výpověď za věrohodnou a osvědčující skutkový stav, jak jej naznaly správní orgány.

31. Na závěr krajský soud k námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci sděluje, že taková námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce a s tím související rozsáhlé argumentaci vyjadřoval.

V. Závěr, náklady řízení

32. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu III. Obsah správního spisu IV. Právní názor soudu V. Závěr, náklady řízení