54 A 7/2020– 132

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Jana Čížka a JUDr. Davida Krysky ve věci žalobců: a) Z. V., narozen X bytem X b) J. K. bytem X c) Z. V., X bytem X všichni zastoupeni advokátem Mgr. Karlem Tománkem sídlem Sokolská 505, Čerčany proti žalovaným: 1) Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 2) Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 3) Městský úřad Benešov sídlem Masarykovo nám. 100, Benešov za účasti osob zúčastněných na řízení: I) J. N. bytem X II) D. J. bytem X III) A. J. bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 15. 5. 2020, č. j. 056944/2020/KUSK–DOP/Svo, rozhodnutí žalovaného 3) ze dne 3. 10. 2019, č. j. MUBN/152769/2019/VÝST, rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 23. 4. 2019, č. j. 054635/2019/KUSK–DOP/Bry, a rozhodnutí žalovaného 2) ze dne 16. 8. 2019, č. j. 67/2019–120–STSP/4, takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které žalobci navrhují zrušení rozhodnutí Městského úřadu Benešov ze dne 3. 10. 2019, č. j. MUBN/152769/2019/VÝST, rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 23. 4. 2019, č. j. 054635/2019/KUSK–DOP/Bry, a rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 16. 8. 2019, č. j. 67/2019–120–STSP/4, odmítá.

II. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 15. 5. 2020, č. j. 056944/2020/KUSK–DOP/Svo, a rozhodnutí Městského úřadu Benešov ze dne 20. 2. 2020, č. j. MUBN/32363/ 2020/VÝST, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Krajský úřad Středočeského kraje je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů řízení částku 13 365,40 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce Mgr. Karla Tománka, advokáta.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Městský úřad Benešov, odbor výstavby a územního plánování, oddělení silničního správního úřadu, (dále jen „silniční úřad“) usnesením ze dne 20. 2. 2020, č. j. MUBN/32363/2020/VÝST (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 12/2020 Sb. (dále jen „správní řád“) zastavil řízení zahájené na základě žádosti žalobců o projednání jejich (negativním) návrhu na určení neexistence veřejně přístupné účelové pozemní komunikace na pozemcích p. č. XA a p. č. XB v k. ú. X. Za účastníky řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu silniční úřad v záhlaví prvostupňového rozhodnutí označil pouze žalobce coby žadatele a za účastníky řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu označil v tzv. rozcestníku mj. obec Poříčí nad Sázavou. V odůvodnění silniční úřad uvedl, že podklady žádosti bylo nutné doplnit o detailní zaměření cesty na podkladu katastrální mapy, neboť na základě porovnání katastrálních map a ortofoto map a se znalostí místa z vlastní úřední činnosti zjistil, že komunikace se nachází i na dalších pozemcích, které mají různou šířku a povrch, a proto bylo třeba upřesnit předmět žádosti. Silniční úřad vyzval žalobce k doplnění nedostatků jejich podání. Vzhledem k tomu, že žalobci požadované podklady nedoplnili, silniční úřad řízení zastavil. Dodal, že žádost posoudil podle obsahu jako žádost, o níž je třeba vést řízení podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), a nikoli podle § 7 odst. 2 téhož zákona.

2. Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 15. 5. 2020, č. j. 056944/2020/KUSK–DOP/Svo (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobců a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Žaloba 3. Žalobci se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou ke zdejšímu soudu dne 15. 7. 2020, domáhali zrušení napadeného rozhodnutí, předcházejících rozhodnutí stavebního úřadu a „neústavní delegace celé věci“ na silniční úřad.

4. Žalobci předně konstatovali, že podjatost a nezákonnost rozhodování silničního úřadu, rozhodujícího oprávněnou úřední osobou B. J., namítali již v předchozím řízení o žalobě, kterou ke zdejšímu soudu podali proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 16. 8. 2019, č. j. 67/2019–120–STSP/4, a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2019, č. j. 054635/2019/KUSK–DOP/Bry. Tato žaloba, jejíž celé znění vložili do textu žaloby podané v nyní projednávané věci, však byla zamítnuta (pozn. soudu: ve skutečnosti byla odmítnuta) usnesením ze dne 20. 11. 2019, č. j. 43 A 88/2019–37, s odůvodněním, že ze soudního přezkoumání jsou vyloučena rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, a že žalobci budou moci nezákonnost delegace věci na jiný správní orgán namítat jako procesní vadu až v rámci přezkumu konečného rozhodnutí.

5. Dále popsali dosavadní průběh řízení před silničním úřadem a podotkli, že v průběhu správního řízení brojili proti úkonu silničního úřadu ze dne 1. 7. 2019, jímž bylo žalobcům oznámeno zahájení řízení a jímž byli vyzváni k detailnímu zaměření cesty na pokladu katastrální mapy, či proti usnesení silničního úřadu ze dne 3. 10. 2019, kterým bylo oznámení ze dne 1. 7. 2019 dle jejich názoru v rozporu s § 157 správního řádu prohlášeno za úkon nového projednání věci. Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2020, č. j. 148399/2019/KUSK–DOP/Svo, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí silničního úřadu ze dne 3. 10. 2019, žalobci namítali „zřejmou účelovost rozhodování žalovaného v návaznosti na hrubou protizákonnost postupu J.“ s cílem krátit práva a oprávněné zájmy žalobců, nectít jejich práva nabytá v dobré víře ani oprávněné zájmy, cíleně porušovat procesní i hmotněprávní úpravu a postupovat v rozporu s ustálenou soudní judikaturou.

6. Ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí žalobci namítali, že jeho výroková část v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 44b zákona o pozemních komunikacích neobsahuje označení obce Poříčí nad Sázavou za účastníka řízení. Konstatovali, že proti prvostupňovému rozhodnutí podali odvolání z důvodu procesních pochybení, neprojednání důkazů či opomenutí základních zásad činnosti správních orgánů a že namítali systémovou podjatost stavebního úřadu, resp. B. J. Napadené rozhodnutí dle žalobců rovněž ve výrokové části neobsahuje označení obce Poříčí nad Sázavou za účastníka řízení a je i z dalších důvodů nezákonné. Žalobci měli za to, že dostatečně prokázali rozsah svých věcných práv a že užívání cesty na jejich pozemcích pouze jimi samotnými odpovídalo mj. § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Tvrdili, že uzavřenost prostoru může být nejen faktická, ale i právní. Silniční úřad nebyl oprávněn vyžadovat skutečnosti, které nemohly být předmětem jeho rozhodování podle § 142 správního řádu ve věci charakteru účelové komunikace dle § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, jestliže v jejich neprospěch neprokázal naplnění všech definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Žalobci podaný návrh řádně důkazně podložili a nebyli povinni zaměřovat jimi užívanou cestu na vlastních soukromých pozemcích. Žalovaný se touto otázkou nezabýval a s odvolacími námitkami žalobců se nevypořádal, a tak měli žalobci napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

7. Argumentace žalovaného, podle něhož „[a]by mohlo být deklarováno, že [se] nejedná o VPÚK, musí být posouzeny a vyloučeny znaky, které by nasvědčovaly opaku“, je dle názoru žalobců obecná a nekonkrétní a svědčí o tom, že žalovaný nebyl seznámen s aktuální judikaturou a z ní vyplývajícím posuzováním definičních znaků veřejně přístupných účelových komunikací. Žalovaný také nepřipustil, že předchozím nezákonným rozhodováním ve vztahu k postupům silničního úřadu založil hrubou nezákonnost napadeného rozhodnutí. V tomto kontextu žalobci poukazovali mj. na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 1. 4. 2019, č. j. 7 As 569/2018–28, a ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–34, či na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, č. 2, sv. 48 Sb. ÚS.

8. Způsob, jakým žalovaný vypořádal jejich odvolací námitky, dle žalobců nesvědčí o dostatečné odbornosti a o naplnění zásady legitimního očekávání. Žalovaný opomenul, že silniční úřad mohl pravomoc využívat pouze k zákonem svěřeným účelům a že po žalobcích požadoval geometrické zaměření cesty, jejíž užívání bylo v dispozici vlastníka (v této souvislosti žalobci poukazovali na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.). Jelikož žalovaný druhou odvolací námitku vůbec nevypořádal, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Namítanou nezákonnost, resp. neústavnost delegace věci žalovaný vypořádal velmi zjednodušujícím a chybným způsobem, k čemuž žalobci odkázali na usnesení zdejšího soudu č. j. 43 A 88/2019–37, na předchozí správní žalobu podanou dne 15. 10. 2019 a na důkazy k ní přiložené. Čtvrtá odvolací námitka byla žalovaným vypořádána nesrozumitelně a způsobem svědčícím o snaze potvrdit nezákonné postupy. Ve vztahu ke způsobu, jakým žalovaný vypořádal námitku systémové podjatosti, žalobci uvedli, že s právním závěrem žalovaného nesouhlasí a že posouzení ponechávají na zdejším soudu, přičemž odkázali na předchozí správní žalobu ze dne 15. 10. 2019 a důkazy k ní přiložené.

9. Žalobci závěrem konstatovali, že jim svědčí aktivní legitimace k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí i proti jemu předcházejícím rozhodnutím silničního úřadu ze dnů 20. 2. 2020 a 3. 10. 2020. Měli za to, že v souladu s usnesením zdejšího soudu č. j. 43 A 88/2019–37 mohou namítat nezákonnost či neústavnost delegace věci silničnímu úřadu, pročež navrhli i zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 16. 8. 2019 a rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2019. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Předně vyjádřil názor, že žalobci se nemohli domáhat zrušení rozhodnutí ve věci místní příslušnosti, pročež se podle něj jednalo o nepřípustný návrh podle § 66 odst. 5 s. ř. s. Poukázal na to, že žaloba směřující proti takovým rozhodnutím již byla zdejším soudem odmítnuta.

11. Dále konstatoval, že silniční úřad byl vázán negativním návrhem na určení neexistence veřejně přístupné účelové komunikace ze dne 6. 10. 2014. Dne 1. 7. 2019 silniční úřad vyzval žalobce k doplnění jejich návrhu ohledně znaků účelové komunikace definovaných judikaturou. Žalovaný rekapituloval následující vývoj věci a zdůraznil, že žalobci neodstranili vady návrhu.

12. K tvrzeným nedostatkům správních rozhodnutí žalovaný podotkl, že žalobci byli řádně označeni za účastníky řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu a že obec Poříčí nad Sázavou takovým účastníkem nebyla. Ve fázi odstraňování vad návrhu podle žalovaného ještě nešlo o řízení jako takové, a proto účastníci, jichž se odstraňování vad přímo netýkalo, nebyli hlavními účastníky. Obec nebyla odvolatelem, a proto ani nemusela být v napadeném rozhodnutí uvedena mezi účastníky. Obec nadto byla z titulu postavení definovaného v § 44b zákona o pozemních komunikacích účastníkem dle § 27 odst. 3 správního řádu.

13. V reakci na namítané nezohlednění důkazů navržených žalobci žalovaný konstatoval, že došlo k zastavení řízení pro neodstranění vad žádosti, pročež nebylo nutné se důkazy (zejména územně plánovací dokumentací) zabývat. O námitce podjatosti bylo rozhodnuto usnesením, které nabylo právní moci dne 9. 11. 2019. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal též s náležitostmi námitky podjatosti a s nezbytností jejího bezodkladného uplatnění. Řízení nebylo zatíženo vadou, která by mohla mít vliv na jeho výsledek. V tomto ohledu žalovaný upozornil na skutečnost, že žalobci vznesli námitku podjatosti Obecního úřadu Poříčí nad Sázavou. Bylo–li jejich námitce vyhověno a věc delegována na jiný správní orgán, pak se o vadu s vlivem na výsledek nemohlo jednat.

14. Žalovaný též konstatoval, že bylo povinností žalobců doložit podklady pro posouzení znaků veřejně přístupné účelové komunikace. To by platilo i v případě, že žalobci požadovali posouzení uzavřeného prostoru ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Vyjádření osob zúčastněných na řízení 15. Osoba zúčastněná na řízení I, coby vlastník pozemku sousedícího s pozemky žalobců, k věci uvedla, že je v jejím zájmu, aby dotčená cesta byla veřejně přístupnou účelovou komunikací, neboť jde o jedinou přístupovou komunikaci k její nemovitosti. Podotkla, že součástí cesty je i pozemek p. č. XC, který je pozemkem Správy železnic, státní organizace.

16. Osoby zúčastněné na řízení II a III coby vlastníci dalšího sousedního pozemku k věci uvedli, že veřejně přístupnou účelovou komunikaci, o niž v řízení šlo, nepřetržitě užívají od roku 1970.

17. Osoba zúčastněná na řízení III v dalších podáních konstatovala, že žalobci podle ní zneužívají svých práv. Návrh žalobců na určení neexistence veřejně přístupné účelové komunikace má za právně nepřípustný a zjevně bezpředmětný. K účastenství obce Poříčí nad Sázavou ve shodě s žalovaným uváděla, že nešlo o účastníka dle § 27 odst. 1 správního řádu, a poukazovala na to, že obec o deklaratorním řízení věděla, ale k návrhu žalobců se nevyjádřila (stejně jako nevyužila možnosti stát se osobou zúčastněnou na tomto soudním řízení). K problematice účelové komunikace v uzavřeném prostoru osoba zúčastněná na řízení III odkazovala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, č. j. 9 A 332/2014–132, v jehož intencích podle ní bylo třeba návrh žalobců posuzovat, či na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2020, č. j. 45 A 132/2017–47 (a mnohé další). Upozorňovala také na to, že žalobci nejsou jedinými vlastníky veřejně přístupné účelové komunikace. Mezi další vlastníky zařadila osobu zúčastněnou na řízení I a stát. Definiční znaky uzavřeného prostoru podle ní nebyly naplněny, resp. je žalobci nedoložili. Ve vztahu k výzvě silničního úřadu uváděla, že od zahájení řízení došlo ke změně skutkového stavu věci, a proto silniční úřad vyzval žalobce k upřesnění jejich návrhu. Žalobci na výzvu nereagovali, neboť by tím ukázali svou roky trvající stavební nekázeň spojenou s nepovolenými stavbami, což by vedlo k zahájení řízení o odstranění staveb. Osoba zúčastněná na řízení III poukazovala např. na to, že původní pozemky p. č. XA a XB v době rozhodování silničního úřadu již neexistovaly, došlo k jejich změně, vytvoření nových pozemků p. č. XD a XE, ke změně výměry pozemku p. č. XA či k omezení vlastnických práv žalobce z důvodu exekučního řízení. Uváděla také skutečnosti s předmětem tohoto soudního řízení přímo nesouvisející, když mj. poukazovala na další souběžně vedená řízení či na trestní oznámení. Vyjadřovala se také k otázce existence alternativního přístupu k nemovitostem po tzv. mračské komunikaci. Další podání žalobců 18. V dalších podáních žalobci polemizovali s názorem žalovaného, že obec nebyla účastníkem řízení dle § 27 odst. 1 správního řádu. Uváděli, že žalovaný nerozlišoval mezi negativním návrhem žalobců podaným podle § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích a návrhem podaným podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64, argumentovali tím, že účelová komunikace může přirozeně vzniknout i zaniknout (zejména zanikne–li její účel). Tvrdili, že negativní návrh podložili důkazy. Tvrzení žalovaného, že k zastavení řízení došlo z důvodu jejich pasivity, pokládali za hrubě protiprávní. Výzva silničního úřadu podle nich odporovala dikci § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Opakovaně uváděli, že rozsah svých věcných práv dostatečně prokázali a že užívání cesty na jejich pozemcích pouze jimi samotnými odpovídalo čl. 11 Listiny základních práv a svobod ve spojení s § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Vyjádřili také přesvědčení, že osoba zúčastněná na řízení III se dlouhodobě snaží vyloučit z jakéhokoli rozhodování a dokazování obec jakožto subjekt povinný vyjádřit se k deklaratornímu řízení v rozsahu veřejného zájmu, tj. v rozsahu obcí schválené koncepce veřejné dopravní infrastruktury v rámci závazné územně plánovací dokumentace. Citovali také rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012–42, č. 2826/2013 Sb. NSS, a dovozovali z něj, že došlo k zániku veřejně přístupné účelové komunikace, na čemž podle nich nemohla ničeho změnit argumentace osoby zúčastněné na řízení III, jejíž přístup byl zajištěn po alternativní komunikaci. Podstatný obsah správního spisu 19. Žalobci podali dne 6. 10. 2014 k Obecnímu úřadu Poříčí nad Sázavou podání označené jako „negatorní návrh na určení neexistence veřejně přístupné účelové komunikace“, v němž žádali o vydání rozhodnutí o určení neexistence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích p. č. XA a XB v k. ú. X, a to s odkazem na § 142 správního řádu a § 7 odst. 2 zákona o pozemcích komunikacích. V odůvodnění žádosti uvedli, že oba pozemky jsou evidovány v katastru nemovitostí jako ostatní komunikace a že v souladu s bodem 2, kódem 17, přílohy k vyhlášce č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), a § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích jde o pozemky s účelovou komunikací. Konstatovali, že charakter účelové komunikace určené k obecnému užívání žalobci coby podíloví spoluvlastníci dosud nezpochybnili. Konstatovali, že účelová komunikace slouží pro potřeby žalobců ke spojení jejich nemovitostí a dále ke spojení pozemků ve spoluvlastnictví A. a D. J. a pozemku ve spoluvlastnictví Z. a L. Š. Pozemek ve spoluvlastnictví Š. D. a P. Z. podle nich měl zajištěn přístup a příjezd z jiné účelové komunikace. Dále konstatovali, že od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů se soukromá práva a povinnosti majetkové povahy řídí tímto zákonem v rozsahu, v jakém nejsou upraveny jinými právními předpisy. S odkazem na rozsudek NSS č. j. 1 As 32/2012–42 argumentovali tím, že cesta uspokojuje nezbytnou komunikační potřebu pro konkrétní vlastníky nemovitostí, avšak nikoli pro neomezený okruh uživatelů, a dovozovali, že se mohou negativním návrhem domáhat obnovení stavu, za něhož bude právo nezbytné cesty zajištěno oprávněným osobám soukromoprávním institutem (služebností cesty). Poukázali na to, že dosavadní stav omezeného okruhu uživatelů účelové komunikace je zřejmý i z omezení přístupu na tuto uzavřenou („slepou“) komunikaci z pozemku p. č. XF ve vlastnictví Středočeského kraje dopravním značením B1 – zákaz vjezdu všech vozidel s dodatkovými tabulkami E12 – mimo dopravní obsluhy a E12 – cesta se v zimě neudržuje. Žalobci dále konstatovali, že omezený okruh konkrétních vlastníků nemovitostí, pro které slouží účelová komunikace, není zákonným definičním předpokladem a znakem existující veřejně přístupné účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, nýbrž dle § 7 odst. 2 téhož zákona. Podotkli také, že jsou připraveni ošetřit nezbytnou komunikační potřebu sousedních vlastníků uzavřením smlouvy o zřízení služebnosti cesty jako pozemkové služebnosti. Současný stav, kdy jsou jejich pozemkové parcely považovány za pozemní komunikace určené k obecnému užívání, dle žalobců negativně zasahuje do jejich práv. Závěrem podotkli, že s ohledem na to, že obec Poříčí nad Sázavou bude účastníkem správního řízení, může být namítnuta podjatost starosty a místostarosty obce.

20. V prosinci 2014 oznámil Obecní úřad Poříčí nad Sázavou zahájení řízení o žádosti žalobců a nařídil ve věci ústní jednání spojené s místním šetřením; za účastníka řízení označil mj. obec Poříčí nad Sázavou. Obec ke svému zastupování v řízení zmocnila L. H., který se ústního jednání osobně účastnil a který se za obec k věci také písemně vyjádřil, přičemž uvedl, že cesta by podle něj měla být považována za účelovou komunikaci ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích.

21. Rozhodnutím ze dne 28. 1. 2015, č. j. 71/2015, Obecní úřad Poříčí nad Sázavou deklaroval, že pozemky p. č. XA a XB v k. ú. X nesplňují znaky dopravní cesty ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, která je užívána v režimu obecného užívání dle § 19 téhož zákona, a že tvoří účelovou komunikaci dle § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, která není veřejně přístupná a která slouží potřebám dotčených účastníků řízení a způsobem stanoveným dle dispozice vlastníků pozemků (tj. žalobců). Toto rozhodnutí žalovaný zrušil rozhodnutím ze dne 26. 10. 2016 z důvodu procesního pochybení (nevyrozumění všech účastníků o skončení dokazování).

22. Žalovaný dále usnesením ze dne 26. 10. 2016, č. j. 160662/2016/KUSK–DOP/Pet, rozhodl o vyloučení starosty obce Poříčí nad Sázavou z projednávání a rozhodování věci a usnesením ze dne 26. 10. 2016, č. j. 160668/2016/KUSK–DOP/Pet, rozhodl o odnětí věci Obecnímu úřadu Poříčí nad Sázavou pro jeho nezpůsobilost věc projednat a rozhodnout z důvodu vyloučení všech úředních osob a přikázal ve věci dále jednat a rozhodnout silničnímu úřadu (tj. Městskému úřadu Benešov).

23. Na základě odvolání žalobců Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 20. 6. 2018 zrušilo rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2016 o vyloučení starosty obce pro jeho nepřezkoumatelnost a rozhodnutím ze dne 22. 6. 2018 zrušilo též rozhodnutí žalovaného o odnětí věci Obecnímu úřadu Poříčí nad Sázavou s odůvodněním, že toto rozhodnutí nemohlo být vydáno ve stejný den jako rozhodnutí o podjatosti starosty, nýbrž bylo nejprve třeba vyčkat na nabytí právní moci rozhodnutí o podjatosti starosty, které nadto bylo v mezidobí Ministerstvem dopravy též zrušeno.

24. Žalovaný usnesením ze dne 19. 11. 2018, č. j. 150335/2018/KUSK–DOP/Bry, opětovně rozhodl o vyloučení starosty obce Poříčí nad Sázavou z projednávání a rozhodování věci, a to s odůvodněním, že lze mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 9. 4. 2019, č. j. 21/2019–120–STSP/4, jímž bylo současně zamítnuto odvolání žalobců.

25. Žalovaný následně vydal usnesení ze dne 23. 4. 2019, č. j. 054635/2019/KUSK–DOP/Bry (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2019), jímž opětovně rozhodl o odnětí věci Obecnímu úřadu Poříčí nad Sázavou pro jeho nezpůsobilost věc projednat a rozhodnout z důvodu vyloučení všech úředních osob a přikázal silničnímu úřadu ve věci jednat a rozhodnout v postavení prvoinstančního správního orgánu, a to s odůvodněním, že došlo k vyloučení starosty obce, a tak bylo třeba pověřit projednáním věci jiný věcně příslušný správní orgán, jehož správní obvod sousedí s obvodem nezpůsobilého správního orgánu. Takovým správním orgánem byl silniční úřad (tj. Městský úřad Benešov), z jehož velikosti žalovaný usuzoval, že by mohl mít větší zkušenosti s vedením správního řízení tohoto typu.

26. Usnesení ze dne 23. 4. 2019, č. j. 054635/2019/KUSK–DOP/Bry, bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 16. 8. 2019, č. j. 67/2019–120–STSP/4, a odvolání žalobců bylo zamítnuto. Ministerstvo dopravy dospělo k závěru, že s ohledem na vztah podřízenosti místostarosty a zaměstnanců obce vůči starostovi obce nelze určit jinou úřední osobu působící na Obecním úřadě Poříčí nad Sázavou, která by nebyla ze vztahu podřízenosti vyloučena. Dále konstatoval, že novelou č. 268/2015 Sb. byla založena věcná příslušnost ve věcech účelových komunikací obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, přičemž však již zahájená řízení měla být dokončena podle dosavadních předpisů. Žalovaný pak správně posoudil, že Obecní úřad Poříčí nad Sázavou a Městský úřad Benešov jako obecní úřady základního typu spolu územně sousedí, pročež bylo přikázání věci druhému ze jmenovaných silničních úřadů odůvodněné (pozn. soudu: žaloba proti tomuto rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 16. 8. 2019 byla zdejším soudem odmítnuta usnesením č. j. 43 A 88/2019–37).

27. Silniční úřad oznámením ze dne 1. 7. 2019, č. j. MUBN/79896/2019/VÝST, oznámil pokračování v řízení o negativním návrhu žalobců o určení neexistence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích p. č. XA a XB v k. ú. X, „a to v deklaratorním řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu o určení charakteru účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích“. Současně oznámil změnu okruhu účastníků řízení, k čemuž uvedl, že dalším účastníkem řízení je Středočeský kraj. Dále žalobce vyzval podle § 45 odst. 2 správního řádu k doplnění jejich žádosti o „detailní zaměření cesty na podkladu katastrální mapy (jednoznačnou specifikaci předmětu žádosti, ze které vyplyne, kde se posuzovaná cesta nachází, délkové a šířkové vymezení, popis povrchu)“, neboť porovnáním katastrálních a ortofoto map a se znalostí místa z vlastní úřední činnosti zjistil, že se komunikace nachází i na dalších pozemcích, jež mají různou šířku a povrch, pročež bylo podle silničního úřadu nutné upřesnění popisu předmětu žádosti. Termín pro doplnění podkladů byl stanoven do 30. 9. 2019.

28. Usnesením ze dne 1. 7. 2019, č. j. MUBN/79981/2019/VÝST, silniční úřad přerušil řízení do 30. 9. 2019 s odůvodněním, že žalobci byli vyzváni k doplnění žádosti.

29. Žalobci následně podali námitky proti postupu silničního úřadu, přičemž napadali zákonnost výzvy ze dne 1. 7. 2019. Uvedli, že návrh se týká neexistence veřejně přístupné účelové pozemní komunikace na pozemku p. č. XB, malé části pozemku p. č. XA a rovněž malé části pozemku p. č. XD, vše v k. ú. X (pozn. soudu: pozemek p. č. XD nebyl v jejich žádosti z roku 2014 zmiňován). Dále zdůraznili, že jejich žádost není žádostí o určení charakteru účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, ale výslovně a jen ve věci určení charakteru neveřejné účelové komunikace podle § 7 odst. 2 téhož zákona. Měli za to, že silniční úřad je bezdůvodně vyzval k doplnění žádosti o detailní zaměření cesty, že jejich negativní návrh byl důkazně podložen a že rozsah jejich věcných práv je dostatečně prokázán a užívání cesty na jejich pozemcích odpovídá rozsahu jejich soukromoprávní dispozice dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

30. Usnesením ze dne 3. 10. 2019, č. j. MUBN/152769/2019/VÝST, silniční úřad s odkazem na § 157 správního řádu prohlásil, že oznámení ze dne 1. 7. 2019, jímž oznámil pokračování řízení a změnu účastníků a vyzval žalobce k doplnění nedostatků podání, je úkonem nového projednání věci. V odůvodnění uvedl, že tak učinil po upozornění žalobců, přičemž konstatoval, že všechny úkony v řízení včetně výzvy a usnesení o přerušení řízení jsou platné.

31. Žalobci podali proti naposledy uvedenému usnesení odvolání, v němž současně namítli podjatost oprávněné úřední osoby B. J., k čemuž uvedli, že její správní úkony nemohou být z důvodu nedostatečné znalosti právní úpravy a zpracovávané problematiky považovány za obvyklé, přičemž měli za to, že J. je nekompetentní a podjatá. Silniční úřad usnesením ze dne 24. 10. 2019, č. j. MUBN/168093/2019/VÝST, rozhodl, že B. J. není vyloučena z úkonů v řízení s odůvodněním, že ze strany žalobců nebyly vzneseny námitky týkající se poměru úřední osoby k věci, účastníkům či jejich zástupcům. Proti tomuto usnesení žalobci nepodali odvolání.

32. Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 1. 2020, č. j. 148399/2019/KUSK–DOP/Svo, zamítl odvolání žalobců proti usnesení silničního úřadu ze dne 3. 10. 2019, jímž silniční úřad prohlásil, že oznámení o pokračování řízení je novým projednáním věci. Žalovaný uvedl, že postup silničního úřadu byl v tomto případě příliš formální, ale nebyl vadný, a že silniční úřad nahradil sdělení sdělením.

33. Silniční úřad pak vydal prvostupňové rozhodnutí ze dne 20. 2. 2020, jímž řízení o návrhu žalobců z roku 2014 zastavil z důvodů již sumarizovaných v odst. 1 tohoto rozsudku.

34. Žalobci podali proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, ve kterém citovali judikaturu a dovozovali, že účelová komunikace může zaniknout, zejména zanikne–li účel, pro který vznikla, a znovu vzniknout pak může pouze tehdy, dojde–li k opětovnému naplnění všech jejích znaků, včetně nového souhlasu vlastníka. Dále popsali vlastnické poměry a vyjádřili přesvědčení, že jejich negativní návrh byl podán v souladu s judikaturou a právní úpravou a silniční úřad se jím měl zabývat. Za nezákonnou označili výzvu silničního úřadu ze dne 1. 7. 2019, usnesení silničního úřadu ze dne 3. 10. 2019 i rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2020. Ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí o zastavení řízení namítali nesprávné vymezení okruhu účastníků z důvodu opomenutí obce Poříčí nad Sázavou a nesprávné posouzení negativního návrhu silničním úřadem s ohledem na naplnění zákonných a judikaturou uváděných definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace, přičemž měli za to, že prvostupňové rozhodnutí hrubě zasáhlo do ústavně zaručených vlastnických práv žalobců a odporovalo zásadám činnosti správních orgánů, pročež nebylo zákonné, nýbrž až nicotné. Odvolání doplnili podáním ze dne 5. 3. 2020 o námitku systémové podjatosti silničního úřadu, kterou odůvodnili tím, že oprávněná úřední osoba B. J., resp. celý silniční úřad jsou ve vztahu k nim ve střetu zájmů, neboť měly zájem na provedení exekučního řízení vedeného soudní exekutorkou V. pod sp. zn. 170 Ex 147/17 ve věci odstranění stavby komunikace na pozemku p. č. XB v k. ú. Poříčí nad Sázavou, v němž se dle žalobců J. navíc snažila uložit žalobcům povinnost vybudovat odvodňovací žlab nad rámec exekučního titulu. Poukazovali též na to, že silniční úřad i historicky činil vůči žalobcům aktivní kroky v mnoha správních řízeních, jež se bezprostředně týkaly pozemků, o něž šlo v tomto řízení. Delegací věci na silniční úřad tak dle žalobců došlo k zásahu do jejich práva na projednání věci nestranným správním orgánem.

35. Žalovaný odvolání žalobců napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Předně dospěl k závěru, že se silniční úřad v deklaratorním řízení podle § 142 odst. 1 správního řádu nedopustil žádných procesních pochybení s vlivem na zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Poukázal na ustanovení § 45 odst. 1 a § 37 odst. 2 správního řádu, podle nichž žádost musí mít všechny podstatné náležitosti. Protože silniční úřad nemohl zjistit přesný průběh cesty (kde a v jaké části se měla na pozemcích nacházet), vyzval žalobce k doložení zaměření cesty s podkladem katastrální mapy. Ti však požadované zaměření cesty nedodali. K výtkám žalobců směřujícím proti dřívějším procesním úkonům silničního úřadu žalovaný poznamenal, že silniční úřad částečně vyslyšel jejich námitky, když oznámení o pokračování v řízení prohlásil za úkon nového projednání věci. Dále žalovaný konstatoval, že žalobci se podle něj domáhali deklarace neexistence veřejně přístupné účelové komunikace dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Aby mohlo být jejich návrhu vyhověno, bylo třeba posoudit a vyloučit znaky, které nasvědčovaly opaku. Žalobci však na výzvu nedoložili podklad, který silniční úřad měl za zásadní, pročež silniční úřad v souladu se zákonem přistoupil k zastavení řízení. V reakci na další námitky žalovaný poznamenal, že prvostupňové rozhodnutí bylo rozhodnutím o zastavení řízení, pročež se nebylo možné zabývat tvrzeními žalobců směřujícími do věci samé ani námitkami, které byly mimoběžné s předmětem prvostupňového rozhodnutí. Poukázal také na protimluv žalobců, který spatřoval v tom, že se domáhají zrušení prvostupňového rozhodnutí, které pokládají za nicotné. K namítané systémové podjatosti silničního úřadu žalovaný uvedl, že ve skutečnosti o námitku systémové podjatosti nešlo, neboť byla namířena pouze proti B. J., o jejíž nepodjatosti nadto již bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím, proti němuž se žalobci neodvolali. Jednalo se i o námitku opožděnou, s níž se žalovaný nadto ani neztotožnil, neboť podjatost nelze spatřovat v postupu směřujícím k zajištění povinnosti plynoucí z pravomocného a vykonatelného rozhodnutí prostřednictvím exekuce. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 36. Žalobci podali žalobu proti napadenému rozhodnutí a jemu předcházejícímu prvostupňovému rozhodnutí. Současně s odkazem na usnesení zdejšího soudu ze dne 20. 11. 2019, č. j. 43 A 88/2019–37, a důvody dřívější (soudem odmítnuté) žaloby navrhovali také zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 16. 8. 2019 a jemu předcházejícího rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2019, které se týkaly odnětí věci Obecnímu úřadu Poříčí nad Sázavou a jejího přikázání silničnímu úřadu, a požadovali také zrušení usnesení silničního úřadu ze dne 3. 10. 2020, jímž silniční úřad za užití § 157 správního řádu prohlásil, že oznámení ze dne 1. 7. 2019 o pokračování řízení o negativním návrhu žalobců je úkonem nového projednání věci.

37. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže je podle tohoto zákona nepřípustný. Žaloba je dle § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná mj. tehdy, domáhá–li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Dle § 70 písm. c) s. ř. s. jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem.

38. Úkony, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, jsou takové úkony, které se přímo nedotýkají hmotných práv dotčených subjektů a nemají bezprostřední vliv na rozhodnutí o věci samé, ale slouží pouze k zajištění průběhu či plynulosti řízení. Vyloučeny ze soudního přezkumu jsou tehdy, pokud má adresát možnost namítat jejich nezákonnost v konečném rozhodnutí. Jedná se o úkony čistě procesní povahy, kterými se technicky zajišťuje průběh řízení. Typicky jde o výzvy k odstranění vad žádosti, usnesení o pokračování či přerušení řízení, ale také o rozhodnutí, jímž byla věc delegována z důvodu vyloučení všech úředních osob.

39. Usnesení silničního úřadu ze dne 3. 10. 2020, jímž bylo vyrozumění o pokračování řízení konvertováno na úkon nového projednání věci, je úkonem, kterým se pouze upravuje vedení řízení, pročež je vyloučeno ze samostatného soudního přezkumu. Nadto lze poznamenat, že i kdyby tomu tak nebylo, tak by žaloba byla v této části nepřípustná a zjevně opožděná také proto, že žalobci nebrojili proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2020, č. j. 148399/2019/KUSK–DOP/KUSK, které jim bylo doručeno prostřednictvím zástupce dne 20. 2. 2020, a navíc žalobu podali po uplynutí dvouměsíční lhůty (§ 72 odst. 1 s. ř. s.).

40. Ze samostatného soudního přezkumu jsou vyloučena i obě rozhodnutí ze dnů 23. 4. 2019 a 16. 8. 2019 o delegaci věci na silniční úřad, jak již bylo žalobcům vysvětleno prostřednictvím usnesení č. j. 43 A 88/2019–37, neboť se též jedná o rozhodnutí, jimiž se ve smyslu § 70 písm. c) s. ř. s. pouze upravuje vedení řízení.

41. Pro zrušení jakékoliv ze shora označených rozhodnutí ze dnů 23. 4. 2019, 16. 8. 2019 a 3. 10. 2020 nejsou splněny procesní předpoklady, neboť podle § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. může pouze ke zrušení napadeného a eventuálně prvostupňového rozhodnutí, která jediná představují rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Proto soud předně I. výrokem tohoto rozsudku žalobu v části směřující proti uvedeným třem procesním rozhodnutím podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. Pouze na okraj soud podotýká, že odkaz žalovaného na § 66 odst. 5 s. ř. s. byl nepřiléhavý, jelikož dané ustanovení dopadá na případy žalob podaných ve veřejném zájmu žalobci vyjmenovanými v § 66 odst. 1 až 4 s. ř. s. Nejenže se v této věci o žalobu ve veřejném zájmu nejedná, ale ani zde není dána překážka věci rozhodnuté, jelikož usnesení č. j. 43 A 88/2019–37 tuto překážku nezaložilo, neboť nejde o meritorní usnesení ve smyslu § 53 odst. 1 s. ř. s.

42. Ačkoliv žalobci nemohou samostatně napadat ta rozhodnutí, o nichž bylo rozhodnuto I. výrokem tohoto rozsudku a domáhat se jejich zrušení, nemění se nic tom, že jak již soud uvedl v usnesení č. j. 43 A 88/2019–37 (jehož odůvodnění si žalobci, resp. jejich zástupce zjevně špatně vyložili), soud nyní v rámci přezkumu konečných rozhodnutí může posoudit, zda v procesu předcházejícím jejich vydání nedošlo k vadám řízení, které měly vliv na zákonnost konečných rozhodnutí žalovaného a silničního úřadu [§ 76 odst. 1 písm. c) a § 78 odst. 1 s. ř. s.]. Soud se tedy na základě podané žaloby může v mezích žalobních bodů zabývat tím, zda byly delegace věci a postup spočívající v novém projednání věci silničním úřadem nezákonné. V případě kladné odpovědi soud může posuzovat, zda taková procesní vada měla vliv na výsledek řízení a zda založila důvod pro zrušení napadeného (druhostupňového), popř. též prvostupňového rozhodnutí.

43. V části, ve které žaloba směřuje proti napadenému rozhodnutí (potažmo prvostupňovému rozhodnutí silničního úřadu), soud ověřil, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, po vyčerpání řádných opravných prostředků a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. V této části tedy jde o žalobu věcně projednatelnou.

44. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž byl vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, soud neshledal.

45. Soud rozhodl o věci samé bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.), neboť žádný z účastníků ani na výzvu soudu nesdělil, že s takovým postupem nesouhlasí. Žalobci sice prostřednictvím svého zástupce uvedli, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, pokud by soud shledal žalobu oprávněnou. K takovému vyjádření však nelze přihlížet, neboť jde o podmíněný procesní úkon [§ 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) použitý na základě § 64 s. ř. s.], čehož by si měl být zástupce žalobců jako profesionál v oboru práva vědom. Správní spis 46. Soud neprováděl dokazování obsahem správního spisu, neboť seznámení se s jeho obsahem není dle konstantní judikatury dokazováním ve smyslu § 52 s. ř. s. a lze je uskutečnit i mimo jednání (viz např. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Dokazování nebylo třeba provádět ani usnesením zdejšího soudu č. j. 43 A 88/2019–37, jehož obsah je soudu znám z vlastní rozhodovací činnosti. Soud neprováděl ani navržené dokazování „soudním spisem“ sp. zn. 43 A 88/2019, neboť dokazování spisem obecně neodpovídá dispoziční zásadě a takto navržený důkazní prostředek není dostatečně konkrétní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009). Navíc s výsledkem předmětného soudního řízení, ale i s jeho průběhem byl soud seznámen ze své rozhodovací činnosti.

47. Nepodstatná pro toto soudní řízení byla rozhodnutí vydaná soudy či správními orgány v jiných, byť třeba částečně souvisejících věcech (např. ve věci náhrady škody, umístění stavby opěrné zdi, ochrany osobnosti či ve věci určení neexistence veřejně přístupné komunikace na jiných pozemcích v k. ú. Poříčí nad Sázavou), pročež jimi soud rovněž neprováděl dokazování. S ohledem na to, že toto soudní řízení se týkalo důvodnosti rozhodnutí o zastavení řízení pro nedoložení silničním úřadem požadovaného podkladu a soud se nemohl zabývat a nezabýval věcí samou a důvodností návrhu žalobců na určení neexistence veřejně přístupné účelové komunikace, nevyhověl ani důkazním návrhům týkajícím se věci samé či věcí s ní souvisejících (tedy neprováděl dokazování výpisy z katastru nemovitostí, fotografiemi dopravních značek umístěných u cesty, výřezem územního plánu, katastrálními mapami, geometrickým plánem týkajícím se tvrzené alternativní komunikace, geometrickým plánem či fotodokumentací ohledně stavebních úprav pozemků žalobců či sousedních pozemků, komunikací s Obecním úřadem Poříčí nad Sázavou, zápisy ze zasedání zastupitelstva obce, podněty na obnovu jiných správních řízení, smlouvou o zřízení věcného břemene aj.).

48. V situaci, kdy úkolem soudu bylo posoudit, zda k zastavení řízení o návrhu žalobců z roku 2014 na určení neexistence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích p. č. XA a p. č. XB v k. ú. X došlo v souladu se zákonem, postačovalo, aby se soud seznámil s obsahem správního spisu. Posouzení věci krajským soudem A) K tvrzeným nedostatkům záhlaví správních rozhodnutí a jeho přezkoumatelnosti 49. Soud se předně zabýval tvrzenými formálními nedostatky napadeného i prvostupňového rozhodnutí, které žalobci spatřovali v absenci označení obce Poříčí nad Sázavou za účastníka řízení dle § 27 odst. 1 správního řádu v záhlaví obou rozhodnutí.

50. Podle § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu účastníky řízení jsou v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu. Dle § 27 odst. 2 správního řádu jsou účastníky též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Dle § 27 odst. 3 správního řádu jsou účastníky rovněž osoby, o kterých to stanoví zvláštní zákon. Nestanoví–li zvláštní zákon jinak, mají postavení účastníků podle odstavce 2, ledaže jim má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají; v tom případě mají postavení účastníků podle odstavce 1.

51. Vzhledem k tomu, že žalobci zahájili správní řízení návrhem podaným dne 6. 10. 2014, bylo třeba řízení dokončit podle zákona o pozemních komunikacích účinného do 31. 12. 2015, jelikož přechodné ustanovení čl. II odst. 3 zákona č. 268/2015 Sb., kterým byl zákon o pozemních komunikacích novelizován, stanovilo, že řízení zahájená před účinností zákona č. 268/2015 Sb. „a do tohoto dne neskončená se dokončí a práva a povinnosti s nimi související se posoudí podle zákona č. 13/1997 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“. Až změnový zákon č. 268/2015 Sb. s účinností od 1. 1. 2016 vložil do zákona o pozemních komunikacích ustanovení § 44b, podle něhož „obec je účastníkem v řízeních ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací nacházejících se na jejím území i v případě, že není jejich vlastníkem“. Ustanovení § 44b zákona o pozemních komunikacích účinné od 1. 1. 2016, na které žalobci poukazovali, se tedy ve správním řízení o jejich žádosti vůbec nemohlo uplatnit. I před jeho účinností nicméně bylo třeba přímo aplikovat ustanovení § 27 odst. 2 správního řádu, což ostatně učinily správní orgány v této věci. Toto ustanovení zakládá tzv. vedlejší účastenství obce (zejména s ohledem na její vlastnictví sousedních nemovitostí), k čemuž lze dodat, že i v případě aplikovatelnosti § 44b zákona o pozemních komunikacích by se jednalo o vedlejší, a nikoli o hlavní účastenství obce. S ohledem na to, že obec Poříčí nad Sázavou v této věci na rozdíl od žalobců nebyla žadatelem ani spoluvlastníkem pozemků p. č. XA a XB v k. ú. X, nebyla tzv. hlavním účastníkem řízení ve smyslu § 27 odst. 1 správního řádu. Správní orgány proto nepochybily, pokud ji neuvedly v záhlaví svých rozhodnutí, neboť tam je třeba identifikovat pouze účastníky dle § 27 odst. 1 správního řádu (viz § 68 odst. 2 téhož zákona). Soudu nadto není zřejmé, a žalobci to ani netvrdili, jakým způsobem by neuvedením jiného účastníka v záhlaví rozhodnutí mohli být zkráceni na svých právech nebo jak by mohla tato skutečnost ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí.

52. Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí soud ve stručnosti připomíná, že z rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003–51, č. 638/2005 Sb. NSS). Při posuzování, zda se žalovaný vypořádal se všemi odvolacími námitkami, je nicméně třeba brát v potaz, že žalobci odvoláním brojili proti prvostupňovému rozhodnutí, jímž bylo správní řízení zastaveno. S ohledem na předmět odvolacího řízení se tedy žalovaný mohl zabývat pouze předpoklady pro zastavení řízení, nikoli však věcí samou. Žalovaný proto nepochybil tím, že se podrobně nevěnoval odvolacím námitkám, jež se dotýkaly znaků veřejně přístupné či nepřístupné účelové komunikace nebo přístupem vlastníků sousedních pozemků k jejich nemovitostem. Pokud žalovaný na takové odvolací výtky reagoval stručným konstatováním, že se jimi s ohledem na rozhodovací důvody silničního úřadu zabývat nemůže, nelze mu ničeho vytknout. K rozhodným otázkám, jakými byla opodstatněnost výzvy silničního úřadu ze dne 1. 7. 2019, jejímu nerespektování ze strany žalobců a důvodnosti následného zastavení řízení, se žalovaný vyjádřil, přičemž je z napadeného rozhodnutí vysledovatelné, jakými úvahami byl žalovaný veden a k jakému závěru dospěl. Z napadeného rozhodnutí je rovněž patrné, jak žalovaný smýšlel o námitce podjatosti uplatněné v doplnění odvolání. Napadené rozhodnutí proto nelze mít za nepřezkoumatelné. B) K důvodnosti rozhodnutí o zastavení správního řízení 53. Soud dále posuzoval, zda silniční úřad postupoval v souladu s § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle něhož správní orgán řízení o žádosti usnesením zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení, a zda žalovaný v tomto ohledu dospěl ke správnému závěru.

54. Žalobci žádostí z roku 2014 zahájili deklaratorní řízení o určení právního vztahu dle § 142 správního řádu. Podle § 142 odst. 1 správního řádu správní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo.

55. Dle § 142 odst. 3 správního řádu pro dokazování v řízení o určení právního vztahu platí ustanovení § 141 odst. 4 obdobně.

56. V souladu s § 141 odst. 4 správního řádu správní orgán vychází z důkazů, které byly účastníky navrženy. Pokud však navržené důkazy nepostačují ke zjištění stavu věci, může správní orgán provést i důkazy jiné. Neoznačí–li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází správní orgán při zjišťování stavu věci z důkazů, které byly provedeny. Správní orgán může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.

57. Podstata řízení zahájeného žalobci v roce 2014 spočívala v tom, že žalobci měli za to, že na jejich pozemcích p. č. XA a XB v k. ú. X se nenacházela veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, která by byla určená k obecnému užívání, nýbrž účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 2 téhož zákona, kterážto podle nich sloužila pouze omezenému okruhu uživatelů, tj. sousedních vlastníků, a proto žalobci navrhovali vydání deklaratorního rozhodnutí o neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace na jejich pozemcích. Z jejich dalších podání učiněných v průběhu správního řízení je patrné, že měli za to, že došlo k zániku veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť zanikl účel, pro který vznikla, a žalobci neudělili nový souhlas s jejím veřejným užíváním.

58. Dle rozhodného znění § 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích (účinného do 31. 12. 2015) je účelová komunikace pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků (v tomto případě se jedná o tzv. veřejně přístupnou účelovou komunikaci). Dle § 7 odst. 2 téhož zákona platilo, že účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad (v tomto případě se jedná o tzv. veřejně nepřístupnou účelovou komunikaci).

59. Aby byla žádost dle § 142 správního řádu ve spojení s § 7 zákona o pozemních komunikacích věcně projednatelná, musí jednak obsahovat povinné obsahové náležitosti dle § 37 odst. 2 a § 45 odst. 1 správního řádu (tedy z ní musí být patrné, kdo žádost činí, jaké věci se týká, co je navrhováno, komu je určena, musí obsahovat podpis, uvedení žadateli známých účastníků řízení a konkretizaci toho, co žadatel žádá nebo čeho se domáhá), jednak vysvětlení, proč je požadovaná deklarace pro právní postavení žadatele nezbytná (a jiným řízením nelze dosáhnout rozřešení dané otázky jako předběžné), a vyjádření přesvědčení, že se v daném místě nachází (nebo naopak nenachází) účelová komunikace. To v zásadě postačuje k tomu, aby se správní orgán žádostí zabýval a meritorně ji projednal (srov. také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. 59 A 13/2021–39).

60. Je však třeba zdůraznit, že v deklaratorním řízení podle § 142 správního řádu se uplatní dispoziční zásada a předmět řízení vymezuje podanou žádostí žadatel. Prostřednictvím § 142 odst. 3 ve spojení s § 141 odst. 4 správního řádu se pro tento typ správního řízení oslabuje vyšetřovací zásada a s ní spojené povinnosti správních orgánů a zvyšuje se odpovědnost žadatele za výsledek řízení, neboť zákon do popředí staví projednací zásadu. Je proto především na žadateli dožadujícím se vydání deklaratorního rozhodnutí, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti rozhodné pro jím požadovaný rozsah určení. Správní řád nicméně dává prostřednictvím § 141 odst. 4 správnímu orgánu oprávnění provést i jiné než navržené důkazy, je–li to třeba ke zjištění stavu věci. Vyšetřovací zásada tedy není v tomto typu řízení zcela popřena, ale je upozaděna a postavena do pozice subsidiarity ve vztahu k projednací zásadě a aktivitě žadatele. Správní orgán by neměl zcela rezignovat na úsilí zjistit – v mezích žádosti – stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, na druhou stranu však není jeho úkolem, aby veškeré důkazy opatřoval sám z vlastní iniciativy (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 5 A 142/2013–68, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 7. 2022, č. j. 52 A 19/2022–35).

61. Správní řád ani zákon o pozemních komunikacích nestanoví žádné nezbytné podklady, bez jejichž předložení by nebylo možné v řízení o žádosti dle § 142 správního řádu pokračovat a rozhodnout (narozdíl například od řízení o žádostech o vydání pobytového oprávnění cizinci či řízení o žádostech o vydání územního rozhodnutí či stavebního povolení). Žadatel sice je v souladu s § 52 správního řádu povinen označit též důkazy na podporu svých tvrzení, avšak správní řád s nesplněním této povinnosti nespojuje bez dalšího žádný negativní následek, resp. nestanoví, že by v případě neoznačení žádného důkazů na podporu tvrzení žadatele mělo dojít k zastavení řízení.

62. Ze shora uvedené plyne, že pokud žadatel podá věcně projednatelnou žádost dle § 142 správního řádu ve spojení s § 7 zákona o pozemních komunikacích a nepředloží k ní žádný důkaz ani jej neoznačí, nemůže to mít za následek zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť žádost podstatnými obsahovými nedostatky netrpí. Důsledkem neoznačení či nepředložení (jakýchkoli či postačujících) důkazů na podporu tvrzení však může být neunesení důkazního břemene, což povede k nevyhovění žádosti účastníka (a obdobně důsledkem nedostatečnosti tvrzení ohledně rozhodných skutečností může být neúspěch ve věci pro neunesení břemene tvrzení).

63. S ohledem na shora uvedené je žalobcům třeba přisvědčit v tom, že jejich žádost byla věcně projednatelná, neboť obsahovala náležitosti dle § 37 odst. 2 a § 45 odst. 1 správního řádu, tvrzení o nezbytnosti jimi požadované deklarace neexistence veřejně přístupné účelové komunikace i tvrzení o tom, že se dle žalobců o veřejně přístupnou účelovou komunikaci ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nejedná.

64. Co se týče požadavku silničního úřadu na detailní zaměření účelové komunikace ze dne 1. 7. 2019, soud zdůrazňuje, že žalobci požadovali deklaraci toho, že cesta přes jejich pozemky p. č. XA a p. č. XB v k. ú. X není veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Pokud silniční úřad vyzval žalobce k doplnění detailního zaměření cesty s odůvodněním, že „porovnáním katastrálních a ortofoto map a znalostí místa ze své úřední činnosti zjistil, že předmětná komunikace se nachází i na dalších pozemcích, jenž mají různou šířku a povrch, a z tohoto důvodu je nutné upřesnění popisu předmětu žádosti“, pak zjevně vykročil z předmětu řízení. Z výzvy je patrné, že silniční úřad si byl vědom toho, že se na pozemcích žalobců nachází cesta (jejíž právní charakter byl sporný), avšak pochybnosti měl o tom, kde všude (na jakých dalších pozemcích) se taková cesta nachází (a z čeho je složena či kudy přesně vede). Předmět řízení však podanou žádostí vymezili žalobci a silničnímu úřadu nepříslušelo, aby z úřední povinnosti předmět řízení eventuálně rozšiřoval o další žádostí nezmíněné úseky cesty. Se žalobci je tak nutno souhlasit v tom, že po nich silniční úřad požadoval doložení skutečností, které nebyly předmětem jejich návrhu (žádosti). V situaci, kdy dle tvrzení žalobců nikde na pozemcích p. č. XA a p. č. XB nebyla veřejně přístupná účelová komunikace, směřoval požadavek silničního úřadu k prokazování přesného opaku toho, co žalobci tvrdili (tj. k doložení, kde se údajně neexistující veřejně přístupná účelová komunikace nachází), a navíc i ve vztahu k pozemkům, jichž se řízení netýkalo. Zněl–li požadavek žalobců na deklaraci neexistence veřejně přístupné účelové komunikace, pak z pohledu jejich žádosti nebylo co zaměřovat a výzva k zaměření cesty (navíc i na jiných pozemcích) se s jejich žádostí zcela míjela.

65. Nadto, i pokud silniční úřad na žádost žalobců nazíral optikou deklarace existence veřejně nepřístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích (soud připouští, že tímto způsobem bylo možné jejich žádost vyložit), pak detailní zaměření účelové komunikace nebylo povinnou obsahovou náležitostí žádosti dle § 142 správního řádu ve spojení s § 7 zákona o pozemních komunikacích, jejíž nedoložení by vedlo k zastavení řízení, neboť – jak již soud výše vyložil – zákon žádné nezbytné podklady, bez jejichž předložení by v řízení nebylo možné pokračovat a rozhodnout, nestanovil. Navíc i z výzvy silničního úřadu ze dne 1. 7. 2019 je seznatelné, že si byl vědom toho, kde na pozemcích žalobců se sporná účelová komunikace nacházela, pročež i z tohoto důvodu nebylo možné konstatovat, že by bez přesného zaměření nebylo možné o žádosti rozhodnout (byť třeba jen zamítavým výrokem). Je také třeba zdůraznit, že pokud by silniční úřad po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se na pozemcích žalobců nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích či veřejně nepřístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 2 téhož zákona, a rozhodl–li by se svůj výrok formulovat pozitivně, např. v reakci na tvrzení a důkazní návrhy vedlejších účastníků řízení (ovšem při respektování předmětu řízení vymezeného žádostí, ledaže by došlo k jeho rozšíření např. na základě doplňujícího návrhu žalobce či protinávrhu jiného z účastníků řízení), pak by dle judikatorních požadavků ve výroku svého rozhodnutí měl jednoznačně vymezit, kde se daná účelová komunikace nachází a kudy přes pozemky žalobců prochází (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2009, č. j. 22 Ca 333/2008–46, nebo rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 10. 2008, č. j. 59 Ca 57/2008–66). Takový požadavek je nicméně kladen na výrok správního rozhodnutí, nikoli též na obsah žádosti zahajující řízení. Pokud by se účelová komunikace na pozemcích žalobců nacházela, ale nikoli v celé ploše pozemků, k nimž se žádost vázala, pak by příslušnou část pozemku, na níž se účelová komunikace nacházela, měl správní orgán určit ve svém rozhodnutí, i kdyby v žádosti blíže identifikovaná nebyla (viz také odst. 58 již citovaného rozsudku zdejšího soudu č. j. 59 A 13/2021–39).

66. Lze tedy shrnout, že silniční úřad při formulaci výzvy ze dne 1. 7. 2019 nerespektoval předmět řízení a požadoval po žalobcích předložení podkladu, jenž nebyl pro řízení v mezích uplatněného návrhu rozhodný a z pohledu zákona povinný, a pro nepředložení takového podkladu řízení zastavil, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Pouze na okraj pak soud dodává, že silniční úřad žalobce ani předem nepoučil o tom, že pokud výzvě ze dne 1. 7. 2019 nevyhoví, tak dojde k zastavení řízení. Soud by tak s ohledem na výše uvedené ani nemohl souhlasit s odůvodněním napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný dospěl k závěru, že řízení bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno pro nedoložení podkladu, který byl pro řízení zásadní a který bránil v pokračování řízení. Požadovaný podklad nebyl povinnou náležitostí žádosti a jeho absence nebránila v projednání a rozhodnutí věci.

67. V reakci na další žalobní výtky lze dodat, že soud nesdílí přesvědčení žalobců o tom, že jejich žádost byla „důkazně podložená“. Žalobci k žádosti nepřiložili jedinou listinu a v textu žádosti odkázali pouze na zápis z ústního jednání a místního šetření ze dne 27. 2. 2009 týkající se dopravního značení u cesty vedoucí přes jejich pozemky, ani ten však k žádosti (návrhu) nepřiložili. Následně po dobu celého správního řízení v I. stupni nepředložili a neoznačili důkazy na podporu svých tvrzení o neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace, kdy tuto neexistenci dovozovali z toho, že cesta vedoucí přes jejich pozemky představuje nezbytnou komunikační potřebu pro konkrétní vlastníky přilehlých nemovitostí, a nikoli pro kohokoli (že nesplňuje znak obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace); jejich argumentace tak zůstala pouze v rovině tvrzení. Až v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobci označili důkazy na podporu tvrzení, že není naplněn znak obecného užívání cesty, resp. že vlastníci sousedních pozemků mohou svou komunikační potřebu uspokojovat jinak. Bez toho, aby soud hodnotil argumentaci žalobců po věcné stránce nebo aby hodnotil dostatečnost jejich důkazních návrhů (neboť to mu v tomto soudním řízení nepřísluší), považuje za nutné – a to i s ohledem na jejich konstantní výtky vůči postupům silničního úřadu či žalovaného a nerespektování § 3 správního řádu – žalobcům připomenout, že řízení, které podaným návrhem zahájili, je ovládáno zásadou projednací a žalobci by tak měli opustit svou představu o tom, že vše, co ve svých podáních uvedli, je „zjevné“ či „prokázané“ a že postačuje podání žádosti dle § 142 správního řádu s tím, že skutkový stav za ně zjistí a jejich břemena unese správní orgán, neboť tak tomu v tomto typu řízení být nemůže. Správním orgánům pak lze připomenout, že v případě nedostatečnosti tvrzení či důkazních návrhů mohou po žalobcích požadovat v tomto směru doplnění, a to i za užití § 45 odst. 2 správního řádu s tím, že nevyhovění výzvě může mít za následek neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního, vedoucí k neúspěchu ve věci samé (nikoli však k zastavení řízení). Konečně lze žalobce i správní orgány v zájmu urychlení správního řízení odkázat na opakovaně citovaný recentní rozsudek č. j. 59 A 13/2021–39, v němž zdejší soud podal výklad k mnoha otázkám, které se jeví být rozhodnými i v této věci (např. k obecnému užívání cesty veřejností, naléhavé komunikační potřebě, zániku veřejně přístupné účelové komunikace či uzavřenosti účelové komunikace). C) K tvrzené nezákonnosti usnesení silničního úřadu ze dne 3. 10. 2019 68. Žalobci dále namítli, že usnesení silničního úřadu ze dne 3. 10. 2019, jímž silniční úřad prohlásil, že oznámení ze dne 1. 7. 2019 o pokračování řízení o negativním návrhu žalobců je úkonem nového projednání věci, bylo hrubě nezákonné a učiněné v rozporu s dikcí § 157 správního řádu.

69. Jak již bylo vysvětleno v úvodu, žaloba je v části směřující proti tomuto usnesení silničního úřadu nepřípustná a soud nemá pravomoc předmětné usnesení zrušit, i kdyby bylo vydáno v rozporu se zákonem. Soud však může posuzovat, zda případná nezákonnost usnesení silničního úřadu ze dne 3. 10. 2019 mohla správní řízení zatížit natolik zásadní vadou, že to mohlo ovlivnit zákonnost konečného rozhodnutí. Pokud by byla odpověď na takovou otázku kladná, byl by dán důvod pro zrušení napadeného, popř. také prvostupňového rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Naproti tomu v případě, že neexistuje žádný vztah mezi vadou řízení a zákonností konečného rozhodnutí (tedy pokud by obsah konečného rozhodnutí byl totožný, i kdyby k vadě nedošlo), není dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, popř. prvostupňového rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2007, č. j. 2 As 322/2016–39).

70. Podle § 157 správního řádu, nebude–li tím způsobena újma žádné z dotčených osob, může správní orgán usnesením prohlásit, že vyjádření, osvědčení nebo sdělení anebo nicotné rozhodnutí, které má náležitosti jiného úkonu, je tím úkonem, jehož náležitosti splňuje, pokud byl příslušný oba předmětné úkony vydat nebo uskutečnit.

71. Silniční úřad na základě citovaného ustanovení provedl konverzi oznámení o pokračování řízení o návrhu žalobců (které učinil poté, co mu byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí) na „úkon nového projednání věci“. Soud nepovažuje za nutné na tomto místě provádět podrobnou úvahu o tom, k řešení jakých procesních situací slouží postup dle § 157 správního řádu, rozebírat, kdy je namístě oznamovat pokračování řízení (či o pokračování v řízení rozhodovat usnesením), ani se blíže zabývat tím, zda správní řád umožňuje vydávání úkonů nového projednání věci (případně za jakých okolností). Z obsahu správního spisu totiž plyne, že oznámení o pokračování řízení ze dne 1. 7. 2019, konvertované dne 3. 10. 2019 na úkon nového projednání věci, mělo pouze za cíl formálně informovat účastníky řízení o tom, že se správní řízení nově bude projednávat před silničním úřadem (a nikoli již před Obecním úřadem Poříčí nad Sázavou) a že silniční úřad započne činit další kroky směřující ke skončení věci. I kdyby silniční úřad účastníkům dne 1. 7. 2019 neoznámil, že v řízení bude pokračovat, a kdyby následně nevydal usnesení ze dne 3. 10. 2019 o novém projednání věci, nemělo by to na výsledek řízení žádný vliv. Žádný z těchto úkonů nebylo nutné činit a samotné usnesení ze dne 3. 10. 2019, které svou povahou bylo pouhým procesním sdělením o stavu řízení, se do konečného prvostupňového rozhodnutí nikterak nepromítlo. Žalobní bod proto není důvodný. D) K delegaci věci, systémové podjatosti a podjatosti oprávněné úřední osoby 72. Žalobci nesouhlasili ani se způsobem, jakým žalovaný vypořádal jejich námitky vůči delegaci věci na silniční úřad a námitku systémové podjatosti silničního úřadu, resp. oprávněné úřední osoby B. J., přičemž v rámci žalobní argumentace odkázali „na předchozí správní žalobu ze dne 15. 10. 2019 a důkazy k ní přiložené“ bez toho, aby důvody nesouhlasu s právními závěry žalovaného současně blíže osvětlili.

73. Soud měl na paměti, že za žalobní bod lze považovat pouze konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, a že úkolem soudu není, aby za žalobce domýšlel argumenty či je dohledával v jeho jiných podáních či dokonce předchozích žalobách (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58, č. 835/2006 Sb. NSS). Argumentace žalobců uvedená pod body 5 a 7 jejich žaloby požadavky kladené na žalobní body nesplňovala.

74. Současně však soud vycházel z toho, že pojem žalobního bodu je nutno vykládat způsobem ve prospěch žalobce extenzivním a že za určitých okolností může i „zkopírování“ odvolacích námitek do žaloby představovat projednatelný žalobní bod, přičemž by se soudy neměly odmítnout zabývat určitou věcí z formalistických důvodů, pokud lze podání účastníka interpretovat ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 10. 2015, č. j. 6 Afs 9/2015–31).

75. S ohledem na shora uvedené soud na žalobní body nahlížel optikou celé žaloby posuzované v této věci, v jejímž úvodu žalobci v rámci rekapitulace do bodu II nakopírovali obsah dřívější žaloby ze dne 15. 10. 2019, kterou podali proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 16. 8. 2019 a jemu předcházejícímu rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2019, jež se týkala delegace věci na silniční úřad a kterou zdejší soud z výše již uváděných důvodů odmítl. Z obsahu tohoto textu je patrné, že žalobci měli za to, že o delegaci věci na silniční úřad bylo rozhodnuto bez náležitého posouzení a odůvodnění, přičemž poukazovali také na následný vadný postup silničního úřadu, který dne 1. 7. 2019 učinil procesní úkon ve věci bez toho, aby vyčkal na právní moc rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2019, jímž byla věc na silniční úřad delegována, a který dne 3. 10. 2019 vydal usnesení odporující § 157 správního řádu. Rovněž z obsahu žaloby podané v této věci je (v hrubých obrysech) seznatelné, že žalobci spatřovali důvod podjatosti silničního úřadu, resp. J. v opakovaně chybném procesním postupu, kdy poukazovali na nesprávné označování jejich návrhu z roku 2014, nezákonnost výzvy k doložení detailního zaměření cesty, nesoulad s § 157 správního řádu či obecně na nerespektování práv žalobců či „cílené“ porušování procesní a hmotněprávní úpravy.

76. Soud k takto uplatněným, veskrze obecným výtkám uvádí, že považuje obě rozhodnutí o delegaci věci za přezkoumatelná a hájitelná, když starosta obce Poříčí nad Sázavou byl vyloučen z projednávání a rozhodování věci pro pochybnosti o nepodjatosti a když s ohledem na vztah podřízenosti místostarostů a ostatních zaměstnanců ve vztahu ke starostovi nebylo možné určit jinou úřední osobu, u níž by pochybnosti o nepodjatosti nebyly dány. Ve vztahu k systémové podjatosti silničního úřadu žalobci ničeho konkrétního netvrdili, a proto není namístě se jí zabývat. Podjatost oprávněné úřední osoby B. J. spatřovali toliko v jejím procesním postupu. Postup úřední osoby v řízení o projednávané věci (eventuálně její postup při projednávání a rozhodování jiných věcí) však není důvodem pro vyloučení úřední osoby (srov. a contrario § 14 odst. 1 správního řádu). Poměrem k věci správní řád rozumí soukromý vztah úřední osoby k objektu, jejž se dotýká správní řízení či jeho výsledek, nikoli skutečnost, že úřední osoba se danou problematikou již v minulosti (byť i opakovaně) zabývala v rámci výkonu své úřední pravomoci. Žalobci přitom netvrdili nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že by J. byla při projednávání věci jakkoliv ovlivněna svým soukromým (nikoli úředním) poměrem k věci, účastníkům či jejich zástupcům. Ani tyto žalobní body tedy nejsou důvodné. Závěr a náklady řízení 77. Soud II. výrokem tohoto rozsudku zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a současně za použití § 78 odst. 3 s. ř. s. i prvostupňové rozhodnutí silničního úřadu o zastavení řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo. Ke zrušení rozhodnutí obou stupňů přistoupil soud proto, že plnou absenci meritorního projednání věci v prvostupňovém řízení před silničním úřadem nelze zhojit v odvolacím řízení, neboť takový postup by odporoval zásadě dvojinstančnosti řízení. O vrácení věci žalovanému soud rozhodl v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s.

78. V dalším řízení budou správní orgány vázány právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Budou tedy vycházet z toho, že žalobci prostřednictví žádosti (návrhu) ze dne 6. 10. 2014 požadují, aby byla v řízení o určení právního vztahu dle § 142 správního řádu deklarována neexistence veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích na pozemcích p. č. XA a p. č. XB v k. ú. X. Pro řízení o takové žádosti zákon nestanoví žádný obligatorní poklad, jehož nepředložení by mohlo vést k zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Současně budou vycházet z toho, že žalobci svou žádostí vymezili předmět správního řízení, které je ovládáno projednací zásadou, doplněnou pouze subsidiárně o zásadu vyšetřovací.

79. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl III. výrokem podle § 60 odst. 1 a 3 s. ř. s. V rozsahu odmítnuté části žaloby nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný ani ve zbylé části žaloby, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení ani v tomto rozsahu. Žalobci byli naopak plně úspěšní, pokud jde o část žaloby směřující proti napadenému rozhodnutí. Ačkoliv žalobci dosáhli zrušení pouze jednoho ze čtyř rozhodnutí, jejichž zrušení se petitem domáhali, nešlo o typický případ objektivní kumulace žalobních návrhů, neboť vedle napadeného rozhodnutí, jímž bylo skončeno správní řízení, byla napadena jen jemu předcházející rozhodnutí vydaná v témže správním řízení. K přezkumu těchto procesních rozhodnutí dochází v rámci přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí. Z tohoto pohledu tedy žalobce de facto napadal jen jediné rozhodnutí žalovaného. Soud proto přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení v plné výši, nikoliv jen část náhrady odpovídající podílu části, v níž měli úspěch, a části, v níž byla žaloba odmítnuta. Úspěšným žalobcům přiznal soud právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 40 096,20 Kč, z čehož každému ze žalobců náleží jedna třetina, tedy 13 365,40 Kč. Celková částka se skládá z odměny advokáta za tři úkony právní služby po 2 480 Kč pro každého ze žalobců (převzetí a příprava zastoupení, žaloba vč. návrhu na přiznání odkladného účinku, replika k vyjádření žalovaného ze dne 25. 11. 2020) podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), celkem tedy za devět úkonů, a ze tří paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. K tomu bylo dále třeba připočítat částku 4 876,20 Kč odpovídající náhradě za 21% daň z přidané hodnoty ze všech shora uvedených částek, neboť zástupce žalobců je plátcem této daně, a též zaplacené soudní poplatky v celkové výši 12 000 Kč (3x 3 000 Kč za žalobu a 3x 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku). Lhůtu k plnění soud žalovanému stanovil v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že s ohledem na § 149 odst. 1 o. s. ř. užitý na základě § 64 s. ř. s., je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce žalobců. Soud dodává, že žalobcům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení za četná procesní vyjádření reagující na vyjádření osob zúčastněných na řízení, jelikož ta se jednak z převážné části nedotýkala rozhodovacích důvodů žalovaného a silničního úřadu, a tedy pro posouzení věci soudem nebyla rozhodná (čehož si zástupce žalobců, jenž je advokátem, měl být vědom), a jednak ani nesměřovala vůči procesní obraně žalovaného, jenž je k náhradě nákladů řízení povinen.

80. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Jelikož soud neuložil osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost, rozhodl prostřednictvím IV. výroku, že tyto osoby právo na náhradu nákladů řízení nemají.